Hanetka: Znovuzrození – 2. kapitola

dne

Sherlock se vydává na cestu za sebepoznáním. Co všechno ho na ní čeká, to teprve uvidíte. Ale musím říct, že ho chápu. A držím mu palce. Vy taky?

Hluboké vody

 

Když byl Sherlock tehdy ‚mrtvý‘, strávil hodně času jako Nor jménem Sigerson. Vlastně se to přímo v Norsku ani nepokoušel uplatnit – dokonce ani tehdy jeho přehnané sebevědomí nesahalo tak daleko – ale přesto znal v Norsku spoustu lidí, kteří o něm smýšleli se značnou vděčností, a jeden z nich vlastnil prázdninovou chalupu.

Sherlock na místo dorazil mnohem později, než měl v plánu, takže fjord pod ním už halil modrý stín. Instrukce, které dostal od vlastníka, by dávaly smysl jen starousedlíkovi, a on ztratil mobilní signál krátce nato, co sjel z hlavní silnice. Byl to spíš malý srub, s červenými zdmi a doškovou střechou. Sherlock nechal svoje věci ve světnici a prošel skrz místnosti, aby zjistil, kde co je: ložnice, koupelna, kuchyňská linka. V poličkách toho moc nebylo. Otevřel prosklené dveře a vyšel ven na skalnatý výběžek s výhledem na fjord. Dokud neshlédl k temné vodě, ani si pořádně neuvědomil, proč sem přijel.

Ze skály vedly schody dolů, a tak se po nich Sherlock vydal, opatrně slézal ze strmého úbočí, až se dostal na břeh fjordu. Na pláži stála červená loděnice, v ní malý rybářský člun a sbírka kajaků. Sherlock si dřepl a namočil si prsty do vody fjordu: byla ledová. Napadlo ho, jak hluboká asi je.

Šplhat zpátky nahoru bylo vyčerpávající. Sherlock zvládl prožít většinu svého dospělého života díky kombinaci dobrých genů, pravidelných návštěv v dojo a aniž by se staral, jestli nebo co jí, ale jak postřelení, tak jeho následný pokus se zničit drogami si vybraly významnou daň. Než dorazil nahoru ke srubu, byl Sherlock u konce s dechem, zajíkavě lapal po vzduchu a po zádech i nohou mu stékal pot. Shodil kabát, svalil se do křesla s mnohem menší grácií, než by to udělal, kdyby se kdokoliv díval, a kriticky se nad sebou zamyslel. Byl úplně sám na místě, které mu připadalo jako konec světa, jeho život byl v troskách a byl žalostně z formy. To mohla být ta pověstná poslední kapka, ale Sherlockovi to připadalo jako úleva: alespoň měl odkud začít.

**

Druhý den ráno Sherlock odjel zpátky do města. Koupil si běžecké boty a dres. Koupil si pohorky a tlusté ponožky a kapsáče a vlněný svetr a bundu s kapucí. Zašel do samoobsluhy a nakoupil jídlo: zeleninu, čaj, věci, na kterých bylo napsáno ‚celozrnné‘ a ‚organické‘ nebo které vypadaly jako ty, co obvykle kupoval John, když měl záchvat zdravého životního stylu. Koupil si lahev na vodu a batůžek. Pak to všecko naložil do auta a jel zpátky.

Prvních několik dní bylo peklo. Sherlock na svoje tělo nikdy moc nemyslel, vyjma okamžiků, kdy jeho potřeby o sobě daly nepatřičně vědět; teď se dožadovalo veškeré jeho pozornosti. To byla úleva, protože mu to bránilo, aby myslel na cokoliv jiného, než na ještě jednu míli, ještě jeden kopec. Bolela ho místa, o kterých nikdy ani nevěděl, že tam má svaly. Třetí den musel zase zajet do města a najít obchod, kde prodávali náplasti, protože puchýře se mu už prosakující krví lepily k ponožkám. Ale pokračoval. Běhal, šplhal po horách, znovu běhal, jedl, spal. Každý den se posouval o kousek dál: ještě o jednu míli, ještě o jeden kopec.

Pátého dne se právě vracel z odpoledního běhu, když jemné mlhavé mrholení zhoustlo v pořádnou průtrž mračen. Sherlock si povzdechl, sklonil hlavu a plahočil se dál. Kdysi, pomyslel si truchlivě, jsem býval hbitý a elegantní. Skákal jsem bez rozhlížení, létal bez přistání a dopadl vždycky zlehka na nohy jako kočka. Teď jsem rozbolavělé monstrum, vlekoucí se kolem tohohle prokletého zmáčeného kopce, a nemám vyšší cíl, než dostat se z toho deště. Právě když si tohle pomyslel, Sherlock špatně došlápl, levý kotník se mu podvrtl a v návalu mučivé bolesti ho poslal krkolomným pádem přímo na zablácenou stezku.

Chvíli tam Sherlock prostě jen ležel a čekal, až se ukáže, jak moc je zraněný. Jeho kotník byl jako supernova bolesti a všechno v bezprostřední blízkosti bylo v zatmění, ale věděl, že žebra zlomená nemá; ta konkrétní drtivá bolest byla jeho stará známá ještě před jeho nejnovějším setkáním s Johnovou botou. Bolela ho ruka. Sherlock zamrkal, aby z očí dostal déšť, a podíval se na ni: jenom odřená dlaň. Nadzvedl se, trhl sebou a sevřel si zraněný kotník, jako by ruce nějak mohly pojmout tu bolest, a pak, aniž by vůbec věděl, co dělá, otevřel ústa a zavyl. Byl to bezeslovný ryk čiré zuřivosti, zvířecí a podivně uspokojující, a tak to udělal znovu, dal svému hněvu průchod v řevu do bezcitného deště a větru. Najednou měl žhavý vztek na všechno: na sebe, že upadl, na hory, na své rodiče, na bratra, na svou sestru, na Mary, že umřela, na Johna, že ho nenáviděl. Když se nadechoval, ucítil v očích horké slzy, a to ho přivedlo ještě k větší zlosti; křičel hlasitěji, znovu a znovu a znovu, protože se mu už z pláče tak zatraceně zvedal žaludek.

Nakonec mu došel dech i hněv. Když už ho bolelo v krku tak, že nemohl dál zuřit, Sherlock se zhroutil, čelo si opřel o přitažené koleno a rukama si pořád ještě svíral ten poraněný kotník. Oči měl zavřené, ale na promočených ramenou cítil bubnování nelítostného deště. V koutku duše napůl čekal, že sem přifrčí Mycroft v landroveru a vyzvedne ho, a pocítil poslední záchvěv vyčerpané podrážděnosti, když se to nestalo.

Dobře, pomyslel si Sherlock a marně se pokusil utřít si tekoucí nos mokrým rukávem. A je to. Skončil jsem. Už žádný pláč. Jediná cesta ven z tohohle je vpřed.

Nabral dech a vytáhl se do stoje. Bolel ho bok, na který upadl, ale ignoroval ho a opatrně zkusil levou nohu. Dokázal vydržet, když na ni přenesl váhu, což byla úleva. Jenom výron, a s podvrtnutím si Sherlock uměl poradit. Rozhlédl se po srubu, který byl vidět jako rudá šmouha v dálce, zatnul zuby a začal kulhat zpátky.

**

Nazítří byl kotník oteklý a měl potěšitelně otřesný fialový odstín. Sherlock ho chvíli obdivoval a pak navzdory bolesti nacpal nohu do pohorky. Včasné přecházení a rozmanitá pohybová cvičení: jako by Johna v duchu slyšel; a pohorka byla dobrá ke zpevnění. Možná pár dní nebude schopný běhat, ale to ho nezastaví: jediná cesta ven z tohohle je vpřed.

Odpoledne Sherlock odkulhal dolů z kopce a zauvažoval nad kajaky. Nikdy v žádném nejel, ale vídal venku na moři jiné kajakáře; nezdálo se, že by to bylo těžké. Bouře se vypršela a vyřádila už v noci a den byl jasný a svěží, sluneční světlo jiskřilo na hladině fjordu jako diamanty. Sherlocka znovu napadlo, jak může být hluboký. Fjordy mohou být hlubší než okolní moře, do podloží je vyryl ledovec už před milióny let. No, pokud měl utonout už jako dítě, pak dostal třicet let navíc a některé z nich byly i dobré. Alespoň by to skončilo rychle. Sherlock dokulhal k loděnici a vytáhl jeden z kajaků ven.

Vítr vanul proti němu, což způsobilo úplně novou bolest v pažích a ramenou, ne úplně nepříjemnou. Když se nakonec obrátil zpátky, měl vítr v zádech, pozdně odpolední slunce zalilo vodu zlatem a on na chvíli znovu letěl, klouzal nad vodou stejně, jako kdysi dávno ve svých fantaziích s Rudovousem, a Sherlock se nahlas rozesmál v čirém, nečekaném nadšení.

Tu noc vytáhl housle.

**

O pár dní později zajel Sherlock znovu do města, aby si doplnil zásoby. Nikde neměli notový papír, ale žena v obchodě řekla, že když jí dá hodinku, může nějaký stáhnout z internetu a vytisknout mu kopie, a tak šel Sherlock do kavárny a dal si kávu a dezert. Pak se usadil a vytáhl mobil, který si předešlý večer dal nabít, protože čekal, že se snad dostane znovu k signálu.

Nejdřív e-maily: skoro žádný nepřečtený, jak to? Aha, John rozeslal cosi jako automatickou odpověď: Pan Sherlock Holmes je v současné době mimo Londýn, ale podívá se na Váš vzkaz, jakmile se vrátí; pokud máte pocit, že jste v bezprostředním nebezpečí, obraťte se na policii; no, alespoň ho to zbavilo povinnosti ohledně e-mailů cokoliv podnikat. John označil některé, které musel považovat za slibné, a Sherlock je ze zvyku projel: ne, očividné, nuda, hmmmm. Možná. Pak si zkontroloval hlasovou schránku. Molly: Jen jsem ti chtěla popřát pěkný výlet, John říká, že ses vydal na cesty. Zavolá jí, až se vrátí. Sestra z nefrologie, se žádostí, aby se přeobjednal na kontrolu, kterou promeškal – zatraceně, na to úplně zapomněl. No dobře, teď už se s tím nedá nic dělat. Hrstka textovek: Mycroft, Chutnají ti krumkaker? (pozn. překl.: norská specialita, něco jako vaflové kornouty se šlehačkou), nad čímž zvedl oči v sloup, a dvě od Johna: Jak se vede a Doufám, že se máš dobře a neunesli tě nebo tak něco, ozvi se mi, až budeš mít šanci. Sherlock se usmál, dojedl koláč a vytočil číslo.

John to zvedl po prvním zazvonění. „Sherlocku!“

„Promiň, že jsem nezavolal dřív, není tu mobilní signál.“

„A kde to jsi?“

„Norsko. Na fjordech.“

„Norsko!“ rozesmál se John a Sherlock se nedokázal ubránit, aby se taky neusmál. „Sherlocku, je září. Nikdo na podzim neodjíždí z Anglie, aby jel do Norska! Všichni míří do Itálie nebo Řecka, nebo možná na Ibizu. Co děláš v Norsku?“

Potřeboval jsem něco, proti čemu bych se postavil, pomyslel si Sherlock, ale řekl jenom: „Na Ibize bych se spálil.“

„To asi jo.“ Sherlock pořád slyšel v Johnově hlasu úsměv, ale pak řekl vážněji: „Máš se dobře?“

„Fajn.“ To mu něco připomnělo. „Ale zmeškal jsem kontrolu na nefrologii. Úplně jsem na to zapomněl, dokud jsem dneska nezapnul mobil. Není to problém, nebo jo?“

„Hmm… nejspíš ne. Víš co, jdi do lékárny nebo kamkoliv, co tam mají, a sežeň si nějaké ty testovací proužky, pamatuješ, takové ty, cos měl, když ses vrátil z nemocnice? Párkrát si to zkontroluj jimi. Jestli uvidíš nějakou krev nebo bílkoviny, vrať se do civilizace a zavolej mi.“

„Dobře. Jak se má Rosie?“

„Má se skvěle – no, vlastně zrovna teď dostala rýmu, nějakou zatracenou věc, co koluje v jeslích…“

„Myslel jsem, že ti Mycroft hledal chůvu?“

„No, ještě jsem se pro žádnou z nich nerozhodl. Takže jsme měli pár trochu divokých nocí, ale není to tak hrozné.“

„A ty?“ Sherlock se vždycky cítil trapně, když se na něco takového měl ptát. „Jsi v pořádku?“

„Jsem v pohodě. Pořád mám dost práce v Baker Street. S paní Hudsonovou jsme se rozhodli přestavět zbytek domu, teď když tam nejsi, abys otravoval dělníky, a tak trávím spoustu času tím, že s tím pomáhám -“

„Přestavba? Jakého druhu?“ zeptal se Sherlock podezřívavě.

„Na tvé pokoje jsme ani nesáhli, neměj obavy. No, jenom na kuchyň, ale o tom jsi už věděl, nebo bys alespoň věděl, kdybys trochu dával pozor, když jsme o tom mluvili.“

„Co bylo špatné na kuchyni, tak jak byla předtím?“

„Jak jsme říkali pokaždé, když jsi něco namítal,“ odpověděl John podrážděně, „paní Hudsonová ti nebude vařit navěky a nemůžeš strávit zbytek života jen o čaji a brambůrkách jen kvůli tomu, že jsi kuchyň proměnil v podstatě v laboratoř.“

Protože Sherlock sám nedávno došel ke stejnému závěru, nedokázal přijít na nic, co by k tomu dodal. „No, jsem si jistý, že odvádíte skvělou práci.“

„Jo, bude se ti to líbit,“ prohlásil John nadšeně. „Jsem zrovna tady, co spolu mluvíme, musím se vrátit za dělníky pro případ, že by našli ještě další tvůj drogový kontraband.“

„Myslel jsem, že jsem se všeho zbavil,“ řekl Sherlock s upřímným úžasem.

„Zapomněl jsi na zadní zeď vedle požárního východu… bylo to pěkně zaprášené, možná to tam bylo už z dob, než jsi byl pryč. Postaral jsem se o to.“

„Díky. Pozdravuj ode mě Rosie.“

„Vyřídím.“

Sherlock už si odtahoval mobil od ucha, aby zavěsil, když uslyšel Johna říct, tak tiše, že si nebyl úplně jistý, že ho slyšel správně: „Chybíš mi.“

Sherlock honem zase přiložil mobil k uchu. „Pardon?“

Krátká pauza a pak se John slyšitelně nadechl. „Chybíš mi.“

„Já…“

„Sherlocku. Je to v pořádku. Dělej, co potřebuješ udělat. Jen… zavoláš mi, až budeš mít příště signál?“

„Zavolám.“ Sherlock polkl. „Taky mi chybíš.“

**

Sherlock zapadl do rutiny. Ráno vstal, šel běhat, snědl snídani a pozoroval přitom slunce, jak se plíží po úbočích kopců pod ním. Pak šel na dlouhou túru nebo si vyjel na kajaku a oběd si bral s sebou do batůžku. Když se odpoledne vrátil zpátky, trochu si odpočinul a pak šel zase ven, a po večerech komponoval. Bylo to čím dál snazší. Ještě pořád ho ledacos bolelo, ale teď, když už jen klást nohu před nohu nevyžadovalo jeho veškerou koncentraci, byl schopen přemýšlet o hudbě, a jak přemýšlel o hudbě, už dokázal myslet na to, co ztratil.

**

„Zkontroloval jsem ty proužky,“ hlásil Sherlock. „Žádná krev ani bílkoviny. Mám to dělat dál?“

„Udělals to hned ráno jako první věc, že?“

Sherlock zvedl oči v sloup, přestože ho John nemohl vidět. „Udělal jsem to přesně tak, jako když jsem se vrátil z nemocnice, ano; není to tak komplikovaná procedura.“

„Jo, fajn. Tak víš co? Zkontroluj to tak jednou týdně nebo tak nějak, a vždycky když slezeš z toho vrcholku hory nebo odkud, zavolej mi. A potom, až se vrátíš zpátky, uděláme krevní testy, zkontrolujeme funkci ledvin, a jestli to bude v pořádku, myslím, že z toho budeš venku.“

Sherlock jako vzdálenou ozvěnu za Johnovým hlasem slyšel pouliční hluk: byl na ulici a zastavil se asi někde ve vchodu do domu, aby zvedl Sherlockův hovor. „Napsal jsem nějakou hudbu, adagio, vlastně něco jako requiem. Pro Mary. Začal jsem s tím už dřív, ale ta verze byla hrozná a stejně shořela při tom výbuchu, tak píšu novou. Myslel jsem, že možná jednoho dne, pokud budeš chtít, bych ti to mohl zahrát. Ale jestli to nechceš slyšet, v pořádku, pochopím to. Ale můžu udělat i tak kopii; možná by o to mohla jednou stát Rosie.“

„No jistěže to chci slyšet!“ John zněl potěšeněji, než by čekal, a Sherlock ucítil, jak se mu uvolňují ramena; ani si neuvědomil, jak byl napjatý. „A moc rád bych měl kopii. Pořád mám ten svatební valčík, víš. Je v mojí depozitní bezpečnostní schránce.“

„Dobře,“ souhlasil Sherlock. Usmíval se a pomyslel si, že to John nejspíš slyší v jeho hlasu. „Okopíruju ti to.“

Ještě chvíli si povídali, jen tak, o ničem důležitém, a pak Sherlock řekl: „Radši bych měl jít; musím poprosit o další notový papír, než zajdu pro nákup.“

Přesvědčoval se, že John to znovu neřekne, byl na to připravený, nebude zklamaný, ale John řekl stejně přirozeně, jako by to říkal celou dobu: „Dobře. Opatruj se. Chybíš mi.“

A Sherlock s pusou od ucha k uchu zvedl bradu a odpověděl čistě a jasně: „Taky mi chybíš.“

**

Sherlock okopíroval adagio hned nazítří, poté co mu podzimní bouře zhatila túru. Udělal pár posledních úprav, ale v podstatě to bylo hotové. Dokončit to mu připadalo jako přísaha i rozloučení: Nikdy na tebe nezapomenu. Tvoji dceru budu  po zbytek svého života ze všech svých sil a jak jen budu schopen chránit. Zatímco skládal papíry a díval se ven, jak prší, vzpomněl si Sherlock na jiný deštivý den kdysi dávno na Baker Street, když vkládal mobil Irene Adlerové do zásuvky ve svém stole. Měl tentýž pocit – že něco končí, že zavírá knihu o něčem významném, kterou právě dočetl. Možná měla Ella s tím truchlením pravdu.

**

Sherlock začal se vší vážností znovu budovat svůj palác mysli. Už žádné kobky ani sklepení: všechno bylo nad zemí a otevřené světlu. Skládal rychleji, než stačil zapisovat, a něco z toho – Rudovousova hudba, Mycroftova hudba – zůstalo jen v jeho hlavě. Ale napsal skladbu pro Victora. Koupil si lahev rumu, vyprázdnil ji a nechal vyschnout. Pak sroloval papír do úzké ruličky a strčil ji do lahve. Hodně brzy vyrazil s kajakem, pádloval proti větru celou cestu až k ústí fjordu, kde se otvíral do Severního moře, a pak vší silou lahev zahodil. Možná se do ní nabere voda a ona se potopí; možná ji příliv vyplaví o pár metrů dál. Sherlock nezůstal, aby se díval; otočil kajak a se sluncem v zádech se vydal zpět.

**

Teď, když byl silnější, začal si Sherlock zkušenost žít ve svém těle vychutnávat. Spal lépe než za celé roky a kanoistika se ukázala být jako docela zábava. Horká sprcha, měkká postel: tyhle věci byly blaho takovým způsobem, který nikdy dřív nebyl schopen doopravdy ocenit. A jídlo! Jídlo byla lahůdka. Sherlockovy pokrmy neměly tak úplně přesně michelinskou kvalitu – většinu toho jedl přímo z konzerv – ale měl pořád hlad, a tak chutnaly jako delikatesa. A dole v kavárně mají vždycky dezert, na který se můžu těšit, pomyslel si Sherlock a palce se mu nevědomky zkroutily očekáváním. Co se vlastně snažil celé ty roky dokázat, když ohrnoval nos nad smyslovými požitky?

**

„Mám velkou novinu,“ řekl John. „Najal jsem chůvu. Nikdy neuhádneš koho.“

Sherlock se zatvářil. To s ním John v nějakou chvíli ty kandidátky probíral? Jestli ano, tak tomu nevěnoval absolutně žádnou pozornost. „Koho?“

„Talithu.“

„Která z nich je Talitha?“

„Ani jedna. Talitha je ta dívka, která byla objednaná k Elle mezi námi dvěma.“

Sherlock zamrkal. Ta anorektická exgymnastka? „Tu nemůžeš najmout!“

„Proč ne?“ zeptal se John, očividně znepokojený.

„Má problémy! Chodí na terapii! Rosie potřebuje jako chůvu někoho dokonalého, ty sám jsi dost na dně.“

„Na tvých mezilidských dovednostech je potřeba ještě trochu zapracovat,“ poznamenal John. „Ale v podstatě úplně chápu, jak to myslíš. A pleteš se. Všechny ty Mycroftovy uchazečky byly dokonalé, a to byl ten problém: Jenom číst si jejich složky mě přimělo cítit se jako totální zkrachovanec. Kdybych si najal jednu z nich, stačil by týden a už bych se zase chytil flašky. Talitha… ona je ve skutečnosti bezvadná chůva, reference má skvělé; ta práce, kterou měla, jí jen strašně nesedla: čtyři děti, máma cvok, celou dobu chaos a zmatek. Potřebuje někoho, kdo by na ni trochu dohlédl, ujistil se, že jí. To udělat můžu. Chci to udělat. Myslel jsem vážně, co jsem říkal předtím, Sherlocku; už nechci být jako dřív, tím chlápkem, co si nedokáže zapamatovat jména vlastních sousedů a zmlátí svého nejlepšího přítele. Chci být… Chci být spíš jako muž, který se celou noc dokáže procházet se ženou, kterou nezná, jen proto, že ví, že je v bryndě.“

Sherlock tohle okamžitě odsunul stranou – John vždycky věřil, že je Sherlock šlechetnější, než doopravdy byl – a zvážil zbytek. John měl v něčem pravdu; vždycky si vedl líp, když ho někdo potřeboval. Možná právě proto začal pokukovat bokem, Maryina vrcholná soběstačnost ho přiměla cítit se podvědomě nadbytečný… ale tenhle náhled na situaci by John rozhodně neocenil vyslechnout. „Myslím, že to bude v pořádku,“ řekl nakonec. „Poruchy příjmu potravy mají tendenci se překrývat s perfekcionismem a obsedantně-kompulzivními poruchami; to by u chůvy ani neškodilo.“

„A nebude mi chodit na sušenky,“ řekl John. „Jako někdo.“

Sherlock se zamračil. „Nebyly to naše sušenky?“

„A tohle je můj nejlepší přítel v kostce,“ řekl John láskyplně. „Ne.“

**

Když byl ještě v Londýně, dokonce i přemýšlet o Eurus se zdálo nebezpečné: něco, co se dalo podstoupit jen za střežených okolností, za přítomnosti Mycrofta nebo Elly. Ale teď, když byl Sherlock důkladněji zakotvený ve fyzickém světě, monstra v jeho hlavě se už nezdála tak děsivá.

Začal s hudbou, jako to dělal vždycky, ale nějak to nedokázal správně uchopit. Eurus byla jeho temný stín, byla jeho součástí způsobem, jakým nikdo jiný nikdy nebyl – dokonce ani Moriarty – a ta hudba prostě pořád nezněla správně: druhé housle bez melodie. A tak se vrátil k posouvání vlastních fyzických hranic jako na začátku, ještě jedna míle, ještě jeden kopec, a zatímco se potil a pachtil, nechal svůj palác mysli, aby se kolem něj zrekonstruoval sám. Fungovalo to. Mám sestru, běželo mu hlavou, když se shýbal pro pádlo; mám sestru, když se lopotil po strmé stezce. Je šílená a brilantní a destruktivní a nebezpečná a miluje mě, takovým podivným a zvráceným způsobem. Není taková, jakou bych si přál. Ale je taková, jaká je.

Hudba k němu začala přicházet, vyvěrala z okrajů jeho podvědomí, a jak se dny krátily, začínal vidět, jak by mohl svoji rodinu zase dát dohromady, pokud by chtěl.

**

Jednoho mrazivého dne v říjnu Sherlock vylezl po posledním kousku stezky – spíš už šplhal než šel – a postavil se na vrcholku štítu, který se tyčil nad patou fjordu. Byl dobrých deset kilometrů od srubu, nejdál, co kdy zašel, a rozhodně v nejvyšší nadmořské výšce. Dokázal dohlédnout celou tu dálku až k v mlze zahalenému ústí fjordu, kam jel kajakem, aby hodil Victorovo requiem do moře. Sherlock se zazubil a dlouze se napil ze své lahve s vodou. Prošel celou tu dlouhou cestu mezi oběma konci fjordu, od nejvyšší hory až k ohromnému studenému moři: přijal od nich hozenou rukavici a nad vším, co mu položily do cesty, zvítězil.

Pak se podíval dolů na bezednou hloubku půlnočně temné vody a pomyslel si: to nestačí.

**

Toho večera stál Sherlock u skleněných dveří, světla zhasnutá, a díval se ven na noční oblohu. Měsíc ještě nevyšel a hvězdy se zářivě třpytily, tak jasně, že se jejich svit odrážel v klidné hladině fjordu pod nimi. Sherlock měl housle opřené o rameno a smyčec jen zlehka položený na strunách. Nekomponoval ani nemyslel na to, co zahraje dál; čekal, až zjistí, co mu hudba chce říct sama. Zavřel oči a naslouchal, a pak měkce přejel smyčcem po struně A: otázka. Něco v té intonaci zakoplo o jakousi vzpomínku a on táhl smyčcem zase zpátky s prstem na struně na půl cesty výš, A-D, pak struna E, E-G. Ano. Odmlčel se, pak se vrátil k úvodnímu adagiu. Sherlock ten kus nehrál už léta: dával přednost živějším skladbám klasického repertoáru, Bachovi a Mozartovi a Vivaldimu. Pravděpodobně dělal spoustu chyb, ale na tom nezáleželo. Přehrál to celé od začátku až do konce, od pomalé modlitby až po zoufalý běh po strunách, a když skončil, odtáhl smyčec smykem po strunách úplně a nechal ve vzduchu pomalu doznívat poslední toužebný tón.

Sherlock stál tiše, oči stále zavřené. Měl pocit zjitřeného vědomí, jako by vnímal úplně všechno, každou buňku a molekulu ve svém těle: cítil vibrace hudby ve svých ušních bubíncích, brnění hvězdného svitu na kůži.

Sherlock nebyl idiot. Teď už dobře znal otázku, kterou si nepokládal. Pokaždé, když se kochal dotekem horké vody na své pokožce, protahoval si s příjemnou bolestí namožené svaly, olizoval krém z vidličky, se tam nevyslovená vznášela. Pomyslel si, že je možná konečně připraven si ji položit.

**

Příštího dne Sherlock začal se svou obvyklou rutinou: běh, snídaně, kajak, běh. Při svém odpoledním běhu to vzal po stezce k moři a cestou zpátky zahnul přes hřeben na jinou, která se klikatila dolů k fjordu. Po té běhal jen zřídka, protože byla nepevná a riskantní, ale věděl, že ústí na kamenitý výběžek s vyhlídkou na vodu jenom kousek před loděnicí. Když se dostal na konec dlouhé skalní římsy, nezpomalil, nezrychlil, jen prostě přeběhl přímo přes okraj a skočil rovnou do vody.

Jakmile se Sherlockovi ledová voda zavřela nad hlavou, naskočily mu v duchu současně tři myšlenky:

  • KURVA!
  • Tohle byl smrtelně špatný odhad. Dostanu křeč do svalů z podchlazení a utopím se, aniž bych se vynořil nad hladinu.
  • POHNI SE!

Sherlock se pohnul. Ani se nepokoušel plavat ke břehu, protože neměl ponětí, kterým směrem leží; prostě jen začal kopat v divokém, křečovitém úsilí dostat hlavu nad vodu. Naštěstí byl zrovna příliv, vlna ho postrčila správným směrem a ve chvíli, kdy se vynořil nad hladinu, se praštil do holeně o skálu, dost tvrdě, aby to bolelo, třebaže rychle ztrácel citlivost v končetinách, a on se vyškrábal na drsný štěrk a zhroutil se na něj tváří dolů.

Pár minut tam Sherlock prostě jen ležel, třásl se zimou a zbytkovým adrenalinem, než ho zdravý rozum přiměl zvednout se na nohy. Samozřejmě s sebou neměl osušku nebo suché oblečení, a tak se potřeboval dostat zpátky do srubu, než mu umrznou koule. Jak se drápal po rozviklaném dřevěném schodišti, Sherlock si bizarně uvědomil, že se hihňá: nejspíš šok nebo divoké rozjaření, že ho voda neporazila, že je naživu.

Než se dostal zpátky do domku, měl Sherlock prsty tak necitlivé, že se nemohl pustit do žádného rozpínání a rozvazování, tak si jen skopl boty a vrhl se pod sprchu úplně oblečený. Nedokázal ani říct, jak horká je – kůži, na kterou viděl, měl skvrnitou zajímavou škálou bílé a rudé s vybranými promodralými oblastmi – a tak ji prozíravě trochu zeslabil, aby se nechtěně neopařil. Trvalo dobrých deset minut, než se dokázal svléknout. Nahý tam chvíli stál a zubil se od ucha k uchu s tváří obrácenou nahoru proti tryskám sprchy a znovu cítil ten lechtavý ostrý pocit, že je naživu, a pak poprvé ve svém životě sáhl dolů a uchopil se do dlaně.

**

Sherlock odťapal do kuchyně, zahřátý a suchý a úžasně hladový. Vyklopil do rendlíku konzervu polévky, a zatímco se ohřívala, slupl jablko a navršil si na talíř chleba a sýr a další jablko na potom, až dojí tu polévku. Pořád cítil příjemné brnění a zároveň hluboké uvolnění. Jaký úžasný pocit! Není divu, že lidi provozují sex.

Když byla polévka horká, Sherlock si to všecko odnesl ke stolu a zatímco jedl, zamyšleně pozoroval západ slunce. Upřímně si nepamatoval, že by se vědomě rozhodl vyhýbat se sexu o nic víc, než se zároveň dokázal rozpomenout na rozhodnutí vyhýbat se interpersonálním vztahům; vždycky měl jaksi pocit, že takové věci jsou pro nižší bytosti. (Mycroft to pravděpodobně pořád cítil takhle, ačkoliv Sherlock usoudil, že to ve skutečnosti ani nechce vědět.) Hrstka předchozích orgasmů, které zažil, se odehrála už před celými věky a ponejvíc to byly rozličné noční události: pokradmé, zahanbující a přinesly mu spíš lepkavé nepohodlí než rozkoš. Sherlock nad sebou znovu cítil údiv: co se to snažil dokázat?

Dobře. Položil si tu otázku a teď jich měl ještě víc. Sherlock rozhodně věděl, že chce, třebaže přesně nevěděl, co vlastně chce, ale to bylo v pořádku. Znal někoho, kdo ano.

**

„Rozhodl jsem se dát na tvoji radu,“ oznámil Sherlock do telefonu. „Odjíždím z Norska.“

„Vážně? Jedeš někam, kde je tepleji?

„Ano.“ To byla skoro určitě pravda; na světě není moc míst, kde by byla větší zima než v Norsku. „Ale ještě nevím kam. Zavolám ti, hned jak tam budu. Jo, a musím poslat svoje housle zpátky do Londýna – zítra je beru na ambasádu v Oslo a Mycroft zařídí, aby je přivezli do Baker Street. Hudba pro Mary je ve vnější kapse pouzdra a je tam taky nějaký dárek pro Rosii.“

„Bude mít radost,“ řekl John potěšeně. „Takže jedeš někam do divočiny, nebo…?“

„Ne, ale už je teď nepotřebuju. Housle mi pomáhají myslet, ale s tím jsem už úplně skončil; doufám, že jsem minulost uložil nadobro k odpočinku.“

„Dobře,“ řekl John. Sherlock dokázal zaslechnout jeho pečlivě skrývanou zvědavost, jeho neochotu škemrat. „Tak fajn. Jeď někam, kde je teplo, a bav se. Trochu se utrhni z řetězu. Dej si druhý řez dortu, jestli je tam budou mít.“

„To nezní moc jako lékařská rada.“

„To je rada nejlepšího přítele. Zasloužíš si to.“

„Tak dobře,“ řekl Sherlock s úsměvem. „Možná to udělám.“ Zhluboka se nadechl – tohle si plánoval, vlastně to v tom zatraceném autě trénoval, přeříkával si to nahlas, teď přece nevycouvá – a řekl: „Brzy se vrátím. Chybíš mi.“

Přímo slyšel ten hřejivý úsměv v Johnově hlasu. „Taky mi chybíš.“

Sherlock s úsměvem zavěsil a položil telefon opatrně na stůl. Chvíli uvažoval. Pak šel k pultu a dal si druhý řez dortu.


 

Reklamy

9 komentářů Přidejte váš

  1. samba píše:

    Kapitola o znovuzrození. Moc mě tahle kapitola bavila, Sherlock se nám uzdravuje v člověka a to je úžasný. Bylo strašně zajímavé číst o každém pokroku a vývoji.

  2. Miona píše:

    Takhle se samovolně týrat…! No, dobrá, částečně chápu, že Sherlock potřebuje najít sám sebe, dokázat si, kdo vlastně je a čeho je schopen. Nicméně skákáním do vody z útesu (a navíc v Norsku), bych si toho já moc nedokázala, spíše naopak. Ale jejich „Chybíš mi.“ je tak roztomilé… Těším se na další 🙂 moc děkuju, Hanetko! ❤

    1. hanetka píše:

      No, já o sobě vím, že mám závratě, takže já bych tam nejspíš spadla. Ale Sherlock. Ty hluboké body, kterými ho strašila Eurus… asi to potřeboval překonat. No a chybíš mi? Ještě chvíli to Sherlockovi potrvá, než si uvědomí, v jakém smyslu mu John vlastně chybí. John to už ale ví celkem jistě.

  3. kratulablog píše:

    Ta povídka je samozřejmě celá výborná, ale tuhle kapitolu mám obzvlášť ráda. Narozdíl od Helsl, pro kterou je každé vzdálení se od Johna trestným činem, naprosto chápu Sherlockovu potřebu odříznou se na chvíli od světa a od života který znal. Což ovšem neznamená, že bych se na zbytek povídky netěšila!

    1. hanetka píše:

      Viď? Tahle povídka se mi obzvlášť těžko kouskuje. Kdysi jsem ji přečetla jedním dechem a myslím, že jsem nebyla sama.

  4. helsl píše:

    Takhle se tejrat, má to zapotřebí? Klidně mohl přiložit ruku k dílu při rekonstrukci bytu, když už stál o nějakou fyzickou námahu. John mu chybí, ale aby se vrátil, to ne. Nu, genialita má různé podoby a proč to udělat jednoduše, když to jde složitě, že. Ten truhlík má fakt víc štěstí než rozumu; mohl se utopit a tentokrát by mi bylo Johna opravdu líto.

    1. hanetka píše:

      Já myslím, že to má zapotřebí. Musí si uvědomit, jaké limity vlastně ten jeho zatracovaný transport má. To, že city přijdou jaksi až nakonec, je tak trochu logické. Sherlock začíná stavět svoji osobnost od nuly a začíná na fyzičnu. Základní instinkty. Chce zjistit, jestli to, co ho dělá Sherlockem, chce a dokáže přežít. Londýn mu připadá celý zrežírovaný Eurus a nevěří, že by tam přišel na to, kým doopravdy je. A John… Johna potřebuje jako kotvu, ale přesto ho muselo napadnout: „Nenastrčila mi ho do cesty nakonec taky nějak Eurus? Ta jeho podoba s Viktorem nemůže být náhoda…“
      Na cestu za sebepoznáním se obvykle člověk vydává sám, musí to vycházet z něj, a Sherlock to udělal prostě doslova. A stejně všechny cesty vedou do Říma a my víme, kdo je Sherlockův Řím.

      1. Kat píše:

        Ahoj , potřebuji další dávku téhle povídky 🙂 💓

        1. hanetka píše:

          Zase v pátek. Vždycky v pátek večer.

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.