Hanetka: Půltucet tanců – 5. kapitola

Některé z vás měly pocit, že vyvrcholení příběhu už proběhlo. No, máme zřejmě různé druhy vyvrcholení, neboť s vrcholy rozhodně nekončíme. Tentokrát doporučuji ke čtení soukromí. Radši. A pozor – pořád ještě nekončíme. Ještě nás čeká poslední kapitola, takový kratší úsměvný dojezd. Posledně jsem zapomněla, ale dnes to napravím: všem vám moc děkuju za komentáře, miamam a Rowaně jako obvykle za betování a azyl na stránkách.

A už si to běžte užít.

 

 

 

Dotek

 

 

Ticho v taxíku je ohlušující. Sherlock otevře ústa, jako by chtěl promluvit, ale pak střelí otráveným pohledem po řidiči. Odhodlaně zase pusu zavře a otočí se směrem k oknu. John cítí, jak mu z těla v dusivých vlnách vyzařuje napětí.

Toho mlčení začíná být na Johna trochu moc, a tak zaloví v kapse pro telefon a sluchátka, co si tam strčil po jeho sólo cestě taxíkem do klubu. Vybere píseň, na kterou Sherlock předtím tančil, a pokusí se odblokovat všechno ostatní a soustředit se na své myšlenky.

Co mám říct? Jak vůbec začít? Přes všechnu Sherlockovu obvyklou sebejistotu je ten muž, který teď sedí vedle něj, v rozpacích a váhavý. Až dosud v jejich přátelství John obvykle věděl, jak s tím typicky arogantním, autokratickým spolubydlícím zacházet, ale tohle je nové území.

Jak naslouchá textu písně, uvědomí si, že Sherlock s ním celý týden komunikoval, prostřednictvím hudby mu sděloval všechno to, co nevěděl, jak říci slovy.

Myšlenky mu přeruší příchozí zpráva.

Johne… SH

Zjistil jsem, že nejsem schopný vydedukovat, nač myslíš. Nelíbí se mi nevědět. SH

John k muži vedle sebe pocítí vlnu něhy a koutkem oka se po něm podívá. Nikdy předtím jsem nebyl schopný před ním cokoliv skrýt. Vždycky ví, na co myslím. City. Sherlock sedí strnule, tiskne se ke dveřím auta. Tvář má z profilu pečlivě ovládanou, prázdnou, až na napětí kolem očí.

Náhle Johna zasáhne inspirace. Projede playlist, najde písničku, kterou hledá, a vytáhne si jedno sluchátko. Aniž by se na něj přímo podíval, tiše ten maličký špuntík nabídne Sherlockovi. Po malém zaváhání si ho Sherlock třesoucími se prsty vezme a strčí do ucha.

 

This is us, you know it on the inside, / Tohle jsme my, v srdci to dávno víš,

        This is us, so you should show it on the outside, / Tohle jsme my, tak bys to měl dát najevo

        This is us, brush the dust up off your shoulders, / Tohle jsme my, omeť si prach z ramen

        (This is love) / (Tohle je láska)

        Feet on ground, you’ll come round, / S nohama na zemi se vzpamatuješ

        And be human again. / A budeš zase člověkem.

 

V tichosti naslouchají. Po chvilce Sherlock vypustí zadržovaný dech s takovým třesem, že to John cítí přes celé auto. Mírně se natočí, aby se na něj podíval, a vidí, že Sherlock má zavřené oči a jeho prsty se nejistě plíží přes sedadlo mezi nimi. John se natáhne a pohladí ho po hřbetě ruky. Sherlock se ostře nadechne a v tiché prosbě otočí dlaň nahoru. Jejich prsty o sebe jemně zavadí, ani jeden není schopen je tam nechat, protože se oba ještě obávají příliš naléhat ze strachu, že to křehké spojení rozbijí.

Když taxík zastaví před 221B, vystoupí a John odemkne dveře. Otevře je, ohlédne se na Sherlocka a podá mu dlaň. Ruku v ruce vyjdou schody do bytu.

Sherlock za nimi zavře dveře a nervózně se o ně opře, ramena mírně svěšená, chvějící se ruce strčené za zády. Očividně si není jistý, co dál. Co bylo tak snadné před celým davem, to je tady v tichu jen mezi nimi dvěma najednou příliš velké, příliš intenzivní.

John přistoupí zpátky k vyššímu muži a zvedne k němu oči, zachytí jeho pohled. Znovu uchopí štíhlé prsty toho muže před sebou, zvedne je a přitiskne si je ke tváři. Když se Sherlockova nejistá ruka dotkne jeho obličeje, John zavře oči a pootevře rty v tichém povzdechu. O chvíli později cítí, jak se Sherlockovi trochu ustálily prsty a začíná ho hladit po kůži. Položí se do doteku a Sherlock mu palcem přejede přes spodní ret. Váhavě zvedne ruce k Sherlockovu pasu, přikročí blíž a uzamkne jejich těla v objetí.

John pomalu otevře oči, když uslyší Sherlockův hlas, tichý a rozechvělý. „Johne… Já – já jsem nikdy… Nevím, jak…“

„Já vím.“ John zvedne ruku a vezme do dlaně Sherlockův zátylek, skoro se otře citlivými konečky prstů o tmavé kučery a jemně si přitáhne jeho hlavu dolů, tak aby mohl přejet rty po detektivově čelisti. „Postarám se o tebe.“ Pomalu dýchá a cestuje mu něžnými polibky přes zardělou tvář až ke koutku toho Kupidova luku jeho úst.

Sherlock otočí hlavu a jejich rty se setkají v doteku lehkém jako pírko, a pak znehybní.

Chvíli zůstávají úplně nehnutě, ústa těsně u sebe, oba cítí závan dechu toho druhého, dokud Sherlock nezašeptá: „Johne…“ Uzavře zbývající vzdálenost k Johnovým čekajícím ústům a vtáhne spodní ret menšího muže mezi své. John ostře vdechne a Sherlock mu hmátne po bocích, aby si ho přitáhl blíž. „Miluji tě.“

S tichým zasténáním se John v objetí uvolní a přejede špičkou jazyka podél spojení jejich rtů. Sherlockovi se z hrdla vydere hluboké zabručení a prohloubí polibek, vtrhne jazykem Johnovi do úst, ochutnává a zkoumá. John vyjede volnou rukou Sherlockovi na hrudník a sevře mu v pěsti košili.

Náhle Sherlock Johna popadne a oba je otočí, takže může svým tělem doktora přitisknout ke dveřím. Zhoupne boky kupředu a vmáčkne svou rostoucí erekci Johnovi do břicha. John přeruší polibek a tiše vydechne: „Sherlocku…“ Detektiv odpoví tichým stenem do Johnova krku, štípne ho zuby do citlivého místa pod levým uchem a prsty nahmátne zapínání Johnovy košile. John zvedne ruku, aby mu tu laskavost oplatil, ale Sherlock mu drsně popadne zápěstí a obě mu je přišpendlí ke zdi nad hlavou, sevřená jednou svou velkou rukou. „Ne, Johne… Jen… Nech mě…“ Nakloní tělo, vrátí druhou ruku k límci Johnovy košile a rychle rozepne první dva knoflíčky. Vklouzne dlaní do nově otevřeného výstřihu a jemně přejede prsty Johnovi po klíční kosti, a pak skloní hlavu, aby tu stezku sledoval rty a zuby, zatímco rukama dokončí, co začal, a zbaví Johna košile. Kolenem zlehka rozdělí Johnovy nohy od sebe a vklouzne mezi ně stehnem.

Nahoře zatím John udeří hlavou o dveře a vyklene boky, aby se otřel erekcí o silné stehno mezi svými vlastními. Na kůži cítí i slyší Sherlockovo lapání po dechu. Připadá si skoro bolestivě přimáčknutý k dřevěným dveřím jako uprostřed hurikánu rukou a rtů a zubů a, ach bože, tak zřeteleného tlaku Sherlockova penisu do svého boku. Aby zaměstnal ruce, spustí je a zaplete do hřívy Sherlockových kučer a ví, že Sherlock potřebuje čas, aby se dotýkal a hladil a zkoumal, katalogizoval a ukládal data bez přerušování. Sherlockovy prsty mu rychleji a rychleji tančí po kůži břicha, zad, paží; špičky prstů se vznášejí nad bradavkami. Jedna velká ruka sáhne dolů a vezme do dlaně bouli, napínající vpředu Johnovy kalhoty, a celé Sherlockovo tělo se roztřese.

Překvapený tím, jak cítí Sherlocka se proti němu tak divoce chvět, John se odtáhne, aby se mu podíval do tváře, a zajíkne se. Sherlock je na kusy, oči skoro šílené, dech nepravidelný, ruce se mu bezmocně klepou. John cítí náhlý nával zadostiučinění, že to on mu tohle dělá. Sherlock Holmes, ten nejbrilantnější, nejkrásnější, nejúchvatnější člověk, jakého kdy John poznal, je úplně bez sebe touhou po něm. Divoká vlastnická pýcha, která mu projede tělem, ho pobízí, aby si bral bez zábran, aby plenil a dobýval.

Dost.

On tohle nikdy předtím nedělal.

John netouží po ničem víc, než se vrhnout do plamenů Sherlockovy potřeby a nechat se jimi strávit, ale Sherlock se sesypal do chvějícího se uzlíku obnažených nervů a je očividně silou své touhy vyděšený. Možná bude třeba pomalejší průzkum. John si ždímá mozek a pátrá po způsobu, jak by Sherlockovi dodal nějakou míru kontroly, nějakou cestu, jak soustředit jeho mysl a ulevit mu. Vzpomene si na sebejistotu, se kterou se Sherlock pohyboval na jevišti, a něco ho napadne.

Přitiskne čelo k Sherlockovu a pohladí ho po tváři. „Ššššš… pomalu, lásko. Ššš… držím tě.“ John druhou rukou začne třít Sherlocka po zádech, konejší ho pomalým, mírným hlazením. Po chvíli třes zeslábne a dlouhé tělo se proti němu uvolní.

Sherlock pořád vypadá ztraceně, ale už ne vystrašeně. John se nakloní dopředu pro polibek, opatrný a lehký, a zašeptá Sherlockovi do rtů: „Zatančíš pro mě?“

Je to přesně ta správná věc, co říct. Sherlockovi se do očí vrací jeho obvyklá sebejistota a nahradí rozostřený pohled. A je tam i vděk, uznání za dar kontroly, který mu John nabízí.

Než John vůbec stačí zpracovat, co se děje, Sherlockovy prsty mu zajedou za pásek kalhot, sevřou látku a odtáhnou ho ode dveří.

Sherlock Johna znovu políbí, tentokrát vláčně a smyslně, a zároveň ho vede pozadu, klopýtají přes byt. Pak John za koleny ucítí náraz a bez elegance se sveze na Sherlockovo křeslo. Zvedne vzrušené oči nahoru a přejede pohledem po muži, který stojí před ním. Sherlock si skopne boty a stáhne ponožky, ale jinak zůstane úplně oblečený, i když trochu pomuchlaný. Pozoruje Johna očima temnýma a zastřenýma touhou. Rty mu zvlní úsměv dravce a Johna to přiměje roztřeseně nabrat dech. Sherlock se proplíží, jiné slovo pro to opravdu není, za opěradlo křesla a zmizí z dohledu.

John zavře oči, sevře opěrky rukama a snaží se vrátit puls k normálu. Od stolu za ním se ozve ťukání do notebooku a zazní těžký rytmus, doprovázený přízračným hlasem. A pak John ucítí na uchu horký a vlhký dech.

„Líbilo se ti sledovat, jak tančím, Johne?“ zachraptí Sherlock hlasem hlubším, než ho kdy John dřív slyšel. Rty mu sjedou po zátylku ke druhému uchu, až se John zachvěje.

„Líbilo se mi, žes na mě upíral oči. Mohl jsem cítit, jak se na mě díváš, jak mě chceš.“ Polibky otevřenými ústy kolem vlasové linie mu zrychlují dech.

„Vím, že jsi na mě myslel v té sprše, když ses sám sebe dotýkal. Představoval sis mě v duchu, jak tančím?“ Hluboký, rachotivý sten a kousnutí do ucha. John fňuká, dech se mu v hrudi zadrhává.

Kroky ho začínají obcházet zase dopředu. „Dívej se na mě, Johne.“

Sherlock se zastaví před ním, pohupuje se, rukama si přejede po plně oblečeném těle. Nikdo by neměl vypadat tak svůdně s tolika vrstvami na sobě. Je to pomalé dráždění, jeden knoflík za druhým. Konečně je Sherlockův hrudník odhalený, hladký a mírně svalnatý, rámovaný hedvábím. Zavlní ramenem, košile mu sklouzne po jedné paži, následuje druhá a pak ta jemná látka leží v ostrůvku kolem jeho nohou.

John hltá hladovým pohledem Sherlockův nahý hrudník. Ne že by nikdy předtím neviděl Sherlocka nahoře bez; zíral na něj v klubu celý týden. A to by ani nespočítal, kolikrát se ten idiot coural po bytě jenom v prostěradle. Ale tohle je poprvé, kdy se na něj John může dosyta vynadívat s vědomím, že se té alabastrové kůže brzy bude smět dotknout. Při té myšlence se mu sbíhají sliny.

Sherlock si rozepne ještě i knoflík u kalhot, než vjede rukou do šatů a vezme do dlaně tu tvrdou délku, která se tam napíná. Se zasténáním zavře oči, přeruší pohled a zakloní hlavu dozadu. Johna stojí každičký kousek síly vůle, který dokáže sebrat, aby zůstal sedět a ruce si udržel u sebe.

Pak Sherlockův zip sjede dolů, mučivě pomalu, zoubek po zoubku, a on může setřást kalhoty a zůstane jen v krátkých černých boxerkách, které má nízko na bocích a obepínají každou jeho křivku. Otevře oči, zaboří pohled do Johnova a dlouhými prsty si pohrává s gumou svých těsných spodků.

Rytmus písně zpomaluje a Sherlock kráčí k Johnovi, sáhne dolů, popadne ho zespodu za kolena a přitáhne ho dopředu, až v křesle s rozkročenýma nohama skoro leží. Sherlock si nad něj klekne, kolena po obou bocích, obkročí Johnovy boky a přitiskne jejich erekce k sobě. „Ach bože, Sherlocku…“ procedí John skrz zaťaté zuby. Oba znehybní, ztěžka dýchají, oči upřené na sebe navzájem a pátravé. Sherlock vezme do obou dlaní Johnovu hlavu a zvolna přitiskne rty k jeho.

Ten polibek je překvapivě pomalý a jemný, ale už ani trochu nesmělý. John nedokáže potlačit hladové zafňukání, když se Sherlock vydá na průzkum jazykem, mapuje jeho rty i zuby i jazyk. Zvedne ruce z opěrek a vklouzne Sherlockovi za záda, konečně si může sáhnout na tu směšně fajnovou prdelku, a zvedne boky, aby se pánví přitiskl k Sherlockovi blíž. Sherlock přeruší polibek s hlasitým zalapáním po dechu, zvrátí hlavu dozadu a prohne tělo blíž. „Johne! Och… och!“

Johnův klín je náhle bolestně prázdný, Sherlock je na kolenou a sahá rozklepanýma rukama po poklopci Johnových kalhot. John zasténá, když se ten omezující tlak na jeho penisu uvolní, mírně nadzvedne zadek, aby mu ten muž mezi jeho nohama mohl stáhnout kalhoty a spodky, a odhalí Sherlockovu upřenému pohledu svoji pevnou erekci. V jeho obličeji je vepsaná jasná touha, ale je zastíněná váháním.

„Nemusíš… Nemusíš to dělat…“ Johnův penis sebou při tom tvrzení zacuká pobouřeným protestem.

Sherlockovy oči zaletí k Johnovým. Viditelně polkne, tvář mu potemní chvilkovou frustrací.

„Ne, Johne. Já chci. Chci tě ochutnat, ale… Nevím, jak tě potěšit. Nemám s tím žádné zkušenosti.“

Zranitelnost těch slov v Johnově potřebě probudí něhu. Usměje se a pohladí špičkami prstů Sherlocka po tváři. „Neexistuje nic, co bys teď mohl udělat a nepotěšilo by mě to. Alespoň pokud mě prosím pro lásku boží vezmeš do pusy, hned kurva teď!“

Sherlockovu nejistotu vymaže oslepující úsměv. „Provedu, kapitáne Watsone!“

Nakloní se dopředu, pomazlí se nosem s chloupky u kořene Johnova penisu a zhluboka vdechne. „Voníš jako sex,“ zasténá.

John znovu sevře opěrky křesla a nutí své tělo zůstat bez pohybu. Drobná mihnutí Sherlockova jazyka mapují jeho délku až ke špičce. Zakrouží kolem předkožky a stáhne ji dolů, aby odhalil naběhlý žalud, který už roní kapky preejakulátu. Slízne je dlouhým tahem jazyka a vydá šťastný zvuk. „Dokonce i chutnáš jako sex, Johne.“

Hned se zase nakloní dopředu a vsaje do sebe tolik Johnovy délky, kolik jen zvládne. Je to neobratné a uslintané a, ach Kriste Ježíši. John nechá dopadnout hlavu na opěradlo a všechnu svoji vůli upře na to, aby nevrazil přímo do těch horkých, vlkých úst. Sherlock se učí rychle, sleduje jeho reakce, dedukuje, co mohlo způsobit, že se mu zadrhl dech.

Jeho technika se každým okamžikem vylepšuje a netrvá dlouho, než začnou Johnovy boky proti jeho vůli vyrážet vzhůru. Ví, že se nebude schopný udržet dlouho, a tak sáhne dolů a jemně Sherlocka odtáhne.

Upře na druhého muže pečlivě ujišťující pohled a řekne: „Kurva, Sherlocku, ta tvoje zatracená pusa! Nevydržím to, jestli budeš takhle dál pokračovat. A já vážně, vážně chci vydržet.“ John se sesune z křesla dolů obkročmo nad stehna klečícího Sherlocka. Vezme jeho obličej do rukou, nechá touhu proniknout do svého pohledu a otře se nahou erekcí o pořád ještě látkou zakrytou bouli v Sherlockově klíně, neschopný při tom kontaktu zadržet zavrčení.

Sherlock nabere do dlaní křivky Johnova zadku, přitiskne ho k sobě ještě víc a taky tiše zanaříká. Zběsile Johna políbí, drancuje jeho ústa, a pak ho zuby škrábne po čelisti a zastaví se jemným kousnutím pod jeho uchem. John se mu chvěje v náručí. Sherlock si prolíbá cestu k Johnovu hrdlu, ze kterého se derou bezdeché zvuky. Skončí s ústy usazenými v křivce mezi ramenem a krkem a bezmocně Johnovi zasténá do kůže: „Ošukej mě, Johne. Prosím, potřebuju, abys mě ošukal.“

Sherlock Holmes. Škemrá, aby ho on, John Watson, ošukal. Je to syrové a zoufalé a John se ještě jednou odtáhne, aby se Sherlockovi podíval do tváře, a ohromí ho nahá pravda, kterou tam vidí. Nikdo jiný ho takhle ještě neviděl. Nikdy. Jenom já.

Znovu se topí v citu k tomu neuvěřitelnému, nevysvětlitelnému člověku a míře důvěry, která mu jím byla dána. S užaslým výrazem ve tváři John zvládne zašeptat: „Och, Sherlocku…“ a pak se mu další slova zaseknou v přiškrceném hrdle. Odkašle si, zvedne se na nohy a podá Sherlockovi ruku, aby mu pomohl vstát. Protože pořád nevěří svému hlasu, mlčky Sherlocka vede po schodech nahoru do své ložnice.

Sotva za nimi zavře dveře a rozsvítí lampu na nočním stolku, přitiskne John Sherlocka ještě jednou ke zdi, zbožně ho líbá, rukama obkresluje linie jeho zad a pak sklouzne dolů přes žebra až k pasu. Přeruší polibek a zlehka ho kousne do brady. „Máš vůbec ponětí, jak pitomě jsi krásný?“ Sherlockovi hluboko z krku unikne dychtivý zvuk, proplete prsty do Johnových krátkých vlasů a jemně za ně zatáhne.

John se nosem pomazlí se Sherlockovým krkem, pokryje ho polibky, pak si zvednu jednu ze Sherlockových nohou k pasu, přidrží si ji loktem a dlaní vjede pod látku, která pořád ještě ukrývá jeho zadek. Sherlock nechá dopadnout hlavu na zeď s tichým zaduněním a zasténá: „Ach můj bože, Johne.“ Ten pohyb dovolí Johnovým pátravým prstům zlehounka přejet přes Sherlockovo perineum a náhle cítí, jak tím tělem, tak pevně přitisknutým k jeho, projíždí chvění.

Johnovy prsty se zlehka zatoulají do rýhy mezi půlkami Sherlockova šťavnatého zadku a objedou svraštělý vstup. „Je tohle to, co chceš?“ vydechne a rty se otře o Sherlockovo ucho.

Elegantní prsty se v Johnových vlasech křečovitě sevřou a Sherlock vydá přiškrcený zvuk. Když promluví, hlas má na hadry. „Ano, ach bože, ano, Johne… och!“

John z hloubi hrudi zavrčí, když ten hlas slyší – zní dychtivě a zhýrale. Ví, že si musí nad situací uchovat kontrolu, najít rovnováhu mezi potřebou jich obou a Sherlockovou nezkušeností, ale dovolí si pár drsných výpadů proti erekci, tísnící se v Sherlockových spodcích. S obtížemi se ovládne, spustí Sherlockovu nohu na podlahu a vede ho do postele. Jemně ho postrčí, aby si lehl doprostřed.

John vyleze na postel a odstrčí ty neuvěřitelně dlouhé nohy od sebe, aby si mohl kleknout mezi ně. Vyjede Sherlockovi rukama po stehnech nahoru a přes boky, uchopí gumu spodků a pomalu mu je stáhne dolů; očima se vpíjí do každého centimetru odhalené kůže. Když je Sherlock konečně nahý, v Johnovi se zadrhne dech.

Shlíží dolů na toho nádherného muže, který před ním leží jako prostřená hostina. Alabastrová kůže zardělá potřebou, dlouhé končetiny jemné a vláčné, zvedající se hrudník s hladkými svaly, rty pootevřené a oteklé a oči dobrý bože ty oči rozšířené a sálá z nich touha. Jsem jediný, kdo ho vůbec kdy uvidí v tomhle stavu. Ta myšlenka přiměje Johna, aby zatnul ruce ve vlastnické, lačné pěsti. S trochou úsilí povolí to sevření a pohladí Sherlocka po vnitřní straně stehen. „Vypadáš takhle zatraceně úžasně. Nemravný a roztoužený, jen kvůli mně.“

Ruce na Sherlockových stehnech zpevní, odtáhnou je od sebe a John se pomalu skloní dolů. Oči upřené na Sherlocka, jemně mu dýchne na žalud penisu. „Chutnáš stejně dobře, jako vypadáš?“ Tohle nedělal už hodně, hodně dlouho, ale vzpomíná si, že si to docela dost užíval. Pocit, že svého milence ústy úplně odrovnáte, je opojný.

Několikrát škádlivě olízne Sherlockův penis, až Sherlock zasténá a popadne Johna za vlasy na zátylku. John se tomu usměje a ještě párkrát to zopakuje, pak ho jemně políbí na žalud, otevře ústa a pomalu do sebe bere Sherlockovu délku, centimetr po centimetru, tak hluboko, jak zvládne. Ví, že se Sherlock ještě nechce udělat, a tak nasadí mučivě pomalé tempo, udržuje lehký a dráždivý tlak. Po minutě nebo dvou cítí, jak ho Sherlock tahá za vlasy. Vzhlédne k němu.

„Johne, prosím.“ Sherlock má zoufalé oči a pracně dýchá. „Prosím, Johne, já chci… Chci tě…“ Zlomí se mu hlas, ve tváři trochu frustrovaný výraz kvůli své neschopnosti jasně komunikovat. John si v duchu udělí metál, že se mu podařilo rozložit Sherlockovu obvyklou vyrovnanost.

„Chci tě uvnitř sebe, Johne,“ řekne konečně Sherlock pomalu a odhodlaně, v pěkném pokusu o svůj typicky velitelský tón. Jeho divoký pohled je s jeho rozvážně znějícími slovy v naprostém protikladu.

„Ano,“ vydechne John. Nechce nic jiného, než se zabořit do Sherlockova tepla a slepě do něj bušit, dokud…

Brzdi, Watsone. Je panic. Kurva, brzdi.

John na chvíli zavře oči, povolá na pomoc svou železnou vůli, pak je zase otevře a pohledem se do Sherlocka přímo propaluje. „Ano. Brzy.“ Vyplazí se po tom dlouhém těle nahoru, využije příležitosti, aby k sobě přitiskl jejich boky, líně se pohupuje a drtí jejich nahé erekce proti sobě. Sherlock se zajíká, hlava mu spadne na postel a odhalí krk. John se k němu skloní a ostře ho do něj kousne, takže Sherlock vyjekne nahlas.

Fascinovaný zvuky, které jeho milenec vydává, ho John kousne ještě jednou, tvrdě, a tentokrát nasaje kůži do úst. Sherlock vyklene tělo do luku, rukama svírá prostěradlo, sténá Johnovo jméno a trhá boky, zoufale se snaží najít tření. John se odtáhne a obdivuje svou práci. Rudá podlitina, kterou nechal na Sherlockově hrdle, už krásně tmavne, takže bude mít Johnovu značku. Myšlenka, že to všichni uvidí a dozvědí, se, že jeho milenec je zadaný, Johna těší. Ruce pryč. „Mám ti z nich udělat náhrdelník?“ zamumlá Sherlockovi do ucha.

Sherlock má v každičkém centimetru tváře vepsanou frustrovanou touhu a sténá: „Ano, ano, jak chceš, ale proboha živého, Johne, ošukej mě, prosím!“

John se temně zachechtá a sáhne do svého nočního stolku pro láhev lubrikantu, kterou tam má schovanou. „To je můj Sherlock, vždycky tak náročný.“ Zastaví se a jemně kousne Sherlocka do boltce. „Ale jestli po mně chceš, abych tě ošukal,“ stvrdí to slovo výpadem boků, až Sherlock zalapá po dechu, „budeš muset být pro jednou ve svém zatraceném životě trpělivý.“ John si na prsty nabere lubrikant, sáhne dolů mezi Sherlockova stehna a hledá jeho vstup. „I když musím říct, že se mi líbí, jak zní slovo ‚prosím‘ na konci tvé věty.“ Jedním prstem pomalu pronikne do Sherlockova těsného horka a je odměněn přiškrceným zafňukáním. „Na tvoje doprošování bych si dokázal zvyknout.“

John nespěchá, znovu se zmocní Sherlockových úst a jemně ho zpracovává prsty; trpělivě čeká, až Sherlock začne proti jeho ruce vyrážet zpátky, než přidá další, a pak další. Polyká zvuky, které mu Sherlock vydechuje do úst, každý z nich mu cestuje dolů tělem a rezonuje až v penisu. Nedokáže zadržet vlastní zasténání, když prsty zavadí o prostatu, až se Sherlock zachvěje v Johnově náručí a divoce vykřikne: „Och… och bože… ano… prosím, Johne, rychle!“

John pořád sonduje prsty, odtáhne se a podívá se hluboko do Sherlockových horečnatých očí. „Jsi si jistý?“

Sherlock na něj chvíli zírá zpátky a docházejí mu Johnova slova. Oči mu změknou a trochu zklidní a jeho oteklé rty se zvednou do třaslavé, chabé verze jeho pověstného úšklebku. „Já jsem si vždycky jistý.“

John se zajíkne smíchy, láskou k tomu muži skoro přetéká. Znovu se skloní, aby Sherlocka jemně políbil, a protahuje to, až jeho zátylek jemně uchopí dlouhé prsty. Ten polibek je smyslný a pomalý a nese v sobě slib. Dál ho citlivě otvírá prsty a rty opouští Sherlockova ústa; cestuje po zbytku jeho těla. Líbá ho a líže dolů po delikátním hrdle, zastaví se, aby zuby štípl do štíhlých klíčních kostí, a na chvíli se nechá strhnout jemnou růžovou bradavkou.

Nakonec si John sedne na paty, jemně vytáhne ze Sherlocka prsty a vyslouží si jeho zafňukání. Dívá se na svého milence, vezme lubrikant a nanese si velkorysé množství na svou opomíjenou erekci. Povšimne si, že ho Sherlock taky sleduje, a tak si dává načas a pomalu se hladí, předvádí svou délku. Pak vezme Sherlocka za jednu nohu a zavěsí si ji přes dobré rameno. Nasměruje se k Sherlockovu vstupu a přitiskne se k němu žaludem. Vzhlédne zase k Sherlockovi a zeptá se: „Připraven?“

„Ano, Johne… panebože, ano…“ Sherlock má tichý a bezdechý hlas, protkaný potřebou. John se skloní dolů, políbí ho a pomalu se tlačí dovnitř. Sherlockovi se z hrdla derou tiché zvuky rozkoše smíšené s bolestí a tělo se mu napíná. Odtrhne od Johna rty a lapá mu do ucha po dechu.

John se zastaví a položí ruku Sherlockovi na krk. „Jsi v pořádku, lásko?“

„Ano… jen… Nehýbej se… Jenom chvilku…“ Sherlock pevně zavře oči.

„Potřebuju, aby ses pro mě uvolnil, Sherlocku.“ John pohladí Sherlocka po boku dolů a zase zpátky, snaží se ulevit tomu napětí. Sáhne pro Sherlockovu ruku a proplete si s ním prsty. „Dívej se na mě, lásko. Dívej se na mě a uvidíš, že jsem s tebou.“ Sherlock otevře oči a vyhledá Johnův pohled. Jeho tělo začíná kolem Johna povolovat a nakonec maličko přikývne a nejistě se usměje.

Johnovi se stočí koutky v prostopášném úsměvu a pomalu se začne pohupovat. Tolik se staral o Sherlocka, že si až do téhle chvíle nedovolil opravdu procítit těsné horko kolem své erekce. Ach Ježíši. Odevzdá se pocitu, že je uvnitř toho nádherného muže, a nasadí mírný rytmus, který jim oběma dovolí vnímat každý centimetr toho druhého. Slyšet Sherlocka pod sebou sténat a vzdychat testuje jeho sebeovládání mnohem víc, než čekal.

Když mu Sherlock začne vycházet naproti, vstříc jeho pohybům, John zrychlí. Kurva. Sleduje, jak jeho penis mizí znovu a znovu do těsného, vlhkého horka Sherlockova anusu, a je to ta nejžhavější věc, jakou kdy viděl. Mohl bych se udělat jen z toho pohledu. Možná, kdybych takhle změnil úhel…

„Ach můj bože!“ vyklene se Sherlock z postele. Ano. Vytřeští oči, jen aby je zase pevně zavřel. „Kurva… Ježíši Kriste… Johne, ano… Právě takhle… Ach bože, Johne.”

John znovu zrychlí a pečlivě se ujistí, že zasáhne každým výpadem stejný bod. „Otevři oči, Sherlocku, podívej se na mě.” Sherlock je tak ztracený ve vlastní reakci, že mu chvíli trvá, než zareaguje, zvedne těžká víčka a podívá se Johnovi do tváře. Rty má pootevřené a sotva popadá dech.

„Dívej se na mě, Sherlocku. Chci, aby ses na mě díval, až se uděláš.“ John sáhne dolů, aby vzal do ruky Sherlockův k prasknutí nalitý penis, a zpracovává ho v souladu s rytmem svých výpadů.

Cítí, jak se po jeho slovech celé Sherlockovo tělo začíná třást, a znovu ho ohromí, jaký vliv na toho úžasného muže má. „Johne… Já… ach bože… ach Ježíši Kriste…“ Sherlock procedí poslední slovo skrz zaťaté zuby a John cítí, jak se celé to tělo pod ním začíná napínat, svaly se stahují v křeči. Vidí, jak Sherlock bojuje, aby nezvrátil hlavu vzad, aby nezavřel oči, zápasí s tělem, aby udržel oční kontakt.  „Johne!“ John cítí tlak, který mu sevře penis, jen o chvilku dřív, než mu ruku potřísní horké vlhko. A Sherlockův obličej… ach, ten je úžasný. Stačí to, aby se John zřítil hluboko přes okraj a tepavě se do Sherlocka vyprázdnil.

Pak se zhroutí na Sherlockův hrudník a jejich lapání po dechu je jediný zvuk, který je slyšet. Cítí ruce, které ho hladí po vlasech, a s námahou zvedne hlavu, aby se na Sherlocka podíval. Právě popleněný detektiv má oči zavřené a tvář uvolněnou.

„Taky tě miluju, víš,“ zašeptá John do lampou zalité tmy. Sherlockovi se do tváře pomalu vkrade nefalšovaný úsměv, oči má pořád zavřené.

„Očividně.“

 

 


 

DALŠÍ

Reklamy

6 komentářů Přidejte váš

  1. Miona napsal:

    Děkuji předem za varování, abych na to byla sama…
    K čertu… čekala jsem, že to takhle dopadne, ale že ta cesta bude tak… taková, jaká byla… Celou dobu, co jsem četla, mě mimo jiné i napadalo, že takhle, přesně takhle by to někdy mohlo vypadat i od Moffise 😛 vím, je to velmi zhýralé O:)
    Takže příští sobotu konec? Zvědavě a nedočkavě se ptám, co bude potom? 🙂
    Miona

    1. hanetka napsal:

      Díky. Jo, v seriálu se toho asi nedočkáme. Pokud vůbec, myslím, že by diskrétně zavřeli dveře ložnice a zbytek by byl na naší představivosti. Ale i to by mi stačilo.
      Co bude potom… to se dozvíte v příštím perexu. 😀

  2. helsl napsal:

    Hůůůstý! Nečekala bych od Sherlocka, že se nám takhle vybarví. Inu, tichá voda… a ze břehu nezůstane kámen na kameni.
    Co chystáš na přespříští sobotu, že jsem tak smělá? A na ty další?

    1. hanetka napsal:

      No dlouhodobá frustrace a potlačovaná touha, to je jako když se protrhnou hráze. Povodeň pak smete všecko v cestě. A co chystám… na přespříští sobotu nic, ale v srpnu se snad zase uvidíme.

  3. kratulablog napsal:

    Wow! To byl nářez. Mým brýlím málem vypadly čočoky 🙂

    1. hanetka napsal:

      Byl, že jo? Tak hlavně že to brýle přežily. Příště už to takové nebude. 😀 O to víc to bude muchlací.

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s