Hanetka: Znovuzrození – 5. kapitola 2/2

Jak se vám líbí, jak Sherlock znovu řeší případ? Nezdá se vám, že trochu líp vychází s autoritami? Zmoudřel nám, chlapec. A dokonce i se svědky má mnohem víc trpělivosti a ví, jak na ně. Že by to pochytil od Johna?

 

Na prahu

část druhá

 

Kelly Lewisová žila v pěkně udržovaném malém domku v dělnické čtvrti. Přední veranda byla přecpaná dekoracemi, včetně věnce z podzimního listí, cedule s nápisem Vzdejme díky a z nějakého nevysvětlitelného důvodu figuríny  husy, oblečené do kostýmu Otce poutníka. Kelly nebyla doma, ale naštěstí měla sousedku, takovou tu typickou starou zvědavou slídilku, která jim sdělila, že Kelly je skoro určitě v práci.

„Pracuje v salónu krásy,“ řekla sousedka ochotně. „A je opravdu moc šikovná. Dělala moji vnučku, když se vdávala, a moc jí to slušelo…“

Nakonec se jí zbavili a Sherlock zadal název salónu – Dokonalý střih – do map a rychle ho našel. Byl v nákupním centru asi míli odsud. Vpředu bylo plno, a tak zajeli kolem přecpaného parkoviště dozadu, kde uviděli nějakou blond ženu, jak se opírá zřejmě o zaměstnanecký vchod a kouří cigaretu.

McGinty zamžoural skrz přední sklo. „Není to ona?“

„Je.“

Kelly Lewisová měla teď na vlasech melír a kolem úst a očí vrásky, ale pořád byla nepochybně hezká. Sherlock si ji chvíli prohlížel a pak řekl: „Nechte mě s ní promluvit prvního.“

„A to proč?“

„Pozná, že jste od policie. Pokud ji dokážu nejdřív rozehřát, bude mluvit i navzdory tomu.“

McGinty o tom chvíli uvažoval a pak kývl. „Jo… z rozhovoru s náma pro ni nic nekouká, máte pravdu. Jen do toho.“

Sherlock vystoupil z auta a došel k místu, kde Kelly stála a odklepávala popel do malého květináče. Sledovala ho přicházet zvědavým, ale ne nepřátelským pohledem, a když se před ní zastavil, zeptala se: „Tak co, chcete mě o jedno to cígo pumpnout, nebo se jako jenom budete koukat?“

„To bych moc rád,“ odpověděl Sherlock, „ale nemůžu. Nechal jsem kouření půl roku předtím, než jsem se vzdal drog. Největší chyba mého života.“

Kelly se rozesmála a on uviděl, jak musela být zamlada krásná. „To teda byla chyba. Jak dlouho?“

„Pět měsíců od drog.“ A tři dny a pět hodin. „Kolem deseti od cigaret. Cigarety mi chybí víc.“

„Jo. Já jsem čistá už víc než deset let a pořád jsem se nedokázala přimět přestat kouřit. Teda, dokážu přestat kouřit, jen nedokážu vydržet nekouřit.“ Típla cigaretu a podívala se na něj zpříma. „Tak když tu nejste, abyste vyžebral čouda, proč tu jste?“

„Doufal jsem, že si budeme moci promluvit. Možná bychom vás mohli pozvat na kávu nebo na večeři, až tu skončíte.“

Kelly se mu zadívala přes rameno na McGintyho v Cherokee a pak zase zpátky na Sherlocka. „Tamten vypadá jako polda, ale vy ne.“

„Já nejsem policajt. Nemám tu vůbec žádný zákonný statut. Jmenuji se Sherlock Holmes.“ Doufal, že porozumí tomu naznačenému nedostatku hrozby z jeho strany. „Můj parťák se jmenuje Joe McGinty. Býval u policie, ale už tam není. Jsme privátní vyšetřovatelé.“

„Co, jako soukromý očka?“ Upřela na něj skeptický pohled. „O čem se mnou chcete mluvit?“

„O Jayle Cornettové.“

Kelly trochu svěsila ramena a on věděl, že zahrál na tu správnou strunu, i po všech těch letech ji pořád užírala vina. „Jayla…“ Povzdechla si, poklepala balíčkem cigaret o dlaň, pak vysunutou cigaretu zastrčila zpátky do paklíku a zvedla hlavu. „Oukej.“ Hlas měla rezignovaný. „Můžeme si promluvit hned teď. Vypadla mi zákaznice na pátou; zrovna jsem se chystala hodit do pračky nějaký ručníky, ale to může počkat. Jen si vezmu kabelku.“

**

Skončili samozřejmě v dalším Starbucksu s tou největší kávou a v Kellyině případě i s vdolkem. Sherlock měl podezření, že si ho dala, jen aby měla čím zaměstnat prsty. Sám si dal laskonku, ale on měl v úmyslu ji sníst.

„Takže,“ řekla konečně, ulomila si kousek vdolku a uždibovala z něj. Podívala se na Sherlocka s výzvou v očích. „Co chcete vědět o Jayle?“

McGinty se trochu opřel vzad a nechal Sherlocka, aby převzal vedení.

„Chci se dozvědět o Jayle,“ odpověděl Sherlock. „Ale s ní to vlastně nezačalo, že? Začalo to s Curtisem Harmonem. Pamatujete si ho. Známý taky jako Note nebo C-Note nebo taky jenom C (pozn. překl.: Nedokážu najít v češtině odpovídající slovní hříčku. Note znamená bankovku, C-Note pak stodolarovku. C – podle římské číslice pro sto.) Táhli jste to spolu docela dlouho. Jak k tomu došlo? Protože tady nešlo jen o ten šokující kontrast, že, Kráska a zvíře, bylo v tom mnohem víc. Nebyla jste jen jeho přítelkyně, byla jste jeho nejlepší asistent, jeho pravá ruka. Uvědomil si, že nejste jenom pěkná tvářička? Bylo to jenom tím, jak sám působil navenek, že -“

„Oukej,“ přerušila ho Kelly ostře. „Oukej. Do hajzlu.“ Zamračila se na něj a začala drobit mezi prsty další kousek vdolku. Sherlock zdvořile povytáhl obočí a čekal, vtělená vlídná trpělivost.

„Oukej,“ zopakovala Kelly po chvilce. „Jo, povím vám o Notovi. Ale ani tam to nezačalo, víte? Začalo to u mě.“

Sherlock přikývl. „Dobře.“

„Bylo to v tom, jak fungoval systém už od chvíle, co jsem se narodila,“ řekla Kelly. „Doslova. Mojí mámě už předtím sebrali tři děti. Se mnou strkali sem a tam celej život: různý tety, máma, pěstounská péče, dětský domovy, podporovaný samostatný bydlení. Takže vemte na vědomí, že bych nikdy neudělala nic, co by znamenalo, že malá holka přijde o mámu. Nikdy. Jasný? S tím jsem neměla nic společnýho.“

Sherlock přikývl; neměl důvod jí nevěřit.

„Když mi bylo šestnáct, zdrhla jsem s prvním chlapem, kterej řek, že se o mě postará. A když to s ním nefungovalo, přesunula jsem se k jinýmu.“ Pokrčila rameny. „Co jinýho mi zbejvalo? Teda jo, pracovala jsem, ale nikdy jsem nedokončila ani střední. Stěží jsem zvládla platit nájem. A pak jsem se zapletla s Notem.“ Sklopila oči a špičkami prstů drobila kousky pečiva.

„Note, to teda bylo něco. Tedy, víte, jak vypadal, že jo? Chtěl, aby si lidi mysleli, že ta přezdívka, Note, že to je z C-Note, stovky, že je to proto, že má prachy, ale tak to nebylo. Vzniklo to z toho, že vypadal jako ten chlápek z toho filmu od Disneyho, ze Zvoníka od Matky Boží, Notre Dame.“ Vyslovila to jako Noter. „Ale z Nota měli všichni vítr, měl váhu, byla to ta největší šance, jakou jsem mohla dostat, a tak jsem po něm skočila. Způsob, jak si takhle udržet chlapa, je mít s ním dítě, tak si je nejspíš zaháčkujete nadlouho. Ale Note si dával zatraceně dobrej pozor. Rovnou to bylo jako ‚chci, abys brala antikoncepci, zatáhnu to, a ty si radši dávej bacha, abys to brala nebo používala nebo co.‘ Nechtěl riskovat, že předá dál to, co měl on, víte? Ale já nemůžu mít děti. Moc jizev, moc infekcí. Poprvý tripl už ve třinácti, díky moc, pěstounskej tatíčku.“ Výsměch v jejím hlase přímo řezal do živého.

„To je mi líto,“ řekl Sherlock tiše.

Pokrčila rameny. „To se stává. Ale tu holčičku jsem milovala, jen abyste věděli. Jaylu.“

Přikývl.

Kelly si po chvilce povzdechla a znovu se chopila slova. „Takže jo, měli jste pravdu, mám dojem, že si myslel, že to pouto mezi náma je kvůli tomu, jo. A došlo mu, že jsem chytrá. Jednou jsem nás dostala z maléru – dlouhá historie, to teď vyprávět nebudu – a on si uvědomil, že se vyznám v tlačenici. Už jsem pro něj roznášela; to dělaj všecky holky, takhle se do lochu dostane většina ženských; ale pak mě nechal i inkasovat. Ukázalo se, že jsem dobrá na matiku. A taky jsem uměla dobře odhadnout, když někomu pochybělo, jestli to řežou nebo sami berou.“

„A komu platil on?“

„Tak to já nevím. Vážně ne. Zkoušela jsem to zjistit, ale Note řekl, že bude lepší, když to vědět nebudu, tak jsem zkusila trochu zatlačit a on se vytočil, tak jsem to radši vzdala. Znala jsem jenom výběrčího, PíDžeje. Bože, to byl ale kretén! Vždycky se snažil mluvit pouličním slangem, víte, jako by byl nějakej gangster nebo co. Pokoušel se nás přimět, abychom mu říkali nějakou drsňáckou přezdívkou, co si vymyslel, ale to jsme nikdy neudělali a za zády jsme mu říkali Pyžamák.“ Zvedla oči v sloup. „Byl to takovej přizdisráčskej šmejd. Jednou to na mě zkoušel, ale to jsem okamžitě utnula. Ale z Nota byl strachy podělanej, to jediný jsem pobrala.“

„Co se s PíDžejem stalo?“

„Nevím. Přestal chodit, ještě než nás zhaftli, ale nevím proč.“

„Jak dlouho předtím?“

„Nevím… Možná rok? O něco míň?“

Sherlock si v duchu poznamenal, aby to později prozkoumal. „Dobře. Kdo u vás byl tu noc, kdy zemřel Levon Singleton?“

Kelly se na něj nevzrušeně podívala. „Jak už jsem řekla policii, byla jsem doma sama.“

„A Deanně Clarkové jste řekla, že čekáte návštěvu, tak co se stalo? Čekala jste Levona Singletona? Byl samozřejmě jedním z vašich dealerů, a skoro určitě jedním z těch, co sami brali; zastřelila jste ho kvůli tomu?“

„Ježíši, ne!“

„Já vím, že vy ne,“ řekl Sherlock mírněji. „A pamatujte, že my nejsme policie. Nemáte se od nás čeho bát.“

Kelly na něj chvíli upírala ostražitý pohled, a pak poraženě svěsila ramena. Dlouze se napila své kávy. „Oukej,“ řekla konečně. „Jo, čekala jsem Levona, ale o hodně dřív. Stalo se tohle: Note měl pár dní předtím nějakou finanční krizi nebo co, pochyběla mu hotovost, tak přišel a vzal si všecky prachy, co jsem měla nachystaný pro PíDžeje. Levon měl to odpoledne termín splátky a Note mi řekl, abych od něj prostě vzala peníze a dala je PíDžejovi, až se ten večer zastaví. Jenomže jste měl pravdu, Levon už byl kapánek nespolehlivej a neukázal se. Volala jsem mu, prozváněla jsem mu pager – tehdy ještě každej nemoh jen poslat textovku – a on to prostě zasklíval, a když dorazil PíDžej, byl nalitej. Obvykle jsem takový věci řešila sama, ale PíDžej začínal být napruženej a vyhrožoval, že zavolá šéfům a tak, takže jsem nakonec zavolala Notovi a řekla mu, co se děje. Byl nasranej, jasně, prej udrž ho v klidu, dokud se neukážu, já Levona najdu, a tak jsem řekla PíDžejovi, že Note je na cestě, a dala jsem mu něco k pití. Pak dorazil Note a PíDžej začal vysírat, jak je jeho čas vzácnej a bla bla bla, a já stojím u okna a snažím se držet z cesty a najednou vidím zmrzlinářskou dodávku a hned: ‚Hej, už je tady.‘ Note řekl PíDžejovi, aby zůstal dřepět, ale samozřejmě, jakmile byl ze dveří venku, PíDžej se rozhodl, že půjde taky, dokázat jakej je bouchač nebo co.“ Zvedla oči v sloup. „Takže si říkám fajn, konečně je od něj pokoj, a jdu do kuchyně umejt PíDžejovu sklenici, přemejšlím, jestli se Note vrátí nahoru a jestli bych měla namíchat drink jemu, a jestli zůstane přes noc a tak, a nevěnuju pozornost vůbec ničemu jinýmu, a pak uslyším ty výstřely.“

„Vy jste si nemyslela, že Levona zastřelil Harmon?“

„Bože, ne. Myslela jsem si, že to byl Levon, kdo střílel.“ Kelly se na Sherlocka podívala očima rozšířenýma tehdejším šokem. „Jak jsem řekla, byl to pěknej šílenec, tak jsem si myslela, že střelil PíDžeje. A nejdřív mě napadlo fajn a hned potom sakra, to ne, protože to by byla plná prdel starostí, a pak se po schodech nahoru přiřítil Note a honem do mýho bytu. A že prej: ‚Do hajzlu s tím malým sráčem, musím si zavolat,‘ a já si pořád myslela, že mluví o Levonovi, a on pak zašel dál dovnitř, aby komusi zavolal, a pořád ještě byl tam vzadu a já v kuchyni, když jsem uslyšela sirény.“

Teď byl Sherlock opravdu zaujatý. „Co jste udělala?“

„Note se vrátil zezadu, pořád ještě s telefonem v ruce, a já jenom: ‚Jdi zpátky, zlato, já to vyřídím.‘ Jak jsem řekla, myslí mi to rychle. Nalila jsem pití sobě, a když se pak ukázali poldové, byla jsem celá…“ Přehnaně se roztřásla a vytřeštila oči v hrané hrůze. „Já jsem ho slyšela, důstojníku! Utíkal kolem mých dveří! Byla jsem tak vyděšená! Ale pak jsem zaslechla, jak vyběhl zadem!“

Sherlock přikývl. „Myslela jste si, že usoudí, že se dostal ven, ještě než přijeli.“

„Jo. Tehdy jsem ještě nevěděla o tom Deanině příteli. Ale za chvíli… Note byl pořád ještě vzadu, když přilítla Deana a začala panikařit. Řekla jsem jí, ať se uklidní, že poldové na něj nic nemají, ale ona se pak začala vyptávat: ‚A co ten tvůj, Kelly? Byl tu dneska večer?‘ A já jí řekla, aby prostě držela jazyk za zuby a všechno dobře dopadne, ale jestli nebude opatrná, pak by se to mohlo dostat k jeho ženě a…“ Sklopila pohled a zmáčkla rozdrobený vdolek do malého plochého kotoučku. „Když na to přišlo, bylo to buď můj chlap, nebo její. A já na tom svým visela. I jestli to udělal.“

„Ale Notovi to nestačilo, že?“ podotkl Sherlock.

Kelly zavrtěla hlavou. „Ne. Vynořil se potom, co odešla, a já jsem mu řekla, že jsem to zamázla, a myslela jsem si, že mi věří. Vážně jo. Myslela jsem si to až do chvíle, kdy jsem ve zprávách uslyšela o tom, že našli Deanino tělo.“ Zabalila drobečky do ubrousku a pečlivě zahnula rohy. „Potom už jsem ji nikdy neviděla. Ani Jaylu.“

Sherlock chvíli vyčkával, ale když nepokračovala, zeptal se: „Zeptala jste se ho na to někdy?“

„Ne.“ Kelly zvedla hlavu od balení ubrousku. „Nemohla jsem, jasný? Musela jsem to nechat plavat. Ale už to nikdy nebylo jako dřív. Začala jsem potom docela pít, a pak i brát. Ne moc, vždycky jsem byla spíš na chlast, ale dost. Myslím, že to možná Note věděl, ale nikdy nic neřekl.“ Nevesele se usmála. „Každej jsme si chránil svoje malý tajemstvíčka, zrovna jako nějakej milej manželskej pár z předměstí, že? Takhle jsme to táhli pár dalších let, řekla bych. Ale všecko se to nějak… ten večer, tehdy, když nás zabásli, jsem řídila. Věděla jsem, že poldové jdou po Notovi, že hledají to auto, ale byla jsem sjetá a… bylo mi to prostě fuk. Když jsem uslyšela sirény, pomyslela jsem si, že na to šlápnu. Ne abychom ujeli, jen se prostě rozjet tak rychle, jak to půjde, a někam s tou károu narazit a oba nás zabít. Ale místo toho jsem zastavila.“ Teď ubrousek stáčela do kornoutu. „Můj právník mě přesvědčil, že nemůžu Notovi nijak pomoct – cítila jsem se provinile, že ho chytili, věřili byste tomu? – ale že možná mám poslední šanci pomoct aspoň sobě, a tak jsem na to kejvla. Řekla jsem, že budu spolupracovat. Odpověděla jsem na každou otázku, co mi položili. Kdyby se zeptali na Deanu, řekla bych jim to. Ale oni se nikdy nezeptali.“

„Ten případ už byl uzavřený,“ vysvětlil Sherlock. „Nikdy si nic ohledně Deany ani Levona s Curtisem Harmonem nespojili.“

„Jo. A pak potom…“ pokrčila Kelly rameny, „jsem šla na odvykačku. Dodělala jsem si maturitu, získala licenci. Zůstala jsem čistá. Teď je to fakt dobrý; mám práci, přátele, scházíme se, mám přítele, dům i kočku. Je to fajn. Lepší, než si zasloužím.“ Oči upírala na ubrousek, se kterým teď začala kroutit. „To Jayla si vás najala?“

„Ne.“

„Kdyby to mohlo něco změnit, řekla bych to poldům,“ prohlásila Kelly. „Ale to by ji zpátky nepřivedlo, víte?“

„Ne,“ připustil Sherlock. Vytáhl z kapsy zápisník, vytrhl z něj stránku a napsal na ni telefon a adresu Jayly Cornettové. „Její matku jí vrátit nemůžete. Ale Jayla má teď sama tři malé holčičky. Kamarádka a zmrzlinové poháry by se jí hodily… a její dcery by si moc rády nechaly nalakovat nehty.“

**

„Takže myslíte, že z něj dokážete dostat přiznání?“ zeptal se McGinty, když vyjížděl zpátky na dálnici. Už volal z auta Aronsenové, aby ji zasvětil, a teď mířil zátky do města, aby Sherlocka vysadil u hotelu. „Z Curtise Harmona?“

Sherlock si chvíli kousal ret a přemítal nad odpovědí. „Myslím, že ho dokážu přimět mluvit,“ řekl nakonec. „Ale budu si potřebovat něco vyhledat. Můžeme se zastavit někde, kde se dá sehnat notebook? Nic moc přepychového, Chromebook bude stačit.“

„Samo. Ty prodávají i ve Wall-Martu. Ještě něco?“

„Jenom ten notebook.“

**

Když v ten večer zazvonil telefon, Sherlock si toho skoro nevšiml, iracionálně mu v hlavě nejdřív naskočilo John se o to postará, a teprve pak, když se upamatoval, si ještě iracionálněji si pomyslel, že to na druhém konci linky bude právě John. Ale samozřejmě nebyl; byl to Michael.

„Nemůžu uvěřit, o kolik opuštěnější mi ten hotelovej pokoj připadá, když vím, že nejsi jen o pár pokojů dál,“ řekl Michael.

„Vím, jak to myslíš,“ odpověděl Sherlock, třebaže nevěděl.

„Takže, pokročili jste nějak?“

„Vlastně ano,“ připustil Sherlock. Zrekapituloval Michaelovi dnešní den do určitých detailů – vyprávět to jemu nebylo totéž jako vyprávět to Johnovi, ale i tak mu to pomohlo utřídit si myšlenky.

„Aronsenová mluvila s Harmonovým právníkem a přiměla někoho ze své firmy, aby zatahal za pár nitek, takže máme domluveno, že se s ním zítra sejdeme,“ řekl, když skončil.

„Myslíš, že z něj dokážeš dostat přiznání?“ zeptal se Michael úplně stejně jako McGinty o něco dřív.

Sherlock zaváhal. Říkal si, že nechce v Michaelovi zbytečně vzbuzovat naděje, ale dokonale dobře věděl, že to není ten důvod; Sherlock prostě jen nikdy neměl rád odkrývat karty, co má v ruce. „Myslím, že ho dokážu přimět mluvit,“ řekl nakonec stejně, jako McGintymu. „A ano, myslím, že nám to pomůže. Ale potřebuju ještě udělat nějaké rešerše.“

„Oukej, nebudu tě zdržovat,“ odpověděl Michael. „Zpátky do práce, králíčku ušáčku.“

Sherlock zvedl oči v sloup, ale jak se vracel k notebooku, nedokázal se ubránit úsměvu. Nikdy neměl láskyplnou přezdívku, a kromě toho se mu celkem líbila představa, jak horlivě hopká od stopy ke stopě, od klíče ke klíči a oštipuje internet, až najde, co potřebuje.

**

Vězení Lucasville bylo dost daleko a Aronsenová tentokrát jela s nimi. Když McGinty příštího rána Sherlocka vyzvedával, už byla usazená v předním sedadle a hluboko ponořená v papírování, podle Sherlockova mínění k jinému případu. Sedl si za ni – ochotně si posunula sedačku až úplně dopředu – a uvelebil se na cestu. Krajina byla dost hezká, většinou zvlněná pole a lesy, ale den byl jednotvárný, bylo zataženo a Sherlock brzy usnul. Probděl skoro celou předchozí noc.

Probudil se, když začali kodrcat po druhořadé silnici, celý ztuhlý a s pachutí v ústech.

„V pořádku tam vzadu?“ zeptal se McGinty, když se mrkl do zpětného zrcátka. „Máme dost času, pokud potřebujete zastavit.“

„Ne, jsem v pohodě.“

Aronsenová se otočila v sedadle a upřela na něj pohled. „Tak co, máte zase v rukávu nějaká překvapení?“

„Mhm?“ udělal Sherlock tázavě, přestože moc dobře věděl, co tím myslela.

„Nějakou další malou bombu, jakou jste odpálil včera.“

„To nebyla bomba,“ namítl Sherlock. „Bylo to v těch složkách, co jste mi dala. Měl jsem přístup ke stejným informacím jako vy. Policie se na ty kousky podívala a viděla jeden obrázek; moje práce je podívat se na ně a vidět jiný.“

Ostré tmavé oči Aronsenové se ani nepohnuly a Sherlock se přistihl, jak myslí na kočky a norky, malá chlupatá zvířátka, která vypadají jako kořist, dokud nevycení zuby. „Joe říkal, že jste měl v plánu se v noci pustit do nějakých rešerší.“

„Většinou webovka Cincinnati Enquireru, všechno veřejné záznamy,“ odpověděl Sherlock. „Podívejte, já vím, na co se ptáte, ale tak to nefunguje. Možná můžu mít nějakou představu, nebo někdy i víc než jednu, ale všechno jsou to jenom teorie, dokud nepoložím další otázky. Nevím, co z toho obstojí, dokud tam nebudu.“ Tohle byla samozřejmě pravda, ale nebyl to pravý důvod, proč jí nechtěl říct, co našel. Byl královnou dramatu, jak říkal John, rád se předváděl a poté, co probděl celou noc, to hodlal sakra udělat po svém.

„Nech ho to zkusit, Lauren,“ ozval se McGinty nečekaně. „Dokázal, že Kelly Lewisová kápla božskou, i když k tomu neměla absolutně žádnej důvod. Neuvěřím, že něco může Curtise donutit přiznat se k těm vraždám, ale jestli má někdo šanci ho ukecat, je to tenhle chlápek.“

„Děkuju,“ ozval se Sherlock. Mírně ho to zaskočilo, ale i tak byl potěšený.

„No dobře,“ ustoupila Aronsenová a otočila se v sedadle zase zpátky dopředu. „Ale jestli ho přimějete mluvit, nedivte se, až vás jeho právník utne.“

Sherlock neodpověděl. Hleděl z okna na blížící se vězení, v hlavě mu zněla McGintyho slova a on se cítil trochu nesvůj. Přemýšlel o McGintyho prohlášení, že dokáže lidi přesvědčit, aby mluvili, i když nechtějí, a o své sestře; a poprvé po dlouhé době i na to, jestli je nakonec opravdu na straně andělů.

**

Právník Curtise Harmona se s nimi setkal ve vězeňské přijímací kanceláři. Byl to ještě mladý muž, nezkušený a idealistický, používal až příliš vody po holení a tvrdě se snažil chovat, jako by ho Aronsenová nezastrašovala. Sherlock mu zdvořile potřásl rukou a okamžitě ho vymazal; ten problémy dělat nebude. Stráž jim znuděným tónem odrecitovala pravidla a nechala je projít detektorem kovu. Bezpečnostní opatření, jak si Sherlock povšiml, byla o dost přísnější než ta ve Warrenu, ale v porovnání se Sherrinfordem pořád k smíchu.

Konečně je eskortovali do místnosti z holých tvárnic, kde na ně čekal Curtis Harmon, připoutaný k židli.

Aronsenová nakratičko zaváhala, jen to nejdrobnější zadrhnutí v chůzi, a Sherlock jí to jen těžko mohl zazlívat. Harmon byl mohutný, ne tak vysoký jako Sherlock, ale vězeňské svaly se mu tak nadouvaly, že vypadal skoro jako kvádr. Jeho lesklý znetvořený obličej jako by byl přímo stvořen k tomu, aby děsil. Sherlock pocítil k Jayle Cornettové prchavý záblesk respektu: pokud by on viděl tohohle člověka přicházet po schodech, když by byl jako dítě sám doma, nejspíš by zalezl pod postel a už nikdy nevylezl ven.

„Pane Harmone, rád vás opět vidím,“ zapištěl ten právník zelenáč.

Harmon od něj opovržlivě odvrátil pohled, přejel přes ostatní a nakonec ho upřel na Aronsenovou. Tak tedy chytřejší, než vypadá, pomyslel si Sherlock s rostoucí nadějí.

„Pane Harmone. Děkuji, že jste byl ochoten se s námi sejít,“ oslovila ho Aronsenová břitce. „Já jsem Lauren Aronsenová a tihle dva jsou vyšetřovatelé naší firmy, Sherlock Holmes a Joe McGinty. Byli jsme najati, abychom znovu otevřeli a vyšetřili vraždu Levona Singletona z března 2000.“

V Harmonově obličeji se nepohnul ani sval. Hleděl na Aronsenovou v úplné tichosti.

„Mluvila jsem s kanceláří oblastního státního zástupce,“ pokračovala Aronsenová dál, „ale nemají zájem o nový soudní proces. Takže se nemusíte bát soudního stíhání. Naproti tomu, pokud nám můžete poskytnout nějaké informace, které pomohou propustit z vězení nevinného člověka, mohlo by to mít významnou váhu, až budete žádat o podmínečné propuštění.“

Teď se Harmonovi něco v očích mihlo, ale nebyl to zájem; Sherlock se domníval, že to nejspíš bude opovržlivost. Už věděl, že na tuhle strunu nemá cenu hrát. Harmon si o podmínečné propuštění nebude moci požádat, dokud mu nebude dobře přes šedesát; co by ho na světě tam venku ještě mohlo lákat? Jediným člověkem, kdo za ním chodil na návštěvy, byla jeho matka – vězení mělo ještě papírovou knihu návštěv, bylo snadné ji pročíst – a teď už ho nenavštívila tři roky; buď zemřela, nebo je invalidní; a jeho další nejbližší příbuzný, sestra, za ním nebyla vůbec nikdy. Odřízla ho. Pravděpodobně aby chránila své vlastní dítě, skoro určitě chlapce, před jeho zhoubným vlivem.

„Takže.“ Aronsenová si položila ruce na stůl a vyčkávavě se na Harmona zadívala. „Co nám můžete říct o večeru, kdy zemřel Levon Singleton?“

Harmon jí nevzrušeně a znuděně pohled vracel. „O tom já nic nevím.“

Aronsenová se nadechla a zadržela dech, pak ho vypustila a opřela se v židli dozadu. Šlehla nepokrytě zamračeným pohledem po Sherlockovi. To ho překvapilo: myslel si, že Aronsenová bude do Harmona šít mnohem déle, než to vzdá, ale tohle bylo fajn; Harmon zatím neměl čas se naštvat. Sherlock se naklonil dopředu, každičký nerv v těle rozechvělý očekáváním. Cítil se naživu až do morku kostí, stejně naživu, jako když se tehdy vynořil z ledové vody fjordu, a možná i víc.

„Pane Harmone, sledujete zprávy z Cincinnati?“

Harmon se na něj podíval s nepokrytým pohrdáním. „Zprávy?

„Ano. Z Cincinnati, udržujete si pořád přehled?“

Harmon zvedl hlas do vysokého falsetu a posměšně napodobil Sherlockův přízvuk. „Samozřejmě že ano, starý příteli. Nosí mi noviny každé ráno do postele zároveň s čerstvě vymačkanou pomerančovou šťávou.“ Pak mu hlas klesl do obvyklého rachotu. „Jasně že se nedostanu k žádnejm zprávám.“

Sherlock přikývl, jako by to očekával. „Jediné, co uvidíte tady v televizi, bude nejspíš místní, chápu.“

Harmon Sherlocka setřel pohledem, jako by byl jenom kus chrupavky, kterou právě našel ve svém jídle.

„Takže,“ pokračoval Sherlock, „si tedy nejste vědom, že John Beerman kandiduje ve zvláštních volbách za osmnáctý volební obvod do Kongresu. Všeobecně je považován za favorita.“

Tohle vyvolalo reakci, cosi se v těch tmavých očích pohnulo, ale Harmonův obličej zůstal nehybný. Dlouho na Sherlocka zíral bez odpovědi a Sherlock bez námahy sledoval, o čem přemýšlí, až konečně řekl, jak Sherlock dokonale najisto věděl: „Pro koho pracujete.“

„Já ne -“ začala Aronsenová, ale Sherlock promluvil zároveň s ní: „Pro rodinu Darnella Rhodese. Jeho syn to ve světě někam dotáhl a chce očistit otcovo jméno. Nemá žádný zájem Beermana chránit… spíš naopak, abych řekl pravdu.“

Harmona Sherlocka sledoval s přimhouřenýma očima. „No tak míří do Kongresu. A co má bejt? Těžko touží po mým hlasu.“

„Trochu nefér, nemyslíte? Dva muži mají úmluvu a ta úmluva selže. Jeden z nich skončí tady a druhý míří do Washingtonu.“ Sherlock si nedělal iluze, že tenhle apel na Harmonův smysl pro spravedlnost bude něco platný; jen ho vedl směrem, kam chtěl, aby Harmon šel.

Fungovalo to. „Myslíte si, že to změníte? Dokonce i kdybych s váma mluvil, nikoho to teď už nebude zajímat.“

„Ó, korupce ne, to máte pravdu,“ přisvědčil Sherlock. „Ale ten zbytek? Nejsem expert na váš právní systém – ale objednaná vražda, ta je zločinem všude, ne?“

Aronsenová se pohotově chopila narážky. „Rozhodně. Moje dohoda s úřadem žalobce se vztahuje jenom na vás, pane Harmone.“

„Objednaná vražda, a dovedu si představit, že každého bude zajímat, co se tím Beerman snažil zakrýt.“ Sherlock si pořád nebyl jistý, ne na sto procent, ale teď se do toho vrhl po hlavě: čas odkrýt karty. „Jinou vraždu, tu spáchanou jedním z jeho vlastních příbuzných. Bratrem jeho manželky, abych byl přesný. Peterem Jamesem Conleyem, lépe známým jako PíDžej.“

Harmon vystřelil dopředu tak rychle, že stráž vykřikla: „Hej!“, ale Sherlock ani nemrkl. Teď doslova vibroval, třásl se divokou radostí, že měl pravdu. „Jak to k čertu můžete vědět?“ zasyčel Harmon. „O tomhle já jsem nikdy nikomu nic neřek‘.“

„Ale no tak, pane Harmone. Jste očividně inteligentní a tehdy jste byl v té hře na špici. Nebyl jste uvězněn celé roky – ani zatčen a propuštěn jako Kelly Lewisová, protože jste Beermanovi platil výpalné; vás nikdy ani nechytili, protože jste byl příliš chytrý a příliš opatrný. Nikdy byste Levona Singletona nezastřelil uprostřed ulice, a kdybyste musel, alespoň byste se obtěžoval zakrýt stopy. Nechal byste Deanu Clarkovou na pokoji. Samozřejmě, že to byl PíDžej. A vy jste rovnou volal Beermanovi, abyste mu dal vědět, jaký kolosální binec jeho švagr právě zanechal na vašem prahu, a on nemohl zaboha riskovat, že by PíDžeje opravdu chytili, že? Tak vás přesvědčil, abyste Deanu Clarkovou umlčel.“

Harmon se zase v židli usadil dozadu a výraz, který se mu teď objevil v obličeji, Sherlock dobře znal: napůl ohromení, napůl strach. Sherlock si povzdechl. „Je to úplně prosté.“ Ohlédl se po ostatních; Aronsenová a McGinty vypadali, že jsou v obraze, nebo alespoň dost blízko, ale Junior byl pořád celý paf. „Mám to pro toho nováčka zopakovat? Vypadá, že tehdy ještě potřeboval plínky. John Beerman byl před dvaceti lety v Cincinnati celkem známá veřejná osoba. Byl v úřadu kontroly nad policií, několik volebních období v městské radě. On a tady pan Harmon měli oboustranně výhodnou dohodu, kterou ze zřejmých důvodů drželi pod pokličkou. V roce 2003 naneštěstí rozběhl Cincinnati Enquirer sérii článků, které se do detailu rozepisovaly o vyšetřování obvinění z korupce, zahrnujícím i pana Beermana – tady s panem Harmonem to nemělo nic společného; Beerman byl namočený v lecčems – a on rezignoval, aby se vyhnul obžalobě. To byla pro vás tak trochu dvojitá rána, to si dovedu představit,“ obrátil se k Harmonovi. „Už vás nemohl chránit a vy jste na něj neměl žádnou páku, protože už nebyl v úřadu.“

Harmon přikývl. „Hodně z těch policajtů k němu bylo pořád ještě loajálních,“ řekl. „Všichni ti kámoši, co spolu chodili do školy; pořád s nima byl ve styku.“

„Tak se Beerman vrátil k rodinnému podniku, který bohatě těžil z jeho konexí, takže zbohatl,“ vysvětloval Sherlock Juniorovi. „Odstěhoval se na předměstí; stal se městským radním a pak krajským a teď kandiduje do Kongresu. Mají tam trochu krátkou paměť.“

„Ale co ta objednaná vražda,“ hlesl Junior, který pořád vypadal úplně vyjeveně.

Sherlock si povzdechl. „Beermanův švagr byl výběrčí výpalného. Zastřelil Levona Singletona, protože byl zbrklý a ukvapený idiot – až sem to chápete, ano? A tak to Beerman musel zahladit.“ Podíval se na Harmona se zvednutým obočím; možná Harmon tenhle kousek řekne sám.

Harmon ztěžka přikývl. „Říkal jsem mu, že jsme v pohodě. Kelly by se o tu holku postarala, nic by neřekla. Ale on trval na svým. A nabíd‘ mi spoustu prachů.“

„A vy jste peníze potřeboval,“ řekl Sherlock tiše.

„Jo. Jeden z mejch kluků… byl ve špatnej čas na špatným místě; přišel o spoustu peněz. Nemoh jsem zaplatit svejm dodavatelům a tihle chlápci, když neplatíte, ti vám to spočítaj‘ i s úrokama, víte? Takže jo. Já ty prachy potřeboval.“ Vydechl nosem. „Vyřídil jsem to.“

„Nepředpokládám, že by vám napsal osobní šek,“ poznamenala Aronsenová suše.

Tomu se Harmon dokonce usmál. „Ne. Je to mý slovo proti jeho.“

„Ne tak docela,“ řekl Sherlock. Rozzářil se úsměvem od ucha k uchu. „Protože máme něco, co jsme před sedmnácti lety neměli. Důkaz.“

**

„Zbraň, kterou byl zastřelen Levon Singleton, byla nalezena na místě činu,“ vysvětloval Sherlock. „Neregistrovaná, bez sériového čísla. Předpokládám, že jste mu ji opatřil vy?“

Harmon se ušklíbl. „Říkal, že ji chce na ochranu, když chodí do takovejch čtvrtí. A přitom jediná osoba, která kdy na tý ulici vystřelila, byl PíDžej.“

„Zbraň byla pokryta otisky prstů, ale nevypadalo to, že by se shodovaly s kýmkoliv, kdo tam byl. Neshodovaly se s otisky Darnella Rhodese ani s těmi Levona Singletona. Deanu Clarkovou vyloučili ještě předtím, než bylo nalezeno její tělo, protože poskytla otisky v dceřině škole, aby se mohla zapojit jako dobrovolník. Otisky porovnali s databází, ale žádnou shodu nenašli, což znamená, že nepatřily ani vám, ani Kelly Lewisové; oba už jste předtím zatčeni byli. Jediná osoba, jejíž otisky nebyly zkontrolovány, je PíDžej.“

Harmon byl skeptický. „Vy myslíte, že si nechá…“

„Nepotřebujeme, aby s čímkoliv souhlasil. PíDžej byl později dvakrát zatčen, jednou za řízení pod vlivem návykových látek a jednou za domácí násilí. Obě obvinění byla samozřejmě stažena, ale jeho otisky už v systému zůstaly. Vražda Deany Clarkové je pořád otevřený případ.“ Podíval se na McGintyho. „Jak těžké by bylo nechat ty otisky znovu porovnat?“

„Stačí jeden telefonát,“ řekl McGinty, v jehož hlase bylo jasně slyšet potlačované nadšení. „Zabere to pět minut.“

„Do toho,“ zavelela Aronsenová  a McGinty vstal a kývl na stráž. „Pane Harmone. Byl byste ochoten nám poskytnout písemnou výpověď?“

 

 

Reklamy

5 komentářů Přidejte váš

  1. hanetka píše:

    Milé zlaté, moc děkuju za komentáře, a dnes vás čeká poslední střípek. Takový popřípadový dojezd. Ale jaký dojezd! ❤

  2. Miona píše:

    Juhůů… Sherly řeší případ a neskutečně ho to baví! 🙂 Králíček ušáček na vlně geniálních dedukcí 🙂

  3. Kat píše:

    Hurá , Sherlock řeší případ a těší ho to.

  4. helsl píše:

    Sherlock JE na straně andělů, o tom nemůže nikdo pochybovat, nejméně on sám. Jak ráda bych mu to řekla!

  5. kratulablog píše:

    Sherlock je pořád ve formě, ale v jednání s lidmi je evidentně zralejší. A nejlepší jsou stejně ty momenty, kdy bezděčně nebo i vědomě postrádá Johna 🙂

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.