Hanetka: Znovuzrození – 6. kapitola

A poslední kapitola, ve které si Sherlock ujasní… vlastně všechno. Kým byl, kým je a kým chce být. A hlavně s kým chce být. Bály jste se, že to bude Michael? Tak schválně…

A na konci povídky ještě jednou mockrát díky vám všem, kdo to čtete, velké poděkování mým betám miamam a Rowaně, a největší dík patří Chryse, že to napsala a dovolila přeložit.

Užijte si to a zase někdy příště u něčeho dalšího.

 

Domů

 

Cestou zpátky do Cincinnati se nálada v autě od té ráno velmi lišila. Byli celí rozjaření a upovídaní, jen Aronsenová je občas tišila, když potřebovala zavolat: svému příteli z úřadu prokurátora, okresnímu státnímu žalobci, svému šéfovi. V jednu chvíli přidržela hovor, který právě přijala, otočila se v sedadle a podívala se na Sherlocka: „Vážně jste to všechno našel na webovce Enquireru?“

„Většinu, a taky na Beermanově volební stránce. Trik byl v tom, najít někoho dostatečně vlivného, kdo upadl v nemilost mezi lety 2000 a 2004 a kdo má přijatelnou spojitost s člověkem, který by mohl být PíDžej. Vlastně jsem PíDžeje našel na svatebních oznámeních.“

McGinty se podíval to zpětného zrcátka. „A mě jste tam nenašel?“

„Cože?“ optal se Sherlock s upřímným překvapením.

„Tahám vás za fusekli… skoro. To, co říkal tam o těch policajtech – všech těch z West Side – jak jeden druhýho znají, to je dost přesný. Já jsem chodil do Archbishop Elder s Patrickem Conleym a synovec mý ženy Kevin se oženil s Beermanovou neteří -“

„Na tom teď nezáleží, Beerman jde i tak ke dnu,“ řekla Aronsenová. „Firma je o tom taky přesvěd – ano, haló, jsem pořád tady. Děkuji… pane senátore, dobré odpoledne.“ Zvedla na McGintyho obočí v gestu ‚no co jsem říkala’ a otočila se v sedadle zpátky. „Asi si mě nepamatujete, ale setkali jsme se minulý rok na večeři pořádané naší firmou… och, děkuji, to je velmi milé. Ano. Ano, je to pravda. Státní zástupce pořádá zítra tiskovou konferenci. Ano. Rozhodně. Vy také.“ Ukončila hovor. „Začíná se to šířit; po té zítřejší tiskové konferenci bude každý politik ve státě Beermana pranýřovat a budou chtít, aby odstoupil.“

Aronsenové by se líbil Mycroft, pomyslel si Sherlock. „Myslíte si, že vznesou obvinění? Proti PíDžejovi?“

Aronsenová udělala obličej. „Po takové době? To je dost nejisté. Ale Beerman už nikdy nebude zastávat žádný úřad, to vám odpřisáhnu. A Darnella Rhodese propustí z vězení, s čistým rejstříkem a plnou omluvou od města, a to za to stálo. Kvůli tomu si nás najali. Už jste sehnal Michaela?“

„Ještě ne,“ odpověděl Sherlock. Michaelův telefon zvedl nějaký asistent s přísným příkazem sehnat Michaela, ať už dělá ohledně basketbalu cokoliv, kdyby volal Sherlock; ale Michael měl za půl hodiny končit, a tak Sherlock tomu asistentovi pověděl, aby mu vyřídil, ať mu zavolá zpátky.

Sherlockovi zazvonil mobil o pár minut později.

„Sherlocku,“ řekl Michael. Znělo to zadýchaně, jako by utíkal přímo z hřiště. „Povídej, člověče, co se děje? Přiměli jste ho k přiznání?“

„Ne, protože to neudělal,“ vysvětlil Sherlock. „To PíDžej.“

Michael zavýskl. „Já to věděl!“ vykřikl. „Věděl jsem, že víš o něčem, co si necháváš pro sebe, minulej večer jsem to poznal.“

„Nechtěl jsem ti dělat zbytečné naděje,“ řekl Sherlock důležitě.

„Jo, jasně. Přiměl jsi ho mluvit?“

„To ano, a co víc, ověřili PíDžejovu identitu a otisky prstů se shodují.“

Michael znovu zavýskl a pak řekl: „Oukej, pověz mi všechno, ale bleskem, mám na to tady jenom chvilku.“

Sherlock mu to stručně odvyprávěl a Michael vydechl: „Ty seš úžasnej, víš to, že? Tak co bude teď? Kdy mýho tátu pustí?“

„Počkej, dám ti Lauren,“ řekl Sherlock a předal jí telefon. Pár minut spolu mluvili a pak Aronsenová mobil Sherlockovi vrátila.

„Páni, já tomu prostě nemůžu uvěřit,“ ozval se Michael, když si Sherlock přiložil telefon k uchu. „Ty -“

„Poslyš,“ řekl Sherlock tiše. „Curtis Harmon má sestru, která ho už před lety odřízla, a nejméně jednoho synovce, možná i víc. Nic pro sebe nechce, ale ona by se měla dozvědět, co udělal, že se zachoval správně. Chápeš?“

„Rozhodně,“ řekl Michael okamžitě. „Postarám se o to. Promluvím si s ní osobně, něco pro ty kluky udělám, cokoliv budou chtít, jasný? Musím teď běžet, už tak mám zpoždění a ještě musím zavolat sestře, ale večer ti brnknu, než začne zápas, určitě, oukej? A děkuju.“

Sherlock zavěsil. Teď už dojeli k předměstí a na krajinu se snášel zimní soumrak. Sherlock se cítil podivně prázdný, jako by po něčem nejasně toužil, ale po čem? Po Michaelovi? Po domově? Po popřípadové oslavě, dortu, sexu? Možná to byl jenom popřípadový dojezd, zesílený steskem po domově. No, dort by dokázal sehnat dost snadno a v Cincinnati určitě mají i gay bary, a i kdyby ne, pořád je tu Grindr.

Když dojeli do centra, McGinty minul Sherlockův hotel a místo toho zahnul do garáží Fountain Square.

Aronsenová překvapeně vzhlédla. „Kam to jedeme?“

„Do Graeter’s,“ odpovědl McGinty. „Tady Sherlock je na sladký a nemůžeme ho přece nechat odjet z města s dojmem, že to nejlepší, co u nás máme, je čokoládovej dort s horkým karamelem, ne? Musím mu koupit ten nejlepší zmrzlinovej pohár na světě.“

„A který si myslíš, že je nejlepší na světě?“

„1870 Tower! To ví každej.“

„Ani náhodou. Nejlepší pohár je Třešňové srdce.“

„Ty ses zbláznila, ženská. Ten je z vanilkový zmrzliny! V 1870 Tower je ostružinová…“

Hádali se o to celou cestu do schodů na náměstí, dokud Sherlock neřekl: „Fajn, dám si oba.“

Takže si dali oba druhy poháru a hromadu čokoládových lupínků pro McGintyho, a limonádu Nektar pro Aronsenovou, která prohlásila, že žádnou zmrzlinu nechce, ale nakonec snědla skoro polovinu Sherlockova Třešňového srdce. Sherlock s ní potají souhlasil, že je lepší, ale skvělé byly oba. Už přemýšlel, jestli to sem stihne na Banánovou loďku, než odjede.

Když nakonec dojedli, Sherlock si se všemi potřásl rukou a vyrazil přes náměstí k hotelu. Musel obejít dočasně zřízené kluziště pro veřejnost, a tak ho kroky zavedly přímo kolem fontány, kde mu padla do oka plaketa nesoucí její název: Duch vody.

Sherlock zvědavě zvedl obličej. Teď, když se podíval pořádně, viděl, že malé postavy kolem fontány ve skutečnosti všechny nějak využívají vodu: pijí ji, koupou se, zalévají květiny. Padající voda zachycovala duhová světla z náměstí a blýskala se ve tmě jako diamanty; bylo to krásné. Sherlock se díval na fontánu a přemýšlel. Myslel na studnu, ze které Viktora nezachránili, ale Johna ano; na bazén; na akvárium. Na ledovou vodu fjordu, na rozlehlost jezera Michigan, na chladnou nezměrnost Pacifiku. Na Eurus, jak říká hluboké vody, Sherlocku, celý tvůj život, všechny tvoje sny. Myslel na to, jak molekuly té vody, které právě běsní kolem Sherrinfordu, jednoho dne protečou touhle fontánou, ve městě uprostřed rozlehlého prázdného kontinentu, tisíce mil od moře.

Sherlock se díval na vodu a pomyslel si: je čas jít domů.

Cestou do hotelu se usmíval. Už se necítil prázdný; cítil se naplněný – no, ponejvíc zmrzlinou, ale také pocitem, že svou cestu za sebepoznáním završil. Usmíval se ještě i ve chvíli, kdy vystoupil z výtahu a ucítil, jak mu v kapse zavibroval mobil.

„Ahoj,“ řekl Michael. V pozadí bylo slyšet pořádný hluk, ale tlumeně, jakoby z druhé strany dveří. „Mám jenom chvilku – zapomněl jsem, že dnes večer zápas přenáší ESPN, takže nás čekají nějaký interview, ale musel jsem ti poděkovat. Ty nevíš, co to pro mě znamená, nejenom pro moji rodinu, ale pro mě – přiměl jsi mě uvědomit si, jakým člověkem chci být, jakým člověkem bych měl být, nemůžu ti dost poděkovat a tolik ti toho dlužím -“

„Ne. Nedlužíš,“ přerušil ho Sherlock. Zavřel za sebou dveře svého pokoje a přešel k oknu, aniž by rozsvítil. „To já jsem tvým dlužníkem. Kdybys to nebyl ty, tu noc tehdy v Chicagu, nikdy bych si tím nedokázal projít. Nikdy bych se ani nedozvěděl, jakým člověkem bych měl být – a to v mnoha směrech, protože jsem si ani nebyl jistý, jestli chci ještě dál být detektivem, až dokud jsem nevyřešil tenhle případ. Teď jsme vyrovnaní. Nikdo nikomu nic nedluží, jsme přátelé.“

„Jenom přátelé?“ zeptal se Michael škádlivě.

„No… přátelé s výhodami.“

„Tak co bude teď? Kam pojedeš?“

„Domů.“

Chvíli bylo ticho a pak si Michael povzdechl. „Kruci. Věděl jsem, že mezi náma by to nikdy nefungovalo, ale… tak nějak jsem to musel zkusit, víš?“

„Já vím.“

„Králíčku ušáčku,“ řekl Michael velmi něžně. „Dávej na sebe pozor, ano? Nebuď moc hr. Vím, jaký jsi.“

„Pokusím se. Alespoň dokud nedoděláš ta práva. Bude to náramně pohodlné znát dobrého právníka.“

Michael se rozesmál a pak se ozval zvuk rozražených dveří a ten hluk z pozadí byl najednou mnohem hlasitější. „Rhodesi! Tak jdeš? Čekají na tebe.“

„Už běžím!“ křikl Michael a potom, zřetelně a pevně do telefonu: „Musím jít. Miluju tě, chlape. Opatruj se.“

Sherlock stál ještě chvíli u okna a obracel telefon v ruce. Znovu si vzpomněl, jak dělal totéž s mobilem Irene Adlerové, před všemi těmi lety na Baker Street. Nikdy by si nepomyslel, že ji ještě uvidí, a přesto ji viděl; teď byli přátelé a vždycky budou. Myslel i na Michaela. Napořád už budou součástí jeden druhého, právě tak jako s Irene a dokonce i s Victorem.

Poprvé po dlouhé době Sherlock pomyslel i na ten seznam, který si udělal tehdy v Baker Street; seznam věcí, kterými si je jistý. Měl rád chemii a hudbu, zmrzlinové poháry a dorty. Měl rád sex. Měl rád extrémní pocity: ledový šok fjordu, úplné ticho pouště, vítr ve tváři na silnici, bolest ve svalech po namáhavém běhu. Měkké povlečení a horkou sprchu. Případy a nadšení z dedukcí. To, co řekl Michaelovi, byla pravda: byl tím, kým měl být, Sherlockem Holmesem, jediným detektivem konzultantem na světě, ale byl i něčím víc. Bratrem, synem, přítelem, kmotrem. A jednoho dne možná bude mít i svého partnera. Teď už chápal, že to nikdy nebyl sex, co ho děsilo. Sherlock se celý svůj život pokoušel nemilovat, protože láska byla risk, a přesto si ho láska, ztráta i bolest našly. Poslední otázka, položená a zodpovězená: dokáže milovat a někdo ho může milovat na oplátku. Ne Michael, ale díky Michaelovi teď věděl, že je toho schopný.

Sherlock se odvrátil od okna. Mobil připojil k nabíječce, rozsvítil světlo a pověsil si sako; pak bez cavyků smetl všechny poznámky k případu z postele do koše a naskládal polštáře zpátky. Z jakéhosi nostalgického hnutí mysli si zapnul televizi a přepínal programy, dokud nenašel zápas v Torontu, uvelebil se v polštářích a tak napůl sledoval hru – nikdy předtím se na basketbal nedíval, ale nebylo těžké pochopit, o co jde – a napůl přemýšlel o návratu domů. Mohl by chytit let hned zítra, po té Banánové loďce samozřejmě. Musí koupit pohled pro Rosii a taky by měl asi zavolat Irene, aby jí dal vědět, a říct jí, že tu motorku může prodat… v Londýně by si mohl koupit novou, možná Ducati. Když ho všechno začne nudit, prostě by mohl vypadnout ven, vyrazit, kam by se mu zachtělo, najít si gay bar… a proč nejít prostě do nějakého v Londýně? Sherlock se roztržitě zamračil. Nebylo to tak, že by mu záleželo na tom, co si o jeho činech pomyslí široká veřejnost; na tom mu nesešlo nikdy a nic z těch nesmyslů ani nebyla pravda. Čího mínění se tedy bál? Matčina? Mycroftova určitě ne. Sherlock byl teď už zběhlý v rozpoznávání podivných kouzelnických triků vlastní mysli: bylo tu něco, co sám před sebou skrýval, ale nedokázal zjistit, co to je.

Ozvalo se zaklepání na dveře.

Sherlock překvapeně vzhlédl. Kdo by to mohl být? Určitě si neobjednal žádné jídlo. Možná nějaký zbytečný projev vděčnosti od Michaela, nebo snad od té právnické firmy. Sherlock sklouzl z postele a došel otevřít dveře, a za nimi stál John.

Sherlock byl tak překvapený, že tam chvíli jen stál se spadlou bradou.

„Ahoj,“ řekl John. Usmíval se, i když vypadal unaveně – právě dorazil z letiště, minimálně jeden let měl zpoždění nebo ho přesměrovali – a taky trochu nervózně, z jakéhosi důvodu, který Sherlock nedokázal odhadnout. „Máš teď, ehm, něco na práci? Máš tu někoho?“

„Ne, proč bych měl -“

„Dobře,“ řekl John odhodlaně, přitáhl si Sherlockovu hlavu dolů a políbil ho.

Sherlockovi vypadl minimálně na tři vteřiny mozek úplně offline, než všecko zapadlo na místo s takovou silou, že to s ním doslova fyzicky trhlo, takže jen zalapal v Johnově náručí po dechu: „Och!“ A pak se mu vrhl kolem krku, objal ho a vracel mu polibek tak náruživě, jako by do toho jediného okamžiku mohl vměstnat všechny ty promeškané polibky, všechny ty dny a měsíce a roky, kdy Johna měl políbit a neudělal to. Samozřejmě, samozřejmě, tohle byl důvod, proč se nezamiloval do Michaela, protože už miloval Johna. Vždycky Johna miloval a nikdy si to neuvědomil, až do téhle chvíle, kdy se tu John nějakým zázrakem objevil. Teď, jak tu Johnovi polibek vracel, byla to rozjařenost, přesahující časoprostor, měnící život v základech, a bylo to úplně a naprosto správné, protože to byl John. John, který ho doopravdy na sto procent znal; s Michaelem byl Sherlock svým nejlepším já, ale s Johnem může být sám sebou a John ho bude pořád chtít, pocestuje přes oceán a polovinu zeměkoule, jen aby ho políbil.

Po pár minutách museli nabrat dech a John se uchechtl. „Ty vážně nemáš společnost?“

„Jistěže ne, proč bych měl mít?“

„Takže teda můžeme jít dovnitř?“

Sherlock si uvědomil, že ještě pořád stojí na chodbě a zády se opírá o dveře. Naštěstí měl kartu k pokoji pořád v kapse. Otevřel dveře a přidržel je Johnovi, aby mohl dovnitř zatáhnout svůj kufr. Tomu maličkému kousku jeho mozku, který se nezaobíral úmyslem přilepit svoje rty zpátky k Johnovým, najednou zčistajasna došlo, že John je doopravdy tady. „Co tady děláš?“

„Volala mi Irene,“ řekl John a shodil z ramen bundu. „Byl to tak trochu šok, zapomněl jsem, že není mrtvá.  Zeptala se, jestli už jsem si vytáhl hlavu ze zadku a uvědomil si, že tě miluju, a já řekl, že ano, už před celými věky, ne, že by jí do toho něco bylo, a ona zase, že v tom případě bude lepší sem honem vyrazit, protože tys odjel s nějakou sportovní superhvězdou a ona si myslí, že by ses do něj mohl zamilovat.“

„To bylo kvůli případu,“ bránil se Sherlock. „Nemohl bych se zamilovat do Michaela, protože už jsem se zamiloval do tebe. Vždycky jsi to byl ty;  jen jsem si to až doteď neuvědomil.“

„Takže vy dva jste spolu ne…“

„Ne v tom smyslu, jak to myslíš, to ne.“

„Ale něco jste spolu měli,“ řekl John, ne jako otázku.

„No, ano.“

John zvedl obočí. „A byl jsi nebo nebyl vlastně na obří sexuální jízdě, když jsi tu kolem svištěl na motorce?“

„Byl,“ přiznal Sherlock.

John se rozesmál. „Já to věděl! Věděl jsem, že v tom něco bude. Ty, ze všech lidí na světě, jedeš do Grand Canyonu!“

Sherlock se taky neubránil úsměvu. „Tam jsem zažil fantastický orál.“

John ho chytil rukou za nadloktí. Ve tváři měl směs pocitů, které Sherlock tak úplně nedokázal rozluštit: už ne úplně smích, ne docela otázku. „Myslel jsi to vážně? To, cos právě řekl? O tom, jak to vnímáš, co cítíš… ke mně.“

„Jistěže jsem to myslel vážně. Proč bych takovou věc říkal, kdybych ji nemyslel vážně?“

„I po tom všem? Cos zažil a viděl?“ John se zhluboka nadechl a skoro, ale přece ne úplně se dotkl tenké jizvy nad Sherlockovým levým obočím. „Po tom všem, co jsem ti udělal? Pořád mě chceš?“

Sherlock se na něj díval, upřímně zmatený. „Jak bych kdy mohl chtít někoho jiného?“

Johnův obličej se rozzářil úsměvem jasným jako východ slunce na poušti. „Skočit na to letadlo a přiletět sem… to byla ta nejšílenější věc, jakou jsem kdy udělal, myslel jsem, že jsem se musel zbláznit, když si myslím, že bys kdy mohl…“

Sherlock se taky usmíval; nemohl si pomoct, když viděl Johna zářit takovým jasem. „A to ses zúčastnil invaze do Afghanistánu.“

John si ho znovu přitáhl do náruče, znovu se rozesmál a začal ho líbat. „Irene tvrdí, že tys prováděl věci, jaké jsem ani já nikdy neudělal.“

„Mhm.“ Sherlock začal couvat a táhl s sebou Johna k posteli. „Těším se, až to zjistím. Ty víš, jak jsem zvědavý…“

Zarazili se o postel a padli do ní, svalili se na ovládání k televizi a nějak se jim podařilo zesílit zvuk až nadoraz. John vystřelil do sedu a ztuhl s pohledem upřeným přes Sherlockovo rameno. „Počkej, to je… to je ten chlápek, co jsi s ním byl? Ty se na něj díváš v televizi? Který to je?“

„Ehm… ten, co právě chytil míč.“ Michael na obrazovce právě ukázkově trefil koš přes půlku hrací plochy a Sherlock potěšeně řekl: „Jé, podívej, skóroval.“

Kamera krátce zabrala zblízka Michaelův rozjásaný obličej a Johnovi spadla brada. „To je on? Ale ten je neuvěřitelný! Je tak fit, a je mladý a vysoký a -“

„- nejsi to ty,“ dokončil Sherlock, vypnul televizi a přitáhl si Johna zase zpátky dolů k sobě. „A proto o něj nemám vůbec žádný zájem.“

Líbali se a líbali, John si zapletl prsty do Sherlockových vlasů a Sherlock otočil hlavu, aby se Johnovi přitulil do dlaně. „Chceš si nechat ty vlasy teď takhle?“

„Proč, líbí se ti to takhle víc?“

„Ne, stýská se mi po kudrnách. Kdysi jsem o nich fantazíroval.“

Sherlock se mu usmál do dlaně. „Zase si je nechám narůst.“ Začal líbat Johnovy prsty, jeden po druhém, a vtáhl si je špičkami do úst, aby zjistil, jak chutnají. John zasténal a přitáhl si ho pevněji.

„Co ještě jsi dělal na tom motorkářském výletu?“

„Mhm.“ Sherlock si nechal vyklouznout Johnovy prsty ze rtů a prolíbal si cestičku dolů k jeho zápěstí, kde mu rozepnul manžetu. „Propracoval jsem se všemi kategoriemi na Grindru, zažil jsem ménage–à-trois, nechal jsem strašně divného chlápka v San Franciscu, aby mi naplácal…“ Najednou mu něco došlo. „Johne.“ Vysoukal se nahoru, aby zase byli tváří v tvář. „Je něco, co jsem nikdy neudělal. No, zkusil jsem to obráceně, ale já vlastně nerad dělám top, a bylo to… Asi jsem čekal. Tehdy jsem nevěděl proč, ale teď je to jasné, čekal jsem na tebe.“

John vzal Sherlockův obličej do dlaní a zadíval se mu hluboko do očí. „Vážně?“

„Vážně.“

„Sherlocku Holmesi, říkáš mi, že po tom všem jsi pořád ještě panic?“

„Ve velmi úzkém a specifickém smyslu toho termínu myslím, že ano, jsem.“

John se zazubil, celá tvář se mi svraštila do nádherných vrásek smíchu. Sherlock zatoužil políbit každičkou z nich. „Budeš si myslet, že je děsný, když řeknu, že jsem možná fantazíroval i o tomhle?“

Sherlock zvedl obočí. „I tak jsem extrémně zkušený.“

„To bych řekl,“ připustil John. „Žádný panic by mi takhle nedokázal cucat prsty. Udělej to ještě.“

Sherlock to udělal ještě, a pak rozepnul Johnovi druhou manžetu a sázel drobné polibky na puls v Johnově zápěstí, skoro opilý jeho vůní a hebkostí jeho kůže. John si mezitím razil cestu dolů po Sherlockově krku, což bylo tak rozptylující a nádherné, že Sherlock musel zvrátit hlavu dozadu a zasténat a pak musel čenichat kolem, aby to zápěstí znovu našel. John měl na manžetě malou skvrnku – červená řepa, posloužila mu okamžitě jeho mysl, strouhaná – och! „Johne! Kde je Rosie?“

„Doma,“ řekl John, který měl plné ruce práce s rozepínáním Sherlockových knoflíků. „S Tal.“

„S Tal? To myslíš Talithu? Kde, ve tvém domě?“

„Dům jsem prodal. Jsou v Baker Street.“

„V Baker Street?“

John se vytáhl nahoru, aby se na něj podíval. „Poslouchal jsi aspoň jednou, když jsem se s tebou pokoušel mluvit o té přestavbě, ne?“

„Ehm,“ udělal Sherlock. Snažil se rozpomenout alespoň na jedinou věc, o které se John zmiňoval, ale úplně selhal.

Ale John se jenom zazubil. „To je docela v pořádku, paní Hudsonová a já jsme to s tebou stejně už dávno vzdali. Rozhodli jsme se, že když se dávají nové trubky kvůli kuchyni, můžeme zrovna tak už přestavět horní patro, kde býval můj starý pokoj. Teď jsou tam dvě ložnice a mezi nimi koupelna – tam bydlím já s Rosie – a pak jsme předělali půdu na jakousi garsonku; je tam ložnice se sedacím koutem a malá lednička a vařič a konvice, s přilehlou koupelničkou, pro Tal. Myslel jsem, že by tam mohla bydlet Rosie, až bude starší.“

„Tys to věděl,“ řekl Sherlock užasle. „Když já jsem si ještě nebyl jistý vůbec ničím, tys už to věděl.“

„Ne tak docela,“ usmíval se John pořád Sherlockovi do očí. „Nevěděl jsem to jistě, i když naděje jsem si dělal. Ale věděl jsem, že mě chceš zpátky v Baker Street, a věděl jsem, že to je místo, kam patříme. Přestěhoval jsem si věci do svého starého pokoje, ale…“

„Ale přesuneš si je do mého,“ řekl Sherlock rozhodně. „Prosím,“ dodal rychle.

John se znovu usmál a palcem pohladil Sherlocka po lícní kosti. „Moc rád,“ řekl a přitáhl si ho k dlouhému polibku, ze kterého měl Sherlock pocit, že se roztápí jako horká čokoláda.

Právě když si Sherlock myslel, že bude nejlepší vrátit se k té záležitosti s knoflíky, John se zase odtáhl a řekl: „Vadilo by ti, kdybych se dal trochu do pořádku? Tohle je výjimečná příležitost. Byl jsem po letadlech skoro zatracenou věčnost a nechci nic pokazit, když budu celý zarostlý a zpocený.“

„Ty nemůžeš nikdy nic pokazit, ale posluž si,“ řekl mu Sherlock.

Když se John zavřel v koupelně, Sherlock seskočil z postele a našel ve svém kufru lubrikant a kondomy. Byly tam už od odletu z Kalifornie. Nachystal je na noční stolek. Když spal na podlaze, použil jako polštář srolované ručníky, a tak tam položil i jeden z nich. Sprcha pořád ještě tekla, a tak potají zapnul televizi, aby zkontroloval skóre – Lakers vedli, skvělé – a pak ji zase vypnul a ovládání uklidil, aby se jim zase nepřipletlo do cesty. Když John vyšel ven, jenom v ručníku a s úsměvem od ucha k uchu, Sherlock řekl: „Možná tam taky zaskočím,“ a protáhl se do koupelny za něj.

Rychle, ale horlivě a pečlivě se vysprchoval a vrátil se do postele. Upustil ručník na zem a nahý se vyšplhal vedle Johna, který začínal vypadat znepokojivě ospale.

„Ale ahoj,“ přivítal ho John, kterého vytrhlo z dřímoty, když ho Sherlock objal dlouhýma nohama. „No není to žhavé objetí?“

„Och, já dokážu být velice žhavý,“ zapředl Sherlock. „Líbilo by se ti, kdybych ti to ukázal?“

„To by se mi líbilo strašně moc,“ řekl John a natáhl ruku, aby zhasnul světlo.

Kdyby mělo všechno proběhnout přesně tak, jak to chtěl Sherlock, zůstal by vzhůru celou noc, mapoval by každý vzácný objevený centimetr Johnova těla, zjišťoval by, co mu přináší největší rozkoš, ukazoval mu každou z dovedností, které získal na svých cestách, a pobízel by Johna, aby vybalil vlastní zásobu triků. Ale John byl očividně unavený a tak jako tak měli všechen čas na světě; měli celý zbytek svých životů. Takže poté co Sherlock strávil trestuhodně krátkou (jak si rozhodně myslel) dobu vychutnáváním si pocitu Johnova těla na svém, nasměroval jeho ruku mezi svoje nohy – kde už byl tvrdý jako skála a ronil nedočkavé kapky – a v nevysloveném pozvání mu ji tam přitiskl.

„Už jsi, ehm, někdy něco…“

„Hračky – a to bylo dost dobré.“

„Dej mi vědět, kdyby se ti to nelíbilo, oukej? Nemusíme v tom pokračovat. Můžeme dělat, cokoliv jen chceš.“

„Chci vědět, jaké to je, cítit tě uvnitř v sobě,“ řekl Sherlock. Byl nedočkavý, z největší části chtíčem a zvědavostí, ale taky nervozitou; měl podivné nutkání spěchat, jako by si to John mohl rozmyslet. Dostal to ze sebe chraplavě, takže jeho hlas zněl i jeho vlastním uším jako vzdálené hřmění bouřky, a John zasténal: „Ach, ježíšikriste.“

Sherlock se upamatoval, aby vydechl a zatlačil proti, když se do něj dral první Johnův prst. Byl trochu překvapený automatickým obranným sevřením  – přece to chtěl – ale John na to šel pomalu a opatrně a on se brzy uvolnil. John ho líbal a mumlal mu hřejivou litanii: „Ty jsi úžasný, jsi brilantní, tak horký, je tohle dobré, chceš už víc,“ a když druhým prstem dosáhl k jeho prostatě, Sherlock vykřikl a v návalu dychtivosti roztáhl nohy. Najednou byl lačný něčeho víc a pocítil prchavý záchvěv soucitu s medvědem Jeffem: nechat se prstit bylo vážně fantastické, pokud tomu člověku, co vám to dělal, záleželo na tom, jak moc si to užijete.

Johnovi na tom rozhodně záleželo a očividně si to užíval stejně jako Sherlock. Zasténal, kdykoliv Sherlock zanaříkal a vyklenul se, třel si vlastní erekci o Sherlockovo odtažené stehno; líbal ho, dlouze a dychtivě, laskal mu bolestně toužící penis, a když zabořil hluboko do Sherlockova těla tři prsty, broukal: „Podívej se na sebe, jsi neuvěřitelný, nemůžu se dočkat, až budu takhle hluboko v tobě sám.“

Ano,“ zasténal Sherlock, napůl bez sebe rozkoší a zoufalou touhou cítit, jak ho Johnova mohutná erekce roztáhne doširoka.

„Ano?“ optal se John potutelně a ohnul prsty tak, až se Sherlock celými zády prohnul nad postel.

„Ano, Bože můj, teď, ano,“ vykřikl Sherlock.

„Oukej, oukej,“ smál se John. Vytáhl z něj prsty, což Sherlocka přimělo znovu vyklenout záda, a nastavil Sherlockovy boky tak, jak je chtěl mít. Pak hmátl na noční stolek. „Dobrá práce, tohle,“ řekl a vytáhl kondom z balíčku s tak samozřejmou zručností, že si Sherlock nemohl pomoct, aby mu nezáviděl; jemu to zatím nešlo tak hladce. „Jsi docela dobrý student.“

„Tak už pojď do mě,“ dožadoval se Sherlock. „Čekal jsem na to celý svůj život.“

„No tak to ještě minutku můžeš vydržet,“ tišil ho John k zbláznění vesele, zatímco si vymačkával lubrikant do dlaně. Sherlock se svíjel, když po něm Johnovy kluzké prsty přejížděly a hladily ho kolem uvolněného vstupu, sténal a snažil se přirazit k Johnově ruce. Pak slyšel, jak lubrikant cvakl o noční stolek, a zvuk, jak si ho John nanáší na vlastní penis, nesnesitelně pomalu.

Johne –

„Šššš,“ ozval se Johnův hlas je centimetry od jeho vlastních úst, a pak ho John políbil, a když se Sherlock nadechl k žádosti, aby ho John ošukal hned teď, John se vedral dovnitř a všechen ten vzduch mu se zasvištěním unikl z plic.

„Dobrý?“ optal se John, sám trochu bez dechu.

„Ach můj Bože,“ zajíkal se Sherlock. „Ach můj Bože.“ Mít Johnovo tělo ve svém byl ohromující, jásavý pocit, jako okamžik odhalení případu, ale ještě lepší, jeho mysl i tělo se tím vjemem úplně rozsvítily. Vůbec to nebylo jako sex s Jeffem. Z toho měl úplně špatný pocit; bylo to příliš a nepříjemně intimní, dusivé, jako by byl chycený do pasti, ale z tohohle se cítil… jakoby zdvojený, jak by byl sebou i Johnem zároveň, a jediné, po čem toužil, být ještě blíž. „Hlouběji, víc, chci…“

John si pomalu razil cestu dál, až na doraz, a když se Johnovo tělo přitisklo k jeho tak pevně, jak to jen šlo, Sherlockovi se před očima roztančily hvězdičky. „Och, ty jsi tak krásný,“ vydechl John, „fantastický, dýchej, jen dýchej…“

„Já dýchám,“ ale Sherlock nedýchal. Sotva Johna potmě viděl, ale velmi dobře si uvědomoval každý centimetr jeho těla, jako by bylo zalité světlem. „Já…“

„Já vím.“ John se mu nosem přitulil ke tváři, přejel rty po Sherlockových ústech a lícních kostech. Sherlock zavřel oči. Lidi nebyli stavění, aby toho cítili tolik, alespoň Holmesové ne, a najednou byl tak plný pocitů a vjemů, že kdyby se dál díval Johnovi do očí, určitě by popraskal ve švech.

John si s ním propletl prsty a pomalounku se zhoupl, sotva se uvnitř něj pohnul. Ten pocit nebyl úplně příjemný, nebýt toho množství lubrikantu, co John použil, docela by to pálilo, ale Sherlock to prodýchával a soustředil se na Johnovy ruce držící jeho a po chvilce se jeho tělo začalo uvolňovat.

„Lepší?“ optal se John.

Sherlock otevřel oči, aby je mohl zvednout v sloup. „Určitě jsi všechny ty ženy neokouzlil svojí jiskrnou konverzací. Ukaž mi, co to bylo, nebo tady usnu.“

John povytáhl obočí a pohnul se, očividně ho ani na okamžik neošálil. „Ale ano, já ti to ukážu… pokud si myslíš, že to zvládneš.“

Sherlock se ušklíbl. „Řekl jsem ti – kurva!“

John popadl Sherlocka za boky a prudkým pohybem zasáhl s neomylnou přesností Sherlockovu prostatu. Sherlockovo tělo se napjalo v křeči a před očima mu vybuchly hvězdy.

„Myslel jsem si, že by tě to mohlo připravit o řeč,“ poznamenal John vesele a nasadil dychtivé tempo.

Sherlocka mlhavě napadlo, že by se toho měl taky nějak účastnit – dělal medvěd Jeff něco, nebo jenom nepřetržitě žvanil? – ale zdálo se, že se nezmůže na víc, než svírat prostěradlo a lapat po dechu. Bylo to fantastické. Přesně, jako byl sex lepší, než si kdy představoval, sex s Johnem byl lepší, než cokoliv kdy zažil. Sherlock pocítil chvilkovou vděčnost, že strávil tolik času experimentováním s lidmi, na kterých mu nezáleželo, takže teď může ocenit, o kolik je to lepší s někým, koho miluje.

Sherlock sklouzl po posteli při zvláště horlivém přírazu a John zpomalil: „Promiň, jsi v pořádku?“

„Tvrději,“ zajíkl se Sherlock.

„Cože?“

„Víc. Tak tvrdě, jak dokážeš.“ Extrémní pocity, pomyslel si Sherlock jako v mlze, zvedl ruce nad hlavu a vzepřel se o čalouněné čelo postele.

„Fááájn,“ protáhl John. Zvedl se na kolenou trochu výš, jednou rukou popadl Sherlocka za nohu, druhou se opřel o čelo postele a přirazil. Sherlock zavyl jako toulavá kočka, napůl bez sebe slastí a vědomím, že to je John a že je v bezpečí, i když ho bezhlavě šuká. Bylo to, jako by byl John stvořen přímo pro něj, sexuální partner na zakázku, kategorie Grindru číslo jedna: dokonalý pro Sherlocka. John bude ochotný k čemukoliv, po čem Sherlock zatouží. Naplácá mu, nafackuje, sváže ho, zašuká ho do matrace; ale bude se se Sherlockem i milovat se vší láskou a něhou na světě. John teď našel obzvláště dobrý úhel a Sherlock znovu zavyl, vyklenul záda a jednou rukou si přitáhl i druhou nohu. Johnovy pohyby teď byly rychlejší a mělčí a Sherlock věděl, že se blíží k vrcholu. S nadšením by to protáhl na celou noc, ale nějaká maličká rozumná částečka v jeho mozku věděla, že bude lepší to ukončit, aby měl zítra vůbec šanci se postavit na nohy.

Sherlock pustil nohu, znovu se vzepřel a ve volné ruce sevřel svou erekci. Lubrikant už začal být lepkavý, ale na tom nesešlo: ruku měl zpocenou a penis ronil kapky a sám byl natolik vzrušený, že by se nejspíš dokázal udělat i smirkovým papírem. Vědomí, že John ucítí, jak vrcholí – že i John už je na hraně, uvnitř něj, uvnitř Sherlocka, ho strhlo přes okraj a on úplně ztratil dech, hlavu zvrátil dozadu, otevřel ústa v náhlém bezhlasém výkřiku, klínem se mu prohnala horká vlna a vytryskla mu přes ruku.

„Ach Bože,“ zasténal John, „tak krásný, ty jsi tak…“ Pustil se čela postele, popadl Sherlocka za boky znovu oběma rukama, vytáhl ho nahoru, aby se do něj mohl tvrdě zabořit, a prokřičel se vlastním vrcholem, jako by mohl vynahradit ten Sherlockův němý.

Když skončil, John se na chvíli zadýchaně svalil na Sherlocka, a pak se narovnal, opatrně z něj vyklouzl, stáhl si kondom, jemně Sherlockovi narovnal nohy a sáhl po ručníku, aby ho očistil. Sherlock se pořád cítil roztříštěný na kousky: oči měl zavřené, lapal po dechu, třásl se doznívajícím orgasmem. John ho otřel a pak si ho přitáhl k sobě, pevně si ho přitulil do jamky mezi ramenem a krkem a Sherlock se okamžitě rozhodl, že tohle je jediný způsob, jak bude po zbytek svého života usínat.

„Dobře, že tu mají čela postelí přišroubovaná ke zdi,“ vypravil ze sebe konečně, když si myslel, že už zase dokáže vyslovit celou větu.

„Ne,“ řekl John, propletl si ruku do Sherlockových příliš krátkých vlasů a zvedl mu obličej vzhůru. „Nedělej to. Podívej se na mě.“

Sherlock se podíval. Nebylo to tak těžké, jak si myslel. V laskavém teple Johnových očí cítil, jak poslední zbroj jeho vnitřního chladu taje jako led na slunci. Díval se na Johna a John se díval na něj, na jeho zranitelnou nestřeženou tvář, a najednou věděl, že John ho tak viděl vždycky.

„Miluju tě,“ řekl. Prosté vyslovení faktu, ale zdálo se, že je ta pravá chvíle, aby to řekl.

„Jo,“ dopověděl John. Usmál se. „Taky tě miluju.“

Sherlock se pousmál a pak se zase uvelebil hlavou na Johnově rameni, a tentokrát ho John nechal. Objal Sherlocka rukama a během chvíle se mu dech ustálil, zpomalil a prohloubil. Usnul.

Sherlock sám byl příliš šťastný, než aby spal. Omotal se kolem Johna tak úplně, jako by se do něj snažil skrz kůži vsáknout, a rozzářeně se usmíval do tmy. John! Tady, se Sherlockem, nahý! Po všem tom svém hledání a pátrání, to, co na světě potřeboval nejvíc, měl celou dobu přímo před sebou.

A neměl teď jenom Johna, uvědomil si Sherlock náhle: měl i Rosii. Získal partnera a dítě, všechno za jedinou noc. On, Sherlock Holmes, měl rodinu. Sherlock zavřel oči a cítil, jak se ho zmocňuje plná tíha radosti, úžasu i zodpovědnosti. Rodina. Už žádné riskování života, aby dokázal, jak je chytrý; jenom aby je chránil, nebo pro ně udělal svět lepším a bezpečnějším místem, pro Rosii. John se o něj postaral, a on se teď bude starat a Johna a Rosii, a Talithu a paní Hudsonovou, a Molly a Lestrada; a Mycrofta, a dokonce i o rodiče a sestru, místo Mycrofta.

Tím, že mi zachránila život, mu stanovila cenu, řekl Sherlock Johnovi před tolika měsíci. A já nevím, co si s takovou měnou počít. Teď už to věděl. On a John budou žít v Baker Street s Rosie, a budou řešit případy a pomáhat lidem. Pomyslel si, že Mary by s tím souhlasila.

Sherlock objal Johna ještě těsněji, ten udělal: „Mmf,“ přitáhl si Sherlocka do náruče ještě víc a okamžitě začal tiše chrápat. Chudák John, který toho má za sebou tolik… Sherlock prudce otevřel oči, jak ho napadla brilantní myšlenka. Nemusejí se přece vracet rovnou zpátky! O Rosii je s Talithou a paní Hudsonovou dobře postaráno a Sherlock může prohodit slovo s Mycroftem, aby na to dohlédl. John potřebuje dovolenou. Neměl ani pořádné líbánky, s tím Maryiným těhotenstvím a tím, jak jí bylo každé ráno špatně a ani se nemohla opít tropickými drinky, a to už je víc jak rok.

Ano. Dovolená. Budou dlouho vyspávat a líně a pomalu se pomilují, dají si zmrzlinu a pak zamíří někam na jih – někam, kde je tepleji, jak řekl John. Možná by mohli jet podél Mississippi dolů do New Orleans, tam John nikdy nebyl; budou potřebovat auto, ne motorku… kabriolet! Najmou si kabriolet. Stejně si vždycky myslel, že by si ho rád zkusil řídit. Pojedou do New Orleans a zažijí hurikány a bláznivý opilý sex a pak si zajdou na lívanečky a café au lait, aby zahnali kocovinu. Až se jim to omrzí, můžou zamířit na východ, zastaví se každé ráno ve Waffle House na snídani – Sherlock Waffle House vroucně miloval – a pojedou dolů na Floridu až do Miami. Ukáže Johnovi starý noční klub Johna Franka Hudsona a půjdou na South Beach a Sherlock se spálí a John se opálí a budou se milovat s pískem ve vlasech a bude to úžasné. A pak možná pojedou zpátky na sever – ne, poletí zpátky, přes moře a domů. Brzy bude prosinec, Rosiiny první Vánoce, jejich první společné Vánoce, a všechno bude muset být dokonalé.

Sherlock znovu zavřel oči a cítil se dokonale šťastný. Nebude to stejné jako dřív, řekl John, ale může to být ještě lepší. John nakonec není tak úplný idiot, což je jen dobře, protože Sherlock má v úmyslu strávit s ním celý zbytek svého života. Nemohl se dočkat, až začne. V kolik že otvírají v Graeter’s? Kolik různých druhů zmrzliny si může člověk dát na Banánovou loďku? Možná by si měli dát dvě. A polevy… budou si muset dát horký čokoládový karamel, samozřejmě, a možná marshmallow, nebo možná smetanovou?… A třešničku navrch, John ji strčí Sherlockovi do pusy a on pak bude moci olíznout Johnovi šlehačku z prstů, diskrétně samozřejmě, a… Sherlock usnul.

**

Dali si horký čokoládový karamel a marshmallow a bylo to senzační.

 


 

Reklamy

19 komentářů Přidejte váš

  1. Blanch píše:

    Mio, prosím, prosím, mohla bys zveřejnit můj předešlý příspěvek? 😀
    WP ho nechtěl propustit asi kvůli délky a čeká na schválení. Díky 😉

    1. miamam píše:

      Ha, sedím u toho až teď – puštěno 😀

      1. Blanch píše:

        Děkuji vřele 😀
        Jsem to mezitím hodila Hanetce i na AO3 😀

  2. Blanch píše:

    Musím přiznat, že jsem ti, Hanetko, chtěla nechat komentář ke každé kapitole, aby ti mohl udělat radost :), ale doufám, že nakonec postačí tento jediný 🙂
    Beztak jsem se tu vyspamila už dosytosti.

    Přes svátky jsem jela k rodičům, byla v podstatě tři týdny bez počítače a nemohla v podstatě nic číst, ani psát. Tento tvůj překlad jsem si naštěstí chytře stáhla před odjezdem do jednoho souboru a vložila do mobilu s tím, že pojedu čtyři hodiny vlakem a nebudu mít co dělat. Bohužel cesta vlakem byla dost peklo, takže na to nebyl čas. Ale jsem v podstatě strašně ráda, protože při návštěvě rodičů (kdy jsem teda byla hlavní hospodyňka, mám nemocné rodiče, plus nechodící devadesátiletou babču) jsem v mezi přestávkami, kdy to jen šlo, četla Znovuzrození. Internet na mobilu většinu času nešel, takže jsem to ocenila o to víc.

    Myslím, že nemusím říkat, žes povídce dala úžasnou podobu v češtině, on to v angličtině byl zážitek i tak (i přes moji neoblibu v mezi kapitolách, jasné…), ale je pravda, že tohle jsem si vážně užila víc. Ani ne proto, že bych lépe rozuměla, s angličtinou nemám vůbec problém, ale asi už samotný fakt, že jde o můj rodný jazyk, ke kterému mám milující vztah, tu povídku pozvedl daleko víc, než jsem ji původně vnímala.

    První dvě kapitoly naprosto zbožňuju. Jakožto nefanoušek poslední řady, mě Chryse tímto zpracováním velmi potěšila. Sherlock se stává přirozeně lidštějším, všechno začne dávat větší smysl, psychologická stránka je taky zmáknutá na jedničku.
    A co se mi na nich opravdu líbí, je pohled na Mycrofta. Mnoho lidí ho má za necitelného cynika s tou svojí obligátní hláškou o tom, že starost není výhodou. Ale já ho vnímám jinak. Jeho starost je jasným důkazem toho, že pro něj Sherlock znamená víc, než se může zdát. Neumí to dávat najevo v emocích, tak využívá jiné své silné stránky. Ostatně jak jednou řekl, jeho ztráta by mu zlomila srdce. Proto je tohle jeden z bodů, který na té povídce nejvíc miluju. Mycroft, který pečuje o malého Sherlocka, čte mu pohádky, snaží se mu něco vštípit, zachrání mu život, miluje ho. To všechno, co je nakonec zapomenuto. Jen to píšu, mám husí kůži. Je to velmi dojímavé.

    Další, co se mi moc líbí, je pohled na vztah Irene a Sherlocka. I když jsem Johnlocker, mám ji ráda. A díl s ní je jeden z mých nejoblíbenějších. Ona v něm spustila něco, co z něj udělalo víc člověka. Navíc uznávám, že jakožto člověk, co má inklinace i k ženskému pohlaví, oceňuji její atraktivitu :D, ale o to ani tak nejde. Je to silný charakter, líbí se mi a v povídce se stává jakýmsi Sherlockovým guru, přestože tyhle části s jeho sebepoznáváním nemám v lásce. Některé mi skoro až přijdou odporné (třeba ta část, kde obtáhne toho… jak on se jmenoval, ani nevím… chlápka, co najde v baru). Toho basketbalistu jsem přežila spíš proto, že to byl milej kluk, ale tak nějak mě při prvním čtením v angličtině trochu děsilo, že by se do něj mohl Sherlock zakoukat, i když čtenář logicky věděl, že šlo o Johnlock :D.

    Ten případ ke konci byl poměrně fajn.
    Scéna, kdy dorazí John mi ale přišla dost uspěchaná. Hlavně u Chryse teda. Logicky chápu, že k ní směřovalo a nemělo smysl nechat Sherlocka se dál „vyvíjet“, když konečně prozřel. Ale to je to, co mi na celé povídce vadí asi nejvíc. Že se tam nevyvíjel vztah Sherlocka a Johna, že k němu prostě na základě předchozích zkušeností jednoduše došlo. Ráda se nimrám ve složitosti jejich přemýšlení, progresu a uvědomění, které se vzájemně proplétá a to je ten střípek, který mi tu vadil, a proč mám v oblibě hlavně 1., 2. a poslední kapitolu. Střed mezi tím je pro mě nutný šum. Ale jak jsem psala, v té češtině byl opravdu mnohem přijatelnější. Moc děkuju.

    Co mě mrzí dál, že v povídce John neměl vlastně tím pádem větší prostor. Vše je psané z pohledu Sherlocka a jeho eskapády v sebe poznání mi takovou radost nedělaly. I když jejich telefonáty mezi tím byly čím dál „intimnější“, i když ev své podstatě stále dost nevinné.

    Ta povídka má úžasný nápad, úžasnou formu, úžasné humorné momenty, je to prostě made by Chryse a překlad od Hanetky, je to kvalita sama o sobě, ale stejně ji nikdy asi nebudu řadit do top svých oblíbených povídek. Bude to něco, k čemu se zřejmě už nevrátím, i když nemám v úmyslu, aby to znělo tak fatálně, protože já si opravdu upřímně myslím, že beze sporu velmi kvalitní a výtečná. Jen si zrovna částečně vybrala téma, co nemusím. Ale kdo ví, třeba časem ještě změním názor. Nikdy neříkej nikdy, že.

    Díky moc za zážitek, Hanetko. Zpříjemnilas mi svátky 😉

    1. Blanch píše:

      Jo a omlouvám se za tak šíleně dlouhý komentář :D, jsem trochu moc užvaněná.

  3. samba píše:

    Také děkuji, moc si vážím, že mám možnost číst něco, co bych si nedokázala přečíst. Mě osobně se povídka líbila celá i bez Johna. To byla nějaká cesta za poznáním sama sebe, velmi čtivé a setkání s Michaelem byla třešnička. Možná ta poslední kapitola byla na mě moc hr, jsem přeci jen romantická duše a potřebuji více té omáčky okolo. Ale tak je to napsané a s tím tvůj skvělí překlad nic nenadělá. Děkuji

  4. Elecqua píše:

    Skvělá povídka a úžasný překlad, díky kterému jsem si ji mohla vychutnat. Za to ti moc děkuju.

  5. Blanch píše:

    Hanetko…

    Hned zítra nebo pozítří mám v plánu se ti podívat na zoubek! 😀
    Bude mi ptěšením porovnat originál a překlad a věřím, že překlad bude z tvého „pera“ skvělý. Jak jsem už psala dřív, já osobně jsem u Chryse s oblibou četla 1., 2. a 6. kapitolu a zbytek byl pro mě „nutný“ šum :), přestože chápu jeho začlenění do povídky a obsah se vším všudy, nebavil mě jako čtenáře. Možná to v češtině změníš 🙂
    Těším se na to a zřejmě to bude první povídka na tomto webu, kterou přečtu před Vánoci jako první a celou 😀
    Každopádně… hodlám ti nechat u každé kapitoly komentář, vím, že to dokáže autora/překladatele motivovat a potěší to a rozhodně doufám, že nebudeš mít pocit, že nemá cenu překládat dál, protože určitě má, možná ne kvůli lidem jako jsem já, kteří si čtou v originále, ale třeba minimálně Helence uděláš neskutečnou radost 🙂

    No, ok, spamy zas jindy, očekávej můj nálet v nejbližších dnech 😀

    1. hanetka píše:

      Moc děkuju a těším se. No a jestli má cenu překládat dál? No určitě má. Dokud mě to bude bavit a bude mi sloužit chátrající tělo a rozum, s překlady končit nehodlám. Taky už čtu hodně v originále, ale nějak mi dělá radost vymýšlet, jak nejlíp by to znělo česky. Když mě příběh chytne, už při čtení si v hlavě rovnám české idiomy, slovní hříčky a rčení… a jak mi to tam začne naskakovat, je mi jasné, že je ta povídka další kandidátka na překlad. A to se asi nezmění. Takže jo, budou další, a možná i zabrousím sem tam i do jiných fandomů, ale johnlock je johnlock, tady jsem nejradši.

  6. Miona píše:

    Báječné! Naprosto dokonalý konec Sherlockovy cesty za sebepoznáním 🙂 Jak už tu bylo řečeno, začátek byl poněkud infarktový, ale skončilo to dobře.
    Moc děkuji, Hanetko, za Tvůj překlad a budu se těšit a téměř nedočkavě vyhlížet další překlad, který nám sem se svolením Mii naservíruješ 😉

    1. hanetka píše:

      Nebude to hned a taky si musím ještě rozmyslet, co to vlastně bude, ale však já zase s něčím přiběhnu.

  7. Luca D píše:

    Ano, to je přesně podle mého gusta. Krásné, děkuji. 🙂

    1. hanetka píše:

      Já taky, za každičký komentář jsem náležitě vděčná.

  8. helsl píše:

    Úžasná povídka! Napřed teda dost o nervy; užila jsem si strachu o Sherlockův život i o jeho srdce, ovšem ten závěr je dokonalý. Budu se k ní ráda vracet, abych si zopakovala úchvatný čtenářský zážitek, protože se mi to líbilo tak moc, že moc je vlastně slabé slovo. Děkuju, Hanýsku.
    A jak jsem tak plná radosti, že se kluci našli, je mi trochu líto Michaela, on k Sherlockovi něco cítil, to mi nikdo nevymluví. Sám je dost atraktivní a žádoucí, aby neměl problém najít známost, jenže ve srovnání se Sherlockem budou ti ostatní nudní, hloupí, průměrní. Blbý, že Sherlock je jenom jeden, hned bych se zařadila do fronty, kdyby byly k mání klony.
    Nebyla bych to já, že, abych nevyrukovala s otázkou, co a kdy bude příště?

    1. kratulablog píše:

      Tak se mi povedlo napsat Ti odpověď pod nesprávný komentář, pod svůj vlastní 🙂

    2. hanetka píše:

      Děkuju, děkuju. Žes to vydržela a nezatratila mě i Chryse do pekel horoucích. A ano, Michael bude trochu smutnit, ale zase… na něj taky někde čeká spřízněná duše, a díky Sherlockovi sice bude mít laťku vysoko, ale zase se snad vyhne pitomcům. Všechno zlé je pro něco dobré. A co příště? No, já vlastně docela váhám. U Chryse ještě zbývá pár povídek nepřeložených, ale mě vážně docela hodně a hodně láká dopřeložit zbývající díly povídky Jsi moje paradigma, kterou tu kdysi za dávnověku přeložila Slashprincess. Ono sledovat mudlu Sherlocka v kouzelnickém světě je vážně zábava a pro Johna nejeden šedivý pramen vlasů navíc… A má to ještě dva díly!

  9. kratulablog píše:

    Dokonalé vyvrcholení nádherné povídky. Pár lidí nadhodilo, že je kapitoly bez Johna až tak nezajímaly a přečkali je hlavně kvůli závěru, ale já jsem si užila povídku úplně celou. Dobrý příběh je pro mě o chloupek důležitější než můj oblíbený ship (ano, i když ten ship je právě Johnlock) a příběh Sherlockova sebepoznání a objevování byl fascinující.
    Děkuju, že jsi pro nás tuhle povídku přeložila a moc se těším na Tvůj další počin.

    1. kratulablog píše:

      Jo Michael je sympaťák a Sherlock je vzhledově jeho typ, ale stejně si myslím, že nejvíc k němu Michaela táhlo to, že Sherlock už překonal fázi schovávání se a přetvařování (před druhými i sebou). Až sekne s basketbalem, vyoutuje se a začne ty práva, určitě nebude mít problém najít toho pravého i pro sebe.

    2. hanetka píše:

      Tak to máme asi stejně. Mně na johnlocku lákají hlavně dobré příběhy. Samozřejmě, chlapci musí skončit spolu, o tom žádná, ale ta cesta, která je tam zavede, je pro mě hodně důležitá. Ať si je trnitá, jak chce, hlavně že vede tam, kam má. A ty peripetie si alespoň můžu užít.

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.