Hanetka: Půltucet tanců – 4. kapitola

Frustrace zatím nekončí. Dnešní dávka zmateného Johna, svůdného Sherlocka a Grega v roli kouzelné kmotřičky (nebo možná spíš čerta pokušitele) už na vás čeká. Ledacos se vysvětlí. Ledacos ledaskomu dojde. A co bude pak… to se uvidí.

-Hanetka

 

 

Cizinec

 

 

Když se John pozdě odpoledne probudí, líně se protáhne, zavrtá se nosem hlouběji do svého polštáře a přetáhne si deku přes hlavu, aby se schoval před ostrým slunečním světlem. Převalí se na záda a zažije chvilku nečekané ztráty pevné půdy pod zadkem, než přistane s tvrdým nárazem na podlaze obývacího pokoje.

Aha. No jo. Gauč.

Podrážděná nespokojenost z minulé noci se mu ozývá vespodu lebky jako tupá, pulzující bolest. Posadí se, mohutným zívnutím si div nevykloubí čelist, bolavou, jak zatínal zuby. Protře si dlaní pravé oko, opře se lokty o přitažená kolena a těžce složí hlavu do dlaní.

Pomalu otočí hlavu, aby se podíval na teplounké hnízdo, ze kterého právě vypadl. Jak se k čertu objevily jeho peřiny tady na gauči? Možná paní Hudsonová? Ne, ta je na dovolené. Jediné další vysvětlení je… Rychle se rozhlédne.

Ne. Sherlock musel někdy dorazit domů, ale teď tady není. V bytě pořád panuje to duté prázdno jako v časných ranních hodinách. John si představí Sherlocka, jak vchází do bytu, zatímco on spí; snaží se ho v duchu vidět, jak jde do jeho pokoje, sbírá jeho lůžkoviny a zase se vrací, aby ho do nich zachumlal. Při představě, jak mu Sherlock bere hlavu do dlaní, aby mu pod ni podstrčil polštář, ho zaplaví hřejivé teplo. Jen nebuď tak hrr, ty troubo. Tys pro něj udělal totéž už mockrát; jen ti vrací laskavost. Přestože to není přesně to, co by John chtěl, je nepopiratelně potěšený pomyšlením, že jeho blízkost možná způsobila, že ten samozvaný sociopat začíná být k ostatním pozornější.

John si udělá čaj, odnese si ho do obýváku a posadí se do křesla. Když si poprvé usrkne, všimne si, že naproti němu, na sedadle Sherlockova křesla, je přeložený kus papíru. Je na něm jeho jméno, napsané Sherlockovým ostrým rukopisem. John chvíli na ten dopis zírá, pak po něm sáhne a sebere ho z křesla. Rozloží papír, proč se mi tak třesou ruce, a přečte si krátký vzkaz.

Uvidíme se večer v klubu. Všechno ti vysvětlím. SH

Johnovi při zmínce, že Sherlocka brzy uvidí, vyletí tep. Jsou nějaké nové informace o případu? Nebo má v plánu mu vysvětlit, kde byl? John si není úplně jistý, jestli to chce slyšet. Znovu si usrkne z hrnku a zašklebí se. Seděl tam a zíral na ten vzkaz tak dlouho, že mu zatím čaj vystydl. Položí hrnek a pohlédne na hodiny. Je čas se připravit.

**

V klubu John zaujme svoje místo za barem, ale rozhlíží se a pátrá po nějaké známce Sherlockovy přítomnosti. Poté, co si vymění pozdravy s ostatními barmany, otočí se, aby začal doplňovat chladničku, ale zastaví ho něčí ruka na rameni. Obrátí se a přivítá ho Patrickův široký úsměv.

„Johne! Co děláš tady vzadu? Tvůj přítel na tebe čeká u vašeho stolu,“ mávne neurčitě rukou směrem ke scéně. „Co si dáš k pití, kamaráde? Je to na mě, na cokoliv máš chuť.“

„Cože?“ John se otočí a rozhlédne se, ale v baru je moc plno a přes dav nevidí. „Sherlock mě potřebuje vidět? Víš proč?“

„Ne, ne, ne tenhle přítel, ten druhý, ten od policie, ten detektiv inspektor. Je támhle u stolu jedenáct. Jdi si k němu sednout a já ti přinesu drink. Co si dáš?“ Rozsvítí svůj už i tak zářivý úsměv ještě o stupínek víc. „Máš u mě dneska otevřený neomezený účet, tak ho dobře využij!“

„Ehm… skotskou. Co se děje? Proč ten neomezený účet?“ John se zmateně svraštělým obočím sleduje, jak mu Patrick nalévá drink.

„Nejlepší způsob, jak ti poděkovat, je spoustou a spoustou alkoholu a hezkými chlapy na očumování, kámo.“

Poděkovat? John nechápavě zírá a Patrick mu s mrknutím podá sklenici. „Jdi za svým přítelem. Objasní ti detaily a já se zatím postarám o tenhle dav,“ mávne rukou k obleženému baru. „Dej mi vědět, kdy budeš chtít dolít.“

„Oukej, ehm, díky,“ řekne John roztržitě a už se otáčí, aby podlezl sklápěcí část pultu a propletl se davem ke stolu, o kterém se Patrick zmiňoval. Je to jeden z VIP sekce přímo před scénou. Konečně uvidí Grega a posadí se do křesla vedle něj.

„Co ty tady pro všechno na světě děláš?“ zeptá se bez úvodu.

Greg ho přivítá úsměvem a pozvednutou sklenkou. „Hej, k tomu mám daleko, abych odmítal pití zdarma. Na zdraví, kamaráde!“ Ťukne sklenicí o Johnovu a napije se.

Náhle se Johnův tázavý výraz vyrovná a ve tváři se mu objeví pochopení. Dílky zapadnou na místo a jeho mozek si to konečně dá dohromady. „Případ je uzavřený?“

Teď je řada na Gregovi, aby vypadal zmateně. „Jo, toho hajzla už jsme dostali za mříže. Sherlock ti o tom neřekl?“

„Ani jsem ho nezahlédl, ne od včerejška, kdy jsem odsud v noci odešel,“ vysvětlí John. „Tys ho viděl?“

Gregovi vyletí obočí nahoru, až se mu skoro potká s vlasy. „Od chvíle, kdy dneska ráno opustil Scotland Yard, ne. On nedorazil domů?“ ptá se a vypadá trochu znepokojeně.

„Ne, ne… tedy, jo, asi doma byl, ale já jsem spal. Ale než jsem se probudil, už byl zase pryč.“ John vytáhne telefon a napíše Sherlockovi rychlý vzkaz.

Kde jsi? JW

„No, to je trochu divné,“ usoudí Greg, ale i tak se uklidní. Na Sherlockovi je divné všechno. „Jo, dostal jsem dnes brzy ráno od Sherlocka textovku s číslem hotelového pokoje. Než jsme se tam dostali, stačil toho zmrda vyřídit a svázat prostěradly. Říkal něco o tom, že má ten chlápek nějakou křivou manikúru nebo co a taky něco plácal o jeho kolínské. Namlel toho ještě hromadu, ale víš, jaký je, půlku toho, co říkal, jsem vůbec nepobral.“

„Proč mi k čertu neřekl, kam to jde?“ vyhrkne John a zvýší hlas. „Zatracený idiot, vběhne do takové situace bez krytí!“ Přestože je v klubu pořádný hluk, teď už se vzteká tak nahlas, že to začíná přitahovat pozornost.

„Ježíši, ztlum to trochu,“ snaží se ho uklidnit Lestrade.

„Promiň, promiň, já jenom… On mi jde prostě tak na nervy!“ John si zajede rukama do vlasů a snaží se dát tomu všemu nějaký smysl. „Alespoň mi řekni – byl ten vrah vysoký, s blond vlasy, hezký a měl zelené oči?“

„Jo, to je on. Ten jeho pěknej ksichtík budou ve vězení milovat.“

„A co ten druhý chlápek?“

Lestrade vypadá zase zmateně. „Jaký druhý chlápek? Žádný jiný není. Od začátku jsme věděli, že je to práce jednoho pachatele.“

Ach bože. Takže Sherlockův zájem o Ethana rozhodně neměl nic společného s případem. John si neuvědomil, že doufá, dokud ta naděje nepominula a nenechala ho na holičkách. Vyprázdní sklenici a upustí ji na stůl mezi nimi. Cítí, jak mu zavibroval mobil příchozí zprávou.

Jsem tady. SH

John se rozhlédne po klubu, ale Sherlocka nevidí. Popadne sklenici ze stolu a ukáže na Lestradovu. „Chceš další?“

Sotva počká na souhlasné přikývnutí a už je na cestě k baru; cestou se rozhlíží tam i zpátky. Ne, že by měl jen tu nejmlhavější představu, co Sherlockovi řekne, až ho uvidí. Vypadá to, že svoje city objevil příliš pozdě.

Jo, ale kde tady? JW

John se zastaví pár kroků od baru a všechno se v něm sevře, když před sebou spatří sedět povědomou postavu. Ne Sherlocka. Ethana.

Není těžké vidět, proč by měl Sherlock zájem; ten muž vypadá opravdu dost dobře. A vážně je hrozně milý, třebaže jeho flirtování je trochu neohrabané. Dokonalý klaďas. Vůbec není jeho chyba, že při pohledu na něj John překypuje žárlivostí.

Vykročí blíž a potlačuje svoji reakci. Jestli je tohle ten, koho Sherlock chce, může se alespoň pokusit vzít ho na milost. Dojde až k němu a opře se o bar vedle Ethana, mávne na Patricka, aby dolil obě sklenice, a nasadí cosi, o čem doufá, že je přátelský úsměv.

„Ahoj, Ethane.“

Ethan k němu vzhlédne a vypadá opravdu potěšeně překvapený. John potlačí chuť jednu mu vrazit.

„Johne! To je milé, vidět tě na téhle straně baru,“ rozšíří se mu úsměv. „Mimochodem, gratuluju. A já jsem si myslel, že jsi prostě roztomilý barman.“

„Scott ti o tom řekl?“

„Myslíš Sherlocka? Jo, vyprávěl mi to dnes ráno.“

John mu drobně, upjatě přikývne a sklopí pohled k baru. Nevěří si dost na to, aby promluvil. No, takže záhada zmizení spolubydlícího je vyřešena. John si skoro zvládne nepředstavovat postelový rozhovor, který vedl k téhle konverzaci. To je skvělé. Prostě skvělé. Zrovna když si myslel, že se kvůli celé té zatracené situaci už nemůže cítit hůř.

Ethan musí z jeho profilu něco poznat, protože ho to přiměje naklonit se blíž a tiše mu promluvit do ucha. „Johne, ať už si myslíš cokoliv, nedělej to. Není na mně, abych ti prozrazoval, proč za mnou přišel, ale můžu ti říct, že bys mu měl dát vědět, co cítíš.“

John střelí očima k Ethanovu obličeji a cítí se odhalený. Jemný chápavý úsměv, který vidí, mu vrátí trochu naděje. Ale i tak zasténá. „Ty to nechápeš. Jestli je to i pro tebe tak očividné, pak už to musí dávno vědět. Ty nevíš, jaký je; on vidí všechno.“

„Johne, jak by mohl? Věřím, že ani ty nevíš, co doopravdy cítíš. Miluješ ho?“

Miluje? Miluje Sherlocka? Samozřejmě že ano. Sherlock je jeho nejlepší přítel. Otevře pusu, aby to Ethanovi vysvětlil, ale ten ho hned přeruší.

„Ne, neříkej mi tu obvyklou větu. Vy dva se jeden na druhého nedíváte jako přátelé. Vzpomeň si na to, jak ho sleduješ na scéně, a pak mi na tu otázku odpověz.“ Podívá se na hodinky, a pak zase zpátky na Johna. „Máš na to minutu. Neanalyzuj to; prostě mi řekni, jak to cítíš.“

John myslí na jejich přátelství, jak ho to k Sherlockovi táhlo od toho prvního dne v laboratoři v Bart’s. Na ranní telefonáty od Lestrada, Sherlockovy brilantní dedukce, honičky s bušícím srdcem po tmavém nočním Londýně, oslavy pozdě v noci, kypící adrenalinem, když se jim povedlo úspěšně uzavřít případ, na Sherlocka, který pak vytuhne na celý den a po probuzení zhltne všechno, co najde v kuchyni.

A pak na ty tiché chvíle, kdy se dělí o noviny nad stolem u snídaně; na Sherlocka, který hraje na housle, zatímco si John vychutnává hrnek čaje; na láskyplné hašteření nad experimenty, decimujícími kuchyň; na Sherlocka, zářícího tím úsměvem John-řekl-něco-chytrého. Všechno to jsou známky dokonalého přátelství.

Ale sledovat Sherlocka na jevišti, to je jiná písnička. Jenom myslet na to je… zatraceně. Úplně náhle to všechno dává smysl. Všechny ty chybějící kousky skládačky konečně zapadly na místo. Ach můj bože. Je do Sherlocka zamilovaný celou tu dobu, jen si nikdy neuvědomil, o co jde.

Ethan se na něj pořád dívá a usmívá se čím dál víc, jak sleduje uvědomění, které Johnovi svítá ve tváři. „Věděl jsem, že na to přijdeš,“ řekne a mrkne na něj.

John je z toho úplně vedle. Má pocit, jako by právě dostal přes hlavu velkou cihlou ve tvaru Sherlocka. Otevře pusu a hned ji zase zavře. Co má k čertu říct? „Ehm… já, ehm…“ Zaslechne zvuk příchozí zprávy.

Dívej se, Johne. SH

Ethan se uchechtne a znovu se podívá na hodinky. „Vím, že je toho hodně, co musíš zpracovat, ale zrovna teď si myslím, že by sis měl jít sednout ke svému kámošovi. Na tohle budeš chtít sedět v první řadě.“

Právě v tu chvíli John slyší, jak dýdžej ohlašuje, že další na scénu přichází Scott. Ethan se směje jeho vyvaleným očím. „Dýchej, Johne. A teď jdi.“

John popadne svůj i Gregův drink a jak spěchá, skoro je převrhne. Otočí se, aby se rozběhl ke stolu, ale v poslední chvíli se zastaví a ohlédne se na Ethana přes rameno. „Díky,“ řekne a rozpačitě sklopí hlavu. „Za všechno.“

Vrátí se ke stolu právě včas, aby si s Gregem vyměnil pohled, než v klubu úplně zhasnou světla.

Hudba začíná a po pár okamžicích bodový reflektor ozáří nehybnou postavu, stojící zády k obecenstvu těsně před závěsem v pozadí scény. Johnovi se v krku zadrhne dech, když spatří tu povědomou siluetu. Sherlock se otočí tváří kupředu; dnes večer má na sobě vlastní oblečení, dokonce i Belstaff a šálu. To je můj nejoblíbenější oděv. Tohle je to, v čem John Sherlocka vídá každý den, a John si nemůže pomoct, aby si nepomyslel, jak je Sherlock krásný.

John se dívá, celý uchvácený, a Sherlock zvedne hlavu a prohledává dav, dokud Johna nezahlédne. S očima zaklesnutýma do jeho Sherlock nabere hluboký, roztřesený dech, který John vidí i na celou tu dálku z jeviště. Sherlock pomalu dojde dopředu, kroky má skoro nejisté. V jeho pohybech je znát napětí, které tam nikdy dřív nebylo. John sleduje, jak se blíží, a Sherlock si stáhne šálu z krku a hodí ji za sebe. Zavrtí rameny, nechá si kabát sklouznout z paží a dopadnout na podlahu. K tělu mu přiléhá tuhově šedý oblek, zdůrazňuje jeho štíhlé boky a neuvěřitelně dlouhé nohy. Modrá košile dokonale ladí s modrou v jeho očích a rozjasňuje zelené skvrnky, které v nich má. Dojde až dopředu na okraj jeviště, než si začne svlékat sako, pohledem pořád propaluje Johnovy oči a ve tváři má drobný, intimní úsměv.

John se v pokusu získat trochu slin v náhle příliš vyschlých ústech kousne do spodního rtu a srdce mu začíná uhánět. Zadržuje dech, aniž by si to uvědomoval.

 

Tell me if the feeling flows both ways / Pověz mi, jestli ten cit je oboustranný

Help me find a way round through this maze / Pomoz mi najít cestu skrz tu spleť

Lock me up and keep me high for days / Zamkni mě a udržuj mě v extázi

Never let it go down, slow down / Nedovol nikdy, aby to pominulo, zvolnilo

 

Maybe you’re my perfect drug / Možná jsi moje dokonalá droga

Make it feel like summer time / S tebou mám pocit, že je pořád léto

Take me to the finish line / Vezmi mě do cíle

Give me a sign, give me a sign / Dej mi znamení, dej mi znamení

 

John je jako přimražený na místě, neschopný zpracovat, co se to děje. Je přišpendlený tím pohledem, tím, který vždycky vidí všechno. Ale v Sherlockových očích je dnes večer nejistota, a ta je nová. Ústa mu povolí, úsměv trochu pohasne do čehosi citlivějšího, zranitelnějšího, a John ho vidí tiše zpívat ‚dej mi znamení‘. Klub kolem nich postupně mizí, až tam nezůstane nic než John, Sherlock a ta otázka, co se mezi nimi vznáší, tak zřetelná v Sherlockově tváři. John má pocit, jako by se mu všechny svaly proměnily ve vodu, ale zmůže se na drobné přikývnutí.

Sherlockovi se okamžitě rozsvítí oči, jemně se kousne do spodního rtu a ruce mu sjedou k zapínání u krku košile. Náhle ji roztrhne od sebe a obecenstvo zešílí, hvízdá a řve uznáním.

John si je rámusu davu sotva vědom; všechny smysly má upřené jen na jeden malý detail. To jediné vodítko, které Sherlock zvolil jenom kvůli němu; věděl, že si z něj vyvodí správný závěr. Sherlockovi kolem krku visí Johnovy vojenské identifikační známky.

Johnovi se srdce nadme tak, že otestuje hranice jeho hrudníku; pokouší se o úsměv, ale rty se mu tak třesou, že se mu to moc nedaří. Něco v jeho tváři tu práci ale musí odvádět, protože napětí ze Sherlockova těla mizí a zase je z něj ten vláčný, smyslný tanečník, na kterého si John už zvykl.

Vpíjí Sherlockův pohled, soustředěně upřený na jeho tvář. Můj. Jenom můj. Zbytku davu nevěnuje ani trochu pozornosti. Tenhle tanec je jen pro něj. John má pocit, jako by se každou chvíli mohl vznést ze židle. Naneštěstí píseň končí a Sherlock mizí za závěsem, ale ne dřív, než věnuje Johnovi poslední ostýchavý úsměv.

Po chvíli se John vytrhne z omámení a vzpomene si, že naproti němu sedí Lestrade. Podívá se na něj, ale není schopen se zbavit poblázněného výrazu, který má ve tváři. Greg mu oplatí pohled a zubí se od ucha k uchu.

„Já to věděl! Já jsem to sakra věděl! Anderson mi dluží dvě stovky!“ řehtá se Greg, až si musí utírat slzy z očí.

„Kristepane, Gregu, vy jste se o nás vsadili?“

„Samo, že jo. Vy dva už kolem sebe tancujete celé věky. Jeď domů, Johne.“

A právě v tu chvíli Johnovi zavibruje telefon příchozí zprávou.

Domů? SH

Ach bože, ano. JW

John zvedne k Lestradovi vykulené oči. Starší muž na něj lascivně mrkne a popřeje mu: „Užij si to.“

„Ale jdi do prdele,“ zazubí se John, vyhrabe se od stolu a Greg se začne znovu chechtat.

John k východu skoro uhání, vyprovázejí ho chápavé pohledy a závistivá zamračení ostatních návštěvníků baru. Všechny je ignoruje; nemá pomyšlení na nic jiného, než na toho muže, který na něj čeká venku. Vyřítí se ze dveří na chodník a horečnatě se rozhlíží, dokud nezahlédne Sherlocka, který tiše postává o kousek dál. Detektiv k němu váhavě vykročí. Nervózní napětí je zpátky, výmluvně čiší z každé linie jeho vysokého těla. John k němu vzhlédne, v očích plno otázek.

„Johne, já…“ Sherlockovi se vytratí hlas, rukama rozhodí do vzduchu, není si jistý, co si s nimi počít. Vypadá v rozpacích a úplně, jako by se topil. Pryč je jeho obvyklá zdvořilá arogance, pýcha exotického tanečníka; tenhle Sherlock je ztracený.

On tohle nikdy předtím nedělal. Ta myšlenka Johna zasáhne s jemností bouracího kladiva. Všechna vlastní slova se mu zadrhnou v krku, zaseknou se a hledají, kudy ven.

John se zhluboka nadechne a pak pomalu dech vypustí. „Pojeďme domů,“ řekne, pokusí se usmát, ale rty se mu chvějí. Sherlock jen kývne a uhne pohledem.

 

 


 

DALŠÍ

Advertisements

10 komentářů Přidejte váš

  1. Katrin napsal:

    fu, hadam, ze na poslednu cast si vyhradim sukromnejsie prostredie pri citani 😉

    1. hanetka napsal:

      Příští ještě nebude poslední, ale soukromí rozhodně doporučuji. 😉

  2. mysskuhra napsal:

    Zbožňují nejistého Sherlocka. Greg mě vážně pobavil, jak je vidět tak to věděli všichni, mimo hlavních aktérů 🙂 Děkuji za překlad .

    1. hanetka napsal:

      Oni to vždycky tak nějak vědí všichni, kromě těch dvou trubek…

  3. Miona napsal:

    Super! Sice jsem si myslela, že nějaké to „vyvrcholení“ bude až v páté kapitole, ale tohle je lepší! 😀
    Příště to vidím na malou soukromou show, kdy budeme v sobotu slintat nad počítači a závidět Johnovi 🙂
    Díky! 🙂

    1. hanetka napsal:

      Vyvrcholení v páté kapitole rozhodně bude. A myslím, že ne jedno. 😉

  4. helsl napsal:

    No konečně, kluci, že vám to ale trvalo! Vlastně bysme všichni měli být tomu vrahovi vděční, protože nebýt tohohle případu, kdovíjak dlouho by to tajili nejen jeden druhému, ale i sami sobě. Teď už snad není co zkazit a můžeme si to všichni užít v klidu a beze strachu; John nemá důvod žárlit, Greg vyhrál sázku, mezi nima je jasno a svět je báječnej. Tak se mi to líbí!

    1. hanetka napsal:

      No vidíš a ono to bude ještě lepší! 😀

  5. kratulablog napsal:

    Paráda! Tak tohle jsem nečekala, ale je to příjemný obrat k lepšímu 🙂 (ovšem moje teorie o vrahovi a motivu byla mylná, prostě zbytečně komplikovaná na tenhle druh povídky – no nic, nechám si ten nápad do něčeho vlastního).
    Ovšem utnout to v nejlepším! To zas budu netrpělivě vyhlížet další sobotu (a že by nás čekal ryže privátní taneček?)

    1. hanetka napsal:

      Rozhodně hodně privátní. A taneček to ani tak moc nebude 😀 I když…

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s