Problém v Edinburgu – kapitola 1.

“Fajn dovolená, jen trošku… vražedná,” řekl John suše.

“Ano! Ten nejlepší typ dovolené!” culil se Sherlock. “Takže se nebudeme nudit!”

Poté, co se John rozejde s Mary, vrací se zpět do Baker Street. Detektiv a jeho blogger si udělají výlet do Edinburgu, protože Sherlocka jeho sestřenice Violet žádá o pomoc. John o rodině Holmesů zjišťuje víc, než čekal, ale pokusí se neutéct s křikem…

Tak, už si to nebudu dál syslit! Jdu se s vámi podělit o svůj překlad povídky, kterou jsem četla… docela hodněkrát, na to, jak je dlouhá. B) Čeká vás třicet devět kapitol brilantně napsané povídky se skvělým obsazením! John je John, Sherlock je Sherlock, události třetí série jsou za nimi – ale můžete být v klidu, hned v téhle první kapitole se dozvídáte, že Mary je mimo obraz…

Povídka je case!fic, slowburn, friends to lovers – nebo chcete-li: půjde o případ, mezi Johnem a Sherlockem to bude příjemně zvolna doutnat; a oblíbený tag: přátelství, které přejde v něco víc. 😉 Setkáte se s několika originálními postavami, jedna bude lepší než druhá!!! Každá má tak skvělý charakter a je vykreslená tak pěkně, že mám na rozdíl od leckterých jiných povídek pocit, že ty lidi znám.♥

Už přestanu žvanit 😀 Doufám, že se vám bude povídka líbit! No a i kdyby náhodou ne, je mi to vlastně vcelku fuk, protože ji miluju – a proto jsem ji taky přeložila ♥♥♥. Ale pokud se vám bude líbit, tak mi to dejte vědět, vždycky je fajn znát dalšího blázna… 😉

Pokud budu stíhat, tak budou vycházet dvě kapitoly týdně – přeložená a obetovaná je celá.

Enjoy!

-mia

Kapitola 1.

Nedělní ráno

 

V neděli ráno byl byt v 221B Johnovým nejoblíbenějším místem v Londýně, pokud ne rovnou na Zemi. Nedělní rána bývala celkem neměnná; klienti se jen zřídka objevili na prahu ještě před polednem. Zločinci si obvykle chtěli přispat. Lestrade nepřidusal po schodech, aby požadoval jejich okamžitou asistenci u případu, protože on v neděli pracoval pouze v naléhavých případech. Mycroft si obvykle vybíral jiný čas, kdy se vrhnout na rezidenty Baker Street. A Sherlock, i když si často ani nebyl vědom, co je vlastně za den, se tak nějak spokojeněji vrtal ve svých experimentech v kuchyni, než aby střílel do zdí; nebo hrál na své stradivárky. John se vyhýbal tomu kupovat noviny nebo zapínat televizi a rádio dřív než odpoledne, jen pro jistotu. Měl rád mír nedělních rán, kdy obvykle posedával ve svém křesle a četl si nebo poslouchal, jak Sherlock hraje.

A tak jedné chladné neděle ke konci září John polehával a poslouchal, jak jeho spolubydlící hraje Bacha. Johnovy nohy v pantoflích příjemně hřály díky čerstvě rozdělanému ohni v krbu a vedle lokte měl díky paní Hudsonové šálek excelentní kávy. Sherlock byl pořád v pyžamu a županu a hrál čelem k oknu, každý pohyb jeho smyčce způsobil, že se modrý samet jeho oděvu líně pohupoval sem a tam. John bezděčně pozoroval chladné podzimní světlo, jak přerušovaně prosvítá tenkou látkou, zatímco se Sherlock pohyboval. Ani jeden z mužů toho rána příliš nemluvil, až na zamumlané dobré ráno a díky, když si předávali hrnky s kávou. Nebylo to nutné; a ani jeden z nich nechtěl rušit ten příjemný klid 221B.

Johna napadlo, že nedělní rána se nějakým způsobem stala překvapivě domácká; šlo o takový rituál, který oba muži respektovali a užívali si jej společně, aniž by o tom museli mluvit. Dokonce jednou nebo dvakrát zpozoroval, že Sherlock o nedělních ránech ignoruje svůj telefon. Když na to John poukázal, Sherlock udělal tak trochu komplikované gesto, které zahrnovalo pokrčení ramen, nakrčený ret a lhostejné mávnutí rukou, než se vrátil ke svému mikroskopu. John předpokládal, že Sherlockovo gesto mělo naznačit: “k čertu s tím, to počká” i přesto, že při tom vypadal spíš jako “naštvaná kachna”. Příště se s poukazováním na opuštěný telefon už neobtěžoval.

Ale nedělní rána nebývala vždy taková. Dřív za starých časů, před Sherlockovou dlouhou nepřítomností, brali oba muži neděle lehkovážně, jako den nepříliš jiný od ostatních. John býval u nějaké své přítelkyně, nebo se snažíval propašovat nočního hosta po schodech dolů dřív, než by musel čelit svému povýšenému spolubydlícímu. A Sherlock se tehdy pokoušel hacknout Pentagon (už zase) nebo přilepit se na paty pašerákům nebo se zuřivě hádat s Mycroftem (ano, už zase) o tom, kdo byl tento měsíc na řadě s návštěvou u maminky a otce. Rozhodně se ale jen tak nepoflakovali, ani si neužívali mír kávy a knih a experimentů a Bacha.

Nicméně po tom debaklu s Mary a po tom, co se John následovně přistěhoval zpět do Baker Street, nedělní rána začala být jiná. Aspoň se v tuhle chvíli nedalo mluvit o tom, že by měl John nějakou přítelkyni. To, že přišel na to, že jeho ex-manželka je vražedkyně, ho možná změnilo a byl obezřetnější vůči romantickým pletkám. Obzvlášť, když zjistil, že Mary tak docela nepověsila řemeslo na hřebík, když se vzali. A tím spíš, když zjistil, že dítě, které nosila, nebylo jeho.

Po poslední zničující ráně a poslední noci plné slz a vzájemného obviňování v domě v Crouch Endu, se John ocitl na schodech 221B, v ruce svíral narychlo zabalený batoh a roztřesenými prsty tiskl zvonek. Doufal, že Sherlock bude doma; ale i přes to zoufalé zvonění se nedočkal odezvy. Telefon nechal ve svém starém domově kvůli rychlému odchodu a ve tři ráno se nedokázal přimět vzbudit paní Hudsonovou. Sedl si před dveře a dlouho čekal. Mohl jít do hotelu nebo probudit svou sestru, ale jaksi jediné, co chtěl (a potřeboval), bylo vidět Sherlocka.

Sherlocka, který nepochybně řekne všechny ty zlé věci.

Sherlocka, který nejspíš celou tu věc, že “lidé jsou nepochopitelní a přináší víc starostí, než kolik by měli” přejde svým typickým výrazem v obličeji.

Sherlocka, který by mohl být zmatený, proč John přišel zrovna sem, ze všech míst na světě.

Sherlocka, který mohl být klidně v Nikaragui nebo Skegnessu, jak to mohl John vědět? Nemluvil s ním skoro týden, a to byla v Sherlockově světě dlouhá doba.

Ach bože, chtěl Sherlocka, který by ale právě zas klidně mohl ležet v bezvědomí v nějakém činžáku, úplně na sračky. (Prosím, jen ne tohle.)

John si objal kolena a čekal. Zdálo se, že uplynulo několik let, zatímco mu chlad nemilosrdně prosakoval až na kost. Od kolemjdoucích se mu dostalo několika lítostivých pohledů a taky pár podezřívavých. Když kolem procházel strážník, snažil se vypadat co nejnevýrazněji. Uběhla nejspíš jen hodina nebo tak nějak, než se zpoza rohu vynořila bolestně povědomá postava a mířila k 221B. Sherlockův obličej byl utahaný a napjatý, ale díky bohu vypadal střízlivý. Jeho kabát za ním zavlál, jak zrychlil, když si všiml Johna na schodech.

“Bože, Johne. Promiň. Sehnat taxi v tuhle hodinu je nemožné a nedokázal jsem se sem dostat rychleji.” Při posledních krocích si sundával rukavice, aby mohl uchopit Johnovu ledovou ruku a pomoct mu vstát. Sherlockův hlas byl vážný a očima přejížděl po Johnovi, nepochybně si dával dohromady celý příběh z Johnova vzezření.

“Cože? Jak jsi věděl, že tady budu?” Johna bolel bok, jak ho Sherlock vytáhl na nohy. Možná psychosomaticky, ale stejně to bolelo jak čert.

Sherlock trhl hlavou k nejbližším městským kamerám, upevněných nad obchodem přes ulici. “Zatracený Mycroft. Má svůj velmi zřídkavý užitek. Byl jsem na Hampstead Heath, když mi volal, že jsi tady.” Popadl Johna za ramena a zdálo se, že už už řekne ještě něco dalšího. John na něj zíral. Ta úleva, že Sherlocka vidí, teď byla tak trochu hloupá. Mohl jít prostě do hotelu, mohl počkat do rána, než vyhledá Sherlocka. Otevřel pusu, aby se omluvil, aby se pokusil o nějakou (určitě hloupou) výmluvu, proč je zrovna tady.

Sherlock to ale zřejmě všechno vyčetl z jeho tváře, jen tak. Napůl se na Johna usmál a trochu zavrtěl hlavou. “Tak pojď, půjdeme dovnitř.”

Zvedl Johnův batoh a vedl je do budovy, než se mohl John ještě víc ztrapnit.

Nahoře Sherlock Johna posadil do jeho obvyklého křesla, podal mu velkou whiskey a přidal uhlí do skomírajícího ohně. Uběhla dlouhá doba, než kdokoli z nich cokoli řekl. Sherlockovi nejspíš stačilo jen tak posedávat v tichosti ve svém křesle; zvolna kolébal svou skleničkou o područku a sledoval jantarovou zář plápolajícího ohně. Už po několikáté byl John rád, že Sherlock nemá rád tlachání. Teď mohl prostě hledět na svého přítele a ocenit teplo a uklidňující důvěrnost jeho přítomnosti v ohněm ozářené místnosti. Whiskey byla kvalitní, z ostrovu Jura. Příjemně hřála v hrdle, když polykal. Po asi půl sklence se John konečně cítil být schopný mluvit, aniž by se mu chvěl hlas.

“Předpokládám, že přemýšlíš, proč jsem tady.”

Sherlock nato prudce vzhlédl a jestřábím zrakem si ho prohlížel přes okraj své sklenice.

“Ale Johne. Je naprosto jasné, proč jsi tady. Už jsi tam nemohl zůstat, ne po tom, co jsi zjistil o tom dítěti.”

John se neobtěžoval zeptat, jak to ví. Neměl náladu na děsivé dedukce.

“A kvůli celé té, však víš, záležitosti se zabíjením na objednávku,” dodal a doufal, že to znělo kapku odvážně. Marně. Sherlockovy oči zůstávaly upřené na něj.

“Ach bože, Sherlocku. Byl jsem z toho všeho tak, no, rozjařený. Když jsem se konečně dostal přes tu zatracenou paniku. Měl jsem představu, že bych mohl být kurva fakt dobrý táta a být o tolik lepší, než byl ten můj.” Když slyšel, jak se mu třese hlas, znovu upil své whiskey. “Že bychom mohli být opravdová rodina a ty bys byl kmotr a naučil bys ji všechno o, já nevim, chemii a – a… tabákovém popelu a jak poznat někoho díky jeho tkaničkám.” Sherlockův výraz se na okamžik změnil v něco nevěřícného. “Že Mary a já bychom mohli nechat minulost minulostí a že to udělá ráda.”

Teď už se mu kromě hlasu třásly i ruce. Sherlock pohledem neuhýbal, seděl nehnutě. Světlo ohně ozařovalo jeho ostré rysy a naznačily velkou úlevu. (see orig) Nezdálo se, že cokoli řekne, což Johna přimělo pokračovat v mluvení. Znovu upil whiskey a trošku se zakuckal.

“Řekla, že ji to všechno nudí. Náš život, práce na klinice… všechno. Já. A bůh mi pomoz, já to už tak nějak věděl. Ale pak mi řekla o tom miminku.”

John zuřivě setřel těch pár slz, které se mu jaksi objevily na tváři. Sherlockův nečitelný výraz se na okamžik změnil a jeho prsty sebou škubly na područce, ale nijak se k Johnovi nepohnul. Nejspíš věděl, že jakékoli otevřeně vlídné gesto Johna strčí přes tu tenkou hranici.

“Chtěl jsem ji pojmenovat Caroline, po mojí babičce. Bůh ví, kdo je její otec.” Upřeně zíral do ohně a snažil se zklidnit ten oslepující vztek a žal. Cítil i paniku, hrozilo, že ho přemůže. Život, který si dosud linkoval, se tak rychle rozplýval. Necítil se na to říct cokoli dalšího, nejspíš nikdy.

Sherlock ho pár vteřin pozoroval, než sáhl do kapsy pro kapesník, který Johnovi podal.

John si ho vzal a trochu hystericky přemítal nad tím, že Sherlock zvládá mít u sebe čistoskvoucí vyžehlený kapesník (a oblečení), přestože nevlastní žehličku. Tu, kterou John s sebou přinesl do Baker Street před lety, Sherlock použil k nešťastnému experimentu, který zahrnoval lidskou slezinu, a on se od té doby nedonutil ji znovu použít. Předpokládal, že byla někde v krabici u Mary. Maně si uvědomil, že Sherlock říká jeho jméno, a nejspíš ne poprvé.

“Johne.” Vzhlédl. Sherlock seděl na krajíčku svého křesla, byl mnohem blíž. Doplňoval Johnovu sklenici, která se jaksi ocitla prázdná. “Přestaň zírat na ten kapesník a použij ho. Paní Hudsonová je žehlí, dokonce snad i ty bys to mohl poznat z toho otřesného pachu levandulového škrobu, který neoblomně používá. Nejspíš ho používá jen proto, aby mě rozčilovala,” dodal zamyšleně a odložil lahev k okraji krbu. “Nebudeš mít záchvat paniky, to ti nedovolím.”

John vyštěkl smíchem, což zaznělo divně, něco mezi zakašláním a vzlyknutím.

“Ty mi to nedovolíš? Bože, to je od tebe pěkný.”

“Ne, nedovolím,” řekl Sherlock pevně. “Každopádně, ptal jsem se tě, jestli chceš vědět, kdo je otcem. Jestli ti to nějak pomůže.”

“Jak sakra víš, kdo -”

“Nevím. Ale jsem si docela jistý, že bych to mohl snadno zjistit. Pokud chceš.”

John o tom přemýšlel, zatímco pil další whiskey, svoje pálící oči nechával zavřené. Záleželo na tom vůbec? Nebo by ho to nutilo zůstat vzhůru, zatímco by zuřivě přemýšlel, koho si to Mary vzala do postele? Koho si tam vzala místo něj. Naštvaně zavrtěl hlavou nad tou představou.

“Já o tom teď nemůžu přemýšlet, Sherlocku. Já nevím. Možná na tom nezáleží, že ne?”

Sherlock lehce pokrčil ramenem. Johna napadlo, že se nejspíš ptá špatného člověka. Sherlock, i když byl výjimečný a dokázal pozorovat lidské chování, pro tohle neměl zrovna precedens. Zavrtěl hlavou a pokusil se na svého přítele usmát.

“Promiň, že se ptám, ale mohl bych tu dnes zůstat přes noc, kámo?”

“Už to skoro ani není noc, Johne,” řekl Sherlock a mávl k oknům, kde bylo vidět, že se obloha mění ve světle šedou. “A nemusíš se ptát. Tvůj pokoj zůstal tak, jak jsi ho nechal.”

John to dával za vinu té whiskey, ale byl podivně dojatý, že to byl stále jeho pokoj. S obtížemi polkl a odložil skleničku. “Já o tom teď vážně nedokážu mluvit. Musím se vyspat. Jsem tak strašně unavený, Sherlocku. Potřebuju jen spát a pak zkusím popřemýšlet nad tímhle… Tímhle bordelem. Jo?”

“Samozřejmě.” Sherlock nějak vycítil, že John bude potřebovat trochu pomoct dostat se z křesla, a ihned byl na nohou a pevně ho držel za paži.

“A ani kurva slovo o tom, že je to celé v mojí hlavě, jasný?” zamumlal John, zatímco mu Sherlock pomohl na nohy a ke schodům. Kvůli tomu stresujícímu večeru a chladu venku na schodech ho levá noha příšerně bolela.

“To by mě ani nenapadlo.” Slyšel, jak se při tom Sherlock chmurně usmíval. “Nechám si to až na zítra.”

Sherlock mu pomohl do schodů a ujistil se, že se někde nerozplácne, dokud nebyl u postele. Pokoj opravdu zůstal tak, jak ho opustil; byl trochu zaprášený, ale jinak čistý. Nepořádek z nižšího poschodí se sem nezvládl dostat. Postel byla ustlaná, a když si John lehal, slabě z povlečení cítil levandulový škrob. Zavřel oči a trochu přemýšlel o tom, že by se svlékl a vsoukal pod pokrývky, ale zdálo se to být jako zbytečná námaha.

Slyšel, jak si Sherlock typicky netrpělivě odfrkl a cítil, jak mu rozvazuje tkaničky a sundává boty. O pár vteřin později cítil pokrývku, která ležela v nohách postele, jak mizí zpod něj a je přes něj přehozena. Mělo by ho to uvážlivé jednání překvapit, ale jediné, na co se zmohl, byl ubohý pocit vděku.

“Díky, kámo,” zamumlal a zvládl si pod hlavu přitáhnout polštář. Ta únava byla zdrcující, ale vítaná. Rád by spal několik let. Alespoň by o ničem nemusel přemýšlet. “Prostě… jsem nemohl jít nikam jinam, víš?”

Cítil, jak mu Sherlockova ruka krátce stiskla kotník, než zaslechl, jak se jeho kroky vzdalují ke schodišti.

“Já vím, Johne.” Chvíle ticha. “A měl bys vědět… že tohle vždycky bude tvůj pokoj. Nezáleží na tom, jak dlouho budeš pryč.” Sherlockův tón byl pečlivý, dokonce i ta slova z něj vycházela o něco pomaleji než obvykle. Hlučně si odkašlal. “Dobrou noc, Johne.”

“-brou.”

Slyšel, jak se dveře tiše zavřely a o vteřinu později Sherlockovy kroky po schodech.

Když se příštího rána probudil, jeho špatně zabalená taška ležela v nohách jeho postele. Na nočním stolku stála sklenice s vodou a nějaký paracetamol, a kupodivu i poslední vydání Mezinárodního magazínu parazitologie. Byl rozevřený na stránce se článkem Neuropeptiderní kontrola epigastria u černonohých klíšťat Ixodes scapularis. (Pravděpodobně Sherlockova představa o lehčím čtení.)

Když sešel dolů do kuchyně, uviděl u odpočívadla několik tašek a dva povědomé kufry. Sherlock byl v kuchyni, zaujatě zíral na dvě Petriho misky, které ležely mezi drobnostmi na stole.

“Ach! Johne. Pojď sem, musím si s tebou o tomhle promluvit. Z nějakého naprosto rozčilujícího důvodu jsou ty výsledky kompletně zkreslené. Ne, počkej, udělej mi nejdřív trochu čaje – to by mohlo pomoct.” Podíval se na Johna, viděl jeho (nejspíš dost ztrhaný) obličej a najednou se zatvářil nejistě. “Promiň. O čaj se postarám.”

Pár ráznými kroky přešel ke dveřím, otevřel je a zařval dolů: “PANÍ HUDSONOVÁ, POTŘEBUJEME ČAJ!” Znovu pohlédl na Johna. “A TAKY NEJSPÍŠ NĚJAKOU SNÍDANI! JOHN JE TADY!”

John si promnul obličej ve směsici laskavého pobavení a podráždění. Zaslechl tlumené brblání a kárání z přízemí a povědomý klapot podpatkových pantoflíčků paní Hudsonové na dlážděné podlaze v předsíni.

“Teda Sherlocku. Ten čaj můžu udělat já. Nebo ho můžeš zatraceně udělat sám, viděl jsem tě, jak ho děláš, minimálně jednou. Ale nekřič na paní Hudsonovou, není to tvoje služka.”

“Ech, jí to nevadí,” řekl Sherlock vznosně. “A vždycky si užívá, že mě může pokárat, to přece víš. Zbožňuje, když může nasadit ten svůj výraz zubožené domácí.” Tu poslední větu pronesl trochu hlasitě.

“Já to slyšela, mladý muži!” ozvalo se zezdola. “Johne, drahoušku! To je milé! Budu tam za chviličku. Jen zaskočím ke Speedymu pro pár bochánků. Jen pro tentokrát, jasné?” Vstupní dveře hlučně práskly.

“Tohle všechno -” John mávl k bednám a taškám, které Sherlock okatě přehlížel, “jsou moje věci, že jo?”

“Ehm. No, ano. Ano, jsou.” Sherlock pořád nejspíš váhal s tím, aby se podíval na tu hromadu, nebo na Johna. Uchopil své housle a krátce brnkal na struny, než je položil zpět a vrátil se ke svým Petriho miskám. “Já, ehm, myslel jsem, že bys mohl chtít nějaké své věci.”

“Aha.” John zíral na hromadu. Bylo toho strašně moc. “To nepřivezla Mary?”

“Ne. Zajel jsem tam a vzal ti je. Napadlo mě, že se tam možná zatím nebudeš chtít vrátit. Nakoukl jsem do té tašky, co sis přinesl s sebou, a upřímně – ten hnědočervený svetr je úděsný a vzal sis jen dvoje spodky, jednu ponožku a vůbec žádné knihy. Rozhodl jsem, že se na tebe nebudu moct dívat, pokud hodláš nosit ten svetr. Bolí mě z něj oči, Johne. Je z polyesteru, Johne. Je to ohavnost a jen tak tak jsem se udržel, abych ho dnes ráno nepodpálil. Tak jsem šel a vzal některé tvé věci, abych se nemusel dívat na to, jak ho nosíš.” Sherlock konečně vzhlédl od misek, do nichž pravděpodobně ani neměl šťourat holým prstem.

John cítil, jak se i přes jeho nejlepší snahu jeho obličej stahuje do slabého úsměvu. “Sherlocku -”

“To nic. Mary tam nebyla, takže jsem neměl příležitost říct cokoli… ne dobrého.”

John si povzdychl. “Dobře. To je… dobře. Bože. Uhm. Díky, myslím. Máš pravdu, nijak jsem se na ten výlet k ní netěšil. A potřebuju víc než jednu ponožku.” Rozhodl se, že zatím nebude zmiňovat spodky ani Sherlockovu touhu po ničení jeho hnědočerveného svetru. “Myslím, že jsi přivezl všechny ponožky, které vlastním. A všechny moje knihy. A nejspíš všechno, co vůbec mám.”

Sherlock se krátce rozpačitě usmál. “No, je těžké vědět, kdy něco budeš urgentně potřebovat. Napadlo mě, že bude lepší vsadit na jistotu.”

“No, jo, to je pravda.” John si řekl, že to nechá být. Bylo aspoň příjemné, že ho někdo chce mít nablízku. Sherlock ho dál spokojeně pozoroval. Bylo nepravděpodobné, že by se vzpíral jeho neporazitelné logice. John mu pohled oplácel, vstřebával Sherlockův výraz a najednou dostal předtuchu.

“Sherlocku…”

“Ano, Johne?” Je to tam. Nejspíš by si toho nikdo jiný nevšiml, ale John tenhle výraz zná. Tenhle výraz byl zatraceně na míle vzdálený od nevinného.

“Vím, že jsi neměl příležitost říct něco… špatnýho. Ale když jsi tam byl, udělal jsi snad něco špatnýho?”

Sherlock pozvedl obočí, zatímco ho John dál pozoroval přimhouřenýma očima. Nakonec si povzdychl. “No, řekl jsem si, že bys možná mohl potřebovat nějaké pojistky. Nikdy nevíš, kdy by se mohly hodit nějaké pojistky navíc.”

“Ty sis myslel, že potřebuju pojistky, jo?” John se přinutil neusmívat. Sherlock na něj hleděl velkýma, bezelstnýma očima.

“Ano. Pojistky. Z každé zásuvky v domě. Někdy by se ti mohly hodit.”

John se rozhodně neusmíval. Člověk by v takových věcech neměl Sherlocka podporovat. Mohl by si pak myslet, že jsou takové činy žádoucí nebo vhodné, což rozhodně nebyly. Sherlock zalovil v kapse svého kabátu, který měl přehozený přes opěrku židle v kuchyni. Ledabyle vyndal plnou hrst elektrických pojistek a vyklopil je všechny na opuštěný podšálek. Některé vyklouzly a skutálely se ze stolu na podlahu, kde hlučně poskakovaly a zakutálely se pod lednici.

“Jasně. To se ti povedlo. Dobrý nápad, Sherlocku – mám podezření, že jsi přinesl všechno, co potřebuju,” řekl John a maně zastavil jednu pojistku bosou nohou. Sherlock se krátce zatvářil ještě víc spokojeně, než si uvědomil, že jeho pravý ukazovák ještě pořád částečně vězí v tom blivajzu v Petriho misce.

John slyšel, jak vchodové dveře znovu práskly, a pak zvuk, jak šla paní Hudsonová po schodech nahoru. Usadil se do (svého) křesla a připravil se na nevyhnutelné otázky a soustrast. Najednou si byl úplně jistý, že paní Hudsonová je zas jeho domácí.

A to bylo v pořádku. Měl hodně věcí, o nichž měl přemýšlet, a bylo toho až příliš, s čím se musel vypořádat. Věděl, že potlačovat zlost a smutek zvládne jen určitou dobu. Bude muset vybalovat všechny ty krabice a s tím veškeré důkazy o žití s Mary.

Ale teď bylo nedělní ráno. Slyšel, jak si Sherlock potichu nadává ve francouzštině, zatímco opakovaně drhl své ruce (snad v té Petriho misce nebyla žádná žíravina). Vnímal tak nějak uklidňující pach formaldehydu a tabáku (o tom druhém si musí se Sherlockem pořádně promluvit). Slyšel povědomé tlumené zvuky, jak se rozléhají Baker Street a taky zvuk porcelánu, jak řinčí na podnose.

Domov.

 

---

 

DALŠÍ

---

Původní povídku od snorklepie najdete TADY.

---