Něco si přej

dne

Neměla jsem přes svátky čas pokračovat s tím polopotrhlým AU, které mám rozpracované (a ne, ještě jsem o něm nemluvila :D), a už je tu nový rok! A s ním i Kraťulina nová výzva. Lednové téma je KE HVĚZDÁM a bože… No, jak to říct. Pro jakékoli příběhy s hvězdami mám prostě slabost.

Padá hvězda a Molly si něco přeje. Co přesně, to ani sama neví… ale dostane díky tomu možnost žít lepší život, a po dnešku se jí do toho chce víc než kdy dřív. Když ji Sherlock přehlížel, dalo se to snášet –  jenže teď ji nebude ani ignorovat, ani otravovat s čímkoli, co zrovna potřeboval, protože je mrtvý. Nebo… není? 

 

Něco si přej

 

Molly Hooperová pomalu zavřela dveře svého bytu, automaticky je zamkla a odložila svazek klíčů na poličku mezi sponky, gumičky do vlasů, propisky a staré účtenky. Každý den ji ten drobný nepořádek v jejím bytě nepatrně iritoval a každý den ho vědomě přehlížela s tím, že uklidí, až bude mít čas nazbyt. Ale dnes ani nevnímala, co vlastně dělá. Unaveně ze sebe stáhla kabátek, pověsila ho na přeplněný háček u dveří a zamířila do koupelny. Tváře měla oteklé a rozpálené, oční víčka těžká a bolavá. Sklonila se k umyvadlu, pustila ledovou vodu a nabrala do dlaní. Nechala vodu chvíli přetékat z rukou, ale pak zavřela oči a opláchla si obličej.

Byla vyčerpaná. Několik hodin v kuse plakala a to člověka unaví. Trochu se ještě napila chladné vody a pak zavřela kohoutek a otřela si obličej. Podívala se do zrcadla – a to byla chyba. Nijak zvlášť nevnímala svůj odraz, ale zahleděla se do svých očí a okamžitě si vybavila jiné, bledě modré, úchvatné… a mrtvolně prázdné.

Dnešní odpoledne bylo jako vážně, vážně špatný vtip. Nic nešlo podle plánu. Sherlock jich měl čtrnáct, a přesto ten jeden prostě nevyšel, ne úplně. A teď byl zavřený v chladicím boxu v márnici, než někdo bude moct provést pitvu. Někdo jiný než ona, protože… To by prostě… nezvládla.

Cítila, jak ji oči pálí, ale v tuhle chvíli už nejspíš nedokázala plakat.

Došla do malé kuchyňky, otevřela lednici a tupě zírala dovnitř, než ji s povzdychem opět zavřela. Pohled jí sklouzl na podlahu k místům, kam odkládala balené vody, občas džus, když nějaký koupila, a ve výjimečných případech i víno.

Dnešek je prostě špatný den. Příšerný den. A právě proto to byl ten správný den na lahev červeného, co stála pár měsíců v koutě, zaprášená a napůl zapomenutá.

Vylovila z kredence skleničku, která sice nebyla na červené víno, ale byla to ta nejhezčí sklenička, jakou ve svém nepříliš prostorném bytečku měla. Otevřela lahev, nalila si a mírně pozvedla sklenici. Sledovala temně rudou hladinu a napadlo ji, že vypadá jako žilní krev.

To je ale pitomá myšlenka. Od pitomé holky. Navždy pošahaná, trapná a neschopná – taková jsem já.

Pozvedla o dalších pár centimetrů.

Ne, na to si nepřipiju. To je prostě fakt, takže to přípitek nepotřebuje.

Nadechla se a sevřela své tenké rty, než pokývla.

“Na Sherlocka. Na muže, který…” Hlas se jí zachvěl, ztěžka polkla. Párkrát se hluboce nadechla, ale hrdlo měla sevřené. Zkusila si odkašlat a pokračovala: “Který bránil do posledního dechu ty, co měl rád. I když by to takhle nikdy neřekl.” Znovu polkla a pak upila vína. Přípitek to byl hořký. Napadlo ji, jestli je to víno tak hnusné proto, že nad ním brečí.

 

Možná měla zůstat u Johna. Mohla na něj dávat pozor. Úplně se sesypal, vypadal ještě hůř než ona. Pořád něco šeptal, ale nikdy nedokončil pořádně větu, protože se zajíkal a dusil v sobě slova a vzlykal.

A pak Sherlocka odvezli a on zdrceně zíral za ním, za těmi nosítky na kolečkách, s bílou plachtou přehozenou přes tělo, které definitivně nemělo žádný tep. Molly stála přímo před ním, ale on ji vůbec neviděl.

Nic nového. Dělo se to často, lidé se dívali skrz ni.

Sherlock to taky dělával, i když byly dny, kdy si byla jistá, že Sherlock ví přesně, na co myslí a jak smýšlí o něm.

Dnes večer třetí sklenička. V lahvi zbývalo jen na dně. Zítra jí bude špatně, to jí bylo jasné; nikdy nepila tolik vína najednou. Většinou si jen vychutnala jednu sklenku a zbytek stál v lednici, dokud si za pár týdnů nevzpomněla, že ho vlastně nedopila, a pak bylo nutné ho vylít. Dnešek je ale ten správný den na víno, že jo? Takže se dnes opije. Kdy jindy?

V hlavě jí trochu hučelo, vzala si nově dolitou sklenici i s lahví k balkonu. Otevřela dveře a trochu nejistým krokem překročila práh. Drcla do židle, jediné věci kromě malého květináče s napůl uschlým rajčetem, která se na balkonek vešla. S povzdechem se posadila, postavila lahev na zem a upila. Zírala dolů, na všechen ten vzdálený ruch velkoměsta, na žlutá a bílá a červená světla dopravy, na černá místa, kde byla vysázená zeleň a stromy. Viděla smrt každý den. Ale nikdy ji nezasáhla tolik jako ta dnešní.

Opřela hlavu o hrubě omítnutý panel za sebou a hleděla do nebe. Noc byla bez mráčku. Příjemná, vlahá. Světel bylo v dálce dost, ale ne tolik, aby pohltila hvězdy na obloze. Usrkla vína a vzpomínala, jak jako malá hleděla s mámou na noční oblohu plnou, plnou hvězd – protože u nich doma jich bylo vidět mnohem víc než nad Londýnem.

Jedna hvězda spadla. Zazářila jasně a ostře…

Kéž by… Kéž by. Kéž by se to dalo nějak… vzít zpět. Nějak spravit, nějak změnit.

Vem to čert, Sherlock jí bude strašně, příšerně chybět.

Ale John, co John?

Chudák John. Věděla, že ten to jen tak nerozdýchá. A věděla, že si bude dlouho vyčítat, že si to se Sherlockem nevyříkali. (Tupci. Viděla to na nich, viděla, jak kolem sebe krouží, jak je pouto mezi nimi čím dál silnější… A oni to museli taky vidět. No ne?)

Byla si jistá, že Sherlock Johna miloval. A že to bylo vzájemné. Ale neřekli si nic.

Pozvedla skleničku ke rtům, ale zjistila, že je prázdná. Ani v lahvi už nezbylo. Musela se zamyslet natolik, že ani nevnímala, když si dolévala. Vstala a odnesla obojí do kuchyně. Bože, zítra ji bude tolik bolet hlava…

Stála u dřezu a vyplachovala sklenici, když se za ní rozlilo tak prudké světlo, že se její kuchyňka rozzářila doběla a ona musela rychle zavřít oči.

„Co to kruci…“ Otočila se a zakrývala si rukama obličej, ale snažila se mžourat přes prsty. Zář matněla a vytrácela se… A Molly si všimla, že něco, nějaká drobná… svítící kulička, visí uprostřed jejího obýváku, kousek ode dveří na balkon. Jen tak se vznášela ve vzduchu. Molly pomalu mrkala a pokoušela se přemluvit mozek, že si jen domýšlí něco, co tady není. Jenže pak se ten malý zářící bod protáhl, znovu na okamžik zazářil jasněji a pak se přetvořil v postavu.

Tolik jsem toho přece nevypila.

Světlo se postupně vytrácelo, až postava před ní začínala vypadat jako obyčejný člověk. Jakmile všechna ta zář pohasla natolik, že byly vidět první jasné obrysy, Molly se zhoupl žaludek.

„Co… Co…“  zašeptala koktavě a ztěžka se opřela zády o linku. Bylo jí na omdlení.

Poslední jiskry zhasínaly.

A před ní stál Sherlock.

Zírala na to zjevení, v rukách svírala okraj pracovní desky a marně se snažila pochopit, co se vlastně stalo. Ten… někdo, kdo rozhodně nemohl být Sherlock, a přesto vypadal jako on – černé vlnité vlasy, temně modrá košile, oblek splývající po jeho těle jako obvykle, zvídavý pohled – si ji zaujatě prohlížel.

Pak zamrkal, sklonil oči ke svým rukám a nohám, jako by je viděl poprvé. Znovu k ní zvedl tvář a usmál se, pomalu a mírně a hlavně spokojeně – takhle ho nikdy neviděla.

„K-kdo… Co tady děláš?“

„Krásnou noc přeji,“ ozval se tolik známý hlas, a přece vyřkl něco, co by Sherlock v životě neřekl. Alespoň ne jí. Ani kdyby po ní něco chtěl.

Molly cítila, jak jí buší srdce, toužila utéct, ale co udělala, byl krok kupředu, k tomu podivnému známému neznámému.

„Ty nejsi Sherlock. Nemůžeš být. Sherlock je mrtvý.“

Muž před ní se nepatrně zamračil.

„No, ano. To máš pravdu. Ale myslel jsem, že vzít na sebe podobu někoho, kdo se ti líbí, bude jednodušší, než tu poletovat jako zářící koule,“ řekl Sherlock a pokrčil rameny. „Mrzí mě, jestli jsem se spletl. Ovšem teď by bylo velmi obtížné měnit podobu, pokud si přeješ vidět někoho jiného. Nejspíš by to i docela bolelo…“ Zkřivil tvář.

Molly si oběma rukama promnula obličej a oči.

„Asi to bylo staré víno. Zkažené víno. Nebo něčím napuštěné. Bože, mám halucinace.“

„A mluvíš sama se sebou, zdá se,“ poznamenal Sherlock.

„Ne, to jediné je tady v pořádku. To dělám v jednom kuse.“

Sherlock se zazubil.

„Proboha. Proboha. Ono… On se usmívá… Nebylo to ani směšné ani morbidní a usmívá se,“ zaúpěla Molly. A pak udělala několik zbývajících kroků vpřed a opatrně Sherlocka objala. On jí objetí oplatil, což bylo rozhodně špatně, Sherlock nikdy nikoho neobjímá, ani Johna ne a rozhodně, absolutně, nikdy neobjímá Molly, jenže teď ji tenhle… Tohle… Tenhle Sherlock objímá a ona to tolik potřebovala, aby ji někdo konečně objal, protože to byl příšerný den a ty sis to měl líp promyslet, ten svůj plán, protože ty vždycky všechno promyslíš, tak proč se to nepovedlo?

Uvědomila si, že mluví nahlas a taky to, že ji Sherlock pomalu hladí po zádech.

„To bude dobré. Uvidíš. Aspoň doufám. Takhle se to říká, ne?“ řekl tlumeně Sherlock a ona se vzlykavě zasmála, protože tohle by Sherlock mohl říct, kdyby žil.

„Jsem asi sjetá. Nebo přetažená. Nebo nevím, co se děje, ale ty tu nejsi a mně je to fuk, hrozně moc dlouho jsem tě chtěla obejmout a teď to dělám ve chvíli, kdy jsi mrtvý. Netuším, co to vlastně dělám, ale je to jedno,“ vzlykala Molly do Sherlockova ramene.

Sherlock ji po chvíli opatrně odtáhl od sebe a ona se mu zadívala do tváře, která byla dokonalou kopií muže, jehož si pamatovala a kterého milovala.

“Měla jsi přání. A ne jedno, bylo to trochu matoucí, tak jsem musel přijít a poslechnout si, jak jsi to vlastně myslela.”

“Cože?” Molly se zamračila.

“Chtěla jsi něco změnit, tak moc, jenže nevíš, jak přesně. Řekl jsem si, že ti pomůžu přijít na to, jak to vlastně myslíš.”

“Aha. Tohle,” uhladila si vlasy na temeni a zavrtěla hlavou. “Bože. Jestli je tohle nějaká pomatená auto…psycho…analýza, nebo tak něco, tak to mám v hlavě ve větším nepořádku, než jsem si myslela.”

“Vezmi mě za ruku,” řekl Sherlock a natáhl k ní tu velkou dlaň s dlouhými prsty, které tak často pozorovala při práci.

Tenhle sen nemůže být praštěnější, pomyslela si a poslechla.

A najednou nestála ve svém bytě. Vítr kolem ní svištěl, přestože s ní nijak nezmítal. Jako by ona a tenhle Sherlock byli pevným bodem uprostřed vesmíru, všechno, všechno kolem nich bylo rozmazané, barvy se měnily a slévaly, vzduch kvílel a pak se před ní objevilo temně fialové nebe kvůli zapadajícímu slunci a vše se zastavilo. Nemohla říct, že se vznášeli – prostě jen stáli v prostoru, pod nimi byla nějaká louka, v jejíž bylinách a vysoké trávě cvrkal a bzučel hmyz. Sherlock jí stiskl ruku a ukázal směrem, kde se louka měnila v písčitou pláž u jezera. Na pláži seděly dvě nehybné postavy. Žena a muž.

“Takhle to chceš?” zeptal se Sherlock.

“Nechápu, jak to myslíš,” řekla Molly.

“To můžeš být ty. A Sherlock,” řekl Sherlock. “Chceš to zkusit?” zeptal se s nadějí v hlase.

“Já… Nevím, jak…” Molly vrtěla hlavou, ale nedokázala odtrhnout pohled od těch dvou tam dole, zatím nehybných a bez života.

“Ukážu ti to,” řekl Sherlock, znovu jí stiskl ruku a Molly cítila, jak letí vpřed, vpřed, vpřed, blíž a blíž k těm dvěma, až najednou – myslela, že do nich každou chvílí narazí – byla uvnitř téhle ženy, téhle… verze Molly, uvědomila si. Shlížela na svoje ruce a nohy, na svoje staré květované letní šaty, které nosí jen doma, protože jsou samá díra. Otočila hlavu a dívala se na muže vedle sebe. Na muže, který zamračeně hleděl k západu, kde fialová barva čím dál víc temněla.

“Západ slunce je pořád jen západ slunce. Barvy na obloze na tom nic nemění,” pronesl Sherlock vedle ní a pozoroval ji s potlačovanou netrpělivostí, ale zároveň… jistou něhou.

“Sherlocku?” Molly byla zmatená, ale začínala tušit, jakou příležitost dostala. “Sherlocku?” zeptala se znovu nejistě. Sherlock se zamračil, přimhouřil oči natolik, až se mu nad nosem udělala povědomá vráska.

“Jsem to pořád já,” zamumlal a očima se mu mihla nejistota. Zvedla dlaň k jeho tváři a čekala, že ucukne, nebo že se zachmuří, nebo že se zatváří nejistě, protože překračuje meze, ale on neudělal nic z toho. Jen se předklonil, tak nepatrně, že kdyby ho tak napjatě nepozorovala, mohla by to přehlédnout. Asi jsem vážně blázen. Naklonila se k němu a on ji napodobil, až se jemně políbili.

Molly měla pocit, že se jí trup rozskočí štěstím. Líbá Sherlocka. Něco, o čem sní celé roky a roky. Teď se zdá, že se ocitla někde, kde je to možné.

Náhle se jí zhoupl žaludek.

“Tohle jsi chtěla?”

Otevřela oči a zjistila, že zase visí ve vzduchu nad dvěma líbajícími se, a právě teď naprosto strnulými lidmi a že ji za ruku drží ten někdo, kdo se do Sherlocka přetvořil ze svítící kuličky. Okamžik myslela, že ho nakopne za to, jak jí překazil dokonalou chvilku, jenže…

Jenže.

Ach jo.

“Tohle je iluze, viď?” zeptala se rozmrzele.

“Tohle je něco, co může být tím, co budeš dál prožívat. Je to další realita. Jedna z mnoha,” pokrčil ramenem Sherlock a zvědavě ji pozoroval. “Jedna z tisíců.”

“Kde se tohle vlastně děje? Co je to za místo? Je to jiná planeta?” zeptala se Molly a rozhlížela se.

“Je to Země. Jen o pár hvězd dál, než je ta tvoje původní. Je tohle to, co jsi chtěla?” zeptal se znovu. Molly se zadívala dolů na ty dva, kteří vypadali, že prožívají něco nového a nečekaného, něco snad trochu zoufalého.

“Ne,” odpověděla po chvilce a zavrtěla hlavou. Sherlock u ní ani nehnul brvou, nakonec přikývl a opět se kolem nich všechno rozvířilo. Molly se točila hlava, ale zároveň nemohla zavřít oči před tou nádherou.

“Tohle jsou hvězdy?” zeptala se tiše, bála se mluvit nahlas, i když to vypadalo, že se jí bouře prostoru a barev a zvuků nijak netýká.

“Hvězdy, galaxie, mlhoviny, horizonty. Za každým horizontem se rozléhá nějaká realita. Tahle se ti možná bude líbit.”

Zastavili se ve vzduchu, na úrovni třetího patra domů kolem. Viseli nad rušnou, lidmi přeplněnou ulicí. Všichni někam pospíchali. Tmavě oblečení úředníci, bankéři, sekretářky. Barevně odění a uvolnění turisté fotili a áchali nad okolními obchody a architekturou.

“Na co se dívám?”

“Cambridge street,” poznamenal Sherlock. “Něco jako Oxford street ve tvé realitě. A támhle, podívej,” ukázal prstem k místům, kde dav rozhrnoval pospíchající muž v kožené bundě. Ohlížel se přes rameno, a když se otočil k nim, Molly došlo, že je to Sherlock. Měl nakrátko ostříhané vlasy a zubil se od ucha k uchu. Molly se zamračila.

“No dobře, ale…” zmlkla, když si všimla, že za ostříhanou verzí Sherlocka v kožené bundě běží… ona sama. Vlasy měla obarvené a ostříhané na mikádo, které za ní v běhu povlávalo. Měla silně nalíčené oči, motorkářské oblečení a… zářila.

“Co to děláme?” zeptala se svého průvodce.

“V tomhle vesmíru spolu řešíte případy. Právě spěcháte na nádraží.” Naklonil hlavu do strany a ušklíbl se. “A budete mít spolu dítě.”

Molly ztěžka polkla a srdce jí poskočilo, zatímco sledovala adrenalinem poháněný pár v ulici pod sebou. Sevřela pevněji Sherlockovu ruku.

“Dítě?” zašeptala. Na to, kolikrát myslela na život se Sherlockem, nikdy nepřemýšlela o tom, že by měli dítě. Spolu. Ta představa se jí zdála tak nějak falešná. Skoro nepříjemná, jako by šlo o nějaké tabu. “Ale co John? Kde je?”

Sherlock přimhouřil oči a zamyslel se.

“Ten je v Afghánistánu. Už tam slouží potřetí. Proč, chceš ho vidět?”

Molly si skousla ret. “Je šťastný?”

“No jistě, je do tebe zamilovaný,” usmál se Sherlock.

“Ne… Ne, já myslím John. Bude mít šťastný život?”

“Proč to chceš vědět?” Sherlock se tvářil překvapeně. Molly neodpověděla. “No… Prožije si svoje, postřelí ho. Nějaký čas tam bude žít… než ho postřelí znovu, tentokrát do nohy, ale nedostane se mu pomoci. Zemře za několik let od téhle chvíle.”

“Aha,” hlesla Molly. Aniž by se pohnuli, přesouvali se pomalu nad Cambridge street, sledovali, jak se Sherlock dole pod nimi zastavil a natáhl ruku, jak ho tahle jiná Molly doběhla a chytila a jak dál běželi, ruku pevně v ruce.

“Ne. To není správné. Rozhodně chci, aby žil Sherlock. Ale ať žije i John.”

“Dobře,” pokrčil Sherlock vedle ní rameny a znovu vše zmizelo, vířilo, fičelo…

Stáli v Baker street, v bytě 221B. Molly ztuhla, protože všechno vypadalo jako jindy. A v červeném křesle u krbu seděl John a četl si. Vůbec si jich nevšímal.

“Co je tohle za realitu?”

“Tady jste všichni tři naživu. Bydlíte v tomhle bytě. Za chvíli by ses tu měla objevit. Chceš se jen dívat, nebo se chceš na okamžik zase vtělit do tvého zdějšího těla?”

Molly vykulila oči. “Ne, rozhodně se chci jen dívat. Jo. Jen dívat,” usmála se nervózně. Uslyšela bouchnutí vchodových dveří a pak dusot po schodech, přerušovaný čas od času tlumenou ránou, jako by cestou nahoru někdo občas bouchl do zdi. Ticho. Pak bylo zase slyšet kroky, zase bouchnutí…

John se podíval k zavřeným dveřím obývacího pokoje a zamračil se.

Molly tázavě mrkla na Sherlocka vedle sebe. Usmíval se.

“Tohle se ti určitě bude líbit. Myslím, že je to přesně ono,” spokojeně mlaskl a s mírným pobavením zíral na dveře obýváku. Zrovna když Molly pohlédla stejným směrem, dveře se rozletěly. Zajíkla se, protože to, co viděla, rozhodně nečekala.

Sherlock stojící ve dveřích před ní vypadal jako Sherlock z její reality. Dlouhý tmavý kabát, modrá šála, teď povytažená a trochu nakřivo, na rukách kožené rukavice… jenže… v těch rukách nesl… Bože.

Molly cítila, jak rudne. Udělalo se jí horko a prudce se nadechla. Stojí tu a dívá se, a to přitom mohla být vtělená do téhle verze Molly a mohla… Mohla…

“Bože můj,” zašeptala.

Sherlock se šálou nakřivo nesl v rukách Molly. Její nohy sevřené kolem jeho pasu, ruce kolem jeho krku a hluboce, divoce, vášnivě se líbali. Sherlock měl prsty zaťaté do jejího do džín oblečeného zadku, trochu ji nadzvedl a pomalu, se zavřenýma očima udělal dva tři krůčky do místnosti, než se pootočil. Molly v jeho náručí poslepu tápala rukou za ním, zahihňala se, když nahmatala okraj dveří a zabouchla je. Aniž by si čehokoli dalšího všímali, dál se líbali a Sherlock ji nesl do své ložnice. Prásknutí dveří a ticho. Sem tam tlumená rána. Smích.

Molly zírala s otevřenou pusou ke dveřím Sherlockovy ložnice.

“To jako… bydlím s ním… Tamhle?” kníkla. Sherlock držící ji za ruku se krátce zasmál.

“Ano, přesně tak.”

Podívala se na Johna. Ani si nevšimla, kdy se postavil. Stál před svým křeslem, mlčky hleděl směrem k Sherlockově ložnici. Ve tváři výraz, který už párkrát viděla – jenže ne v jeho obličeji. Takhle se někdy díval Sherlock na něj, když si myslel, že ho nikdo nevidí.

Bolavý. Skoro zoufalý.

Když se ozvala další rána z ložnice, John polkl, přešel ke dveřím, popadl bundu z háčku a odešel ven.

“Nerozmyslela sis to s tím vtělením?” zeptal se Sherlock a vědoucně a pokřiveně se usmíval.

“Ne… Nerozmyslela,” pípla Molly. “Řekni mi jednu věc.”

“Ano?” pobídl ji Sherlock, když se odmlčela.

“Tohle všechno, co mi ukazuješ. Je to… Je to jen sen?”

Sherlock zavrtěl hlavou.

“Ale ne. Jak jsem říkal – tohle všechno jsou jiné světy. Tohle všechno někde existuje.” Mávl rukou po místnosti.

Molly přikývla.

“Dobře. Takže jsou světy, v nichž jsme se Sherlockem spolu,” na posledním slově jí hlas zakolísal. Odkašlala si. “Ale existuje nějaký, v němž je to tak, jak to bylo v tom mém?”

Sherlock se zamračil.

“Sherlock je mrtvý v mnoha -”

“Ne! Ne, tak jsem to nemyslela.” Uvědomila si, že má na krajíčku. “Chtěla jsem říct… Jestli je nějaké místo, kde jsme naživu všichni tak, jak to znám. A kde…” Polkla. “Kde mají Sherlock s Johnem šanci být spolu.”

Sherlock na ni civěl s pootevřenými ústy.

“Ale já myslel… Vždyť jsi do něj zamilovaná! Myslel jsem…”

“Bože,” sykla Molly. “Je těžký to říct nahlas.” Jedna slza přetekla a koulela se po tváři. Sherlock se zatvářil zhrozeně.

“Já… Promiň, já nechtěl, abys plakala, to… To ne…” Pozvedl ruce a zarazil se, nejistý, co má dělat, což Molly rozesmálo, ale přesto dál plakala.

“Ne, já. No…. Děkuju ti, že jsi mi ukázal tyhle úchvatné možnosti. Ale není to správné. Nemůžu si přivlastnit život někoho, kdo ho žije takhle. Není to fér. Nemá to tak být.” Rozechvěle se usmála, když se tváří Sherlocka rozlila lítost.

“Mám tě udělat šťastnou. To je můj účel. A přitom teď pláčeš,” hlesl smutně.

“To je v pořádku. Jsem jen prostě smutná. Ale taky šťastná. Je to vlastně docela matoucí.” Přistoupila k němu. “Chci zůstat sama sebou. Chci žít, aniž bych brala těm dvěma jejich společný život. A hlavně chci, aby dostali šanci být spolu. Když to uvidím…” Pokrčila rameny. “Bude to, jako by život pokračoval tak, jak ho znám. Jen o kapku líp.”

“Ty chceš,” pozvedl Sherlock obočí a mluvil pomalu, “aby ti dva byli spolu.” Molly přikývla. “Ty nechceš být s ním.” Pohlédl směrem k ložnici, z níž se občas ozval tlumený zvuk milování.

“Vědomí, že někde jsme spolu, stačí. Asi o něm budu dál snít, ale to je v pořádku. Nejsem John; nechci za ním běhat a řešit případy, nechci s ním bydlet v Baker street… Ty moje představy o něm jsou… zkreslené. Jsou to jen představy. Ani v nich není vlastně skutečný. Ale to nevadí.”

Sherlock na ni bez dalšího slova hleděl, očima těkal po její tváři.

“Dobře. Asi už tomu rozumím. Drž se pevně.” Chytil ji za obě ruce a Baker street zmizela. Vichr a změť barev kolem nich byla nějak ostřejší, prudší. Molly se začínala motat hlava.

“Asi ti chvíli bude špatně. Vyspi se z toho,” řekl Sherlock a pak ji pustil a ona padala… a padala.

 

Když otevřela oči, hlava ji třeštila. Zasténala a zakryla si dlaněmi tvář, bylo tu moc světlo! A něco… Něco teď viděla, ještě před chviličkou, tak jasně…

Konečně se rozhlédla kolem sebe. Stála u kuchyňské linky… Zamračila se. Přišlo jí, že by měla být trochu kratší, a tamhle mívala obvykle krabici s kukuřičnými lupínky, že by ji někam převrhla? Otočila se a podívala se na podlahu – došlo jí, že místo na levné lino kouká na dlažbu. Bolest hlavy trochu polevovala. Otočila se směrem k obýváku a jako by se s ní všechno zhouplo, hleděla na místnost, která byla cizí a přitom zvláštně povědomá. Rozhodně byla prostornější. Skřínky a police s věcmi, které na první pohled nepoznávala, ale čím déle na ně hleděla, tím víc si byla jistá, co která obsahuje. Zamrkala zmateně na okna, za nimiž bylo šero. Venku chumelilo.

“Nesu tu pomazánku!” ozvalo se ode dveří, povědomý hlas, pak bylo slyšet šoupání bot po rohožce a bouchnutí dveří. “Sakra,” hlesl Greg Lestrade. Molly měla podivný pocit, že takhle věci nemají být, nemůžou… Nejsou… Nebo ano? Znovu ji píchlo ve spánku, zvedla ruku, aby jej promnula a strnula.

Na prsteníčku byl prstýnek, který nikdy nenosila. Pak si ale vzpomněla, jak k němu přišla, na to, jak ji Greg požádal o ruku.

Pocit, že něco není v pořádku, postupně slábl.

Mizel.

Zamrkala.

“A tu zeleninu jsi taky vzal?” zeptala se a odebrala několik mističek z bortícího se komínku pomazánek v Gregově náručí. Vděčně se usmál, ale hned omluvně našpulil rty.

“Jo, no, tak na tu jsem zapomněl.”

“Tak snad něco přinese John,” slyšela se, jak říká a pomyslela si, cože? John přijde? Zamračila se.

“Jsou už venku, vybalují věci z auta. Měli i nějaký tašky s jídlem,” poznamenal Greg a odnášel mističky do kuchyně. Molly se zarazila na místě.

“Oni?” zeptala se zmateně. Mlha před očima, větrný vír, barvy… Na zlomek sekundy se jí podlomila kolena. Opřela se o komodu (ta by tu neměla stát, ale… aha, utěrky v první zásuvce, osušky, ručníky…).

Vchodové dveře se otevřely.

“Doufám, že jsi tu zatracenou hru nechal doma, Sherlocku, nebo přísahám, jestli se zase budeš snažit vraždu uhrát na oběť – ahoj, Molly,” usmál se na ni John, ruce plné naducaných tašek. Krátce ji líbl na tvář a prošel kolem ní. “Dám to do kuchyně, jo?” houkl k ní a ona ho zaraženě sledovala, její ahoj bylo jen tichou ozvěnou.

“Můžu to zahrát ještě líp, ale bojím se, že bych tě rozčílil,” řekl od vchodu hlas, který slyšela mockrát (a v různých verzích… Teda, samozřejmě, že je Sherlock jen jeden, ale tohle zní správně. Správně… Jistě že správně! Jak jinak by to mohlo znít?) a který se jí neomrzí.

Otočila se ke dveřím a dívala se na Sherlocka Holmese. Vcházel do domu (do jejího domu, do domu, který patřil jí a Gregovi Lestradovi, ano, protože ona bude paní Lestradová, už za pár měsíců!), shrbený, v jedné ruce kufr. Druhou rukou v kožené rukavici si prohrabával vlnité vlasy, sněhové vločky v nich tály, ale přece jich pár sklepal na podlahu. Otřel o rohož jednu a druhou nohu a pak se konečně narovnal. S mírným úsměvem se zadíval na Molly, přikročil k ní a políbil ji na druhou tvář, než kam jí dal pusu John.

“Doufám, že máš nějaké dobré víno, to, co koupil John, bude hrozné,” zašeptal spiklenecky.

“Já tě slyšel!” ozvalo se z obýváku.

“Ukaž, já vám ty věci dám do pokoje,” řekl Greg, vzal Sherlockovi zavazadlo a odešel chodbičkou vykládanou dřevem k pokojům pro hosty. Tamhleta ložnice bývá volná. Tamhle bude dětský pokoje. A vzadu je koupelna a toaleta a vedle ještě jedny dveře, do ložnice… Ložnice – Molly se prudce nadechla, vzpomínky, které se na okamžik zdály být cizí, a přesto byly její, nabízely prožitky uplynulých nocí.

Pohlédla na Sherlocka, který se tvářil nervózně, jako by byl svědkem –

“Ehm,” odkašlal si. “Dobře. Tak. Půjdu,” mávl ke kuchyni, kde John podle všeho vybaloval potraviny. “Pomoct připravovat nějaké jednohubky. A tak.”

John se zasmál.

“Ty jdeš pomáhat? Bože. Nezapomeň si pořádně umýt ruce,” řekl John. Sherlock se zamračil a šel za ním.

“Mám je čisté.”

“Vážně? Mám dojem, že těsně před odjezdem ses ještě rýpal v té nechutné misce s plísní -”

“Měl jsem rukavice. A pinzetu.” Svlékl si kabát a odhodil ho i s rukavicemi a šálou na židli.

“Umýt,” zavrčel John. Sherlock k němu zezadu přistoupil a objal Johna kolem pasu.

“Nebuď nepříjemný. Večer sotva začal,” zamumlal a sklonil hlavu, aby ho políbil za krk. John se naježil.

“Nejsem nepříjemný. Ale nechci jíst jakékoli bakterie, které právě zkoumáš,” zabručel a povzdychl si, když ho Sherlock dál líbal na krku.

“Však se umyju,” zahučel Sherlock a utáhl sevření.

Ucítila dotyk na rameni. Greg k ní tiše přišel, poškleboval se směrem k těm dvěma, kteří se dohadovali a přitom se k sobě chovali tak intimně… a ani jim nevadilo, že mají Grega a Molly za svědky.

“Pojď. Dáme jim chvilku,” šeptl jí do ucha, uchopil mezi prsty pramínek jejích dlouhých vlasů a zastrčil jej za ucho. Otočila se k němu a věděla, že tohle všechno je v pořádku. Ten zvláštní pocit, že je něco jinak, definitivně zmizel. Jako sen, na který po probuzení zapomenete. Greg ji vedl dozadu, kde měli verandu. Otevřel francouzské okno a pustil dovnitř svěží a mrazivý vzduch. V zahradě jemně žlutě poblikával vánoční stromek a z okolních ulic se občas ozval výbuch petardy, jak někdo nedočkavě vyhlížel Nový rok. Zvedla oči k obloze. Z mraků padal sníh, ale v dálce byla oblačnost roztrhaná a v těch místech poblikávaly hvězdy. Jedna spadla, zazářila žlutozeleně a zhasla.

A Molly měla pocit, že se jí v hrudi něco rozpíná, hřeje to, kvete to, bylo jí tak… Tak

Byla prostě šťastná.

 


 

Reklamy

13 komentářů Přidejte váš

  1. Blanch píše:

    To bylo perfektní. Nostalgické, něžné, krásné. Skoro jsem ten začátek oplakala s Molly. Zas se ve mně probudil ten hnusnej pocit, který musel svírat Johna, když Sherlock skočil.

    Molly je dobrotivá duše. Správná. Nevím, jestli bych se na jejím místě dokázala zachovat stejně. V tomhle si nevěřím. Já bych je chtěla oba pro sebe :D, ok Sherlocka o kousíček víc. Na druhou stranu, zase by mi nedělalo potíž na ně třeba denně koukat, když… Ehm, to je v jiných povídkách 🙂

    Díky, Mio, bylo to příjemné pohlazení.

    1. miamam píše:

      Těší mě, že to vzbouzí emoce na pravém místě 😛 Děkuju 😉

      1. Blanch píše:

        Nemás vubec zac;) Někdo by měl tvurcum serialu vysvetlit, ze takhle to ma byt! 😀
        Musim dohnat svoje resty na tomhle tvym blogu 😀

  2. samba píše:

    To mě tak krásně naladilo. Hodná Molly, dobrá duše. Tohle je opravdová láska, dopřát tomu druhému štěstí i přes vlastní bolest. To chtělo odměnit štěstím i pro ní. Děkuji

    1. miamam píše:

      No přesně, přece ji nenechám po takové megaoběti samotnou? To by absolutně nepřipadalo v úvahu. 😉 Díky 🙂

  3. Luca D píše:

    Ano, takto by to klidně mohlo být… Moc hezké. 🙂

  4. helsl píše:

    Ráda bych věděla, jestli bych na Mollyině místě dokázala nevyužít některé té šance na jiný život, na možnost být s ním. Přála bych si být stejně nesobecká, ale nejsem si jistá. Smekám před ní a vděčně děkuju, že se zachovala správně a dala jim společnou budoucnost. I Tobě děkuju, bylo to nádherné.

    1. miamam píše:

      Pozehnanim ji budiz fakt, ze na jeji dosavadni osamely zivot zapomene… V tehle realite bude mit dost veci, ktere ji budou rozptylovat od nevyplnitelneho sneni o Sherlockovi. Dekuju, jsem rada, ze se libilo 🙂

  5. Miona píše:

    Tohle bylo… tak krásné, kouzelné a naprosto úžasné pohlazení na dušičce 🙂 Start do nového roku naprosto dokonalý! Díky, Mio! (Vše ostatní už shrnula Kratula)

    1. miamam píše:

      Dekuju Mionko 🙂

  6. kratulablog píše:

    Tohle bylo … já nemám slov! Kouzelné, magické, dojemné! Naprosto skvělá povídka k odstartování nového roku.
    Jsou povídky (a ty Tvé k tomuhle druhu vždycky patřily), které se mi líbí, baví mě a užívám si je s pocitem naprosté spokojenosti, protože tohle není téma nebo způsob zpracování, jaký bych zvolila.
    Ale občas se objeví příběh, nádherný a silný, který ve mně při všech svých kladech zanechá střípek bolavé žárlivosti. Protože tohle je námět a zpracování, které spadá, do mého vidění světa, něco co bych možná byla schopná vytvořit, až na to že tohle je miliónkrát lepší.
    A já se raduju a trpím současně, protože je to nadpozemská krása, akorát není moje. A přesně tohle se Ti milá Mio dnes povedlo!

    1. miamam píše:

      Pani… To je normalne komentar roku 😀 tetelim se a cervenam, moc me tesi, ze se ti to tolik libilo ♡ Dekuji 😉

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.