Hanetka: Znovuzrození – 3. kapitola

Cesta za sebepoznáním pokračuje. A ačkoliv si Sherlock v Norsku ověřil, co všechno si jeho tělo i duše užívá a co ne, přece jen je oblast fyzična, která je pro něj stránkou nepopsanou. Některé oblasti toho jeho „transportu“ zatím neprozkoumal. Hádejte, co bude poznávat teď…

 

Dezert

 

„Nemůžu uvěřit, že se tohle opravdu děje,“ řekla Irene.

Sherlock zvedl obočí. „Co že se děje?“

„Jsme na večeři.“

jsem na večeři. Tys měla dva kousky suši a sklenici vína.“

Irene za sklenkou v úsměvu ukázala zuby: tentýž uštěpačný úsměv, který si tak dobře pamatoval. „Říkala jsem ti, mám později práci. Když něčí živobytí závisí na tom, aby vypadal skvěle i spoře oděný…“

„Ty vypadáš skvěle vždycky,“ řekl Sherlock. Myslel to vážně. Nové tenoučké vrásky kolem očí jí dodávaly zkušenější vzhled a tudíž objektivně v jejím pracovním odvětví větší přitažlivost.

„Sám nejsi zas tak špatný, ačkoliv podle toho, co jsem slyšela, jsi zažil perné časy.“

Sherlock nad tím mávl rukou. „Ale vždyť mě znáš, nesnesu nudu. Čemu nemůžu uvěřit já, je, že jsme na večeři zrovna tady.“ Ukázal ven z obrovského okna střešního apartmánu na zářivou změť neónů a světel pod nimi. „Nikdy bych mě ani nenapadlo, že skončíš v Las Vegas. Je to tak…“

„Nevkusné?“

„Očividně.“

Irene se znovu usmála. „Já tady vlastně nebydlím. Jen jsem s tebou nechtěla mluvit po telefonu. Nežila jsem tak dlouho díky lehkomyslnosti… nebo důvěřivosti. Nevěřím nikomu. Bez urážky, samozřejmě.“

„To je dost pochopitelné. Ale jsem tu sám za sebe a nemáš se ode mě čeho bát. Tak co vlastně  děláš v Las Vegas?“

„Už jsem ti to řekla,“ prohlásila Irene. „Pracuju. Jeden z mých speciálních přátel pořádá obchodní show pro důležité klienty a chce, aby zažili nějaké… unikátní představení.“

„Takže se ti daří dobře.“

„Ale ano, docela ano. Vlastně mám sídlo blízko Los Angeles a oblast působnosti teď už přesouvám spíše k managementu. Víc peněz, ale pořád ještě zůstávám v branži.“ Znovu ten úsměv. „Pro ty, kteří si to mohou dovolit.“

„Chytré.“

„Ano.“ Opřela se dozadu a znovu si usrkla vína. „Takže. Jsem si dobře vědoma, že ti pořád ještě dlužím laskavost. Protože jsme se shodli, žes mi nevolal, abys mě vydal do rukou některému ze starých nepřátel, a vzhledem k tomu, že jsi až dosud po celé ty roky vydržel odolávat pokušení připojit se ke mně na večeři, soudím, že jsi tady, aby sis to vybral.“

„Ano.“

„Takže?“

Sherlock položil vidličku a zadíval se zpříma na ni. „Chci mít sex.“

Záblesk zmatku a údivu zamaskovala tak rychle, že kdyby se jí nedíval přímo do očí, propásl by ho. Potěšilo ho to. Rychle dodal: „Ne s tebou, samozřejmě. Nemám moc opravdových přátel, nestojím o to riskovat, že jednoho z nich ztratím.“

Její úsměv byl tentokrát jiný, hřejivější: její opravdový úsměv. „Kromě toho jsem jen stěží tvůj typ, nebo ano?“

„Ne.“

„A ty nejsi můj, ačkoliv byly časy, kdy bych udělala výjimku. Ale v tom případě… proč jsi jel celou tu dálku až sem? Nejsem doslova bordelmamá – každopádně ne toho druhu, jakou bys potřeboval – a snadno sis mohl najít někoho blíž -“

„Ne,“ zavrtěl Sherlock hlavou. „Nechci profesionála, musí to být opravdové. To kvůli tomu jsem přijel. Jsem si vědom, že na nedostatek zkušeností u někoho v mém věku se obvykle nenahlíží jako na přínos. Ale ty víš, co mají lidi rádi, a tak…“

„Doufáš, že znám někoho, kdo má úchylku na panice přes třicet?“ pozvedla Irene obočí. „Hmmm. To není špatný nápad. Zrovna teď mě nikdo nenapadá, ale mám spoustu kontaktů. Dej mi čas, abych vyřídila pár telefonátů… asi nezastihnu někoho hned dnes, pochop, ale oni se mi ozvou.“

„Dobře.“ Sherlock odstrčil židli, vstal a zapnul si sako. „Tak já tě teď opustím, jsem si jistý, že se musíš věnovat přípravě na dnešní večer. Děkuji za večeři.“

„Kam se chystáš?“

„Do kasina. Chci zjistit, kolik zvládnu vyhrát v blackjacku, než mě vyhodí.“

Irene se rozesmála a políbila ho na tvář. „Tak to můžeš příště koupit večeři ty mně.“

**

Sherlock se probudil před úsvitem – pásmová nemoc –, chvíli jen tak ležel v neznámé hotelové posteli a zažíval starý pocit nepropojené prázdnoty. Vstal, došel k oknu a zadíval se na hasnoucí světla pod sebou. Pamatoval si ten pocit ze svých mladších let a z doby, kdy byl mrtvý: jako by tady doopravdy nebyl, a kdyby zmizel, nikdo by si ani nevšiml, že je pryč.

Dost. Za starých časů snad mohl tomu pocitu uniknout pomocí drog, ale takhle možnost teď nepadala v úvahu, a stejně měl lepší metodu. Sherlock zalovil v kufru a vytáhl běžecké boty.

**

Běhání v Las Vegas se ukázalo být nečekaně příjemné. Vzduch byl chladný a suchý, obloha postupně růžověla pouštním rozbřeskem a stezky měly nádhernou úroveň: Sherlock by mohl uběhnout celé míle. Nakonec se vrátil zpátky do hotelu, kde si šel zaplavat, osprchoval se, a když se pak vypravil k bohatému snídaňovému bufetu, cítil se mnohem líp.

Právě si pročítal noviny a uždiboval z pečiva, když se objevila Irene a s miskou ovoce vklouzla na protější židli. „Úspěšná noc?“

„Celkem ano. Vyhrál jsem dost, aby to pokrylo platbu za pokoj na dalších pár nocí… Ačkoliv tenhle bufet možná ne. A ty?“

„Jistěže. Kávu, prosím.“ Tohle patřilo číšníkovi. „Měl jsi ten kiš s uzeným lososem? Je výborný.“

Sherlock měl za poslední dobu uzeného lososa dost, aby mu to stačilo na celý zbytek života, ale necítil se na to, aby začal mluvit o Norsku, a tak řekl jenom: „Vafle.“

„Jsi na sladké, samozřejmě.“ Irene si napíchla kousek ovoce a trochu si z něj ukousla. „Tak, možná něco mám, ale nejdřív s tebou potřebuju pár věcí probrat. Předpokládám, že ti nevadí cestovat?“

„Samozřejmě, že ne, přijel jsem přece sem.“

„Myslela jsem si to. Také mi bylo řečeno, abych se zeptala, jestli máš nějaké specifické fyzické preference.“

Sherlock se zamračil. „Co, nějaký fetiš nebo něco takového? Jistěže ne.“

„Ale každý má něco rád,“ opáčila Irene. „Velká prsa, malá prsa, zrzky, plnovousy. Ale dobře, že jsi otevřený možnostem. Kdoví, co se ti nakonec začne líbit – prostě to hned na začátku všechno vyzkoušej a uvidíš, co ti sedne.“ Zasmála se. „Přesně jako tady v bufetu.“

„Ano, proto jsem tady,“ řekl Sherlock trochu nedůtklivě. Plnovousy?

„Dobře, dobře. Mám přítelkyni, která vede velmi exkluzivní eskortní službu a která má tak trochu bokem cosi jako seznamku pro vyšší kruhy. Myslím, že něco jako dohazovačka.  Většina těch klientů je vysoce prominentních a velice to tají, až extrémně, a z nejrůznějších důvodů nechtějí využívat služeb profesionálů, a tak raději zaplatí pořádný balík Viv, aby je představila někomu jinému ve stejném postavení.“

„Já se s ničím netajím a rozhodně nejsem žádný prominent,“ řekl Sherlock. „Alespoň ne tady.“

„Ano, ale jsi panic,“ řekla Irene tónem, který naznačoval, že tohle je stupeň perverze tak vybočující z normy, že je pro něj třeba zvláštního zacházení. „A Viv zná přesně toho pravého. Je to profesionální hráč basketbalu-“

Basketbalista?

„Ano, a očividně je to dokonalý gentleman, velmi okouzlující. Viv někdy mívá prvničky – natolik se bojí přiznat k orientaci, že vůbec nikdy s mužem nebyli – a říká, že on je vždycky její první volba, pokud je k dispozici. Takže vzhledem ke tvým unikátním okolnostem…“

Sherlock přimhouřil oči. „A jak přesně jsi jí vysvětlila ty moje ‚unikátní okolnosti‘?“

Irene se oslnivě usmála. „Řekla jsem jí, že ses právě vzdal kněžství.“

„Ach Bože.“ Sherlock si opřel čelo o dlaň. „Celé ty roky jsi čekala, až mi to budeš moci vrátit, že?“

„Předpokládám, že pořád ještě máš ten kolárek, ne?“

„Myslím, že jsem ho nechal ve tvém domě,“ odpověděl Sherlock. „Byly na něm otištěné tvoje zuby.“

„Jaká škoda,“ řekla Irene šelmovsky.

**

Sherlock chytil letadlo do Chicaga, basketbalista gentleman – jehož jméno znělo Michael Rhodes – měl ten večer zápas. Michael Rhodes byl útočníkem Los Angeles Lakers. Byl vysoký šest stop a sedm palců, vážil 231 liber, průměr měl dvacet sedm bodů za hru, získal cenu NBA pro nováčka roku Rookie of the Year a vyhrál vícero MVP Awards, cen pro nejužitečnějšího hráče roku. Jeho smlouvy na propagaci výrobků se oceňovaly na milióny. Sherlock si to všechno vyhledal na svém telefonu, ale taky tam našel obrovský počet basketbalových statistik, které mu absolutně nic neříkaly, ačkoliv usoudil, že kdyby se to ukázalo být důležité, dokázal by se v tom vyznat.

Sherlock si vzal na cestu do svého hotelu taxík a mírně se ošíval, když se zapisoval pod pseudonymem – rezervaci dělala Irene – ale hotelový personál nehnul ani brvou; buď jsou negramotní, nebo na výsost diskrétní, pomyslel si Sherlock. Šel do svého pokoje, ale neměl stání, zase se odebral ven a vydal se projít. Došel do parku, prohlédl si tu obří sochu ve tvaru fazole se zrcadlovým povrchem a pomyslel si, jestli by se líbila Rosie. Rozhlédl se po jezeru. Napadla ho večeře, ale věděl, že nebude jíst, a tak si místo ní dal v baru drink. Rozmýšlel se, jestli si dát další, ale rozhodl se, že ne. Zašel se podívat na řeku. Nakonec, když usoudil, že už uběhlo dost času, se vrátil do svého pokoje, aby se vysprchoval a oholil.

Dobře, že mám jenom omezený výběr košilí, pomyslel si Sherlock, když se na sebe díval do zrcadla; už takhle si je vyzkoušel všechny a strávil mimořádné množství času váháním mezi bílou a černou. (Bílá.) Učesal si a přečesal snad každičký jednotlivý vlas. Měl by si dát další drink? Měl by něco sníst? Co kdyby se mu udělalo na omdlení? Sherlock nikdy v životě neomdlel. Nebylo třeba s tím začínat teď. Zalovil v minibaru, zhltl sáček studentské směsi a čokoládovou tyčinku, a pak mu zabzučela textovka s číslem pokoje.

Na kratičkou chvilku Sherlock ztuhl a pak se vrhl zpátky do koupelny, aby si vyčistil zuby. Nemá mezi nimi zbytky oříšků? Neviděl, že by měl něco mezi zuby. Neměl by si vzít spíš tu černou košili? Sherlock na sebe ještě chvíli nerozhodně civěl do zrcadla, pak si vybavil Johna, jak říká vojáci, a donutil se vymašírovat ven.

V hotelové chodbě měl Sherlock krátký moment déjà vu: jako by tady už byl, tehdy, když byl mrtvý, plížil se po přepychovém hotelu pod falešným jménem a žaludek měl nervozitou jako na vodě. Ta myšlenka ho zvláštně uklidnila. Co nejhoršího by se mohlo stát? No dobře, totální potupa, předpokládejme, ale pořád to bylo lepší než smrt. Určitě nikdo nemůže doopravdy zemřít ponížením, nebo ano? Rozhodně ne.

Sherlock si dodal odvahy, vyjel výtahem nahoru, prošel chodbou a briskně zaklepal na dveře. V puse měl úplně sucho.

Dveře se otevřely.

„Seamusi, ahoj!“ Ve dveřích stál Michael Rhodes, široce se usmíval, a než se Sherlock stačil vzpamatovat, zjistil, že ho drží za ruku a táhne dovnitř do pokoje. „Já jsem Michael.“ Sklonil se a políbil Sherlocka na tvář.

Sherlock stál jako zařezaný. Samozřejmě, že věděl, že je Michael Rhodes o sedm palců vyšší než on; jenom se neobtěžoval si to představit. Sherlock se nikdy za celý život necítil jako takový trpaslík. Bylo to děsivé! To se paní Hudsonová takhle cítí pořád?

„Jen pojď dál,“ říkal Michael, který taktně ignoroval skutečnost, že jeho host stojí jako vrostlý do země a jen na něj nahoru zírá. „Mám tady lahev vína, můžu ti nalít sklenku? Nemáš hlad?“

„Děkuju,“ zmohl se Sherlock na odpověď a nechal se dokormidlovat do křesla. „Skleničku vína, prosím.“

„Ty jsi Angličan!“ usoudil Michael potěšeně. „O tom Viv nic neříkala. Žiješ v Anglii?“

Sherlock si vzal sklenku, kterou mu Michael podal, a pokusil se nevypít celý obsah na ex. „V Londýně,“ zakrákal.

„Úžasný město,“ prohlásil Michael a usadil se naproti němu. „Viv říkala, že jsi odešel z řádu? Musím říct, že jsem chodil na jezuitskou střední školu, a teď to trochu zní jako něco, co jsme říkávali na párty holkám od uršulinek: ale zlato, no tak, on chodí do semináře, přece bys ho nenechala jen tak, aby vůbec nevěděl, jaký to je, co?“

Sherlock se znovu napil a zvládl se usmát. Se zdráhavým respektem musel přiznat, že Michael je velmi dobrý v odstraňování napětí z lidí: se svou výškou a slávou, co z něj dělala celebritu, měl za sebou léta neúmyslného zastrašování každého, koho potkal; pracoval na tom. „Ne tak přesně,“ řekl s úlevou, že jeho hlas zní už přirozeněji. „Byl to budhistický klášter, abych řekl pravdu. V Nepálu.“ Rozhodl se přijít s tímhle, jakmile uslyšel tu Ireninu směšnou historku – když byl ‚mrtvý‘, opravdu nějaký čas v tomhle klášteře strávil, takže měl mnohem lepší šanci, že mu to vyjde.

„Ne!“ naklonil se Michael dopředu. „To je vážně cool. Já jsem s budhismem taky trochu koketoval – chodil jsem do meditačního centra v LA. Byla to vadžrajána, že? Jaký to bylo?“

„Byla to odnož, odtržená sekta­…“

Povídali si o Nepálu, o tom meditačním centru v Los Angeles („Rád bych byl vegetarián, ale však víš, není to snadný…“) a o mnišských bojovnících v Sherlockově klášteře, kteří Michaela fascinovali. Sherlock zapomněl na svou nervozitu a začal se uvolňovat. Potají si Michaela prohlížel – teď, když seděl, to šlo snadněji – ale nebylo toho moc, co mohl vyčíst; Michael mohl zrovna tak pocházet z jiné planety. Oděv měl prvotřídní kvality, alespoň to mohl Sherlock říct, a byl bezchybně upravený, s vlasy tak krátkými, že byly skoro vyholené. Pleť měl velmi tmavou, a když se usmál, kolem očí se mu udělaly vějířky vrásek.

Michael se naklonil dopředu, aby mu doplnil sklenici. „Takže tos do něj ale musel vstoupit vážně mladičký, že? Podle mého.“ Když si doléval vlastní sklenku, sklopil hlavu, jako by byl v rozpacích, že se zmiňuje o Sherlockově údajném slibu čistoty. Vzhlédl k němu. „Proč jsi to udělal?“ Rychle zavrtěl hlavou. „Promiň. To je moc osobní.“

„Ne, to je v pořádku,“ řekl Sherlock. Odvrátil hlavu a přemýšlel. Z nějakého důvodu cítil nutnost odpovědět upřímně, nejspíš kvůli tomu vínu… měl druhou sklenku, nebo to byla už třetí? „Vlastně si nevzpomínám, že bych se vědomě rozhodl, jen jsem už od hodně útlého věku věděl, že chci život ducha a mysli. Ale teď… teď si uvědomuju, že to nebylo zrovna tak, že bych si vybral něco, co jsem chtěl, jako spíš nevybral to, čeho jsem se bál; že jsem vlastně utíkal před reálným světem. Bylo to útočiště, azyl. Ale věc je v tom, že útočiště může být zároveň i vězením. A došlo mi, že už nechci být vězněm.“

„Páni.“ Michael zíral na Sherlocka, sklenku s vínem zapomenutou v ruce. „To je… To je úžasný, vím přesně, jak to…“

Sherlock přivřel oči a okamžitě své otevřenosti zalitoval. „Jistěže víš. Jsi pravděpodobně ta nejprominentnější celebrita v Americe, která svou orientaci tají, alespoň pokud vím – ne, že by to bylo nějak moc vypovídající – a nesnášíš to. Nenávidíš to tajit; to je až směšně zřejmé. Tak co tě drží zpátky, abys s tím vyšel ven? Peníze? Sláva? Strach, že se budeš muset vzdát hraní basketbalu?“ Při posledním slově uslyšel ve svém hlase kousavý tón a trhl sebou. Měl v úmyslu být… ne jako on. Dřív. „Promiň. Příliš osobní.“

„Ne, to je v pohodě,“ hlesl Michael. Vypadal ohromeně. „To není… Tedy, máš pravdu, ale nemáš ji o tom…“ Dlouze se napil, odložil sklenku a upřeně se na Sherlocka zadíval. „Dobře. Když jsem byl kluk, jo? Nechtěl jsem být baskeťák. Chtěl jsem být ten chlápek, co v televizi předpovídá počasí.  Vždycky jsem si oblíkl nedělní šaty a předstíral jsem, jako že čtu prognózu, víš: ‚Dnes pozdě v noci bude přecházet nad naším územím studená fronta…‘“ Mávl rukou k neviditelné mapě. „A moje rodina nade mnou zvedala oči v sloup a ostatní kluci se mi smáli, ale mně to bylo fuk, protože jsem byl ještě malej. Ale pak jsem povyrostl a přestalo mi to být jedno. A pak jsem vyrostl do vejšky. Hodně. A ve čtvrťáku mě vybrali do týmu Amatérský atletický unie a můj táta byl tak pyšnej…“ Zabraný do vzpomínek zavrtěl hlavou. „A ostatní kluci padali na zadek, jako bych byl nějakej velkej boss, protože jsem dokázal trefit míčem koš. A tak jsem hrál a hrál. A pak jsem dostal nabídku stipendia na St. Xavier a pomyslel jsem si, jo, můžu jít na dobrou školu, získat pořádný vzdělání, možná tam budou bezva děcka, ne jako tam, co jsem bydlel, jen tam jdi. A tak jsem šel. A měl jsem na tý škole dobrý známky, ale taky jsem byl lepší a lepší v basketu. A dostal jsem stýpko na Duke. Duke. Maturoval jsem s nejlepším prospěchem z celýho týmu. A celou tu dobu mě basketbal chránil, protože jsem byl velkej frajer a dobrej střelec a nikdo o mně neroznášel klepy, ale musel jsem být opatrnej, aby na to nikdo nepřišel.“ Znovu zavrtěl hlavou. „Myslel jsem si, že po střední s tím bude konec, už žádný koše. Pro většinu kluků to tak je.  Že dostanu skvělý vzdělání a potom, až budu hotovej, můžu přijít na to, co vlastně v životě doopravdy chci dělat.“

„A místo toho…“

„Místo toho jsem byl první horká karta do nároďáku.“ Michael si odfrkl. „Jo. Mohl bych pokračovat o tom, jak moje rodina potřebovala peníze a tak, ale jo. Bylo to víc prachů, než jsem si kdy dokázal představit. A myslel jsem na ty absolventy v černošský studentský unii, co jsem znal, jak si pořád dělají starosti s půjčkama, a rozhodl jsem se, že budu hrát deset let, nebo dokud budu moct, prostě co přijde dřív. A kývnu na každou propagaci, co mi přijde do cesty. Nechám natisknout svoje jméno na každou tenisku a svetr a obchod se sportovníma potřebama v zemi a budu si ty peníze šetřit a koupím mámě dům a potom, až těch deset let bude pryč, uspořádám tiskovou konferenci, oznámím, že končím, a přiznám barvu, ten samej den, a pak půjdu na práva.“

Teď byl Sherlock doopravdy zaujatý. „A chystáš se to udělat? Tohle je tvůj desátý rok.“

„Jo, já vím,“ povzdechl si Michael. „Pravda je, že jsem to mohl udělat už letos, ale před pár lety jsme obnovili smlouvu, a kdybych souhlasil s dalším rokem, dostal bych mnohem víc peněz, takže… jsem vycouval. Hra byla moje útočiště; a máš pravdu. Dopustil jsem, aby byla i mým vězením.“

„Je to jenom jeden rok.“

„Já vím. A hned, jak jsem to podepsal, už jsem toho litoval. Tak jsem se rozhodl, že je čas se do toho opřít a rozhodnout se, a tak jsem to udělal. Příští jaro jdu k přijímačkám na práva – tamhle v tašce mám učebnici k opakování, učím se, kdykoliv mám příležitost.“

„To proto děláš tohle,“ ukázal Sherlock kolem hotelového pokoje a pak na sebe. „Radši bys měl opravdový vztah…“

„Ale nechci nikoho žádat, aby se mnou žil ve lži,“ usmál se Michael trochu žalostně. „V týhle profesi je stejně tak trochu těžký potkat zajímavý kluky.“ Zvedl lahev a pak se na ni s úžasem podíval: „Je prázdná!“

„Myslím, že jsme ji asi celou vypili.“

Michael se začal smát. „Ještě nikdy jsem na rande celou lahev nevypil. Obvykle se nedostaneme ani přes první sklenku.“

„A to jsem si myslel, že nebudeme mít o čem mluvit.“ Ačkoliv si taky skoro myslel, že na tom nebude záležet; měl v plánu se dostat k sexu, jak nejrychleji to půjde, protože mu připadalo, že když nebude mluvit, sníží se pravděpodobnost, že ho Michael vyhodí.

Michael natáhl ruku, uchopil Sherlockovu a vytáhl je oba do stoje. „Mohli bychom si dát další, ale pak bychom se možná nikdy nedostali k ničemu jinému,“ prohlásil, pak si přitáhl Sherlocka blíž a políbil ho.

Sherlock zůstal stát jako socha, paralyzoval ho šok. Samozřejmě, že jaksi vágně tušil, že by k tomuhle mohlo dojít; nakonec to byl jediný smysl celého toho dění. Jen si to prostě nikdy nezkoušel představit. Říkal si, že to je proto, že nemá žádná data, ze kterých by mohl extrapolovat, ale přitom velmi dobře věděl, že pravým důvodem bylo to, že představit si jakýkoliv fyzický kontakt by ho nejspíš poslalo do plnohodnotného záchvatu paniky. Teď byl vhozen do vody bez záchranné vesty a velmi rychle šel ke dnu.

Michael se trochu odtáhl. „Hej, tohle nemusíme dělat. Můžeme -“

„Ne,“ řekl Sherlock ostře a přitáhl si ho zpátky. Přimáčkl rty k Michaelovým, příliš silně a příliš rychle, ale Michael byl očividně dobrý i v líbání; vzal do dlaně té obrovské ruky Sherlockův zátylek a polibek zpomalil, druhou ruku objal Sherlocka kolem zad. Sherlock, který neměl ponětí, co si počít s těmi svými, se chytil Michaelových paží. Přinejmenším ho to uchránilo před tím, aby se skácel. V mlhou zastřeném mozku se mu převalovala slova jako chomáče laskavce v nevadské poušti: polibek, objetí, muchlovačka. Byla to muchlovačka? Co odlišovalo líbání od muchlování? Předtím už líbal Janine, samozřejmě, ale to bylo rychlé, vlastně jen ahoj a nashle –

„Tys tohle opravdu ještě nikdy nedělal,“ řekl Michael užasle, „že ne?“

„Očividně,“ řekl Sherlock; mělo to znít nadutě, ale nejspíš to bylo jen defenzivně.

„Páni. Tvůj první polibek. To je… Páni.“

Sherlock odolal nutkání zvednout oči v sloup. Michael byl zjevně romantický typ, což bylo dobře, jinak by si možná poté, co Sherlock předvedl své muchlovací dovednosti autistického jezevce, celou tu akci mohl rozmyslet. Michael uhladil rukou Sherlockovi vlasy a palcem mu přejel po lícní kosti. Sherlock potlačil chuť vycenit zuby a přiměl se podívat se Michaelovi do očí, ale to, co tam viděl, nebyl soucit ani přesládlý cit, ale skutečný obdiv. „Jsi tak statečný,“ řekl Michael. „A tak…“ znovu pohladil palcem Sherlockovu tvář, „… krásný.“

Sherlock neměl ponětí, co říct, ale Michael si ho naštěstí znovu přitáhl a najednou to všechno zapadlo na místo. Bylo to jako učit se plavat nebo jezdit na kole: ta dovednost se nedala sdělit slovy, ale jakmile jste ji jednou získali, už jste v ní neselhali. Sherlock věděl, jak se líbat.

Potom už to všechno šlo mnohem líp. Sherlock vyjel rukama nahoru a teď se k sobě přimkli a tiskli se jeden k druhému všude, kde se Michaelovo tělo nemuselo ohnout, aby k Sherlockovi pasoval. Ten pevně utažený uzel úzkosti povolil. Sherlock se teď byl schopný soustředit, dávat pozor, co Michael dělá, kopírovat to a vracet mu to, ačkoliv každý nový vjem znovu jeho mozek zastíral a tříštil: ruce, jazyk, kůže. Dotek Michaelova jazyka na jeho byl jako elektrický šok a při bezdechém zvuku, který se překvapením ze Sherlocka vydral, ho Michael pevně stiskl v náruči. Když se Michael ústy přesunul přes Sherlockovu čelist dolů po jeho hrdle, Sherlocka šokovala jeho kolena, která najednou povolila a byla k ničemu.

Michael ho vytáhl zpátky nahoru a jemně ho políbil. „Chtěl by sis lehnout?“

Lehnout. Do postele. Michael se ho ptá, jestli s ním chce jít do postele. Postel. Sherlockovi se znovu zauzlovaly vnitřnosti, a protože svému hlasu nevěřil, jen kývl.

Michael mu svlékl sako, jemně ho přehodil před opěradlo židle a pak Sherlocka odtáhl směrem k ložnici. Ve dveřích se zastavil, aby ho znovu políbil. Skopl si boty, Sherlock ho napodobil a pak Michaela nechal, aby ho stáhl dolů na lůžko. Trochu panikařil, ale nejdřív to nebylo nijak zvlášť jiné než líbat se vestoje – jenom ještě lepší, protože Michael se nemusel shýbat. Teď se mohli navzájem úplně obejmout, hruď na hruď, a navzdory tomu, že se je snažil ignorovat, hlavou se mu znovu začala kutálet nová slova, slova jako vzrušení a chtíč.

Michael vklouzl dlaní mezi Sherlockovy knoflíky a zatáhl za košili. „Je to v pořádku?“

Sherlock místo odpovědi zvedl vlastní ruku a začal se potýkat s knoflíky na Michaelově košili. Michael bez košile byl ohromující, dokonce i v příšeří ložnice, a Sherlock se ho nemohl přestat dotýkat: byl jako hedvábím potažená ocel, jako by byl vytesán Michelangelem z toho nejvzácnějšího mramoru. Sherlocka až do téhle chvíle nenapadlo, aby ohledně vlastního vzhledu cítil nějakou nejistotu – ne, že by tak docela očekával, že svoje experimenty bude provádět s profesionálním atletem – ale Michael naštěstí vypadal Sherlockem stejně uchvácený, jako byl Sherlock jím. Dobře, že měl za sebou všechno to ježdění na kajaku a pádlování. Michael se posunul dolů, políbil ho na hruď a Sherlock se užasle zajíkl: nikdy ho ani ve snu nenapadlo, že ho může muž líbat na prsou, že někdo může vzít mezi rty jeho bradavku a že to bude takový pocit.

Sherlocka se zmocnil krátký zášleh rozpaků, jak tu sténal a prohýbal záda, když mu Michael sál bradavky, ale Michaelovi se to očividně líbilo. Každý zvuk, který v sobě Sherlock nedokázal udusit, přiměl Michaela sevřít ho pevněji, dokud mu ruka nesklouzla na pořád ještě oblečený zadek, a jediné slovo, které Sherlockovi vzplanulo v hlavě, bylo ANO.

Michael, který přesně odečítal jeho entuziasmus, přejel rukou dopředu a vzal přes kalhoty do dlaně Sherlockovu erekci. Bylo to jako šok, nepodobalo se to ničemu, co kdy Sherlock v životě zažil, bylo to současně alarmující a neuvěřitelně vzrušující. Sherlock se k té velké ruce přitiskl a Michael zasténal, přitáhl si Sherlockovy boky těsně ke svým a vysoukal se na posteli výš, aby je dostal na stejnou úroveň. Sherlock zjistil, že jak se pokouší přimknout blíž, zaklesl nohu kolem Michaelovy. Teď to byl on, kdo se obličejem tiskl k Michaelovu hrudníku a rty přejížděl po těch úžasných svalech – ukázalo se trapně obtížné najít ve tmě jeho černé bradavky, ale zdálo se, že Michael si jeho úsilí užívá, jednou rukou svíral Sherlockovu hlavu a druhou mu hnětl zadek. Sherlock se nepřestával svíjet, snažil se přivinout co nejblíž, aby získal tření, každičké nervové zakončení ve svém těle měl vybuzené až na maximum.

Michael znovu zajel rukou k jeho poklopci a zašeptal: „V pořádku, jestli se tohohle zbavíme?“

Sherlockovi poskočil žaludek ve směsici adrenalinu a strachu, přesně stejně, jako když se chystal provést něco okázale nebezpečného, a tak samozřejmě kývl. Nakonec to byl jenom sex, cosi, co normální lidi dělají každý den, a stejně si teď už byl tak nějak jistý, že Michael se ho nechystá hodit na břicho a strčit cokoliv… kamkoliv.

Dostat se z kalhot a spodků bylo pro oba trochu trapnější než z košilí a několikrát do sebe narazili hlavami, čemuž se Michael smál, a to se přetavilo v líbání, jakmile zase leželi na posteli, přitisknutí k sobě, tentokrát kůží na kůži. Sherlock nikdy nic takového nezakusil. Zdálo se, jako by se toho nemohl nabažit, tiskl se blíž, těsněji, vytahoval nohu nahoru kolem Michaleovy, takže mu Michael mohl přejet rukou po zadku a pak ho pohladit přímo tam a Sherlockovi se z hrdla vydralo zahanbující zafňukání.

Michael něco zašeptal, ale Sherlock to neslyšel; měl moc práce s tím, jak se snažil udržet, aby Michaelovi neojížděl nohu jako nadšený domácí pejsek. Michael sáhl dolů, vzal Sherlocka do jedné ze svých obrovských dlaní a Sherlock zapomněl dýchat.  Nikdo se ho tam ještě nikdy nedotkl, až kam jeho paměť sahala, a Michaelova ruka byla tak velká… tahle myšlenka ho naplnila náhlou zvědavostí a začal tápat po Michaelově penisu. Celkem předvídatelně byl mohutný, dlouhý a potěšitelně tvrdý, což Sherlockovi přineslo až směšný pocit sebeuspokojení: nemohl tedy být v tomhle zas až tak strašný.

Chvíli trochu rozpačitě jeden druhého laskali, a pak se Michael převalil na stranu, řekl „Vydrž“, a pak po chvíli „Nastav ruku“, a tak to Sherlock udělal. Michael mu do dlaně vymáčkl trochu něčeho studeného. „To je lubrikant. Trochu ho nech zahřát.“

Sherlock kolem studené loužičky volně sevřel prsty, Michael vrátil tubu, kde byla, otočil se zpátky a sáhl po Sherlockovi vlastní kluzkou dlaní. Sherlockovi prudce dopadla hlava na postel a cítil, jak se mu kroutí palce, a tak je sevřel a zoufale se snažil neudělat hned na místě.

Skončili tak, že Sherlock ležel napůl na zádech a napůl na boku a Michael se napůl na svém boku skláněl nad ním, erekce přitisknuté k sobě, kluzké dlaně ovinuté kolem nich, a přiráželi a vjížděli do nich v absolutně nesouvislém rytmu.  Nezáleželo na tom. Sherlock už byl i tak na hraně, rozkoš se sbírala a rostla hluboko v jeho nitru a Michael sám vyklouzl neomylně v přesně té správné chvíli a laskal Sherlocka samotného. Velkou rukou ho úplně obklopil. Sherlockovi blesklo hlavou jen ach Bože, ach Bože, ach Bože a vyvrcholil a při každém výstřiku se z něj zároveň v ostrém staccatu draly výkřiky. Michael taky zasténal, přivést Sherlocka k orgasmu ho zjevně vzrušilo ještě víc, a sáhl po svém penisu, ronícím preejakulát. Sherlock, který se ještě chvěl, se po něm natáhl taky – trochu neohrabaně, ale zdálo se, že to Michaelovi nevadí – a začal ho laskat v pěsti. Čelo měl přitisknuté do ohybu mezi Michaelovým krkem a ramenem a v koutku mysli nedokázal přestat katalogizovat: mýdlo, stopy po kolínské, pot, dokonce i když se snažil soustředit na to, co se Michaelovi líbí, co mu zrychlí dech. Sherlock měl výjimečnou schopnost pozorování. Netrvalo dlouho a Michael se také napjal, bezostyšně sténal a semenem zalil Sherlockovi celou ruku.

Oba se zhroutili zády na postel a ztěžka dýchali, a potom se po chvíli Michael znovu převalil a podal Sherlockovi malý ručník.

„Co to je?“

„Můžeš se s tím otřít… nachystal jsem je tu předem k posteli. Jsem rád připravený.“

Moudré, pomyslel si Sherlock a utíral si ze sebe ejakulát. Když byl hotový, podle Michaelova příkladu hodil ručník na podlahu. Michael ho pak vzal do náruče a přetáhl přes ně přikrývku.

A co teď? přemýšlel Sherlock. Předpokládal,  že poté, co se odehraje sex, by měl odejít – nebyl tohle snad důvod, proč si pronajal vlastní pokoj? – a nebyl si jistý, jak dál. Možná si chtěl Michael svoje peníze dobře odsloužit a plánoval po troše odpočinku druhé kolo? Nebo se považovalo za hrubé opustit svého sexuálního partnera bez určité doby… čeho? Tulení? Bylo tohle tulení? Byla to zásadní část té zkušenosti? Sherlock v tulení se po jednorázové záležitosti nespatřoval zvláštní význam, ale musel přiznat, že to je docela hezké, položit si hlavu na Michaelův hrudník, zatímco ho jeho velká ruka jemně v kruzích hladila po zádech. Bylo to moc hezké. Sherlock zavřel oči, aby si ten pocit vychutnal, a skoro okamžitě usnul.

**

Sherlock se probudil do tmy, nakrátko dezorientovaný, a uvědomil si, že se mu strašně chce na záchod. Nejspíš po všem tom víně, co vypil. Michael ležel vedle něj a pořád ještě tvrdě spal. Sherlock vyklouzl z postele tak tiše, jak jen mohl, a došel do koupelny. Když skončil, umyl si ruce a vypil sklenici vody z kohoutku, pak zase co nejtišeji otevřel dveře a přemýšlel, jestli by v tom matném slabém světle z vedlejšího pokoje dokázal najít oblečení.

Jak se tam plížil po špičkách, Michael se opřel o loket a řekl: „Ahoj,“ tak vřele, že se Sherlock zastavil, a když pak Michael zvedl pokrývku v jasném pozvání, Sherlock najednou zjistil, že se zase souká k němu, víc než ochotný k dalšímu kolu, na které se Michael zřejmě chystal. Nicméně k němu ale nepřikročil okamžitě. Přitáhl si Sherlocka k sobě, stejně jako večer předtím. Sherlock věděl, že už neusne – zase pásmová nemoc – ale nechat se objímat Michaelovýma velkýma rukama, zvláště když ho teď Michael hladil po zádech i po vlasech, to byl neuvěřitelně hřejivý a konejšivý pocit. Kdyby byl Sherlock kočka, určitě by předl.

Michael zašeptal: „Sherlocku?“

„Hmmm?“ zabručel tázavě Sherlock a teprve pak si uvědomil, co právě udělal. Nachytal se na trik tak starý, že to už sotva vůbec trik byl; Mycroft by se smíchy potrhal. Dlouze a rezignovaně nosem vydechl a zeptal se: „Jak jsi to poznal?“

„Včera večer jsem to nevěděl,“ odpověděl Michael. Zpevnil ruce kolem Sherlocka, jako by se bál, že by mu mohl utéct. „No, věděl jsem, že nejsi Seamus Heaney. Četl jsem ho na škole. A kromě toho je ten chlap mrtvej.“

„Na recepci si toho nevšimli,“ poznamenal Sherlock sarkasticky.

„No, myslím, že jsou placení za to, aby si nevšímali.“

„Ale jak jsi tedy zjistil, že to jsem já?“ zeptal se Sherlock. Byl upřímně zvědavý. „Tady nejsem známý.“

„Hodně čtu. Vždycky jsem četl, zvláště od té doby, co jsem podepsal smlouvu. Odjakživa jsem sledoval, co se kde děje, nejsem jeden z těch, co nečtou nic než svůj status na ESPN (Entertainment and Sports Programming Network). Mám digitální předplatný New York Times a pár dalších deníků a na cestách vždycky čtu místní noviny. Před pár lety jsem byl v Londýně, na nějaký propagační akci, zrovna když jsi odhalil tu politickou špionáž pro Koreu po tý tvý domnělý smrti. Byly toho plný noviny. To bylo šílený! Právě proto jsem si to asi zapamatoval, protože to bylo tak střelený, a taky jsem si možná myslel, že seš sexy. Mám tak trochu slabost pro světlý oči.“

„Moje oči,“ řekl Sherlock nevěřícně.

„Jo, oukej, prostě jo, fajn? Nějakou dobu jsem na to všecko úplně zapomněl. Ale pak jsem minulej rok začal číst Guardian po tý záležitosti s Brexitem, říkal jsem si, že jestli se Evropa má rozpadnout, možná bych si toho měl trochu všímat, a tak jsem viděl, jak ses dostal do tý mely s tím chlápkem, co se z něj vyklubal sériový vrah. A já jen, hele, to je ten můj kluk, zas je tu s těma šílenostma. Celej včerejší večer se mi zdálo, že seš mi povědomej, jako bych tě už někdy viděl, ale nemohl jsem si vzpomenout kde, a pak jsem se probudil a prostě jsem to věděl. Byly to ty oči.“

Sherlock si znovu povzdechl. „Jsem si vědom té ironie, žes to byl ty, kdo poznal , když sám jsi jedním z nejslavnějších lidí na planetě.“

„No, víš, nehodlám to nikomu říkat.“ Michael znovu zpevnil objetí.

„To je v pořádku. Je mi jedno, jestli se někdo dozví, že jsem gay… a vzhledem ke všemu tomu braku, co o mně za ta léta novináři napsali, by tomu stejně pravděpodobně nikdo nevěřil.“

Michael se uchechtl, Sherlockovi to tiše zahřímalo pod tváří. „A to, cos říkal včera večer, o tom, jak sis zvolil život ducha a mysli, když jsi byl mladý… to byla všechno pravda, že?“

„Byla to pravda,“ přiznal Sherlock tiše. „A v tom klášteře jsem opravdu strávil několik týdnů, ačkoliv jsem byl v přestrojení a ve skutečnosti mi to nesedlo. V meditacích jsem nikdy nebyl zvlášť dobrý. Ta historka o tom, že jsem býval mnich, to byl nápad mojí přítelkyně; rozšířila to, protože si myslela, že by to jinak všechny odradilo.“

„Nikoho by nic neodradilo, stačilo by, aby se na tebe jen podívali,“ řekl Michael. Posunul se, takže měl Sherlockův obličej na stejné úrovni se svým, a vzal mu tvář do dlaně. „Ty oči,“ řekl znovu. „Dokonce i potmě. Je to, jako bys každého dokázal prohlédnout skrznaskrz.“

Sherlock neměl ponětí, co na to odpovědět, ale na tom nezáleželo, protože Michael ho znovu líbal. Pořád byli oba nazí, a tak je polibek brzy rozehřál, a než se Sherlock nadál, svíjel se proti Michaelovi tak zoufale a dychtivě, jako by ten orgasmus jen před pár hodinami ani neexistoval.  Sherlock byl tentokrát pod Michaelem, což se mu docela líbilo: Michael většinu své váhy podpíral, ale ten pocit, že ho někdo tiskne dolů, byl nečekaně vzrušující. Cítil, jak se mu ke stehnu mačká Michaelova erekce, a v jeho vlastním penisu mu začínalo tepat. Michael se mu jemně přisával cestičkou polibků dolů po hrdle a hrudi a Sherlock vyklenul záda, přitiskl se k němu nahoru, zasténal a zaťal prsty do Michaelových tuhých bicepsů. Pak Michael sklouzl níž a olízl ho, dlouhým tahem jazyka přejel po celé Sherlockově délce.

Sherlock ostře vdechl a Michael vzhlédl. „Je to v pořádku?“

Ano,“ reagoval Sherlock okamžitě, Bože, ano, samozřejmě, ale… „Já jsem ne— musíš mi říct, co mám dělat.“

„Ach, člověče,“ zasténal Michael a Sherlock na lýtku cítil, jak mu zacukalo v penisu. Ta neznámá Viv měla očividně pravdu: Michael měl slabost pro panice nad třicet. Nebo možná jen pro panice se světlýma očima. Byl Sherlock pořád ještě panic? Sklapni, okřikl se Sherlock v duchu podrážděně.

„Oukej,“ řekl Michael. Posadil se, obkročmo nad Sherlockova stehna, a sáhl vedle na noční stolek, kde měl připravený lubrikant. „Zaprvé. Byl jsem teď tak trochu lajdák, když to bylo tvý poprvý, ale nejdůležitější je, ber si kondom, vždycky. Ano?“ Otevřel balíček a nasadil Sherlockovi prezervativ, což bylo nejspíš víc vzrušující, než by mělo být. Zase sklouzl zpátky dolů a přidržel rukama Sherlockovy boky. „Snaž se moc nepřirážet nahoru. Teda, můžeš se hýbat, ale ne tak, abys mě přidusil, chápeš? Někdo to tak má rád, ale pokud jo, dá ti to vědět.“ Uchopil jednou rukou Sherlockův penis a vzal ho do úst, párkrát zhoupl hlavou nahoru a dolů a odtáhl se, aby řekl: „A to je asi všechno. Prostě lež a užij si jízdu.“

Sherlock už si tu jízdu užíval. Pocit z Michaelových úst byl neuvěřitelný, všechno to horko a kluzko a sání, a hned při prvním doteku sevřel v pěstech svoje vlasy. Michael ho trochu škádlil, sklouzl až dolů a pak olízl spodní část erekce, laskal mu varlata a trochu víc rozevřel Sherlockova stehna, ale pak se ustálil na pravidelném rytmu, ze kterého Sherlock málem šílel. Opožděně ho napadlo, že by mu to měl nějak oplácet, ale nedokázal přijít na žádný způsob, jak na to, a tak jen položil jednu ruku na Michaelovo rameno a občas mu jí projel přes drsný povrch jeho krátce střižených vlasů. Už se dostával skoro na hranu a Michael zapojil i ruku, zavalil Sherlocka čirou rozkoší, takže slyšel svůj vlastní hlas, jak sténá: och, och, och. Když ho zasáhl orgasmus, nedokázal si pomoct, aby nevyrazil boky vzhůru, ale Michael ho držel v ruce a tak do něj snad nezajel moc hluboko.

„Och,“ zalapal po dechu a svalil se zpátky. „Oooch.“ Ruce mu vylétly k obličeji, pak do vlasů; třásl se po celém těle.

„Hej,“ řekl Michael něžně. Klekl si a naklonil se nad něj a Sherlock na něj omámeně mrkal. Michael se k němu sklonil, aby ho políbil, a Sherlock instinktivně rozevřel rty a roztál pod ním do roztřesené loužičky, ačkoliv pachuť po latexu ho přiměla trochu nakrčit nos. Každičká část těla se mu ještě zachvívala drobnými dozvuky rozkoše.

Michael si znovu klekl, pořád obkročmo nad jeho boky, a začal se laskat, oči upřené do Sherlockových. Sherlock se pokoušel zvednout do sedu – teď jsem na řadě já – ale Michael ho zase snadno strčil zpátky.

„Neměj péči,“ řekl. „Teď jenom nech pro mě otevřený ty svoje oči.“

Sherlock držel víčka zvednutá, ale jak mu mozek pomalu naskočil online, natáhl se, jak daleko dosáhl, a konečky prstů zachytil lubrikant. Přitáhl si ho k sobě, oči pořád přilepené k Michaelovým, a vymáčkl si do dlaně bohatou dávku. Když kluzkou rukou sevřel v dlani Michaelovu erekci, Michaelovi se oči rázem samy zavřely. Možná jsem to s tím lubrikantem trochu přehnal, pomyslel si Sherlock trochu dopáleně. Stékal a kapal mu z ruky, ale klouzalo to skvěle; jak si připomněl něco z toho, co mu Michael prováděl jazykem, odvážil se Sherlock být trochu kreativní: nahoře mírně stočil ruku, sem tam přidal tlak, střídal dlouhé pomalé tahy s krátkými a rychlými.

„Ach můj Bože,“ vyklenul Michael záda, „já už budu -“

„Do toho,“ vybídl ho Sherlock. „Udělej se na mě,“ a Michael poslechl, bohatě zkropil Sherlockovo pevné břicho a hrudník.

Když se Michael se sténáním zase posadil, Sherlock se natáhl pro ručník; kondom měl pořád na ochabujícím penisu, ale už začal sklouzávat, a tak ho Sherlock tak pečlivě, jak dokázal, ze sebe stáhl a opatrně na něm udělal uzel, aby nenadělal moc nepořádku. Už i tak byla postel tak trochu jak po katastrofě, všude samé vlhké fleky od lubrikantu i ejakulátu.

Michael se vysoukal vzhůru a opřel se o čalouněné čelo postele. Zazubil se na něj. „Rychle se učíš,“ uznal. „Po tomhle už to sám v pohodě zvládneš.“

Sherlock zamrkal. Zatím ho nenapadlo přemýšlet dál než k téhle noci.

„Pojď sem,“ vyzval ho Michael a po chvilce váhání Sherlock poslechl, sedl si vedle něj a opřel se o čelo postele stejně jako on. Michael se tam rozvaloval úplně bezostyšně, nohy rozhozené a teď už ochabující penis pěkně vystavený, ale Sherlock si nemohl pomoct a přitáhl si nohy k hrudníku. Michael po něm sáhl a stáhl Sherlocka dolů, takže se hlavou opřel o Michaelovo rameno. Sherlock měl v hlavě najednou nečekaně úplně prázdno, jako by se všechny ty věci, na které současně myslel, jednoduše navzájem vyrušily.

„Bylo to s tebou vážně moc hezký,“ řekl Michael tiše. „Opravdu krásný. Obvykle tohle neříkám, ale jestli někdy budeš v LA…“

Sherlock mlčel, ale neodtáhl se. Seděli tam spolu pár minut a sledovali, jak tma kolem závěsů bledne do světle šedé. Sherlock vytáhl hodinky a v matném světle zkontroloval čas.

Michael se mu podíval přes rameno a vzdychl. „Radši bych se měl pohnout,“ řekl. „Nelíbí se mi poslat tě tou uličkou hanby, ale musím stihnout časný let – zbytek týmu se vracel už včera a dnes máme trénink.“

„Cos jim řekl?“ zeptal se Sherlock zvědavě.

„Mám tady rodinu; řekl jsem, že se zaskočím podívat na mámu.“

Sherlock se zvedl, posbíral si rozházené oblečení a s rozpačitým pobavením si pomyslel, že je nakonec rád, že má ten svůj nepoužitý hotelový pokoj; nechat se takhle spatřit by se dalo rozhodně kvalifikovat jako ulička hanby. Jedna ponožka podle všeho zmizela, ale nakonec ji našel v hromadě zapáchajícího povlečení.

„Radši bych tu měl nechat pořádný dýško,“ řekl Michael a přejel pohledem postel. Když si Sherlock obul boty a postavil se, otočil se k němu. Sherlock zaváhal, cítil se trochu trapně.

„Děkuju,“ konečně ze sebe strnule vypravil.

„Hej,“ řekl Michael tiše. Přešel k Sherlockovi, položil mu ruku na rameno, sklonil se a zlehka ho políbil. „Bylo mi potěšením. A myslím to vážně.“ Usmál se, u očí se mu udělaly vrásky a jednou rukou uhladil Sherlockovi rozcuchané vlasy dozadu. „Seamusi.“

Sherlocka zatahal za koutky úsměv. Michael mu podal ruku a on mu ji stiskl, pak se otočil a odešel.

Necítil žádnou hanbu, když šel k výtahům a zpátky do svého pokoje; vlastně necítil ani nic moc jiného, pořád byl událostmi poslední noci trochu omámený. Ve své koupelně si stoupl k zrcadlu a zadíval se na svůj odraz. Měl sex. Byl teď jiný? Nevypadal jinak – až na ty vlasy, ty byly děs a hrůza. Byla by to Eurus schopná poznat? Byl teď celistvým člověkem, nebo to vyžadovalo romantický vztah? Byl Sherlock vůbec romantického vztahu schopný? Myslel si o sobě, že spíš ne, ale tyhle části – to povídání, držení se v náruči – to bylo… hezké. Trochu rozpačité, možná trapné, ale ne nepříjemné. A sex, ten byl úžasný, ani trochu jako když se člověk sebe dotýká sám. Pro tohle bude v paláci mysli potřebovat celé nové křídlo, ale to zabere čas, všechno to bylo tak ohromující…

Sherlock se otřásl a probral se z mrákot. Potřeboval to zpracovat. Zabíjel by pro cigaretu, ale to bylo mimo diskuzi – nechal toho, když se narodila Rosie, ne, že by si toho John kdy všiml – a stejně byl v nekuřáckém pokoji. Takže zpátky k běžeckým botám.

**

Sherlock se řídil radami recepčního, aby se vydal po stezce, která vedla po břehu jezera, a svižně vyrazil do šedivého rána. Pohled na vodní hladinu byl podivně uklidňující, její nekonečná rozlehlost mu pomáhala uspořádat spletité myšlenky. Měl rád sex. Chtěl ho víc: víc dat, víc aktivit, víc lidí; chtěl vědět, jaké to je poskytnout někomu orál, ne jen ho přijmout, chtěl zjistit, co se mu líbí. Zahnul, rozevřel se před ním výhled na obrovské jezero z jiného úhlu a pocítil starou touhu z dětství vydat se na plavbu do neznáma, a pak ho osvítila inspirace.

 

Reklamy

11 komentářů Přidejte váš

  1. samba píše:

    Tak mě se to líbilo moc, bylo to krásně a citlivě napsané. Sbírání zkušeností, on konečně žije, prožívá, cítí a to je přeci dobře. Jen by mě zajímalo, jestli ho bratr sleduje, při jeho cestě za poznáním 🙂 Díky a těším se na pátek

  2. Luca D píše:

    Ne, ne, tohle není nic pro mě. 😦 Johnlock forever!

  3. Miona píše:

    Já jsem asi divná 😀
    Ostatní tu píšete, jak máme „problém“ s tím, že se Sherlocka dotýkal někdo jiný než John. V první řadě začnu tím, že Sherlock by měl nosit nálepku „Toto patří Johnu Watsonovi“, protože takhle je to správně a jinak to být ani nemá a nemůže 🙂 Na druhou stranu jsem to brala tak, že Sherlock sbírá „materiály“ a prožívá svou malou soukromou pubertu, aby získal ty znalosti a zkušenosti a mohl být s Johnem a řádně je zužitkovat, z čehož budou blažené loužičky spokojenosti z nás 😀 🙂
    Díky moc! ❤

    1. hanetka píše:

      No, mně to nejdřív trochu šoklo, ale když jsem se nad tím zamyslela, vnímala jsem to taky přesně takhle. Ruku na srdce, s prvním sexuálním partnerem veliká většina z nás taky nezůstává. A to bych našim chlapcům nepřála.

  4. kratulablog píše:

    Je mi jasné, že spousta Johnlockerů bude nad touhle (a další) kapitolou prskat podobně jako Helsl, já z toho při prvním čtení taky měla divý pocit, ale pak se mi to rozleželo v hlavě. Sherlock vážně všechno tohle musí zkusit a je dobře, že Michael je tak skvělý, že většina těch zkušeností bude příjemná, protože Sherlock by se měl vrátit k Johnovi ne proto, že je pro něj jedinou přijatelnou možností, ale proto, že John je nejlepší ze spousty skvělých možností (a jak by to mohl vědět, kdyby je neozkoušel? Johnovi taky nikdo nevyčítá „tříkontinentální“ minulost)

    1. hanetka píše:

      Tak jo, já se přiznám. Když jsem to četla poprvé, v tuhle chvíli jsem navzdory tagům, hrdě hlásajícím happyend a Johnlock, hbitě přešla na konec a koukla se. Pro jistotu. Taky nemám ráda, když Sherlock skončí s někým jiným, ale protože ho tahle cesta zavede přesně tam, kam bych chtěla, mohla jsem si ten prostřední blázinec užít. Snad si ho ostatní užijí taky, až je přejde naštvaný šok. 😀

  5. helsl píše:

    Tak tohle se mi pranic nelíbilo, teda ne nelíbilo, ale co má nějakej cizí Michael co sahat na Sherlocka? Lípla bych na něj ceduli „Tady je Johnovo“, aby bylo všechno jasný. Navíc Sherlockovi s ním bylo podezřele dobře, to je skoro nebezpečný. Michael by asi nepotřeboval přemlouvat, kdyby Sherlock projevil zájem o hlubší vztah. A chudák John ani neví, že tu má možná velkou konkurenci…

    1. hanetka píše:

      No já vím. Sherlock patří k Johnovi. Ale nesmíme zapomínat, že náš zlatý detektiv teď prožívá cosi jako pubertu. V Norsku se naučil chodit, padat, prošel základní školou života. Teď je čas na tu střední. A ruku na srdce, není lepší, když člověk experimentuje před vztahem než během něj? A třebaže Sherlock nemá ještě ani páru, kam ho jeho city zavedou, jeho podvědomí už to ví. A má ho pevně v hrsti.

    2. kratulablog píše:

      Po zralé úvaze musím říct, že se mi to takhle líbí. Michaele je skvělý, sympatický, na Sherlocka hodný atd. ale pořád to John vyhraje. Ve spoustě povídek lítá Sherlock v samých mizerných abusivních vztazích dokud se neobjeví John, jasně že je to super, ale, ale … z takových situací vychází John trochu jako ten jednooký král mezi slepými, je zkrátka první, kdo se k Sherlockovi chová dobře, ale nemáme jistotu, že je skutečně tím nejlepším (ano, skalní Johnlockeři uškrťte mě za tu svatokrádež).
      Někde jsem četla, že máme být s člověkem, který je pro nás ta nejlepší z mnoha možností, ne naše jediná možnost – a vtéhle povídce to tak funguje. Sherlock vyzkouší spoustu věcí, většina se mu líbí, ale stejně shledá Johna nejlepším.

      1. helsl píše:

        Tak jo, když to podáte takhle, je to v pořádku, až přejde ten šok. Asi ani ne naštvaný, ale vyděšený, protože Michael je opravdu sympaťák, bere Sherlocka se vším všudy, mají si o čem povídat, oběma je spolu prima. Co kdyby si Sherlock řekl, že John není gay, jednoznačně preferuje ženy, ani nemá cenu se snažit, víc než přátelství mezi nimi stejně nebude… Fajn, víme, že to dopadne dobře, ale ten strach mě při prvním čtení úplně paralyzoval. Hani, líbí se mi, že ani Ty sis nebyla jistá a jukla na konec. Ona ta moje obava nebyla až tak zcestná, že jo?

        1. hanetka píše:

          Nebyla a v předposlední kapitole to vlastně i je… Sherlock o Michaelovi vážně uvažuje. Ale kdybych teď tady psala, co si o tom myslím, byl by to pro ty, kdo to ještě nečetl, docela dost velký spoiler. Takže si to schovám až po poslední kapitole…

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.