Hanetka: Znovuzrození – 1. kapitola 2/2

A druhá polovina první kapitoly je tady. A s ní další dávka vzpomínek. Víte vy co? V téhle povídce fakt nemám ráda Sherlockovy rodiče. Ale vážně nemám. Schválně, co vy?

 

Věci, které si necháváme

Druhá část

„Růstový graf,“ požádal Sherlock.

John zalovil v tašce s plenkami, poslušně mu ho podal a zároveň vytáhl Rosiin bryndáček. „Roste dobře a dosahuje všech vývojových stadií, a při očkování byla statečný vojáček, viď že jo, zlatíčko.“

Rosie nadšeně zabušila do tácu.

„Výborně,“ informoval ji Sherlock. „Uvědomuju si, že pro tebe může být obtížné pochopit a přijmout výhody převažující nad nepříjemnostmi očkování, ale musíš vzít v úvahu, že plošná imunizace znatelně snížila dětskou úmrtnost a také četnost výskytu zvláště takových nemocí, jako zánětu mozkových blan způsobeného bakteriemi kmenů haemophilus influenza a pneumococcus -“

„Jen se na sebe podívej,“ rozzářeně usoudil Angelo, který jim právě přinesl jídlo. „Máš přirozený talent, Sherlocku. Měl by sis pořídit vlastní.“

„Je v tom lepší než já,“ poznamenal kysele John.

Sherlock se překvapeně na Rosie zadíval. Pořídit si vlastní? Ta myšlenka ho náhle odpuzovala, vyvolala averzi ne k dětem jako takovým – Rosie zbožňoval – ale k předání svých genů. Ne. Bez ohledu na to, jakou genialitu s sebou nese, holmesovsko-vernetovské šílenství s ním skončí.

„Poslyš, Sherlocku,“ zakrojil John s chutí do svého telecího. „Ty víš, že jsem to myslel vážně, viď? S Rosie ti to jde skvěle. Paní Hudsonová a já jsme o tom mluvili a…, ehm…“

„Johne,“ řekl Sherlock přísně. Měl pocit, že John se mu zase chystá začít nabízet vlastní verzi životních mouder, a jestli má John v plánu trvat na svém směšném návrhu, že by se měl Sherlock jako člověk završit a zcelit souložením s Irene Adlerovou, nebo ještě směšnějším nápadem, aby se stal otcem jejího dítěte, Sherlock zcela empaticky nic takového nechtěl slyšet. „Zmlkni. Rosie už nikdy nebude poprvé objevovat nudle s máslem a já nemám v plánu ten okamžik propást.“

John se zasmál a nabral si veliké sousto. „Jak jsem řekl.“

Rosie zabořila do nudlí obě ručičky, fascinovaná tím novým klouzavým pocitem. Pokusně roztáhla maličké prstíky, konečně se jí povedlo v drobné pěstičce sevřít jednu nudli a zvedla si ji k puse. Sherlock sledoval, jak kulí očka nad objevem rozkoší másla.

Tohle, pomyslel si Sherlock. Tohle mi přináší štěstí; tohle je skutečné. Pořád ještě dokážu být šťastný. Pohlédl na Johna, aby zjistil, jestli se dívá, ale John sledoval Sherlocka, měl shovívavou a soucitnou tvář a Sherlock zamrkal a odvrátil pohled.

**

Křídlo paměti v Sherlockově paláci mysli bylo skoro ve stejném stavu jako Baker Street a Sherlock se ani nepokoušel ho znovu vybudovat. Představoval si svoje dětství jako mapu: některé části jasně ohraničené – knihovna, zahrada, pobřeží, kde si hrával s Victorem – a ostatní se topilo ve stínech záhad: tady dlí draci.

**

Mycroft si s sebou samozřejmě přinesl velkou složku a strávil většinu dlouhé cesty autem jednak psaním poznámek, jednak tajuplnými rozhovory po telefonu. Sherlockovi to bylo jedno. Zíral z okna na zasmušilý pochmurný den a snažil se nemyslet vůbec na nic.

„Takže,“ řekl Mycroft, který konečně zavřel desky, když zabočili na dlouhou zarostlou příjezdovou cestu. „Mohu se zeptat, jak je moje přítomnost při téhle cestě za nostalgickými vzpomínkami nezbytná?“

Sherlock se dál díval z okna. „Chodím na terapii.“ Ne, že by tohle byla pro Mycrofta nějaká novinka. „Terapeutka mi pomáhá si vzpomenout na Musgrave Manor. Na Eurus. A myslím, že teď už si vzpomínám, už mám skoro všechny kousky, a přesto k sobě tak úplně nepasují. Chci, abys mi pomohl v tom najít smysl.“ Ve výhledu se objevil dům, za denního světla jaksi ještě černější a depresivnější, a Sherlock dodal: „A chci, abys mi pomohl najít můj někdejší pokoj. Nějak si ho nedokážu vybavit.“

„Mnoho z něj nezůstalo,“ poznamenal Mycroft.

„No, takže,“ otevřel Sherlock dveře auta, „by to nemělo zabrat moc času.“

Nabrali společný krok a došli k velikým vyvráceným hlavním dveřím. Ticho bylo docela příjemné. Když vstoupili dovnitř, Mycroft zůstal o něco pozadu, nechal Sherlocka jít prvního, a Sherlock šel dál a nechal se vést svým podvědomím.

„Pověz mi, co nepasuje,“ vyzval ho Mycroft, když procházeli zničenou vstupní halou.

„Mám jizvy,“ řekl Sherlock vyrovnaně. „Nad kotníkem. Nepamatuju si, kde se tam vzaly. Vzpomínám si na Eurus, jak na mě vzala nůž, aby viděla, co se stane, ale to bylo jenom na paži a nepořezala mě moc hluboko. Tam žádné jizvy nemám.“

„Snažila se tě ochromit,“ vysvětlil Mycroft. Došli ke vchodu do knihovny. „Myslím, že proto, abys nemohl utéct. Naštěstí trochu podcenila pevnost tahu Achillovy šlachy, a tak nedošlo k trvalému poškození.“

Sherlock přikývl. To dávalo smysl. „Tohle býval můj nejoblíbenější pokoj,“ rozhlédl se po zřícených policích a sutinách tam, kde stával arkýř s glóbusem.

„Můj taky.“

Chvíli tam stáli a jen se rozhlíželi. „Jak to, že mě nikdy nenapadlo, proč mají naši rodiče tak málo knih, když pořád čtou? Proč nemají žádné naše fotky z dob, kdy jsme ještě nechodili do školy?“

Mycroft zvedl obočí a zhoupl špičkou deštníku. „Děti přijímají to, co znají, jako normu. Teprve na univerzitě jsem si uvědomil, že všichni strýčkové nejsou cítit po konvalinkách.“

Sherlock se neubránil úsměvu. „Myslíš, že strýček Rudi byl opravdu transgender, nebo měl prostě jen rád dámské spodní prádlo?“

Mycroft znovu pokrčil rameny. „Záleží na tom?“

„Ne.“ Sherlock se ohlédl, aby našel cestu nahoru, a Mycroft se otočil a vedl ho zpátky ke zbytkům hlavního schodiště.

„Co dalšího?“

„Kreslila obrázky. Obrázky, na kterých umírám, kde jsem odříznutý od zbytku rodiny. Věšela mi je nad postel, tak abych je po probuzení uviděl.“ Obrázky, na kterých byl Mycroft přehnaně, směšně tlustý, ale nezdálo se mu zdvořilé se o tom zmiňovat.

Mycroft si povzdechl. „Ano.“

„Mluvívala na mě. Potom co Rudo – co Victor zemřel. Říkala mi, že to všechno je moje vina, že se to samé stane mně, že se utopím a nikdo mě nezachrání.“ Došli k podestě a Sherlock zjistil, že automaticky zahýbá k dalšímu křídlu schodiště, ale to najednou po pár schodech nahoru končilo. Ta část domu, ke které vedlo, byla úplně pryč.

Sherlock na chvíli znehybněl a zíral nahoru. „Tam byl můj pokoj.“

„Ano.“

„Jak vypadal?“

Mycroft se zamyslel. „Bylo tam okno s podokenním sedátkem. Okenní rám i sedačka byly bílé. Mohl sis na ni stoupnout a -“

„- a předstírat, že jsem na lodi,“ dokončil Sherlock, hlas trochu vyšší nadšením. „Zdi byly taky bílé a byl tam modrý koberec, že?“

„A povlečení na posteli jsi měl taky modré. Míval jsi model lodě v lahvi,“ řekl Mycroft vzdáleným a nečekaně laskavým hlasem. „A dalekohled.“

Sherlock se zamračil. „Jak vypadala ta postel?“

„Byla bílá, myslím. Dětská postel. Nízko u země. Proč?“

Zdálo se to být správné, a přece nebylo. Sherlock se znovu zamračil na schodiště. „Tahle část domu je úplně zřícená. Měl jsem tam umřít. Proč jsem neumřel?“

„Protože jsi tam nebyl,“ řekl Mycroft tiše.

To místo, kde byl v bezpečí. „Ve tvém pokoji,“ vydechl Sherlock a otočil se, aby se na Mycrofta podíval. „Byl jsem tu noc u tebe v pokoji.“

„Byl jsi u mě v pokoji každou noc,“ řekl Mycroft. „Alespoň toho léta, potom, co Victor umřel.“

„Měl jsi postel s nebesy.“

Mycroft se usmál, znovu ten laskavý výraz. „Byla tak vysoká, že jsem tě musel vytáhnout nahoru. Myslím, že částečný důvod, proč se ti tam tak líbilo, byl, že sis myslel, že tam na tebe nedosáhne.“

Sherlock zavřel oči. Vzpomínal si na tu postel a ještě na něco jiného: na své ruce svírající Mycrofta kolem krku, víčka pevně semknutá a Mycroftovo zděšené lapání po dechu, jak ho snášel ze schodů. „Tys mě zachránil,“ zašeptal.

„Ano.“

Sherlock otevřel oči a Mycroft se na něj pořád klidně díval. „Vím, na co se neptáš, Sherlocku. Vím, co ti nepasuje. A jediné, co můžu říct… že vlastně nevím. Láska je koneckonců slepá a rodičovská láska nejvíc. A Eurus byla vždycky velmi, velmi dobrá v zavádění.“

„Zavádění.“

„No, nebylo to zrovna tak, že by ty obrázky podepisovala,“ poznamenal Mycroft, jako by to bylo nasnadě.

Sherlock se znovu podíval na schodiště, na prázdné místo, kde býval jeho pokoj. Aniž by si to uvědomil, popošel blíž, jeden schod, pak druhý. Jeho ložnice. Bílý pokoj s bílou postelí, kde dusil slzy do modrých povlaků, zatímco Eurus šeptala: breč, jen breč, víš, že pláčeš, protože to všechno byla tvoje vina, všechno tvoje vina, všechno tvoje vina.

Sherlock se zakymácel a najednou mu Mycroft svíral paži železným stiskem a pevně ho odtáhl zpátky na relativně stabilní podestu. Sherlock zamrkal, aby si projasnil zrak, a podíval se na něj. Chtěl mu říct: děkuji. Chtěl se omluvit. Chtěl víc než cokoliv jiného být zase zpátky v té veliké posteli a cítit se v bezpečí.

„Nikdy bych na tebe nevystřelil,“ řekl tiše. „To bych raději nejdřív zabil sebe.“

Mycroft si odfrkl. „Ty si vážně myslíš, že by tě nechala? Ale no tak, bratříčku můj. Nemyslím, že bych tě zvládl z tohohle domu vynést podruhé, jestli se rozhodneš tu omdlít.“

**

Sherlock došel k názoru, že objektivně vzato byla předpojatost jeho rodičů – jakkoliv mohla být podvědomá – dokonale pochopitelná. Samozřejmě, že nechtěli vzít na vědomí, že jejich geniální zázračné dítě je v podstatě defektní, generacemi utvářený zabiják; mnohem jednodušší bylo usoudit, že špatné semínko je to intelektuální nedochůdče ve vrhu. Sherlock.

„Vzali mě k psychiatrovi,“ konstatoval Sherlock. Pamatoval si to až sem, na Eurus, která se usmívala, když ho vedli k autu, ale dál ne. „Potřebuji vědět, co se stalo.“

Ella přikývla. „Dobře.“

A tak ho vedla hlasem dolů po schodech a pak do knihovny, kde si hrál s glóbusem, dokud nebyl uvolněný a připravený, a pak nastoupil do auta a odvezli ho pryč.

„Hráli jsme hry,“ řekl Sherlock, „nejdřív jsme hráli hry.“ Ty hry byly snadné, podobné, jaké už dělal s jinou paní doktorkou, s tou hodnou, co vždycky říkala, že je velice chytrý. Věděl, že si vede dobře, a ten doktor se na něj usmíval. „Ale pak řekl, že teď budeme hrát novou hru.“

Doktor přinesl pestrobarevné obrázky a rozložil je před Sherlocka. Holčička, která se dívá na zem na svoji zmrzlinu, která jí upadla. Jiná holčička, kterou objímá stará paní. Chlapec, běžící se zrzavým psem; jiný chlapec, stojící o samotě, zatímco si skupina dětí hraje s míčem bez něj.

„Co ta holčička cítí?“ zeptal se ten doktor.

Sherlock se zdvořile pokoušel vysvětlit, že to samozřejmě nemůže vědět. Člověk nikdy nemůže vědět, co jiný člověk cítí, ne s jistotou, ačkoliv by to mohl extrapolovat z obrázků; měl by to snad udělat? Možná je ta holčička s tou starou paní šťastná, protože to je její babička a ona ji ráda vidí. Možná je ta holčička z nějakého důvodu smutná a ta paní ji objímá, aby ji utěšila. Možná je ta stará paní ve skutečnosti cizí, nabídla té holčičce, že jí pomůže najít maminku, a teď se ji chystá unést, nebo ji už unesla a teď zkouší, jestli už je dost tlustá, aby ji mohla sníst, jako ježibaba Jeníčka a Mařenku.

„Dělám to špatně,“ řekl Sherlock zoufale. „Pan doktor se už neusmívá, i když jsem moc zdvořilý a neřeknu mu, že to, co po mně chce, není možné. Vím, že chce, abych řekl, že ta holčička se zmrzlinou je smutná, ale já nemůžu, že ne, protože já to nevím.“ Začal se v křesle vrtět a mírně kývat sem a tam.

„Chceš se vrátit zpátky?“

„Ne. Nemůžu. Musím se to dozvědět.“

Doktor se zeptal na Victora.

„Teď už vůbec není hodný,“ řekl Sherlock. Začaly mu téct slzy, i když tiskl víčka pevně k sobě: nemůže plakat, nemůže, tehdy taky neplakal, protože kdyby ano, ten doktor by poznal, že je to jeho vina. „Pořád se mě ptá, co se Victorovi stalo, a já mu nemůžu nic říct, protože Eurus by mě nechala jít po prkně. A tak jdu pryč.“

„Kam tedy jdeš?“

„Do své hlavy, samozřejmě.“

Nemohl si už představovat, jak si s Victorem hrají na piráty, protože Victor byl pryč, a tak si představil toho zrzavého psa z obrázku. Sherlock takového psa moc chtěl. Ten pes se k němu rozběhl a šťastně štěkal a olizoval mu tvář, když ho Sherlock hladil. Byl to skvělý pes.

„Myslel jsem si, jak nejsem chytrý,“ šeptal Sherlock. „Stvořil jsem si psa a myslel jsem si, že Eurus ho nikdy nedostane, protože existuje jen v mojí hlavě. Ale dostala ho. Když se vrátila zpátky. Vzala mi ho.“ Teď už mu slzy tekly volně a cítil, jak se mu svírají ruce.

„Sherlocku,“ ozvala se Ella jemným, ale pevným hlasem. „Vraťme se teď zpátky do psychiatrické ordinace.“

Sherlock se zhluboka nadechl. „Jsem venku a čekám, zatímco mluví s mámou a tátou.“

„A ty čekáš venku?“

„Ano. Ale poslouchám.“ Sherlock byl tak zdvořilý, jak jen mohl, a ten doktor se na něj pořád mračil; tolik ke způsobům, usoudil. „Říká, že jsem velmi chytrý, ale chybí mi empatie. Nerozumím citům jiných lidí. Říká, že jsem nepřiznal, že bych věděl cokoliv o svém kamarádovi, a že jsem neprokázal žádné známky sadismu nebo krutosti, a já vím, že to by mělo být dobré, ale že jsem nejspíš…“

„Co? Co řekl, Sherlocku?“

Sherlock to nedokázal vyslovit. Složil obličej do dlaní a rozplakal se naplno.

Vysoce funkční sociopat.

**

Sherlock si neuvědomil, že už přetáhl svůj čas sezení, dokud ho Ella nevyprovodila do čekárny, kde na krajíčku pohovky úzkostlivě poposedávala hubená dívka (poruchy příjmu potravy, v dětství zneužívaná trenérem gymnastiky). Slyšel mumlání jejich hlasů (Ella se omlouvala, dívka ji nervózně ujišťovala, že o nic nejde), a zmizel k toaletám, kde se posadil na zavřené víko a přitiskl si dlaně k očím. Kristepane. Myslel si, že za posledních pár týdnů  – no dobře, měsíců, už od té doby, co zemřela Mary – už vyplakal všechny slzy, co měl, ale tohle bylo, jako když se protrhne hráz; vypadalo to, že vůbec nedokáže přestat.

Když se konečně trochu sebral, Sherlock vstal, podíval se na sebe do zrcadla, vzdychl, zasmušile si opláchl oči studenou vodou a ohrnul si límec pláště nahoru, aby schoval ze svého obličeje tolik, kolik jen půjde. Pak odešel. Držel hlavu tak skloněnou, aby se vyhnul očnímu kontaktu s kýmkoliv, koho potká, že vrazil rovnou do muže, který vcházel dveřmi a rovněž měl hlavu dole, protože koukal na svůj mobil.

„Jejda, promiň, kámo, jsi – Sherlocku?“

Sherlock odevzdaně vzhlédl. Byl to John a obličejem mu probíhal řetězec výrazů od šoku přes zmatek, pochopení, provinilost až k ustaranému.

„Jsem v pořádku,“ řekl Sherlock krátce, když se zdálo, že ustaranost už se usadila nadobro.

„Jasně, samo, že jsi,“ přitakal John. Zahákl ruku za Sherlockův loket a otočil se, aby šel vedle něj; druhou rukou palcem něco vyťukával do telefonu. „Pojďme se projít. Jenom napíšu Elle, že mi do toho něco přišlo.“

**

Sherlock nakonec Johnovi pověděl všechno. Chvíli to trvalo. Prošli přes park, koupili si s sebou kávu a nakonec to otočili zpátky a skončili na lavičce s vyhlídkou na jezírko s kachnami.

„Víš,“ poznamenal John, když Sherlock konečně utichl, „tohle je trochu hrubé a omlouvám se předem, ale zjišťuju, že čím déle tě znám, tím méně mám rád tvoje rodiče.“

Sherlock cítil, jak se mu koutek úst zvedá vzhůru. „Dokonale pochopitelné.“

„Dokonce se ani nevrátili odtamtud, kde byli – ať už to bylo kdekoliv – když jsi byl postřelený!“

„Nejspíš jim to Mycroft vůbec neřekl,“ řekl Sherlock nestranně. V koutcích mu znovu zacukalo. „A co říkáš na Mycrofta?“

John zavrtěl hlavou. „Spíš naopak, musím přiznat… což je vážně znepokojivé, když si to pořádně promyslím.“

„Pravda.“

Chvíli seděli mlčky a upíjeli chladnoucí kávu.

„A tebe zrovna tak,“ ozval se John najednou, aniž by se na Sherlocka podíval.

„Co, že mě máš tím méně rád, čím déle mě znáš? Taky pochopitelné.“

„Ty víš, že takhle to nemyslím. Chci říct,“ John se zhluboka nadechl, „Míval jsem strašný vztek, kvůli tomu, jak jsi mi lhal. Zuřil jsem… no. Hodně, hodně dlouho. Ale došel jsem k závěru, poslední dobou, že to je jediné, co znáš. Že pro tebe a zrovna tak pro Mycrofta je lhaní způsob, jak ukázat, že vám na někom záleží.“

Sherlock zmlkl a otáčel kelímkem v dlaních. „Celý můj život je postaven na lžích,“ řekl nakonec se sklopeným pohledem. „Nenávidím to.“

John po něm sáhl a vzal Sherlocka za ruku, což ho překvapilo tak moc, až skoro upustil svůj prázdný kelímek. „Já vím. Myslel jsem, že to chápu, už proto, co se mi přihodilo s Mary, ale zjistit, že tvoje žena není tím, kým sis myslel, že je, je jedna věc. Je úplně něco jiného si uvědomit, že ty nejsi tím, kým sis myslel, že jsi.“

„Jeden by myslel, že budu šťastný alespoň z objevu, že nejsem sociopat,“ poznamenal Sherlock s trochou hořkosti v hlase. „Nebyla by snad většina lidí šťastná?“

„Jistěže ne. Sociopati se nemusejí o nikoho starat a může jim být ukradené, co k nim ostatní cítí. To všechno hodně usnadňuje. Sem tam bych i já uvítal být sociopat. Ale jde o to, Sherlocku: my jsme všichni věděli, že je to kravina. Nikdo kromě tebe nikdy nevěřil, že jsi sociopat. Dokonce ani Anderson ne. Možná především Anderson ne.“

Sherlock se pokusil spolknout knedlík v krku. „Takže jste si prostě mysleli, že jsem kretén.“

„Většinou,“ řekl John vesele.

Sherlock sklopil hlavu v žalostném poznání a John mu stiskl ruku. „Ale já tě doopravdy znám,“ řekl mu. „Na sto procent. Vždycky jsem znal. A můžu ti říct, že Eurus má možná největší mozek z vaší rodiny, ale ty máš největší srdce.“

„Nedělá to z Mycrofta ideální střed?“

Ne, ty troubo. Dělá to z tebe toho nejmoudřejšího. To proto jsi tu noc vyhrál. A proto z toho vyjdeš lepší a silnější.“

Sherlock vydechl a zadíval se na jezírko. „Myslel jsem, že jediné, co musím, je na všechno si vzpomenout, a budu vědět, co mám dělat dál – ale nevím. Znám pravdu o své minulosti, ale ne pravdu o sobě. Pořád nevím, kdo vlastně jsem.“

John mu znovu stiskl dlaň. „Jsi ten nejlepší a nejmoudřejší člověk, jakého znám,“ řekl mu. „Jsi můj nejlepší přítel. Jsi…“ zaváhal, hlas se mu vytratil a Sherlock se zhluboka nadechl a otočil ruku, aby ji sevřel kolem Johnovy.

Chvíli tam mlčky seděli, drželi se za ruce a dívali se na jezírko, a pak John odhodlaně vydechl a vstal. „Pojď,“ zatahal Sherlocka za ruku, aby se taky postavil. „Dáme si někde dort.“

„Dort? Proč dort?“

„Protože jsi měl příšerný den a dorty miluješ.“

„Jak to víš?“ zeptal se Sherlock. Najednou se mu zdálo vysoce důležité, aby pochopil, jak to John ví, když sám si už nebyl jistý vůbec ničím. „Jak víš, že mám rád sladké?“

John se na něj udiveně podíval. „Protože celý tvůj obličej udělá takovou tu věc, když uvidíš dort. Je to jako výraz, když dojdeš k dedukci, jenom jakoby pozpátku. A taky mi kradeš z talíře, když si myslíš, že se nedívám.“

Sherlock cítil, že se usmívá. Byl to dobrý pocit, být si jistý alespoň takovou maličkostí. „Máš pravdu,“ připustil. „Pojďme si dát ten dort.“

**

Vzpomenout si na požár se po všem tom ostatním ukázalo skoro jako antiklimax. Ke svému překvapení si Sherlock o skutečném ohni vybavil jen velmi málo – myslel si, že nejspíš tvrdě spal, když ho Mycroft zvedal a odnášel – jen mlhavý dojem, že letí a pak se choulí v mokré trávě, zatímco jeho rodiče a Mycroft se spolu bezpříkladně a velkolepě hádají: spal jako dřevo, alespoň pro jednou otevřete oči, mohla nás všechny zabít.

„A co se stalo po požáru?“ zeptala se Ella.

Sherlock pokrčil jedním ramenem. „Eurus poslali pryč. Důkazy byly zdrcující a ona se i tak přiznala, alespoň to Mycroft tvrdil. Moji rodiče se přestěhovali. Já jsem šel do internátní školy o rok dřív.“

„Váš nápad?“

„Rodičů. Mysleli si, že to bude snazší, než začít v nové škole a pak ji zase za rok změnit.“

„A bylo?“

„Pro ně,“ odpověděl Sherlock. Byl trochu překvapený, že ve svém hlase slyší ostrou hranu. „Právě jako bylo snazší předstírat, že Victor nikdy neexistoval, a později že ani Eurus nikdy neexistovala. Že je všechno v pořádku. Bylo snazší předstírat, a tak jsem předstíral taky. A po nějaké době jsem tomu i uvěřil. Proč by ne? Lekce, kterou jsem toho léta dostal, mě naučila, že Eurus dokáže zničit všechno, co miluju. Bylo mnohem lepší uvěřit alternativě, kterou mi tak příhodně podstrčili – že jsem sociopat, kterému na nikom nezáleží. Když se legenda stane skutečností, zveřejněte legendu.“ Ella tázavě naklonila hlavu a Sherlock mávl rukou: „To je z filmu, na který mě John kdysi přiměl se dívat, na tom nesejde.“

„Ale vy jste legenda.“

„A ta legenda byla lež.“ Teď odvrátil pohled. „Co nevím, je, kdo zůstal.“

Ella mlčela a chvíli ho o tom nechala přemýšlet. Pak se zeptala: „A váš bratr? Čemu věřil on?“

Sherlock se na ni zase podíval a zauvažoval. „Ztotožnil se s tím,“ řekl pomalu, „ale jen do určitého bodu. Moji rodiče nikdy ani nevzali na vědomí, že je moje užívání drog problém, víte? Když jsem byl… Před několika lety jsem se předávkoval. Rád jsem experimentoval, namíchal jsem si docela koktejl a Mycroft mě našel, ale samozřejmě neměl ponětí, co jsem si vzal, a tak jsem málem umřel. Pamatuju si, jak volal z nemocnice matce, mluvila vždycky docela zvučně a byla slyšet, a ona mu říkala, že to dělám jen proto, abych získal pozornost.“ Hlas měl velmi plochý. „Mycroft chtěl, abych šel na léčení. Samozřejmě, že to byla ta poslední věc, kterou máma chtěla, riskovat šťourání se v minulosti.  A já jsem byl závislý, a tak… jsem samozřejmě radši přijal myšlenku, že to Mycroft přehání, že se jen plete, do čeho nemá.“ Ke svému překvapení Sherlock zjistil, že se trochu usmívá. „Souhlasil jsem s jedinou věcí, že vždycky napíšu seznam všeho, co si vezmu. Obávám se, že mě to jenom pobídlo k radikálnějším experimentům, když jsem byl mladší.“

Ella se na něj povzbudivě usmála. „Zní to, jako by to posílilo váš vztah s bratrem?“

Divné, jak to pořád nerad uznával, dokonce i teď. „Ano.“

„A co vaši rodiče? Pomohlo by vám promluvit si s nimi?“

Sherlock jen zavrtěl hlavou. „Ne. Není důvod. Teď už jsou staří a moje matka nikdy nepřizná, že se mýlila, takže… budeme jim muset nakonec o Eurus říct, a to bude nepříjemné až dost.“

Ella přikývla a čekala. Když Sherlock zůstával zticha, zeptala se: „A co teď?“

„Nevím,“ odvrátil Sherlock znovu pohled. „Nevím, jak jít dál, jak se pohnout kupředu. Nevím, jak teď žít.“

Ella chvíli mlčela, pero položila na zápisník. „Zvážil jste,“ řekla nakonec, „že možná ještě nejste připravený jít dál? Utrpěl jste několik významných ztrát.“

„Tak především, všechno, co jsem ztratil, existovalo jen v mé hlavě,“ odpověděl Sherlock skoro zlostně. „Co na tom záleží?“

„Jistěže záleží. Proč by mělo na něčem nehmatatelném záležet méně? Zbožná víra, důvěra v jiného člověka: ty také existují jen v mysli a ztratit je může být devastující. Kromě toho to ani není pravda. Victorova smrt – a je jedno, jak dávno se to doopravdy stalo – je pro vás čerstvá, a nedávno jste ztratil dobrou přítelkyni a výsledkem bylo, že váš nejbližší přátelský vztah utrpěl podstatnou újmu. Dokonce i váš domov byl zničen. To je spousta věcí, s kterými se musíte vypořádat. Možná, že teď, když jste to všechno zpracoval, si potřebujete nechat nějaký čas na truchlení, než budete připraven postoupit dál.“

Sherlock si to převracel v hlavě. Myslel na to, jak vždycky, když pomyslí na budoucnost, zakopne o myšlenky na to, co všecko ztratil, skoro stejně, jako zakopával o ohořelé trosky v obývacím pokoji, když se ho snažil uklidit, aby ho mohli znovu vybudovat. Vzal v úvahu svoje duševní trosky a najednou věděl, co bude dělat.

„No,“ řekl vážně, „všechna moje zrcadla jsou už rozbitá, všechno, co jsem měl, už lehlo popelem; a černou jsem stejně nosil vždycky. Takže…“

Ella se usmála. „Smutek přichází v mnoha různých podobách. Vy rozhodnete, která je pro vás ta pravá.“

**

„Nemusíš tam být,“ řekl Mycroft unaveně. „Byl jsem to já, kdo je obelhával; není důvod, abys následky trpěl i ty.“

„Tys je obelhával alespoň částečně proto, abys mě udržel v bezpečí. Nemysli si, že si toho nejsem vědom,“ odpověděl Sherlock. „Nevěřil jsi, že ji nechají pod zámkem.“

„Ne.“

„Pořád ti to dělá starosti?“

„Ne,“ řekl Mycroft mnohem ocelovějším hlasem.

„Dobře. Takže můžu udělat alespoň to, že tam budu kvůli… morální podpoře.“

A k jeho překvapení Mycroft jenom přikývl. „Děkuji ti.“

**

Setkání s jejich rodiči bylo ještě horší, než Sherlock čekal. Ukázalo se, že nakonec není zas až takovou morální podporou; postával vzadu v pokoji a zíral zarytě na podlahu, zatímco jeho rodiče mávnutím ruky odbyli šíři destrukce, kterou Eurus způsobila, a ostře se do Mycrofta pustili. Matně ho napadlo, že by měl být vděčný, že nežádají, aby byla Eurus propuštěna, jen ji chtějí navštívit, což bylo už tak dost děsivé.

„No, Sherlocku?“ obrátila se na něj matka. „Tys byl vždycky ten dospělý!“

Ten dospělý? Sherlock se poprvé podíval matce do očí. Pro jednou ve svém životě se nepokusil si nasadit masku; věděl, že se v jeho obličeji ukáže všechno: všechna ta bolest a hněv a zrada, které celé věky potlačoval a teď je nedokázal přestat cítit. Jeho matka sebou netrhla, ale v jejích očích uviděl krátký záblesk smutku, než zase ztvrdly jako ocel. Neodvrátila pohled, ale to ani Sherlock, a po chvíli se prostě otočil a vyšel ven.

**

Ve velikém městě Londýně žil byl detektiv konzultant, jediný na celém světě. Byl větší než život sám. Byl legendou. Dokázal žít celé dny bez jídla nebo spánku; nepotřeboval přátelství – všechny emoce, a láska obzvlášť, se tomu chladnému, preciznímu, ale úžasně vyrovnanému mozku příčily. Uměl vyřešit neřešitelné, viděl skrz kohokoliv a cokoliv, prohlédl a poznal všechna vaše tajemství. Jeho jméno znělo Sherlock Holmes. Byl legendou. Byl lží.

Sherlock zvážil, co o sobě s jistotou ví. Měl rád chemii, měl rád hudbu, rozhodně ne romantickou poezii, příležitostně reality show v televizi – nabízelo to skvělou možnost procvičovat si dedukci, aniž by dostal facku. Měl rád dorty. Tohle se zdálo jaksi důležité, jako by to bylo předzvěstí něčeho většího, ale možná to bylo jen proto, že si to nikdy dříve neuvědomil. Nebyl sociopat: záleželo mu na ostatních lidech, samozřejmě že ano, a záleželo mu na nich docela dost, ale protože pořád neměl sebemenší tušení, jak fungují mezilidské vztahy, nebyl si jistý, co si s tím počít.

Stát se člověkem bude chtít ještě pořádný kus práce.

**

Toho dne, kdy tapetáři dokončili obývací pokoj, vytáhl John žlutou barvu ve spreji a s kamennou tváří nastříkal na zeď velikánského smajlíka. Sherlock se poprvé za dobu, která mu připadala jako celé týdny, upřímně zazubil. „Kde je revolver?“

Poté co tohle bylo dokonáno a paní Hudsonová uklidněna a vypakována po schodech dolů, John nabral vodu do konvice, v koupelně – kuchyně, teď v posledním stadiu demolice, byla totálně nepoužitelná – a nastrkali všechen nábytek zpátky na místo. John sebou se spokojeným povzdechem plácl do nového křesla. „Myslím, že jsi ho dal moc blízko ke knihovně,“ řekl Sherlockovi.

„Ne, je přesně tam, kde bylo to staré křeslo, tohle je prostě jen širší.“

„Vážně?“ zadíval se John s mírným překvapením na rudý brokát. „Ech. Asi jo. Je to v pořádku, ne? To křeslo se mi líbí.“

„Je to dokonalé,“ odpověděl Sherlock upřímně.

Chvíli mlčeli a upíjeli čaj. Sherlock zavřel oči a na ten nejkratší možný okamžik si dovolil podlehnout představě, že se nic nezměnilo a že jsou spolu v Baker Street stejně, jako byli před lety, bez všech těch duchů, vznášejících se v pokoji.

„Je hezké mít to zase zpátky tak, jak to bylo, že?“ zeptal se John trochu váhavě. „Myslel jsem… no, mluvili jsme o tom s paní Hudsonovou a mysleli jsme, že až dodělají tu rozbitou zadní část a natáhnou nové trubky, možná…“

„Odjíždím,“ řekl Sherlock najednou.

„Cože?“ zamrkal John zaraženě.

„Odjíždím. Zítra.“

„Co to – je to kvůli případu? Nějaká práce pro Mycrofta?“

„Ne kvůli případu.“ Tohle se ukázalo jako obtížnější, než čekal, Johnův zmatený úžas ho vyvedl z rovnováhy. „Já se jen… potřebuju odsud na chvíli dostat pryč. Nemůžu tady přemýšlet, je tu až moc pozůstatků mého starého života, co mi v tom brání, a-“

„Ne, to je v pořádku, já tomu rozumím,“ vzpamatoval se John rychle. Naklonil se dopředu a položil ruku Sherlockovi na předloktí. „Sherlocku? Chápu to, vážně. Jen… nelíbí se mi, že bys takhle vypadl na vlastní pěst, když jsi… Možná bych mohl dohlédnout, jestli…“

Sherlockovi to došlo. „Johne, ujišťuju tě, že jsem nikdy za celý svůj život neměl menší pomyšlení na braní drog. Smysl toho celého je pročistit si hlavu, ne si ji víc zaneřádit.“

„Aha.“ John se posadil zpátky a vypadal najednou trochu… zklamaně? „No dobře. Tak jo. Ano. Kam jedeš?“

Sherlock pokrčil rameny. „Nevím. Všude možně jsou spousty lidí, co mi dluží laskavosti; nejspíš se na někoho z nich obrátím.“

„Tak jo,“ řekl John zase a pak po chvíli: „Ale vrátíš se zase?“

„Samozřejmě,“ odpověděl Sherlock, teď zase překvapený on. Ať už byl teď jeho život jakýkoliv, patřil do Londýna. Alespoň tím si byl jistý.

„A budeš… Zůstaneš v kontaktu? Bylo by to dost těžké, kdybys zase jen tak zmizel na dva roky.“

„Nebudou to dva roky. Ale jestli chceš, jistěže.“ Sherlock tak daleko nepřemýšlel, ale bude to hezké, s Johnem tu a tam mluvit. Sherlock ucítil bodnutí lítosti, když pomyslel na všechna ta poprvé, která u Rosie propásne, ale musí se to stát.

„No,“ položil John hrnek a vstal. Vypadal mnohem méně radostně, než když si sedal. „Radši bych měl jít… Rosie, vždyť víš.“

„Ano, samozřejmě,“ vstal Sherlock taky, najednou celý v rozpacích.

John mu věnoval podivný strnulý úsměv a otočil se ke dveřím, ale pak se najednou obrátil zpátky. „Jenom doufám, ehm. Doufám, že tu pořád ještě bude místo, pro nás. Pro mě. V tom, no. Ve tvém životě, ať už se s ním rozhodneš udělat cokoliv.“

„Johne, ty jsi to jediné, čím jsem si jistý.“ Sherlock byl trochu překvapený, že by John mohl mít sebemenší pochyby. „Ty víš, že jsi. Jsi jediný pevný bod v měnícím se světě.“

John se usmál – a tentokrát to byl opravdový úsměv – a pak rychle popošel kupředu a Sherlocka krátce, ale pevně objal. Sherlock reflexivně ztuhnul, ale tohle byl nakonec John, a tak rychle ovinul paže kolem Johnových zad a stiskl je. Mohl by takhle zůstat celé hodiny – nechat se objímat Johnem bylo nekonečně lepší než nechat se objímat Molly – ale John si trochu odkašlal a rozpačitě ucouvl. „Dávej na sebe pozor,“ řekl, naposledy sevřel Sherlockovi ruku a byl pryč.

 


 

Reklamy

7 komentářů Přidejte váš

  1. Miona píše:

    Tak nějak nevím, co ještě napsat, abych neopakovala už to, co zaznělo od Kratule a Helsl… 🙂
    Rozhodně ale budu napjatě vyhlížet pokračování, protože není nic lepšího, než když nemám v práci co dělat (pšt!), dočíst si resty na JL+ 😉

    1. hanetka píše:

      Tak alespoň to čteš a dáš mi vědět, za což jsem nesmírně vděčná. Už jsem si začínala myslet, že holky zapomněly, že každý pátek tu bude viset nová. Ale tak od… hm… třetí kapitoly to možná nebude úplně čtení do práce… ;D

  2. helsl píše:

    Ani v nejmenším se nechci starých Holmesových zastávat, ale ono je to dost běžné, že rodiče preferují narušené dítě na úkor jeho normálního sourozence (sourozenců). Holmesovi to dovedli do extrému, to je fakt. Ta konstelace: po dvou klucích nejmladší holčička-mazánek tomu napomohla. Přiznat si, že nejmilovanější dítko je manipulativní zrůda, ruku na srdce, kolik rodičů by to dokázalo?
    Mycroft měl vydat pokyn, aby se jí stala nehoda s fatálními následky, jistě by to šlo zařídit. A mohli jsme mít pokoj všichni.

    1. hanetka píše:

      Helsl, ono by to bylo pochopitelný, kdyby ovšem Eurus měla statut postiženého dítěte. Což neměla. Rodiče ji měli za geniální a zcela bezostyšně ji preferovali na úkor ostatních dvou dětí, podle nich právě nedokonalých. Rodiče postižených často preferují to handicapované dítě, protože potřebuje víc pomoci, víc pozornosti, víc všeho… tady se naopak
      na ty kluky, kteří by podle jejich mínění teoreticky mohli potřebovat víc pomoci než jejich úžasná „nadaná a geniální“ dcera, totálně vykašlali. A ještě na ně hodili všechny průšvihy, kterých se dopustila, a co je nejhorší – nikdy se za to ani neomluvili, i když už věděli, co byla zač,

  3. kratulablog píše:

    Já mám na rodiče Holmesovi pifku nejen v téhle povídce. Když je v seriálu poprvé ukázali, zdála se to být legrace, vypadali tak obyčejně (a navíc je hráli Benovi rodiče a to jsou skoro určitě bezva lidi). Jenže, jakmile se nad tím zamyslíš, přestane to sedět.
    Obyčejní, průměrní rodiče prostě nemohli vychovat děti s tak pokřiveným vnímáním mezilidských vztahů (i když bereme v potaz jen Sherlocka s Mycroftem, o Eurus ve 3. řadě ještě nikdo nevěděl). Ta normálnost musela být jen fasáda.
    Už jsem četla pár povídek, které nepředstavovaly Sherlockovy rodiče ve zrovna pozitivním světle a hodně mě ovlivnila i meta od wellthengamesover o mamá Holmesové. Přišla mi trefná a sama jsem z ní čerpala do několika povídek.
    První kapitola se všemi Sherlockovými otázkami a pochybnostmi je lahůdka, ale já se už strašně těším na tu druhou, kdy začne to klubko své osobnosti pomalu rozmotávat.

    1. hanetka píše:

      Jo, taky se těším. Příště bude ještě na vlastní pěst, ale i ta samota má něco do sebe…

      1. kratulablog píše:

        Já tak nějak chápu všechny fáze Sherlockova putování, ale coby bytostný introvert si tu druhou kapitolu dovedu nejlépe představit a prožít 🙂

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.