Orpingtonská koleda

Vánoční povídka v listopadu??? 😀

Ale jistě! Jde o Vánoční Johnlock výzvu, kterou na facebooku vyhlásila Kratula. Tento týden přišla řada na mě – každý, kdo se účastní, má na napsání povídky 1 týden, ale tenhle týden je pro mě fakt nemožný!!! Takže jsem na psaní měla úterní a středeční večer a dnes (ve čtvrtek, kdy plánuju vydání mezi balením do Brna, kam vyrážím už zítra) tři hodiny odpoledne… Pekelně málo času! o_o

A navíc na téma:

Dárek – Krabice v krabici a další a další krabici… až nakonec v té poslední je něco významného.

Vznikla tahle post S4 oddechovka, snad se vám bude líbit. 🙂

mia

 

 

Orpingtonská koleda

 

 

“Vypadá to, že tady ještě nějakou dobu zkejsnem,” zabručel taxikář omluvně a podíval se do zpětného zrcátka, co jeho zákazník na to. Sherlock znuděně zafuněl a poposedl, aby se podíval oknem na provoz před nimi. Hustá, zdánlivě nekonečně dlouhá řeka odfukujících aut, sem tam pableskující nárazník, jak se od něj odrážel oranžový blinkr, auta nalevo i napravo. Stojící vozidla zahalená kouřem a padajícím sněhem naznačovala, že se snad blíží apokalypsa… Ale to byl jen dojem.

Ksakru, co tady všichni ještě dělají? Mají být doma s rodinami, a ne blokovat provoz!

Sherlock cítil, jak mu v kapse zavibroval telefon. Vylovil ho, ale ještě než si vůbec přečetl, kdo mu co píše, znovu ho zastrčil. Sherlock se zamračeně rozhlédl po ulici, až uviděl, právě tamhle na rohu… Trojice kamer, snímala neprůjezdnou křižovatku. Přimhouřil oči a s poklepáváním prstu o čalounění sedačky se zase opřel.

Po chvíli mobil ale zase vyndal, aby si zkrátil dlouhou chvíli. Sotva nalistoval nejnovější zprávy, telefon se rozvibroval a na displeji zobrazil růžového čuníka s mašlí. Sherlockovi při pohledu na ten obrázek cukl koutek úst, nadechl se a přijal hovor.

“Přestaň otravovat,” řekl místo pozdravu.

“Sedí se ti pohodlně?”

“Pohodlněji než ve vlaku, to jistě, ale nevím, proč by tě to mělo zajímat.”

Taxík se pohnul o pár metrů vpřed, přibrzdil, ještě kousek popojel, než opět zastavil, řidič si s povzdychem promnul obličej a opřel se loktem o dveře.

“Přijdeš pozdě.”

Sherlock potlačil zavrčení. Jeho bratr mu říkal něco, co sám dobře ví.

“Stejně za to určitě můžeš ty, že je dnes ta doprava tak příšerná,” poznamenal Sherlock.

“Samozřejmě. Vzal jsem si letos svou první dovolenou jen proto, abych seděl u monitorů a manipuloval dopravou. Kouzelná kratochvíle,” pronesl Mycroft kysele. Sherlock se potěšeně zašklebil, že se mu bratra podařilo vyprovokovat. Mycroftovi to zřejmě došlo, protože si krátce odkašlal a teď už opět tím bohulibým tónem pokračoval.

“Stačí, abys hned vystoupil a prošel ulicí po tvé pravici a najdeš tam mého řidiče. Je schopný.”

“V čem to podle tebe bude jiné? Bude muset jet stejnou cestou jako všichni tihle pitomci, takže jediná změna bude, že se usadím do důlku, co na sedačce zanechala tvoje zadnice.”

“Je vybavený majákem,” řekl Mycroft. Bylo slyšet, že se usmívá.

Sherlock poposedl. Tohle přece nemohlo být jen tak!

“Co za to chceš,” ucedil.

“Veselé Vánoce,” protáhl Mycroft opět znuděně. “Bude tam čekat pět minut, pak ho odvolám.” Mycroft ukončil hovor.

Sherlock se vyčítavě zahleděl na městské kamery a měl chuť trucovat. Jenže vážně bude mít zpoždění… Se zavrčením hodil taxikáři peníze, vystoupil a přehodil si přes rameno brašnu. Popadl ještě druhou tašku, o níž co pár minut přemýšlel, jestli ji nemá někde prostě nechat, protože – dárky!!! Snůška hloupostí, určitě nic neodhadl správně, zbytečné předměty obalené v ozdobném papíře. Vážně by udělal líp, kdyby to někde nechal ležet. Ruka svírající ucho tašky s dárky se ale sama od sebe sevřela. Sherlock zabouchl dveře taxíku, rozhlédl se a proběhl mezi auty, přilehlou uličkou, až se dostal na souběžnou třídu, kde opodál u obrubníku postávalo nastartované černé auto. Beze slova otevřel dveře u řidiče a přejel šoféra pohledem od hlavy až k patě. Ten byl na takový přístup zřejmě zvyklý, stoicky si Sherlocka prohlížel, jen mu jemně pokývl hlavou na pozdrav.

“Víte, kam máte jet?” zeptal se Sherlock.

“Samozřejmě, pane.”

Sherlock si vlezl dozadu, brašnu i tašku hodil na sedačku, tající vločky pomalu smáčely kožený potah.

“Za jak dlouho se dá obvykle dojet na Hilcrest Road?” zeptal se, když se odlepili od chodníku a začali pomalu kličkovat o něco volnějším provozem.

“Za dvacet pět minut, pane,” odpověděl řidič.

“Stihněte to za dvacet a neřeknu vašemu zaměstnavateli, že si sem tam velmi rád vychutnáte jointa.”

“Stihnu to za osmnáct a pak svému zaměstnavateli řeknu, jaký jste neurvalec. Pane.”

“Ohromte mě,” ušklíbl se Sherlock. Přesto ho mírně rozladilo, že jeho slova neměla na šoféra děsivý efekt.

**

Do Hillcrest Road přijeli o osmnáct minut a pětačtyřicet sekund později. Řidič si se Sherlockem ve zpětném zrcátku vyměnil významný pohled, načež se oba muži usmáli a Sherlock vystoupil z auta.

Ulice byla liduprázdná, postupující podvečer ji zahalil do tmy, kterou ostře prořezávala světla pouličních lamp a taky sníh, který se nabaloval na včerejší vrstvu udupané bílé pokrývky. Na okrajích silnice byly nahrnuté zledovatělé kupky šedivějícího sněhu, ale nový poprašek je milosrdně halil do čistého hávu.

Sherlock se rozhlédl po okolních domech.

Červené dvoupodlažní dvoudomky, kam oko dohlédlo, jeden jak druhý. Ulice byla jen spoře osvětlená, před domem, kde Sherlock stál, nesvítila jediná lampa. Podíval se do oken. Sousedi vzali výzdobu relativně decentně, povětšinou jednobarevnými světly. Nadechl se a stoupl si čelem k domu, kam měl za okamžik vejít. Klouzal očima po fasádě, mezi jednotlivými okny, až ke vstupním dveřím. Nemohl vyčíst téměř nic osobitého, ale nebylo divu, když se zdější obyvatelé přistěhovali teprve před měsícem. Ach. Věnec…

Tak tedy. Vzhůru na bitevní pole. Sevřel pevněji tašku i brašnu a přešel ke vchodovým dveřím, kde po dobu jedné sekundy dvakrát po sobě zazvonil. Pozoroval vánoční věnec visící na dveřích a cítil, jak se mu ústa samovolně roztahují v úsměvu; byl to podomácku vyrobený věnec, a to někým, kdo s ručními prácemi neměl moc trpělivost. Zřejmě taky při jeho výrobě došlo k nejedné hádce, protože stopy po lepidle naznačovaly, že rolnička přichycená za pentličku byla původně přilepena o pár centimetrů jinde. A co teprve šišky, byly nasprejované nabílo, ale pod bílou barvou byla znát –

Dveře se otevřely a Sherlock zamrkal. Otevřenými dveřmi se valila příjemná směs tepla, nažloutlého světla a sladkých a kořeněných vůní. A uprostřed té luxusně omamné tsunami stál… John.

“Ty jsi tu včas,” řekl překvapeně John a zazubil se. Sherlock protočil oči, přešlápl a ucedil: “Mycroft přeje veselé Vánoce.”

John pobaveně zafuněl a mávl za sebe, aby Sherlock vstoupil.

Detektiv si otřel boty o rohož a prošel kolem vyhřátého – voňavého – spokojeného – nervózního – Johna dál do předsíně, kde se snažil příliš okatě nerozhlížet.

Nejistý, co má dělat, odložil tašky dočasně na zem vedle komody s miskou s klíči a rozepínal si pomalu kabát.

“Uvnitř je to zabydlenější než zvenku,” poznamenal detektiv, když se ticho mezi nimi protahovalo. Sherlock naklonil hlavu do strany, když z pokoje před sebou zaslechl nějaké rachtání a cinkání.

John mu vzal kabát a pověsil ho na háček u dveří a Sherlock se na něj prostě musel znovu podívat – Johnovi nějak zvláštně svítily oči.

“Jsme tu měsíc. Lecco jsme stihli,” pokrčil John ramenem a jemně položil Sherlockovi ruku mezi lopatky, aby ho popostrčil vpřed. Sherlock následoval zvuk hrabošení, až se ocitl v obývacím pokoji, kde na na podlaze ležely papírové krabice, z nichž vykukovaly řetězy, ozdoby a třásně.

“Ahoj Rosie,” řekl Sherlock a čekal, že mu jeho kmotřenka vběhne do náruče, jako obvykle, když ho vidí… Jenže Rosie zvedla překvapeně hlavu od zašmodrchaného stříbrného řetězu, pootevřela nadšením ústa, zavrtěla se a vyskočila na nohy. Popoběhla pár kroků k němu – a pak se zastavila a zamračila se, což Sherlocka trochu zmátlo.

“Sem nesmíš chodit!” řekla nespokojeně. Sherlockovo zmatení vystřídal příval paniky. Odmítnutí?… Neviděli se čtyři týdny, mohlo by to být tak zlé?

“Rosie!” zavrčel John výhrůžně a ona na něj vyšpulila spodní ret.

“Ahoj, Sherlocku,” dodala narychlo a pak hned zase spustila: “Sem nemůžeš! Zkazíš překvapení!”

“Překvapení?” zeptal se zaraženě Sherlock a rozhlédl se –

“Né! Nekoukej sem, uvidíš to!”

Rychle se odvrátil zády a řekl: “Nic jsem neviděl.”

“Ty vždycky vidíš všecko,” Rosie se zdála být smutná a Sherlock se s pozvednutým obočím podíval na Johna, který se pořád mračil.

“Sherlock řekl, že nic neviděl. Jen tebe, hlupáčku, a ty se do toho překvapení nepočítáš.”

“Je to pravda?” ozvalo se nadějně za Sherlockovými zády.

“Měl jsem oči jen pro tebe,” řekl Sherlock a díval se při tom na Johna, který po něm mrkl a zacukaly mu koutky.

“Tak jo. Ale nechoď sem, vůbec! Až… řeknu!”

“Dobře,” přikyvovali oba muži a John ukázal dál do chodby, kam měl Sherlock zamířit. Minuli dvoje dveře, první vedly do kuchyně, další do sklepa a na konci chodby stálo schodiště, kterým se vydali do patra.

“Tady má pokoj Rosie,” mávl John k pestře polepeným dveřím – nálepky a obrázky, kam jen dítě její velikosti dosáhlo. John po jedné nálepce přejel palcem a povzdychl si. “Čert ví, jak tohle budu jednou sundávat dolů,” zamumlal. Sherlock nahlédl do pokoje, poznával několik hraček, které vídal, když k němu do 221B občas zašli John s Rosie na návštěvu.

“Ohavnější odstín jsi nesehnal?” zeptal se škádlivě, když vstřebával jasně růžové tapety a plyšový přehoz dětské postele v podobné barvě.

“No jo, vypadá to tu, jako by tu zvracel jednorožec. Měl jsi vidět tu scénu v obchodě. Vybíral jsem mnohem lepší motivy, ale Rosie měla dost jasný názor. Líbí se jí to a já sem stejně chodím hlavně vysávat a večer číst pohádky, tak to tolik nevnímám,” pokrčil John rameny.

“Tady máš pokoj ty,” ukázal John na další dveře a otevřel je. Uvnitř stála dvoulůžková postel, komoda a knihovnička, napůl zaplněná knihami. Sherlock si odložil tašky a vyčkávavě se zadíval na Johna. Ten se rozhlédl po skromném pokojíku, přikývl a mrkl po Sherlockovi, než ho vyvedl zpět na chodbu a otevřel další dvoje dveře.

“Tady je koupelna a tady… můj pokoj.” Sherlock se nestihl zarazit včas, John ho tak prakticky nacpal do své ložnice.

Okamžitě cítil, jak se mu zbystřily smysly. Zrychlil puls.

Pokoj byl světlý, jihozápadní, s výhledem na město, narozdíl od Rosiina, který měl okno do malé zahrádky za domem. Dlouhé závěsy byly zčásti zatažené. Ač se tomu bránil, pohlédl na postel. Byla perfektně ustlaná, jediný malý polštář ležel uprostřed.

Takže zřejmě tu nikdo… cizí nebyl. Nikdo další se tu nezabydloval.

Sherlock si odkašlal a s přehnaným zájmem došel k oknu, odkud chvíli zíral ven. Pak se otočil na podpatku a mávl neurčitě rukou.

“Je to tu… útulné,” vyslovil ve chvíli, kdy John řekl: “Spartanský?”

Oba se ušklíbli.

“Prosím tě, nech si zdvořilosti pro někoho, kdo ti je sežere i s navijákem,” zazubil se John. Sherlock pokrčil ramenem.

“Dobrá, pak musím už poněkolikáté říct jediné slovo: roztoči.”

John se zasmál, zakoulel očima a podíval se na ustlanou postel.

“Jo, řekl jsem si o to. Mám dobrej vysavač. A starých zvyků se jeden zbavuje těžko,” uhladil už tak bezchybný přehoz. V tom gestu bylo ale ještě něco… co Sherlock nedokázal tak jasně rozklíčovat.

Ozval se zvonek.

“Půjdu otevřít,” mávl John palcem za sebe, a aniž by se snažil Sherlocka vyhodit ze své ložnice, z místnosti, kde spával (a kde dost jistě dělal i jiné věci, soukromé věci), odešel. Sherlock se zhluboka nadechl a vnímal vůně, typické pro obydlený pokoj. Vůně, které sem otiskl John.

Pak ale uslyšel hlasy a probral se ze zamyšlení, odešel z pokoje a zavřel za sebou. Z představy, že za těmi dveřmi zavřel i trochu své kolínské, ho příjemně zamrazilo.

Z tašky v hostinském pokoji vytáhl ještě lahev červeného, než sešel po schodišti dolů a následoval zvuky hovoru do kuchyně, kde Molly vybalovala velkou nákupní tašku, zatímco s Johnem mluvila o tom, co všechno by mělo nebo naopak nikdy nemělo přijít do vánočního pudingu. Sherlock pozvedl obočí nad množstvím lahví s vínem, které Molly vyndávala na stůl.

“To nás bude tolik, nebo máš v plánu někoho opít, Molly?” zeptal se a přidal svou lahev k třem ostatním. Molly nadskočila, protože dosud k němu stála zády, ale teď se otočila a s úsměvem, který Sherlocka nečekaně zahřál, se k němu naklonila a objala ho jednou volnou rukou, než ho krátce líbla na tvář.

“Ahoj, ty jsi tu dřív než já! A dokonce jsi něco přinesl! To jsem nečekala,” krátce se zahihňala a pokračovala ve vybalování. Stáhla si pravý rukáv svetříku blíž k zápěstí pohybem, který byl evidentně prováděný pravidelně a nevědomky. Sherlock věděl, že Molly tak skrývá dlouhou jizvu táhnoucí se podél celého lokte – vzpomínka na jejího teď už díky bohu exmanžela, surovce.

Mrkl po Johnovi, který se střídavě díval na něj a Molly.

“Jsem dnes samé překvapení,” protáhl Sherlock. “Kdo ještě dorazí?”

“Greg se svojí novou přítelkyní,” řekl John a zřejmě jen Sherlock si všiml, jak Molly nepatrně zaškobrtla, než s mírným úsměvem, který vypadal trochu napjatě, pokračovala v uklízení potravin a lahví do lednice. “A taky Mike zaskočí, i s Amy. Aspoň si snad holky na chvilku zalezou a budou si hrát samy.”

Dupání malých nožiček, Rosie přihopkala do kuchyně. “Tak už! Tak už! Tak úž!!” Chytila Sherlocka za ruku a odhodlaně ho tahala k obývacímu pokoji. “Pojď! Už se můžeš kouknout na to překvapení!”

“M-hm, a co je to za překvapení?” zeptal se Sherlock a usmíval se, když ho jeho kmotřenka nepřestávala tahat za sebou. Koukla se na něj a pokusila se protočit oči, ale ještě jí to moc nešlo (i když jednou určitě bude mistr, vzhledem k tomu, kdo ji vychovává), takže spíš soustředěně zvedla oči v sloup a mlaskla jazykem. Sherlock se nad tím výrazem dunivě zasmál, což ji taky ponouklo k úsměvu. “Zdobila jsem stromek přece. Úplně sama! A taky jsem tam připravila dárečky, koukej!”

Poodběhla do pokoje a stoupla si ke stromečku, který odrážel osobitý vkus jeho dekoratérky. Žárovky hrály barvami, jedna část stromu se prohýbala pod ozdobami, zatímco ta druhá byla jen doslova svázaná řetězy. Špička zůstala holá, protože na ni pětiletá Rosie nedosáhla.

Sherlock zíral na přeplácané monstrum stojící v prostoru mezi pohovkou a krbem, v němž bylo připravené dřevo na podpal. Se rty semknutými do tenké čárky, aby nevyprskl smíchem, se otočil, protože slyšel, jak se jdou ostatní taky podívat. Johnův výraz stál za to. Těkl pohledem ke krbu a zpět.

“Ne, tenhle jehličnan by nehořel moc pěkně,” šeptl Sherlock a John vykulil oči, než si odkašlal a s nádechem, jako by se chystal na potapěčskou výpravu, vkročil do obývacího pokoje.

“Je to krásný?” ptala se Rosie, ale oči nadšeně upírala na své dílo, odpověď ji vlastně nezajímala.

“Rosie! To je nádhera!” zajásala Molly, které ten barevný humbuk ladil s jejím pestrým svetrem. Sherlock zamumlal krátkou pochvalu, než se zasípaným “pití” prchl do kuchyně, kde si dovolil upustit trochu potlačovaného smíchu. John se k němu po chvíli připojil a třásla se mu ramena. Oba muži se podívali na sebe a Sherlock se tlumeně zachechtal, zatímco John rukou dusil hihňání.

“To budou… fotky… stát za to!” John utřel slzu smíchu a sáhl do lednice pro láhev vína, aby ji otevřel.

“Bude to krásná vzpomínka,” poznamenal Sherlock a John se na něj znovu zazubil. “Musím říct, že ten strom tomu tady dodal takový punc, ale… Jinak to tady vlastně vypadá jako doma.”

“Doma?” John se jemně zamračil.

“Domov. Je to jako domov,” Sherlock si odkašlal, “Ty předchozí dva byty nestály za nic. Příšerná čtvrť! A tipuju, že místní kočičí populaci stejným dílem podporovaly a decimovaly ty dva podniky s rychlým občerstvením kousek od zastávky autobusu,” uchechtl se Sherlock, ale když viděl, jak se John čím dál víc zachmuřoval, umlkl. “Ale chápu, že kvůli práci… A Rosie stejně tu poslední školku neměla ráda…” John vypadal čím dál napjatěji. Sherlock se přinutil zůstat zticha. “Ehm. Za to přece nemůžeš,” dodal omluvně.

John mlčky rozlil víno a podal Sherlockovi jednu sklenici. Z obýváku se nesly hlasy Molly a Rosie, nad něčím rozvášněně diskutovaly.

“Ale jo. Bylo to strašný bydlení. Mrzí mě, že tam Rosie vůbec musela žít, i když jen chvíli. Snad si to nebude pamatovat.” Upil a pobídl Sherlocka, aby udělal totéž. “Ale tady je to docela dobré. Je tu klid, školka ani nemocnice nejsou daleko, jenom…” Zdálo se, že chce ještě něco dodat, ale místo toho se znovu napil. Sherlock přimhouřil oči. Že by John tak náhle zčervenal kvůli vínu?

“Je to příšerně nudná čtvrť. Upřímně, co vůbec je v Orpingtonu? Na druhou stranu… pro dítě je ideální.” Sherlock se napil vína a chvíli ho převaloval v ústech. John ho zamyšleně pozoroval a Sherlock mu pohled vracel. “Stěhuješ se pořád dál a dál od centra,” zamumlal Sherlock polohlasně.

Pořád dál a dál ode mě, pomyslel si Sherlock sklíčeně.

John zamrkal a tentokrát Sherlock jasně viděl, jak se mu červeň rozlévá po tvářích až k uším. Zajímavé.

“Tak tady se sakra pije napřed, nebo co??” zahulákal ode dveří kuchyně Greg Lestrade a oba muže polekal, až nadskočili. Podívali se na něj s takovou intenzitou, že se Greg zarazil a široký úsměv mu trochu povadl. “Co je? Vánoce ne? Trochu života do toho umírání!” Už se zase zubil a roztáhl ruce, v nichž držel tašky s dárky.

“Doufám, Gregu, že tohle všechno neneseš Rosie, víš kolik dárků už na ni čeká v obýváku?” zeptal se John s povzdychem a odložil sklenici. Krátce ho poplácal po rameni a vzal od něj tašky.

“Však už je tam počítají s Mikem,” zachechtal se, když se John se zaklením protáhl kolem něj do chodby. “Můžu si taky nalít?” zeptal se, ale bez váhání zamířil k lahvi s vínem.

Sherlock se k němu naklonil a vydechl tiché hm. “Ty už jsi něco pil,” pronesl vláčně.

“Samozřejmě. Tyhle zasraný svátky mi dávají zabrat,” zamumlal tlumeně Greg a jeho dobrá nálada byla ta tam.

“Hm. Problémy v ráji?” zacvrlikal Sherlock a upil vína – ani si nevšiml, že vypil už skoro celou sklenici, na dně zůstala jen slza. S nepatřičným pocitem sklenku odložil.

“Drž klapačku. Ani za ty dva dny nepřetržitého sexu to nestálo,” zavrčel Greg a lokl si vína. Zašklebil se. “Bože, to je hnus. Tobě to chutná?” Sherlock nehodlal připouštět, že pod Johnovým zkoumavým pohledem ani nevnímal, jak chutná to, co pije. “Bylo to s ní hrozný. Jekyll a Hyde, fakt. Ale díky bohu je konec. Dva týdny řádného pekla, dýl to trvat stejně nemohlo. Ale to je teď fuk, pojď, přesuneme se do společnosti.” Popadl lahev a další čisté sklenice a posunkem pobídl Sherlocka k pohybu.

V obývacím pokoji bylo v pěti dospělých a dvou dětech trochu těsno. Mike s pokřiveným úsměvem obdivoval vánoční stromeček a Amy s Rosie dřepěly na zemi a brebentily nad pestrými balíčky. Když je přestalo bavit hádat, co všechno by mohlo být schované uvnitř, začaly si navzájem česat vlasy.

Sherlock se usadil na pohovku a snažil se být nenápadný. Molly stála u Johna a bavili se o tom, co všechno sem mají přenést z kuchyně, Greg s úsměvem pozoroval, jak Amy učí Rosie zaplést copánek a Mike se k němu po chvíli připojil. Sherlock si připadal jako v bublině. Jako pozorovatel v Londýnském akváriu, zvuky se utlumily. Vnímal teplo a mumlání všeobecného hovoru a cítil, jak mu ta sklenka vína pomalu stoupá do hlavy. Rozhlížel se po přítomných a snažil se vzpomenout si, co dělal minulé Vánoce, jak se choval, že ten večer přežil, aniž by byl naprosto psychicky vyčerpaný.

Minulé Vánoce se vánoční večírek konal v Johnově bývalém bytě. A předtím v 221B, to paní Hudsonová ještě žila. A předtím… to neměl čas, pobíhal po přecpaných Drážďanech a snažil se dopadnout podvodného brusiče kamenů. Na to, jak jsou tyhle svátky tak výjimečně přeplácané, měl je jako v mlze. Přemítal, jestli jeho Palác mysli provádí údržbu bez jeho vědomí, když mu někdo položil ruku na loket –

“-locku? Sherlocku?”

“Hm?” Detektiv zamrkal a zaostřil na Johna, který stál v předklonu před ním a pátravě ho pozoroval.

“Holky si chtějí zahrát Loupežníky, půjdeš hrát taky?”

“Mm, možná později, dopřeju jim ten sladký pocit prvního vyhrání,” pousmál se a vstal. John o krok ustoupil a pořád si ho prohlížel, ale pak kývl a připojil se k ostatním, kteří seděli kolem rozloženého jídelního stolu a dohadovali se, kdo bude mít jakou figurku.

Sherlock zamířil do předsíně, hodil na sebe kabát a šálu.

“Neodcházíš, že ne?” ozvalo se za ním. Rosie postávala opřená o zárubeň, napůl v pokoji a napůl v chodbě.

Sherlock zavrtěl hlavou.

“Ne, jen jdu na chvilku před dům. Jdu se podívat na světýlka,” dodal po chvilce. Rosie k němu přicupitala a natáhla k němu ruce. Sherlocka zahřálo u srdce, sklonil se a vzal ji do náruče. “Ty už jsi velká,” zamumlal a ona se k němu přitulila.

“Ty jdeš kouřit, že jo?” zeptala se a s povzdechem se mu zavrtala pod bradu.

“M-hm.”

“Fúj,” řekla znechuceně. “Proč to děláš, když to tak strašně smrdí?”

V Sherlockovi to zabublalo, smutně se pousmál.

“Vezmu si pak bonbón.”

“Vezmi si jeden ze stromečku! Schovala jsem je všechny dozadu, aby je zase nesnědl táta! Minule kňoural, že ho bolí břicho.”

“Tak dobře,” Sherlock ji políbil do vlasů a postavil ji zpátky na zem, ale ona ještě našpulila pusu, a tak jí dal ještě pusu. Vesele odběhla zpátky do pokoje, kde Amy hned žalovala, že jí strejda Greg chtěl vzít zelenou figurku.

Sherlock se roztřásl pod návalem nečekaných protivných/příjemných, hřejivých/mrazivých pocitů; rychle vyšel ven a zavřel za sebou, než vytáhl cigaretu a zapálil si. Lačně vdechl kouř a vnímal chlad a ticho večera. Čekal, že ho co chvíli konečně uklidní nikotin a ostatní jedy, jenže ten rozechvělý pocit přetrvával i ve chvíli, kdy už neměl co kouřit. Típl do sněhu a špačka vyhodil do popelnice vedle domu. Opřel se o zeď, zaklonil hlavu a zíral na nebe, na němž přes světelné znečištění statečně zářilo několik jasnějších hvězd.

Ty předchozí Vánoce zvládal celkem snadno. Proč by najednou mělo být tak těžké setrvat v jednom domě s Johnem, když to dřív šlo, i v podstatně menším bytě? Nic se přece nezměnilo, nic významného, jen prostě zůstávali přáteli, což bylo fantastické! Ne všichni přátelé spolu tráví Štědrý večer i Boží hod. Měl by být vděčný – a ano, byl opravdu vděčný, že je součástí života Watsonových, protože to zbožňoval. Přesto, nebo právě proto, byl nejistý pokaždé, když John naznačil, že mění kliniku, že se stěhují, že zrovna vážně nemá čas řešit s ním případ, i když by vlastně hrozně rád…

Nevěděl, co si má pomyslet, jestli se mu John chce vzdálit, nebo jestli jednoduše řeší životní situace tak, jak přijdou.

Cvakly vchodové dveře a po pár šoupavých krocích vykoukl zpoza rohu John.

“V pohodě?” zeptal se a popošel ještě o kus. Sherlock pokrčil ramenem, ruce schované před mrazem v kapsách.

“Někdy ti ten zlozvyk závidím. Máš výmluvu, proč se na chvíli vytratit,” zamumlal John a opřel se o zeď vedle něj, než se ve svém kardiganu zachvěl a zkřížil ruce na hrudníku.

“Měl sis vzít něco teplejšího na sebe, pokud jsi potřeboval vypustit páru,” ušklíbl se Sherlock.

“To je dobrý.” John se zadíval na oblohu a povzdychl si. “Holky se začaly hádat, kdo bude první česat Molly. Tak jsem je v tom nechal.” Znovu se zachvěl. “Do prdele, to je kosa.” Udělal dva kroky do strany, až stál přímo vedle Sherlocka, jemně se opřel o jeho paži. “Občas si říkám, z jakýho nadčasovýho materiálu je ten tvůj kabát, že tě nechá tak ledově klidnýho celou zimu,” uchechtl se John a ještě víc se namáčkl na Sherlocka. Sherlock stál naprosto nehybně, vnímal každý centimetr své levé paže. Ledově klidný? Ne, měl pocit, že jeho tělo hoří…

Podíval se na Johna a ten sklonil pohled od nebes k němu. Chvíli se s pokřiveným úsměvem pozorovali, než to ticho začalo být podivně nabité. “Je to prostě velmi kvalitní vlna,” vyhrkl Sherlock. “Pojďme už dovnitř.”

John mlčky přikývl a šel první.

Molly s holkami zůstala v obývacím pokoji a všechny tři důležitě rozebíraly, jak je pěkné mít dlouhé vlasy. Amy zaplétala cop na jedné straně a Rosie se pokoušela o něco, co vypadalo jako barokní účes, na druhé polovině Mollyiny hlavy. Sherlock a John prošli do kuchyně, kde Greg s Mikem rovnali na tácy nějaké pohoštění, krájeli zeleninu a uzobávali šunku.

“No fajn, můžete nás vystřídat,” zahučel Greg.

“Jestli se chceš zúčastnit soutěže o nejpestřejší sponku ve vlasech, prosím, klidně se odeber do obýváku,” poznamenal John a Greg se s povzdychem opět chopil nože.

“Tak jak to jde v Princess Royal?” zeptal se Mike. “Ještě tam dělá Woodsová hlavní sestru?”

John přimhouřil oči. “Jo, myslim, že se jmenuje Woodsová… Taková kyprá? Hlavně… nahoře?”

Mike se zazubil. “Dalo se čekat, že ti zrovna tohle utkví v paměti.” John zrůžověl a olízl si rty. “Za mě mívala krátké hnědé vlasy. Nosila výrazné brýle. A opírá se o jakýkoli pult, co je poblíž, takhle,” Mike udělal pózu u kuchyňské linky a zakřenil se.

John se zasmál. “No jo. To bude ona.”

Sherlock je mlčky pozoroval, v hlavě dunivé prázdno, bavili se o něčem, co on prostě nikdy neocení. Koutkem oka si všiml, že se na něj Greg zamyšleně dívá, střelil po něm pohledem, kterým ho chtěl zastrašit – ale je vidět, že ho Lestrade zná až příliš dlouho. Sakra. Ještě si něco domyslí. Sherlocka napadla hrůzná myšlenka, že by se měl snad raději spřátelit s nějakým jiným DI, který není tak protivně všímavý (zřejmě mají jeho metody aspoň nějaký minimální vliv na lidi v jeho blízkém okolí. Aspoň některé…).

“Takže ty jsi Johnovi dohodil tohle místo,” vyhrkl najednou Sherlock a doufal, že vyčítavě to znělo jen jeho vlastním uším.

“Přesně tak,” zazubil se Mike. Z jeho výrazu čišelo tiché uspokojení a snad… výzva? “John nutně potřeboval práci ve čtvrti, kde je kriminalita vážně nízká, a zrovna jsem si vzpomněl, že si mi kamarádka stěžovala na nedostatek lidí. To ti byla taková náhoda!” Mike se culil jako měsíček na hnůj a Sherlock se nemohl zbavit dojmu, že je za touhle přátelskou pomocí něco víc. “Je to sice dál od centra, ale John byl vždycky přizpůsobivý,” dodal Mike a usrkl ze své sklenice s vínem. Sherlock měl náhle sucho v krku. Je možné, že by snad… Podíval se na Grega a Johna – John soustředěně zdobil podnos jednohubkami a Greg až příliš zadumaně krájel sýr.

Sherlock se znovu zadíval na Mika, který se na něj nepřestával mírně usmívat.

“Přizpůsobivý, hm,” zamumlal Sherlock.

“Možná bys byl překvapený, do jaké míry,” mrkl Mike. Sherlocka polilo horko. Ošil se a sundal si sako, které přehodil přes volnou židli.

“A… do jaké míry? Myslíš, že by měnil svoje zvyky, kdyby na to přišlo?” prohodil Sherlock.

“Jistě.”

“Svoje celoživotní…” Říct preference by bylo zřejmě až příliš přímočaré! Sherlock se kousl do jazyka. “… zvyky?”

Mike naklonil hlavu do strany a zazubil se. “Ale ty už přece dávno změnil, Sherlocku,” Mike pozvedl sklenku a s lišáckým výrazem se napil.

Vážně mu teď Stamford tvrdí, že John změnil své preference? Nebo ve všech těch slovech hledá něco, co tam vůbec není? Sherlock na něj zíral s pootevřenými ústy. Mike točil zbytkem vína ve sklenici a s evidentním potěšením pozoroval Sherlockův rudnoucí obličej. Sherlock mu sebral sklenici z ruky a zbytek vína vypil na jeden zátah. Zašklebil se a pohledem vyhledal lahev, aby Mikovi (sobě) dolil.

“O čem to tu kurva mluvíte?” zeptal se nechápavě Greg.

“No jo, já jsem přímo tady, stačí mluvit se mnou, ne?” broukl John, zatímco skládal přepůlená cherry rajčátka na kolečka klobásy.

Před vysvětlováním ho zachránila Amy s Rosie, přiběhly do kuchyně a pověsily se každá na svého otce.

“Bude kino?” Rosie.

“Prosím!” Amy.

“Kino – pohádkový kino?”

“Prosím, prosím!”

Škemraly jedna přes druhou. Ve dveřích se vynořila Molly s rozpačitým výrazem a vrabčím hnízdem na hlavě. “Nevadilo by ti, kdybych si u tebe umyla vlasy… a hlavně si půjčila kondicionér? Myslím, že tohle jen tak nerozmotám,” povzdychla si, zatímco se prsty marně snažila rozuzlovat pohromu na hlavě. Greg přešel k ní a s tlumeným můžu?, začal opatrně tahat za jednotlivé pramínky.

“Já žádný kondicionér nemám… A za tohle teď chcete kino, holky?” zamračil se John, když viděl čím dál nervóznější Molly.

“Je to krásný! Moc jí to sluší!”

“Hm. Jen se to už nedá rozčesat,” povzdychl si Mike.

“Jdi jim pustit tu pohádku. Lepší, než aby něco demolovaly,” řekl Sherlock a strčil poskakujícím holkám do rukou dva menší tácy, aby je odnesly s sebou. John něco nesrozumitelného zavrčel, ale šel za nimi a dokud se neozvala úvodní znělka filmu, Amy s Rosie skandovaly: “Grinch! Grinch! Grinch! Grinch!”

“To půjde. Jo. Zkusím to odsud…” mumlal Greg a soustředěně se hrabal v Mollyiných vlasech. Molly se nejistě usmívala a co chvíli sebou škubla. “Au…”

“Promiň.”

“Ne, to nic, děkuju, že to zkoušíš – au… To nic.”

Vrhla po Sherlockovi pohledem, jako by ji on sám měl zachránit. A mohl by?… Přimhouřil oči. Molly jistě nevadila Lestradova blízkost, ne. Naopak, vítala ji. Cukla sebou jen když ji trochu zatahal, ale zdála se být klidná.

“Myslím, Gregu, že bys měl Molly hodit domů, aby si mohla opláchnout vlasy. Ten kondicionér opravdu pomůže,” řekl pomalu.

“Jo?” zeptal se Greg nejistě. Molly se kousla do rtu, ale pak se na Sherlocka mírně usmála.

“Určitě. Teď už ta doprava nebude nijak hrozná. A kdyby ano, tak máš pořád majáky.” Molly se prudce nadechla a podívala se stranou. “Přece se pak můžete vrátit,” dodal celkem zbytečně, protože Molly nejspíš začala spřádat trochu jiné plány na večer a vypadala duchem nepřítomná. Oblékli se a rozloučili se s Rosie a Amy, zbylému dospělému osazenstvu řekli, že dorazí tak za dvě hodinky.

To určitě, pousmál se Sherlock.

Připojil se k ostatním, kteří zabírali místa na gauči a křesílkách, strategicky podle toho, která část občerstvení jim přišla nejzajímavější. Na něj zbylo místo přímo uprostřed pohovky, v jednom koutě seděl John a k němu přitulená Rosie a ve druhém rohu seděla Amy se skříženýma nohama a nakláněla se přes opěrku ke křeslu, v němž seděl Mike. John znovu pustil pozastavený film a Sherlock se mlčky přesunul ke gauči. Rosie po něm mrkla, pak se postavila a přes měkký polštář hupsla k Amy, kde se obě kamarádky naklonily k sobě a s očima upřenýma na Kdovíky si šeptaly do ucha. Sherlock si tedy sedl vedle Johna.

“Počkej, Sherlocku, šoupni se k tátovi. Já se o tebe chci opřít,” šeptala děsivě nahlas Rosie.

“Ale to můžeš přece i tak,” zamumlal Sherlock, ale ona zavrtěla hlavou.

“Né, já si chci natáhnout s Amy nohy.” Amy už se natočila a natahovala svoje útlé nožky; trochu při tom šťouchala do Rosie a obě se hihňaly, jak se přetlačovaly o místo. Sherlock tedy poposedl, až byl prakticky nalepený na Johna. Rosie se mu s povzdychem zavrtala do boku a natáhla si nohy, s chichotáním je ještě přikryla dekou, co byla přehozená přes opěradlo. Jak se stále vrtěly a snažily se uvelebit, Johna to muselo namáčknout skoro až na područku… John poposedl a pak s unaveným úsměvem, který hodil po holkách, natáhl jednu paži za sebe a opřel si ji o opěradlo.

Sherlock seděl jako na trní. U jednoho boku se mu tulilo jedno neposedné pětileté mládě a podél druhého seděl John. Který ho prakticky objímal jednou rukou. Takže seděli velmi, velmi blízko. Sherlock nevěděl, kam s rukama, nakonec si jednu prostě položil na stehno a tou druhou hladil Rosii ve vlasech. Vůbec netušil, co se ve filmu děje, jen zíral před sebe a vnímal každý nepatrný pohyb, když se John víc opřel nebo se zasmál…

A Rosie pomalu vláčněla a těžkla, až bylo jasné, že usnula.

Podíval se na Johna.

“Spí,” šeptl. John pozvedl obočí a předklonil se, aby zkontroloval dceru. Pak se usmál. “Není sama,” kývl bradou k Amy, která usnula s hlavou mírně zvrácenou a oddychovala pootevřenými ústy. “Přenes ji do pokojíku,” řekl John a posunkoval na Mika, který už taky vstával, aby se připravil na odjezd.

Sherlock vzal Rosii do náruče. Nožky se jí pohupovaly dopředu a dozadu, rukama ho slabě držela kolem krku a odfukovala mu někam do košile. Mike se rychle oblékl a pak s tichým mumláním oblékl i Amy, kterou to probudilo jen napůl, občas pootevřela oči, ale jinak nereagovala. Mlčky na sebe kývli na rozloučenou a Sherlock odnášel svoje hřejivé, důvěřivé závaží do patra, zatímco John vyprovázel Mika s podobným uzlíkem v rukách.

Bokem strčil do dveří a vstoupil do pokojíku, jednou rukou poodhrnul přikrývku a Rosie opatrně položil na postel, aby ji přikryl. “-ště pití a sušenky,” vydechla a zvolna mrkala.

“Máš žízeň?” zeptal se Sherlock nechápavě.

“Santovi,” řekla Rosie a usnula.

Urovnal jí deku kolem tělíčka a pootevřel na škvíru okno. Chvíli ji pozoroval, ozářenou pruhem slabého světla prostupujícího dveřmi z chodby, než se otočil a ztuhl. John stál bokem opřený o zárubeň a rukama skříženýma na prsou. Vešel dovnitř, políbil Rosie na vlásky a pak pokývl hlavou. Sherlock ho následoval a zavřel za sebou dveře.

Oba mlčky sešli dolů do kuchyně, kde John začal připravovat čaj. Dům byl najednou tak nezvykle tichý, že každý zvuk zněl až příliš hlasitě.

“Čaj?”

“Hm,” přitakal Sherlock a opřel se o linku. “Nevzbudí ji to?” Konvice praskala a chrčela, jak se snažila rychle ohřát ledovou vodu.

“Ne. Dneska vstávala brzo, divím se, že neodpadávala dřív,” odpověděl John a mrkl po hodinách nad lednicí – půl deváté. Povzdychl si. “Teda že to ale byla párty. Molly s Gregem tu mohli být maximálně tak hodinu? A pak ty dvě cácory doženou Molly ke kadeřnici.”

“Nech to být. Molly už stejně nějaký čas nevěděla, jak… si promluvit s Lestradem. O samotě.”

“Vážně?” John se překvapeně otočil.

“Mm. Předpokládám, že se už dneska stejně neukážou. Lestrade je trochu natvrdlý, ale není úplně tupý a dojde mu, že Molly nepotřebovala hodit domů jen kvůli kondicionéru,” ušklíbl se Sherlock a vzal si z tácu koláček se sušeným ovocem. Tichounce zaúpěl, když se mu po jazyku rozlila lahodně sladká chuť. Tyhle nebudou kupované. Že by pekla Molly?…

“Aha…” John zněl zaraženě a Sherlock k němu zvedl pohled. “A tobě to nevadí?” Otočil se k Sherlockovi zády, aby slil čaj. Sherlock se zamračil, co to je za otázku?

“Proč by mi to mělo vadit?” zeptal se Sherlock. Vzal si další minikoláček a celý si ho nacpal do pusy. Mňam.

“No, myslel jsem… Nějak jste si na sebe zvykli, ne? Dokonce zvládáte objetí. Pusu na přivítanou. A tak… Už to není takové neohrabané jako dřív.” John pokrčil rameny a pomalu se otočil, oči pořád upřené na kouřící hrnek, v němž pomalu rozmíchával cukr. Takže Sherlockův čaj…

“Jistě, že to není jako dřív. Smířila se s tím, že mezi námi nikdy nic nebude. Díky bohu,” zamumlal temně a stihl sníst další dva koláčky, než John postavil hrnek čaje před něj. Postával vedle Sherlocka a zíral někam do chodbičky.

“Brandy a koláčky,” vyhrkl Sherlock a odstrčil zmíněné koláčky dál, jinak by jich na Santu moc nezbylo.

“Huh?” John na něj zamrkal a pak se probral. “No jo, jasně, tak to vezmi s sebou, jo?” Vzal svůj hrnek a novou skleničku pro Santu a přešli do pokoje, kde na televizní obrazovce zůstal Grinch zamrzlý v jeho typickém šklebu, když přerušili přehrávání. John televizi vypnul a otevřel skřínku s alkoholem, než našel novou lahev whisky.

“Santa se bude muset spokojit s Jamesonem,” řekl John, postavil lahev na stůl a přešel ke krbu, aby zapálil oheň. Sherlock se usadil na pohovku, na okraj stolku odšoupl tác s koláčky (a snědl ještě jeden) a otevřel Santovu whisky, jen to luplo.

“Nemyslíš, že by mělo být poznat, že tu Santa byl?” pronesl a usrkl ze skleničky.

“No. Možná,” usmál se John. Sherlock se zamračil.

“Děje se něco?” zeptal se nejistě. Zdálo se mu, že je John napjatý v ramenou, nepatrně se hrbil. Jenže John se jen tiše uchechtl a zavrtěl hlavou.

“Nalij mi taky. Santo.” Sherlock donesl další sklenici a nalil Johnovi na dva prsty, pak mu podal pití a mlčky si připili. John co chvíli uhýbal pohledem.

“Měl bych odejít?” pokrčil Sherlock rameny. John se na něj zahleděl.

“Nechoď, jestli nemusíš,” odpověděl mírně a napil se. Pak se podíval k pomalu poblikávajícímu stromku, povzdychl si a zavrtěl hlavou. “Ještě sis ani nevybral svůj štědrovečerní dárek,” mávl k hromadě balíčků pod stromečkem. Sherlock poposedl.

“Byl jsem hodný?” zažertoval Sherlock a John se začervenal.

“To taky,” zamumlal John a olízl si rty, oči upřené stále na dárky.

Sherlock se předklonil a hledal na visačkách svoje jméno. Všiml si velké krabice polepené nálepkami a hned třemi mašlemi.

“Tamhleten od Rosie,” řekl s úsměvem. John po něm bůhví proč střelil nervózním úsměvem, odložil skleničku a sklonil se, aby Sherlockovi podal jeho dárek.

“Mám přijít na to, co je uvnitř?”

“Ech, no, klidně to zkus,” John se poškrábal ve vlasech a posadil se na gauč vedle Sherlocka. Docela blízko. Sherlock polkl a odkašlal si.

“Podle velikosti a váhy to nebude nijak objemný dárek, řekl bych, že si ze mě malá Watsonová chce trochu utahovat. Nebylo by lepší počkat, až bude u toho?”

John zavrtěl hlavou. “Je to od nás obou. Sama má pro tebe podle jejích slov důležitější a hezčí dárek, jen ten můj chtěla pomoct zabalit.” John se natáhl po skleničce s whisky a řádně upil, než s ní začal v rukách otáčet sem a tam.

Sherlock roztrhal papír a rozbalil kartonovou krabici, v níž byl namačkaný fialový hedvábný papír a pod ním… další krabice, obalená v papíru a nálepkách.

“Skutečně?” poznamenal Sherlock, ale zabublal smíchy a John se taky tiše zachechtal.

Rozbalil krabici a našel další chomáče hedvábného papíru.

“A pozor, to je nečekané!” Vylovil další krabičku, mnohem menší, vešla se mu do dlaně. Odložil větší krabice i s papírem stranou a rozvázal zlatou stuhu na krabičce polepené flitry.

“Sem už se toho moc nevejde,” usmál se Sherlock. Přemítal, co tam mohli Rosie s Johnem uložit, ale nic kloudného ho nenapadlo. Když stuha sklouzla z krabičky, víčko se samo odklopilo, jak byla krabička napěchovaná dalším zmuchlaným papírem. Odhrnul ho a našel… kroužek se dvěma klíči. Zvedl oči k Johnovi, který si promnul rty a zavrtěl se.

“Ty jsou od nás. Od… tohohle domu,” pokrčil John ramenem. “Jsou tvoje.”

Sherlock měl v hlavě úplně prázdno. Tedy až na pár domněnek, které nebyly ničím podložené – ničím, až na asi tak stovku jeho přání, která by ale před Johnem nikdy nevyslovil, aby ho neuvedl do rozpaků.

“Moje?” zeptal se hloupě. Nikdy předtím mu John klíče od domu nedal, ani když ještě žil s Mary… Nedokázal pochopit, proč je teď tak najednou dostal.

John přikývl. “Jsme teď od 221B mnohem dál, takže. Kdybys. Ehm. Chtěl kdykoli přijet. Nemusíš se hlásit předem. Prostě. Kdy chceš. Když nebudeš mít zrovna případ…” John několikrát pokýval hlavou, pak se trochu zaklonil a dlouze se nadechl. “Nebo kdybys chtěl přespat. Dáš si ještě?” dodal překotně a vstal, aby si dolil pití.

“Ano, nejspíš. Trochu,” řekl Sherlock omámeně a otáčel klíči, jako by snad něco podobného viděl poprvé v životě. John oběma dolil a stoupl si ke krbu, zíral do ohně.

Sherlock zastrčil klíče do kapsy u kalhot a přešel k Johnovi.

“Co si o tom myslí Rosie?”

John se usmál. “Zakoulela na mě očima tím svým jedinečným způsobem a zeptala se mě, jestli jsi klíče od nás vlastně nikdy neměl. Ptala se proč.”

“A proč?” hlesl Sherlock a hned v duchu zaklel. “Nebo spíš… Proč teď?”

John přešlápl.

“Protože jsem potřeboval mít odstup. Bariéra v podobě zamčených dveří se zdála být docela dobrá… A kdyby to bylo opravdu třeba, snadno by ses ke mně i vloupal, to je mi jasný,” ušklíbl se John. “Ale už ty poslední dva roky jsem přemýšlel…” John se odmlčel a pak se zahleděl Sherlockovi do očí. “Prostě tě rád budu mít blíž. Jestli o to budeš stát. Jakkoli… o to budeš stát.”

Sherlockovi se mírně udělalo slabo, oči samovolně klesly k Johnovým ústům, jenže když si uvědomil, kam vlastně zírá, bylo pozdě – John si všiml, kam se díval. Sherlock vykulil oči a o krok ustoupil, nadechl se a omluvná slova na jazyku –

A John udělal krok vpřed a chytil jej za paži. “Jakkoli,” řekl tiše.

Stáli proti sobě, Johnova ruka se snad propalovala Sherlockovou košilí a Sherlocka napadlo, jestli ten praskající oheň skutečně tak rychle spotřebovává okolní vzduch, nebo jestli se mu jen nedostává kyslíku a pak ani nevěděl, že to dělá, ale najednou se předkláněl a John vydechl a vyšel mu vstříc a políbili se… Sherlockovi hučelo v uších, štípaly ho oči a ruce ho brněly, vždyť líbá Johna! Odtáhl se jen natolik, aby očima utvrdil vjemy, ano, je to John a pokřiveně se usmívá, olizuje si rty a pootevřel je, nejspíš chtěl něco říct, to počká –

Znovu ho políbil. A znovu. Sevřel oční víčka, bylo to tak strašně dobré, John chutnal po whisce a hřál a voněl a bylo to příliš, Sherlock se odtáhl a opřeli se o sebe čelem, přivřel oči a dýchal, uvědomil si, že Johna svírá kolem pasu.

“Jakkoli,” řekl tiše Sherlock a dunivě a tlumeně se zasmál, načež se John krátce zahihňal.

“Lidi budou mluvit,” zamumlal John s úsměvem.

“To dost jistě budou. Ale to ti na nich záleží?” zeptal se Sherlock a hladil palci sem a tam po Johnově svetru, vyhřátém jeho tělem.

“Ne. Jen na těch, co tu dneska byli. A co tu zbyli.”

“Mm. Rosie?” Naklonil hlavu a zabořil se nosem do Johnových vlasů.

“Rosie tě zbožňuje,” broukl John a ozvalo se tiché cinknutí, jak poslepu odložil sklenici na krbovou římsu. Vjel rukama Sherlockovi do vlasů a dělal s nimi něco, co by podle Sherlocka mělo být rozhodně nelegální, protože to na jeho mozek mělo podobný efekt jako návykové látky skupiny A.

“A ty?” šeptl Sherlock a napůl doufal, že John neuslyší jeho drzou otázku.

“Já přece taky,” odpověděl stejně tiše John a přitáhl si ho blíž k sobě.

 

 

KONEC

---

 

Poznámka:

1. Orpington a Hillcrest Road, v níž momentálně bydlí John s Rosie, existuje a díky streetview jsem se tam trochu „prošla“, abych viděla, kam jsem je vlastně nastěhovala :-).
2. Možná, že Američani dávají Santovi mléko, ale našla jsem na jedněch (britských) stránkách, že u Britů je to sklenka brandy a „mince pies“ – něco jako linecké košíčky plněné ovocem – na nich si taky Sherlock pochutnával :-P.