Hanetka: Znovuzrození – 5. kapitola 1/2

Od začátku jsem slibovala casefic. Tak tady je. V téhle kapitole se NSFW nedočkáte, zato spousty brilantních dedukcí ano. A víte co? Sherlocka to pořád baví!

A kapitola je nejdelší ze všech, takže ji zase dostanete ve dvou porcích.

 

NA Prahu

 

„Mluvil jsem s právničkou, o tom, jak jsi říkal, že potřebujeme místního vyšetřovatele,“ oznámil Michael a nepříliš pohodlně se snažil uvelebit na sedadle – dokonce ani v první třídě se do nich úplně nevešel. „Už na tom dělá. Její firma má chlápka, kterej je penzionovanej zástupce šerifa a má přístup k policejním záznamům a tak. Bude dneska na tý schůzce.“

„Dobře,“ řekl Sherlock. Oknem sledoval, jak se letadlo naklání a hladce se nad Los Angeles otáčí. „Měl by sis uvědomit… že se možná dozvíme věci, které před tebou tajili, tehdy v minulosti. Věci, které možná nebudeš chtít slyšet.“

„Jo,“ řekl Michael. Hlas měl klidný. „Už jsem na to myslel.“

Sherlock kývl; vážně už nebylo, co by k tomu mohl dodat. Díval se z okna, jak se stočili ke slunci a zamířili na východ, zpátky tam, odkud přijel.

**

Michael mu potom tu historii vyprávěl tichým šeptem potmě, když si leželi v náručí.

„Když mi bylo patnáct, můj otec šel do vězení za vraždu. Mohl přijmout dohodu o přiznání viny a teď už by byl venku, ale on se zapřísahal, že je nevinný, takže na to nechtěl přistoupit. O co šlo: v Price Hill zastřelili řidiče zmrzlinářskýho vozu. V Price Hill bydlí převážně běloši, ale není to moc dobrá čtvrť… nevím, jestli máte v Anglii bělošskou chátru, ale přesně tohle to bylo. A zmrzlinář v Price Hill, to je spíš tak, že má v auťáku místo zmrzliny jen hromadu drog. No, takže ho někdo střelil, černoch, a policie usoudila, že buď se zvrhl nějakej kšeft s drogama, nebo šlo o loupež. Soused, kterej slyšel střelbu a zavolal policii, se díval z okna a viděl, jak nějakej černoch utíká přes ulici a vbíhá do budovy. Policajti se tam myslím dostali docela rychle, a když dorazili se světly a sirénami, zrovna vybíhal černoch ze zadního vchodu toho samýho baráku. To byl můj táta. Přísahal pořád dokola, že to neudělal, ale nechtěl říct, co v tom domě dělal – mám dojem, že si myslel, že nebude muset, když nemají žádný důkazy, ale policie usoudila, že mají všechno, co potřebujou, a nepustili ho, vzali ho do vazby a k výslechu. Takže nakonec přišel k rozumu a požádal o právníka; přivedli mu kohosi z úřadu veřejnýho obhájce a můj táta tomu právníkovi řek, že byl za svou přítelkyní. Za svou bílou přítelkyní. Že to proto to nechtěl vysvětlovat.“ Michael si ztěžka povzdechl. „Moje máma byla… Byli manželé už dlouho a myslím, že jí předtím nikdy v životě nezahnul. Tak zuřila, že jí bylo úplně jedno, jestli toho chlapa zabil nebo ne; podle ní si už tak zasloužil jít za mříže. Chtěla se s náma přestěhovat rovnou zpátky do Chicaga, odkud pocházela, ale, však víš, já měl to stýpko…“ Na chvíli se odmlčel. „Vždycky nás dávala na první místo, víš? A tak jsme zůstali. Museli jsme se odstěhovat z domu a všecko. Právě jsem nastoupil na St. X a neřekl jsem nikomu ani slovo… už tak bylo špatný, že nemám tátu; nechtěl jsem, aby každej věděl, že je ve vězení. Kdybych chodil kolem a tvrdil, že je nevinnej, to by bylo ještě horší. Měl jsem na něj skoro stejnej vztek jako máma. Strejda mě za ním párkrát vzal na návštěvu, potom co ho přesunuli do věznice blíž k domovu, ale když jsem vypadl na vejšku a máma se přestěhovala do Chicaga… Nebyl jsem za ním nejmíň tak tři nebo čtyři roky. Ale potom, co jsem byl s tebou, jsem hodně přemejšlel. A vážně si nemyslím, že to udělal. Volal jsem mámě – už je to za ní, víš, znovu se vdala a tak – a ona řekla, že si to taky nemyslí, hluboko uvnitř ne.“

Sherlock poslouchal a myslel si, že opravdu s chvályhodnou trpělivostí, ale teď, když se konečně zdálo, že to Michael dopověděl do konce, zeptal se: „Ale co ta přítelkyně? Předpokládám, že mu poskytla alibi?“

„Neposkytla mu vůbec nic. Zmizela. O něco pozdějc se přišlo na to, že je mrtvá.“

Sherlock už se připravoval Michaela co nejjemněji odmítnout, ale po tomhle se všechny jeho instinkty naježily, jako když spící psi zaslechnou lovecký roh. „Cože?“

„Byla mrtvá. To nijak nepomohlo; z tohohle mýho tátu obvinit nemohli, ale všichni si mysleli, že v tom určitě bude mít prsty, že ji možná nechal zabít svejma drogovejma kumpánama, aby nemohla mluvit.“ Teď se poprvé v Michaelově hlasu ozval hořký tón. „Jenomže můj táta neměl drogový kumpány. Ani vůbec žádný kriminálníky, nic takovýho. Byl to elektrikář. Celej můj život pracoval u General Electrics. Ale myslím, že na ničem z toho nezáleželo; jediný, na čem sešlo, bylo, že to byl černoch, kterej utíkal pryč.“

Michaelovo prohlášení o nepravděpodobnosti otcovy kriminality Sherlocka vůbec nezajímalo, ale ta mrtvá přítelkyně… Mrtvá přítelkyně znamenala, že ji někdo zabil, a to zase naznačovalo…

„Dobře,“ řekl. „Já ten případ beru.“

**

Když přistáli, Sherlock se postaral o zavazadla, Michael najal to největší dostupné SUV a pak se vydali za řeku do Cincinnati. Byli tam brzy, a tak si Michael dal časný oběd a Sherlock kávu. Pak šli na schůzku s neobyčejně drahou právničkou, kterou Michael najal, aby zastupovala jeho otce.

Jméno právničky znělo Lauren Aronsenová. Byla dokonce i ve svých drahých ručně šitých lodičkách na dvanácticentimetrových podpatcích pozoruhodně malá, což by ale nebylo tak znatelné, kdyby nebyl Michael tak neobyčejně vysoký. V konferenční místnosti byli ještě další tři lidé: nervózní mladý idiot, což byl zcela jasně nějaký nevýznamný poskok; muž ve středním věku, který nemohl vypadat víc jako policista, ani kdyby blýskal odznakem – očividně ten vyšetřovatel – a drobný penzista v nažehleném trojdílném obleku, kterého Sherlock vůbec nebyl schopný nijak zařadit.

„Pane Rhodesi, je mi potěšením,“ řekla Aronsenová briskně. Zdálo se, že jí ani v nejmenším nepřekáží, že se musí pořádně zaklonit, aby se na svého klienta podívala. „Tohle je Joe McGinty, náš vyšetřovatel, a nevím, jestli si pamatujete Phila Schneidera -“

„Pane Schneidere, ale jistě,“ řekl Michael vřele a sehnul se, aby podal starouškovi ruku. „Vy jste byl otcův obhájce. Vzpomínám si, jak jste k nám chodíval.“

„A já si vzpomínám, že jste byl obr už tehdy,“ odpověděl rozzářeně Schneider. „Vy i vaše sestra, oba! A jak jste byli bystří! Michael chodil na St. X,“ řekl McGintymu. „Jak se daří vaší rodině?“

„Výborně, děkuju, moje matka teď žije v Chicagu. Mariah z nás byla ta chytřejší, šla na Wallnut Hills; mohl jsem jí studia platit, ale ona dostala od státu Ohio stipendium v plné výši. Loni v létě se vdala, a s tím jsem jí pomohl.“

Sherlock už začínal být netrpělivý, ale to Aronsenová naštěstí taky. „Phil šel před pár lety do penze, ale známe se spolu z úřadu veřejného obhájce, takže když jsem viděla jeho jméno, zavolala jsem mu, abych zjistila, co mi může říct, a on se nabídl, že se sem dostaví.“ Ukázala na stůl a potom, když si zřejmě poprvé všimla Sherlocka – chodit s přerostlou superstar místo s prťavým vojenským doktorem z něj udělalo nejspíš méně postřehnutelnou osobu – k němu napřáhla ruku s dokonalou manikúrou: „A vy jste ten Rhodesův vyšetřovatel, předpokládám.“

„Sherlock Holmes,“ představil se; její snahu o „pojďme-s-tím-sakra-někam-pohnout“ kvitoval s uspokojením.

„Dobře, dá si někdo něco? Kávu? Tak tedy začněme.“

„Tohle je složka z původního vyšetřování,“ řekl McGinty, když se všichni usadili. „Taky tu máme přepis z procesu -“

„- který je mnohem tenčí, než by vůbec měl být,“ zavrtěl hlavou Schneider. „Řeknu vám, pane Rhodesi, byl jsem obhájcem dlouhou, velmi dlouhou dobu a neměl jsem mnoho klientů, u kterých bych si byl tak jistý nevinou, jako u vašeho otce. Byla to fraška. Nikdy jsem na to nezapomněl. To proto jsem tak rád přišel, když mi Lauren zavolala.“

„Toho si cením, pane.“

Sherlock začínal mít nepříjemný pocit, že se Phil Schneider chystá strávit celé odpoledne vzpomínáním, ale McGinty taky nebyl z těch, kdo by se tak snadno vzdávali slova. „Každopádně tu policejní složku je trochu snazší sledovat. Takže. Třiadvacátého března 2001, 23:23. Na lince 911 přijali hovor od pana Walace Stegmana, který slyšel před svým domem v Lower Price Hill výstřely. Pan Stegman se během hovoru s dispečerem díval z předního okna a hlásil, že vidí, jak od zmrzlinářského vozu utíká do budovy naproti přes ulici nějaký muž. Byl schopen sdělit číslo domu i popis toho běžícího muže, kterého popsal jako „černého, mohutného a ‚pěkně rychlého‘. Na hlavní o pár bloků dál parkoval hlídkový vůz, který sledoval řidiče odcházející z barů, a ten dorazil na scénu ve 23:27. Posádka vystoupila z auta a přiblížila se ke zmrzlinářskému vozu, kde našla tělo Levona Singletona, 24letého, který byl dvakrát střelen do hlavy. Pistole, o níž se prokázalo, že byla vražednou zbraní, se také našla na místě činu; ležela na ulici vedle vozu. Jeden z policistů se vrátil do auta, aby zavolal posily. Zezadu z budovy uslyšel nějaký lomoz, který rozpoznal jako zvuk někoho, kdo sestupuje po požárním schodišti, a tak oběhl dům a uviděl afroamerického muže, jak seskakuje z požárního schodiště a tryskem utíká od domu pryč. Policista toho muže zatkl. Jak všichni víme, byl to Darnell Rhodes. Později pana Rhodese Wallace Stegman identifikoval jako muže, kterého viděl utíkat k budově.“

„Což bylo směšné,“ prohlásil Schneider. „Pan Stegman zahlédl toho utíkajícího muže jenom zezadu; pana Rhodese viděl, když ho kolem budovy vedli k výjezdovému autu.“

„Dodejme, že pan Rhodes je vysoký šest stop a tři palce a docela štíhlý, zatímco muže, kterého pan Stegman viděl, popisoval jako ‚mohutného‘, ne vysokého; taky mu tehdy bylo dvaačtyřicet a snadno ho chytili, takže nebyl ‚pěkně rychlý‘,“ dodala Aronsenová břitce.

„Pan Rhodes se bránil, že je nevinný, a prohlásil, že šel zadem jen proto, že viděl světla a slyšel sirény a bál se, že ho zadrží na místě činu jako svědka, a on se potřeboval dostat domů. Policie ho zajistila v autě, aby počkal na výslech.“

„Moment,“ přerušil ho Sherlock. „Byly na zbrani jeho otisky prstů?“

„Ne,“ řekl Schneider.

„Měl na rukou rukavice, když ho chytili?“

„Ne,“ zopakoval Schneider.

„Našly se na zbrani nějaké jiné otisky prstů?“

„Ano, ale neshodovaly se s těmi pana Rhodese, ani s žádnými jinými z databáze.“

„Našly se někdy někde alespoň nějaké rukavice?“

„Ne.“

Sherlock mu věnoval pohled, jasně vyjadřující A vy jste ho z toho ani tak nedokázal dostat?, který mu Schneider vrátil i s úroky: „Já vím, jasné? Jak jsem řekl, byla to fraška.“

„Přijely policejní posily, dorazili detektivové, důstojníci ohradili dům i ulici,“ pokračoval McGinty. „Zkrátka a dobře: dům byl stavěný tak, že v každém patře byly čtyři byty – dva situované do ulice a dva dozadu do dvora. Vpředu v přízemí byl jeden nájemník v práci a v druhém bytě slyšeli jak výstřely, tak kroky utíkající po schodišti uprostřed budovy. Zoran a Marija Radojovicovi. Vlastně volali na 911 jen chvíli po panu Stegmanovi, hlásili, že se obávají, že v jejich domě se schovává nějaký střelec. V zadních bytech v přízemí neslyšeli nic. V patře vpředu vpravo – to byla Deana Clarková – řekla policii, že se dívala na televizi a neslyšela nic. V bytě vlevo bydlela Kelly Lewisová a ta prohlásila, že slyšela výstřely, pak někdo utíkal po schodech a pak o pár minut později někdo běžel po chodbě směrem k požárnímu schodišti. V zadních bytech spali a výstřely neslyšeli, ale jedna z nich, Edith Chesterová, si myslela, že slyšela na požárním schodišti otvírat okno.“

„Proč slečna Lewisová nezavolala policii?“ zeptal se Sherlock.

McGinty přikývl. „Tvrdila, že byla vyděšená; zamkla dveře, přitiskla se k nim a poslouchala, co se děje; telefon měla vedle v pokoji. Kdyby utíkal dolů, chystala se zavolat, ale on běžel dozadu, a než se stačila dostat k telefonu, už uslyšela sirény.“

„Chudák pan Rhodes,“ řekl Schneider, „pořád si myslel, že bude v tu chvíli, kdy si policie uvědomí, že není ten pravý, propuštěn, ale to se samozřejmě nestalo; a nakonec ho detektivové vzali na stanici, kde si konečně uvědomil, že ho nenechají běžet, a požádal o právníka. A tady jsem do toho vstoupil já. Řekl mi o slečně Clarkové a mně se podařilo ho přesvědčit, aby celou tu historii pověděl detektivům.“

Sherlock povytáhl obočí.

„Podle jeho výpovědi,“ pokračoval McGinty, „měl pan Rhodes schůzku místního spolku, což bylo potvrzeno vícero svědky. Místo aby šel poté se svými přáteli do baru, jel do Price Hill a zaparkoval za rohem řečené ulice na parkovišti u supermarketu. Záznam z bezpečnostní kamery potvrdil, že tam opravdu zaparkoval přibližně v udaném čase. Pan Rhodes uvedl, že se právě chystal opustit byt slečny Clarkové, když uslyšel výstřely, ačkoliv si nebyl jistý, jestli pak někoho slyšel běžet po schodech. Bál se, že by policie zjistila jeho jméno a jeho žena by tak přišla na to, kde byl, a tak se rozhodl utéct zadem.“

„Policie se přirozeně vrátila, aby si znovu promluvila s Deanou Clarkovou,“ řekl Schneider. „Ale ona tam nebyla a nebyla ani v práci. Usoudili, ne zcela bezdůvodně, že utekla, aby se nenechala při něčem přistihnout. Ve skutečnosti její matka následující den nahlásila, že ji pohřešuje, ale nikdo si to nedal dohromady, dokud o pár dní později nebylo nalezeno její tělo.“

„Za supermarketem,“ prohlásil McGinty. „Jiným. Průstřel lebky. Nikdy to nebylo vyřešeno.“

„Příhodné, opravdu,“ ušklíbl se Sherlock.

„Její byt byl podroben pečlivé prohlídce a nenašly se ani drogy, ani větší množství peněz, a tak se usoudilo, že ji odstranili ze stejných důvodů jako Levona Singletona, ať už to bylo cokoliv. A udělali to buď v zájmu pana Rhodese, aby ten důvod utajili, nebo naopak aby ho podrazili a postaral se o ni někdo jiný.“

„A za tohle ho odsoudili?“ podivil se Sherlock. „Není tu absolutně žádný důkaz, který by ho s tou střelbou spojoval!“

„Ani ťuk,“ souhlasila Aronsenová. „Ale naneštěstí měl záznam.“

„Cože?“ vzhlédl překvapeně Michael. „Můj táta nikdy…“

Schneider ho poplácal po rameni. „To bylo předtím, než ses narodil. V roce 1983. Tvého otce sebrali za rvačku v baru a měl u sebe nějaké drogy, a tak byl zatčen za napadení a vlastnictví drog.“

„1983,“ povzdechl si Michael a promnul si čelo prsty. „Darnell Junior.“

„Pan Rhodes a jeho žena toho roku ztratili miminko, syna,“ vysvětlil Schneider ostatním. „Pan Rhodes se potýkal s vinou a hněvem a soud přistoupil na podmínku, kterou poctivě dodržoval, a dokonce navštěvoval poradenskou skupinu jako součást programu na zvládání hněvu.“

„Už nikdy neměl žádné problémy, tím jsem si dost jistý,“ řekl Michael. Schneider si vzdychl a Michael se zeptal: „Co ještě?“

„Pár měsíců před Singletonovou vraždou byla přivolána policejní hlídka pro domácí rušení pořádku,“ pronesl McGinty. „Nikdo nevznesl žádné obvinění.“

Michael pár vteřin zíral a pak řekl: „Vy myslíte tehdy, když se pohádal se mnou? Ale to nic nebylo! Policajti přišli ke dveřím, chvíli s ním mluvili a zase odjeli. Nebylo to, jako že by mlátil moji mámu nebo tak něco. Jenom na mě řval kvůli nějaký pitomosti, co jsem proved, když jsem byl teenager.“

„Přesto,“ odtušil Schneider. „My víme, že váš otec byl těžce pracující, poctivý muž, který v životě obrátil list a byl oddaný své rodině, ale to, jak to viděla porota, bylo…“

„Špatné,“ řekl Michael. Sherlock věděl, že má zlost, ačkoliv Michaelova tvář a hlas byly stejně klidné jako vždycky. „Miloval nás, miloval moji matku. Litoval, že ji podvedl, říkal mi to pokaždý, co jsem ho viděl.“ Michael se poprvé podíval na Sherlocka. „Neudělal to,“ prohlásil a Sherlock v jeho hlase zaslechl ten nejnepatrnější záchvěv nejistoty.

Pro Sherlocka ovšem žádná nejistota neexistovala. „Jistěže to neudělal,“ řekl Michaelovi. „A já hodlám přijít na to, kdo to byl.“

**

Aronsenová zařídila, aby mohli dalšího rána navštívit Michaelova otce ve Warrenově nápravném zařízení. Nabídla jim, že je vyzvedne, ale Michael odmítl s vysvětlením, že bude odtamtud muset jet přímo na letiště, aby chytil let do Toronta.

„A kromě toho jezdíte Priusem,“ dodal Sherlock. „Do toho by se Michael nevešel.“

Aronsenová vypadala překvapeně, ale McGinty řekl Michaelovi: „Přemýšlel jsem, jak to zvládnete, být tady uprostřed sezóny. Hrál jste včera večer, že?“

„Jo, u nás doma. Mám štěstí, nevadilo jim, že si na dnešek beru volno z osobních důvodů, pokud to zvládnu zpátky do zítřka odpoledne, ale potom hrajeme v Bostonu. A tak tu místo sebe nechám Sherlocka.“

„Žádný problém,“ odpověděl McGinty a sevřel Sherlockovi ruku pevným mužným stiskem. „Zítra na shledanou.“

Ten bezvýznamný mladík jim pomohl odnést složky s případem dolů do jejich auta a pak odjeli Michael se Sherlockem do hotelu – který byl celé dva bloky daleko; trvalo jim déle dostat se z parkovací garáže, než tam dojet – a potom šli na večeři. Sherlock by býval dal přednost pustit se rovnou do práce na případu, ale Michael trval na jídle.

„Tak co si o tom myslíš?“ zeptal se Michael, když skončil s úsměvy a podepisováním a restaurace se konečně uklidnila a nechala je o samotě.

„Aronsenová je dobrá,“ prohlásil Sherlock. „Ať tě k ní nasměroval, kdo chtěl, věděl, co dělá. Nikdy nechtěla odejít z úřadu veřejného obhájce, ale její manžel je přísně věřící a chtěl, aby jejich synové chodili na církevní školu, která je drahá… tohle je její vysněný případ, justiční omyl a přitom klient, který si opravdu může dovolit zaplatit. McGinty je přesně ten typ, který by tvého otce strčil rovnou za mříže: žádná představivost, přehnaně závislý na tom, o čem věří, že je moudrost získaná zkušenostmi, ale ve skutečnosti je to úzkoprsá předpojatost. To je v pořádku. Většina policajtů je tak trochu jako on a já jsem dost zvyklý s nimi vycházet; je to snadné, pokud jim přenecháš všechnu slávu.“

Michael se zubil, jeho ten den první opravdu upřímný úsměv. „Jak to děláš?  Udělej to ještě. Pověz mi něco o těch lidech tady.“

Sherlock poslechl, ale nezacházel příliš do detailů; upřímně přiznal, že je toho hodně, co mimo rodnou hroudu nedokáže tak snadno rozluštit.  Byl taky… moudřejší? lepší?…dost na to, aby byl laskavý, místo aby se soustředil pouze na to, aby se předváděl: například se nezmínil o páru, který měl očividně mimomanželský románek.

Michael zavrtěl hlavou, pořád ještě s úsměvem, ale ten mu pak povadl a on sklopil pohled na svůj talíř. „Ta věc, o které mluvili,“ přiznal. „Když přišla ta policie, víš? To bylo kvůli mně. Máma mě načapala, jak koukám na nějaký porno. Kdyby to byly holky, asi by se o tom tátovi ani nezmínila – možná by mě zpohlavkovala sama, i když jsem byl dvakrát větší než ona – ale, víš, byli to chlapi, a…“ Znovu zvedl pohled a v očích měl bolest. „Myslel jsem, že mě táta zabije. Nevěděl jsem, co si o mně bude myslet, jestli na to někdy přijde. Moje sestra to ví, je bezva, vždycky mě podržela. Myslím, že máma taky, ale nikdy jsme o tom nemluvili. Ty jsou v pohodě. Ale táta…“ znovu zavrtěl hlavou. „Ani nevím, proč mi na tom vůbec záleží. Tvoje rodina o tom ví?“

„Těžko,“ řekl Sherlock. „Nejsme si zrovna blízcí.“

Michael naklonil hlavu. „Ty o nich nikdy nemluvíš, že? Povíš mi o nich?“

„Rozhodně ne. Věř mi, nechtěl bys to vědět.“

„Můj táta je ve vězení!“

„To moje sestra taky,“ přiznal Sherlock. „Už od jejích pěti let. A můj bratr jednou úmyslně rozpoutal válku. Jsem proti nim žabař.“

Michael zamrkal. „Sakra! Na rodiče se tě radši ani nezeptám.“

„Radši ne,“ souhlasil Sherlock.

**

Michael měl zarezervované dva hotelové pokoje, samozřejmě, ale Sherlock na to, kdo kde vlastně bude spát, ani nepomyslel, dokud nebyli ve výtahu a Michael neřekl: „Zastav se na chvilku v mém pokoji.“

Když se za nimi zavřely dveře, Michael se opřel o zeď a řekl: „Podívej… já vím, že potřebuješ dnes večer pracovat. Musíš se na to soustředit; já to respektuju. Ale jestli se sem chceš vrátit, až s tím skončíš…“ Vytáhl z kapsy kartu od pokoje a podal ji Sherlockovi. „Je mi fuk, jestli bude pozdě. Nežádám o nic, jen s tebou prostě rád spím.“

Sherlock váhavě sevřel kartu v ruce. „Budu pracovat hodně dlouho.“

„Potřebuješ pomoct?“

„Ne, radši pracuju sám.“ Tohle samozřejmě nebyla pravda, ne vždy, ale Michael nebyl John; nikdo nebyl John.

„Oukej.“ Michael se dotkl špičkami prstů Sherlockovy tváře a Sherlock zvedl obličej a políbil ho. Byl to pouhý polibek na dobrou noc, nebo podle Sherlocka alespoň pro Michaela, ale přesto mu to zažehlo v klíně plamen, a tak se odtrhl, hned jak mohl.

„Tak do práce,“ usmál se Michael a žertem ho plácl přes zadek.

Když Sherlock vešel do vlastního pokoje, zachytil v zrcadle na dveřích šatníku svůj vlastní odraz a překvapeně se zastavil. Od krku dolů vypadal stejně jako po většinu svého dospělého života: zbroj černého obleku detektiva konzultanta, nedotčeného a nedotknutelného. Ale vlasy měl nakrátko a tvář opálenou a ošlehanou, obličej muže, který na motorce projel přes hory a pouště a bouře, který měl sex s náhodnými cizinci, který fantazíroval o tom, jak si nechá chlapa vyvrcholit do krku.

Sherlock na sebe zíral a cítil se mírně dezorientovaný. Ty dvě části k sobě nějak neseděly. Nevypadal jako celistvá lidská bytost, ještě ne: vypadal jako boty každá z jiného páru.

Dobře; tohle je starost na jiný den, usoudil Sherlock, odvrátil se a hodil sako přes židli. Právě teď měl případ.

**

Sherlock se velmi tvrdě naučil, že hotely mají tendenci nesouhlasit s tím, aby jim hosté polepili poznámkami k případům celou zeď, a tak z postele královských rozměrů shodil polštáře a využil místo toho ji. Když skončil, už svítalo a postel byla skoro úplně zavalená papíry, a tak si zavolal o druhou deku a spal na podlaze. Na Michaelův klíč si ani nevzpomněl.

**

Warrenovo nápravné zařízení bylo asi hodinu na sever od centra Cincinnati. Michael znal cestu – bylo to přímo po I-75 – a tak Sherlock nemusel navigovat; seděl opřený se svou kávou a nechal Michaela, aby mu ukazoval místní pamětihodnosti: Fountain Square, nádraží ve stylu art deco, místo, kde tehdy bydlel, pobočku General Electrics, kde kdysi pracoval jeho otec. Město pomalu ustoupilo táhnoucímu se předměstí a konečně, když sjeli z dálnice, venkovským polím a pastvinám. Vězení samotné, s vysokými zdmi a světly a celkovou estetikou trestanecké ošklivosti, bylo snadné poznat. Michael vypnul motor a oba chvíli jen tak seděli a dívali se na ně.

„Je tvoje sestra vážně ve vězení?“ zeptal se Michael, aniž by se na něj podíval.

Sherlock kývl. „Je v ultrazabezpečeném zařízení pro vysoce nebezpečné zločince. Je skoro celé pod zemí a k návštěvě je potřeba vládní povolení. Všechna vězení jsou nepříjemná.“ Otevřel dveře. „Tak pojďme tvého otce dostat ven.“

**

Aronsenová a McGinty na ně čekali v návštěvnické místnosti. Když si potřásli rukama, Michael řekl: „Myslel jsem – možná by bylo nejlepší, kdybych šel napřed, trochu ho připravil a odbyl si osobní záležitosti, a pak vypadnu a nechám vás ostatní, abyste se pustili do práce.“

Sherlockovi to připadalo jako dobrý nápad – byl netrpělivý začít, ale kdyby tam musel sedět během těch „osobních záležitostí“, byl by ještě netrpělivější – ale Aronsenová řekla: „Nevím, jestli nám pak bez vás dovolí…“

„Dejte mi chvilku,“ prohlásil Michael a přistoupil ke strážnému. Strážný, jak si Sherlock povšiml, stejně jako si automaticky všímal všeho, byl rozvedený, měl dva syny, velkého psa a náročnou milenku a zíral na Michaela s mírně spadlou bradou už od chvíle, co vešel. A skutečně, během pár minut se strážný na Michaela usmíval a přikyvoval. Michael mu evidentně napsal dva autogramy a potom ještě jeden pro druhého strážného, a pak s nonšalantním mávnutím na ostatní za sebou prošel dveřmi do hovorny.

„Páni,“ řekla Aronsenová trochu závistivě. „Kéž bych tohle dokázala taky.“

„Má v plánu jít na práva, až skončí v NBA,“ oznámil jí Sherlock. „Možná si ho budete moct najmout.“

„Vážně? Pro nás by nechtěl pracovat. Lidi jdou k Taftovi, aby si vydělali; on už peníze . Vsadila bych se, že bude dělat občanské právo nebo něco takového.“

„To je nejspíš pravda,“ souhlasil Sherlock. „Možná byste vy mohla pracovat pro něj.“

„To nezní špatně,“ pronesla Aronsenová zamyšleně.

Michael se vrátil o patnáct minut později. Sherlock si ho všiml ve skleněné výplni dveří, měl hlavu dole a vypadal trochu schlíple, ale když prošel k nim, byl vzpřímený a usmíval se, svoji osobnost superstar zase pevně na místě. „Oukej,“ řekl Aronsenové. „Je celý váš.“ Kývl hlavou a Sherlock s ním poodešel ke dveřím.

Michael zastavil kousek od východu a zlehka se dotkl Sherlockovy paže. „Večer ti zavolám, ano?“

Sherlock k němu vzhlédl a spatřil, jak strašně se Michaelovi nechce odejít; taky viděl, že zároveň netouží po ničem víc, než aby spolu jednoduše vyšli ven, jeli někam daleko od všeho, kde jedinou pravdou, na které bude záležet, bude ta mezi jejich těly.

Pevně se zadíval Michaelovi do očí, vědom si McGintyho zvědavého pohledu, který na ně upíral. „Před tvým zítřejším zápasem to budu mít vyřešené.“

To Michaela přimělo k úsměvu. „Říkáš mi, abych se soustředil na hru?“

„Oba máme práci, které se musíme věnovat.“ Sherlock mihl očima zpátky k Aronsenové, připomnělo mu to, že čas běží. „Promluvíme si večer.“

„Oukej.“ Michael mu znovu krátce stiskl paži a pak ho pustil. Když se za ním zavřely dveře, Sherlock už byl v půli cesty zpátky k ostatním.

**

Darnellovi Rhodesovi bylo šedesát, ale vypadal starší, tvář měl vrásčitou a oči mírně zarudlé – zřejmě následek poněkud emocionálního setkání se synem. Ale záda měl rovná jak pravítko a pohled jasný, takže kdyby měl Sherlock ještě jakékoliv pochyby o jeho nevině, vypařily by se.

„Pane Rhodesi, já jsem Laura Aronsenová,“ řekla Aronsenová briskně. „Váš syn si mě najal, abych znovu otevřela váš případ. Musím vám sdělit, že jsem pročesala zápis z procesu vážně hustým hřebenem a je neprůstřelný – není tu podklad pro legální námitku. Takže než začneme, jen si chci být jistá: je tu vůbec něco, na co byste si mohl vzpomenout, co nevyšlo najevo u soudu? Cokoliv, co jste se mohl později dozvědět nebo jste si vzpomněl na něco, co by se toho týkalo?“

„Jen to, že jsem to neudělal,“ řekl Rhodes. „Já jsem toho muže nezabil.“

Aronsenová přikývla. „V tom případě bude naší nejlepší možností zjistit, kdo ano. A zde do toho vstupují tito dva pánové. Toto jsou Joe McGinty a Sherlock Holmes; povedou zbrusu nové vyšetřování.“

Rhodes chvíli na Sherlocka upíral pohled. Michael se o něm musel zmínit, ačkoliv Sherlock neměl ponětí, v jakém kontextu. „Rád odpovím na každou otázku, jakou by kdokoliv z vás mohl mít.“

Slova se ujal McGinty, což Sherlockovi vyhovovalo. „Pane Rhodesi, můžete nás provést nocí, kdy se stala ta vražda? Jen nám prostě řekněte vlastními slovy, co se odehrálo.“

Jak Rhodes procházel sledem událostí, Sherlock poslouchal jen na půl ucha; zjevně to vyprávěl už tolikrát, že příběh plynul hladce, bez čehokoliv nového, čeho by se dalo chytit. Když skončil, McGinty mu položil pár doplňujících otázek, absolutně nic nápaditého, přesně jak měl Sherlock podezření.

„No, myslím, že to mi prozatím stačí,“ řekl McGinty a s výrazem konečnosti zavřel svůj linkovaný notes. „Sherlocku, máte něco vy?“

„Ano,“ odpověděl Sherlock a poposedl si dopředu. „Pane Rhodesi, dokážete si vzpomenout, kde byla v ten večer, kdy zemřel Levon Singleton, dcera Deany Clarkové?“ Cítil, jak sebou vedle něj McGinty trochu překvapeně trhl, ale Aronsenová nehnula ani brvou, což ji v jeho očích pozvedlo o příčku výš.

„Její dcera,“ trochu užasle zopakoval Rhodes. „Panebože. Na tu jsem úplně zapomněl. Nikdy jsem se s ní nepotkal, na to si Deana dávala pozor. Obvykle přespávala u sousedů, když jsem tam byl… počkat! Tehdy tu noc tam nebyla, vzpomínám si! To proto jsem tak spěchal! Obvykle chodívala ke Kelly, ale když jsem tehdy přišel, Deana říkala, že tentokrát je její dcera doma, že si ji Kelly nemohla k sobě vzít. Uložila tu holčičku do postele, ale ještě nespala, takže jsme museli zůstat v obýváku, víte, dát si drink a koukat chvíli na telku, dokud neusne. Obvykle bych už byl v jedenáct pryč, ale tu noc jsme se kvůli tomuhle opozdili, a proto jsem měl tak naspěch a šel jsem zadem – věděl jsem, že moje žena už i tak musí přemýšlet, kde vězím. Jak že se jmenovala, Jayla?“

„Jayla Cornettová,“ řekl Sherlock. „Bylo jí osm let.“

Aronsenová si něco zapisovala do notesu. „Je nějaká šance, že by mohla něco vidět nebo slyšet?“

Rhodes sklíčeně zavrtěl hlavou. „Ne, já jsem ji nikdy neviděl, jak už jsem řekl. Ani nevolala mámu nebo tak něco, potom co jsme slyšeli ty výstřely.  Deana se ujistila, že už spí, než jsme šli dozadu.“

„Nic neslyšela. Tvrdě spala,“ konstatoval Sherlock. „Ale to není důležité. Důležité je, proč tam vůbec byla.“

**

„No, to bylo zajímavé,“ řekla Aronsenová, když byli venku. Ostře Sherlocka provrtávala pohledem, což mu podivně připomnělo Mycrofta. „Nevzpomínám si, že bych ve složce viděla jakoukoliv zmínku o tom, že Deana Clarková měla dceru.“

„Taky že neviděla,“ potvrdil Sherlock. „Není tam o ní zmínka. Ale policie ji vyslýchala, když vyšetřovali vraždu její matky, a vy jste mi dala i tuhle složku. Policie předpokládala, že jsou propojené.“

„Takže si potřebujeme promluvit s Jaylou Cornettovou,“ prohlásil McGinty.

Aronsonová kývla. „Jedete s Joem?“ zeptala se Sherlocka. „Já musím zpátky, dejte mi vědět, co zjistíte.“

„Svezu ho,“ řekl McGinty. „Jen mě nechte zavolat Sheile, a pak pojedeme zpátky do mý kanceláře a uvidíme, co dokáže vyhrabat.“

**

Po čtyřech mílích McGinty sjel z dálnice a zajel na parkoviště před velkým obchodním centrem.

„Vy máte další kancelář?“ zeptal se překvapeně Sherlock. Věděl, že McGinty pracuje mimo právnickou firmu.

„Každý půl míle v širším okolí Cincinnati,“ oznámil McGinty vesele. „Starbucks. Skvělý kafe a wifi zdarma; co víc může vyšetřovatel potřebovat?“

To Sherlockovi, který vždycky nějakou tu kávu bral, připadalo jako dost dobrá filosofie. Než je obsloužili a McGintymu naběhl notebook, už na ně čekal e-mail.

„Není toho moc,“ oznámil, když to prolítl a otočil obrazovku k Sherlockovi. „Žádný zadržení, řidičák čistej, žádný pokuty. Bydlí asi… dvacet minut odsud, ve Forest Parku. Chcete si to tu dopít, nebo si to vezmem s sebou?“

**

Jayle Cornettové bylo pětadvacet, ale podobně jako Darnell Rhodes vypadala starší. Žila se svými třemi dětmi v čemsi, o čem Sherlock usoudil, že musí být americká obdoba obecního bytu. Ten sám nebyl ani zdaleka uklizený, ale děti byly čisté a Sherlock si všiml, že děvčátka mají tak pečlivě učesané pěšinky, jako by jim je někdo dělal podle pravítka.

„Nevím, jestli vám nějak moc dokážu pomoct,“ řekla jim Jayla. „Už tehdy jsem řekla policii, že jsem spala celou noc jako dřevo. Nevěděla jsem vůbec, že se něco stalo, dokud jsem o tom neslyšela druhej den ve školním autobusu.“

„A to bylo naposled, co jste viděla svou matku?“ zeptal se McGinty hlasem, o kterém Sherlock usoudil, že je to asi jeho tón ‚na svědky buď hodný‘.

„Jo. Pracovala v Dollar Store, většinou odpolední směny. Když jsem přišla ze školy domů, všecko vypadalo normálně, jenom… už se nikdy nevrátila.“

„A před tou střelbou? Viděla jste přítele své matky?“

„Ne, poslala mě do postele, než dorazil. Pamatuju si, že jsem se vztekala, že musím jít spát tak brzy. Obvykle jsem chodívala ke slečně Kelly a to se mi líbilo, ale ona měla tu noc návštěvu, a tak jsem tam nemohla.“

Trefa. Sherlock udržel svůj obličej bez výrazu, ale v duchu jásal: Kelly Lewisová tvrdila policii, že byla doma sama.

„Povězte nám o slečně Kelly,“ vybídl ji McGinty. V jeho tónu se objevilo jen mírné povzbuzení, ale Sherlock si byl jistý, že mu stejně jako jemu došlo, jak je to, co řekla, důležité.

„Byla milá,“ vzpomínala Jayla. Tvář jí změkla příjemnými vzpomínkami. „Vždycky mi lakovala nehty. A pak mě nechala dlouho vzhůru, aby uschly. A dělala nám zmrzlinový poháry.“

„Mhmm. Pamatujete si ještě něco jiného?“

„Byla hezká. Jako vážně pěkná, a měla krásný šaty… v pokoji pro hosty, kde jsem přespávala, když jsem byla u ní, měla nějaký fakt nóbl šaty a já jsem se v nich vždycky ráda přehrabovala.“ Jayle se najednou rozsvítila tvář skoro nezbedným úsměvem: radost dítěte, že zná tajemství dospělých. „Měla falešnej prádelník!“

„Cože?“

„Falešnej prádelník. Jako vypadalo to jako prádelník, mělo to šuplíky a všecko, ale ty se nedaly otevřít. Byla to prostě velká prázdná bedna. Vzpomínám si, jak jsem si myslela, že by to bylo senzační místo pro hru na schovávanou.“

„K čemu to měla, víte to? Našla jste tam někdy něco schovaného?“

„Ne…“ zavrtěla Jayla hlavou. „Prostě jsem si myslela, že je to něco takovýho, víte, jako mívají lidi falešný zásuvky v koupelnách pod umyvadlem. Teď, když na to myslím, mám dojem, že to bylo tak trochu divný.“

McGinty hladce změnil téma. „A co ta společnost, co měla ten večer? Viděla jste někoho, nebo měla přítele?“

„Měla jich na každým prstě tucet. No, to možná ne, ale chodila k ní spousta mužskejch. Byl tam jeden běloch v obleku, toho si pamatuju, protože vypadal jako hlavoun nebo tak, a pak taky ten kluk se zmrzlinářskou dodávkou…“

„Levon Singleton?“ užasl McGinty.

Jayla pokrčila rameny. „Nevím, jak se jmenoval. Byl to hubenej mladej černoch. Byla jich spousta, kdo tam chodil, ale jeho si pamatuju kvůli tomu zmrzlinovýmu autu.“

„Viděla jste ho ten večer?“

„Ne, poslali mě do postele. Že jsem ho vídala jindy, to bylo proto, že jsem čekávala, až se máma vrátí domů, a když jsem slyšela ze schodiště nějakej hluk, koukla jsem se kukátkem, víte, abych zjistila, jestli je to ona. Sama jsem se doma bála.“ Jayla náhle vykulila oči. „Skoro jsem zapomněla. Taky tam byl ten děsivej chlap, co vypadal jako zrůda.“

„Zrůda?“

„Jo, jako že se mu s obličejem stalo fakt něco hroznýho. Ne jako jizva, spíš že se tak narodil, a vypadal kvůli tomu jako nestvůra. Děsil všecky, dokonce i dospělý. Jako třeba v létě, my jsme si hráli venku na ulici a dospělí posedávali na lavičkách a skládacích židlích, pili pivo a tak, a on se objevil a všichni najednou ztichli a začali bejt, já nevím, samá uctivost nebo tak.“

„Byl to běloch nebo černoch?“

„Černoch. Fakt černej, žádnej míšenec jako já. Byl plešatej, myslím, a velkej – jako fakt velký svaly, byl ho kus.“

„Vzpomenete si ještě na něco jiného?“

Jayla zavrtěla hlavou. Rozzářenost se jí teď už obličeje vytratila a ona zase vypadala unavená a udřená, zatížená životem plným zklamání a opuštěnosti. „Ne. Jen že jsem se ho strašně bála.“

**

„No, to bylo hodně poučný,“ konstatoval McGinty, když vyšli ven.

„Teď víme tři věci,“ řekl Sherlock, který se na tak evidentní prohlášení ani neobtěžoval odpovídat. „Za prvé, ten nestvůrný člověk odpovídá popisu Wallace Stegmana, toho muže, který utíkal z místa střelby, alespoň tedy zezadu. Za druhé, že navštěvoval Kelly Lewisovou, která vlastnila úkryt dostatečně velký pro slušný balík peněz nebo kontrabandu, a to nejméně od předešlého léta.“

„A za třetí, že znamenal potíže,“ dodal McGinty. „Nevím, jak u vás doma, ale to, co říkala o tom, jak se chovali dospělí? Já bych řekl, že to byl drogovej dealer.“

„Potřebujeme si promluvit s Kelly Lewisovou,“ řekl Sherlock. „Vrátíme se do kanceláře?“

„Radši na oběd. Na pětasedmdesátce kousek zpátky jsem zahlídl restauraci hned vedle motelu, takže budeme moct použít jejich wifi – jenom teď zavolám Sheile a ona se do toho pustí.“

McGinty si s neviditelnou Sheilou krátce promluvil a potom, právě když chtěl hovor ukončit, najednou řekl: „Počkej chviličku – to je Rick tam u tebe? Dej mi ho.“ A k Sherlockovi prohodil: „Rick býval u policie v Cincinnati. Ahoj, to jsi ty, Ricku? Slyšels někdy něco o dealerovi, konec devadesátek nebo hned po přelomu, kterej byl škaredej, až to děsilo? Jo, moc vtipný… oukej, mockrát děkuju. Jo, můžeš jim dát moje číslo.“ Ukončil hovor a objasnil: „Nevzpomíná si, jenže on dělával na majetkových deliktech. Ale zná pár lidí z mravnostního a protidrogovýho a říká, že je obvolá.“

V restauraci si McGinty objednal cheeseburger a Sherlock čokoládový dort s horkým karamelem a kávu, a pak si otevřeli notebook s e-mailem od vždy nápomocné Sheily se vším, co dokázala o Kelly Lewisové najít.

„Ha,“ poznamenal McGinty s očima upřenýma na monitor. „Zapečetěný záznam z doby nezletilosti, párkrát ji sbalili kvůli držení drog, ale zas ji pustili… zajímavý. A pak ji v roce 2004 zabásli za držení drog a spoluvinu na vraždě, ale zdá se, že místo do lochu ji odsoudili k odvykačce… Vsadím se, že jako spoluviník svědčila proti tomu, kdo tu vraždu spáchal.“ Postrčil notebook k Sherlockovi, který si ho otočil k sobě a prohlédl si fotky na monitoru. Kelly Lewisová byla opravdu velmi pěkná, blond vlasy jí splývaly dolů v dokonalých vlnách a elegantní stavba kostí v jejím obličeji byla patrná dokonce i na nelichotivých policejních snímcích.

McGintymu zazvonil telefon. Koukl na něj, zase řekl: „Ha,“ a zvedl ho. „Tady je Joe McGinty… jo, pracuju s Rickem. Díky za zavolání. Takže co vlastně hledáme…“

Sherlock ho přestal poslouchat. Ještě chvíli studoval monitor, pak se vrátil do e-mailu a poslal odpověď, kterou pravděpodobně dostane Sheila a ve které se jí ptal na detaily toho obvinění z vraždy. Sheila byla rychlá: Sherlock měl čas jen na pár soust toho svého dortu, než přišla odpověď s přiloženým spisem.

„Mám to,“ řekl McGinty se zadostiučiněním a zavěsil. „Ten znetvořenej chlap se jmenoval -“

„Curtis Antoine Harmon,“ dokončil Sherlock. Otočil notebook, aby McGinty viděl na policejní fotografie.

„Kristepane,“ spadla McGintymu brada. „Co se mu stalo?“

Sherlock pokrčil rameny. „Vrozený defekt. Existuje množství kraniofaciálních dysmorfií, které tohle způsobují… soudě podle absence kompenzačních sluchových pomůcek a zřejmě normální inteligence pravděpodobně Crouzonův syndrom.“

„Dokážu pochopit, proč dokázal vyděsit malý dítě,“ konstatoval McGinty. „A když vidím tenhle záznam, taky proč děsil i dospělý. To obvinění z vraždy byl jeho třetí těžkej zločin, šel by do vězení tak jako tak nadlouho, takže dává smysl, že ho Kelly Lewisová shodila. No, teďka je v Lucasville – to je kriminál s tou nejpřísnější ostrahou až dole u Západní Virginie – takže to tam dneska nezvládnem. Dám vědět Lauren, aby mohla začít pracovat na tom, jak se k němu dostat.“

„Máme současnou adresu Kelly Lewisové?“

„Jo, to máme,“ odpověděl McGinty. Zhltl svůj sendvič na dvě obří kousnutí. „Jdeme na to.“

 


 

Reklamy

4 komentáře Přidejte váš

  1. Miona píše:

    Jupí, máme případ! 🙂

  2. Kat píše:

    Jó hurá případ !

  3. kratulablog píše:

    Mám ráda case fics, takže tohle je další z mnou oblíbených partií téhle povídky. A nejlepší je hned v začátku fakt, že Michaela přes všechny sympatie Sherlock u svého přemýšlení o případu nechce (to Johna u toho obvykle měl rád, i když to maskoval tvrzením, že je jen lepší než lebka na krbové římse).

    1. hanetka píše:

      Přesně tak. Na Michaela si během nočního přemýšlení ani nevzpomněl a myslím, že už v minulé kapitole byla věta Nikdo není jako John…

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.