Den, který nebyl zas tak černý

Přeju krásné narozeniny Kraťule!!! ^_^

Protože dala do kupy celoroční johnlock výzvu (díky bohu s měsíčním intervalem mezi zadáními, chi) a protože má v takhle významný den narozeniny, věnuju tuhle povídku právě jí. ♥ Díky za tu úžasnou energii, co nám johnlockerům předáváš. 🙂

Tématem prvního měsíce téhle výzvy bylo díky blížícímu se 29. 1. alternativní první setkání Sherlocka a Johna. Ó, to je asi nevyčerpatelné téma!

Johnovy dny jsou teď buď šedé, nebo rovnou černé. Většina jeho bývalého života už nedává smysl, je zbytečný a sám. Jednoho dne hledá útěchu ve čtvrti, kde mají lidé leckdy horší problémy než on. Ještě když bloumal ulicemi, než došel právě do té jedné s pomalovanou lavičkou, ani by ho nenapadlo, že mu takové chmurné posedávání na tom jediném zvláštním místě obrátí celý den naruby. Nebo spíš životTeď to vypadá, že bude mít i novou paní domácí! Kromě jiného…

 

Pěkné počtení. 🙂

-mia

 

Den, který nebyl zas tak černý

 

 

Toulat se Londýnem byla jediná zábava, kterou si John poslední dobou dopřával. I když většina jeho londýnských známých (protože vlastně opravdové přátele už neměl, byl tu jak na jiném světadílu, jiné planetě) by nechápala, proč ve volném čase jen tak bezcílně chodí po městě. Ale známí jsou prostě jen známí – lidé, které potkává v práci, kterou nemá nijak zvlášť rád; sousedi, tiše mumlající slova pozdravu, když se vzájemně míjejí na chodbách; personál pekařství, kam si jednou za čas zajde na kafe a kus koláče, když má zrovna lepší náladu a když už to hrozné kafe, co má doma, chce nahradit něčím lepším. Známí jsou prostě lidé, na jejichž názoru tolik nezáleží a jež vaše touhy a drobné radosti ani nijak nezajímají.

John sevřel svoji hůl a houpavým krokem někoho, kdo na jednu nohu chvílemi našlapuje víc ztěžka, šel vpřed, někam, kde v předešlých dnech a měsících ještě nebyl.

Když měl jeden z lepších dnů, kdy béžová v jeho pokoji byla prostě jen béžová (a ne barva kočičích zvratků), kdy teplá voda dokázala povolit napětí v jeho levém rameni, kdy lidé na ulicích byli pouhými barevnými mlhavými stíny, které ho nijak neohrožovaly, chodíval širokými ulicemi centra. Občas se zastavil u nějaké výlohy a díval se na lidi uvnitř obchodu, honící se za něčím, co nutně potřebovali k životu, k lepšímu životu. Jejich malichernost ho nerozčilovala. Pozoroval je se zaujetím, ale nesoudil je. Byly to dny, kdy byl jednoduše rád, že přežil a věřil, že si najde novou cestu, když se všechny staré uzavřely.

Pak ale zažíval horší dny. Lepkavě šedé, asfaltově černé, všechno bylo mdlé a bez chuti a bez zápachu, lidé byli součástí masy, která ho litovala, protože byl zbytečný, nepotřebovali ho, a on si přál umět přestat dýchat a už se nikdy nenadechnout, a taky měl zlost, zaplňovala ho hořkostí a občas jí chtěl podlehnout.

Takových dnů bylo poslední dobou čím dál víc. Nenaplňovalo ho to smutkem, ne, jen podivnou chladnou netečností vůči všemu a sobě samému. To pak jeho toulky trvaly celé hodiny, často až dlouho do noci, a on zrcadlil svou náladu v užších, špinavých uličkách, kam nechodil nikdo, kdo zrovna nemusel. Byly plné vjemů, které k němu pronikaly skrz ten zvláštní závoj. Pachy takových míst byly intenzivní (odpadky moč špína cigarety levné voňavky), zvuky se tu vymanily z všeobecné mlhy a ostře vynikaly nad neutuchajícím hučením velkoměsta (dunění hudby ze soukromých barů a křik a hádky a kurva kde ses zase flákal a neječ na mě ty krávo pitomá) a John cítil.

Dnešek byl přesně takový; John se ocitl ve čtvrti, kam lidé chodí minimálně s nožem v kapse (a on neměl svůj SIG, ten ležel pod polštářem, kam se nejspíš už natrvalo přesunul z nočního stolku, protože co kdyby byl dnešek ten správný den, poslední den) nebo kudy projedou úplným omylem (takoví řidiči se dají snadno poznat, úplně z nich čpí ten šok a napětí ve tváři, když kličkují ulicí a pak s úlevou mizí).

O dost klidněji se chovají ti, co mají neprůstřelná skla a dost peněz v kapse na špás s lidmi, kteří tu vedou byznys.

John neměl nic. Jen (kurva) bolavou nohu, ztuhlé rameno a hůl z lehké slitiny. Pár individuí postávajících u vchodů do dunících domů na něj letmo pohlédlo, ale nikdo si ho zvlášť nevšímal. Jindy by mu to vyhovovalo. Dneska měl ale zrovna náladu, která mu (zatím) tichým hláskem napovídala, že by bylo vlastně dost dobré, kdyby si ho někdo opravdu všiml. (A kdyby mu ten někdo vyrval hůl z ruky a třeba ji zahodil nebo by ho uhodil nebo by ho chtěl jen nasrat a pak by měl záminku porvat se s někým cizím jako špinavý toulavý vořech, kterým právě byl.)

Hučelo mu ve spáncích jen z té představy. Brněly ho ruce, toužily se sevřít do pěstí.

Ale ne, ne… Zhluboka se nadechl a vydechl. S každou molekulou oxidu uhličitého, který vydechl, odcházela i malá střepinka ostré zlosti, kterou podezíral, že má na svědomí tu čerň a prázdnotu dnešního dne. Možná ale neodešla. Třeba ji jen potlačil.

Uviděl torzo lavičky, kterou někdo evidentně ukradl z parku a nechal ji před jedním domem, kde ji někdo další ozdobil nápisy, barevný sprej se místy rozprskl i na omítku domu. Posadil se na její okraj, který ještě držel celkem pohromadě, a rozhlédl se po okolí. Skupinka tří bezdomovců neurčitého věku postávala opodál, dva zarostlí muži a jeden vyčouhlý s orlím nosem a holou poďobanou bradou se střídali o lahev něčeho ostřejšího, soudě dle toho, že tekutina uvnitř byla bezbarvá.

Na druhé straně ulice se otevřely oprýskané kovové dveře, z nichž vyšli ven dva lidé… John se trochu zamračil, sklouzl pohledem po jejich oblečení až k vysokým špičatým podpatkům. Prostitutky? Jedna z nich si prohrábla hřívu hustých hnědých vlasů a vyndala z kabelky cigarety, zapálila jednu sobě a druhou podala té druhé. Byly k sobě nakloněné a něco si tiše vyprávěly, než jedna z nich zaklonila hlavu a dlouze vydechla kouř. John zamrkal. Bylo jasně vidět, že má na hrdle typický hrbolek, který u běžné ženy nenajdete. V tu chvíli se na Johna oba (obě?) podívali a okatě si ho změřili od hlavy až k patě. Když si všimli jeho hole, znovu se k sobě naklonili a dál si ho nevšímali.

John si povzdychl. Vnímal, že mu tenkou látkou kalhot proniká chlad a vlhkost lavičky až na kůži, ale bylo mu to jedno. Ta zasraná noha si bolí, kdy chce, nezávisle na počasí, horší to nebude.

Přivřel oči a naslouchal kakofonii zvuků kolem, lebedil si v tom, že je v tomhle místě někým, koho nikdo nebude litovat, protože zdejší obyvatelé mají mnohdy horší problémy než on sám. 

Do ulice vjelo auto; černé, s kouřovými skly. Zastavilo u dvou prostitutů a jeden z nich se brzy naklonil do otevřeného okýnka, nejspíš aby domluvil obchod. Zřejmě neuspěl, auto se za okamžik pomalu rozjelo a opačným koncem ulice ujelo pryč, aniž by nastoupil. Brunet ho při odjezdu počastoval výmluvným gestem a připojil se ke své blond kamarádce. Z kovových dveří za nimi se vynořil další člověk, tentokrát oblečený v úzkých a velmi přiléhavých džínách, které měly na několika strategických místech díry a jejichž pas obepínal jeho boky velmi nízko. Muž měl mezi rty sevřenou nezapálenou cigaretu a viditelně se zachvěl chladem, zatímco si přes ramena přehazoval černou koženou bundu. Průsvitné tmavě šedé tričko se napnulo přes jeho hruď, jak se soukal do rukávů.

John si uvědomil, že na něj zírá, právě když si muž zapálil a zvedl k němu pohled. Z nějakého důvodu John na něj dál hleděl, přestože by obvykle (za těch lepších, světlejších dní) uhnul pohledem. Muž potáhl, vydechl kouř a pak přešel ke dvěma ostatním kuřákům (kuřačkám) a tiše s nimi mluvil. Ozval se tlumený smích. John se konečně podíval jinam, do zaprášených, polepených a leckdy jednoduše zatlučených oken domů v ulici. Koutkem oka postřehl pohyb, otočil hlavou a na střeše jednoho domu uviděl břichatého muže ve středních letech, s přetékajícím kyblíkem prádla, které začal věšet na šňůry mezi komíny a starými anténami.

Přemýšlel, co asi ten chlap jinak dělá, že žije dobrovolně tady a že v tuhle denní dobu, kdy spořádaní občané většinou pracují, on věší prádlo. Třeba je to dealer, pomyslel si John a skoro se i usmál – a v tu chvíli mu došlo, jak mu tohle hnusné, sprejemi a odpadky a prachem zanesené prostředí podivně zvedlo náladu. Ohlédl se po třech bezdomovcích, kteří už teď vlastně byli jen dva, seděli na složeném kartonu na zemi a v něčem se rýpali rukama, ten třetí asi někam odešel. Tak takovíhle lidé mu dělají dobře? (Ne přímo dobře, ne třeba tak dobře jako ti, kteří mu dávali nějaký účel, ale přece jen – podivuhodně, skoro až uvolněně, povědomě dobře.)

“Pěknej den na procházku, co?” ozvalo se po jeho pravici a John sebou nepatrně trhl a podíval se na příchozího. Byl to ten muž v kožené bundě. Neměl ji zapnutou, a protože stál necelé dva metry od Johna, John měl slušný výhled na to průsvitné tričko. Muž přešlápl a tričko se maličko poodhrnulo a John zahlédl bledou kůži pod ním.

“Parádní,” řekl netečně a podíval se mu do tváře. Podivně hranatá, pomyslel si – ale ty oči…

“Ukázkové místo pro odpočinek,” mávl cizinec rukou, potáhl z cigarety a kouř vyfoukl bokem. Měřil si Johna, balil ho, nebo se mu to jen zdálo?

“Nejlepší v celé ulici,” řekl. Cizinec vydechl smíchy, krátce se zazubil. Jednu ruku strčil částečně do kapsy (protože měl příliš velkou ruku a příliš malou kapsu) a jeho džíny kvůli tomu sklouzly nepatrně níž. John potlačil pobavený úsměšek.

“Seznamujete se s každou novou tváří?” zeptal se John a poposedl, aby se neopíral přímo o bolavé rameno, když už se zakláněl.

“Přišel jsem sondovat, jestli uděláme obchod. Možná je něco, co přesně teďka potřebuješ. Možná něco takovýho nabízím,” zvolna mrkl cizinec.

“Aha.” John polkl a potlačil stud, když si uvědomil, že by možná ani nebyl proti. Kdyby měl čím zaplatit. “Patříš asi k nim, hm?” Pokývl hlavou ke dvěma prostitutkám, které předstíraly, že je nesledují, i když dělaly přesně to.

Muž neodpověděl, jen tak zvláštně těkal pohledem mezi Johnovým obličejem a jeho trupem. Johna napadlo, jestli ten chlap je sjetý. Po chvíli mlčení odhodil napůl dokouřenou cigaretu a zašlápl ji.

“Hm. Ohleduplný,” odtušil John a krátce se podíval směrem k bezdomovcům, kteří si odhozeného nedopalku přirozeně všimli.

“Mají dost prachů, aby si koupili svoje, jen to nedávají najevo,” řekl tlumeně muž a sedl si na opačný kus lavičky. Johna napadlo, jestli by si i sedl blíž, kdyby přímo uprostřed nebyla díra. Nechápal jeho motivaci pro rozhovor s ním, ale kupodivu mu jeho přítomnost nevadila.

“Tak jsem to nemyslel,” zavrtěl John hlavou.

“Ah. Jasně. Nesnášíš kouř.”

“Ani tak jsem to nemyslel,” usmál se John. Úsměv mu ze rtů zmizel hned, jak mu došlo, že už se několikrát usmíval jen za dobu, co se ocitl tady.

Mužovou tváří kmitlo podráždění, ale i zaujetí. Jeho bledé oči pronikavě zíraly na Johna. Zřejmě nebyl zvyklý se plést.

“Tvoje plíce ti děkují za každou nedokouřenou cigaretu,” pokrčil John ramenem, které právě nebylo vytesané z kamene.

Muž nepatrně vykulil oči, než jimi mocně protočil. “No jo. Doktor by to nemohl říct líp,” olízl si rty a snad jen z rozvernosti vytáhl krabičku a vyklepl další cigaretu. John měl pocit, že jen zkouší jeho reakci, a nemohl si pomoct, sevřel rty, aby se neusmál znovu. Muž ho očividně po očku sledoval, protože se k němu znovu obrátil a naplno se zazubil, než krabičku zase schoval. Po chvilce se mu výraz uvolnil a on se k Johnovi trochu naklonil.

“Ale nepřišel jsem jen na pokec, víš,” řekl a pozvedl obočí.

“Ne? A já si říkal, že už začnu konečně mluvit o počasí.”

Mužovi cukl koutek.

“Hm. Tady se takový rozhovory nenosí,” pokrčil rameny. “Chtěl jsem tě sousedsky vyprovodit, to je celý.”

John ztuhl.

“Vyprovodit?” pozvedl obočí.

“No jo. Znervózňuješ holky,” pokývl bradou směrem ke svým dvěma společn…icím.

“To mě mrzí,” řekl John ledově.

Muž ho chvíli zamyšleně pozoroval.

“Takže bych ti rád navrhl -” John pomalu svíral ruku v pěst. Jestli ho chce vyhodit z téhle zasrané ulice… “- abys aspoň zašel dovnitř na drink. Tady to není tak bezpečný.”

Chvíli na muže překvapeně zíral.

“A uvnitř domu, který má okna zatlučený prkny a do něhož vedou železný dveře, je to bezpečný, jo?”

“Když jsem tam já, tak jo,” přikývl muž a přehodil nohu přes nohu, zatímco se s dlouhým výdechem opřel. Jako by seděl v příjemném polstrovaném ušáku, a ne na dvou prknech opřený o zeď.

“Když je to takhle, tak to bude lepší zůstat na ulici,” řekl po chvíli ticha John.

“Ty mi asi nerozumíš,” muž spustil nohu zase na zem a předklonil se. “Motá se tu někde jeden hajzl, kterej zabíjí naše holky. Už dostal tři. Nechceš se mu přimotat pod nůž,” kývl krátce k holi a John okamžik myslel, že celý svět před jeho očima skutečně zčervenal. Ale ne. To jen tenhle našňořenej pablb právě naznačil, že kripl se sám neubrání.

John se tence usmál a taky se předklonil, až byl jen nějakých pár desítek centimetrů od muže, kterého měl právě chuť praštit do obličeje (Nebo povalit na zem a ojet. Bylo to těsné. Ale spíš ho chtěl praštit.).

“Co když ten hajzl sedí právě teď vedle tebe?” řekl tlumeně.

Obličejem muže kmitla směs emocí, ale zase rychle zmizela. Očividně mu nevadilo, že John nabourává jeho osobní prostor. John si po chvilce uvědomil, že ten muž jemně voní. Kromě typického pachu baru, který na člověku ulpí po pár hodinách strávených uvnitř, z něj sálalo slabé teplo a napovídalo, že ten chlap není zvyklý mýt se levným sprchovým gelem z Teska.

Jako by tomu muži došlo, na co John právě myslí, narovnal se a pozoroval ho přimhouřenýma očima.

“Nezapadáš do profilu,” odpověděl hlubším hlasem a náhle s úplně jiným přízvukem muž a lehce přezíravý a žoviální výraz z jeho tváře zmizel. “Seber se a odejdi, nemůžu mít na starosti ještě tebe.” Vstal a s vyčkávavým pohledem postával u Johna. John naklonil hlavu do strany. O co tady jde?

“Ty sem nepatříš,” řekl John tiše. Muž povystrčil bradu.

“Ne. Ty sem nepatříš.”

“Já nepatřím nikam,” odpověděl John tlumeně a vstal. Zadek ho už pořádně studil a zeď tlačila. Možná přece jen odejde, ale nenechá toho muže myslet si, že odchází jen díky jemu.

“Patříš minimálně do komunity veteránů. Neměl bys teď být na nějakém společném psychoanalytickém sezení, nebo tak něco? Odejdi. S tím vrahem jsem to myslel vážně,” řekl pořád ještě tím podivně snobským přízvukem.

“Jak víš, že jsem veterán?” zeptal se John tiše, ani tu otázku vlastně nechtěl vyslovit.

Muž ho znovu sjel pohledem, jako by o něm informace sbíral ze svrchníku a kalhot.

“Očividné. Voják a k tomu lékař. Nedávno ses vrátil do Londýna. Postřelili tě. Máš problém chodit a kolikrát i vstát ráno z postele, počínající deprese. Vidím věci, vnímám věci, a tak se leccos dozvím,” a odkráčel zpět k “těm jeho holkám”. John nehnutě stál, mrazilo ho po celém těle, ale tentokrát ne chladem. Zaraženě za ním zíral. To je tak strašně snadno čitelný? Znamená to, že když se na něj teď někdo podívá, vidí trosku? Tak trochu doufal, že to, co vídá ráno v zrcadle a o čem ví on, neví nikdo další. Ale pak přijde takovýhle… snobík a vmete mu všechno do tváře.

Cítil, jak kolem něj všechno opět bledne, jak se stává postradatelným, neviditelným…

Možná byl na chvilku vážně neviditelný, to by aspoň vysvětlovalo, co se pak stalo.

Do ulice vjelo další tmavé, drahé, ale nijak výrazné auto.

Snobík v kožené bundě zatím zmizel za kovovými dveřmi, ale jeho dvě kamarádky postávaly venku, s rukama překříženýma přes krátké kabátky z umělé kožešiny vyhlížely zákazníky.

Auto zastavilo u nich a řidič vystoupil. Rozhlédl se po ulici a přejel očima i místo, kde stál John, ale… Johna si vůbec nevšiml a přešel k nim, ruce v kapsách. Byl velmi vysoký, s krátkými zrzavými vlasy a širokými rameny někoho, kdo pravidelně tráví hodiny cvičením; jak šel, mírně se pohupoval ze strany na stranu, jako nějaký model. Nebo jako někdo, kdo ví, že je atraktivní a že si brzo vrzne.

Dal se do řeči s oběma prostitutkami a jedna se k němu brzo přivinula. Objal ji rukou kolem pasu a sevřel jí loket. Trochu sebou škubla, ale nevytrhla se mu. Mluvili teď o něco hlasitěji, ale pořád ne tolik, aby jim John rozuměl. A pak se muž rozpřáhl a pěstí uhodil tu, kterou právě nedržel. Se zaduněním, protože kousek za ní stála plastová popelnice, se skácela k zemi. Zrzek okamžitě přitiskl ruku na ústa té, kterou držel blízko, a pozadu ji táhl ke kufru auta, kde ji několikrát udeřil a začal ji bezvládnou cpát dovnitř.

John se krátce ohlédl po bezdomovcích, kteří se kvapem klidili z ulice, a zpátky.

Chtěl na muže zařvat, ale v poslední chvíli si to rozmyslel, jen pevněji sevřel svou hůl a rozběhl se k němu, na dosud tepavou bolest v noze úplně zapomněl.

“Will…lle…. Wille… Wille!” Ozvalo se trochu omámeně od popelnice, kam se před chvilkou skácela ta prostitutka. Muž zrovna zabouchl kufr a obcházel auto, aby nasedl dovnitř. Z pootevřených kovových dveří vykoukl Snobík v kožené bundě a zamračeně se rozhlížel, ale toho chlápka si všiml pozdě – dostal pořádnou ránu do brady, až se otočil na místě a druhou by schytal o dveře, kdyby se včas nezachytil, podlomila se mu kolena.

John spustil hůl na zem a hodlal ji využít. “Hej!” zařval a opřel se o ni, zatímco se blížil. Zrzek se překvapeně otočil, v obličeji odhodlaný výraz, ale když uviděl, že se John opírá o hůl a kulhá k němu, ušklíbl se a protáhl si prsty, zřejmě připravený poslat Johna k zemi jednou ranou, jako své dva první protivníky. Ten první – ta první se ztěžka sbírala ze země a klopýtala do domu, kde na někoho volala. Snobík, muž s měňavým přízvukem a drzostí vypakovat Johna odsud, si mnul bradu, ale vypadalo to, že bude za chvíli schopný rozdávat rány. Chlápek si ho všiml, ale nevěnoval mu zatím pozornost, vrhl se na Johna, který včas uhnul a ještě přetáhl holí Zrzka přes obličej. Chlap hekl a pootočil hlavu, a v tu chvíli na něj zaútočil i Snobík a napřáhl se, aby ho praštil pod žebra, jenže chlap ho popadl kolem trupu jako nic a otočil se s ním, odhodil ho přes kapotu auta. John na něj skočil zezadu, chytil ho kolem krku a začal ho škrtit.

Adrenalin proudil jeho tělem a bylo to skvostné; Zrzek s ním házel ze strany na stranu, ale John ho držel pevně. Muž doklopýtal ke zdi a mrskl sebou, aby Johna shodil. Johnovi se zablesklo před očima, když narazil hlavou o zeď za sebou a několikrát prudce hekl, když mu cihly chtěly vyrazit dech, ale pak rozzuřeně zamručel a ještě utáhl sevření kolem krku. Chlap klesl na kolena, a místo aby se po něm oháněl, jednou rukou si stále snažil odtáhnout loket z krku a druhou šmátral v kapse kalhot.

“Možná hledáš tohle,” ozvalo se zadýchaně kousek od Johnova ucha – a chlap strnul. Snobík v ruce držel špičatý nůž a ostří přidržoval jen pár centimetrů od Zrzkova oka. Všichni tři byli zadýchaní, ale Zrzek čím dál víc mručel, rudnul, až nakonec zvadl jak kytka a složil se na zem. John uvolnil sevření a zkontroloval mu ještě na krku tep, načež mu začal ruce kroutit za záda.

Někde v dálce se ozývaly sirény, ale to v téhle části města zas nebylo tak neobvyklé. John doufal, že nějakým zázrakem jedou třeba sem.

„Čirou náhodou, nemáš u sebe něco -” začal John, ale nedořekl, protože mu Snobík přímo pod nosem zacinkal pouty, která pak zacvakl za Zrzkova zápěstí.

“Fajn. O co tu jde? Jsi od policie? Nebo jsem si dneska dřepl přímo před BDSM klubem?” zeptal se John a postavil se na nohy, které stály pevně a bezbolestně. Krátce vyhledal pohledem hůl, která ležela opodál. Zatracená věc.

“Tak nějak,” řekl Snobík, který se taky postavil a lehce z boku kopl do Zrzka na zemi. Zrzek se neprobral, a tak Snobík zamířil ke kufru auta a John ho následoval. Možná měl John dneska prostě nějaké nadpřirozené schopnosti – jeho tichá prosba byla vyslyšena, protože do ulice za chvilku z obou stran vjížděla policejní auta, z nichž vyskákali uniformovaní policisté, i další dva bez uniforem. Jeden z nich byl muž s prošedivělými vlasy, který zaklel, jakmile na zemi uviděl ležet Zrzka. Změřil si Johna a zastavil se pohledem u Snobíka, který právě otevřel dveře kufru auta.

“Sherlocku! Doufám, že nejdeme pozdě, sakra,” znovu kmitl pohledem k Zrzkovi, ale pak ho obešel, uviděl pouta na jeho rukách a trochu se uvolnil.

“Nemám ve zvyku poutat mrtvoly, Lestrade,” odpověděl Snobík, který se dle všeho jmenoval Sherlock.

“Jasně. To se mi ulevilo. A koho tam máme?” popošel k otevřenému kufru.

“Sladkou Mary. Dostala pár pořádných ran, jak je vidět.” Sherlock zkontroloval tep a uspokojivě přikývl.

“To jo, nejdřív ji táhl pozadu a pak ji tak šestkrát, sedmkrát praštil,” ozval se John a oba muži na něj upřeli oči. Jedny byly tmavé, tázavé. Druhé měňavě bledé a uznalé. Johnovi přejel mráz po zádech – právě kvůli Sherlockovu pohledu.

“A vy jste kdo?” zeptal se policista.

John se už nadechoval, ale –

“Je se mnou,” vyhrkl Sherlock.

Lestrade překvapeně zamrkal.

“No fajn, ale kdo to je?” otočil se k Sherlockovi. Sherlock sevřel rty a zatvářil se vzpupně.

“John Watson,” představil se John a napřáhl pravici k Lestradovi.

“Detektiv Inspektor Lestrade. Je to tak, že jste byl svědkem… tady… toho?” mávl rukou mezi otevřeným kufrem s omráčenou prostitutkou a ležícím Zrzkem, kterého kontroloval jeden policista, zatímco jiný se přimotal ke kufru a další zmizeli v domě.

“Přesně tak,” přikývl John a cítil, že stojí víc vzpříma. Hůl ještě pořád nepotřeboval. Sherlock ho rentgenoval pohledem a mrazení v zádech se přestěhovalo někam k oblasti žaludku.

“Skvělý. Půjdete s námi, sepíšeme spolu výpověď. Teď se odsud musíme spakovat, než dorazí sanitky.”

“Pro něj potřeba nebude,” kývl k Zrzkovi John. “A na ni se můžu podívat,” ukázal do kufru. Lestrade pozvedl obočí.

“Jsem lékař,” dodal John.

“Radši bych to nechal na -”

“Prokrista, Lestrade. Nech ho prohlédnout ji.” Sherlock si zapnul bundu a nepatrně se zachvěl.

Oba muži ustoupili a nechali Johna pracovat, i když z něj nespouštěli oči. John pootočil hlavou prostitutky a v tu chvíli se začala probírat. Zamručela a několikrát pomalu zamrkala.

“Mary? Vnímáte mě? Mary?” mluvil tlumeně, a když se od ní po chvíli tenorem ozvalo slabé “M-hmmjo”, Lestrade popošel stranou a začal dirigovat ostatní. Naložili Zrzka, který se taky už probíral, do auta, a odjeli bez Lestrada. Pak do ulice vjela sanitka a vyběhli z ní medici, kteří začali ošetřovat prostitutku.

“Takže. Jestli mě teď doprovodíte,” pokývl Lestrade hlavou. Sherlock zafuněl.

“Později, Lestrade,” zavrčel.

“Sherlocku,” Lestrade výhrůžně přimhouřil oči, ale na něj to mělo jen pramalý efekt.

Později, Lestrade. Já a John teď musíme ještě někam zajít. Zítra v osm ráno budeme u tebe jako na koni,” zazubil se Sherlock a falešný úsměv mu v okamžiku zmizel z tváře. Lestrade ponuře přikývl a ještě výhrůžně zdvihl jeden prst, ale neřekl nic dalšího. Přitočil se k jednomu z policistů, který právě něco zapisoval, a začal s ním něco tiše probírat.

“Fakt, jo. My někam jdeme?” zeptal se John se sarkasmem v hlase.

“Dlužím ti omluvu. A drink, řekl bych. Pivo? Ne, pivo ne, to bys v tuhle denní dobu nepil. Tak kafe. V ubytovně míváš jen hrozné. Jdeme.”

Strčil ruce do kapes a pokývl hlavou k volnému konci ulice.

John zvedl ze země svou hůl a tence se usmál.

“Prý nesmím chodit nikam s cizími lidmi,” řekl a olízl si rty.

Sherlock zakoulel očima a napřáhl pravici a John ji přijal. “Sherlock Holmes.”

“Vážně? Sherlock? A ne Will?” zeptal se John a uvědomil si, že kráčí po Sherlockově boku.

“Mám dlouhé, staré, hrozné jméno,” pokrčil rameny Sherlock.

“Kam to vlastně jdeme?” zeptal se John, když se dostali na hlavní ulici.

Sherlock se zazubil. “Poznat paní domácí. Dělá dobrou kávu. A koláčky.” Otevřel dveře taxi, které stálo u chodníku, a nadiktoval: “221B, Baker Street.”

Auto se s nimi rozjelo. John si připadal naprosto surrealisticky. Dnes šel na dlouhou procházku v náladě temnější než noc. Byl svědkem pokusu o únos. Porval se. Teď jede s cizím člověkem někam, kde to ani nezná. Zafuněl smíchy a Sherlock se po něm ohlédl z vedlejšího sedadla a zazubil se.

“Docela zábava, že?”

“Co, mlátit lidi za bílého dne?” zeptal se John nevěřícně.

“Ne, chytat vrahy v jakoukoli denní dobu.”

“Jsi lovec vrahů?”

Sherlock se usmál. “Jsem detektivní konzultant.” Nad Johnovým výmluvným tichem si povzdychl. “Pomáhám policii a řeším za ně některé případy. Zajímavé případy.”

“Hmmm,” zabručel John zaujatě.

“Hodil by se mi spolubydlící,” pronesl Sherlock. John pozvedl obočí. “Ale jdi, veterán jako ty bude bydlet v hrozné ubytovně. Můžeme se podělit o nájem a budeš bydlet v mnohem podnětnějším prostředí než na předměstí.”

John mlčel. Po chvíli si olízl rty a Sherlockovy oči ten pohyb krátce zaznamenaly.

“Co je to za byt?” zeptal se místo odpovědi na nevyřčenou otázku ohledně chuti sdílet byt s někým, koho sotva potkal.

“V centru. V přízemí domu žije paní domácí, v patře je obývací místnost, kuchyň, koupelna a ložnice. Už jsem se i celkem zabydlel.”

John se krátce zadíval z okýnka, a pak zpět na Sherlocka. Jedna ložnice?

“V dalším patře je ještě jeden pokoj,” dodal Sherlock po chvíli. John se pousmál a Sherlock mu úsměv oplatil.

“Aha. Takže budu mít kam utéct z obýváku, když tě budu mít plné zuby, jo?”

“Z čeho usuzuješ, že ti budu lézt na nervy?”

“Ale, jen taková předtucha,” pokrčil John ramenem. Sklouzl pohledem k Sherlockovým rukám, které měl volně položené v klíně. Sherlock si ve vyhřátém taxíku rozepnul bundu, takže bylo znovu vidět to tričko. To zatracené tričko. John se vrátil očima k té zvláštně řezané tváři, která se teď zdála být jemně zrůžovělá.

“V mém pokoji je velké dvoulůžko,” řekl Sherlock náhle a odkašlal si.

“Vážně? A jak je na tom můj pokoj?” zeptal se John tlumeně. Pokud měl dosud jen podezření, že se s ním Sherlock pokouší flirtovat, teď si byl téměř úplně jistý.

Sherlock pokrčil ramenem. “Menší postel. Pro jednoho snad akorát.”

John měl pocit, že vzduch v taxíku tiše hučel. Táhle se nadechl nosem, aby rozehnal ty dráždivé jiskřičky v podbřišku.

“Uvidíme. Nejdřív budu chtít vidět ten pokoj nahoře.” Sherlock na to nic neřekl a zbytek cesty oba mlčeli, přestože vzduch stále jemně brněl nevyřčenými možnostmi.

Dům v Baker Street s nápisem 221B na dveřích se nijak zvlášť nelišil od okolních domů. Ulice byla příjemně poloprázdná, docela klidná. Sherlock odemkl a tiše za nimi zavřel.

“Paní Hudsonová?” houkl do chodbičky. “Paní Hudsonová!” Nikdo neodpověděl. “Zřejmě je venku,” řekl Sherlock a hlas se mu zachvěl jen nepatrně, ale John to stejně postřehl. Pohlédl na Johna a kratince se usmál, a pak mávl směrem do schodů. John si je kriticky prohlédl, hůl stále v ruce. Zatím ho noha nebolela, ale tušil, že dřív nebo později zase začne. Povzdychl si a následoval Sherlocka nahoru.

Sherlock na něj nahoře počkal a se skoro slavnostním gestem otevřel dveře. John přejel pohledem po místnosti, která měla k pořádku velmi daleko, ale sálal z ní takový domácký poklid.

“Zabydlel ses, hm?” řekl John s úsměvem.

“Ehm, ano. Nejsem zvyklý na… vojenský pořádek,” Sherlock se rozhlížel a klouzal očima po všude se povalujících věcech, jako by většinu z nich ani neviděl.

John došel do kuchyně, kde na stole stála prakticky hotová laboratoř. Pozvedl obočí.

“Výzkum,” řekl Sherlock stručně a přesunul několik zkumavek ve stojanech, než si uvědomil, že jen zbytečně zaměstnává ruce, a strčil je do kapes u kalhot.

“Jasně,” zamračil se John na misku na müsli, v níž byla nejspíš sražená krev.

“Vypadají i ostatní pokoje… takhle?” otočil se na Sherlocka, který ze sebe shodil bundu a přehodil ji přes jednu židli. Prohrábl si jednou rukou vlasy a zadíval se na Johna, než se pousmál.

“Tak se pojď podívat. Chtěl jsi vidět svůj pokoj,” pobídl zpět ke schodům a John bez řečí vystoupal zbývající schody. Jediné dveře vedly do malé prosté místnosti, v níž byla jen postel s nočním stolkem a prostorná skříň a komoda. Z okna bylo vidět střechy okolních domů. Pokoj byl netknutý, naprosto čistý.

“Tohle je teda něco jiného…” řekl John a další slova se mu vytratila z mysli, když se otočil na Sherlocka, který postával ve dveřích s rukama za zády, jako by se snad bál vstoupit, aby neudělal nepořádek jen svou přítomností. Vypadal u toho jako vytesaný z mramoru. A v Johnovi se zajíkl dech. Sherlock se zatím dál díval na komodu přimhouřeným pohledem, jako by ji poměřoval. A zřejmě ano.

“Máš větší komodu než já,” hlesl podmračeně Sherlock a obrátil pohled na Johna. Když si všiml, jak se John na něj mlčky dívá, výraz se mu úplně změnil. Nepatrně naklonil hlavu do strany. John udělal krok vpřed, opřel hůl o noční stolek a obešel celou postel, až stál přímo před Sherlockem, který uvolnil ruce za zády a místo toho se jimi opřel o veřeje.

“Je tvoje ložnice v podobném stavu jako tahle?”

Sherlock se krátce zmateně rozhlédl. “Myslíš prázdná?”

“Myslím uklizená. A chladná.” John udělal další malý krůček vpřed. Sherlock polkl.

“Je v ní tepleji. A ano, je uklizená. A… zařízená,” na okamžik uhnul pohledem, ale hned se zas vrátil k Johnovi. “Můžu… ti ji ukázat. Pojď,” řekl tiše a neslyšně si odkašlal. Bez dalšího slova vycouval ze dveří a scházel dolů, aniž by se ohlédl. Provedl Johna kolem koupelny a vešli do jeho ložnice. Byla velmi světlá a oproti obývacímu pokoji i čistá, jako by v ní ani často nepobýval. Pokrývka ale ležela odstrčená stranou, takže někdy tu spát musel.

Sherlock rozmáchl rukama a usmál se, jako by říkal: “Tak, tady to vidíš” a John cítil, jak mu srdce buší silněji a pomaleji. Na jeden krátký okamžik zaváhal a říkal si, co tady proboha dělá, s chlapem, kterého potkal před pár hodinami. Hodlá se s ním vyspat? Vážně?

Fakt, opravdu, vážně jo, kurva…, zašeptalo cosi v jeho nitru, když si ho dnes už poněkolikáté prohlédl. Něco v jeho postoji dávalo najevo pocit sebejistoty, ale pak tu byly drobnosti, díky nimž byl i podivně zranitelný. A ty oči; tak pronikavé, ledové, ale přitom rozpálené. John ho chtěl poznat. Chtěl s ním i bydlet. Ale teď…

Neměl co ztratit, mohl si i klidně přiznat, že právě v tuhle chvíli chce něco přízemnějšího, než čajový sedánek a rozhovory o kriminálním podsvětí a o tom, jak se Sherlock vůbec přimotal k řešení kriminálních činů.

Teď hladověl po dotyku. Ale potřeboval, aby na to byli dva. Sherlock se zdál být víc než jen zaujatý, jenže co když?…

Přešlápl, čekal, jestli ho nezradí noha, ale vypadalo to, že bolest si sbalila saky paky a vzala si dovolenou. Udělal krok vpřed, zastavil se. Sherlock si olízl rty a prohlédl si ho pohledem, který Johna ujistil: definitivně zaujatý.

“No. Tak co na to všechno říkáš?”

“Myslím, že to risknu,” řekl John, udělal těch pár posledních kroků k Sherlockovi, a ten se k němu sklonil s tichým výdechem, oba se naklonili k polibku naráz a John se táhle nadechl nosem, zatímco vláčně líbal ty zvláštně vykrojené a plné rty.

“To je dobře,” vydechl Sherlock, když se krátce odtáhl, než se znovu sklonil a hluboce Johna líbal, sál a klouzal jazykem a střídavě polibek vedl a zas se mu poddával. “Protože se mnou je to vždycky risk,” zašeptal ještě, a John zavrčel a sjel rukama po jeho rudníku na boky.

“Tohle zatracený tričko,” zachraptěl a vrhl se na Sherlockův krk. “Tyhle zatracený kalhoty,” sklouzl rukama na Sherlockův zadek a ten svýma rukama kopíroval pohyby na Johnově těle.

John ho přetočil a strčil na postel. Skopl svoje boty a pomohl Sherlockovi sundat ty jeho. Pak vylezl na postel a nalehl na Sherlocka, oba vydechli a znovu se líbali, jako by jejich rty a jazyky byly prvotřídní drogou, které se od prvního okamžiku ochutnání nedokázali vzdát. John zamručel a odtáhl se.

“Řekni mi, že jsi ve skutečnosti nešukal s každým, kdo prošel kolem toho vašeho bordelu,” řekl temně. Sherlock mrkl a lišácky se usmál.

“Když to neřeknu, co uděláš?”

“Parchante,” šeptl John a znovu si vzal jeho ústa, kousal a drtil je a Sherlock zmučeně zasténal, když na něj John nalehl plnou vahou a otřel se svými boky o jeho.

John zajel jednou rukou pod to tenké tričko a vyhrnoval ho nahoru, dokud se nedostal k bradavce, pevně ji stiskl a zatahal. Sherlock zvedl napjatě hlavu z postele a dlouze zasyčel.

“Řekni mi. Pravdu,” řekl John tiše a teď už laskavěji dráždil a hladil. Sherlock se žuchnutím zase hlavu položil.

“Byla to role. Nedělal jsem jim prostituta do počtu. Byl jsem tam hlídat místo činu, než se vrátí ten vrr…ahhh…” Sherlock nejdřív zalapal po dechu a pak zavrčel, Johnovi tahle odpověď stačila, hbitě se přesunul na posteli níž, a začal horce líbat Sherlockův plochý a pevný podbřišek, olizoval ho jazykem a jemně oždiboval a klesal níž. Rukama přejel přes napjatou bouli na kalhotách a jemně promnul, což si vysloužilo další zasténání. Sherlock znovu zvedl hlavu z matrace, když k němu John vzhlédl. Prsty sklouzl k prvnímu knoflíku a rozepnul ho, nespouštěl Sherlockovu tvář z očí. Palcem zajel níž, pop, další knoflík byl rozepnutý, a to už bylo jasné, že je Sherlock naostro. John se pod svoje prsty nepodíval, ještě ne, ale cítil pod nimi sestříhané hrubé chloupky. Pozvedl obočí a pousmál se.

“Docela o sebe pečuješ,” poznamenal. Sherlock se nadzvedl a opřel se o lokty, shlížel na Johna s pootřevřenými ústy. Dýchal zrychleně a těkal očima mezi Johnovou tváří a jeho rukama.

“Jednoduše se mi to líbí,” řekl tiše, zatímco se John vrátil k rozepínání knoflíků. Do ticha pokoje se ještě párkrát ozvalo slabé poppop knoflíků a nakonec John rukou vklouzl dovnitř. Sherlock si olízl rty a John ho napodobil. A pak se konečně podíval dolů a s tlumeným vzdychnutím se sklonil a vzal si Sherlocka do úst. Sherlock zasténal a svezl se z loktů zase na záda. Přikryl si dlaněmi tvář, a tak jeho vzdechy zněly spíš jako táhlé vrčení. Johna z toho zvuku brnělo v celém těle, hlavou pomalu přirážel a jemně sál ústy, ale brzo bylo znát, že takové dráždění Sherlockovi úplně nestačí; přizpůsobil se mu a naslouchal, olizoval a dráždil a cítil, jak jeho boky samovolně hledají dostatečné tření, promnul si erekci jednou volnou rukou a před očima mu z toho zajiskřilo. Sherlock zatím občas mumlal nesrozumitelná nebo nedokončená slova, vzdychal a nepatrně přirážel Johnovi do úst, kdykoli jen trochu zpomalil. John to vzal jako jasné znamení a sklonil hlavu víc, až ucítil špičku Sherlockovy erekce vzadu na patře a pak Sherlock vykřikl, několikrát slabě přirazil a se zalapáním po dechu se udělal.

John zasténal nad Sherlockovou úlevou a pak se odtáhl, prudce si rozepnul kalhoty a stáhl je do půli stehen. Klečel nad Sherlockem a rychle a pevně hnětl svoji erekci, sledoval Sherlockova ještě pořád ztuhlého ptáka, a když sklouzl pohledem k jeho tváři – oči ho sledovaly zpod těžkých víček a z pootevřených úst se ještě ozýval zrychlený dech – zaklonil hlavu a se zamručením vyvrcholil. Svezl se vedle Sherlocka, který se poposunul, aby mu udělal místo.

“Hm. Ta velká postel se fakt hodí,” zamumlal po chvilce, když se trochu uklidnil. Oba muži leželi prakticky ještě stále oblečení, jen ty nejintimnější partie odhalené, ale to ani jednoho z nich netrápilo.

Podívali se jeden druhému do očí, a John se rozhihňal. Sherlock se široce zazubil a zaduněl tlumeným hlubokým smíchem.

“Čemu se vlastně smějeme?” zeptal se Sherlock s pozvednutým obočím a John se zahihňal ještě víc.

Mávl rukou mezi nimi a pak někam ke stropu.

“Tohle je něco jako Vítej, nový spolubydlo?” zeptal se John. Sherlock zkřivil rty v úsměšku.

“Výjimečná situace, řekl bych. Takové uvítání nikdy nepraktikuju.” Zarazil se a pootočil hlavou směrem ke dveřím.

“Haló?” ozvalo se najednou odněkud z bytu. John ztuhnul.

“Uu-hu, Sherlocku, jsi tady?”

“V ložnici, paní Hudsonová! Radši sem nechoďte!” houkl Sherlock.

“Ach, dobře. Nechci tě rušit. Jen jsem donesla kousek koláče, kdybys měl chuť. Nechala bych ti to na stole, ale… no. Máš tu ty věci,” pronesla paní Hudsonová nesouhlasně.

“Přijdu si pro kousek s vaším novým nájemníkem,” poznamenal Sherlock a znovu se zazubil na Johna, který si rukou promnul obličej.

“Aha?” řekla paní Hudsonová zmateně. Nejspíš došla až za dveře ložnice, zněla hlasitěji. “Takže zabydlíme ten druhý pokoj? Pár dní jsem tam nevětrala.”

Sherlock se nadzvedl a opřel se o dlaň, zatímco se s tázavě pozvednutým obočím díval na Johna.

“To nejspíš nebude třeba, paní Hudsonová,” houkl John a Sherlock se krátce zasmál.

Za dveřmi bylo nejdřív ticho, ale pak měl John dojem, že slyšel tichounké uchichtnutí.

“Dobře, dobře! Přijďte tedy dolů na kávu, ráda se s vámi seznámím! A taky si dáte kus koláče! Budu vás čekat, tak za pět minutek!”

“Spíš za deset. Potřebuju se umýt,” zamumlal Sherlock, když se podíval na svoje zaneřáděné triko.

Další tiché chicht! a pak bylo slyšet zvuk vzdalujících se kroků.

 

 


 

Reklamy

23 komentářů Přidejte váš

  1. Kat napsal:

    Četla jsem to snad 10 krát , miluji to 🙂

    1. miamam napsal:

      *vrtim prekvapene hlavou…* 😀 dekuji, jsi zlaticko 😉

  2. Profesor napsal:

    Moc hezká povídka. Zapadá do mé depresivní nálady. Také jsem se dnes toulala městem, abych rozptýlila splín. Vrazi a podobné mě naštěstí minuli.
    Paní Hudsonová vypadá super.

    1. miamam napsal:

      Nekdy je to toulani vazne jako takovy balzam. Mne to kolikrat pomohlo, i kdyz jsem nikdy schvalne nemirila do temnych ctvrti. Diky, jsem rada, ze se libilo. 🙂

  3. Rowana napsal:

    Začnu od konce – miluji paní Hudsonovou! Je to úžasná ženská. 😀
    A teď k tomu zbytku. Ta deprese na začátku na mě skoro kapala z obrazovky. A následná akce byla skvělá, moc jsem si ji užila. Celkově se ti to povedlo napsat tak krásně a věrohodně, že takhle by to klidně mohlo být, pokud by John na svých toulkách Londýnem býval nepotkal Mike, který události trošičku popohnal. I když tady dostaly mnohem zajímavější spád a skvělé vyvrcholení (ehm 😉 ). ❤

    1. miamam napsal:

      O ano, ja taky nedam na Hudsonku dopustit, je to skvela pani domaci ^_^ Dekuji za krasny komentar 🙂 ♡

  4. kratulablog napsal:

    Tohle je absolutní bomba! Jednoznačně nejlepší dárek k narozeninám a skvělé zpracování zadání, bylo tam všechno – případ, akční scéna, trocha erotiky a John, Sherlock a spol. trochu jinak a přitom pořád, tak, jak je máme rádi! Paráda!

    1. miamam napsal:

      Dekuju, mam radost, ze ti udelal radost! 😀 a uz jsem zvedava na unor ^_^

  5. kamivon napsal:

    krásná povídka
    díky

  6. Harryet napsal:

    S K V O S T N É !!!!!!!!!!!!! ani nevím, co víc napsat, dokonalé, báječné, nádherné, bylo tam všechno, úžasné, aaaach, napětí a svádění a sex, jo prostě parádní. Mio napiš jich ještě moooooc … moc prosím :))))

    1. miamam napsal:

      😀 kdyz budu mit cas a kdyz mi sedne tema, proc ne? 🙂 dekuju ♡

  7. samba napsal:

    To bylo pěkné. Deprese, pak akce, no a ten konec byl parádní 🙂 Ovšem uchichtnutí paní Hudsonové tomu dala tu třešničku. Díky

    1. miamam napsal:

      Jsem rada, ze se libilo. 😉 diky

  8. Miona napsal:

    Zase na druhou stranu, kdyby to takhle napsali hned, tak bych se nemohla tiše smát svojí mámě, která si i teď myslí, že tam žádný Johnlock není 😀 Takže díky za tyto ‚alternativní‘ vesmíry, kdy se naši hoši setkávají způsobem, který se nám líbí nejvíc! 🙂

    1. miamam napsal:

      Hlavně kdyby to takhle napsali hned, tak bychom se ochudili o mnohá první setkání… Protože takových povídek jsou mraky a je to moje velmi oblíbený téma, který asi budu moct číst donekonečna… 😀 Díky 🙂

      1. Miona napsal:

        To máš pravdu, ta první setkání v sobě mají takové zvláštní kouzlo 🙂

  9. hanetka napsal:

    Tak tedy… váhala jsem, jestli taky něco nenapsat. No, už nenapíšu. Tohle nepřekonám a ani se nebudu snažit. Moc se mi to líbilo, chudák John, takový deprese na začátku… ale zase kdyby jich nebylo, nepotkali by se. Ačkoliv – vesmír by nepřipustil, aby se nepotkali, že? Jakkoliv, kdekoliv – ti dva prostě patří k sobě.

    1. miamam napsal:

      Atlin Merrick těch prvních setkání zvládla napsat 100 (doslova) a u každého si říkám, jak je to boží, že prostě můžou spolu skončit za jakýchkoli okolností… Ano, velmi bohaté téma. Díky, Hanetko ♥ Ale doufám, že tě nějaké další téma osloví a že si od tebe taky něco přečtu! (Jo, vím, že toho máš fůru, ale naděje umírá poslední a rok je ještě skoro celý před námi… 🙂 )

  10. niktoska napsal:

    Bomba. Takéto poviedky mám najradšej. Všetko pekne krásne po poriadku. Presne takto si ich predstavujem najradšej.

    1. miamam napsal:

      Díky 😉 Bylo mi potěšením to trochu poopravit. 🙂

  11. helsl napsal:

    Kdyby to napsali takhle, mohlo být jasno hned od začátku a svět by byl hned lepší. Žádná Marjána, žádné spekulace o Ireně a Molly, nikdo by to nemohl zpochybnit.

    1. hanetka napsal:

      Helsl, Marjána byla, akorát to byl chlap… nebo transvestita nebo co. 😀 😀 😀

      1. miamam napsal:

        Chá, já si říkala, jestli se někdo chytne :D! Nj, ty dvě „kamarádky“ byly transky (bože, než začne někdo šťourat, tak ne, nemám nic proti transgender lidem) a nemohla jsem si pomoct, tu, co dostala do držky, jsem musela pojmenovat Mary. Ach. Sladká Mary… 😀

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.