A třikrát zaklepej – 1. kapitola

Kraťula a její výzvy ve mně probouzejí touhu psát něco nového. A někdy i naprosto praštěného, jako právě teď. 😀  Téma Mezi nebem a zemí mohlo vyznít trochu smutně a tajemně… ale ve výsledku je z toho taková krávovinka, kterou mě nesmírně bavilo psát. Povídka má šest kapitol a je dopsaná. ♥

Vrátil jsem se do Londýna, zraněný a profesně k ničemu. Pokecal jsem párkrát se svou ukradenou služební zbraní a došel jsem k závěru, že se musím znovu naučit žít mezi lidmi, jinak si hodím mašli.

A pak jsem narazil na jednoho cvoka, který mě rovnou pozval sdílet byt. Jak moc velký cvok jsem já, že jsem to vzal? Té ulici se většina lidí podvědomě vyhýbá, dům je prostě šílený a dělá nám naschvály, paní domácí je mrtvá – a přesto vypadá stále velmi dobře. Žijí tu tvorové, o nichž se mi ani nesnilo. Přes den běhám za Sherlockem a řešíme případy smrtelníků. A po nocích probíráme problémy duchů. Jenže první případ s duchem nejde moc dobře, a tak Sherlocka nenapadne nic lepšího, než požádat o pomoc démona…

 

Kapitola první – Podivná ulice

 

Času jsem nikdy neměl nazbyt – až do chvíle, než mě vykopli z armády.

Na jednu stranu pochybná kariéra, já vím – místo vojenského chirurga jsem mohl dělat klidně krejčího nějaké šejkově ženě, šít krajkové šaty a bohaté róby, a vyšlo by to nastejno; šít vojáky od rána do večera mohlo mít podobně trvanlivý efekt jako šít garderóbu ženě, která bude rodit jedno dítě za druhým – ale i tak jsem to měl moc rád. Jsem adrenalinový závislák, vždycky jsem byl, ale nikdy jsem se neuspokojoval běžně dostupnými adrenalinovými sporty, naopak mi přišly hloupé a přízemní. Jediné, co by mě snad mohlo utěšit, by bylo skákání padákem, jenže z toho sotva kouká nějaká kariéra… a konec konců nedá se to srovnávat s chirurgickým zákrokem u někoho, kdo se vám chvěje na stole, když kolem blikají světla, protože vás už zase někdo bombarduje a záložní generátor pomalu vypovídá službu.

Tak takového adrenalinu jsem se musel chtě nechtě vzdát. Kulka, co prolétla mým ramenem, skončila ve zdi polorozpadlého domu, který ale pořád byl něčím domovem (dokud do něj nevlítla parta radikálů a nevystřílela celou rodinu). Já, zatímco jsem matně slyšel střelbu, jsem ležel v prachu, a místo vznosných myšlenek pocházejících z uvědomění na přicházející smrt mi v hlavě znělo jen kurva, kurva, kurva.

S mírnými úsměvy a poplácáním po zdravém rameni mě pak přesouvali z jednoho stanoviště na druhé, prošel jsem pod rukama kolegů, s nimiž jsem dřív sloužil směny, a nakonec mě pro nadbytečnost (protože chirurg s chvějící se rukou je v týmu ostatních naprosto přirozeně nadbytečný) odvezli až na rodnou hroudu.

Měl bych být rád, že jsem to všechno přežil. Jenže když jsem žil právě tímhle vším stresem, jak teď můžu žít dál?

 

Přidělili mi byt a psychoterapeutku a skromnou měsíční penzi a každý den jsem se měl protloukat mezi obyčejnými smrtelníky, jejichž největším každodenním problémem je výběr čaje k snídani a filmu po večeři. Po několika měsících, kdy jsem se důverně sblížil se svým ilegálním SIGem a kdy jsem často usínal s hlavní u hlavy (i myšlenka na sebevraždu trochu omrzí) a probouzel se zpocený, dezorientovaný a se zmíněnou hlavní namířenou do prázdna pokoje, který jsem měl zvát bytem… Řekl jsem si, že by mi neuškodilo pokusit se hrát hru na obyčejného člověka, abych si zachránil krk.

Začal jsem nejdřív zlehka – kupoval jsem si chleba a vajíčka a sem tam i polévku v plechovce v jednom a tom samém obchodě a sledoval jsem místní, zda potkám někoho víc než jednou. Po třech týdnech jsem už poznával prodavačky a dodavatele uzenin a taky jsem třikrát potkal ženu, která mi byla dost povědomá, než jsem si uvědomil, že je to moje sousedka z vedlejšího bytu. Nikdy jsme spolu nepromluvili, jen jsme na sebe pokaždé kývli, když už si mě tedy všimla – a to kývnutí bylo vždy pomalé, tázavé (Jsi v pohodě? Ne, ale snad budu.). Většinou ale byla hluboce zabraná do myšlenek a kolikrát jsem ji viděl jen stát a zamyšleně zírat na balík chleba nebo tuňáka v konzervě.

 

Poté jsem si dal za úkol jít mezi lidi, kteří dělají hluk. V obchodě přece jen většinou hraje pouze tichá hudba a rachotí vozíky a pípají trouby s rozpečeným pečivem, ale lidé se baví tlumeně, když už vůbec.

Tahle druhá fáze napoprvé neproběhla vůbec dobře. V kavárně, kterou jsem si vyhlédl z ulice a která mě lákala mandlovou a vanilkovou vůní pečiva, bylo tak narváno, že jsem pouze vešel… a po dvaceti vteřinách zase vyšel ven a kvapně šel domů. Tam jsem si opět vylil srdce své hlavni, než jsem celou zbraň rozebral, vyčistil a zase složil (díky čemuž jsem se cítil mnohem líp). Uvědomil jsem si, že jít do kavárny ve špičce asi nebyl nejlepší nápad. Když jsem šel příště kolem, bylo půl desáté večer – a sice neměli moc velký výběr mandlového a vanilkového pečiva, ale uvnitř sedělo o polovinu míň lidí a navíc byl jejich hovor tlumený a celkově únosný.

Vzhledem k pokročilé hodině a vědomí, že bych po kávě neusnul až do rána, jsem si objednal heřmánkový čaj. Barista mě kupodivu nepočastoval pohrdavým pohledem, naopak byl docela milý (až jsem si říkal, čím jsem si to zasloužil. Na toaletách jsem se prohlédl v zrcadle a uznal jsem, že zřejmě musí být milý na každého, protože jsem vypadal stále stejně – děsně.) a dokonce mi dal med zdarma. U stolu v rohu, odkud jsem měl skvělý přehled o dění v celé kavárně, jsem chvíli uvažoval, jestli mám malý kelímek s medem strčit do kapsy a schovat si ho k snídani. Ale bylo mi trochu stydno. Tak malou penzi zase nemám, abych musel odnášet med a cukr z kavárny.

Při téhle druhé návštěvě kavárny jsem tam vydržel dokonce dvacet minut. Stihl jsem vypít polovinu svého heřmánkového čaje, zjistit, kolik kroků je to ode dveří k pokladně, od pokladny k toaletám a taky jsem pozoroval lidi kolem a žádný z nich nevypadal jako někdo, kdo by uměl rozebrat, vyčistit a složit SIG alespoň tak rychle jako já. Po těch dvaceti minutách ale něco na ulici prásklo, a aniž bych přesně věděl, co to je (i když mi mysl nabízela výfuk starého auta, nedokázal jsem ji poslechnout), popadl jsem bundu a vyběhl jsem z kavárny ven. Levá ruka se mi chvílemi chvěla, jako bych ji něčím vyčerpal.

Bylo hloupé se pak vracet, tak jsem zamířil do toho zatuchlého doupěte, kterému jsem byl nucen říkat domov.

Uplynulo pár týdnů a já si říkal, že se musím vzchopit a kromě baristy a pokladní v obchodě zkusit aktivně oslovit nějaké jiné lidi, aniž bych od nich něco potřeboval.

Fází tři mého polidšťovacího procesu měla být přinejlepším krátká výměna zdvořilostí se starší dámou, která do kavárny chodila ve stejnou dobu jako já (protože co by mi taková dáma asi udělala? Probodla mě pohledem?), a přinejhorším jedna dvě věty o počasí prohozená s chlapíkem indického původu, který docela často ke své kávě pojídal makronku. (Byl to velmi drobný mužík s jemnými pohyby a malýma rukama – ještě menšíma, než mám já sám – takže jsem z něj neměl moc velké obavy.)

Jenže nakonec mi mé plánování překazil jeden šílenec.

 

Seděl jsem jednoho večera u svého obvyklého stolu v rohu, míchal svůj heřmánkový čaj a klouzal pohledem po ostatních. Pár lidí bylo povědomých. Mnozí ale ne. Už jsem na tom byl tak dobře, že jsem se i ve společnosti tolika cizinců dokázal uvolnit a strávit v kavárně třeba i padesát minut. Dnes se zdálo, že bude klid. Začal jsem přemýšlet, jestli mám spíš zkusit oslovit Inda, nebo Bábinku, když se ke mně z ničeho nic posadil vysoký cizí muž, upřel na mě pronikavý pohled a pozvedl obočí.

“Dobrý večer, doktore. Než si konečně vyberete mezi hloupými žvásty o počasí a zdvořilostními frázemi, co kdybychom si promluvili spolu?” Když si sedal, opřel si lokty o stůl a teď jednu ruku velmi pomalu posouval po stole, až dosáhl na nový kelímek medu zdarma, schoval jej ve své veliké dlani a pak evidentně i v kapse kvalitního tmavého kabátu.

Zíral jsem na něj jako na zjevení – cítil jsem, jak mi povolila čelist, takže jsem zíral s pootevřenou pusou. Pak jsem si to uvědomil a zavřel jsem ji. Nebyl jsem schopen slova. Místo toho, abych si úlevně povzdychl, že mě někdo oslovuje první a že tedy ten prvotní trapný krůček v navazování kontaktu mám za sebou, jsem úplně zamrzl.

“Já vím, možná jsem měl přistupovat pomaleji. Jenže nejsem moc trpělivý člověk a vy už opravdu potřebujete vykouknout z té své ulity.”

Poposedl a rozhlédl se po kavárně, než se opět zahleděl na mě. Možná to byla jen hra světel, ale zdálo se mi, že jeho oči mění barvu.

“Nemůžete v tento moment mluvit, chápu. Snad tedy aspoň zvládnete kývat nebo vrtět hlavou?” Několikrát zamrkal a mně došlo, že to není rétorická otázka.

Krátce jsem přikývl.

“Možná taky pomůže, když se napijete toho heřmánku,” poznamenal muž a já ho bůhví proč poslechl a napil jsem se. Můj přístup zřejmě překvapil i jeho, protože znovu několikrát zamrkal. Pak si opřel záda o opěrku židle a velmi jemně se usmál, koutky se mu sotva pohnuly.

“Výborně. Tak tedy. Zřejmě máte dojem, že mě vidíte úplně poprvé, je to tak?” zeptal se.

Pootevřel jsem znovu ústa, ale nebyl jsem schopný vydat hlásku, tak jsem nakonec zase jen přikývl.

“Skvělé! Když jsem vás poprvé uviděl, tak bdělého a pozorného, doufal jsem, že mi prokážete službu a případně poukážete na nedokonalost mých převleků tím, že je prohlédnete. Ale jestli jste si mě doteď nevšiml…” Přimhouřil oči. “Tohle je můj běžný vzhled, mimochodem.”

Nechápal jsem, kam tím ten muž směřuje, a tak jsem jen zmateně pokrčil rameny.

“Už se k tomu dostávám,” řekl muž a krátce si olízl rty. “Vím, že jste lékař a taky vím, že jste voják – v praxi možná bývalý, ale něco takového nejde pověsit na hřebík jen tím, že dostanete výsluhu. Máte to v sobě.” Odmlčel se a já měl už už dojem, že konečně promluvím, ale nakonec se mi to opět nepovedlo. Zdálo se, že muž mi dopřává chvíli, abych snad něco řekl, ale poznal, že na to nedojde.

“Vzhledem k vaší povaze, kterou jsem měl tu možnost několikrát sledovat tady v této kavárně, jsem došel k závěru, že jste dokonalý adept.”

“Opravdu?” vyhrkl jsem, aniž bych rozuměl, o čem to vlastně mluví. Úlevně jsem vydechl – konečně zřejmě můžu opět mluvit. Muž se zazubil a natáhl přes stolek ruku. Zvedl jsem tu svou a potřásli jsme si jimi v pozdravu.

“John Watson,” hlesl jsem.

“Sherlock Holmes, těší mě.”

“Ano?”

“Ovšem. Myslím, Johne, že jsi dokonalý prototyp někoho, kdo bude mým ideálním spolubydlícím.”

“Ale… Já už bydlení mám,” řekl jsem přihlouple.

“Já vím,” řekl Sherlock a sklouzl po mně pohledem, než se mi zase zadíval do očí. “Ale mám dojem, že bydlet na místě, které mám vyhlídnuté, by líp splňovalo tvoje požadavky.”

Přimhouřil jsem oči.

“Jaké požadavky?”

“Zdravou dávku vzrušení. Potřebuješ ho jako kyslík, to je evidentní.”

Zhluboka jsem se nadechl. “Jsi si docela jistý tím, co o mně tvrdíš.”

“Pochopitelně,” pokrčil rameny Sherlock.

“Vždyť mě vůbec neznáš.”

“Vím dost na to, abych poznal, že nám to bude spolu celkem klapat,” mračil se Sherlock.

Měl jsem chuť vstát a odejít, ale neudělal jsem to ze dvou důvodů. Jednak mě ten podivín zaujal a chtěl jsem o něm vědět víc (a zjistit, jestli se mu opravdu mění barva očí), a taky mě za celou dobu, co u mě seděl, ruka ani nezabrněla, ani sebou necukla.

“Jak víš, že jsem lékař? A voják?”

Přestal se mračit a pomalu se usmál. A bylo to – tak málo stačilo a omotal si mě kolem prstu.

“Vezmeme si taxi? Vysvětlím ti to cestou.”

Normální člověk by se určitě vydal opačným směrem, než kam má namířeno takový cvok jako Sherlock. Normální člověk by přinejmenším zjišťoval, kam se jede… No, já nejsem úplně normální.

 

Cestou v taxíku mě Sherlock zvládl ohromit, vytočit a rozesmát – což je víc emocí za tak krátkou dobu, co ho znám, než kolik jsem jich vnímal od příjezdu z Afghánistánu. Bral jsem to jako dobré znamení a začínal jsem si víc věřit. Když jsme pak zastavili a vystoupili před řadou domů, z nichž některý měl být možná naším společným bydlištěm, byl jsem příjemně natěšený.

Rozhlédl jsem se po ulici. Byla čistá a téměř liduprázdná; jen u jednoho domu opodál postával mladý muž, kouřil a díval se do mobilu. Potáhl z cigarety a upustil ji na chodník, kde ji zašlápl.

“Tak, co myslíš?” zeptal se Sherlock a poukázal na dům, před nímž jsme právě stáli. Vypadal docela běžně, jen mě zarazilo, že všechna okna mají zatažené tmavé závěsy, aniž by se za nimi svítilo.

“Je tu pěkně. I když docela mrtvo.” Podíval jsem se na druhou stranu ulice a zpátky na Sherlocka. Tvářil se jako někdo, kdo má co dělat, aby se nerozesmál – ve světle pouliční lampy to vypadalo trochu podivně, protože byl jeho hranatý obličej plný stínů, ale celkově jsem měl nutkání zrcadlit jeho výraz, i když jsem nechápal, co jsem řekl vtipného. “Ale to mi vyhovuje,” dodal jsem ještě a tentokrát se Sherlock široce zazubil.

“Skvělé! Ano, skvělé.”

“Jo?” prohodil jsem s úsměškem.

“Ano, protože tu straší,” povytáhl obočí a pokynul rukou ke dveřím. “Jdeme? Mám povoleno vstoupit, tak ti to uvnitř můžu ukázat i v tuhle noční hodinu.”

“Eh, jasně,” hlesl jsem a znovu se rozhlédl po ulici. V místě, kde byl ještě před chvílí ten mladík s cigaretou, stál najednou mohutný kořenáč s fíkusem. Po mužovi nebylo nikde ani památky – vlastně až na slabě čoudící špaček cigarety na zemi. Otočil jsem se k Sherlockovi a chtěl ho upozornit na to, co jsem viděl, a díky pohledu na něj jsem na ten fíkus zapomněl.

“Neříkal jsi, že můžeš dovnitř?” zeptal jsem se podezřívavě. Sherlock klečel na zemi přede dveřmi a šperhákem šťoural v zámku.

“Jistě. To můžu, jen nemám klíče.”

“Aha,” pronesl jsem zblble a pozoroval jsem, jak obratně si počíná. “Ty jsi… zloděj?”

Prudce se na mě otočil a zamračil se. “Ovšemže ne. Už jsem ti to říkal v taxíku. Jsem detektivní konzultant.” Otočil se zpět k zámku. “A jako takový mám jisté dovednosti, které se čas od času hodí.” S posledním slovem to v zámku cvaklo, Sherlock vstal a otevřel nám dveře. Okamžik jsem přemítal, jestli se neotočit a neodejít, ale zvláštním způsobem jsem se bavil. Následoval jsem Sherlocka dovnitř a dveře se za námi zavřely – totiž, opravdu se zavřely samy od sebe, nevšiml jsem si, že by se Sherlock rozmáchl, aby je zabouchl, naopak mu z ruky jaksi vyklouzly samy a práskly za námi. Nijak jsem to nekomentoval, protože jsem trochu pochyboval o tom, co vlastně vidím. V chodbičce za dveřmi bylo přece jen šero; sice na stěnách tu a tam visel svícen se svíčkou, ale ne všechny hořely. Chodba díky nim voněla včelím voskem.

“Tak. Vzhůru po schodech. Pozor na třetí schod odshora! Ten má tendenci neočekávaně mizet,” řekl Sherlock a pružně vybíhal schody po dvou. Na odpočívadle se po mně ohlédl, ale pak pokračoval dál. Před třetím schodem odshora jsem zpomalil a na okamžik jsem měl dojem, že se místo něj rozpíná temnota… Ale když jsem zamrkal, opět jsem viděl obyčejné schodiště. Zavrtěl jsem hlavou – a pro jistotu jsem ten schod překročil. Sherlock už stál u dveří, ruku na knoflíku a tvářil se natěšeně. Jakmile jsem k němu došel, tiše zaťukal a po chvilce otevřel dveře dokořán, cvakl vypínačem a pozval mě dál.

Jakmile se po místnosti rozlilo světlo, strnul jsem. Zaneřáděnější pokoj jsem snad v životě neviděl.

Na nábytku, na stěnách, ve vzduchu – všude byl prach a cáry pavučin. Ale ne takových těch jemných, jaké bývají na půdách starých domů; tohle byly chuchvalce tenké lepkavé hmoty, jako by tu snad žilo na tisíc pavouků.

“Bydlí tu vůbec někdo, kdo by se o tohle místo staral?” zeptal jsem se pochybovačně.

Sherlock došel k oknu, musel kličkovat mezi úplnými záclonami pavučin, a s pokřiveným obličejem rozhrnul závěsy, z nichž se tím pohybem zvedl oblak prachu.

“Eh! Měl bych spíš říct, že tu… ehm, přebývá duch místní hospodyně.”

Pokýval jsem hlavou, i když jsem si soukromě dopřával čas na to, abych pochopil jeho odpověď. Zachvěl jsem se, protože tu bylo docela chladno, vlastně mi tu bylo víc zima než venku. “Asi tu docela táhne, co? Ale až se tu uklidí, bude to docela útulné!” dodal jsem rychle, protože Sherlock se na mě díval trochu nervózně a já bůhví proč cítil potřebu ho utěšit.

“Přesně to jsem si myslel! Tak jsem se nastěhoval.”

“Aha? A kdy?” nejistě jsem se rozhlížel po krabicích, které se topily pod dalšími pavučinami.

“Předevčírem,” podotkl Sherlock a přešel ke krbu, v němž ležel šedočerný popel. “Je tu vážně celkem chladno,” řekl tiše a zkřížil ruce na prsou. Obešel jsem pavučinový cár a vstoupil do malé, ale pro nás dostačující kuchyňky. Ve dřezu stála hromada plísní pokrytého nádobí a já cítil, jak se začínám mračit.

“Chceš říct, že za tenhle nepořádek nějak můžeš ty?” Otočil jsem se zpět k němu a překvapeně zjistil, že v krbu vesele plápolá oheň. Sherlock stál s rukama nataženýma k němu a jakoby nic, zahříval si ruce.

“Hm?” zvedl ke mně hlavu. “Ah. Ne, to tenhle dům. Říkal jsem ti, že tu straší. Občas dělá takovéhle divadýlko, když se mu zrovna zachce.”

Zíral jsem na něj a přemýšlel jsem, jestli jsem v té kavárně snad usnul a jestli se mi tohle všechno zdá. Vtom se někde za mnou ozvala tupá rána. Ohlédl jsem se a nakukoval do chodbičky, na jejímž konci byly dvoje dveře.

“Tam vlevo je koupelna. Ty dveře vedle vedou do mojí ložnice. Ale teď bych tam asi radši nechodil.”

“A proč?” zeptal jsem se a přirozeně vykročil směrem k nim.

“Ne, vážně, Johne. Teď tam nechoď.” Zarazil jsem se na místě a cítil, jak rudnu.

“Aha. Ty tam máš nějakou…?” nedokončil jsem otázku a pokrčil rameny. Sherlock se na mě nechápavě díval. “Přítelkyni, myslím. Máš tam nějakou svou přítelkyni?” Sherlock nejdřív vykulil oči a pak se krátce zasmál.

“Tak to tedy nemám. A ani mít nehodlám. Ženy nejsou moje parketa,” koutky úst těkaly potlačovaným úsměvem.

“Jasně,” řekl jsem a odkašlal si. Sherlock si mě pronikavě prohlížel a v očích mu hrál nějaký skrytý vtip.

“Samozřejmě se tam můžeš jít podívat, ale pokud to chceš udělat, tak vždycky nejdřív zaklepej. Takhle,” několika dlouhými kroky došel ke dveřím ložnice, zkontroloval, jestli ho sleduju, a pak zaťukal: Ťuk. Ťuk ťuk.

“Když se ozve odpověď,” začal, ale najednou se z druhé strany ozvalo podobné ťuk – ťuk ťuk. Pozvedl obočí. “Když uslyšíš odpověď, tak tam nechoď. Platí to i na koupelnu v tomhle patře, obývák a tvůj pokoj. Pojď, ukážu ti ho.”

Provedl mě, úplně tumpachového, zpět chodbičkou a pak ještě po schodech do dalšího patra, kde byly jedny bílé dveře a jedny mahagonové dveře.

“Tyhle vedou do zdi,” mávl k těm mahagonovým. “Zatím jsem neměl čas je zkoumat.” Pokynul mi a já automaticky sahal po klice bílých dveří –

“Ne! Nejdřív zaťukej,” vyzval mě. Váhavě jsem pozvedl ruku výš a zaťukal, jak mi poradil. Ani po několika vteřinách se neozvala žádná odpověď, Sherlock přikývl a já otevřel dveře. Čekal jsem špínu a prach jako v místnostech pod námi, ale v téhle ložnici bylo kupodivu čisto a útulno. Vzduch tu byl svěží, jako by někdo před chvílí větral, a slabě tu vonělo čistě vyprané povlečení.

“Hm,” Sherlock se vedle mě zamračil. “Proč to tady vypadá tak úhledně, když v mojí ložnici to bylo jak ve chlívku?” zamumlal. Přešel jsem k posteli a zkusmo se posadil. Rozhlížel jsem se po malém prostoru a pomalu si na něj zvykal – vlastně jsem si uvědomil, že jsem se nevědomky zabydloval celou dobu, co jsme tu. Cítil jsem, že se usmívám – a nezměnil to ani fakt, že se Sherlock vrhl na kolena a podíval se pod postel. Pak vstal, došel k oknu a vyhlédl ven.

“Hm,” zahučel znovu. “Jsem si celkem jistý, že tohle okno ještě předevčírem nemělo tak kouzelný výhled.” Vstal jsem a postavil se vedle něj. Opravdu, z okna jsem viděl na střechy a stříšky a… k mému podivu i nějaké věžičky. Výjev porůznu osvětlovaly pouliční lampy teplým žlutým světlem a já se náhle cítil velmi klidný.

“Myslíš, že paní domácí bude ještě vzhůru? Rád bych se jí představil a řekl jí, že se nastěhuju,” řekl jsem a podíval se na Sherlocka. Ten ke mně zvedl pohled a pokřiveně se usmál.

“Myslím, že jí nějaké vyrušení vadit nebude,” mrkl. “Paní Hudsonová? Paní Hudsonová!” houkl směrem ke dveřím, a než jsem se stačil zeptat, co to má znamenat, ozval se na schodech klapot podpatků.

“Sherlocku?” trošku nakřáplý hlas nějaké postarší ženy. Sherlock přešel ke dveřím a vyhlédl ven z pokoje.

“Tady jsme, paní Hudsonová! Budete mít nového nájemníka!”

Po chvilce do pokoje vešla žena drobného vzrůstu, v pantoflíčkách s bambulkou z jemné kožešiny a vlněném šálu, který měla kolem ramen. Zářivě se na mě usmála – a opravdu se mi zdálo, že při tom snad vážně svítí…

“Dobrý večer!” pozdravila mě a já se konečně probral a šel se představit.

“Je to tu moc pěkné. Jen to dole trochu poklidíme,” pokyvoval jsem hlavou.

“Ale s tím si nedělejte hlavu, Johne! To přejde samo,” mávla krátce rukou.

“Ehm. Dobře?” přešlápl jsem nejistě. “Tak. Teď už bych se jen rád zeptal, kolik bude nájemné.”

Paní Hudsonová se krátce zasmála a jemně se dotkla Sherlocka na rameni.

“Tys mu to neřekl, Sherlocku?” Sherlock jen pokrčil rameny.

“Nevěřil by mi to.”

“Nu dobrá. Žádné nájemné, drahoušku. Já už peníze opravdu nepotřebuji a dům si poradí sám se sebou.” Zvedla jeden hubený prst. “Ovšem žádné úpravy bez svolení, ano? Nebude se tu malovat ani tapetovat, a pokud chceš vyměnit nějaký nábytek, domluvíme se předem.”

Díval jsem se z jednoho na druhého a čekal, kdy se konečně rozesmějí. Paní Hudsonová se na mě už opět usmívala a Sherlock pokukoval směrem k mezeře pod postelí. Zřejmě čekali, až se zasměju první? Moc mi to nešlo.

“Žádné nájemné?” zeptal jsem se pochybovačně. Mrkl jsem po Sherlockovi, kterému cukl koutek úst.

“Přesně tak,” přitakala paní Hudsonová.

“Je tohle snad… nějaká charita, nebo tak něco?” rozhlédl jsem se a přemýšlel jsem, jestli jsem někde v přízemí třeba nezahlédl stojan s letáčky pro lidi bez domova.

Místo odpovědi zarachotila klika mých dveří. Byly stále otevřené, takže to vypadalo vážně podivně. Zkusmo jsem za ně nakoukl, ale neskrýval se tam žádný malý uličník – nikdo dospělý by se teď za ně nevešel. Paní Hudsonová si povzdychla a kliku pohladila.

“To rozhodně ne. Vybíráme s domem vhodného nájemníka už pár let, ale kromě Sherlocka sem ještě nikoho dalšího nepustil. Takže je to na vás, Johne. Pokud chcete, naše svolení rozhodně máte. Budeme rádi za společnost. Líbí se vám tu?”

“No…” nejistě jsem se rozhlédl. “Moc tomu nerozumím. Ale ano, líbí se mi to tu.”

“Dobře! Můžete se nastěhovat, kdykoli vám to bude vyhovovat. Nedáte si ještě čaj? A nějaké sušenky? Sice je trochu pozdě, ale třeba byste mohl rovnou přenocovat, pokud chcete.”

Souhlasili jsme, i když jsem si nebyl jistý, kam chce paní Hudsonová servírovat. Sešli jsme po schodech dolů a Sherlock vstoupil do obýváku… který zářil čistotou! Pravda, ty krabice s předměty, co označil za své, zůstaly ležet, kde byly. Ale všechny pavučiny a prach byly pryč!

“Co to sakra?… On tu bydlí ještě někdo? Nějaká superuklízečka?” nejistě jsem se uchechtl. Sherlock nehnul ani brvou.

“Říkal jsem ti, že v tomhle domě straší, Johne. Vážně, kolik dalších důkazů ještě potřebuješ vidět? Nestačí ti, že máš jako paní domácí ducha?”

Otevřel jsem pusu, ale netušil, co říct. Sherlock v klidu vybaloval krabice, různé knihy a udělátka, jejichž smysl jsem nechápal.

Húúúúhu! Chlapci, nesu slíbený čaj!” ozvalo se od schodiště, a přestože ve dveřích stála paní Hudsonová s podnosem plným porcelánu – a na nohách měla stále ty střevíčky – vůbec jsem neslyšel, že by přicházela. Nadskočil jsem a srdce mi divoce bušilo.

“Och! Promiňte, Johne. Trochu jsem se zapomněla! Až budu příště přicházet, udělám ten správný hluk, nebojte.” Paní Hudsonová došla s cinkajícím servisem ke stolku a začala nalévat čaj. Cítil jsem, že toho mám tak akorát.

“Já. Ehm. Na chvilku se potřebuju projít. Ale přijdu, ano? Tak.” Demonstrativně jsem si zapnul bundu až ke krku, pokývl oběma… lidem, kteří na mě překvapeně zírali a rychle jsem scházel schody. Venkovní dveře se za mnou tiše dovřely, přestože jsem jimi snažil třísknout.

Pavučiny, které si mizí, kdy se jim zachce? Přízrak paní domácí?

Rázoval jsem po ulici a došel k tomu květníku s nešťastně vyhlížejícím fíkusem – měl teď svěšené listy a já se ani nedivil, byla pěkná zima. Zastavil jsem se u něj a koukl kousek stranou – típnutý oharek pořád ležel na zemi. Z nějakého popudu jsem se sehnul a sebral ho; a protože nebylo kam ho vyhodit, položil jsem ho na povrch zeminy v květináči. Rostlina se zachvěla, vyloženě se otřásla. Zvedl jsem pohled k oknům 221B a v jednom jsem uviděl siluetu vysokého muže – Sherlocka. Krátce jsem mu mávl, ale on se ani nepohnul. A když jsem se otočil zpět k fíkusu, místo něj tam postával ten chlapík, který tu prve kouřil, vypadal i ve světle lamp tak trochu pobledle a chvěl se po celém těle. Horečně šmátral po kapsách a z jedné vytáhl mobil a z jiné oharek. Dlouze si oddychl, snad úlevně, strčil oharek zpátky do kapsy a podíval se na mě.

“Děkuju. Nedošlo mi, kde jsem… takhle bych tu mohl stát do Vánoc. Pokud by mi dřív neopadaly listy.” Usmál se a vratkým krokem odcházel pryč.

Bože můj. To je plná ulice cvoků?

A počítám se mezi ně?

“Počkejte. Počkejte!” houkl jsem na mladíka a ten se po mně nervózně ohlédl. Doběhl jsem ho a šel vedle něj. Začal jsem pochybovat o svém zdravém rozumu, ale nedalo mi to, musel jsem se zeptat. “Vy tohle místo znáte?”

Pokrčil rameny. “Každý v okolí ho zná. Obvykle se mu vyhýbám, ale jak jsem šel s mobilem v ruce, nevnímal jsem, kudy to vlastně jdu…”

“Takže… Je normální, že se tu dějí…” zarazil jsem se a přemýšlel, jak označit to, co jsem viděl.

“Divný věci? Že tu straší? Jo, to je pro tohle místo normální. Tahle ulice a domy v ní si žijou vlastním pošahaným životem. A teď promiňte, ale už jsem měl být dávno jinde.” Pokývl na mě, zvedl ruku k projíždějícímu taxi a pak v něm odjel. Stál jsem v ulici sousedící s Baker Street a bylo tu celkem rušno, i když se blížila půlnoc. Lidé chodili sem tam, auta projížděla a jejich světlomety žlutě a červeně osvětlovaly výlohy obchodů. Otočil jsem se na místě a díval se do Baker Street, která zela prázdnotou. Neparkovalo v ní jediné auto. Po chodníku nikdo nešel.

A v našem bytě se svítilo.

V našem… bytě?

Olízl jsem si náhle suché rty a potlačil zavrčení. Jsem v háji, už na ten byt myslím jako na vlastní. Přes všechny podivnosti nemůžu popřít, že to bylo mnohem lepší, útulnější a hlavně zajímavější místo, než můj mrňavý byt mezi dalšími veterány.

Šoural jsem se zpět a přemýšlel, jestli můžu počítat jen s takovým vcelku neškodným strašením. Neběhají touhle ulicí náhodou smečky vlkodlaků, že ne? Nemáme snad za souseda nějakého upíra? Musím se na to Sherlocka zeptat.

Ale… i kdyby se tu takové věci vyskytovaly, vadilo by mi to?

Zastavil jsem se na místě, dobrých třicet metrů od hlavní ulice. Jako by cosi tlumilo vnější zvuky, ruch se sem skoro vůbec nenesl. Bylo tu zvláštní ticho, nijak hrozivé, spíš hladivé. Opět jsem vykročil a co chvíli si povzdychl – mám to spočítané. Kdo by šel dobrovolně bydlet k mrtvé paní domácí? (A bude nezdvořilé, když se jí zeptám, jak zemřela?)

Vchodové dveře domu naproti se se skřípěním otevřely a ven se vykolébala seschlá hrbatá babička. Nesla pytel s odpadky. Zrovna vcházela do boční uličky, kde stály popelnice, když jsem šel kolem ní.

“Dobrý večer,” pozdravil jsem s pokývnutím, ruce jsem schovával v kapsách před zimou.

Stará paní se prudce otočila na místě a – oči jí svítily jako kočce. Mlčky mě pozorovala, občas mrkla. Zůstal jsem stát a polkl jsem. “Jsem tu nový, právě se chystám nastěhovat.”

Nepatrně naklonila hlavu do strany. Z úst se jí ozvalo tichounké zasyčení. Přešlápl jsem.

“Ehm. Jo, jen jsem si potřeboval trochu provětrat hlavu. Tady,” ukázal jsem na 221B a žena se mi zadívala přes rameno. “Tady budu bydlet, u paní Hudsonové.” Stařenka se náhle napřímila a pak se mírně a mile usmála, i když oči jí dál svítily.

“Tak 221B už konečně přijal nájemníka? To je pěkné. Tak to vás tu vítám. Jsem Alice Turnerová,” pokývla hlavou, ruku mi nenabídla a já se nevnucoval.

“John. John Watson,” usmál jsem se – nebo jsem se o to spíš pokusil. Pořád jsem měl za krkem zježené chloupky z pocitu nebezpečí.

“John.” Znovu pokývala hlavou. “V tuhle hodinu byste zatím neměl vycházet na ulici, Johne. Snad za pár týdnů, až budete cítit jako my. Ale teď pořád voníte jako obyčejný člověk.”

“Ha, jasně,” vyštěkl jsem smíchem a přemýšlel, jak jinak bych měl být asi cítit?

“Martha vám to měla říct. Honem dovnitř, za slabou půlhodinku tudy budou určitě procházet kulišáci, a ty byste dnes vážně potkat neměl. Mmm-mm. Možná zase za měsíc, až se tu znovu objeví, to už vám snad nebudou chtít ublížit.” Natáhla ke mně ruku, jako by mě chtěla poplácat po rameni, ale nedotkla se mě.

Vracel jsem se k tmavým dveřím mého nového bytu a říkal si, že jestli bude moje nová realita takhle uhozená každý den, tak se rozhodně nudit nebudu.

 

A v tu chvíli mi došlo, že jsem to celé vlastně doopravdy přijal. Že se už nebráním myšlence, že tady vážně straší, naopak se těším, co dalšího ještě zažiju.

Jako by moje rozpoložení nějak vycítil i ten dům, otevřel mi sám od sebe dveře a ovál mě teplý voňavý pach domova. Pohladil jsem nesměle rám dveří a stěny jako by kolem mě zavibrovaly nadšením.

Pak se ozval dusot v patře nade mnou a následně na schodech. Sherlock se nahýbal přes zábradlí, oči mu svítily (i když ne doslova jako paní Turnerové) a zubil se od ucha k uchu.

“Vrátil ses! Tedy, ovšem že ses vrátil, věděl jsem to, ale stejně je milé vědět, že jsem se nemýlil!”

Tence jsem se usmál.

“No jo. Zdá se, že jsem ten správný magor pro tohle místo,” poznamenal jsem a zarazilo mě, když jsem si všiml, jak sebou Sherlock nepatrně trhl. “Dostal jsem upozornění, že bych se neměl zdržovat venku. Možná uvidíme z okna představení, které se koná jednou měsíčně.”

“Ano?” zamračil se Sherlock nejistě.

“Kulišáci,” zamumlal jsem a pokrčil rameny. Minul jsem ho na schodech a pak jsem znovu vešel do obýváku. “Netuším, co jsou zač, ale prý na ně ještě moc voním člověčinou. Asi.” Sherlock neurčitě zamručel a došel k oknu. Díval se do tmy venku, ale zřejmě nic zajímavého neviděl, šel si po chvilce sednout do křesla u krbu, v němž vesele hořel oheň. Sem tam nějaký plamen zahořel zeleně.

Sundal jsem si bundu a pověsil ji a pak jsem se šel taky posadit – u krbu stálo ještě jedno křeslo, které vypadalo vážně nepohodlně, ale chtěl jsem být v teple. A navíc na stolku pořád stál šálek s čajem, z nějž se kouřilo.

“Doufám, že se paní Hudsonová nedělala s dalším čajem?”

Sherlock zavrtěl hlavou.

“221B ti ho udržoval horký.”

Zvedl jsem pohled ke stěnám.

“Aha. Hm. Děkuju?” prohodil jsem někam ke krbové římse a ve stěnách to vesele zapraskalo.

“Nevím, za jak dlouho si na něco takového zvyknu.”

“Je to skvělé, že ano?” poposedl Sherlock. “Jen mě napadlo, jestli je 221B stále v tak dobrém rozpoložení, nebo jestli se umí i vážně naštvat,” podotkl s menším nadšením.

“A co byly ty pavučiny?” zeptal jsem se a usrkl. Hm. Vážně dobrý čaj.

Sherlock nonšalantně mávl rukou. “Ale. Zřejmě narážka na všechny ty krabice. Nemám ve zvyku být pořádný.”

Po krabicích naštěstí nebylo ani památky. Asi je preventivně definitivně uklidil.

 


 

Reklamy

14 komentářů Přidejte váš

  1. Rowana píše:

    Áááá, páni. Začátek působí opravdu zajímavě. Takovéhle příběhy mám ráda. Udrží si to takovouhle atmosféru, že jo? Strašidla a duchové. Jsem moc zvědavá na pokračování. 😀

  2. samba píše:

    Výborný a tak jiný a bláznivý a já to už teď zbožňuji.

  3. Lucad píše:

    Jupí, to je skvělé! 😀

    1. miamam píše:

      Jsem ráda, že se líbí 😀 dík 🙂

  4. hanetka píše:

    No ale, já chci taky vidět kulišáky! Mio, to je geniální, moc se mi to líbí! Díky!

    1. miamam píše:

      Kdo si počká… 😉 Já děkuju 😀

  5. Blanch píše:

    ❤ Tohle vypadá naprosto bezvadně! Taky chci byt, co se sám uklidí! 😀
    Kdy že nám naservíruješ další díl? 😀

    1. miamam píše:

      Jó, to by se mi taky sakra hodilo… o.o Když to stihnu, tak by se mohl objevit zítra večer 😛 díky 😉

  6. helsl píše:

    Já se těším víc, protože to nevypadá na žádnou tragédii nebo že by se kluci rozešli, takže se mi to bude líbit. Mně by teda stačily ty pavučiny, abych vzala roha, ty by mi vadily víc než duchové. John může olíznout všech deset – bydlet se Sherlockem a ještě neplatit nájem, to docela vyhrál. Ovšem on je dobrý člověk, tak mu to ze srdce přeju.

    1. miamam píše:

      Já bych mezi pavučinami taky neudělala ani krok 😀 ale počítám, že Sherlock už viděl mnohem odpornější věci, hih. Pánové se nerozejdou, na to momentálně nemám, abych je rozdělovala. Tak snad se ti to bude líbit i nadále 🙂 díky

  7. Miona píše:

    Tak tohle vypadá na pořádně slibnou duchařinu, která bude ohromně bavit! Těším se! 🙂

    1. miamam píše:

      No to doufám, že bude bavit, v rámci možností 😀 Děkuji 😛

  8. kratulablog píše:

    Já mám takovou radost! Přesně proto pořád vymýšlím všechny ty výzvy, každoměsíční témata atd. Vždycky doufám, že se někdo chytí a nějak nápaditě to zpracuje. A tohle je jednoduše boží, vtipné, hravé, nápadité. Moc se těším na pokračování!

    1. miamam píše:

      Mě u každé výzvy něco napadne, ale ne vždycky mi to přijde tak dobrý, abych nad tím trávila čas psaním :-P. Děkuju 😉

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.