Dotýkání

Co takhle fluff na dobrou noc?🙂

John má těžké období, dělá v práci i za nemocného kolegu a je to docela vyčerpávající… Takže jednoho večera, když se vrátí domů, usne prakticky Sherlockovi na rameni. Což se ještě nestalo. A Sherlock z nějakého zvláštního důvodu poprvé přivoní k jeho vlasům.

Ne naposledy.😛

Dotýkání

 

 

„Ahoj, Sherlocku,“ zamumlal John poté, co přišel z práce domů. Udělal si čaj, odnesl ho do obýváku, při tom mlčky překročil věci, co Sherlock nechal válet na zemi, ignoroval všechno, co zůstalo na konferenčním stole, i když to vypadalo přinejmenším nehygienicky, sedl si a pomalu upíjel, foukal na hladinu, upil, foukl a se znaveným povzdychnutím hrnek odložil na stůl. Zapnul televizi s tím, že barevný, měňavý obraz ho třeba udrží ještě chvíli vzhůru, protože jít spát v půl deváté, i když měl dneska devítihodinovou směnu, je prostě trapné… Přestože předchozí noc moc nespal, na dnešek to mohlo být dohromady asi tři a půl hodiny, a to ještě mělkého, přerušovaného spánku.

V půl deváté prostě spát nepůjde.

Jenže právě dnes byl gauč vážně velmi pohodlný, a co víc, Sherlock měl zřejmě dobrou náladu, protože mu celkem klidně vyprávěl něco o spálených vlasech, aha, takže experiment, a stihl vyvětrat, to je fajn, Sherlockův hlas se trochu zesílil, protože přišel do obýváku za ním a sedl si vedle něj, a i když mezi nimi zůstalo pořád dost místa, John cítil, jak z něj vyzařuje teplo a příští pomalé mrknutí očí už vlastně nebylo mrknutí, protože jeho oči se neotevřely.

John usnul.

**

Sherlock se zarazil v půlce slova, překvapeně mrkl, zamračil se. John si dovolil usnout, když na něj mluvil?

Přimhouřený pohled na Johnovu tvář, trup, nohy a zpátky – a zamračil se ještě víc. Noční můry. John v noci zase špatně spal. Přes den se vůbec neviděli, protože Sherlock už byl dnes od pěti v Bart’s, trošku, trošinku terorizoval Molly, ale jí to nevadilo – teď už je jiná, už by mu klidně řekla, že jí něco vadí, ne jako dřív – a když se vrátil domů, John už byl v práci.

John si ve spánku povzdychl, svezl se do strany, až se hlavou opřel ne o polštář za sebou, ale o Sherlockovo rameno. Sherlock se nepatrně zaklonil a zíral na Johnovo temeno, vlasy trochu pocuchané a v přítmí obývacího pokoje černo-stříbrné. Televize si tlumeně mumlala, aniž by ji kdokoli z obou mužů vnímal, barevný obraz vrhal na Johnův nos legrační stíny. Sherlockovi cukla ruka, která doposud celkem klidně ležela v klíně – pocítil nutkání Johna pohladit. Sevřel ji v pěst. Pomalu, pomalinku sklonil hlavu k Johnovým vlasům a jemně přičichl, tváří se dotkl kadeří, byly hebké. Vdechoval Johnovu vůni, ani nedutal, oči vytřeštěné – co to vlastně dělá? Přesto se nedokázal přimět přestat. Uklidňovalo ho to.

Zvedl hlavu a očima podvědomě vyhledal zdroj světla, zamyšleně se díval na lampu na stole u okna. Nakonec si povzdychl a poposedl, drcnul do Johna, až se s prudkým nádechem vzbudil a automaticky se narovnal v sedě na gauči, mžoural před sebe.

„Jdi si lehnout,“ zamumlal Sherlock a John si promnul oči, přikývl, zvedl se a odcházel. Ve dveřích prohodil tiché dobrou a těžkými kroky stoupal po schodišti k sobě do pokoje.

Sherlock ještě několik minut seděl na pohovce, dlaní se dotkl místa, kde John seděl, hřálo. Prsty se roztáhly, aby zachytily unikající teplo; podíval se na rameno, na němž ještě před chvílí spočívala Johnova hlava.

V televizi teď běžela reklama, nějaká žena nepříjemně ostrým hlasem tvrdila, jak má úžasně měkké prádlo po vyprání v –

Sherlock prudce zmáčkl tlačítko na ovladači a vypnul televizi.

Pohovka už byla zase chladná. Vstal a šel si udělat čaj. Ještě má o čem přemýšlet, než půjde spát.

**

Zašimrání pramínku vlasů na čele. Pocit, jako když vám vánek nadzvedne ofinu, pak přestane foukat a vlasy znovu zlehka klesnou zpět. Příjemný pocit na skráních, za uchem. Dlouhý, předlouhý a tichounký nádech –

V posledních dvou týdnech se John vracel k několika mlhavým vzpomínkám na události, co vlastně nejspíš ani žádnými skutečnými událostmi nebyly. Musel to být jen sen.

Jenže… Sen, který, byť nepatrně obměněný, se vracel tak často?

Zavrtěl hlavou, hučení nemocniční kantýny okolo něj získalo ostřejší rysy, lidé u pokladny, u stolu, přicházející, odcházející… Mluvili jeden přes druhého, útržky hovorů o jejich obyčejných životech. Pomalu ukousl ze svého sendviče a usrkl čaje, polkl – teplo se rozlévalo ze žaludku do celého těla. Podíval se z okna, jarní déšť z oken omýval prach a žlutý pyl. Přežvykoval další sousto – a zarazil se. Pocit, že si to všechno jen nevymyslel, ale že se to skutečně stalo, byl náhle silnější.

Sherlock, Sherlock by ho ve skutečnosti nechodil… hladit po vlasech. John se nervózně ohlédl a poposedl na židli, nesvůj. Proč si připadal tak nepatřičně? Protože se mu zdá něco, co nedokáže ovlivnit? Jasně, jsou to jen sny. Definitivně. Nic z toho se ve skutečnosti vůbec nestalo.

Dojedl sendvič, vrátil se zpátky do ordinace, zkontroloval hodiny. Povzdychl si, ještě dalších pět hodin v práci. Zatraceně, snad se ten Bill konečně dá do kupy. Nemůže přece místo něj donekonečna brát směny!

**

Sherlock seděl nad otevřeným notebookem, perfektně navrhnutou tabulku před sebou, přesto do ní nevepsal žádná data. Jediné, co udělal, bylo, že jako název dokumentu zadal John… A po několikaminutovém zírání na trpělivě blikající kurzor usoudil, že není schopný vymyslet lepší název. Promnul si oči, bolavé od dlouhého zírání na monitro. Podrážděně zafuněl a zaklapl víko, rozložení tabulky měl stejně vypálené na sítnici. Vyplní ji jen ve své hlavě. Nakonec, pro taková data není citlivějšího úložiště, než právě jeho Palác mysli. Zakroužil hlavou, aby rozehnal únavu, moc toho za posledních pár nocí nenaspal.

John chodil poslední dobou z práce unavenější než kdy dřív. Sherlock si matně vybavoval, že mu jednou při snídani John vysvětloval důvody, proč tomu tak je, ale pro Sherlocka nebylo ani tak podstatné proč. Mnohem důležitější byl fakt, že John teď pokaždé, když přišel domů, usnul. Třikrát na gauči, dvakrát ve svém křesle. Pohovka byla celkem ucházející ke krátkodobému odpočinku, ale že dokázal usnout v té červené, odrbané příšernosti, to Sherlock nedokázal pochopit. Sám se jedné noci, kdy bylo Johnovo spací skóre 2:1 ve prospěch gauče, svalil do jeho křesla a snažil se pohodlně uvelebit – ale shledal, že tenhle kus nábytku je vůbec ten nejnepohodlnější v celém bytě, a to počítal i židli u stolu mezi okny. Usnout v něm by dokázal snad jen tehdy, kdy by byl nadopovaný. A možná ani to ne.

Johnovy šlofíky od toho prvního večera, kdy se sesul na Sherlockovo rameno, poskytly vzácnou příležitost k průzkumu, o němž Sherlock ani netušil, že ho chce podniknout. Nicméně, stalo se; toho prvního večera podlehl nějakému zvláštnímu pudu a přičichl si k Johnovi. A při následujících příležitostech to zopakoval, s vědomím, že John, který svým typickým způsobem tiše odfukoval, nevnímá nic z jeho podivně nutkavého zájmu.

Dnes večer… Sherlock kývl, ano, dnes večer chce zkusit něco mnohem troufalejšího, než jen vstřebávat a katalogizovat Johnovu vůni a texturu vlasů.

Zkontroloval hodinky, měl by být do půl hodiny doma, a zamračil se nad svým počínáním – trpělivost mu při takových příležitostech nebyla vlastní. Nemělo by to trvat víc než půl hodiny. Zatím znovu promyslí detaily a přitom se pokusí zařadit doposud získaná data.

Protočil ramena, aby uvolnil napětí v nich nahromaděné, lehl si na pohovku a s rukama sepnutýma pod bradou… čekal.

**

 

Bylo půl desáté večer. John dnes odpoledne vypil dvě silné kávy, aby si nemusel co chvíli zakrývat ústa při tom, jak zíval – něco takového bylo nejenže trapné, když vám pacient nejistým hlasem popisoval příznaky, ale pro Johna samotného to bylo ponižující, protože měsíce služby v armádě sice byly naprosto vyčerpávající, přesto prostě každou službu odsloužil a pak se sesul na postel, kde usnul jako špalek: aniž by předtím byť jednou zazíval. Vzpomínka na tak aktivní období, kdy únavou skoro nezakolísal, byla v porovnání s posledním týdnem, kdy se mu brada co chvíli chtěla opřít o hrudník, tak kontrastní… Neměl pro to jiné vysvětlení než to, že už mu jednoduše není třicet. Ani pětatřicet. A to ho rozčilovalo.

Bohužel, dvojitá dávka kafe měla i jiné následky, než jen povzbuzenou mysl; rychle vyběhl schody 221B a zamířil rovnou přes kuchyň do koupelny, aby si ulevil. Když pak vyšel z koupelny do kuchyně a zamířil podstatně klidnějším krokem ke kuchyňské lince, aby si uvařil čaj, zarazil se… Něco ho přimělo jít do obýváku, aniž by zapnul konvici.

Zastavil se v průchodu, rozhlédl se po tak dobře známém pokoji a mračil se nad myšlenkou, co ho vlastně přimělo sem vejít… Pohled se mu zastavil na detektivovi, ležícím na pohovce.

John tiše přešel ke gauči, kde ležel Sherlock, a pobaveně zafuněl. Sherlock spal, jedno zápěstí položené jen kousek pod krkem, druhá ruka se svezla dolů, visela z gauče. Zřejmě zase tak usilovně přemýšlel, až z toho usnul.

Johna zalilo podivné teplo, rozpínalo se mu hrudníkem, snažilo se dostat ven z jeho těla, nakonec polechtalo nervová zakončení v jeho tváři – široce, laskavě se usmál, vějířky vrásek kolem očí se prohloubily. Ohlédl se po svém křesle, kde byla přes opěrku přehozená kostkovaná vlněná deka. Málem už pro ni vykročil… Jenže jestli ho přikryje, mohl by se vzbudit, a to by pak nemohl vyzkoušet…

Olízl si rty, udělal další krůček blíž. Nerozhodný, jestli má zůstat stát… nebo si kleknout. Nakonec stál, a to docela dlouho. Přemítal nad tím, že jestli se mu to přece jen nezdálo, jestli ten pocit, že mu Sherlock čichal k vlasům, že se mu jimi probíral, jestli to opravdu byla vzpomínka a ne sen, pak snad mohl taky…

Poklekl. Skláněl se, pomalu, zarazil se, když se Sherlock dlouze nadechl a syčivě vydechl nosem… Je to dobré, spí dál. John se přiblížil na vzdálenost několika málo centimetrů, přivřel oči, nadechl se – vdechoval vůni linoucí se z Sherlockových vlasů. Směs vůní, šampón a něco, co muselo být jeho vlastní esencí; John se snažil rozpoznat, co přesně cítí, jestli najde i stopy toho, co Sherlock dělal každý den. Dal si čaj? Byl si potajmu zakouřit? Stoupalo z něj teplo, to jistě. A bylo voňavé. John se bál vydechnout, narovnal se a otočil hlavu stranou, než dlouze a tichounce vypustil vzduch.

Když se trochu uklidnil, podíval se zpět na Sherlockovu spící tvář. Zdá se, že vráska mezi obočím už nechce ustoupit ani kvůli spánku. Ústa měl mírně pootevřená, jen skulinka pro to, aby jeho už tak tichý dech byl prakticky neslyšitelný. John si ani neuvědomoval, že zadržuje dech; natáhl ruku, prsty napjaté, toužily se dotknout. Pomalu klesl dlaní blíž k tmavým vlnám vlasů, konečky prstů letmo zavadily o první pramínky, John se krátce, prudce nadechl a teď už vědomě nedýchal. Očima těkal mezi Sherlockovou tváří, pořád tak klidnou, svojí rukou a jeho vlasy. Krátce polaskal pár pramenů na temeni, víc si netroufal.

Vstal. Došel pro deku a přehodil ji přes spícího detektiva, který se ani nepohnul. John nad ním ještě okamžik stál a přál si, aby i on dokázal třídit myšlenky tak efektivně jako Sherlock. Bál se, že bez paláce mysli tuhle zvláštně uklidňující vzpomínku ztratí.

Mysl podivně roztěkanou, došel do kuchyně a sáhl po konvici na vodu, ruku stáhl. Řekl si, že se vysprchuje a půjde spát… ale u dveří do koupelny se zastavil. Napínal sluch, jestli neuslyší, jak Sherlock s bručením vstává, jenže bylo dál ticho. Otočil hlavou a pohlédl na knoflík od dveří do Sherlockovy ložnice. Netušil, co přesně dalo příkaz jeho tělu, aby se pohnulo právě tím směrem, protože on sám to vědomě chtít nemohl, absolutně ne, nikdy by neporušil něčí soukromí, vždyť v Sherlockově pokoji byl jen tolikrát, že by se to dalo spočítat na prstech jedné ruky. Podivně odosobněně hleděl na ruku, která otočila knoflíkem a otevřela dveře, přítmí pokoje protnulo světlo lustru, který rozsvítil. Rozhlédl se, v duchu ječel na centrum pohybu, aby už kristepane nevydalo další příkaz, zůstaň stát… jenže nakonec rychlým krokem vykročil k Sherlockově prádelníku, otevřel první zásuvku, po které sáhl, pyžama… Jedno tričko vyndal ze zásuvky, přitiskl ho k obličeji a přivoněl. Je možné, aby čistě vyprané oblečení neslo přece jen nějaké stopy po tom, kdo ho obvykle nosíval? John si nebyl jistý, jestli si jednoduše přehrává vzpomínku na vůni Sherlockových vlasů, ale zdálo se mu, že je cítí i z toho trička. Rychle a co nejtišeji zásuvku zavřel, vyšel ven z pokoje, kuchyní do chodbičky, po schodech nahoru… a do svého pokoje, kde se se svým lupem ukryl. Usedl na postel, složené tričko pořád v rukách, zaraženě ho pozoroval.

Co ho to vlastně popadlo?

**

Sherlock se probudil uprostřed noci, zamotaný do přikrývky, která ho kousala do tváří, před očima se postupně rozplýval jeden z těch podivných snů, v nichž se neděje nic a zároveň všechno najednou. S povzdechnutím se posadil, promnul si oči, světlo zářivek z kuchyně tlumeně osvětlovalo i obývák. Kostkovanou deku rozmrzele odhodil na zem. A zamračil se. Musel ho přikrýt John, on usnul, John ho přikryl, John je doma??? Promeškal příležitost!

Prudce vstal, prakticky vyskočil, cíp deky, zamotané okolo jeho nohy, roztržitě skopl, vykročil ke dveřím do chodby u schodů, zastavil se, když je pootevřel, naslouchal. Ticho, John spí. Opatrnými kroky zamířil ke schodům a nahoru do patra, u dveří do jeho ložnice chvíli vyčkával.

Žádný zvuk.

Pootočil knoflíkem, pootevřel na úzkou skulinku, poslouchal – tiché, pravidelné oddechování. Vešel dovnitř, hnán touhou uskutečnit dnešní plán, došel až k jeho posteli. Čekal, až si oči natolik přivyknou šeru, aby rozeznaly detaily; pouliční osvětlení pronikalo jen škvírou mezi závěsy.

Rozjitřené nervy se uklidňovaly při pravidelném zvuku Johnova dýchání. Sherlock přistoupil blíž, předklonil se a okamžik čekal. Byl si jistý, že dřív nebo později musí Johnovy instinkty přemoci i únavu posledních dní a že sebou při některém z Sherlockových neomalených pokusů o porušení toho zbytku osobního prostoru přimějí jeho mozek k tomu, aby se probudil a bez varování Sherlockovi jednu vrazil. Nic takového se ale naštěstí nestalo.

Sherlock si olízl rty, opřel se rukou o matraci, opatrně, aby nenarušil Johnovu pozici, a dlouze přičichl k jeho spánku… A než stačil přijít o poslední zbytek odvahy, otočil tváří blíž k jeho líci a – ne, nepolíbil, pouze se dotkl svými rty.

Bylo to neuvěřitelně zvláštní. Poddajné – pleť byla v tomhle místě tak nějak měkká. Hrubé – textura na povrchu. Nějaký zaprášený, pozapomenutý instinkt radil, aby se právě v tuto chvíli i nadechl a podělil pozornost mezi hmat i čich.

Ach bože…

Sherlock se polekal, cítil, jak mu přeběhl mráz po zádech a jak se mu začaly potit dlaně, přesto nebyl s to ustoupit. Ty vjemy byly tak intenzívní, že Sherlock přestal úplně vnímat okolí, se rty přitisknutými k Johnově tváři zůstával v předklonu, mysl divoce rozebírala přijímaná data.

Takže ani neslyšel, jak se Johnův dech změnil, protože se probudil.

**

 

John přešel ze stavu spánku do naprosté (vyděšené) bdělosti během mžiku. Třeštil oči do tmy a přemítal, jestli je tohle (taky?) nějaký divný sen, co se mu zdá ve snu, nebo jestli se probudil do zvláštní reality, v níž se ho někdo dotýká na tváři – dle mělkého dechu, který jej šimral, usuzoval, že to není dotyk prsty, ale rty.

John polkl. Čekal. Jenže se nic neměnilo.

Vůně, která ho teď tak hutně obklopovala, mohla patřit jedinému člověku… Sherlockovi.

Ale proč se ještě neodtáhl? Proč se aspoň nějak nepohnul?

Měl mu dát najevo, že je vzhůru? Věděl to?…

Po chvíli, když se ještě pořád nic nezměnilo, si John uvědomil, že se jeho srdce netřepotá jako rozzuřený kolibřík, ale že naopak silně, prudce, pomalu tluče.

Napadlo ho, že Sherlock možná vyšuměl, a proto si ani neuvědomil, že John už dávno nespí.

Pomalu se začal otáčet tváří k detektivovi – a Sherlock se náhle narovnal.

John se díval na jeho siluetu, tvář matně osvětlená tím slabým pouličním světlem, které závěsy dostatečně nepřidusily, oči se ve všech těch stínech jeho obličeje leskly.

Viděl, že se na něj John dívá?

Patrně ne… Sherlock tichým krokem přešel k oknu, uchopil cíp závěsu a odtáhl ho, takže Johnovi, který jeho počínání sledoval, posvítil rovnou do tváře.

John ještě zaslechl, jak se detektiv syčivě nadechl, ruku strnulou v půli pohybu.

„Jsi vzhůru,“ řekl tiše Sherlock.

„Očividně,“ prohodil John mumlavě a pak se musel pousmát – obvykle by to byl John, kdo by poukázal na něco zřejmého, a Sherlock, kdo by na to takto reagoval.

Sherlock mlčel. Pustil závěs a ten zůstal na svém novém místě, žluté rozptýlené světlo Londýna pronikalo dovnitř. John ho dál pozoroval.

„Nejspíš… Zdá se, že ti nemůžu říct nic, čím bych to dostatečně ospravedlnil,“ pronesl Sherlock váhavě.

John se posadil na posteli, pomalu spustil nohy na zem.

„Sherlocku…“ Promnul si obličej, ruka klesla do klína, podíval se na toho dospělého muže, který stál napjatě u okna. Zdání klame, Sherlock teď vypadal mnohem, mnohem mladší. Po krátké úvaze, jak přimět zůstat tohle důstojné, hrdé a právě teď i vystrašené stvoření v jeho pokoji, došel John k závěru, že musí udělat krok vpřed.

Noční hodina mu hrála do karet, ráno se vždycky dokázalo skrýt za roucho snů a předstírání – to byla možná úniková cesta pro oba z nich.

John vstal a došel až k němu, ruku nataženou k závěsům, zatáhl za druhý cíp, až se Sherlockova tvář vynořila ze stínů – nebo aspoň zčásti. Pozoroval Johna zmateným, přimhouřeným pohledem. Oči mu jiskřily, dokud několikrát krátce nezamrkal.

„Hmm… Myslím, že jsi minul. Ale jen o kousek,“ řekl John a výmluvně zaklonil hlavu tím nepatrným pohybem, každému milenci na světě tak známým… Sherlock, nebýt jeho rozčileného dechu, vypadal jako dokonalá socha. A pak, tvář stále zrůzněnou úžasem, se trochu předklonil, zaváhal, tohle John určitě neměl na mysli!…

John si v duchu povzdychl. Položil Sherlockovi dlaň na tvář a přitáhl ho k sobě, až i ta poslední vzdálenost mezi nimi přestala existovat; John přitiskl jejich rty k sobě.

Stáli, rty se pevně, nehybně dotýkaly, oči přivřené, ale ne úplně zavřené, dech se mísil. Chvíle se prodlužovala, až začala být neúnosná, Johna polilo horko, nejspíš udělal velkou chybu –

A Sherlock naklonil hlavu do strany, s potěšeným výdechem pohnul i svými rty, a John pocítil úlevu, ještě jen nepatrnou, protože až přijde ráno, všechno může být jinak, jenže teď je teď a Sherlockovy rty jsou perfektní a měkké a pevné a horké a pane bože, Sherlock pootevřel ústa a John vnikl dovnitř.

Dvojí hluboké zasténání, jazyk se dotkl jazyka, chuť jednoho se prolínala s chutí druhého, John vnímal a vychutnával nesmírně opojný okamžik a marně se snažil vzpomenout si, kdy se cítil tak příjemně, tak klidně, tak skvěle.

Váhavé konečky prstů se dotkly jeho tváře, jeho vlasů, a on se usmál, opřel se čelem o Sherlockovu tvář, dýchal. Sherlock ho hladil dotyky tak nepatrnými, že by se daly snad přičítat jeho rozechvělému dechu.

„Budeš ještě dnes v noci spát, nebo to byla jen anomálie, když jsem tě tak našel na tom gauči?“ zeptal se John tiše.

Sherlock neodpovídal, jen hlavou pootočil směrem k Johnově posteli.

„Jo, zítra pořád vstávám, takže se potřebuju vyspat, ale jestli chceš… Totiž, pokud tohle nebyl jen experiment, což… Tak mi to trochu připadá, když teď nad tím přemýšlím… Sakra.“ John spustil ruce dolů, ukročil zpět. Sherlock se na něj pořád mlčky díval.

Přemýšlí nad tím samým? John s bušícím srdcem přešel k posteli, lehl si zády ke dveřím, dám mu tu šanci na únik, přikryl se. Před ním zůstávalo ještě dost místa, skoro se zdálo, že až příliš.

Ale Sherlock pořád jen stál u okna. Přitáhl závěsy zpátky k sobě. A John si už byl jistý, že odejde z místnosti a ráno bude dělat, že se absolutně nic nestalo a Johna to tížilo, svíravá černá obluda pochybností se rozpínala hrudníkem –

Sherlock si rozepnul sako, s tichým zašustěním ho přehodil přes pokrývku u nohou postele, skopl boty, pomalu si lehl vedle Johna, přikryl se. Šero bylo téměř neprostupné, ale John cítil, že se na něj Sherlock pořád dívá.

„Johne… Nerozmyslím si to, víš,“ zamumlal Sherlock a John přikývl.

„Dobře.“

„Myslím to vážně. Teď… Ani ráno.“

John se uvolnil. S každým Sherlockovým výdechem se John nadechl, cítil Sherlockovu vůni. Uklidňovalo to.

„Dobře.“

Ani si nevzpomínal, kdo z nich usnul dřív.

 

 


 

12 komentářů Přidejte váš

  1. PharLap napsal:

    Ah… To bylo tak nádherné! Nedokážu ani popsat jak jemně mě to pohladilo na duši❤ Strašně moc děkuju

  2. Makiss La Bush napsal:

    Ach, přečteno jedním dechem. Myslím, že teď se mi bude spát stejně krásně fluffyózně jako Johnovi a Sherlockovi😉 Děkuji velmi za další parádně napsanou věcičku❤ !!!

    1. miamam napsal:

      Slovo fluffyozne pridavam do sveho slovniku, hihi😀 diky😉

  3. kamivon napsal:

    jéééééé vážně úžasný večerníček🙂 díky

  4. helsl napsal:

    To bylo TAK sladký a roztomilý! Já to úplně vidím – nejistý Sherlock, jak prozkoumává Johna a neví, co ho k tomu vede; zahanbený John loupí Sherlockovo tričko a stydí se sám sobě přiznat, proč to dělá…
    Buď požehnána náhoda, která Johna probudila, protože jinak by kolem sebe chodili jako kocouři kolem horké kaše ještě dlouho. Díky, Mio, za zlepšení dne.

  5. Gabriela Watson napsal:

    To bylo tak… úžasné! Pohlazení dušičky… jo… přesně takhle by to mohlo být i v seriálu. Tiché a nenápadné spolu. Prostě překrásné🙂

    Tvá Sal.

    1. miamam napsal:

      Dekuju, jsem moc rada, ze se libilo ^_^

  6. Leylon napsal:

    Lezim v posteli-byt tichy a tmavy- a dva dni pred maturou ma spanok akosi obchadza… no myslim, ze dnes budem aj vdaka tomuto spat perfektne. Dakujem :*🙂

    1. miamam napsal:

      Pani, jakoze uz zitra?? Drzim palce!!! O.O

  7. hanetka napsal:

    Díky. Teď se budu culit až do rána. I ze spaní.😀

    1. miamam napsal:

      😀 hehe dekuju :3

  8. Rowana napsal:

    Miloučké. Bude se mi krásně usínat.❤

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s