Hanetka: Ztráta dechu – 1. kapitola

 

John vždycky myslel, že Sherlock nemá zájem, je nedotknutelný a nedotčený, ženatý se svou prací. Mýlil se ve všech bodech. Ale když Sherlock zabředne do vztahu, John se začne bát, že si ukousl moc velký krajíc… a tentokrát může mít pravdu.

Varování: odkazy na užívání drog, pochybný obsah, poprvé, přátelství/láska, hurt/comfort, angst

Poznámka autorky:

Tenhle příběh se točí kolem nezdravého vztahu a obsahuje odkazy na sexuální zneužití, znásilnění, extrémně pochybný souhlas a intimní partnerské násilí. NIC Z TOHO SE ALE NEODEHRÁVÁ MEZI SHERLOCKEM A JOHNEM, a většina se toho děje v pozadí (oproti explicitnímu sexu, který se odehrává přímo na stránkách). Je tu jedna výjimka, které jsem věnovala samostatnou kapitolu, a budu před ní varovat v průběhu vydávání, takže ji budete moci bez problémů přeskočit.

 

Poznámka překladatelky:

Tak je to tady. S mírným zpožděním oproti slibům, na podzim místo v létě, ale přece.

A protože jsem hlava děravá a v průběhu povídky na to často zapomínám; a taky protože napsat pětadvacetkrát stejné poděkování je opruz a najít pětadvacet jiných vyjádření zas nad moje omezené síly, je tu jedno poděkování za všechny:

Obrovské díky už teď, v první kapitole, musím vyjádřit svým betám, Rowaně a miamam, které mě věrně provázejí už od prvního překladu johnlock povídky někdy před rokem a půl a trpělivě napravují moje přehmaty, překlepy a logické chyby dodnes. A mio, Tobě rovněž veliký dík a hluboká poklona za tyhle stránky, protože nebýt jich, nebyl by ani tenhle překlad.

Tak, a už dost mých řečí a věnujme se tomu, co napsala Chryse. Doufám, že si povídku užijete stejně jako já. Jděte na to.

 


„Nemohu říci víc, než že tě miluji,

cokoliv dalšího by byla ztráta dechu.“

„Chci tě“, Elvis Costello

 

Prolog

 

Uzamkl to ve sklepě ve svém paláci myšlenek, ale přesto to někdy vídal: plovárna. Světlo, pableskující po stěnách, Moriartyho vztek, rozechvívající vzduch, vypálím ti srdce z těla.

Johnovy oči, pevně upřené do jeho.

A pak telefon, mužský hlas, sotva slyšitelný. Moriarty naslouchá a jeho zájem se přesouvá a zostřuje. „Možná bych pro vás měl využití,“ řekne.

Podrží telefon stranou a podívá se na Sherlocka s čímsi podobným lítosti. „Pardon… Dneska umřít nemůžu.“

Pak se odloudá pryč, luskne prsty, aby odvolal snipery, telefon u ucha. „Ale jestli voláte, pak ode mě něco chcete.“

Otázka, kdo nebo co Moriartyho zaujalo natolik, aby ho to odvrátilo od chlórem prosáklého holokaustu, se Sherlockovi v následujících dnech přehrávala v mysli pořád dokola. Ale nedostatek dat byl odrazující a nakonec o tom přestal uvažovat. Měl v hlavě jiné věci.

 

1. kapitola

 

Sherlock stál uprostřed čekárny v úřadu sociálních služeb a rychle těkal očima po utahané klientele, rozeseté po tvrdých plastových židlích. Zvážil, co už o případu ví, a otočil se k odchodu, až zavlál kabátem. Ono zavlání mělo přitáhnout Johna na jeho oběžnou dráhu a na trajektorii směrem ke dveřím, ale John nestál tam, kde Sherlock čekal. Taky se usadil na jedné z těch tvrdých plastových židlí.

„No tak, Johne, jdeme,“ oznámil Sherlock rezolutním tónem.

„Cože?“ vzhlédl překvapeně John. „Ale ještě jsme ne -“

„Ztráta času,“ utrhl se Sherlock, právě když Johnovi sklouzly oči za něj a rozšířily se. Ach ne.

„Ne, to teda není,“ zamumlal si John pro sebe a vstal. Nasadil svůj nejšarmantnější úsměv. Sherlock se nasupil, otočil se a spatřil ohavně nudnou ženskou, dlouhé světlé vlasy žádná vlasová kosmetika buranská sukně – konopí? – ach Bože, dřeváky, vyklánějící se do čekárny odněkud z – evidentně z kanceláře.

„Pan Holmes?“

„John Watson, tohle je Sherlock Holmes.“ John popadl Sherlocka za ruku nad loktem a zatáhl vpřed. Sherlock zatnul čelist a vzepřel se na patách.

„My vlastně nebudeme potřebovat -“

„- víc než minutku,“ dokončil John a otočil se po Sherlockovi s úsměvem se zábleskem zubů, který z toho výrazu udělal spíš zavrčení. „Hned jsme u vás.“

Žena se usmála a vrátila se do kanceláře. John se zamračil. „Sherlocku, ta žena měla spoustu práce, aby dala dohromady seznam, o který jsi ty žádal; mohl bys věnovat alespoň pět minut tomu, aby ses na něj podíval. Zdvořile.“

Sherlock se zamračeně nechal odvléct do malé kanceláře. Jméno sociální pracovnice okamžitě vymazal.

„Detaily ve vašem vzkazu nebyly úplně jasné – jste od policie?“

„Ne, ačkoliv s nimi příležitostně spolupracujeme,“ odpověděl John s úsměvem. „Můžu vám dát jméno někoho od metropolitní, pokud byste ho ráda kontaktovala. Ale v tomto případě si nás najal klient soukromě, poté co policie a regulérní civilní detektiv selhali a v nalezení jejího ukradeného majetku nebyli schopní udělat žádný pokrok.“

Sherlock si odfrkl. Původně nechtěl tenhle případ vůbec vzít. Bohaté staré dámy, kterým se ztrácejí šperky? Definice nudy. Ale přestože se po událostech u bazénu případy jen hrnuly, Sherlockova preference zajímavých před lukrativními začala působit na Johnově čele ustarané vrásky. Po třetím pokusu lady Fitz-Hugh-Curtisové je kontaktovat dal John Sherlockovi na vybranou: buď ten případ přijme, nebo Johna ztratí ve prospěch nemocnice, kde vezme záskok za něčí dlouhodobou nepřítomnost. Případ přijal.

„Ty tři ženy, které byly okradeny, všechny navštěvovaly stejný kadeřnický salón,“ vysvětloval John. „Myslely si, že děvčata, která byla nedávno přijata na mytí vlasů, se chovala podezřele. Vyrozuměli jsme, že ty mladé dámy prošly vaším rekvalifikačním pracovním programem, a tak jsme doufali, že nám budete moci poskytnout nějaké biografické údaje.“

Přívětivý úsměv nudné slečny Konopné se přeměnil v zamračený výraz. „Jsem dobře obeznámena se salónem, o který se jedná, i s jeho klientelou. Všechny ty ženy měly exemplární záznamy bez jakékoliv kriminální aktivity v minulosti. Jste si jistí, že si je nevybrali jako obětní beránky? Vážně pochybuji, že ty tři okradené neměly další části života, které by měly nějaký jiný styčný bod.“

„Máte absolutní pravdu. Je mi velmi líto, že jsme vás připravili o čas,“ řekl Sherlock radostně. „Jsem si docela jist, že záležitost, která naší klientce dělala tolik starostí, nebylo nic podezřelejšího než východolondýnský přízvuk. Rozhodně bychom se měli porozhlédnout v těch ostatních oblastech, o kterých jste se zmínila – velice vám děkuji za pomoc. Johne?“

John, který se divoce červenal, hodil po Bohorovných dřevácích ustaraným pohledem, než dovolil, aby ho Sherlock odtáhl ven. Ale jakmile byli v čekárně, zase se zastavil, otočil se zpátky ke kanceláři, pak zase k Sherlockovi, olízl si rty, ohlédl se a zamumlal: „Já tě dohoním – jenom chvilku – nechci, aby si myslela -“ a zase se vecpal do dveří.

Sherlock si povzdechl, poklesl na těle i na duchu a promašíroval skrz oblak letargie v čekárně. V minulosti v něm Johnovy přítelkyně vzbuzovaly mírnou a obvykle krátkou nechuť, ale teď to bylo jiné. Sherlock nevěděl, co bylo tehdy v noci u bazénu tím příslušným katalyzátorem. Mohla to být Moriartyho slova nebo Johnovy činy nebo možná uvědomění – když viděl Johna v té vestě – že by to celé mohlo skončit způsobem, který by skutečně příšerně bolel. Hned potom, v adrenalinem prosáklých dozvucích, bylo všechno zmatené takovou úlevou, až se z toho točila hlava. Vrátili se do bytu, John jim oběma nalil whiskey a pak seděli bok po boku přitisknutí k sobě na gauči, Sherlock usrkával drink a něco horečnatě plácal a John do sebe s vyrovnaným úspěchem obrátil tři sklenky. Nakonec se John vratce postavil a ruku položil Sherlockovi na vlasy v doteku, který se ze všech, které od něj Sherlock kdy obdržel, nejvíc blížil pohlazení. „Ty to vyřešíš,“ řekl tehdy. „Jdu do postele. Zkus si trochu odpočinout.“ A pak se odpotácel nahoru a nechal Sherlocka, aby uvažoval o obrovské prázdnotě v Johnově tvaru, která najednou zela po jeho boku.

Sherlock byl v chápání emocí mizerný, a to včetně svých vlastních, ale tohle nebyla úplně neznámá půda. Ve škole se párkrát do někoho zbláznil, samozřejmě, a pak na univerzitě tu byl Viktor. V tom osamělém okamžiku mu bylo vlastní srdce stejně jasné jako chemické složení alkoholu, který právě dopil. Zamiloval se; vášnivě, úplně, drtivě a hloupě do svého heterosexuálního, klidného, normálního nejlepšího přítele, který NEBYL GAY; do svého nejlepšího přítele, který by se do Sherlocka nikdy nezamiloval, dokonce i kdyby nebyl muž, protože John – navzdory tomu, že nebyl obyčejný člověk – toužil po obyčejných věcech. Po rodině, domku na venkově, po někom normálním, koho by mohl milovat. Nikdy ani náznakem neprokázal, že by ho přitahovali šílení géniové, kvůli kterým by mohl vyletět do vzduchu. Nedalo se s tím nic dělat, jen ignorovat svoje city v naději, že pominou, což nebylo moc úspěšné, a sabotovat Johnovy vztahy, což bylo. K jeho nekonečné otrávenosti John na jeho záškodnictví přišel a teď Sherlockovu chování ohledně svých schůzek stanovoval pravidla. Tohle věci hodně ztěžovalo.

John se vrátil z kanceláře a na první pohled zářil úspěchem. „Jdeme?“ zeptal se radostně.

„Takže jsi dostal číslo?“ optal se Sherlock tak jedovatě, jak jen dokázal. „Uvědomuješ si, že je veganka?“

„Jo, zná úžasnou – Sherlocku! Vzpomínáš, na čem jsme se dohodli? Žádné dedukce kromě kriminálních aktivit a pohlavně přenosných chorob.“

Sherlock si v duchu pomyslel, že John by na tom byl mnohem líp, kdyby předem věděl, že ta uhrovatá bude po sexu plakat a oslovovat ho „tati“, ale už věděl dost, aby si svoje pozorování nechal pro sebe. „Neříkal jsi, že o ni máš zájem. Pořád je mi dovoleno dedukovat o lidech, se kterými nerandíš, správně?“

„Ano, ale ty sis vydedukoval, že ji hodlám požádat o schůzku, takže…“ John se zamračil. „Takže jsi neměl – počkat…“

Sherlock se ušklíbl.

„Och, sklapni. Takže vzhledem k tomu, že pro tebe to byla kolosální ztráta času, kam teď?“

„Ta veganka měla pravdu,“ řekl Sherlock a vykročil ke dveřím. „Oběti patří k přísné, upjaté a izolované sociální vrstvě. Viníkem bývá vždycky někdo zevnitř, ale nikdo z těch rodin ani z panství těch tří okradených, zdá se, nepřipadá v úvahu. Myšlenka, že by některá z těch žen odsud,“ hodil hlavou k úřadu sociálních služeb, „plánovala a provedla takhle komplexní loupež, je k smíchu; nemají potřebnou energii, natož znalosti zevnitř, které byly k lokalizaci těch šperků potřeba. Potřebujeme rozšířit vyšetřování do jejich vnitřních kruhů.“

„Jmenuje se Sylvie, Sherlocku.“

Sherlock si pohrdavě odfrkl. „Musíme zpátky k lady Fitz–Hugh–Curtisové a získat seznam jejích přátel. Požádám o ty, kdo mají stejného kadeřníka, to je dobrá záminka.“

„Jdeš potom odtamtud někam?“

„Ne, asi domů… proč?“

„Došel nám čaj. A jestli mám jít do Tesca, zrovna tak bych mohl uvařit něco k večeři. Je něco, co bys jedl?“

„Ne,“ odpověděl Sherlock automaticky.

„Myslel jsem na velšský rarebit,“ řekl John jakoby mimochodem.

Sherlock velšský rarebit – sýrový toast – miloval a John to věděl. A ten případ zatím, vzhledem k tomu, že byl jen mírně zajímavý, nevyžadoval přílišné intenzity soustředění. „Možná,“ připustil.

„Dobře, tak pojďme chytit taxík a vysadíme tě u její jasnosti. Jestli se rozhodneš jít někam jinam, napíšeš mi esemesku, jo?“

„Hmmm.“ Sherlock se zamyslel nad Sylvií. John se nepředstavil jako doktor, což byl pravděpodobně důvod, proč mu dala číslo; zcela jasně byla oddaná homeopatii. Mohla by tahle otázka přijít na přetřes na prvním rande? Doufal, že ano. Jestli tu službu nevykoná její odpor k deodorantům. Sherlock se začal cítit líp. Zavánějící veganka byla jasně předem odsouzená; John se chystal dělat rarebit; on měl zajímavý případ. Co víc by ve skutečnosti potřeboval?

***

Když se John vrátil zpátky do bytu, Sherlock měl otevřené oba notebooky a poletoval mezi klávesnicemi jako Franz Liszt na metamfetaminu.

„Ty jsi na facebooku?“ nevěřícně se optal John.

„Lady Fitz-Hugh-Curtisová,“ oznámil mu Sherlock, „je kmotrou jisté Philomeny Flyte-Finchleyové, matky to Emmy, maturantky na jedné z našich ne tak přísných, ale o to exkluzivnějších soukromých středních škol.“

Co tohle mohlo mít společného s případem, neměl John ani páru. „To tihle lidi úplně vážně dávají svým dětem jména jako Philomena Flyte-Finchleyová?“

„Tihle lidé dávají úplně vážně svým dětem jména jako Mycroft a Sherlock, takže ano,“ potvrdil Sherlock, „ale v tomhle případě své příjmení očividně získala sňatkem, Johne, to dá rozum.“

John se zadíval na obrazovku počítače, na kterém Sherlock něco zuřivě psal. „Ty jsi sedmnáctiletý kluk, který chodí na Harrow a hraje na altsaxík?“

Sherlock se při slově ‚altsaxík‘ otřásl. „Nemůžu ji požádat o přátelství jako dívka, okamžitě by věděla, že nechodím do její školy. Ale s radostí se spřátelila s Derekem St. Andrewem, protože je zazobaný, na adolescenta hezký a prohlašuje, že sdílí její trestuhodnou vášeň pro upíří fikci.“

John se podíval na profilový obrázek, svítící na displeji. Derek byl opravdu hezký. „Jak ses dostal na jeho facebookovou stránku?“

„O čem to mluvíš? To je moje stránka.“

John zatoužil, jak se mu stávalo často, aby k Sherlockovi existoval ovladač, který by reguloval jeho provozní rychlost. „Ty sis založil facebookovou stránku jako sedmnáctiletý a zvládl ses spřátelit -“ znovu se zadíval na monitor, „- s dvěma sty čtyřiceti třemi lidmi za tu hodinu, co jsme se neviděli?“

„Samozřejmě, že ne. Založil jsem si tu stránku už před několika měsíci. Většina teenagerů přijme prakticky každou žádost o přátelství, kterou dostane, protože vysoký počet přátel je pro mladé lidi ukazatelem postavení. Jakmile dosáhneš určitého počtu vzájemných přátelství, je ještě snadnější se spřátelit s těmi vybíravějšími.“

„Dobře,“ vzal na vědomí John, který se pořád ještě cítil o krok pozadu. „Ale jak jsi věděl, že se budeš potřebovat spřátelit s nějakou nóbl maturantkou, když sis ji zakládal?“

„Johne, udělej čaj. Nedostatek kofeinu ve tvém organismu je jediným vysvětlením, proč jsi ještě otřesně pomalejší než obvykle.“

John odnesl tašky do kuchyně a zapnul konvici. Začal uklízet nákup. Jeho pozornosti neuniklo, že po vší té sklíčenosti, které Sherlock propadl od událostí u bazénu, už shodil skoro všechnu váhu, co nabral od chvíle, kdy se dostal pod vliv lidí, kteří jedí pravidelnou stravu (a v případě paní Hudsonové často tu pravidelnou stravu staví na stůl přímo před něj). John se paní Hudsonové nikdy nemohl rovnat, ale odvedl svou část zamezení škod zásobováním spoustou sladkostí a sušenek, které Sherlock občas nepřítomně jedl, pokud mu byly předloženy s čajem. John si také dával větší práci s večeřemi. Pokud Sherlock čelil Johnově obvyklé mládenecké večeři – toastu s fazolemi – obvykle vynechal fazole a snědl jen střed toastu. Pokud byl dost měkký. A byl na něm džem. Na druhou stranu byl celkem rozumně ochoten akceptovat sýr, a to většinu druhů.

Než se konvice vypnula, Johnovi svitlo. Donesl hrnek Sherlockovi a cítil se nevysvětlitelně chytrý. „Nevěděl jsi, že ji budeš potřebovat,“ řekl, „prostě sis založil hromadu facebookových profilů a ve volném čase si je updatuješ.“

„Jo, přesně,“ řekl Sherlock rozzářeně. Hodil do sebe sušenku a sáhl po čaji. Pak ukradl Johnovi jeho sušenku z ruky – další technika, kterou John pěstoval – jediná věc, kterou Sherlock miloval víc než sladkosti, byla štípnout pamlsek Johnovi. „Přidal jsem si tě do přátel,“ dodal po krátkém zamyšlení.

„Vážně?“ John si vzal svůj notebook zpátky – Sherlock stejně zrovna něco o sto šest psal na svém – a přihlásil se ke svému facebookovému účtu. Založil si ho už před celými věky s vágní myšlenkou udržet se v kontaktu se svými teď všude možně roztroušenými kamarády z armády, ale jen vzácně si vzpomněl, aby se na něj podíval. „Benovy fotky z líbánek… Ben se oženil? Možná bych to tu měl zkontrolovat častěji.“ Klikl na seznam žádostí o přátelství. „Roopa Kartanová? Moment, myslím, že si na nějakou Roopu vzpomínám ze školy, šla pak na porodnictví… Rob Phelps? Ne, počkat, ten se mnou byl v Afghánistánu, jen vypadá s těmi dlouhými vlasy jinak.“

„Většina dospělých je v přijetích přátelství alespoň nějak selektivní, Johne, ačkoliv ve tvém případě to očividně neplatí. Rešerše prokazují, že na atraktivní jedince je nahlíženo jako na líbivější, přijatelnější, a tak jsem si profilové fotografie vybíral povšechně podle toho. Uvidíme, jestli ti to pomůže.“

John si prošel profilové fotky s ohledem na dobrý vzhled. „Daphne Forbesová,“ přečetl. „Zdravotnický záchranář, zajímá se o jógu a má ráda psy.“

„Rozvedená, žádné děti, miluje Adele,“ zanotoval Sherlock, aniž by vzhlédl od monitoru.

John se na Daphne Forbesovou smutně zadíval. Věděl, že je mimo jeho ligu, ale myslel si, že se museli setkat někde u případu a ona ho chtěla líp poznat. Mělo mu to dojít. „Napsala mi na zeď k narozeninám,“ řekl truchlivě.

Sherlock ho ignoroval.

***

O šest hodin, tři hrnky čaje, pár soust večeře a diagram o rozpětí poloviny zdi později Sherlock ten případ rozlouskl. Naneštěstí neměl nikoho, kdo by byl svědkem jeho triumfálního okamžiku, protože John šel už dávno do postele a lady Fitz–Hugh–Curtisová by jen těžko ocenila, kdyby ji někdo probudil uprostřed noci, bez ohledu na své prohlašování, jak moc na svých obludných klenotech lpí.

Sherlock se nad tím zamyslel. Možná to tak bylo nejlepší. Ten případ si nevyžádal jeho nejlepší práci, ale byl přiměřeným rozptýlením a rozuzlení mělo potenciál být dost dramatické. Představil si šokovaná zajíknutí, dramatické výkřiky, Johnovu tvář, jak na něj září obdivem… ano. Lepší využít času k plánování. Koláž nechal na zdi: uklízení byla nuda a John to může využít, až se dostane k nevyhnutelnému sepsání událostí na svůj blog.

Když John konečně ráno sešel dolů ze schodů (pozdě na to, v kolik šel nahoru, musel tam ležet a masturbovat při myšlenkách na tu vyzáblou veganku, brr), Sherlock se po telefonu už podruhé hádal se sekretářkou lady Fitz-Hugh-Curtisové. Obvykle by už z principu odmítl mluvit s kýmkoliv jiným než s lady Fitz-Hugh-Curtisovou osobně, ale tentokrát měla být celá ta záležitost mnohem zábavnější, pokud lady zůstane tak neinformovaná, jak jen to půjde.

„Zavolejte přímo slečně Flyte-Finchleyové na mobil,“ říkal Sherlock netrpělivě. „Pokud se bude pořád zdráhat, ujistěte se, že si je vědoma autorit, které budou k jejímu přeplněnému harmonogramu mnohem méně vstřícné.“ Samolibě hovor ukončil.

„My někam jdeme?“ zjišťoval John a nakukoval do konvice s kávou. Vlasy mu trčely nahoru. Bylo to podivně roztomilé.

„Dnes odpoledne, na čaj k lady Fitz-Hugh-Curtisové a několika jejím přítelkyním,“ odpověděl Sherlock. „Máš spoustu času, aby ses -“ mávl opovržlivě rukou, „uvedl do přijatelného stavu.“

„Díky,“ řekl John vesele, ani trochu uražený. „Snídani? Máme pro jednou všechny možné druhy potravin.“

„Jenom kávu,“ odmítl Sherlock a vrátil se do svého pokoje, aby si vybral oblek na odpoledne.

***

Sherlock se ujistil, aby byli poslední, kdo k sídlu lady Fitz-Hugh-Curtisové přijede. Zastavil se před dveřmi přijímacího salónku – k rozmrzelosti sekretářky, která už vstoupila dovnitř, aby je ohlásila – našponoval se tak, že mohl povýšeně shlížet dolů jen přes nos, a vkráčel dovnitř dveřmi v plné majestátní nadutosti. Slyšel, jak John za ním potlačuje uchechtnutí.

„Ach, pan Holmes,“ přivítala ho lady Fitz-Hugh-Curtisová a zvedla se. „S paní Waldenovou a paní Marsdenovou se již dozajista znáte. Moje drahá kmotřenka paní Flyte-Finchleyová a její dcera Emma; moje vzácná přítelkyně lady Alice Margateová a její vnučka Emma; a tahle mladá dáma je Emmina přítelkyně, slečna Ema Anstrutherová.“

Sherlock se neodvážil na Johna, který nejspíš sotva udržel vážnou tvář, ani podívat. Zprudka se zastavil před těmi třemi dívkami a přejel je všechny najednou hodnotícím pohledem. Všechny byly elegantní, upravené, našlechtěné a nastrojené nezaměnitelně nákladným způsobem, který, jak usuzoval, byl pro adolescenty z téhle vysoké příčky společenského žebříčku příznačný, a všechny ho ignorovaly ve prospěch svých mobilů. Takhle to nemohlo zůstat. Šlehl po nejvyšší dívce v naději, že vybral tu pravou. „Kde jsou ty ukradené šperky?“ otázal se.

Jako na povel paní Marsdenová upustila svůj šálek s čajem. Skvělé! Sherlock potlačil úsměv.

A pak ho Emma Flyte-Finchleyová překvapila. Místo aby zbledla nebo se zajíkla, svezla se do křesla tak dramaticky, že se její herecký talent mohl rovnat jedině tomu Sherlockovu. „Ach panebože, konečně! Začínaly jsme si myslet, že jsme až moc chytré, než aby na to někdo přišel!“

„To jste měly jen malou šanci,“ řekl Sherlock kyseleji, než zamýšlel. Rychle vrátil na tvář povýšený despekt. „Kde tedy jsou? Neprodaly jste je, ten předchozí detektiv byl schopný zjistit alespoň tohle. V každém případě nepotřebujete peníze, máte více než dostatečnou apanáž a žádná z vás není drogově závislá ani nemá přečerpanou kreditní kartu.“

„Nosily jsme je ve škole,“ vysvětlila Ema Anstrutherová. „Jsme ta nejpopulárnější děvčata v našem ročníku, a tak jsme odstartovaly hotový trend v nošení ošklivých starožitných šperků.“

„Lucy Roperová má soupravu, která patřívala Wallis Simpsonové,“ řekla závistivě blonďatá Emma.

„Já jsem ve vaší šatně dokonce upustila šátek od školní uniformy,“ prozradila Emma Flyte-Finchleyová paní Marsdenové. „Ale policie na to vůbec nepřišla!“

„To byl tvůj šátek?“ Paní Marsdenová byla v šoku. „Ale moje dcera vyšla školu teprve před pár lety. Myslela jsem si, že je její! Vynadala jsem služce!“

„Která z vás přišla na to, jak obejít poplašné systémy?“ zeptal se Sherlock ve snaze vybojovat si zpátky kontrolu nad konverzací. Tohle byla opravdu jediná chytrá část celé té aféry.

„Emma St. Clairová,“ prozradila Emma Flyte-Finchleyová a ukázala na ni prstem. Blonďaté děvče zvedlo ruku.

Sherlock jí podal vizitku. „To byla docela dobrá práce,“ řekl jí. „Kontaktujte tohle číslo, než obdržíte soudní příkaz. Možná se vyhnete vězení, pokud si bude myslet, že vás bude moci využít.“

„My přece nepůjdeme do vězení!“ vykřikla Emma Flyte-Finchleyová.

„Ten skandál,“ zakvílela lady Alice Margateová.

„Může nás tenhle Mycroft Homes,“ zvedla hlavu od vizitky, kterou pozorně studovala, Emma St. Clairová, „dostat do televize?“

„Televize,“ opakoval Sherlock bezvýrazně. Za sebou slyšel Johna, který se přiškrceně rozkašlal.

„My jsme to celé natočily.“ Ema Anstrutherová zvedla svůj mobil, na kterém bylo vidět všechny tři dívky, absurdně ustrojené do černých kočičích kombinéz, doplněných okouzlujícími obličejovými maskami a rudou rtěnkou. „Napadlo nás to podle toho filmu… toho s Emmou Watsonovou.“

„Chceme vlastní reality show,“ vysvětlila Emma Flyte-Finchleyová.

„Jako třeba Kardashianky?“ zeptal se John.

Dívky se zatvářily pohrdavě. „My vypadáme o hodně líp než Kardashianky,“ informovala ho Emma St. Clairová.

„Nebo o nás můžou natočit film. Mě může hrát Emma Watsonová,“ prohlásila Ema Anstrutherová. „Všichni říkají, že vypadám jako ona.“

Sherlock na ni ukázal obviňujícím prstem. „Vy se ani Ema nejmenujete,“ pronesl. „Vaše jméno zní Elspeth.“

„Elspeth Margaret Anstrutherová,“ vysvětlila Ema, „používám iniciály.“

U lady Fitz-Hugh-Curtisové došlo, jak se zdálo, k náhlému zotavení, pokud ne jejího skromného rozumu, tak alespoň smyslu pro velení. „Vy říkáte, že máte moje šperky? Náhrdelník mé matky?“

„No, jsou v mém pokoji ve škole,“ řekla Emma Flyte-Finchleyová. Lady Fitz-Hugh-Curtisová zesinala.

„Nezabezpečené?“

Nám by je nikdo neukradl,“ ujistila ji Emma St. Clairová. Lady Fitz-Hugh-Curtisová se zprudka zvedla na nohy. Sherlock usoudil, že má situaci pevně v rukou, a otočil se k odchodu.

„Věřím, že mých služeb tu už dál nebude třeba,“ pronesl, „šek mi může poslat vaše sekretářka. Dámy, přeji dobré odpoledne,“ dodal k ohromeným ženám, které byly nad zákusky pořád ještě celé ztuhlé. „Vám také, lupičky,“ kývl dívkám a s rozevlátým kabátem vyšel z místnosti.

John si udržel zdvořilý obličej hráče pokeru, dokud se nedostali na ulici, kde se zhroutil přes zábradlí v záchvatu bezmocného řehotu. Sherlock, který měl pocit, že se událost neodehrála tak docela, jak plánoval, se chvilku mračil, než to vzdal a přidal se k němu.

„Ach bože, tohle stálo za všechny prachy,“ zalapal John nakonec po dechu a otřel si oči. „Kriminální gang nóbl maturantek, a všechny se jmenují stejně.“

„Docela se mi ulevilo, když jsem slyšel, že jedna z nich užívá svoje iniciály,“ připustil Sherlock. „Když jsem poprvé viděl její facebookovou stránku, myslel jsem, že její rodiče byli nějací zdegenerovaní negramoti z vyšších kruhů, kteří nedokážou správně vyhláskovat jedno z nejběžnějších jmen v Británii. Díky bohu zatím populace nezhloupla tolik, jak jsem se obával.“

„Kdybychom my ostatní nebyli hloupí, jak by ses vůbec kdy mohl bavit?“ optal se John. Vytáhl svůj mobil a zkontroloval čas. „A uzavřel jsi to celé uprostřed odpoledne, dobrá práce. Můžu pozvat Sylvii na večeři a ani se nemusím převlékat.“

Sherlock splaskl. „Och,“ povzdechl si a zuřivě se snažil vymyslet něco, co by Johna večer udrželo u něj. „Ale já umírám hlady! Pracoval jsem na tom případu celé dva dny!“

„Tak to sis měl dát tu snídani, ne?“ opáčil John a vyťukával esemesku. Pak zastrčil mobil do kapsy a otočil se k ulici. „No dobře, tak jo, vezmu tě na čaj někam mezi snoby, kde mají hromady těch malých zákusků, co ti tak chutnají. Dřív jsme si tam nemohli dát ani drobek.  Se slibem lady Fitz-Hugh-Curtisové, že ti zaplatí, jestli dostane ten ohavný náhrdelník zpátky, si to můžeme dovolit.“

 


 

DALŠÍ

Původní povídku od Chryse najdete TADY.

 


 

Reklamy

10 komentářů Přidejte váš

  1. kamivon píše:

    JEEEE , nová povídka ❤ díky , díky . Ale se čtením počkám , až tu bude celá. Nemůžu se dočkat 🙂 🙂 )))

    1. hanetka píše:

      No, to ještě potrvá. Nevylučuji, že některé kratší kapitoly by se tu mohly objevit i dvě najednou, ale stejně, je jich celkem 25…

  2. helsl píše:

    Sherlock žárlil už ve Slepém bankéři,tedy od chvíle, kdy se na obzoru objevila první ‚nepřátelská loď‘. Živé duši by to nepřiznal a už vůbec ne Johnovi, ale považuje ho za svého a vnímá jako osobní křivdu, když se naskytne nějaká taková, která by mu ho třeba mohla odvést. Průšvih je, že John s těmi slípkami tak aktivně spolupracuje a vůbec nechápe, jak dobře to s ním Sherlock myslí, když ho zrazuje od bližšího kontaktu.
    Jenže, Sherlocku, líná huba – holé neštěstí. John není jasnovidec. Co kdybys mu napsal email?

    1. hanetka píše:

      Jenže to je právě to. Nenapíše, protože si myslí, že John je prostě hetero… Čím to, že Sherlock, jinde tak jasnozřivý, u Johna v tomhle selhává na celé čáře?
      Ale nebojte… projdou si oba peklem, ale konec to napraví.

  3. mysskuhra píše:

    Jsem velmi vděčná, za další nepochybně úžasnou povídku. Už ted mi je Sherlocka líto a nepochybuji, že ještě hodně bude. Děkuji

    1. hanetka píše:

      Bude nám ho líto, bude… strašně. Ale bez toho by to asi ani nebylo ono.

  4. borů píše:

    Sherlock žárlí, no není to sladký? 😀 Moc se těším na další kapitoly!

    1. hanetka píše:

      Jo, Sherlock žárlí. Tohle je snad první povídka, kde má Sherlock na rozdíl od Johna od začátku celkem jasno ve svých citech… I když v těch Johnových tápe. A ještě dlouho bude.

  5. kratulablog píše:

    Moc se těším na pokračování. Zatím jsem odolala pokušení přečíst si originál a chci si to vychutnat ve Tvém provedení.

    1. hanetka píše:

      To jsem ráda. Zatím to má pomalý rozjezd, ale brzy se začnou stahovat mračna.

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.