Příběh, co nemá slitování: Unrepentant

Už jen když si přečtete shrnutí povídky a trošku se nad ním zamyslíte, tak vám bude jasné, že tahle povídka nebude žádná ňuňací záležitost.

 

Sherlock se vrátí zpět z mrtvých. Jenže na rozdíl od The Empty Hearse (S03E01) se v téhle povídce nechová nějak lítostivě. Neomlouvá se v každé druhé scéně, nekouká psíma očima… Není mu to líto.

No… a co? Že má tohle přinést něco nového v náhledu na třetí sérii?

To si sakra pište, že ano! (Pokud ještě nejste přesvědčeni, vězte, že tak často neplýtvám energií a časem na sepsání čehokoliv do ČD, aniž by mě to dostalo do kolen. A jestli jste ještě dál skeptičtí, prostě otevřete ten článek a čtěte dál. :D)

 

Na začátek musím říct – ach, bože, díky, že tahle povídka existuje. Svým způsobem by mohla být označená jako AU, protože přestože využívá mnohé ze třetí série, děj se vyvíjí úplně jinak! A když se do ní zažerete (protože to jinak nejde, jakmile začnete, tak to prostě nepustíte), tak si nesčetněkrát řeknete: No jo, vždyť to dává smysl! Ahá!

Mohla bych si dělat čárky, kolikrát jsem cítila, jak se mi nad čtením rozšířily oči. A počmárala bych plotem celou Á čtyřku… 😀

 

Sherlock je zpět, velký návrat s velkou parádou, těsně před tím, než se John vysloví Mary. Dál jsme to všichni viděli – Sherlock skončí na podlaze, s natrženou pusou a nakonec i rozbitým nosem. Jedna omluva nestačí, i deset jich je pořád málo a John je stále stejně nas*aný, jako poprvé.

Poté, co z 221B odchází Sherlockovi rodiče a John stojí uprostřed bytu, který už není jeho domovem, se Sherlock omlouvá znovu a znovu… Až mu nakonec dojde, že plýtvat pro něj tak vzácným slovem nemá smysl. Není mi to líto.

To Johna naprosto rozběsní a znovu se vrhne na Sherlocka.

Musím přiznat, že teprve tady mi došlo, že Sherlock nebyl dva roky na prázdninách. A že není nezničitelný. Vždyť ještě ve scéně před úvodními titulky byl v poutech a zbitý!

A následky si zjevně pořád nese. Johnův poslední útok na detektiva ho konečně probere, protože mu dojde, že bije a útočí na někoho, kdo si něco zažil… a kdo je v dost podobné pozici, jako byl John, když se vrátil z Afghánistánu.

Ještě že je tu ta Mary… Nebo to není zas taková výhra? Už proto, jak se to s ní vyvinulo v S3, jí prostě nevěřím :D, jenže tady je psaná tak skvěle autenticky, že znovu kontroluju tagy povídky, jestli fakt půjde o johnlock… Stejně jako když se objevila v The Empty Hearse, hned jsem ji žrala jako super ženskou a sympaťačku. Tady mě dostala už tím, jak moc se snaží, aby se John a Sherlock udobřili a začali spolu mluvit.

Takže pokus číslo dvě, ve stejné restauraci, Mary, John a Sherlock…

A prostě… Hm, prostě mi opět docházejí slova. Pokaždý, když jsem tuhle povídku četla, jsem se nemohla rozhodnout, kdo je pro mě vlastně ten hrdina a kdo bude ten trouba, co všechno pochopil špatně. Tady je to tak vyvážené, že jsem střídavě nadávala nad Sherlockem i Johnem! Jenže oba mají svou pravdu, svůj postoj k tomu, jak Sherlock vyřešil Pád, že nemůžu jednoduše ukázat prstem ani na jednoho z nich. Chování obou je napsáno tak skvěle, že je chápu a lituju oba dva.

Díky bohu (um, vlastně díky squire) že v téhle povídce přišel Sherlock na Magnussena dřív. Je to stejně odporné prase – no sakra má vůbec cenu opakovat, jak jsou všichni tak věrně ztvárnění??! – a Sherlock s Mycroftem na jeho „případu“ spolupracují už od chvíle, kdy Sherlock objeví osobu, která natáčela záchranu Johna z hořící kupy dřeva.

Aaah, intermezzo s majorem Sholtem, který je stejně okouzlující jako v seriálu, a pak přijde fakt pecka:

– Um, totiž… Zapomněla jsem na začátku zmínit, že Sherlock bude v téhle povídce mít jistý vztah s OC – v tomto případě s Quentinem Fairchildem. UPS! 😀 Ale, kriste pane, já existenci téhle božské postavy nejen schvaluju, ale zbožňuju! Potlačte první žárlivé jiskry, díky Quentinovi se John konečně trošku rozhoupe! A jeho lišácké smýšlení mě upřímně bavilo. 😛

Quentin není jen nějaká figurka pro rozběsnění Johna Watsona, je to hlavně schopný agent a Sherlockův kolega z dob honu na Moriartyho síť. A Sherlockův společník, protože Sherlock je osamělý, tím spíš, kdy Johnovi odhalí Maryinu skrývanou identitu a John ho přesto pošle tam, kde slunce nesvítí…

Sherlock se tolik snaží získat Johna zpět. A John se mu pořád jen vzdaluje.

Takže práce. Práce je přednější. Magnussen prostě něco chystá, a Sherlock se k němu musí dostat blíž, mnohem blíž, takže předstírá vztah s Janine. Jenže Janine v téhle povídce není tak prostomyslná. Zato je to vážně mrcha, a někomu tady ještě půjde o život…

 

Jděte, čtěte, žasněte – nad shrnutím třetí série, která nikdy neexistovala, ale ve své podstatě právě takhle existovat mohla!!!

A ještě přidám varování – dialogy mezi Sherlockem a Johnem spíš připomínají mrskání bičem… Jsou dost bolestivé. Ale vězte, že celý ten angsty-jak-prase příběh skončí dobře ;-).

 

 

Název: Unrepentant

Autor: squire

Počet kapitol: 10 (dokončená)

Počet slov: 36K

 

 

Ukázka:

“Just a sec, lads,” he tosses over his shoulder as he grabs Sherlock by the arm and drags him into a quieter corner. Finally eye to eye, with the closest approximation of privacy possible in such a place, he hisses up to Sherlock’s face. “What’s going on? What are you doing here?”

Sherlock raises his eyebrows. “I’m with a man, in a bar. Isn’t it obvious?”

“A bloody date?” John laughs disbelievingly. “No, it isn’t. You know what kind of beer he likes and he calls you Will? What’s that, a code name? Are you on a mission again?”

Sherlock looks at him down his nose. “You of all people should be aware that people do have middle names. Some people prefer to use them instead of the first ones.”

Sherlock William Holmes? John rolls it around his brain. He backs off a little. “Ummm… I guess I thought you didn’t even have a middle name.”

“Certainly you never bothered to find out, for some reason.”

John recalls the weeks of prying which Sherlock invested into figuring out John’s middle name, and how he strangely felt almost flattered that such a trivial detail about him kept Sherlock’s interest for so long.

“That reason’s called respect for privacy,” he corrects automatically. Sherlock scoffs.

“That’s a concept I tend to overlook when it stands between me and the object of my interest.”

John blinks. Either that was a double entendre or he has definitely had too much to drink. Sherlock is looking at him as if John is an odd result in a line of experiments, something mildly interesting but on the whole not worthy of further effort.

“Right.” John clears his throat. “Thanks for the beer. Enjoy your… date.”

Sherlock as a sexual being. Jesus wept. John still can’t wrap his head around it.

“Enjoy your stag night, John.”

 

(p.s. najít ukázku vedlo k tomu, že jsem znovu četla povídku skoro od začátku do konce 😀 nechtěla jsem vyzradit příliš, ale to se prostě nedá, pořád se tam něco děje. 🙂 )