Noční trilogie, část první: Původ snů

Tuhle povídku od Chocolamousse jsem četla (a poslouchala – její podfic) nesčetněkrát a teprve nedávno mě napadlo, sakra, proč se o ni nepodělit s vámi? Pokaždé mě tak rozněžní a zahraje na jednu skrytou strunu…

Název Noční trilogie a obsah povídky si vyloženě koleduje o to, aby se stal příběhem na dobrou noc. Tři krátké kapitoly vydám tři dny po sobě.

 

Před tím, než John potkal Sherlocka, míval sny. Po tom, co se s ním seznámil, je má pořád. Ale jsou jiné. Horší.

 

 

oOo

Část první: Původ snů

 

 

Pokaždé je to stejné. Slyším, jak otevře dveře, pak jeho kroky na schodech. Přijde do obývacího pokoje a všechno na něm křičí „Noční můra“. Od jeho ztuhlých ramen po ten lehce ztracený výraz ve tváři. Přesto jsem se poprvé zeptal, protože jsem chtěl být milý. (Před pár dny kvůli mně zabil člověka, a to mě sotva znal, tak se teď můžu aspoň snažit být milý.)

„Noční můra?“

„Ano.“

„Afghánistán?“

Krátké zaváhání. „Ne.“

„Taxikář?“

Významnější zaváhání. „Ano.“

Nelže mi. Čtu ho jako otevřenou knihu a on to ví, dokonce o tom psal na svůj blog. Už je to několik týdnů, a tahle noční můra se několikrát vrátila.

Usměje se na mě uklidňujícím způsobem a řekne něco jako: „To je v pořádku. Pokračuj, jako bych tu nebyl,“ a já se vrátím ke své knize, nebo k mikroskopu, nebo k čemukoliv, co mě v tu chvíli uprostřed noci zaměstnává, když zrovna nespím. Jde do kuchyně a udělá si šálek čaje (vždycky mi jeden nabídne), nebo si jen napustí sklenici vody, pak se vrátí do obývacího pokoje a posadí se. Chvíli tak zůstane.

Poslouchám, jak se jeho dýchání postupně uklidňuje. Je mi ho trochu líto. Toho muže zabil kvůli mně, i když bych si očividně snadno poradil i bez něj. Je lékař a dobrý chlap, chladnokrevně někoho zastřelil a, přestože to nebyl hodný muž a i když to byl neskutečně hrozný taxikář, není nijak překvapivé, že to Johnem otřáslo víc, než by byl ochoten připustit.

Tentokrát je to jiné.

Vzdychání, které vyvrcholí výkřikem, mě náhle vzbudí a v jeho hlase slyším tolik úzkosti, že vyskočím z postele a vyběhnu polovinu schodiště, než si uvědomím, že je John pravděpodobně úplně v pořádku a zase jde jen o tu noční můru. Ale hlavou mi stejně zní ten výkřik a bez váhání otevřu jeho dveře.

Sedí na posteli, hluboce oddechuje, ruce sevřené na pokrývce. Otočí hlavu ke mně a vypadá tak ztraceně a zranitelně, že si nemůžu pomoct, pohnu se vpřed a posadím se na jeho postel. Nespustí ze mě oči. Pocítím neurčitou touhu se ho dotnout, alespoň položit svou ruku na jeho rameno, přestože se obecně nerad dotýkám lidí. Možná je to proto, že se cítím trochu provinile. Ale pochybuji, že by se Johnovi líbilo, kdybych se ho dotkl. Už tak mu je určitě trapně. A tak se stáhnu.

Odkašlu si, abych něco řekl, ale předběhne mě.

„Sherlocku, já…“

Přeruším ho. Vím přesně, co se chystá říct.

„Johne. Je to naprosto normální reakce. Zabil jsi člověka a bylo by nenormální, kdyby tě to nijak neovlivnilo. Neomlouvej se. Chápu to.“

John je zticha, pohled stále upřený na mě. Pro vojáka musí být obtížné vzít na vědomí něco, co se zdá být jako slabost. Pak se nepatrně uvolní a zhluboka se nadechne.

„Ano. Ano, máš pravdu. Je to normální reakce.“ Mile se na mě usměje. „Děkuju.“

Dobře. Předpokládám, že bych se teď mohl vrátit do postele, ale nějak se mi nechce. Což je ale směšné, John už je v pořádku a určitě chce spát dál. Z toho důvodu vstanu a povzbudivě se na něj usměju.

„Tak, dobrou noc.“

„Dobrou noc, Sherlocku.“

Taky se usměje. Ano. Je v pořádku. Odejdu z pokoje a vrátím se do postele. Emoce nejsou mojí silnou stránkou, ale myslím, že tentokrát jsem řekl a udělal to, co bylo třeba. John bude v pohodě. Vím to. Mám ho přečteného tak dobře.

 

oOo

Pokaždé je to stejné. Polekaně se probudím, moje srdce kvůli panice divoce buší, a někdy, když je ta úzkost příliš silná, vstanu z postele, otevřu dveře a pokud zahlédnu světlo z obývacího pokoje, sejdu dolů. Chvíli tam pobydu pod záminkou, že mám chuť na čaj. Jeho tichá přítomnost mě uklidňuje.

Tentokrát je to jiné.

Musel jsem ze spánku vykřiknout, protože najednou ve dveřích vidím jeho siluetu, ale nejsem si jistý, že jsem vlastně vzhůru. Přijde blíž a posadí se na postel. Chtěl bych se ho dotknout, jen abych se ujistil, že je skutečně tady a taky abych rozehnal poslední zbytky noční můry, ale Sherlock nemá rád, když se ho někdo dotýká, a já nechci, aby se odtáhl, takže se nepohnu. Dívám se na něj a on se zdá být tak blízko, a v tu chvíli, aniž bych se pro to vlastně vědomě rozhodl, otevřu pusu, abych mu řekl svůj sen, protože jsem přesvědčený, že už ho stejně tak nějak ví, ale skočí mi do řeči.

„Johne. Je to naprosto normální reakce. Zabil jsi člověka a bylo by nenormální, kdyby tě to nijak neovlivnilo. Neomlouvej se. Chápu to.“

Podívám se mu zpříma do očí a cítím se, jako bych se probudil až teď. Odpovím mu, usměju se, ujistím ho, že je všechno v pohodě. Odejde. Následuju ho očima, dokud se za ním nezavřou dveře. Lehnu si na záda, zírám do tmy a znovu vidím obrazy z noční můry.

Je to pokaždé stejné. Běžím těmi nekonečnými, špatně osvětlenými, koridory a otevírám další a další dveře, a nikdy to nekončí, pořád tu jsou další dveře a další chodby, až kam jen dohlédnu, a on tu není, nikde tu není, a já vím, že je to závod s časem, že ho musím najít dřív, než se stane něco hrozného, a pak je tu ten hlas v mojí hlavě, co křičí: „Najdi ho! Najdi ho, teď HNED!“ a ještě: „Kde jsi? KDE JSI?“, ale za každými dveřmi je prázdná místnost a on tu není, nikdy tu není, a pak jsou tu ty poslední dveře a za nimi je on a já vykřiknu jeho jméno a zalije mě hrůza.

Sherlock si myslí, že mám tuhle noční můru proto, že jsem zabil taxikáře, myslí si, že noc za nocí ho znovu a znovu zabíjím. Myslí si, že mě ve spánku děsí mrtvé tělo, a má pravdu, jenže není to tělo taxikáře. Ten taxikář je mi úplně volný. Kdyby to bylo třeba, zastřelil bych ho klidně znovu, aniž bych toho litoval nebo měl nějaké výčitky svědomí.

V mém snu ho ale nezabiju. Přijdu příliš pozdě. A tělo, ležící u mých nohou, je Sherlockovo, a já to nesnesu, nesnesu.

Nemůžu mu to říct. Nerozuměl by tomu. Já tomu taky nejdřív nerozuměl. Nemůžu mu to říct.

Ještě ne.

 

DALŠÍ

 

**

INFO o povídce.

**