Pod jmelím

Původně jsem neměla v plánu vymýšlet letos nějakou vánoční povídku, ale potřebovala jsem chvíli nemyslet na jinou, ponurou, kterou mám rozepsanou. Takže… předkládám oddechovou vánoční jednorázovku. B-)

Vánoční večírek, žárlící Sherlock, spousta, spousta jmelí… 😛

Přeju vám všem krásné Vánoce a do dalšího roku jen to nejlepší! ♥

 

Pod jmelím

 

„Ta se snad zbláznila!“ vydechl nevěřícně Greg Lestrade, když uviděl prostory velkého konferenčního sálu, který obvykle obsahoval pouze židle pro zástupce tisku, malé pódium se stolem a židlemi pro mluvčí policie a detektivy inspektory a taky jednu téměř dvoumetrovou difenbachii. Teď byl ten jinak poměrně strohý prostor plný – plný ozdob, řetězů a hlavně jmelí. Na pódiu stála sestava pro DJ, černé klikatící se kabely vedly k obrovským reprobednám v každém rohu místnosti. Několik menších stolů s židlemi okolo postávalo vzadu. Zřejmě pro unavené účastníky. Podél zdi u oken stál jeden dlouhý stůl obtěžkaný jídlem. Další podobně dlouhý se skoro prohýbal pod třemi skutečně obrovskými mísami s punčem. 

Ještě že jsou toalety odsud jen přes chodbu.

Ale to jmelí… To jmelí viselo, do prdele, úplně všude.

„Zatracená ženská,“ zavrčel, otočil se ve dveřích liduprázdné místnosti a zabouchl za sebou. Večírek měl oficiálně začít za půl hodiny, což znamená, že osoba zodpovědná za letošní výzdobu a přípravy tu už někde vyčkává. Ostatní kolegové a jiní, k policii ne přímo patřící lidé se určitě začnou trousit ne dřív než za tři čtvrtě hodiny. 

„Zatracená…“ Vrtěl hlavou a pátral po známkách přítomnosti kolegyně. Nedaleko, v kuchyňském koutku něco tiše cinklo a Lestrade tušil, že je na správné stopě. „Boswoodová!“ zařval a nechal svůj přízvuk plně vyznít.

Vpadl do kuchyňky jako tornádo – a našel jen konstábla Cecila. Cecil byl nováček, dělal na vraždách jen necelý rok. Přesto za těch pár měsíců dopomohl vyřešit několik zajímavých případů, zvládl urazit Sherlocka Holmese (což by nebylo neobvyklé), strhnout na sebe pozornost svým coming outem, ohromit Sherlocka Holmese (což bylo skutečně vzácné a za což na něj Lestrade kapku žárlil) a skamarádit se s valnou většinou svých kolegů. (Výjimku tvořila Donovanová, ale ta si držela odstup prostě od každého.)

„Cecile,“ řekl Greg a mračil se. „Mohl bys mi říct, kde najdu Boswoodovou? Potřebuju s ní probrat něco ohledně výzdoby.“ Cecil dlouze a zamyšleně olízl lžičku a našpulil rty. 

„Myslím, že se šla jen upravit,“ pokrčil ramenem v přehnaném gestu, které pro něj ale bylo typické, a zakroužil rukou držící lžičku. „Víš jak. Zahodit konečně tu děsnou uniformu a tak.“ Zakoulel očima a usmál se. Greg si už poněkolikáté říkal, že ten chlap žádný oficiální coming out nepotřeboval. Tenhle byl naprosto jasný.

„Kdybys ji našel dřív než já, vyřiď jí, že s ní potřebuju mluvit ohledně jmelí. A punče. Krucinál, celý jezera punče, to byl ale blbej nápad.“ Greg chtěl pokračovat v pátrání po kolegyni, ale vzhledem k výmluvnosti gest Cecila měl najednou dojem, že má viníka možná před sebou. Greg přimhouřil oči. „Cecile? Nechceš mi něco říct?“

Cecil rychle upil svého mléčně zabarveného kafe a zatvářil se jako neviňátko. „Hm? Eh, né… Nevím, co by tě zajímalo,“ znovu upil a zaujatě hleděl na hladinu v hrnku. Když Lestrade hrozivě mlčel, Cecil po něm nejdřív krátce mrkl a pak zrudl. „Ehm. Za ten punč nemůžu! Ale… je moc dobrý, Helen ho dělala ještě s Grayovou a myslím, že se povedl -“

„K věci, Cecile.“

„Potřebovala pomoct s výzdobou, fakt, kdybys to viděl předtím, vypadalo to tak uboze, tak jsem…“ Pokrčil rameny. „Pomohl.“

„Jo, takže teď budou všichni ožralí během první hodiny,“ začal vypočítávat Lestrade na prstech, „protože punče máme pro armádu, a jakmile budou všichni nametení, budeme mít z konferenčního sálu kriminalistického oddělení pravý bordel, protože všichni budou mít příležitost po sobě lézt na každém zasraném čtvrt metru čtverečním!“

„Duch Vánoc nespočívá v drahých dárcích, ale ve vzájemné blízkosti,“ řekl Cecil moudře.

Lestrade se podíval vzhůru, bože, smiluj se. „Jasně. Takže teď je tvým úkolem projít všechny okolní přístěnky a kumbály a přesvědčit se, že je zamčeno,“ řekl temně a otočil se k odchodu. Cecil měl tu drzost se začervenat a usmát.

 

**

 

Sherlock Holmes nebyl na vánočním večírku už několik let. Na tom letošním strávil sotva pět minut, a už litoval toho, že vůbec přišel. 

Už při vstupu do potemnělé konferenční místnosti, která byla pod tíhou vánočních dekorací změněná k nepoznání, zvážil nejméně rizikové kouty a do jednoho se promptně odebral. Celé tohle místo bylo jako minové pole; až na to, že ty miny visely lidem nad hlavou a úplně všude. Ve chvíli, kdy si ho ostatní nevšímali, si Sherlock rychle stoupl na židli a dva nejbližší trsy jmelí urval z girland visících nad ním. Seskočil ze židle, mrskl jmelím pod nejbližší stůl a uhladil si sako. 

Dlouze si povzdychl, když se rozhlédl po chumlu účastníků. Několik skupinek postávalo mezi stoly a na „parketě“, další korzovali sem tam, klábosili s kolegy žoviálním a naprosto neupřímným způsobem, který podstatně pookřeje přímo úměrně množství vypitého alkoholu. Sherlock vyhledal pohledem záda oděná do červeno-zeleného svetru. Ačkoli mu bylo skutečně sympatické, že John v jistých momentech nedbá konvencí a toho, co si o něm někteří lidé myslí, v duchu ten letošní vánoční polyesterový model s řadou jásavých knoflíčků na břiše proklínal do horoucích pekel. 

John postával u stolu s punčem. Nebylo neobvyklé, že se kolem něj utvořil hlouček rozhihňaných strážníků a detektivů, povětšinou opačného pohlaví. Výjimku tvořil konstábl Cecil. Ten se drze postavil přímo vedle Johna a o něčem s ním zaujatě konverzoval. Sherlock měl výhled na jeho profil. Cecil byl mladý a pohledný a očividně mu bylo jedno, že John s ním většinou komunikoval dost rezervovaně. Sherlock založil ruce na hrudi. Cecil začínal být otravný. Zatímco John v obou rukách držel kelímky s punčem – což by měla být do nebe volající indicie, že nenalil pouze pro sebe – Cecil mu zlehka položil ruku na rameno a něco mu říkal přímo do ucha. John se k němu naklonil a chvílemi přikyvoval.

Nebýt minového stropu, Sherlock by okamžitě zakročil.

„Našel jsi perfektní místo,“ řekl Lestrade, který se z ničeho nic objevil po Sherlockově boku. Sherlock z toho, že ho neviděl přicházet, vinil hudbu, která se s podmanivým duněním linula z reprobeden. 

„Lestrade,“ řekl Sherlock místo pozdravu, ostatně detektiv poslední dobou zdvořilostní fráze přeskakoval, což Sherlockovi nijak nevadilo. „Připomeň mi, co tady vlastně oba děláme. Já tyhle akce nesnáším a ty máš přítelkyni, ač není přítomna. Pochybuji, že by ocenila, kolik příležitostí k polibku se ti tu naskytne,“ zvolna pohlédl ke stropu a pak na Lestrada, který jen sevřel rty. Sherlock přimhouřil oči. „Ah,“ vydechl pak vědoucně. Lestrade po něm střelil podrážděným pohledem.

„Ale sklapni,“ zabručel.

„Trable v ráji?“ kmitl po Gregovi pohledem od hlavy až k patě. „Hm, ne -“

„Řekl jsem, sklapni,“ řekl Lestrade o poznání temněji. „Jinak abych odpověděl na tvoji otázku, a já vím, byla vlastně řečnická,“ řekl rychle se zdviženým prstem, protože se Sherlock nadechoval, „ale to je mi jedno; myslím, že ve skutečnosti čekáš, že tě někdo políbí pod jmelím, John bude žárlit, políbí tě sám a já se ožeru na oslavu toho, že to vy dva konečně dáte dohromady. Haleluja!“

Sherlock šokovaně zalapal po dechu a pobouřeně si Lestrada změřil. Lestrade se na něj díval s pokřiveným úsměvem a blýskaly mu oči.

„Vážně? Chceš to hrát takhle?“ přimhouřil Sherlock oči. „Tvoje expřítelkyně proti tobě mohla být trochu mladá, aspoň co se všeobecného mínění týče, ostatně, věkem nemohla být daleko od tvé dcery. Její svěžest ti na těch několik týdnů dodala sil, že? Ale snad její naivita či mladická roztěkanost způsobily, že jí jeden vztah nestačil. Kdo by v jejím věku nechtěl experimentovat? S kým utekla, s nejlepší kamarádkou?“

Vzduch mezi oběma muži nebezpečně zhoustl. 

„Parchante,“ zavrčel Lestrade. „Myslel jsem to dobře, a ty mi hodíš do ksichtu tohle.“

Ještě chvíli se propalovali pohledem a Sherlocka napadlo, že vážně možná trochu přestřelil.

Zamrkal a přešlápl. S mírně vystrčenou bradou se jal podepřít aspoň špetku své kulhající hrdosti. „Píchl jsi do vosího hnízda, takříkajíc.“ Lestrade ho stále podmračeně pozoroval. „Ale možná jsem svou reakci trochu přehnal.“ Greg pochopil, že to je maximální omluva, jaké se mu dostane, a s dlouhým povzdechem přikývl.

„Holt jsem neodolal mladé vábničce,“ řekl a sklouzl pohledem stranou na ostatní, teď už značně podnapilé kolegy. Pak vykulil oči a zíral směrem ke stolu s punčem. Sherlock následoval jeho pohled a cítil, jak mu ze tváří vyprchala veškerá barva. 

Cecil šel s Johnem pomalu od stolu s nápoji, pořád o něčem mluvili, až se Cecil zasmál a zaklonil při tom hlavu. John se podíval také ke stropu a úsměv mu trochu zakolísal. Cecil využil toho, že se oba zastavili a naklonil se k Johnovi, aby ho krátce políbil na tvář. John zkoprněle stál, zíral do kelímků s punčem. Cecil ho krátce pohladil po rameni a odvlnil se pryč, ke skupince rozjařených konstáblů.

„Já ho zabiju,“ slyšel Sherlock Lestrada, jak výstižně shrnul jeho aktuální myšlenky. John se zatím řádně napil ze svého kelímku a dál se prodíral davem k Sherlockovi, po němž se chvílemi krátce podíval. Než došel do cíle, odchytily ho ještě tři seržantky k povinnému polibku. Ač byly vcelku cudné, Sherlockovi nesmírně lezly na nervy. Lestrade vedle něj dál něco prskal, ale Sherlock nevnímal ani slovo.

„Bože,“ řekl John, když k nim došel, a zahihňal se. Kelímek s punčem Sherlockovi prakticky vrazil do ruky a naráz dopil ten svůj. „Přijdu si jak na střední. Nepřehnali jste to trochu s… eh, výzdobou, Gregu?“

Oba muži pak trochu klábosili, zatímco Sherlock pozvedl kelímek a přičichl. Proboha, tolik rumu by porazilo koně. Se zkřivenou tváří odtáhl kelímek od nosu – a pak si všiml, že John má na tváři šmouhu od rtěnky. V příšeří byla jen špatně viditelná, ale ten mastný otisk se nedal tak docela přehlédnout. Zaskřípal zuby a napil se. Kupodivu chutnal punč celkem dobře.

Sherlock si říkal, jestli má na tu rtěnku jen nějak jízlivě upozornit, nebo ji rovnou smáznout. Ale dotknout se Johnova obličeje by jistě bylo trochu moc. Lidé by o tom třeba i mluvili, což by Johnovi vadilo.

 Cecilův polibek mu ovšem nevadil, když nemá potřebu jej obhajovat.

Sherlock zafuněl a donutil se podívat po ostatních. DJ si všiml, jak se většina lidí drží ve skupinách a změnil taktiku, začal hrát pomalejší skladby. Utvořilo se několik dvojic a s přehnaným smíchem se líbaly téměř pod každým jmelím, takže vlastně skoro všude. Na druhém konci místnosti u zdi postávala seržantka Boswoodová, nejistě nahrbená nad svým punčem a rozpačitě se rozhlížela kolem.

„Boswoodová,“ řekl Sherlock a přerušil hovor Lestrada a Johna. „Není to náhodou ta, která měla letos večírek na starost?“

Lestrade následoval jeho pohled, a když ji zahlédl, řekl: „Jo, to je přesně ona. Půjdu si s ní promluvit,“ dodal a vyrazil svižným krokem skrz taneční parket. Vyzařoval tak naježený oblak autority, že se ho nikdo políbit neodvážil.

K Johnovi se mezitím nahrnula další policistka, něco mu pošeptala a s hlučným mlasknutím ho líbla na tvář. Odtáhla ho mezi ostatní tančící páry a pak už spolu tančili.

Sherlockovi se udělalo nevolno. Že sem vůbec lezl. Dopil svůj punč a zamračil se na dno. Voněl silněji, než nakonec chutnal… Dá si ještě jeden a pak se vytratí. Pokud John hodlá najít někoho na jednu noc mezi zdejšími ženami (Cecila se snažil vytěsnit z rovnice), nemusí to Sherlock vědět. Tak jako tak se to dozví zítra. 

Pokusil se následovat Lestradova příkladu a proplout davem na první dobrou.

Cestu mu těsně před cílem zastoupila žena s krátce ostříhanými blond vlasy v petrolejových šatech, které lichotily její plnoštíhlé postavě.

„Pěkný večer, pane Holmesi,“ řekla a oběma rukama objímala kelímek s trochou punče.

„Seržantko Grayová,“ pokývl Sherlock hlavou. Vůči této ženě necítil zášť, ani mu nijak nelezla na nervy. Obvykle se nacházela tam, kde jí bylo potřeba, a občas na místě činu vypustila poznámku, která inspirovala nějaký objev. Protože se nezdálo, že by se mu vrhla kolem krku a chtěla ho zlíbat, odpustil si Sherlock jakékoli jedovaté poznámky. Ustoupila, aby ji obešel a mohl si nalít punč, ale zůstávala po jeho boku.

„Všimla jsem si, pane Holmesi, jak jste se takticky postavil tam, kde nevisí žádné jmelí,“ řekla Grayová s mírným úsměvem.

„To nebyla taktika, seržantko, prostě jsem to místo zbavil jakýchkoli dekorací.“

Grayová zamrkala a krátce se zazubila.

„Chápu. Pane Holmesi -“ Sherlock zafuněl. 

„Prosím, říkejte mi Sherlocku. Mám pocit, že oslovujete mého bratra,“ zabručel Sherlock a upil.

Ach, tamhle je John. Tančí stále s tou jednou, otřesnou, vlezlou, nohatou, prsatou –

„Sherlocku. Ehm. Dobře,“ přerušila tok jeho myšlenek Grayová. „Když mi budeš říkat Alice, tak se mi s tebou bude mluvit o dost líp,“ naklonila se k němu, ale jen nepatrně, jako by ji zastavila neviditelná bublina. Sherlockovi se na tónu jejího hlasu něco nezdálo. Pohlédl na ni a pečlivěji si ji prohlédl. Grayová – Alice ztuhla. Evidentně chápala, co se děje, ale místo aby se ošívala, trpělivě čekala.

Sherlock nejistě pootočil hlavu, ale nespouštěl ji z očí.

„Alice,“ začal zvolna a ona si tiše odkašlala a krátce pohlédla stranou. „Co přesně ode mě potřebuješ? Obvykle s nikým moc osobně nemluvíš, jdeš rovnou k věci.“

„Ehm. To ano. Nejsem moc dobrá ve společenském klábosení,“ pokrčila rameny. „Ale to ty taky ne.“

Sherlock se napřímil a povzdychl si. „Na to mě neužije. Takže?“

Místo odpovědi se Alice zadívala k Lestradovi, který ještě pořád mluvil s Boswoodovou. Pak se vyčkávavě podívala na Sherlocka a napila se.

Sherlockovi cukl koutek.

„Chceš využít toho, že si Boswoodová občas všímá mě, aby si všimla tebe. Jak si to představuješ?“

Alice si promnula rty. Vypadala nervózní, zřejmě nečekala, že řekne její plán nahlas. Pozdě.

„To nevím. Snažila jsem se ji tak nějak…“ Zrudla a polkla. „Balit.“ Rychle se napila. „Dokonce jsem jí pomohla s přípravami večírku. Dělaly jsme všechen ten punč a… trochu jsem doufala, že tomu ten zatracený punč pomůže,“ dodala zklamaně. 

Sherlock se zadíval na Boswoodovou. Zdálo se, že Lestrada moc neposlouchá. Chvílemi přikyvovala, ale jinak spíš bloumala pohledem po tančících lidech a co chvíli se zastavila pohledem kousek od místa, kde stál Sherlock a Grayová. Přímo na ně se ale nikdy nepodívala. Sherlock pohlédl na křepčícího Johna a pousmál se.

„Půjdeme si zatančit,“ řekl. Alice pootevřela ústa.

„No… To ne. Já neumím tancovat.“

„To je součástí plánu. Chceš její pozornost,“ naklonil se k ní, položil jí ruku na rameno a blýskl pohledem k Boswoodové. Zírala přímo na ně, úplně zkoprnělá. „Už ji máš. Neohlížej se,“ dodal rychle, ale Graová nebyla hloupá, stála nehnutě. „Právě se na nás dívá. Pojď tancovat. Umím to, povědu tě.“

„Nikdy jsem nevěřila, že jeden tančící partner stačí. Přijde mi, že pokud to žena neumí, prostě nic nepomůže,“ řekla překotně Alice a rychle se napila. Sherlock ji napodobil, pak odložil oba kelímky, kde zůstávalo na dně pár kapek punče, stranou.

„Uvidíš. Jeden tanec. A máš ji.“ Nabídl jí dlaň a ona ji s rozechvělým výdechem přijala.

Jedna písnička zrovna dohrávala a DJ pustil další, trochu rockenrollovou. Sherlock dovedl Alici doprostřed parketu a pevně, ale jemně si ji přitáhl k tanci. Alice vypadala vyděšeně.

„Já tohle vážně neumím! Celého tě pošlapu!“ sykla.

„Klid. V tomhle jsem dobrý.“

„A v čem nejsi?“ zamumlala a Sherlock protočil očima. Krátce přejel pohledem ostatní tanečníky. Johna mezi nimi neviděl…

Ach. Tamhle je, stojí s Lestradem u občerstvení. Lestrade si Sherlocka všiml a něco prohodil. John prudce zvedl hlavu od jídla a podíval se Sherlockovým směrem, ale to už Sherlock vnímal periferně. 

„Povol kolena. Stoupni si na špičky. Když se odtáhnu, zrcadli moje kroky. Když budu blíž, couvej. A vnímej rytmus, zbytek nech na mně,“ řekl Sherlock. Alice rozpačitě přikývla, a jakmile si stoupla na špičky, začali tančit.

Grayová mu nejdřív prakticky drtila ruku, ale po chvilce se víc uvolnila a začala se nevěřícně usmívat.

„Já tančím!“ zasmála se. Sherlock si nemohl pomoct, radost z toho pohybu ho přiměla usmát se taky. Možná za to mohl i ten punč.

Sherlock si uvědomil, že se páry kolem nich rozestupují. Nijak moc, pořád kolem nich lidé tančili, ale mnozí z nich je nadšeně a překvapeně pozorovali. Alice svítila nadšením, snad i momentálně zapomněla, proč tohle vlastně podstupuje. Sherlock ale sem tam zahlédl Johna a pocítil chvění kolem žaludku.

„Připrav se, zatočíš se na jedné špičce,“ řekl Sherlock a Alice se probrala z opojení a nervózně přikývla. Sherlock jí pomohl využít pohybu, a když se několikrát otočila pod zvednutýma rukama, chytil ji za pas, zaklonil ji dozadu a sklonil se nad ní. Pak ji opatrně pomohl narovnat se a ona stála, celá zadýchaná a zírala na něj s jiskrami v očích.

Někteří strážníci kolem nich tleskali a hvízdali.

Alice se rozhlédla a zazubila se a pak našla pohledem Helen Boswoodovou. 

„Nevím, jestli to zabralo, ale děkuju, Sherlocku, rozhodně se dívá tímhle směrem,“ řekla Alice. K Sherlockově překvapení ho stáhla dolů k sobě a políbila ho na rty. „Děkuju,“ řekla znovu, uhladila si šaty a zamířila k Boswoodové. Zatímco se policisté kolem vraceli k tanci a k hovoru s ostatními, Alice Grayová došla až k Helen Boswoodové, něco řekla, načež se Boswoodová zmateně podívala nad sebe a pak ji Alice objala a políbila. Další výskot, pískání a potlesk. 

Sherlock to sledoval s mírným zaujetím. Aspoň někdo má dnes večer radost.

Cítil trochu špičku, ale nebyl nijak zvlášť opojený. Po krátké úvaze došel k závěru, že lepší už ten večer nebude a otočil se k odchodu.

Cestu mu zastoupil konstábl Cecil.

„Moc pěkné, Sherlocku. Netušil jsem, že Grayová umí tančit, nevypadá na to,“ řekl Cecil, značně zčervenalý vypitým alkoholem.

„Umím dobře vést a Alice není žádné dřevo, reagovala s citem,“ poznamenal Sherlock a chystal se Cecila obejít, ale ten ho opět zastavil. Ach bože…

„Cecile,“ začal varovně Sherlock. Cecil k němu přistoupil tak blízko, že se téměř dotýkali.

„Co kdybys naučil tančit mě, Sherlocku?“ zavrněl koketně.

„Dejte si odchod, konstáble,“ ozvalo se vedle nich.

Cecil i Sherlock se podívali na Johna, který mladého konstábla propaloval pohledem.

„Přišlo mi, že už se chystáš domů, Sherlocku,“ řekl John a pohlédl na detektiva. Sherlock nedokázal ten jeho výraz rozklíčovat. Přikývl.

Cecil zvedl obě ruce vzhůru, v jedné balancoval kelímek. „Jistě, pánové. Nebudu překážet.“

John na to kupodivu nic neřekl. 

Vyšli na chodbu, popadli z věšáků své kabáty a v tichosti dál pokračovali teď už prakticky opuštěnou částí budovy. Sherlock přivolal výtah, a když přijel, nastoupili. 

„Docela fajn večírek,“ poznamenal John a stiskl knoflík přízemí.

Sherlock si dlouze povzdychl. V jasném světle výtahové kabiny se podíval na Johnovu tvář. Pořád na ní měl šmouhu od rtěnky.

„Ano, všiml jsem si, že ses skvěle bavil. Devět polibků plus Cecil. Pokud chceš návdavek, vím ještě o třech dalších ženách, které sbíraly odvahu k tomu tě políbit, Johne.“

John něco zlostně zavrčel a stiskl tlačítko pro zastavení výtahu.

Sherlock pozvedl obočí. „Co to má znamenat?“

„Já si zase všiml, že ses celkem dobře zabavil s tou policistkou v modrých šatech. Pěkný tanec, mimochodem,“ řekl John a v tom nevelkém prostoru založil ruce v bok. Oči mu blýskaly… Žárlil? Sherlock překvapeně zamrkal.

„Jistě. Ano. Je velmi… pružná. Ačkoli vlastně neumí tančit.“

„Pružná, jo, to asi je,“ John při každém slově víc a víc rudnul.

Sherlock přimhouřil oči a udělal krůček blíž.

„O co ti sakra jde?“

„Vypadali jste dobře, víš.“

Sherlock si odfrkl smíchem. „Možná sis nevšiml, Johne, ale těsně po tanci se prakticky vrhla do náruče Boswoodové.“

John se zarazil.

„Ne, to. Ehm. To jsem si nevšiml.“ Přešlápl. „Vážně?“ zeptal se překvapeně.

„Vážně.“ Sherlock postoupil ještě o krůček a John před ním couvl. „Ovšem nechápu, proč by ti mělo vadit, že s někým tančím.“

„Lezla po tobě… Teda, vypadalo to…“

„Ano?“ řekl Sherlock studeně, vztáhl ruku k Johnově tváři a palcem smázl rtěnku.

„Co to-“ vyjekl John, ale Sherlock mu ukázal obarvený palec.

John na něj chvíli civěl, pak se podíval Sherlockovi do očí.

„Užil sis večer, že?“ řekl tiše Sherlock. John zvolna mrkl.

„No. Doufal jsem…“ Odmlčel se a těkl pohledem na Sherlockovy rty.

„Ano?“ zamračil se Sherlock.

„Sakra,“ vydechl John a zavřel oči. Pak se ale dlouze nadechl, otevřel oči a Sherlocka z toho jeho pohledu zamrazilo. John chytil Sherlocka za klopy kabátu a přitáhl si ho k prudkému polibku. Sherlock během mžiku vykulil oči a pak je hned zavřel, slastně vydechl, když John pohnul rty. Líbali se.

Sherlock měl v hlavě úplně vymeteno. 

John se odtáhl a vytřeštěně na něj zíral.

„Sakra,“ řekl znovu. „Ani tu nevisí jmelí. Doufal jsem, že když ho tam visí tolik, tak že… k tomu nějak dojde, ale -“

„Sklapni,“ vydechl Sherlock a sklonil se, aby ho opět políbil. Přirazil ho ke stěně výtahu a John s tichým zaúpěním sklouzl rukama k Sherlockově pasu. 

„Krucinál, vypadal jsi… úžasně… když jsi tančil,“ řekl John, když ho Sherlock začal líbat na krku. „Sherlocku.“

„Hm?“ vydechl Sherlock.

„Pojď sem,“ John uchopil jeho tvář do dlaní a znovu jej líbal na rty, překotně a hned vláčně, hluboce, ach bože, kousal ho do rtu a sál, Sherlock se v tom polibku ztrácel. Po chvíli si uvědomil, že mu John rozepnul sako a pokračuje s knoflíčky košile. Sherlock zavrčel a Johna napodobil, začal rozepínat ten otřesný vánoční svetr, vykasal mu košili z kalhot a pohladil ho na břiše, na bocích. John se zachvěl a zvuk jeho vzdechu spolehlivě poslal značnou část Sherlockovy krve na jih.

Hladili se a líbali a přestávalo to stačit, John nacpal svoji nohu mezi Sherlockovy a Sherlock se se stěží zadržovaným zasténáním otřel klínem o Johnovo stehno. Ozvalo se tiché duc, jak John zaklonil hlavu. Sherlock si uvědomil, že má zavřené oči, přiměl je otevřít a podívat se na Johna. John ho pozoroval zpoza napůl zavřených očí a usmál se.

„Jsme kurva ve výtahu. O tom, že spolu budem mít sex, fantazíruju takovou dobu… a teď to děláme ve výtahu.“ Krátce se zahihňal. Sherlock se usmál a začal Johnovi rozepínat opasek a poklopec.

„Řekl bych -“ Dech se mu zadrhl ve stejnou chvíli jako Johnovi, to když se dlaní otřel o Johnovu erekci. „Že je to vcelku jedno. Vsadím se, že výtah v těch fantaziích taky nějak figuroval.“

„Do prdele,“ vydechl John. Neobratně se snažil rozepnout Sherlockovi kalhoty, nakonec se mu to povedlo. 

„Později,“ řekl Sherlock a John se znovu zahihňal. Olízl si rty, zadíval se Sherlockovi do tváře a stáhl mu boxerky. Sherlock ho napodobil a prudce rozechvěle vydechl, když mu John začal vláčně honit. Brnělo ho po celém těle, a během chvíle měl pocit, že snad vybuchne. Matně si uvědomoval, že zatímco ho John tak úchvatně laská, on Johnovi moc neoplácí; jenže už byl tak mimo, tak blízko, že se nad tím nedokázal příliš zamýšlet. John zrychloval pohyby své ruky, nahoru, dolů, přisál se ústy k jeho krku a jemně kousl – a Sherlock se zachvěl po celém těle a vyvrcholil.

John ho jemně líbal, po tvářích, na rty, hladil ho dlaněmi po zádech pod košilí a Sherlock se pomalu zase probíral z opojení. Konečně byl schopný otevřít oči a podíval se na Johna. John se užasle usmíval, a když ho Sherlock vzal do dlaně a sevřel kolem něj své dlouhé prsty, pohled měl najednou skelný, ústa pootevřená.

„Jsi blízko,“ řekl Sherlock překvapeně, když viděl, jak Johnovi na krku divoce nadskakuje tepna, a když cítil, jak John v jeho dlani ještě víc tvrdne.

„Ty jsi mi génius,“ zašeptal John, napjal se a s hlubokým zavrčením se udělal. To, že Sherlockovi svíral boky, si detektiv uvědomil až po pár vteřinách.

Sherlock vláčně vytáhl látkový kapesník a utřel Johna i sebe.

Oba muži si vyměnili pobavený a uspokojený pohled. John pak natáhl ruku, aby stiskl tlačítko pro jízdu do přízemí, ale Sherlock ho chytil za zápěstí.

„Počkej. Vážně chceš jít hned domů?“ zeptal se Sherlock.

John se nepatrně zamračil.

„No, myslel jsem…“

„Lestrade něco povídal o tom, že se konečně pořádně ožere, až to spolu dáme dohromady. Ne že bych byl nějak zlomyslný, ale celkem rád bych viděl následky.“

John se pomalu usmál. „Jo? To jako že… Veřejně?“

„Co jsem si všiml, když jsme odcházeli, tak jmelí bylo všude dost. A punče taky.“

John přikývl. Sherlock stiskl tlačítko a jeli zase nahoru. Zpátky na večírek.

 


 

22 komentářů Přidejte váš

  1. Viky píše:

    Nádhera! Moc děkuji. A děkuji i za celou stránku. Jsem ráda, že existuje takové místo, kde je vážně kvalitní tvorba z johnlock fandomu. 🙂

    1. miamam píše:

      To mě těší, že se ti u mě líbí 😉 Děkuji 🙂

  2. PharLap píše:

    Je úžasné se po tak dlouhé odmlce (a vlastně i úmyslném odstřižení po 4. sérii, vážně mě naštvali) vrátit a jako první se nacpat nečím takhle sladkým výživným. Smála jsem se, červenala a plnými doušky si užívala každý odstavec jako by mi bylo zase 15 a já objevila to tajemné kouzlo johnlocku 😀 Asi mě to zase uchvátilo 😀 Nechť tedy započne maraton, ať doženu ztracený čas a další dech beroucí četbu! 😀

    1. miamam píše:

      Nj, 4. sérka poznamenala nejednu johnlockovskou duši… Mě nevyjímaje. Jsem ráda, že sis našla cestu zpět 🙂 A díky ♥

  3. Katrin píše:

    sladke 😊

  4. Luca píše:

    Hezké! 😀

  5. hanetka píše:

    Přečteno v běhu mezi dokončováním cukroví, vařením oběda a balením na odjezd na svátky. A oficiálně tě nesnáším. Teď mám chuť se vším praštit a pustit se do rereadingu všech vánočních johnlockovek, co mi kdy zahřály duši. Protože tohle bylo tak… tak vánočně a sherlockovsky kouzelné, že mi to rozhodně nestačilo. Sakra, možná bych Ježíškovi mohla na seznam připsat víc volného času…
    Díky, Mio. A hodně štěstí a sil do dalších let, o věrnosti fandomu ani nemluvě. Nemít tebe, neměli bychom v českém johnlocku útočiště, kam se vracet jako John do svého oblíbeného křesla ke krbu v 221 Baker Street.

    1. miamam píše:

      🙂 no tak to mě těší, že jsem podpořila vánoční atmosféru 😃 tak se na vsechno uz vyprdni a jdi si cist… (to se mi to kecá, až přijedu domů, tak mě čeká prani, žehlení a úklid…hehe)

  6. helsl píše:

    Zbožňuju žárlivého Sherlocka a je mi skoro hanba, jak se bavím na jeho účet. Jenže když je tak blbej, že neřekne Johnovi, co pro něj znamená…
    Bylo to skvělé, vděčný dík!

  7. Blanch píše:

    Mio! Mio! Takova hezka jednohubka i s nejakou tou drobnou erogikou! Uz bylo nacase! 😀
    Udelalas mi radost. Bylo to kouzelne. Zarlivy Sherlock a John jsou proste k nezaplaceni.

    1. miamam píše:

      😀 ten tvůj koment ke mne prakticky doletěl telepaticky! Cca ve chvíli, kdy se tu uložil, jsem na tebe najednou myslela… a vzhledem k tomu, že máme v práci inventuru, to byla fakt random myslenka 😀 dekuju, tesi me, že se ti to líbilo 😚

      1. Blanch píše:

        Kruci, a jeste tam mam preklepy.

        V jake souvislosti sis vzpomnela? Ach ach, myslely jsme na sebe navzajem ❤ 😀

        Od tebe se mi bude libi vzdy vsechno. A jestli mi konecne mezi svatky zbyde cas a netere me neodpravi pri prvni prilezitosti, snad si konecne prectu tvuj Prazsky dum, tesim se na to snad uz rok 😀
        Pak zase ocekavej spam komentaru! 🙂

        1. miamam píše:

          Já ti ani nevím, proste pocitam pytle a palety a najednou jsem si vzpomněla na tebe, jak mluvíš o omegaverse 😀 lol. Fakt tema, na který se vyplatí myslet v práci!

        2. Blanch píše:

          Tak pytle a palety uplne jasne evokuji omegaverse 😀

  8. Miona píše:

    😀 No ty kráso! (pardon, vážně se omlouvám za ten neuvážený začátek, ale… kjáááááááááááá)
    Mio, tohle je naprostá bomba! Zítra si to musím přečíst ještě jednou! Prostě musím! Nevím proč, ale chtěla bych na takovém večírku být 😀 My neměli ani kousek jmelí! 😀 A punč už vůbec! 😀
    Díky, díky, díky!

    1. miamam píše:

      Já bych tam taky rada zašla… Stoupla bych si nekam vedle Boswoodove a pozorovala, jak Sherlock tančí 😊 Jsem moc ráda, že se libilo! 😘dekuji

  9. kratulablog píše:

    Krásná jednohubka a ten konec byl nej!

  10. Liss píše:

    Jéé, vánoční povídka 🙂 Moc jsem se celou dobu bavila, i když jsem trnula, jestli nebude Cecil víc urputný v zájmu o Johna. Naštěstí vše dobře dopadlo, ale přála bych si vidět obličeje všech při Sherlockově a Johnově odhalení. I když by si asi druhý den mysleli, že šlo jen o halucinace z přemíry alkoholu 😀
    Tobě Mio také krásné svátky a v novém roce snad vše při starém a uvidíme se nejen tady 🙂

    1. miamam píše:

      Jo, chvili jsem si rikala, jestli toho Cecila jeste vic nerozjet. Mozna ho jeste nekdy použiju:D Díky 😉

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.