Hanetka: Znovuzrození – 1. kapitola (1/2)

Zdravím vás všechny, kdo ještě johnlocku zůstal věrný. Jak už Mia psala v rubrice Na co se těšit, mám pro vás přeloženou povídku, ve které se Chryse vypořádala s tou nešťastnou čtvrtou sérií. A vypořádala se s ní podle mého geniálně. Nic nemění, kánon zůstává kánonem, jen uchopila události, které se odehrály, a pokusila se jim dát rozumný význam, logiku a souvislosti. Musím říct, že se jí to opravdu povedlo – je to asi nejlepší fix-it povídka, jakou jsem kdy četla. Začíná chvilku před tím seriálovým epilogem, ve chvíli, kdy skončila konfrontace s Eurus, Johna vytáhli ze studny a všichni se rozjeli do svých domovů. Ovšem až na Sherlocka. Ten dělá to, co jsme doufali, že udělal i v seriálu, jen se jim to tam nevešlo a vystřihli to. Tak schválně, jak se bude líbit tahle verze událostí vám…

Povídka má v originále 6 kapitol, ale jsou velmi nevyrovnaně dlouhé, některé sáhodlouhé, jiné zase kratší, takže ty dlouhé rozdělíme napůl, aby nebylo zase tak rychle po povídce.

Upozornění pro všechny – povídka je částečně angst, comfort, nechybí v ní ani smut a rozhodně ani humor – což je pro Chryse typické. Je dost NSFW. Rozhodně se můžete těšit na happyend, to vám slibuju a slavnostně přísahám.

A jako vždycky velký dík mým strážným andělům miamam a Rowaně. To nejsou bety, to jsou alfy!

Věci, které si necháváme

První část

Než Molly konečně dorazila domů, Sherlock už málem padal únavou.

Čekal před jejími dveřmi celé hodiny; po tom všem by bylo příliš bezcitné objevit se u ní v práci nebo jí vniknout do bytu nepozvaný. Ale musel ji vidět – musel se omluvit, musel jí to vysvětlit – než bude moci jít dál. Ne, že by měl sebemenší ponětí, co by ta cesta dál měla zahrnovat. Pokud věděl, neměl ani žádný domov, kam by se mohl vrátit.

Přesto: Sherlock byl vzhůru celé dny a několikrát už začal dřímat; vždycky se přistihl, když už začínal klouzat dolů po zdi. Pak ho probral zvuk přibližujících se Mollyiných kroků. Zastavily se.

„Molly,“ řekl Sherlock, narovnal se a zamrkal. Molly se dívala přímo na něj, ruce založené křížem a ústa jako tenkou linku. „Já, já…“

„Čím jsi sjetý?“

„Cože? Ničím, přísahám ti, ničím. Jsem čistý. Jen jsem s tebou potřeboval mluvit. Omluvit se. Prosím, Molly, nech mě jít dovnitř, abych ti to mohl vysvětlit.“

Molly na něj ještě chvíli upírala kamenný pohled, pak ho vzala za zápěstí a vyhrnula mu rukáv. Sherlock se pokorně podvolil, když ten proces zopakovala na druhé paži. Oba věděli, že by mohl snadno jehlu vpíchnout jinam, ale oba taky věděli, že dřív by se neobtěžoval to skrývat ani lhát. „Tak dobře,“ řekla nakonec, pustila mu ruku a otočila se, aby zalovila po klíčích. „Potřebuju šálek čaje. Ten čas ti věnuju.“

Sherlock začal mluvit, ještě než vůbec naplnila konvici; dychtil ze sebe ten příběh dostat, než si to rozmyslí a vykopne ho ven. Řekl jí všechno až k bodu, kdy zjistil, že je v domě svého dětství, o Eurus a jejích šílených hrách, o telefonickém hovoru a mrtvých tělech v Sherrinfordu i o zbrani, kterou otočil proti sobě, a pak se zastavil. Zastavil se, protože nedokázal pokračovat. Jednoduše neměl ponětí, jak tomu zbytku dát nějaký smysl.

„Ach můj Bože,“ ozvala se Molly, když si uvědomila, že přestal vyprávět. „Bože můj. A tys o ní vůbec nevěděl? Byl jsi mladší, nebo -“

„Starší, o rok,“ řekl Sherlock. „Zdá se, že jsem vymazal prvních šest let svého života. Pořád ještě si pořádně nevzpomínám.“

„Takže, kde je teď? Chytili ji? A co ta malá holčička v letadle, jsou v pořádku?“

Sherlock sevřel hrnek v rukách a uvědomil si, že se mu klepou. Pokusil se napít a viděl, že má mokré manžety, i když si nepamatoval, že by ten čaj vybryndal. Položil hrnek na stůl. „Ano. Eurus je… zabezpečená. Nebo bude, říká Mycroft. Nejsem si jistý, jak si s tím plánuje poradit; John navrhoval hluché strážce.“

Molly zavrtěla hlavou, výraz pořád ještě mírně omámený, a Sherlock dodal: „Už nikdy neudělá nic, co by ti ublížilo. Jsi v bezpečí, přísahám. Byl jsem to vždycky já, komu chtěla uškodit, ne ty, ale jí nikdy zvlášť nesešlo na tom, jaké nadělá vedlejší škody. Já se -“ najednou se mu hrůzou zlomil hlas. Zlostně polkl a zkusil to znovu: „Já se tak strašně… “ Kristepane. Pevně zavřel víčka.

Uslyšel zaskřípat odsouvanou židli a pak ucítil na rameni opatrný dotek ruky. „To je v pořádku. Vážně, Sherlocku, teď už to chápu, nezlobím se.“

Sherlock se roztřeseně nadechl. Molly ho vzala do náruče v tak volném objetí, jak jen malá žena s velikým mužem zvládne. Sherlock nikdy nebyl nijak zvlášť velký expert na objímání, ale za poslední měsíc objal dva lidi – což byl proti jeho prozatímnímu celoživotnímu skóre, rovnajícímu se nule, významný nárůst – a teď poprvé pochopil rozdíl mezi objímat a být objímán. V tomto případě byl rozhodně objímán a uvádělo ho to do strašlivých rozpaků. Napadlo ho, že by vzal do zaječích, ale kam by šel?

„Děkuju,“ vypravil ze sebe nakonec a zvedl ruku, aby Molly nemotorně poplácal po paži. Molly ho pustila, vypadala skoro stejně rozpačitě jako Sherlock a rychle zvedla svůj hrneček s čajem.

„Jsi si jistý, že jsi v pořádku?“ zeptala se ho, když nastolila znovu bezpečnou vzdálenost. „Vypadáš hrozně.“

Přiznat, že posledních pár dní nejedl ani nespal, to by určitě Molly přimělo k pocitu, že ho musí začít obskakovat, což byla ta poslední věc, kterou zrovna teď Sherlock chtěl. „Nejdřív ze všeho jsem musel mluvit s tebou,“ řekl upřímně. „Ale abych řekl pravdu, padám hlady. Můžu tě pozvat na večeři? Alespoň to bych udělat mohl.“

„Nevypadáš moc na to, že by sis mohl vyrazit ven,“ prohlédla si ho Molly. „Ale jestli mi to opravdu chceš nějak vynahradit… Dostala jsem přes víkend docela dost nových zpráv; co kdybychom si nechali donést jídlo a ty by ses na ně podíval a ujistil se, že nikdo z nich není -“ viditelně spolkla to poslední slovo, sociopat, „- tajně ženatý?“ Když se tehdy střídali v Sherlockově hlídání, pomohl Molly sestavit její profil na stránce seznamky.

„Ano, samozřejmě,“ řekl Sherlock s úlevou. Dostal šanci se soustředit na něco jiného než na ruiny vlastního života; byl by nadšený, i kdyby to nenabízelo příležitost si to u Molly vyžehlit. A najíst se. „Ty vybíráš, já platím. Souhlasíš?“

„Dohodnuto,“ řekla Molly a její úsměv byl tentokrát upřímný.

**

Sherlocka probudil bledý sluneční jas, který mu šikmo dopadal do tváře. Na chvíli byl úplně dezorientovaný, ale pak si uvědomil, že je na Mollyině gauči, boty má zuté a kolem sebe zastrkanou deku. Pokusil se posadit, trhl sebou, jak ho píchlo v bolavých žebrech, a sjel z gauče přímo na zadek. Molly mu očividně pod příliš dlouhé nohy přistrčila pohovku, když usnul. Sherlock se na koberci posadil, nechal hlavu tupě dopadnout dozadu na pohovku a pomyslel si, že na spaní po gaučích už je rozhodně příliš starý. Mlhavě ho napadlo, jestli má vůbec ještě ložnici, natož postel. Na konferenčním stolku byl kus papíru, přeložený a postavený do áčka, a na něm stálo Mollyiným písmem: ‚Šla jsem do práce, udělej si kávu.‘

Jsi lepší kamarádka, než si zasloužím, pomyslel si Sherlock, když se namáhavě zvedal na nohy. Navzdory bolesti v žebrech – a teď i v zádech a za krkem – a otupělosti po hlubokém spánku si uvědomil, že se cítí líp než předchozí večer. Naneštěstí se to nedalo vztáhnout na to, aby lépe i vypadal. Sherlock se zamračil na svůj odraz v zrcadle na toaletě: celý zplihlý, vychrtlý, neoholený, tři dny staré šaty… nedalo se nic dělat, musel jít domů a čelit škodám.

**

„Nechala jsem natáhnout přes okna igelitové plachty, hned jak uhasili požár, aby nedošlo k dalším škodám, kdyby začalo pršet,“ sdělila Sherlockovi paní Hudsonová, když před něj pokládala talíř. Pookřál už jenom díky té vůni. „Nahoře je odpojená elektřina i voda – v kuchyni to utrhlo kohoutek, voda stříkala úplně všude, a to sklo! Chvilku tam nebudeš moct vařit.“

Sherlock k ní vzhlédl s povytaženým obočím a ona na něj mrkla: aha, vtip. Sherlock nikdy nevařil. Polkl obří sousto slaniny a chystal se zeptat, jestli by jí vadilo nechat ho proměnit celý ten prostor na pořádnou laboratoř, teď když byla kuchyň stejně zničená, ale zarazil se: má vůbec doopravdy rád chemii? Nebo jí jen využíval, aby se po Victorovi vyhýbal ostatním lidem? Možná hluboko uvnitř vážně dává přednost… metafyzické poezii nebo reality show v televizi. Kdo vlastně ve skutečnosti je?

Paní Hudsonová mu dolila kávu a sedla si se svou vlastní naproti němu, Sherlockovy existenciální krize si vůbec nebyla vědoma. „Koupelna je v pořádku, alespoň z větší části, ale ani tam samozřejmě neteče voda a nejde proud. Ale ve 221C je taky vana. Včera jsem to tam pořádně uklidila, takže ji budeš moct používat tam a přenést si svoje věci dolů.“

„A ložnice?“

„Ale ta je v pořádku. Trochu začouzená. A taky je tu Johnův pokoj; druhému patru se nestalo vůbec nic.“

Takže měl kde spát. Alespoň o jednu věc k řešení méně; to byla trochu úleva. „Nemáte nějaké svíčky?“

Sherlock se po slanině s vejci paní Hudsonové cítil o mnoho líp, a ještě líp, když byl umytý, oholený a oblečený v šatech, které nepáchly po Musgraveském močálu. Díval se na sebe do zrcadla a myslel si, že komukoliv jinému by nejspíš připadal dokonale normální; vlastně vypadal jako přesně ten člověk, jakým byl i před pár měsíci.

Ale nebyl. Nikdy tím člověkem znovu nebude. Už ani nevěděl, jestli ten člověk vůbec kdy doopravdy existoval.

Když už mu nakonec došly důvody, proč to odkládat, vyšel Sherlock nahoru po schodech a nakoukl do trosek svého bytu. Poté co vstoupil dovnitř, ze sutě u jeho nohou se zvířil popel a pomalu tančil v tlumeném světle jako zrnka prachu. Sherlock tam chvíli jen stál a dopřál očím čas, aby se přizpůsobily přítmí. Dveře blokovalo něco objemného a on se sehnul, aby to ohmatal: židle pro návštěvníky, teď převrácená a rozbitá.

V koutku Sherlockovy mysli něco zahlodalo. Ta židle. V neděli dopoledne hrál na housle – bylo to vážně teprve předevčírem? – a pouzdro měl otevřené právě na téhle židli. Když přišel Mycroft, uložil housle do pouzdra a sundal ho ze židle… kam ho položil? Opatrně vešel do místnosti, snažil se nešlápnout na nic, co by se mohlo ještě dát zachránit, a odtáhl gauč. Zeď za ním byla v troskách, ale podlaha vypadala celá, a tak si Sherlock přidřepl a hmatal pod sutinami omítky a cáry tapet. Tady to pouzdro leželo, zčernalé a umazané od sazí, ale očividně vcelku, a když zvedl víko, objevily se housle, jako zázrakem nepoškozené. Sherlock ucítil tak veliký nával vděčnosti, že to skoro až bolelo: tohle, alespoň tohle bylo jeho. Nezáleželo na tom, jak se hudba dostala do jeho života; nezáleželo dokonce ani na tom, jestli to byla Eurus, která mu vložila housle do rukou, když mu bylo pět, a nařídila mu hrát. Housle byly jeho součástí stejně jako barva očí. V troskách, v něž se obrátil jeho život – fyzicky i metafyzicky – bylo tohle netknuté.

Sherlock opatrně natáhl prst a přejel přes struny. Trochu rozladěné, ale ne zase moc.

„Jsou v pořádku?“

Sherlock sebou trochu polekaně trhl a pak se postavil. Ve dveřích stál John, držel roli pytlů na odpadky a pracovní svítilnu na baterky.

„Co tady děláš?“

John zamával roličkou. „Nabízím pomocnou ruku. Zdá se, že bys ji mohl potřebovat.“

„Neměl bys být v práci?“

„Vzal jsem si dovolenou.“

„Dovolenou.“

John pokrčil rameny. „Jo. Lidi mi to říkají už týdny – Mycroft se dokonce nabízel, že mi ji zaplatí, ale já jsem dostal Maryinu životní pojistku, takže… Zdálo se, že je ten pravý čas.“

„Ale kde je Rosie?“

„V jeslích, přesně jako by byla, kdybych byl v práci – ale vážně uvažuju, že vezmu Mycrofta za slovo s tou jeho nabídkou, že mi najde chůvu. Je to flexibilnější, víš? A nejspíš to bude pro Rosie i bezpečnější, pokud ji bude najímat Mycroft.“

Sherlock měl náhle bizarní vizi jednoho z Mycroftových poskoků, jak se sluchátkem v uchu a po zuby ozbrojený drndá s kočárkem s Rosie po parku. „Nemusel jsi -“

„Sherlocku,“ přerušil ho John. „Tohle není jen kvůli tobě, ano? Já jenom – tys tady pro mě byl, když mi bylo nejhůř. Tvoje metody byly úplně šílené a skoro tě to zabilo, ale, však víš. Byl jsem ti pěkně mizerným přítelem a byl jsem mizerným tátou i Rosie, a taky mizerným manželem Mary a podle toho, jak všichni reagovali, když jsem řekl, že si beru dovolenou, mám podezření, že jsem byl zrovna tak i mizerný doktor. Takže. Tys tu byl pro mě pokaždé, když se mi život rozpadl na kusy, a já jsem tu teď pro tebe. Ano?“

Sherlock na něj jen zíral. Hrdlo se mu svíralo a měl příšerný pocit, že jestli se pokusí něco říct, cokoli, zase mu vytrysknou slzy. „Ano,“ zachraptěl nakonec.

John briskně kývl. „Dobře. Tak pojďme začít v kuchyni, paní Hudsonová říká, že elektřina už celé dny nejde, takže lednici další odklady rozhodně nevylepší.“

**

„S Johnem už je to mnohem lepší, děkuju,“ řekl Sherlock. „Jak jste si už vědoma, protože se evidentně vrátil a zase chodí na terapii k vám. Proto tu nejsem. Dneska jsem tu vlastně kvůli sobě.“

„Pokračujte,“ vyzvala ho Ella hlasem, který byl obdivuhodně vyvážený mezi neutrálním a povzbudivým.

Sherlock nezměnil tón. „Nedávno jsem si uvědomil, že moje vzpomínky na dětství jsou nesprávné a nevěrohodné. Moje rodina není tím, čím jsem věřil, že je. Celý můj život je ve skutečnosti postaven na lžích a já potřebuji pomoc, abych se rozpomněl na pravdu a svůj život zrekonstruoval, pokud to bude možné.“ Při posledním slově s klapnutím zavřel pusu a nenáviděl, jak mu buší srdce až v uších. Ella trpělivě čekala, nechávala mu prostor ticha, aby ho vyplnil, pokud si to bude přát, jak to dělala vždycky. Sherlock nabral dech: prostě to ze sebe dostaň všechno.

„Vytvořil jsem osobu, kterou jsem teď, od úplné nuly,“ nebo to udělal Mycroft, nebo matka, „když mi bylo šest let. Po sérii traumatických událostí, které moje rodina odmítala vzít na vědomí. Potřebuju si vzpomenout. Musím se dozvědět, kdo jsem. Můžete mi pomoct?“

Ella čekala další chvíli, a pak kývla, oči pevně upřené do jeho. „Pane Holmesi. Vím, že jste si vědom, že jako pacient jste docela… unikátní. Ale tohle? Lži a rodinná tajemství?“ Jenom náznakem se usmála. „Tohle znám. Jistěže vám můžu pomoct.“

**

„Tu čapku ne!“ řekl John. Hladce chňapl po lovecké čepici se štítkem, kterou Sherlock právě poslal klouzavým letem vzduchem k hromadě smetí. „Nemůžeš tu čepici vyhodit. Je jenom trošku ožehnutá, podívej, zbytek jsou jenom saze. Vezmu ji do čistírny a bude zase jako nová.“

„Fajn,“ řekl Sherlock lhostejně a odvrátil se. Ten Sherlock Holmes, který nosíval tu zatracenou čepici, se zdál být jen vzdálenou vzpomínkou, jako concerto, které kdysi hrál a teď už zapomněl. Teď, když se ten doslovný i metaforický prach usadil, už si ani nebyl jistý, jestli vlastně chce být dál detektivem; už si nebyl jistý téměř ničím. „Tak ty zásuvky udělej teda ty, když mě nenecháš se čehokoliv zbavit.“

Zkáza způsobená explozí byla tak nahodilá, že se to zdálo skoro rozmarné: koberec byl v podstatě nepoškozený – John měl teorii, že všechny ty knihy, které na něj napadaly, ho zachránily před nejhorší škodou způsobenou ohněm a vodou – ale stůl byl zdemolovaný. Jenom věci v těžkých nejnižších zásuvkách přežily v jakéms takéms stavu, a tam byly převážně suvenýry z případů.

„Jé, podívej, to je ta foukací věc, co z ní po nás střílel ten trpaslík,“ řekl John nadšeně a zvedl z harampádí zčernalý předmět.

Sherlock se otočil k oknu. Stojan na noty to buď úplně zničilo, nebo vyletěl oknem – neviděl tu kolem ani žádné zbytky – a noty, které míval navršené na hromadách všude kolem, se skoro úplně proměnily v popel. Pracoval na rekviem za Mary, tu a tam, nebyl zatím dost spokojený s kompozicí, aby to zahrál Johnovi; většinu toho napsal v těch prvních pár týdnech po její smrti a ten kus čpěl jeho vlastní provinilostí a zoufalstvím, Teď už si nemusí dělat starosti s přepracováním.

„Sherlocku?“

Sherlock zamrkal a otočil se, příliš pozdě si uvědomil, že tam stojí a zírá do prázdna už několik minut a zatím neuklidil jedinou věc.

Johnův hlas byl až trochu moc optimistický. „Co kdybychom si udělali pauzu? Teď sem můžeme pustit ty chlápky, aby tohle vyklidili, myslím, že co za to stálo, už jsem zachránil, a já bych si teď dal hrnek čaje.“

„Fajn,“ řekl Sherlock znovu a odvrátil se. „Tohle všechno můžou vzít taky, tady už nic nezůstalo.“

**

Sám se Sherlock nedokázal dostat o moc dál než tehdy v noci v Musgrave Manor. Rozpomněl se o trochu víc na Victora, ale Eurus zůstávala záhadou: fantom v modrých šatičkách. Jeho soucit s ní byl upřímný, ale trochu abstraktní, jako soucit dospělého s neznámým dítětem, jaký může kdokoliv cítit s někým, o kom slyší ve zprávách. Když Ella navrhla hypnózu, nejdřív se tomu vysmíval – jistěže jeho, Sherlocka Holmese, bude nemožné zhypnotizovat – ale když se mu už nic nevybavovalo, poněkud skepticky souhlasil, že to zkusí.

Sherlock se mýlil. Při svém druhém pokusu šel ke dnu stejně snadno jako kámen hozený do tůně.

„Vidíš maminku?“ zeptala se Ella. Vedla Sherlocka jeho vzpomínkami na zahradu v Musgrave za horkého letního dne.

„Ano. Má světlé vlasy a modrý svetr. Je… krásná, myslím, ale trochu přísná.“

„A otec?“

„Je o kousek dál. Čte si. Vždycky si čte.“

„A tvůj bratr tam je?“

„Taky si čte.“ Sherlock pocítil, že se usmívá. „Trochu se mračí. Mycroft si pořád dělá starosti. Ale je hodný. Je to uklidňující.“

„Cítíš se s ním v bezpečí,“ usoudila Ella.

„Ano.“

„Vidíš svou sestru?“

Sherlock se roztřásl. „Ne. Já nechci. Já ji nechci vidět. Chci jít zpátky.“ Hlas mu stoupal, byl ostrý a plný strachu.

„Dobře,“ konejšila ho Ella. „Dobře. Nemusíme ji ještě vidět. Pojďme dělat něco jiného. Kde si na zahradě rád hraješ?“

„Je tu houpačka. Mycroft mě může houpat na houpačce.“

„Houpání je hezké, že? Je to jako létání. Cítíš při tom ten vítr ve tváři?“

„A taky ve vlasech…“ zase se uvolněně usmíval. „Nohama se skoro můžu dotknout větví.“

„Necháme tě dohoupat, nebo bys chtěl skočit?“

„Skočit.“ Přímo to cítil, tu chvilku, kdy skoro nic nevážil, dopad na zem, ztlumený měkkou trávou. Dychtivost to zopakovat znovu. „Chci to udělat ještě jednou.“

„A když se otočíš,“ řekla Ella jemně, „je tam Eurus?“

Sherlock sebou trhl. Byla tam. Byla tam, i se svou nehybnou tváří a očima, kterýma mu viděla až do duše. Nebylo kde se schovat, nebylo místo, kde by ho nenašla, a on se bojí, je k smrti vyděšený, bude zvracet, počůrá se, kde je Mycroft, Sherlock chce jít zpátky –

„Teď zase půjdeme pěkně po schodech nahoru,“ říkala Ella, tiše, ale rozhodně. „Vrátíme se sem do téhle místnosti. Vidíš spodní schod? Teď budu počítat, deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna… otevři oči.“

Sherlock si okamžitě schoval obličej do dlaní a zalapal po dechu. Byl zmáčený potem. „Já si vzpomínám,“ řekl skoro přihlouple; jistěže si vzpomínal. „Vzpomínám si na ni. Je to stejný pocit, jako když jsem byl dítě, že má nade mnou úplnou moc. Je děsivá. Potřebuju to udělat znovu, potřebuju si vzpomenout na víc.“

„Myslím, že pro dnešek to stačilo.“

Sherlock věděl, že má pravdu, ale zoufale dychtil si vzpomenout na všechno a prostě se s tím vypořádat. „Tak tedy zítra? Můžu přijít zítra?“

**

Zdálo se, že vyklízení trosek z bytu bude trvat navěky. Chlapi najatí na odklízení sutě by měli to místo pravděpodobně dočista hotové už za den, kdyby na to všechno mohli vzít lopaty na sníh a prostě to vyházet, ale John v naději, že spasí něco ne docela zničeného, trval na tom, že si prohlédne každičkou věc. Sherlocka to k smrti unavovalo. Zatímco se John s dělníky dohadoval o krbu – upřímně, komu na tom sejde, jestli se cihly dají zachránit, zcela jasně to nebyl originál – Sherlock se svezl do křesla a zvedl Johnův telefon, do kterého se musel John dívat jen před chvilkou, než ho odložil a začal řešit ten krb. Jalově projížděl Johnovy textovky.

Greg: Myslíš, že už je připravený se podívat na nějaký případ? Mám tu nějakou šlamastyku v Crouch Endu.

Ještě ne, napsal John zpátky. Nejspíš za pár týdnů. Dám ti vědět.

Sherlock dopáleně naťukal: Víš, kde mě najít. SH

**

Vzpomínky bolely.

Upamatoval se na nekonečnou noc, kdy křičel a plakal. Vzpomněl si na nůž; jistěže ho Eurus nejdřív vyzkoušela na něm. Vybavil si mrtvou veverku. Vzpomněl si na věci, které mu šeptala potom, co Victor umřel. Musel jít po prkně, byla to tvoje vina, další budeš na řadě ty, potopíš se pod vodu, až dolů na dno, kde tě nikdo nikdy nenajde, budeš křičet a křičet a nikdo tě neuslyší a voda ti naplní ústa a krk a budeš mrtvý i ty.

„Nenávidím to,“ vypravil ze sebe Sherlock trhaně. Byl sehnutý ke kolenům, ztěžka dýchal, hrudník se mu dmul a rukama si v pěstech svíral vlasy, pokoušel se zklidnit dech a potlačit záplavu slz. „Nenávidím to, nenávidím to. Kéž by opravdu umřela během požáru, kéž by nikdy neunikla. Přeju si, abych si nikdy nevzpomněl.“

„Chce to čas,“ řekla Ella jemně. „Chce to čas.“

**

„Takže, zítra přijdou natahovat dráty a nahazovat omítku,“ sdělil mu John. „Bude prima, až zase bude svítit světlo, že? A jsme definitivně rozhodnutí nechat si tu tapetu?“

„Samozřejmě, že si necháme tu tapetu. Ta tapeta je Baker Street,“ prohlásil Sherlock a vysloužil si souhlasné poplácání po rameni od paní Hudsonové, která mu dolévala čaj.

„Musíme na nákupy,“ poznamenal John. „Pořád nechápu, jak to, že moje křeslo je zničené a tvoje je v pořádku -“

„Není v pořádku, voda poškodila kůži a kovové -“

„No, alespoň se na něm dá sedět, zatímco moje se kymácí. Myslím, že jestli tapeta zůstává, asi se vydám tím samým směrem, něco ve viktoriánském slohu, možná brokát nebo samet, ale měkoučké, chápeš?“

„Měli byste vyrazit zítra, když se stejně bude nahoře pracovat,“ doporučila jim paní Hudsonová.

„Světla, potřebujeme koupit lustry a lampy, když už bude elektřina hotová. Sherlocku? Měli bychom sehnat ty samé jako předtím, nebo -?“

„Proč se obtěžovat? Nikdy to nebude stejné, jako to bylo.“ Vypadlo to z něj ostřeji, než měl v úmyslu.

„Jistěže to nebude stejné. Ale mohlo by to být dokonce lepší.“

„Každopádně světla chtít budete, tak bude nejlepší pro ně zajít zítra,“ řekla paní Hudsonová pevně.

„Hned dopoledne. Odpoledne musím s Rosie na očkování a Mycroft probral seznam chův až k bodu, kdy chce, abych se na něj podíval. Sherlocku? Sejdeme se na večeři?“

Sherlock zamrkal. Na okamžik ho rozptýlil krátký záchvěv štěstí, který ucítil, když slyšel Johna mluvit o Baker Street, jako by sem patřil, jako by ten byt byl znovu jeho, stejně jako Sherlockův. Jak měl sklon to poslední dobou dělat, Sherlock okamžitě vytěsnil rozhovor, aby ten pocit prozkoumal z každého úhlu, jako to dělá veverka s oříškem: je opravdový. „U Angela.“

John se zatvářil pochybovačně. „Jsi si jistý? Budu mít s sebou Rosie, myslel jsem na něco o trochu míň…“

„Jistěže jsem si jistý. Angelo děti miluje, prahne po tom setkat se s Rosie.“

„Taky potřebujeme nový konferenční stolek,“ poškrábal se John za uchem, „a ty budeš potřebovat nový notebook, jakmile budeme mít zase elektřinu, a jo, kuchyně – to mi připomíná, paní Hudsonová a já máme pár nápadů, co s ní, a nahoře taky, když už se to tu nově zařizuje, ale mysleli jsme, kdybychom vyhodili tu vyhřívanou skříň…“

**

Vzpomínky nebyly všechny špatné. Sherlockovi se líbilo vzpomínat na Victora: jejich propracované hry, Victorovu bezstarostnou náklonnost a radostné nadšení. Připomněl si strýčka Rudiho a jeho laskavé smutné oči i sladkosti, které míval v kapse. Vzpomněl si na houpačku na zahradě. Teď už se falešné minulosti skoro úplně zbavil: toho života, ve kterém vždycky žil v obyčejném domě a vždycky byl osamělý. Jenom pes Rudovous se ukázal být překvapivě odolný.

„Běž na místo, kde býváš šťastný,“ navrhla Ella tiše a Sherlock se ocitl v knihovně. Přejel prstem po vysokých policích s knihami a roztočil obrovský glóbus na stojanu u okna. Vytáhl mělké zásuvky, v nichž byly pečlivě uložené sbírky hmyzu, dědictví po dávno mrtvém předkovi, který se považoval za rozeného sběratele. Lehl si ke knize na břicho na koberec. Vdechoval unikátní pach zaprášených knih, cítil, jak ho hrubá vlna škrábe, a byl šťastný.

„Jdi na místo, kde ses cítil v bezpečí.“

Sherlock se schoulil do maličkého klubka, pod pokrývkami skoro neviditelného, ve velké dřevěné posteli, co byla jako loď. Byla tu tma a nikdo ho nemohl vidět. Vedle něj byla hřejivá veliká hrouda, kdosi něžný a konejšivý, a slyšel šeptaný příběh: Kapitán vedl loď do bouře, ale Východní vítr ho pronásledoval a plachty divoce pleskaly a třepetaly se: měj se na pozoru, měj se na pozoru.

Měj se na pozoru.

Buď pozorný. Dávej pozor.

Měj se na pozoru.

„Mycroft,“ zašeptal Sherlock, když otevřel oči. „Nepokoušel se mě vyděsit. Snažil se mě varovat.“

---

Původní povídku napsala Chryse: Restoration.