A třikrát zaklepej – 2. kapitola

Chudák John, zdá se, že se zakoukal do Sherlocka – a dům to ví taky a pěkně si ho za to dobírá. Obecně to není zrovna klidné bydlení, stačí jen zapomenout zaklepat na tom správném místě a… potkáte dalšího, dosud skrytého obyvatele, kterého ke všemu něco trápí. Ale než Sherlock bude řešit duchařský případ, bude mít i jeden mezi smrtelníky – a díky tomu z Johna vypadne něco, co by v sobě mohl dusit celou věčnost… B-)

Díky za reakce u minulé kapitolky! ♥

-mia

Kapitola druhá – Nejsme tu sami

 

Jednoho rána jsem zrovna snídal a pročítal ranní noviny, když mi došlo, že v 221B bydlím už tři měsíce. Za tu dobu jsem pochopil, že nudící se Sherlock je hrozbou nejen pro něj samotného, ale i pro naše společné bydliště; že paní Hudsonová svoje húúhu prostě potřebuje jednou za čas zahučet proto, aby jí nebylo slabo a lépe se jí dýchalo; a že 221B dokáže tropit pěkné vylomeniny.

Pravda, ve chvílích, kdy Sherlock řešil nějaký případ (a já mu pomáhal často jen tím, že jsem položil podle mně trefnou, podle Sherlocka nejapnou otázku, načež se mu pak v hlavě rozsvítilo a on na něco přišel), byl dům jaksi nápomocný – voda ve sprše bývala ohřátá rychleji než jindy, okna se čas od času sama otevřela, aby se vyvětral vydýchaný vzduch, čaj v hrncích zůstával déle teplý.

Ovšem když Sherlock něco vyřešil a po pár dnech se začal hrozně nudit, začal nejdřív on a následně i dům dělat naschvály.

Odstrašujícím případem bylo, když Sherlock jednoho dne sebral moji zbraň z ložnice a do načmáraného smajlíka na zdi v obýváku vystřílel několik ran.

Vracel jsem se tehdy zrovna z nákupu, když jsem zaslechl střelbu. Než jsem stihl vyběhnout schodiště, bylo ticho. Ze stropu visel na několika bílých vláknech kokon, ale to mě nijak nerozházelo, v našem bytě se prostě vyskytovaly divné věci. Proběhl jsem bytem a hledal střelce, který po sobě na podlaze obýváku nechal moji zbraň jen tak ležet… ale pak mi přes hučení v uších došlo, že slyším slabé mumlání ze vnitřku toho kokonu. Přiblížil jsem se k němu a jen podle pár vlasů, které dole vykukovaly mezi hustě spředenou pavučinou, jsem poznal, že uvnitř bude Sherlock.

(Myšlenka na to, jak málo mi stačilo k tomu, abych ho poznal, stranou…)

Zabořil jsem do tkaniny prsty v místech, kde jsem tušil ústa – a trochu jsem minul, podařilo se mi rozkrýt pavučiny tam, kde měl Sherlock nos. Z něj se ozvalo úlevné zahučení, okamžik bylo ticho, kdy jsem jen nevěřícně zíral na Sherlockovy nosní dírky a prostřílenou zeď, a pak Sherlock spustil – rozčileně huhlal a čím déle se něco snažil říct, tím zněl rozčileněji. Zřejmě proto, že mu nebyla rozumět ani slabika.

“Víš co? Patří ti to. Co do něj střílíš, proboha?”

Sherlock chvíli mlčel, jen funěl.

“Wuííí-e,” odpověděl Sherlock a povzdychl si.

Zamračeně jsem ho pozoroval a vydedukoval jsem, že Sherlock říká nudím se. Což mě nepovzbudilo k tomu, abych ho z té pavučiny vymotal.

Zavrtěl jsem hlavou a šel do kuchyně vybalit nákup. Šustil jsem taškami, takže jsem přeslechl první salvu huhlání a musel jsem jít zpátky k němu.

“Cože?”

“Y! Ymjebayfeáá?!”

“Ale jo. Nechám. Myslíš, že si přeju být taky zakuklený? Pěkně se mu omluv, určitě tě pak pustí,” řekl jsem a šel dál uklízet nákup.

Občas jsem se zaposlouchal, jestli z obýváku něco nezaslechnu, ale Sherlock zarytě mlčel. Asi si myslel, že to dům přehnal.

Nakonec se mi ho ale zželelo a já šel zpátky k němu, přisunul jsem pod něj křeslo a řekl: “Omluv se. Určitě tě pustí a já tě pak chytím, abys nespadl na zem.” Nastavil jsem ruce tak, abych případně zbrzdil jeho pád.

Ještě okamžik bylo ticho, ale pak se ozvalo: “Obwuá-pfe.” Mrkl jsem po zdech, protože omluva nepřinesla kýžený výsledek – a najednou všechny ty pavučiny kolem Sherlocka jednoduše zmizely a on padal. Málem se mi vysmekl, ale nakonec dopadl do mé náruče, shodil mě při tom do křesla a prakticky mi seděl na klíně, pažemi jsem ho objímal a držel jsem pevně, protože jsem se trochu lekl. Sherlock mžoural a pomalu mrkal, v obličeji byl trochu červený. Držel mě kolem ramen a díval se na mě, ústa pootevřená – evidentně byl rád, že může naplno dýchat, protože dýchal trochu zrychleně.

Ten výjev s mou představivostí dělal divy. Cítil jsem silné nutkání Sherlocka shodit na zem a prchnout k sobě do ložnice, ale věděl jsem, že by to detektiv okamžitě prohlédl. Tak jsem jen polkl a díval se dál na něj a doufal jsem, že jeho pohled nezabloudí k mým kalhotám. Nakonec vstal a omámeně došel ke zdi, do níž předtím prostřelil několik otvorů. Vztáhl ruku a jedním dlouhým prstem se jednoho dotkl – z koupelny se ozvalo zaskřípání z vodovodních trubek. Položil celou dlaň na stěnu a povzdychl si.

“Hm. Promiň,” řekl Sherlock velmi tiše, pak rychle stáhl ruku a došel ke stojanu s notami, v nichž se chvíli přehraboval, než prostě popadl housle a začal hrát.

Uvědomil jsem si, že svírám područky křesla víc, než je nutné, donutil jsem se povolit sevření a nepatrně jsem je pohladil. Křeslo se pod mými zády uvolnilo a já se mohl opřít lépe. Zavřel jsem oči a poddal se hladivé melodii.

 

 

Mám podezření, že ten zatracený dům chápe, že mě Sherlock přitahuje, a snaží se mi moje zážitky s ním trochu okořenit. Ne že by to bylo třeba.

Jednoho rána, dost časně, jsem nemohl dospat, protože mě trápily noční můry plné krve a křiku, a tak jsem vstal a sešel dolů, abych si udělal čaj. Než se voda uvařila, zamířil jsem ke dveřím koupelny, obligátně zaklepal a po absenci ozvěny vešel, abych udělal, co bylo třeba. Vrátil jsem se pak do kuchyně a už si jen míchal čaj, protože konvice nejspíš sama od sebe zalila připravený sáček v hrnku.

Posadil jsem se do křesla, které jsem teď nechával skoro pořád pootočené k Sherlockovu křeslu, a foukal jsem na hladinu, zatímco jsem přemýšlel, jakou činností bych mohl ztlumit účinky neklidného spánku.

Najednou jsem periferně zahlédl pomalý pohyb, otočil jsem hlavou – a málem jsem celý hrnek čaje vylil na koberec. Spěšně jsem ho odložil a vstal jsem, s rukama bezmocně od těla.

Přede mnou se vznášel do přikrývky ovinutý Sherlock. Zjevně ho celá ta přikrývka nesla, byla na několika místech napjatá. Sherlock hluboce spal, bezvládně zakloněná hlava se mu nepatrně kývala, ústa měl otevřená a kvůli té poloze tichounce chrápal. Z pokrývky vykukovala celá jedna paže a já se zálibou klouzal pohledem po těch krásných oblinách svalů. Než jsem se podíval stranou a vykoukla na mě úplně jiná oblina – jeho bílý zadek levitoval jen pár desítek centimetrů od mého obličeje.

(Bože. Byla to ale krásná půlka.)

Zatřepal jsem hlavou a přemýšlel, co mám proboha dělat. Co když se Sherlock vzbudí, kouzlo pomine a on se zřítí na podlahu?

Otočil jsem pohled ke krbu – protože z nějakého důvodu mi to přišlo lepší, než mluvit ke stropu nebo ke zdi – a zašeptal: “Prosím tě, odnes ho zpátky, než si ublíží!”

Sherlock se pak velice pomalu otočil kolem imaginární osy vedoucí zhruba jeho pupíkem, jako by se chystal vracet, ale pořád se vznášel na místě. Bezmocně jsem ho obešel a zíral na něj.

Byl to prostě krásný výjev. Jenže vědomí, že si ho neužívám s Sherlockovým svolením, mě trápilo a vyčítal jsem si, že ho tak očumuju.

“Prosím tě. Netrap mě tolik,” zašeptal jsem směrem k domu, neschopen odtrhnout pohled od Sherlocka. V tu chvíli Sherlock nepatrně pootevřel oči, zvolna mrkl a pak se vytřeštěně zadíval do mé šokované tváře.

Chvíli jsme jen mlčeli a hleděli jeden na druhého, než si Sherlock olízl rty, trochu se zavrtěl a odkašlal si.

“Asi… Asi bys mě nemohl nějak sundat, že?”

Významně jsem sklouzl pohledem od jeho tváře k prstům u nohou, které vykukovaly z druhého konce přikrývky.

“A… Eh. A tobě by to nevadilo?” Cítil jsem, že rudnu a Sherlock mě rychle napodoboval. Jenže já věděl, že moje červenání znamená výskyt nepěkných fleků na krku a hrudi, kdežto on jen zrůžověl na lících a já měl sto chutí je zlíbat. Prudce jsem se nadechl a poodstoupil, protože jsem se bál, že bych přestal vnímat, co dělám, a že bych udělal něco dost nepatřičného. Vůbec mi nepomáhalo, že Sherlock neodpověděl, jen mrkl k místům, kde měl klín.

Povzdychl si a rozhlédl se.

“Mohl bys mě. Ehm. Odnést zpět do ložnice?”

Dům dělal hluchého.

Sherlock se zamračil.

“Fajn,” řekl jsem. “Zkusím tě tam nějak… no, dostrkat? Když už levituješ.” Pokrčil jsem rameny. Sherlock si znovu povzdychl a sevřel rukama pokrývku blíž k tělu.

Přistoupil jsem k Sherlockovi a neohrabaně ho uchopil za ramena. Bylo to jak postrkovat létající balónek, necítil jsem žádný odpor. Takhle jsem ho dostrkal až k posteli, kde náhle kouzlo přestalo účinkovat a Sherlock se s vykviknutím zřítil na postel. Celá přikrývka se kolem něj rozevřela, a tak jsem měl naprostý přehled o tom, jak Sherlock vypadá nahý… a ke všemu s ranní erekcí.

Bože. Bože můj…

Detektiv se okamžitě překulil na bok a tlumeně nadával, zato já mlčky a velice kvapně opouštěl jeho ložnici. “Skočím do pekařství!” křikl jsem, popadl bundu a prchal ven. Kliku venkovních dveří jsem stiskl vší silou a ucedil jsem něco o nedůstojném chování dvousetletých domů. Dům mě za moje nadávky zřejmě nehodlal potrestat, pustil mě ven.

 

Ještě několik nocí po incidentu s přikrývkou, jak jsem to soukromě nazýval, jsem usínal s očima vytřeštěnýma do tmy. Představa, že příštího rána dům přenese , a že mě pak Sherlock uvidí ve stavu, v jakém jsem se budil téměř každé ráno, mě upřímně děsila. Zvykal jsem si teď na spaní ve spodním prádle a pyžamových kalhotách. Přemýšlel jsem, jestli mám nechat otevřená okna, aby šel dovnitř mrazivý listopadový vzduch. Jenže ani ten by nemusel ochromit přirozenou fyzickou reakci, jen bych se ráno probouzel se studeným nosem.

Povzdychl jsem si, posadil se na posteli a spustil nohy dolů. Budík na mě jásavě poblikával digitálními číslicemi, půl druhé ráno. Řekl jsem si, že se půjdu napít studené vody a pokud na mě konečně začne přicházet únava, natáhnu se na gauči a budu spát tam. Tak jako tak, kdyby se domu zachtělo, budu viset ve vzduchu, nebo třeba přímo ležet v Sherlockově posteli, a nic s tím prostě neudělám.

Natáhl jsem si teplé ponožky, protože se mi pantoflemi nechtělo dělat hluk, a ještě jsem si oblékl župan. Přesně jak jsem si myslel – v téhle místnosti by se teď mohly skladovat nanuky, ale myšlenky rozehřívající moje tělo mě stejně neopouštěly.

Došel jsem mátožně do kuchyně, natočil si vodu do sklenice a zhluboka se napil.

V bytě bylo ticho.

Jen léty osvědčený instinkt mě varoval, že je cosi za mnou.

Pomalu jsem položil sklenici na linku a prudce jsem se otočil –

V obývacím pokoji u okna stála žena ve staromódních, velmi poničených šatech, pod očima jí pletí prosvítaly temně fialové kruhy a tvářila se velice zlostně.

Zvedla ruku a namířila ji na mě.

Zatraceně, došlo mi, zapomněl jsem zaklepat, když jsem vcházel přes obývák. Zřejmě by se mi dnes v noci dostalo odpovědi.

Žena otevřela ústa a zdálo se, že bude křičet. Udělala jeden klátivý krok ke mně a chvíli poté druhý. Nedivím se, že se jí špatně chodilo, zřejmě byla dobrých sto let mrtvá.

“Ne, totiž pardon, pardon. Omlouvám se,” řekl jsem a pozvedl jsem ruce. Ženu to nijak neuchlácholilo, stále se vrávoravě přibližovala.

“Jen jsem zapomněl, nechtěl jsem vás rušit. Přišel jsem se jen napít…” Žena si křik asi rozmyslela, jen sípala a chrčela a taky trochu… klokotala. Nejspíš měla něco v hrdle. Povzdychl jsem si, najednou naštvaný – vždyť já jsem tady především nájemník, no ne? – přiskočil jsem k dvoukřídlým proskleným dveřím spojujícím kuchyň a obývák a zavřel je té ženě asi metr před jejím našedlým mrtvým nosem.

Ještě že jsem je dál držel, po chvíli jimi zalomcovala.

“Ne. Kdepak!” okamžik překvapeného ticha, ale pak se znovu pokusila otevřít. “Víte co? Teď to budete muset být vy, kdo bude klepat! Mám toho po krk! Zaklepejte, já vám nemusím odpovídat, protože oba víme, že tu stojím, a pak se odporoučíte kamkoli, odkud jste přišla, jo?!”

Dál jsem držel dveře, ale ani klepání, ani žádný jiný zvuk se neozval.

Proto jsem taky nadskočil a vykřikl, když jsem pootočil hlavu a uviděl jsem Sherlocka, jak na mě mlčky zírá.

Kurvafix,” ulevil jsem si a opřel se čelem o dveře, které jsem pořád ještě svíral. “Nemůžeš o sobě dát vědět?”

“Na koho to tady hulákáš?” zeptal se a přikročil ke mně. Pátravě si prohlížel můj obličej.

“Na… No.” Zavrtěl jsem hlavou nad absurditou mého nynějšího života. “Na nějakou sto let mrtvou nevěstu, nejspíš. Děsně špinavý a potrhaný šaty, ale jo, kdyby byly čisté, mohly být asi svatební.”

Sherlock zamrkal a pak k mému překvapení zvedl dlaň a přiložil mi ji na čelo.

“Špatné sny?” zeptal se tlumeně a já se zamračil – ovšem odtáhnout se od jeho dotyku jsem nedokázal, já zbabělec.

“Ne,” odsekl jsem důrazně. “Šel jsem dolů a zapomněl jsem zaklepat. Stačil jsem se ještě napít, než jsem si uvědomil, že tu nejsem sám. V obýváku stála mrtvá ženská a vypadala dost nabroušeně.”

Sherlock poodstoupil.

“Vážně?” stočil pohled ke sklu, skrz nějž ovšem nebylo nic vidět. Navíc bylo v obýváku šero, jediná stojací lampa za jeho křeslem dostatečně neosvětlovala prostor, aby bylo skrz dveře vidět siluety.

“Hm. Jo.” Konečně jsem pustil dveře a šel se znovu napít.

Sherlock chvíli zamyšleně hleděl na madla dveří. “A to se stalo, když jsi nezaklepal?” jeho otázka zněla tak nějak vzdáleně, zřejmě byl myšlenkami jinde. Neobtěžoval jsem se odpovídat.

Otočil se ke mně. “Já jsem totiž taky jednou nezaklepal. Ještě než jsem tě sem přivedl, víš. A že bych viděl ženu… to se říct nedá.” Založil si ruce před ústy a přejížděl konečky prstů nahoru a dolů, jako jindy, když nad něčím hloubal.

“Jo? A co jsi viděl?” zeptal jsem se, přese všechno vzbudil moji zvědavost.

Mlčky spustil ruce zpět k tělu a řekl: “Pojď. Něco ti ukážu.” Prošel kolem mě a zamířil do ložnice. S klepáním se neobtěžoval, dveře nechal otevřené. Následoval jsem ho a snažil se nemyslet na to, co jsem na té rozestlané posteli nedávno viděl… (Šlo to těžko.)

Přehraboval se chvíli v zásuvce šatníku a nakonec vytáhl uzavřenou sklenici, v níž byla nějaká fialová hmota.

“Mohla ta žena mít kdekoli na sobě něco podobného?” zeptal se Sherlock a strčil mi tu sklenici skoro pod nos. Odtáhl jsem se a vzal opatrně sklenici do ruky. Ta hmota vypadala, jako by byla ze želé. Váhavě a třaslavě se chvěla, jak jsem s ní otáčel ze strany na stranu.

“Ne. Nic takového jsem na ní neviděl. Ale stála ke mně čelem, možná to mohla mít na zádech?…” váhavě jsem dodal. Sherlock zavrtěl hlavou a sklenici znovu uklidil.

“Tehdy jsem viděl stvoření, co bylo měňavé. Mělo sice končetiny, které mohly vypadat trochu jako ruce a nohy, a taky to bylo snad… oblečené. Ale místo hlavy zela jen velká a notně ozubená díra. Přibouchl jsem mu dveře, než na mě mohl skočit, a tohle po něm zůstalo u dveří.” Oba jsme chvíli zamyšleně mlčeli.

“Co říkala paní Hudsonová na to, když jsi jí o tom vyprávěl?” zeptal jsem se a Sherlock pokrčil rameny.

“Neptal jsem se jí.”

Obočí mi vylétlo snad do půlky čela.

“Neptal? Ty pořád něco zkoumáš, neměl jsi chuť prozkoumat tohle?”

“Odložil jsem to jako jednu z mnoha podivností, kterými tenhle dům oplývá. Pořád mám co dělat, Johne, a tak se přirozeně nedostane na všechny zajímavosti, které bych chtěl studovat!” zamračil se Sherlock a založil ruce na prsou.

“No tak se jí zeptáme hned… Totiž hned ráno. Teď bychom ji asi měli nechat odpočívat.”

“Nesmysl,” odfrkl si Sherlock. “V pokoji odpočívá už dávno, a proto by ji nějaké vyrušení uprostřed noci nemohlo vyvést z míry – ale dnes večer je stejně s paní Turnerovou na vycházce, vyhlížejí kulišáky.”

“To už je to zase tady?” zeptal jsem se překvapeně. Došel jsem k Sherlockovu oknu a vyhlédl ven. Sherlock se ke mně po chvilce připojil.

Oba jsme chvíli vyhlíželi něco, o čem jsme ani neměli tušení, jak vypadá, ale o čem jsme se dozvěděli, že je to velmi drobné, velmi chlupaté a velmi krvelačné. Při tom zírání do noci za oknem jsem cítil, jak mě únavou pálí oči a jak se mi zavírají. Po pár minutách ticha mi navíc došlo, kde to vlastně stojím.

“Ehm. Asi nic zvláštního… nebo spíš zvláštnějšího dnes v noci neuvidím. Takže. Dobrou noc,” řekl jsem a chystal se vyjít z pokoje –

A zřejmě mi to není přáno. Klika se ani nepohnula. Dveře ani nezarachotily.

“Ale ne,” zavrčel jsem a snažil se zalomcovat dveřmi – a nic. Otočil jsem se k Sherlockovi, který mě trochu nervózně pozoroval.

Rozhodil jsem rukama a neurčitě se podíval po zdech pokoje a domu, který si ze mě už zase dělal legraci.

“Můžeš. Ehm. Se vyspat tady,” poznamenal Sherlock a odkašlal si. “Já už jsem spal až až! Do rána přečkám prostě… vzhůru.” Nejistě mávl někam ke komodě.

“Jo, a budeš mít asi pohodlí, co? Co máš v plánu, sednout si do zásuvky?”

Povzdychli jsme si oba současně. Oči se mi teď tak klížily, že bych usnul i ve stoje.

“Pojď spát taky, prosím tě,” dodal jsem kupodivu pevně, přestože se ve mně všechno svíralo. “Ráno nám snad odemkne.” A jestli ne, tak do těch dveří prokopu díru, dodal jsem jen v duchu.

Mlčky jsme vlezli pod peřinu… pod jednu peřinu a přeopatrně jsme se uvelebili ke spánku, který sice dřív nebo později určitě přijde, ale mám pochybnosti o tom, že bude klidný.

Sherlock byl vedle mě napnutý jak struna.

“Jen se prostě spolu vyspíme, o nic nejde,” zamumlal jsem a krátce se zahihňal. Sherlock se tiše uchechtl a trochu se uvolnil. Dech se nám oběma prohluboval a já si řekl, že bych si velmi rychle dokázal zvyknout na to, že vedle mě někdo další oddechuje. Nebo spíš – že vedle mě v noci oddechuje Sherlock.

Už jsem byl na pokraji spánku, když jsem zaslechl tiché ťuk. ťuk – ťuk.

“Odprejskni,” zamumlal jsem a kupodivu mě to něco na druhé straně dveří poslechlo a dalo nám pokoj.

 

Vzbudil jsem se s myšlenkou, že je mi neuvěřitelně horko, ale že to kolem mě nějak opojně voní…

“Hmmm,” vzdychl jsem spokojeně a protáhl jsem se – a tak jsem ucítil, že mě cosi svírá kolem trupu. Pootevřel jsem oči a zíral na černou kštici vlasů, která ležela schoulená pod mým podpažím; ruce jsem měl pod hlavou a k mému tělu se tulil Sherlock. Odfukoval mi na žebra. Přemýšlel jsem, jestli můžu hrát spícího a opatrně jsem vytáhl ruce zpod hlavy. Jednu ruku jsem položil na Sherlockovu na mém břiše a druhou jsem usídlil na jeho zádech. Ozvalo se spokojené povzdychnutí a Sherlock se zavrtěl. Zavřel jsem oči a snažil se uvolnit – ale pozdě, cítil jsem, jak se Sherlock napjal, protože se probudil. Dýchal jsem pravidelně a čekal, jestli mě prokoukne, jestli se odtáhne, nebo co vlastně udělá.

Neudělal vůbec nic. Věděl jsem, že je vzhůru. A on teď už musel vědět, že jsem taky vzhůru. A přesto jsme oba nehybně leželi a čekali, co se stane.

Nakonec jsem to nevydržel a nepatrně pohnul rukou ležící na jeho zádech. Pohladil jsem pomalu sem… a tam. Sherlock se prudčeji nadechl, ale dál ležel u mě. Zkusil jsem pohladit znovu a cítil jsem, jak se uvolňuje.

Za pár tisíc nekonečně dlouhých vteřin, kdy se ani jeden z nás nezvedal z postele, mě zradilo tělo.

“Promiň,” zamumlal jsem a Sherlock mi znovu ztuhl v náručí. “Ale už si fakt potřebuju odskočit do koupelny.” Sherlock se mlčky odtáhl a dlouze se mi podíval do očí. Užíval jsem si ten ničím neskrývaný, matně zvědavý a velmi klidný pohled, ale musel jsem.

“Sakra,” zasténal jsem, odhodil pokrývku a rychle vstal.

Dveře stále nešly otevřít. Zaklepal jsem tedy na spojovací dveře do koupelny, a sice se mi nedostalo odpovědi, ale ani tyhle dveře se nepohnuly. Měl jsem toho dost.

“Tak hele, ty jeden protivo! Jestli okamžitě neotevřeš dveře, tak přísahám! Že ti počůrám zeď!!”

Sherlock se na mě podíval, stále zachumlaný v posteli, a zhrozeně pootevřel ústa – umlčel jsem ho zdviženým prstem.

Oboje dveře se v tu ránu otevřely dokořán. Vešel jsem rychle do koupelny a vykonal potřebu.

Takhle se na něj musí, na holomka.

 

Jak se ukázalo, nemuseli jsme se po paní Hudsonové zrovna shánět. Když jsem vyšel z koupelny a šel uvařit čaj, zjistil jsem, že už dávno máme jeden připravený – a to včetně snídaně. Paní Hudsonová uklízela v obývacím pokoji a ani se nepozastavila nad tím, že jsem se takhle po ránu vynořil z Sherlockovy koupelny. Péřová prachovka před ní poletovala a ona si potichounku zpívala.

“Dobré ráno?” řekl jsem a ona se na mě otočila.

“Och, Johne! Ano. Ano, docela dobré…” řekla, ale moc přesvědčivě to neznělo. Dál už si nezpívala.

“Děkujeme za snídani, i když nevím, čím jsme si ji zasloužili,” usmál jsem se, posadil se a podal si rohlíček.

“Ale Johne. To nic. Občas mám chuť vás trošku rozmazlovat, to je vše,” mávla na mě prachovkou, ale zdálo se mi, že má ještě něco na srdci. Sherlock se k nám mlčky připojil, saténový župan neměl zavázaný, a tak kolem něj povlával trochu jako kápě nějakého hrdiny. Rozšafně se posadil, a když si všiml, že na něj pořád zírám, tak mu trochu zrůžověly tváře.

Paní Hudsonová se vrátila k uklízení, ale čas od času po nás pokukovala. Sherlock dopil svůj šálek kávy a se zafuněním se opřel do židle.

“Tak ven s tím, paní Hudsonová. Co se děje?” zeptal se a propaloval ji pohledem.

Paní Hudsonová luskla a prachovka zmizela. Došla až k nám a posadila se na židli.

“Chlapci, dnes v noci…” odmlčela se a uhlazovala papírový ubrousek, který vykukoval zpod košíčku s pečivem. “Dnes v noci jste prý viděli Emilii.” Vyčkávavě se na nás zadívala.

“Myslíte tu nevěstu?” zeptal jsem se po chvíli.

Přikývla. “Ano, přesně tak. Jen bych ji tak raději nenazývala, je to pro ni ošemetná věc.”

“No dobře, tak John viděl dalšího ducha mrtvé ženy. Co na tom?” zeptal se Sherlock, načež jsme ho oba zpražili pohoršeným pohledem. Zakoulel očima a povzdychl si.

“Teď, když ji John viděl, už ji budete nejspíš vídat častěji. Stejně jako toho… popelíka,” poslední slovo prakticky jen naznačila svými rty.

Sherlock zamrkal. “Co prosím?”

“Obávám se, že když jste ji takto vyrušili, tak bude potřebovat, abyste jí pomohli, Sherlocku. Tím, co děláte, však víš.”

“Popelíka?” zeptal jsem se váhavě a paní Hudsonová se trochu zamračila.

“Většinou šedý, mění tvar. Pět končetin. Je to starý duch. Stará se vám o to, aby tu v domě bylo teplo. Je lepší ho ale nerušit, je strašně stydlivý a citlivý ohledně toho, jak vypadá, to pak vždycky celý zfialoví a má tendence kousat,” řekla paní Hudsonová vážným hlasem a já měl co dělat, abych se nerozhihňal.

Sherlock mávl rukou, jako by zaháněl hmyz.

“No dobře, dobře. Co je s tou nevěstou?”

“S Emilií.”

“S Emilií, ano,” netrpělivě poposedl na židli.

“Možná byste ji měli vyslechnout sami. Teď, když už o ní víte… Řekla bych, že by vás mohl zajímat její případ.”

“Paní Hudsonová!” vyhrkl Sherlock a prudce vstal. “Chcete mi říct, že celou dobu, co tu žijeme, tu přebývá někdo, kdo má nějaký zajímavý případ?”

Paní Hudsonová pokrčila rameny.

“Tady v té ulici se pořád něco děje. Zrovna včera, kdybyste viděli ty kulišáky! Byla to krása, Johne,” otočila se ke mně a jemně mě chytila za loket. Okamžitě mi naskákala husí kůže, jako vždycky, když se mě paní Hudsonová nějak dotkla. “Sešlo se jich tolik a tančili -”

“Paní Hudsonová, zpět k věci, prosím,” zavrčel Sherlock, zatímco rázoval sem a tam po kuchyni. “Kdo je tedy ta Emilia a co se jí stalo?”

Paní Hudsonová si povzdychla a složila ruce do klína. “Já stejně nevím, co přesně ji trápí. Pokud ji opravdu chceš vyslechnout, uvidíte se až večer. Jindy ji nepotkáte, jen po setmění. Nechte všechny dveře otevřené a čekejte, ona se objeví.” Vstala, uhladila si sukni. “Užijte si den,” usmála se ještě a vytratila se. (Doslova.)

Po očku jsem pozoroval Sherlocka, který s nepřítomným výrazem zíral do míst, kde paní Hudsonová zmizela. Přemýšlel jsem, jak proboha zaměstnám Sherlocka celý den, když má čekat do večera na případ s duchem, a nenapadlo mě nic kloudného.

Naštěstí mu zazvonil mobil. Byl tak ponořen do myšlenek, že jsem ho musel zvednout sám.

“Ahoj Gregu.”

“Johne, ahoj. Potřeboval bych s něčím pomoct,” zamumlal. “Jak je na tom jeho veličenstvo?”

“No, vlastně jen přemýšlí,” zamával jsem Sherlockovi před očima, ale vůbec mě nevnímal, ani se nepohnul. “Je mimo. Čeká ho… až nadpozemský případ, dá se říct,” uchichtl jsem se.

“Aha. Hm. To jako že… volám nevhod?” téměř zašeptal Greg a já si povzdychl.

“Ne. Tak to mezi náma fakt není.” Bohužel.

“Jasně… Tak, ehm, až se probere, řekni mu prosím tě, že jsem volal. Adresu jsem mu poslal ve zprávě. Jde o mrtvou ženu, spoustu květin a zamčený byt. To by ho snad mohlo nalákat.”

Rozloučili jsme se.

Sklidil jsem nádobí a v duchu jásal nad tím, kolik uplynulo času od Sherlockova ponoření do myšlenek, protože takhle ten den uteče snad rychleji.

Krátce nato se ale Sherlock probral, sáhl po svém telefonu a přečetl si zprávu od Lestrada.

“Nějaký vzkaz?” zamumlal ke mně.

“Mrtvá žena, kytky a zamčený byt. Víc toho neřekl.” Sherlock po mně přejel pronikavým pohledem a přimhouřil oči. No dobře, tak měl Lestrade narážky na to, že spolu chrápeme, pomyslel jsem si.

“Jdi se obléct. Odcházíme,” řekl stručně a odešel do své ložnice.

 

Byt oběti byl rozlohou asi dvakrát větší než náš a byl plný květin. Nejen kvetoucích pokojových rostlin, ale skutečných řezaných květin, jejichž opojná vůně se těžce vznášela prostorem. Nikdo neotevřel okno, aby se ten pach vyvětral, protože venku fičelo. Forenzní se obával, že by ten vítr poodnesl pyl a že by obecně nadělal na místě pořádný binec. Sherlock jeho prohlášení přešel bez poznámky, i když pozvedl obočí – což jsem bral jako nejlepší možnou pochvalu pro forenzního technika.

Mezi všemi těmi květinami, postávajícími ve vázách a sklenicích různých velikostí, bylo jen velmi málo místa na pohyb, takže jsme v tom bytě mohli stát jen čtyři, aniž bychom se čehokoli dotkli. Forenzní číhal u dveří a pokukoval po Sherlockovi, který si ho vůbec nevšímal a zamračeně pozoroval ženu ležící na zemi. Ležela na zádech, oči vytřeštěné. V obličeji byla promodralá. Ale na krku nebyly žádné známky škrcení. Podíval jsem se na Lestrada, který mi s mávnutím pokývl, jen do toho. Dřepl jsem si a opatrně jí rukama v rukavicích pootevřel ústa. Ještě nebyla ztuhlá, nemohla tu ležet příliš dlouho.

“Kdo ji našel?” zeptal se Sherlock.

“Sousedka a zároveň nejlepší kamarádka oběti. Nějaký kurýr vezl tady naší hvězdě další květiny a nemohl se jí dozvonit. Chtěla jí je přinést, tak si otevřela a našla ji tu ležet.”

Sherlock naklonil hlavu do strany. “Copak ona byla nějak známá, že říkáš hvězdě?”

Lestrade si povzdychl. “Přesně. Alicia Briggsová. Je to nejznámější floristka v Anglii. Nepřekvapuje mě, že ji neznáš, i když je její obličej na mnoha billboardech a reklamách na přírodní bylinnou kosmetiku. Měla svůj pořad o aranžování květin na svatby, oslavy a tak.”

“Žádný otok nevidím,” prohlásil jsem a ještě poodhrnul rty od dásní. “Nebyla to alergická reakce.” Všiml jsem si ještě načervenalého nosu, jakoby odřeného – jen rýma?

Cítil jsem, jak mě mírně pobolívá hlava a vyčítavě jsem se zahleděl na kytky kolem. “Bože, to je ale smrad.”

Greg se ušklíbl a se založenýma rukama se rozhlédl.

Sherlock zamrkal a rozhlédl se taky.

“Nevypadá to, že by se chystala aranžovat. Skoro všechno tu jsou hotové kytice. I když některé vypadají otřesně.”

“Hm, asi to má co dělat s tou soutěží,” mávl Lestrade k jednomu přeplněnému stolku. Krom jiného na něm ležel letáček s vyhlášením floristické soutěže amatérů. “Lidé jí mají posílat svoje kytice a ona je hodlá v tom svém pořadu předvádět, rozebírat, jestli jsou dobře uvázané, jestli se dají něčím doplnit a zkrášlit… Co je?” zarazil se po chvilce.

“Nic. Jen toho víš nějak hodně. O floristické soutěži,” poznamenal Sherlock, podíval se na mě a pak jsme se oba ušklíbli.

“Ha ha. No a co. Tak občas koukám i na televizi.” Greg se ošil.

Sherlock se zaměřil na kytice stojící v nejbližším okolí. Shledal jsem, že by nám víc o smrti Alicie Briggsové mohla říct až pitva, a tak jsem vstal a sundal si rukavice. Kousek ode mě stála menší váza s nepříliš pěknou kyticí (to jsem dokázal posoudit i já), uvázanou z nějakých drobných červených kvítků, různě dlouhé trávy a uprostřed toho všeho chaosu vyčnívala jedna bílá květina s úzkým podlouhlým květem. Ten jediný květ byl moc pěkný, okvětní lístky vypadaly téměř sametově. Zlehka jsem se jich dotkl.

“Johne!”

Květ se při mém dotyku pootevřel a ucítil jsem tak intenzivní vůni, až se mi zatočila hlava.

“Johne, jdi od toho dál!” Čelem mi projela silná bolest a podlomily se mi nohy. Nemohl jsem popadnout dech.

“Sh-locku?” vázl mi jazyk.

“Pomoz mi, sakra!” Sherlock zněl, jako by mluvil pod vodou.

Pak mě popadly něčí silné ruce a táhly mě pryč, ale zatmělo se mi před očima, tak nevím, komu vlastně patřily.

 

Když jsem přicházel k sobě, ze všeho nejdřív jsem ucítil nesnesitelnou zimu a taky ukrutnou bolest hlavy a křeč v dolních končetinách. Prudce jsem se zachvěl a zasténal, protože v hlavě mi hučelo a třeštilo, čemuž třaslavý pohyb vůbec nepomáhal.

“Probírá se,” zamumlal někdo a já se pokusil otevřít oči, ale moc mi to nešlo. Oční víčka jsem měl těžká, jako bych týden nespal.

“Skvělé, ale přesto prosím odstupte,” uslyšel jsem ještě a někdo mi na obličej přitiskl dýchací masku. Jakmile jsem se párkrát nadechl, udělalo se mi výrazně líp.

“Sherlocku?” zamumlal jsem pod maskou a snažil se udržet víčka otevřená. Bylo to těžké, připadal jsem si podivně opilý.

“Johne!” mezi dvěma cizími lidmi, které jsem odhadoval na záchranáře, se objevil Sherlockův obličej. Takhle vyděšeného jsem ho ještě neviděl. Zamračil se. “Ty idiote! Mohl jsi dopadnout jako Alicia Briggsová!” Chvíli jsem tápal v paměti, kdo to má být, než jsem si vybavil, co se vlastně stalo. Tedy… Co se vlastně stalo?

“Odstupte prosím, odvezeme ho do nemocnice,” ozval se jeden záchranář a pokynul Sherlockovi. Jeho kolega mi právě cosi vpíchl, cítil jsem, jak se křeč v nohách uvolnila a svaly jen tupě bolely. Myšlenky mi obalila vata a udělalo se mi příjemně teplo.

“Jedu s vámi,” oznámil Sherlock a snažil se vecpat vedle mě, ale nebylo mu přáno.

“Jste snad příbuzný?” zeptal se pevně záchranář.

“Jsem jeho partner.”

Záchranář se otočil na mě. “Je to pravda?”

“Kéž by,” řekl jsem a usmál se, protože – proč vlastně? Co jsem to za idiota?! “Já bych rád, ale on je ženatý. Se svojí prací!” dodal jsem slabě a zahihňal se. Co mi to kurva píchli? Jako bych stál opodál a zhrozeně pozoroval trosku mého oblblého těla, které plácalo, co mu přišlo na jazyk.

“Uvidíte se v nemocnici, teď odstupte, jedeme,” řekl Sherlockovi nekompromisně záchranář a já, ještě než se mi definitivně zavřely oči, jsem zahlédl Sherlockův šokovaný výraz. Cítil jsem, jak se mi koutky úst roztáhly v přiblblém úsměvu a pak jsem usnul.

 


 

Reklamy

13 komentářů Přidejte váš

  1. Rowana píše:

    Teda takhle děsně vlezlej dům, to svět neviděl. 😀 Ještě že John přišel na fígl, jak ho aspoň trochu odkázat do správných mezí. Na případ nevěsty i rozplizlého kousavého slizu jsem zvědavá. Ostatně stejně jako na tu děsivou kytku – co to sakra bylo? :-O

    1. miamam píše:

      Vitej, Rowanko :)… ve svete blaznu 😀 Ta kytka byla jen naznakem toho, co tuhle ulici dokaze nastvat. Chlapec mohl byt rad, ze ten vajgl pak nasel v kapse a ne na horsim miste… 😛

      1. Rowana píše:

        Tuhle kytku jsem nemyslela 😀 Já myslela tu jedovatou, co odrovnala Johna.

  2. Lucad píše:

    Je to skvělé! 😀

  3. helsl píše:

    To je nádherný ťuťu! Cit je vzájemný a vlastně už přiznaný, tak se mi to líbí.
    Já bych se všech těch potvor asi skoro bála mít je doma, ale číst o nich je ohromně zábavné a při představě levitujícího Sherlocka, kterému každou chvíli něco kouká z deky, se mlsně olizuju. Čím dál lepší!

    1. miamam píše:

      Haha! 😀 „každou chvíli něco kouká z deky“… Jo, no, v téhle povídce rozhodně nedojde k žádnému trucovitému a trudnému přemýšlení o tom, jak „jednoho ten druhý určitě nechce a jak by pro něj nemohl být přínosem…“. Ten vztah je prostě jasný a tečka. 😉

  4. kratulablog píše:

    Já tuhle povídku vážně žeru! Ten dům je báječný a scéna s levitujícím Sherlockem byla roztomilá. Jsem zvědavá, jak to bude s Emílií a co vlastně bylo s tou kytkou (mé botanické znalosti jsou prachbídné, takže si ani netroufám hádat, jestli byla jedovatá přirozeně nebo jí někdo vylepšil). Fascinuje mě, kolik nápadů a hravých detailů jsi do příběhu vložila. Moc se těším na příště!

    1. miamam píše:

      Řekněme, že byla nějaká exotická, velmi vzácná… 😀 a protože už o ní dál nepíšu, necháme to tak. B) Děkuju, příště v pátek ♥

  5. Blanch píše:

    Šmarja, jen si začala tím kokonem, šíleně jsem se rozesmála. Živě jsem tam viděla viset toho Sherlocka, jako bezbranou oběť obřímu Aragogovi 😀
    Navíc mumlající Sherlock nucený se omluvit byl rozkošný. Pád do křesla byl zase krásným malým naschválem pro naše hochy ❤

    Tenhle dům v Baker street mě baví o dost víc, než ten původní. Možná bys tuhle svou povídku nakonec mohla poslat do BBC s tím, že už víme, jak by měli zpracovat KVALITNÍ pátou řadu.

    Ty sis tu povídku vyloženě při psaní užívala, protože je naprosto parádní, pořád jsem se u toho křenila jak blbec.
    Už jsem se mimochodem zmínila, jak skvěle zní slovo kulišáci? 😀

    Bože, Mio, to je taková neskutečná fluffy nádhera. Já chci v tom domě bydlet…
    Ježiškotky, a ten konec ❤ Tak teď se nedočkám dalšího dílu…

    Myslím, že se mi u toho taví mozek. A já to ještě s povděkem kvituju.

    1. miamam píše:

      Rozhodně není znát, že by se ti mozek tavil, když je tvoje reakce na kapitolu srozumitelná… 😀 To psaní jsem si užívala, jako už dlouho ne. Těší mě, když je to znát 🙂 Taky bych tam ráda bydlela, nebo aspoň zašla na čaj a sušenku. Ale to bohužel nejde, tak si to aspoň vysním u psaní… Díky 😉 ♥

      1. Blanch píše:

        Však se teprve začíná tavit, u poslední kapitoly už budu psát jen tečky… A to ještě bude úspěch, když to moje kognitivní funkce zvládnou 😀

  6. Miona píše:

    😀 mám jen jednu otázku – Kdy bude další? 😀
    Tohle je prostě jednička od začátku do konce!

    1. miamam píše:

      Další v pátek večer 😉 děkuju 😀

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.