Ygritte: Odvrácená strana mince – 1. kapitola

Slovo autorky: Tak, vážení! Loni na podzim jsem totálně a zcela beznadějně propadla Johnlocku a, jak už to tak bývá, nakonec mi to nedalo a pokusila jsem se vytvořit něco vlastního. Jestli se mi to podařilo, to už posuďte sami 🙂 Takže tady to je. Moje Johnlock prvotina.

Info: Od Sherlockovy smrti uplynul přesně rok. John vzpomíná. Molly naslouchá. A to, co se dozvídá, její dosavadní představu o geniálním detektivovi dost zásadně mění. Nehledě na to, že ji začne pořádně hryzat svědomí… A tak zatímco Sherlock Holmes urputně likviduje Moriartyho pavučiny kdesi v zemích třetího světa, Molly Hooperová se rozhodne. Nebo spíš – nechá za sebe rozhodnout vesmír.
A právě v této chvíli se začíná odvíjet úplně jiný příběh, než který napsali pánové Moffat s Gatissem. Příběh o tom, jak to mohlo být, kdyby se John dozvěděl pravdu o Sherlockovi už o rok dříve. Jak na takové zjištění zareaguje? S jakou nabídkou za ním přijde Mycroft? A kde vlastně je právě teď Sherlock Holmes?

Poděkování: Děkuji, Miamam, strážkyně citadely JL+ 😉 Za ten nespočet mailů, které jsme si vyměnily, když se příběh ladil k dokonalosti. Za opravu všech těch chybek, které se mi tam vloudily. Za tvou upřímnou a velice trefnou zpětnou vazbu. Za neuvěřitelnou podporu, díky které jsem každé další kolo úprav dělala s chutí (odvracena_strana_mince_beta_final_beta_finalfinal.doc). Prostě… děkuji 🙂

Ygritte

 

Kapitola 1 – Vzpomínky na minulost

 

 

„Tak,“ začal John, ale okamžitě si uvědomil, že nemá nejmenší ponětí, jak pokračovat.

 

Zběsile pátral v paměti po nějakém vhodném námětu k nezávaznému rozhovoru, ale všechny jeho myšlenky se neustále točily kolem toho samého. Naneštěstí zrovna tohle téma bylo zároveň to jediné, které právě teď probírat nechtěl.

 

„Tak,“ zopakovala po něm Molly. Její oči nervózně zatěkaly po interiéru kavárny, jako by doufala, že tam najde vhodná slova.

 

Marně.

 

„Promiň,“ pokrčil nakonec omluvně rameny. „Vlastně vůbec netuším, o čem mluvit. Vím, že jsme se v poslední době moc nevídali, já jen… Prostě jsem dneska nechtěl…“ Zavrtěl hlavou. Ne, že by nevěděl, jak větu dokončit. Jen si to prostě nehodlal přiznat nahlas.

 

„Být sám?“ dořekla za něj a v její tváři se smísila lítost se soucitem. Z nějakého důvodu ho to přinutilo cítit se ještě hůř.

 

„Jo, nejspíš. Tak nějak,“ odvětil naoko lhostejně a raději rychle usrkl ze své kávy.

 

Molly ho přejela zkoumavým pohledem. Jejich oči se střetly a on poznal, že jeho ubohé herecké schopnosti ji nepřesvědčily ani náhodou.

 

„Chceš o něm mluvit?“ zeptala se nakonec.

 

Zavřel oči a zhluboka se nadechl, aby potlačil bolestivé bodnutí u srdce. „Já nevím, Molly. Fakt nevím. Nejsem si jistý, jestli to pak bude lepší nebo horší.“

 

Po její tváři se z nějakého důvodu prohnal provinilý výraz, ale rychle zase zmizel a nahradil ho nejistý úsměv. „Johne? Já… Vím, že je to těžké, ale myslím, že by ses tomu neměl vyhýbat. Uleví se ti, když to nebudeš držet v sobě.“

 

Ušklíbl se. „Jo, moje terapeutka to tvrdí taky. Teda ne, že by se mnou měla zrovna moc úspěch. Tohle mluvení o pocitech… Prostě to nejde.“ Zatřásl hlavou. Když přemlouval Molly na kávu, slíbil si, že nebude depresivní společník. Nechtěl, aby litovala toho, že souhlasila. I když to bylo těžké, obzvlášť dnes…

 

Naklonila se k němu přes stůl a pohladila ho po předloktí. „Ale tohle je jiné. Mě znáš. A já na rozdíl od tvojí terapeutky znám… chci říct, znala jsem Sherlocka. A mrzí mě, když tě vidím takhle. Hrozně, hrozně mě to mrzí. Ani nevíš jak,“ zamračila se a vzápětí uhnula pohledem.

 

„Díky, Molly,“ odvětil automaticky. Dívka působila ještě roztěkaněji než obvykle, ale přisuzoval to událostem, které jejich schůzce předcházely.

 

Náhle jako by ji něco napadlo. Přetočila svůj obličej zpátky na něj a její hnědé oči ožily. „Johne? A co kdybys mi prostě vyprávěl o nějakém případu, který jste spolu řešili? Totiž,“ pokrčila rameny, „vždycky, když o nich mluvíš, vypadáš… šťastnější.“

 

Zamrkal. „Ty chceš, abych ti vyprávěl o případech?“ zeptal se překvapeně.

 

Polekaně se na něj podívala. „Já jen, myslela jsem – pitomý nápad. Omlouvám se, jestli…“

 

„Ne! Ne, to je v pořádku,“ ujistil ji. „Takže nějaký případ.“

 

Zamyšleně pohlédl z okna kavárny. Byl deštivý den, tak typický pro Londýn, a ponuré počasí jako by kopírovalo jeho současou náladu. Měla pravdu. Rád vzpomínal na dobrodružství, která s Sherlockem prožili. Cítil, že tím tak nějak vzdává čest jeho památce.

 

„Co třeba ten o Irene Adlerové?“ zeptal se s pohledem stále upřeným na ulici.

 

„O Adlerové?“ ozvalo se dychtivě.

 

V duchu se pousmál. Tušil, že by u ní tahle volba mohla mít úspěch. Vždyť Molly byla do Sherlocka beznadějně zamilovaná celé dlouhé roky, i když on její zájem nikdy neopětoval. A právě Johnovy blogové příspěvky týkající se případu Irene Adlerové byly jediným náznakem, že by Sherlock Holmes mohl projevit romantické city k nějaké skutečné osobě.

 

Bohužel, příběh Adlerové nakonec nemohl uveřejnit. Natolik se dotýkal národní bezpečnosti (a jejího narušení), že zcela výjimečně souhlasil s Mycroftem a nechal historku u ledu. Předpokládal však, že Molly i tak stihla ledasco pochytit. Vždyť tehdy se kolem nich motala v jednom kuse, a oni si před ní nikdy nedávali moc pozor na pusu.

 

Tehdy. Při té myšlence ho bodlo u srdce. Zdálo se to tak dávno, co s Sherlockem běhali po Londýně a chytali masové vrahy.

 

„Chtěl jsem ten případ nazvat Skandál v Belgravii,” řekl spíš pro sebe a zamyšleně pozoroval kapky, jak stékají po skle a zanechávají za sebou mokrou stopu. Tenké potůčky, které se spojují v řeky.

 

Přinutil se obrátit pohled zpátky k ní a pokusil se vykouzlit na své tváři úsměv. „Dobře. Povyprávím ti o případu Adlerové. Hm… Co o něm vlastně víš?”

 

Molly zasvítily oči. „Vlastně docela dost. Rozpovídal ses o něm loni o Vánocích, pamatuješ?”

 

Zarazil se. „No, uhm…”

 

Nervózně se zasmála. „No, trochu ses opil, takže ti to asi vypadlo. Bylo to na Štědrý den. Lestrade zrovna vzpomínal na předchozí Vánoce, jak jsme museli odejít do márnice identifikovat její tělo… které nakonec vlastně nebylo její. A ty ses toho chytil a začal jsi vyprávět, ale vlastně to moc nedávalo smysl,” zachichotala se.

 

Vzpomněl si. Ano, tehdy to trochu přehnal s tou domácí pálenkou, kterou dotáhl Lestrade. Bylo to u Molly doma a on přijal pozvání především proto, že nechtěl být na Vánoce sám. Následná kocovina byla jedna z nejhorších, jaké za svůj život zažil.

 

„Ah, no jasně. A co všechno o tom teda víš? Totiž, vážně si to z toho večera moc nepamatuju,” pokrčil omluvně rameny.

 

Odkašlala si. „Uhm, říkal jsi, že Adlerová byla něco jako… domina.”

 

„Ne něco jako. Byla domina. Velmi exkluzivní domina.”

 

Molly se při těch slovech roztomile zapýřila. „Ach… No, říkal jsi, že jste se o ní dozvěděli od Mycrofta. Že měla inkriminující fotografie někoho z královské rodiny, ale vlastně za ně nic nepožadovala. Taky jsi říkal, že ve skutečnosti na sebe chtěla jen upoutat Sherlockovu pozornost, aby pro ni vyluštil nějaký tajný kód, který získala od kohosi z vlády. A že měla mobil, do něhož si ukládala spoustu citlivých informací, které by položily Anglii na kolena, kdyby se dostaly ven.”

 

„Tak nějak, jo.”

 

Polkla. „Poslala ho Sherlockovi těsně předtím, než zemřela – tím myslím, než naoko zemřela – a on se ho snažil odemknout. To vím, protože ho tehdy vzal do laboratoře pod rentgen. Byly v něm výbušniny, takže se nedal otevřít násilím. A Sherlock pořád nemohl přijít na ten kód.”

 

„Jo, byl z toho pěkně v prdeli,” zasmál se při té vzpomínce.

 

„Pak se ukázalo, že je vlastně živá,” pokračovala, „a setkala se s tebou. A pár měsíců poté se prý zničehonic zjevila u vás doma, ukázala Sherlockovi ten kód a on ho pro ni vyřešil, což ale nějak ohrozilo národní bezpečnost. Říkal jsi, že to celé byla z její strany léčka, že to všechno hrála proto, aby jí Sherlock uvěřil. Aby se do ní… zamiloval.” Poslední slovo zašeptala a upřela pohled na Johna.

 

Odfrkl si. „Kristepane, asi bych neměl tolik pít. Neumím pak udržet jazyk za zuby… No a – prozradil jsem taky, jak to skončilo?”

 

Přikývla tak prudce, až se jí rozhoupal cop. „Říkal jsi, že pak Mycrofta vydírala dalšími informacemi, které měla v tom mobilu. Ale Sherlock nakonec rozlouskl to heslo. Prý to bylo jeho jméno,” hleděla na něj s očekáváním.

 

„No, to vypadá, že ten příběh docela znáš, ne?”

 

Vykulila na něj oči. „No jo, ale… jak to vlastně mezi nimi bylo? Totiž, vážně do něj byla zamilovaná? A on… Říkal jsi, že mu psala jednu esemesku za druhou, a taky si pamatuju, že měl jako upozornění na její zprávy nastavený takové zavzdychání…” odmlčela se a uhnula pohledem.

 

„Ježíši, no jasně, to bylo vážně otravné,” vzpomněl si.

 

Molly nereagovala. Vypadalo to, že čeká, až odpoví na její otázky.

 

Pozorně si ji prohlédl a zamyslel se. Tahle verze byla… Vlastně to nebyla lež, jen tehdy nejspíš pár zákulisních údajů z příběhu vynechal. A měl pro to dobré důvody. Jenže…

 

Jenže Molly si možná zasloužila znát celý příběh. Mohlo by ji to svým způsobem uklidnit. Navíc ho vážně vždycky mrzelo, že zrovna tenhle případ, jeden z nejzajímavějších, jaký kdy řešili, nikdy nemohl dát na svůj blog.

 

Uvelebil se na své židli a po tváři se mu poprvé za celou dobu rozšířil opravdový úsměv. „Fajn, Molly. Povyprávím ti o Skandálu v Belgravii.”

 

Dívka se předklonila a málem si rozlila kávu. Oči měla rozšířené, ústa pootevřená a doslova mu visela na rtech. Dokonalý posluchač.

 

Nadechl se. „Takže… Byli jsme tehdy Mycroftem požádáni, abychom získali zpět ty inkriminující fotografie, ale trochu se to celé postupně zamotávalo. Vzhledem k tomu, že začátek příběhu znáš dobře, přejdu rovnou k té zajímavější části. Tedy, zajímavější pro tebe, co tak soudím….”

 

 

 

18. prosince

 

John měl za sebou náročnou noc. Musel se postarat o Sherlocka, kterého Adlerová den předtím ve svém domě zdrogovala bůhví čím, aby vzápětí i se svým mobilem uprchla. Protože o něj měl starost, rozhodl se zůstat na hlídce v křesle před jeho pokojem. Jeho spolubydlící potřeboval, aby na něj někdo dohlédl, obzvlášť poté, co ho ve svém omámeném stavu vyburcoval kvůli absurdní představě, že Ta Žena byla u něj v pokoji.

 

Ráno se vzbudil ve své ložnici a matně si vzpomněl, že se někdy k ránu rozhodl přesunout z křesla do pohodlné postele, když po pár hodinách nerušeného spánku usoudil, že Sherlock už nic vyvádět nebude. Podíval se na hodinky; bylo už dalece po deváté. Se zaklením vyskočil z postele, převlékl se a zamířil dolů, aby zkontroloval pacienta.

 

Už cestou po schodišti zaslechl, jak Sherlock s někým mluví, a když se do cizího hlasu zaposlouchal, došlo mu také, kdo je ten druhý. Tiše zamručel. Necítil se ještě dost probraný na to, aby čelil Mycroftovi.

 

„Brýtro,” pozdravil bratry Holmese a snažil se nebrat si osobně, jak při jeho příchodu oba jako na povel zmlkli.

 

„Dobré ráno, Johne,” pozdravil ho Mycroft.

 

Popadl v kuchyni něco k snědku, nalil si čaj a usadil se ke stolu. Uvědomoval si, že je nejspíš vyrušil z nějaké debaty, ale koneckonců to byl i jeho byt. Měl právo nasnídat ve svém vlastním obýváku.

 

„Ty fotografie jsou v naprostém bezpečí,” poznamenal Sherlock.

 

Aha. Zřejmě se probíraly události předchozího dne.

 

„V rukách prostitutky na útěku,” odfrkl si Mycroft.

 

John je přestal poslouchat a začetl se do novin, které ležely před ním. Nevypadalo to, že by se v nich psalo o včerejších událostech, o což se asi postaral Mycroft. Střelbu na ulici, kterou předvedl Sherlock se záměrem přivolat policii, by si jinak denní tisk nenechal ujít za žádných okolností.

 

„..nechte ji být. Zacházejte s ní jako se šlechtičnou,” zaslechl Sherlocka.

 

„Ale ne tak, jak to dělá ona,” neodpustil si. Mycroft po něm okamžitě hodil jeden ze svých opovržlivých pohledů.

 

Najednou se místností rozlehlo cosi, co znělo jako ženský vzdech. Nejen, že to bylo naprosto nečekané, ale Johnovi se zároveň vybavilo, že na chlup stejný zvuk zaslechl někdy velice nedávno. Ale kdy?

 

„Co to?” požádal o vysvětlení.

 

Sherlockův pohled sklouzl na mobil. „Můj,” prohlásil a vstal, aby si přečetl zprávu.

 

„A co ten zvuk?” zamračil se. Kde to jen krucinál slyšel?

 

No jistě! Včera v noci, když ještě pospával v křesle. Ten zvuk se mu dostal do snu, který byl vzápětí přerušen Sherlockovým voláním z ložnice.

 

„Věděl jsi, že po ní šli i jiní lidé, Mycrofte, než jsi nás tam poslal? Zabijáci ze CIA, bych tak hádal,” pokračoval Sherlock v rozhovoru, aniž by se obtěžoval Johnovi odpovědět na otázku.

 

„Jo, fakt díky za to,” dovolil si poznamenat.

 

Rozhovor plynul dál, ale John se na něj přestal soustředit. Ten zvuk mu vrtal hlavou… Určitě to musela udělat Adlerová, ale kdy? Vždyť Sherlock ten mobil nechal v kapse kabátu, který měla ta ženská na sobě, když utekla. Jak ho tedy získal zpátky?

 

Napadla ho jediná logická odpověď. Sherlock mu včera v noci nelhal, když říkal, že u něj v pokoji Adlerová byla. A z nějakého důvodu mu jako upozornění na zprávy nastavila svůj vzdech. Vůbec ale nechápal, o co tady vlastně šlo. Ten případ byl čím dál zamotanější.

 

Najednou Sherlockův mobil zavzdychal znovu.

 

Mycroft právě v tu chvíli začal s někým hovořit po telefonu a on konečně dostal prostor k otázkám.

 

„Proč tam máš ten zvuk?”

 

„Jaký zvuk?”

 

„Ten zvuk.”

 

„Upozornění, že mám zprávu.”

 

„Normálně ti tohle nedělá.” Ale no tak, Sherlocku…

 

„No, někdo se k tomu telefonu dostal a zřejmě z legrace mě chtěl upozornit na své zprávy,” odvětil Sherlock s očima upřenýma do novin.

 

„Mhm. Takže kdykoliv ti pošle…” vtom byl přerušen demonstrací svých slov, když se ozvalo další zasténání.

 

„Bude to tak,” potvrdil mu Sherlock stroze. Nezdálo se, že by to s ním hodlal rozebírat.

 

Chvíli oba mlčeli a předstírali, že čtou noviny.

 

„Mě by zajímalo, kdo se ti dostal k telefonu. Byl přece v kabátě,” přitlačil John.

 

„Dedukuj si dle libosti,” odbyl ho a schoval se za noviny.

 

„Já nejsem blbej.”

 

„Na to jsi přišel jak?”

 

Jejich rozhovor byl naštěstí přerušen, když Mycroft dotelefonoval a Sherlockova pozornost se přesunula zpět na něj.

 

Vstal ze židle a přistoupil ke svému bratrovi. „Co má kromě těch fotek? Irene Adlerová. Američané by se o ni nezajímali pro pár kompromitujících fotografií.” Zúžil oči a zamračil se. „Má toho víc. Mnohem víc.” Přistoupil ke svému bratrovi tak blízko, že se skoro dotýkali nosem. „Zřejmě to bude něco velkého.” Poslední větu téměř zašeptal.

 

„Irene Adlerová tě nemusí víc zajímat. Od teď se od toho drž stranou,” odpověděl tiše, ale důrazně Mycroft.

 

John je zpovzdálí sledoval. Vzájemně se měřili očima a vypadalo to, že mezi nimi probíhá nějaká mlčenlivá komunikace.

 

„Ano, Sherlocku,” usmál se Mycroft tím svým neupřímným úsměvem. „Musíš.” Navzdory výrazu v jeho obličeji to vyznělo velice výhružně.

 

Sherlock si znechuceně odfrkl a odstoupil od něj. Konverzace zjevně skončila.

 

Mycroft se s nimi urychleně rozloučil a bez dalších průtahů je opustil. Osaměli v obýváku.

 

„Takže?” zeptal se John, když to vypadalo, že se jeho spolubydlící nemá k žádnému komentáři.

 

Sherlock se zhluboka nadechl a vypadalo to, že mu v mysli probíhá zuřivá bitva.

 

„Neměl bych ti to říkat. Mycroft se před chvílí vyjádřil dost jasně,” prohlásil a znovu otevřel noviny. V očích mu však zajiskřilo.

 

Když šlo o porušování zákazů jeho bratra, dalo se spolehnout, že toho využije při každé příležitosti. John věděl, že musí být trpělivý. Pustil se do zbytků své snídaně a po očku sledoval svého spolubydlícího, jak bez zájmu listuje novinami, aby je po chvíli ledabyle složil a hodil na stůl. Když na sobě ucítil Sherlockův pohled, zachvěl se v očekávání.

 

„Samozřejmě, že je toho víc než nějaké hloupé fotografie,” rozhovořil se. „S Mycroftem jsme to probírali skoro hodinu, než ses vzbudil. Říkal jsem mu, že nemá cenu to před tebou tajit, ale podle jeho posledních slov mi došlo, že tě do toho nehodlá zasvětit. Vládní záležitosti. Je v tom, jako vždy, přehnaně opatrný.”

 

Odmlčel se a John čekal. Sherlock měl zálibu v dramatických pauzách a jemu bylo jasné, že mu musí dát prostor, pokud se chce dozvědět víc.

 

Po potřebné odmlce se Sherlock nadechl a začal rázovat po místnosti. „Irene Adlerová se dostala k informacím, které by ve špatných rukou mohly ohrozit jisté aktivity britské a americké vlády. Detaily mi odmítl sdělit,” zamračil se. „Jak se k nim dostala, to si určitě umíš odvodit sám,” poznamenal a podíval se na Johna.

 

„Mycroft mi to nejdřív nechtěl prozradit, ale zatlačil jsem na něj. Myslím, že měl trochu špatné svědomí kvůli tomu, že jsme tam oba málem přišli o život.”

 

„No, to by měl. Takže? O co teda jde?”

 

„K Adlerové se dostala jistá kódovaná zpráva. Došlo jí, že jde o něco velice cenného, ale nemá ponětí, čeho se vzkaz týká. Nejspíš ji nedokázala rozluštit – Mycroft říkal, že by se o tom okamžitě dozvěděli. Myslí si, že Adlerová by dokonce mohla spolupracovat s někým, kdo by s takovou informací v rukou mohl způsobit velké problémy.”

 

„Moriarty?”

 

„Ta možnost se nabízí, ano.”

 

„A Adlerová potřebuje někoho, kdo jí ten kód rozluští,” zauvažoval John. „Tebe.”

 

„Vypadá to tak.”

 

„Takže ty kompromitující fotografie byla jen zástěrka, aby na sebe upozornila. Věděla, že se to dostane k Mycroftovi a potažmo k tobě,” napadlo ho.

 

Na Sherlockově tváři se objevil výraz lehkého překvapení. „Možná, že přece jen nejsi takový idiot.”

 

Ušklíbl se. Nejspíš by se měl urazit, ale byla to jedna z největších lichotek, kterou kdy od Sherlocka slyšel, takže se rozhodl to nekomentovat.

 

„Došli jsme ke stejnému přesvědčení, já a Mycroft. Bylo mi hned podezřelé, že Adlerová za ty fotografie nic nechce, a jakmile mi Mycroft řekl o kódu, začalo to konečně dávat smysl.”

 

John se uchechtl. „Tak proto tě tak okatě svádí. Chvíli mi jí bylo dokonce líto, vzhledem k tomu, že u tebe nemá šanci. Chci říct, nemá, že ne?”

 

Sherlock místo odpovědi jen protočil oči.

 

„Jasně. Takže? Jaký je teď plán?”

 

„Necháme ji hrát tu její hru. Věří, že zasekla háček. Neustále mi píše. Nejspíš na mě vyzkouší všelijaké finty, abych se…” odkašlal si, „abych se do ní zamiloval.”

 

Ach, tak tohle bude ještě zajímavé.

 

„A čeho chceme dosáhnout my?” zvedl obočí.

 

„Samozřejmě chceme získat ten telefon. Pro vládu to prý může být hotový poklad. A tohle sice nezaznělo nahlas, ale řekl bych, že když se nám podaří získat zpět jisté fotografie, můj bratr si u svého… zaměstnavatele pořádně šplhne.”

 

John se zamračil. „Ale jak se k tomu mobilu chceš dostat? Nemáme ani tušení, kde ho schovává. Nebude ho nosit u sebe. A navíc k němu neznáme heslo.”

 

Najednou se Sherlock zatvářil rozpačitě, což byl výraz, který se na jeho tváři rozhodně neobjevoval často.

 

„Můj drahý bratříček si vymyslel, že bychom ji měli nechat, aby se… zamilovala ona do mě.” Ve chvíli, kdy to dořekl, jeho ruka bezděky zamířila do týla. John věděl, že tohle dělával jen tehdy, když byl nervózní.

 

Ach. Tak tohle bude ještě velmi zajímavé.

 

—

 

Později toho dne ho Sherlock odchytil, jen co dorazil z ordinace domů.

 

„Čaj?” zeptal se ho od laptopu a aniž by čekal na odpověď, odhodil počítač a zamířil do kuchyně.

 

John okamžitě zavětřil. Sherlock sám od sebe neuvařil čaj už… vlastně nejspíš nikdy. Evidentně potřeboval Johna v dobrém rozmaru. Usadil se tedy ke stolu a připravil se na špatné zprávy.

 

„Co mi můžeš říct o zamilovanosti?” zaznělo jen vteřinu poté, co před ním přistál šálek horkého čaje. Jeho oblíbeného, jak zvládl postřehnout podle vůně.

 

„Cože?” vykulil oči a usrkl si. Čaj byl lehce přelouhovaný, ale i tak se jeho chuťové pohárky zachvěly slastí.

 

Sherlock se položil na pohovku. „Na internetu jsem našel neuvěřitelné množství článků na téma, jak přimět ženu se do tebe zamilovat, ale mám pocit, že to byla naprostá ztráta času. Moje oči ještě teď krvácí a mám podezření, že kdybych v tom pokračoval, můj mozek by dobrovolně vytekl ušima ven. Nemůžu uvěřit, že takové hovadiny někdo čte. Lidi jsou snad ještě větší idioti, než jsem si myslel.”

 

John se uchechtl. „To kvůli Adlerové?”

 

„Samozřejmě. Z jakého jiného důvodu bych něco takového podstupoval?”

 

„A ty máš jako pocit, že zrovna já ti o vztazích můžu říct něco užitečného?”

 

Sherlock se zamračil. „Zvážil jsem to a ano. Minimálně máš za sebou nějaké vztahy, takže je pravděpodobné, že se ti v minulosti podařilo dosáhnout toho, aby se ženě spustila odpovídající chemická reakce, která se projevuje jako láska. Navíc jsem přesvědčený, že cokoliv řekneš, nemůže být horší než ty příšerné články.”

 

Zvedl obočí. „Fajn. Fajn, řekni mi, co ses dočetl.”

 

Sherlock se na něj otráveně podíval a hlasitě si povzdechl. „Spousta z těch rad si naprosto protiřečily. Pište jí – nepište jí. Dvořte se – odmítejte ji. Vyprávějte o sobě – naslouchejte. Některé se sice shodovaly, ale nepřišlo mi, že by něco takového na Adlerovou mohlo zabrat.” Jak mluvil, mračil se čím dál víc.

 

John se v duchu pousmál. Neočekával, že se někdy objeví oblast, v níž byly jeho znalosti rozsáhlejší než ty Sherlockovy. Moudře se však rozhodl na tuto skutečnost nepoukazovat.

 

„A u kterých rad se ti nezdálo, že by na ni měly zabírat?” zeptal se zvědavě.

 

Sherlock zavřel oči a začal citovat. „Pozvěte ji na večeři… pomozte jí do kabátu… pošlete jí květiny… Takovéhle pitomosti.”

 

No jo, to znělo jako docela univerzální postup, který na ženy obvykle fungoval.

 

„Proč si myslíš, že jsou špatné?” zeptal se, i když se Sherlockem souhlasil. Na Adlerovou by tahle fádní taktika nejspíš nefungovala. Jeho přítel si na to však bude muset odpovědět sám, aby pochopil proč.

 

Sherlock sevřel prsty do stříšky před svými ústy a zavřel oči, stejně jako to dělával u jakéhokoliv jiného případu. Bylo fascinující sledovat, jak se snaží poskládat všechny získané informace do těch správných vzorců, aby našel odpověď na Johnovu otázku.

 

Konečně otevřel oči. „Myslím, že ona nechce být lovená. Sama chce lovit. Baví ji to.”

 

John se usmál. „Jo, taky bych řekl. Vlastně si myslím, že vy dva toho máte hodně společného.”

 

Sherlock zvedl obočí. „Proč myslíš?”

 

„Vždyť jsi to sám uhodl. Baví ji lov. Ráda má věci ve svých rukou. A stejně jako ty si užívá balancování na hraně.”

 

Sherlock přivřel oči a pomalu přikývl. „Takže nevykazuje typické povahové vlastnosti většiny žen. Jenže co na ni bude platit?”

 

John naklonil hlavu na stranu. Tenhle rozhovor ho bavil čím dál víc. „Jak jsem říkal, máte hodně společného. Co třeba platí na tebe, Sherlocku?” zvedl obočí.

 

„Na mě?” zachmuřil se. „Ale Johne. Už dávno víš, že jsem ženatý se svou prací. Nemám žádné zkušenosti, co se týče romantických vztahů.”

 

„Takže jsi nikdy nebyl zamilovaný?” zeptal se spíš pro jistotu.

 

Odfrkl si. „Víš, co si o takových věcech myslím.”

 

„Jasně, city jsou pro hlupáky,” protočil oči a rozhodl se k tomu víc nevyjadřovat. „Podívej, Adlerová očividně funguje na podobných principech jako ty, takže je teď důležité zjistit, co by u tebe – alespoň hypoteticky – probudilo zájem o nějakého člověka.“

 

Sherlock se zamračil a nadechl se k odpovědi, ale John ho předběhl.

 

„Ne v romantickém smyslu, ale prostě obecně. Čím u tebe třeba vzbudil zájem Moriarty? Proč ses s ním chtěl setkat u bazénu, i když jsi věděl, že je to nebezpečné?”

 

„Moriarty…” zamyslel se. „Dával mi k řešení případy, které byly náročné. Promyšlené. Nevěděl jsem, kdo za tím je. O co mu jde. Chtěl jsem to rozlousknout za každou cenu. Chtěl jsem ho porazit.” Zavřel oči a ponořil se do své mysli. „Sám. Svou inteligencí. Hra. Adrenalin. Touha zvítězit…”

 

Najednou se Sherlock doširoka usmál. „Mám to Johne.”

 

John v otázce zvedl obočí.

 

„Odpověď je výzva.”

 

Uznale se pousmál.

 

Právě o tohle šlo a John to celou dobu věděl, ale bylo důležité, aby jeho přítel skutečně pochopil, jaké motivy jsou za tím vším. Aby se dokázal vžít do situace.

 

„Skvěle. No, myslím, že Irene Adlerová bude nastavená podobně,” vysvětlil mu. „Vzhledem k jejímu… zaměstnání se jí určitě spousta mužů – a nejspíš i žen – čas od času začne dvořit, ale to jí nejspíš nijak neimponuje. Jak jsi sám řekl, ona nechce být lovená, ona chce lovit.”

 

„Ale co z toho v praxi vyplývá pro mě?” zamračil se Sherlock. Evidentně ho rozčilovalo, že se objevil případ, v němž musí žádat o radu on.

 

John přemýšlel, že by ho ještě chvíli nechal dedukovat, ale nakonec se nad ním slitoval.

 

„Ty její neustálé esemesky… Tipuju, žes jí ani na jednu z nich neodpověděl, protože jsi neměl tušení, co napsat,” řekl.

 

Sherlock váhavě přikývl.

 

„Kolik jich zatím bylo?” zeptal se.

 

„Jedenáct,” dostalo se mu pohotové odpovědi.

 

„A čeho se týkají?”

 

Sherlock pokrčil rameny. „Nic zajímavého. ‚Dobré ráno.‘ ‚V těch novinách vám to slušelo.‘ ‚Dobrou chuť‘ – evidentně mě sleduje. ‚Pojďme na večeři‘ – tohle mi napsala už několikrát. Jak říkám, nic zajímavého.”

 

„Perfektní. Snaží se tě svést, takže se hned tak nevzdá. Takže se pro ni musíš stát výzvou.” Zamyslel se. „Nesmí dostat nic zadarmo. Moje rada zní – napínej ji. Neodpovídej nebo odpovídej záporně. Tvař se nedostupně.”

 

„To nebude těžké,” trhl Sherlock rameny.

 

John se spokojeně usmál. Hřálo ho vědomí, že mohl taky jednou přispět k případu něčím víc než jen postáváním okolo a podáváním mobilu.

 

„Johne? Znamená to, že těch pět hodin strávených vymýváním mozku u internetových diskuzí byl promarněný čas?”

 

—

 

30. prosince

 

John sledoval Sherlocka, jak s neobvyklou razancí a bez jakéhokoliv zjevného řádu bodá děsivě velkou jehlou do prstů lidské ruky. Včera, když tuhle konkrétní část těla objevil v jejich lednici hned vedle másla, vrtalo mu hlavou, co s ní jeho spolubydlící zamýšlí. V tuhle chvíli by byl nejraději, kdyby se to nedozvěděl. Nebo to alespoň nemusel vidět na vlastní oči.

 

Sherlock byl na tom čím dál hůř a on musel uznat, že se mu tentokrát ani moc nediví. Od Vánoc to šlo s případem Adlerové od desíti k pěti.

 

A Štědrý den…  no tak tohle byl vážně společenský propadák. Nejdřív Sherlock tak příšerně a přede všemi ztrapnil Molly, protože si evidentně až doteď nevšiml, že je do něj celá blázen. Jak mu to nemohlo dojít, to bylo pro Johna naprostou záhadou. Jeho slepota, co se týkalo citů, byla obdivuhodná.

 

A pak přišla zpráva, která jim totálně nabourala jejich vánoční program.

 

John je celou dobu poctivě počítal a šlo o 57. esemesku, kterou Adlerová Sherlockovi poslala. Neuvěřitelné, jakou měla ta ženská výdrž, vzhledem k tomu, že na ně Sherlock vůbec nereagoval.

 

Chvíli po přijetí té zprávy Sherlock beze slova opustil byt a o hodinu později Johnovi zavolal Mycroft z márnice, že Irene Adlerová byla nalezena mrtvá. Sám Sherlock prý provedl identifikaci těla, takže se to dalo považovat za definitivní.

 

Jenomže to vůbec nedávalo smysl.

 

Že by se pletli? Něco se pokazilo a najednou bylo potřeba Adlerovou umlčet? Nejdivnější na tom bylo, že Sherlockovi předtím poslala svůj mobil, ten, který byl uložený v trezoru. Ten, který celou dobu chtěli. Ale proč by to posílala jemu, pokud věděla, že ji chce někdo zabít? Přestala věřit svým lidem a chtěla, aby se její informace nedostaly do špatných rukou?

 

Jenže telefon byl zamčený a Sherlock naprosto netušil, jaké heslo ho odemkne. A měl na to jen čtyři pokusy.

 

Geniální detektiv vypadal, že je v koncích. Do toho případu dal vážně hodně. Vždyť dokonce zkoumal principy lidské lásky, což bylo něco, o co se Sherlock zřejmě nikdy dřív nepokoušel. Nutno dodat, že metoda ignorování jakékoliv snahy o komunikaci dosud se ukázala být docela účinná.

 

Sherlock si myslel, že bude mít možnost dozvědět se o ní něco víc, než se mu do rukou dostane možná nejcennější telefon v zemi. Už předem bylo jasné, že k němu bude potřeba znát heslo.

 

Celý jejich plán se zhroutil a jeho přítel to nezvládal právě dobře.

 

—

 

Když John další den přišel domů z obchodu, hrál Sherlock na housle jakousi tklivou melodii. Hodil nákup do kuchyně a vrátil se.

 

„Skládáš?” zeptal se zvědavě.

 

„Tříbí to mysl,” odvětil stroze Sherlock a znovu začal hrát.

 

„O čem přemýšlíš?”

 

Náhle Sherlock odhodil housle a prudce se otočil s prstem namířeným na Johnův laptop.“Počítadlo na tvém blogu je pořád zaseknuté na 1895.”

 

„Ano. Nefunguje. Nejde to spravit.”

 

„Nefunguje. Nebo ho hackli a je to vzkaz.”

 

Popadl do ruky mobil a zkusmo naťukal kód. Ozval se nepříjemný zamítavý tón.

 

Naštvaně ho zaklapl. „Nefunguje.”

 

Bytem se znovu rozlehly tóny jeho nové skladby, ale tentokrát zněly mnohem podrážděněji.

 

John usoudil, že tady teď nebude nic platný a rozhodl se jít na procházku. Potřeboval si trochu pročistit hlavu. Jeho plány však byly zmařené v momentě, kdy byl pozván do vyjížďky v černém autě. Už zase.

 

Pomyslel si, že Mycroft by s tím svým komplexem moci vážně měl něco dělat.

 

—

 

„Píše tklivou hudbu. Nic nejí. Skoro… nemluví, jen opravuje chyby v televizi,” začal, sotva vešel do prázdné haly vybydlené budovy, do které ho asistentka přivedla.

 

Prostředí bylo přesně v Mycroftově obvyklém stylu. Zvědavě se rozhlédl kolem sebe a čekal, odkud se muž objeví. Najednou z opačné strany, než kam se právě díval, uslyšel klapání bot. Ale neznělo to jako mužské kroky, došlo mu náhle, tohle byl spíš zvuk… Prudce se otočil.

 

Jeho zrak padl na tu nejméně pravděpodobnou osobu, kterou by tady teď čekal. Na osobu, která měla být mrtvá. Halou sebejistě kráčela, docela živá, Ta Žena.

 

„Zdravím, doktore Watsone.”

 

Strnul. Co se to tu kurva dělo?

 

Kolečka v jeho mozku zběsile šrotovala. Ona svou smrt jen předstírala. Netušil jak se jí to povedlo, když ji byl v márnici identifikovat sám Sherlock, ale nějak to zvládla. Ta ženská byla vážně dobrá.

 

Ať už se tu dělo cokoliv, on jim to teď nesměl pokazit.

 

„Řekněte mu, že žijete.”

 

„Šel by po mně,” odvětila.

 

„Půjde, když to neuděláte.”

 

Změřila si ho pohledem. „Já vám věřím.”

 

Zamračil se. „Byla jste mrtvá. Na pitevním stole. Byla jste to vy.” Vždyť to potvrdil dokonce i Sherlock.

 

„Testy DNA jsou tak dobré, jak dobré jsou záznamy,” odvětila, jako by se bavili o tom, že zfalšovala průkazku do knihovny.

 

„Znala jste někoho z archivu,” odhadl.

 

„Vím, co má rád. A potřebovala jsem zmizet.”

 

Ty strohé věty, lhostejný výraz ve tváři, každé její gesto, to všechno na něj působilo jaksi neskutečně. Falešně. Jako by roli Té Ženy jen hrála, ale hrála ji už tak dlouho, že nejspíš sama zapomněla, kde Ta Žena končí a kde začíná opravdová Irene Adlerová.

 

Vážně měli se Sherlockem hodně společného.

 

„Tak jak to, že já vás vidím a přitom nechci?”

 

„Udělala jsem chybu. Něco jsem Sherlockovi poslala a teď to potřebuji zpátky. A vy mi pomůžete.”

 

Tak to určitě, zamračil se v duchu.

 

„Ne.”

 

„Pro vaši bezpečnost,” obdařila ho neupřímným úsměvem.

 

„Tohle taky.” odbyl ji. „Řekněte mu, že žijete.”

 

Neměl na uvažování o strategii zrovna moc času, ale došel k rozhodnutí, že je nejspíš potřeba trochu ji popostrčit. Možná ji Sherlock ignoroval už příliš dlouho a ona ztratila naději, že o ni jeví jakýkoliv zájem. A to by přece nechtěli.

 

„Nemůžu,” zakoulela na něj těma svýma podmanivýma očima.

 

„Fajn. Tak to udělám já. A stejně vám nepomůžu,” odsekl a otočil se k odchodu.

 

Doufal, že jeho odhad byl správný a že ho nenechá odejít jen tak. A taky, že ne.

 

„Co mám říct?” vykřikla za ním.

 

Zastavil se, v duchu se zaradoval a znovu se otočil k ní. „Co obvykle říkáte. Přece jste mu psala, a dost.” Konkrétně 57 esemesek.

 

„Samé běžné věci,” odvětila a vytáhla svůj telefon.

 

„V tomhle případu není běžného nic.”

 

Dlouze si jej přeměřila pohledem. Pak přesunula svou pozornost na mobil a znovu promluvila. „Dobré ráno…” začala citovat zprávy z mobilu. „’Líbí se mi váš klobouk’… ‚Jsem smutná, pojďme na večeři’… ‚Vypadáte tak sexy, pojďme na večeři’… ‚Nemám hlad. Pojďme na večeři.’”

 

Když dočetla, zvedla oči k Johnovi a v její tváři se nedalo nic vyčíst.

 

„Vy jste… flirtovala… s Sherlockem Holmesem?” vytřeštil oči a napadlo ho, že možná přece jen není v herectví zase tak špatný.

 

„Psala jsem mu. Neodpověděl,” zamračila se a poprvé za celý tenhle rozhovor se v jejím obličeji odrážela nějaká emoce. Vypadalo to jako zklamání.

 

Potlačil svou radost nad jejich úspěchem a zamyslel se. „Sherlock vždycky odpovídá, vlastně na všechno. Je v tom doslova mistr. Sherlock přežije i Boha, aby mohl mít poslední slovo.”

 

„Takže jsem výjimečná?” pokusila se o lhostejnost, ale její oči ji zradily.

 

„To nevím, možná.”

 

„Žárlíte?” zvedla obočí.

 

Kristepane, už je to tu zase. „Nejsme pár,” odsekl.

 

„Ale jste,” odvětila, ale než stihl zareagovat, pokračovala. „Tak. ‚Nejsem mrtvá. Pojďme na večeři,’” vzhlédla od mobilu, na kterém předtím vyťukala řečenou zprávu a demonstrativně klikla na tlačítko Odeslat.

 

Chvíli bylo ticho. John pocítil potřebu pro jistotu jí jasně vysvětlit, jak se věci mají. „Jak je to se Sherlockem Homesem, to opravdu nevím.” Fajn, tady trochu lhal. „Ale jen tak na okraj – já gay nejsem. Ženy mě… rozhodně přitahují.” Tohle byla na druhou stranu stoprocentní pravda.

 

„Stejně, jako mě,” neodpustila si Adlerová.

 

Jejich rozhovor byl náhle přerušen nepřeslechnutelným vzdechem, který se ozval někde z hlubin budovy.

 

John se tím směrem šokovaně otočil. On tam byl? Celou tu dobu?

 

Tichem, které nastalo, se vzápětí ozvaly spěšné kroky, které se postupně vzdalovaly. Sherlock odcházel. John seč chystal vykročit za ním, ale Adlerová pozvedla ruku, aby ho zastavila.

 

„To není dobrý nápad. Co myslíte?“

 

—

 

Po nepříjemné anabázi s dalšími chlápky ze CIA, kteří je po tom podivném setkání s Adlerovou navštívili v jejich bytě na Baker Street, ohrozili paní Hudsonovou a snažili se získat telefon do svých rukou, konečně dostali možnost si promluvit.

 

„Takže? Jaký z toho máme pocit?” zeptal se zvědavě Sherlocka na čerstvé zjištění, že Irene Adlerová je stále naživu.

 

„Šťastný Nový rok,” zazněla neurčitá odpověď a bytem se znovu rozlehly tóny houslí.

 

„Sherlocku, počkej. Byl jsi tam celou dobu? Slyšel jsi náš rozhovor?”

 

Housle utichly. „Zvládl jsi to překvapivě dobře, Johne. Naše malá hra pokračuje. Právě teď by si měla číst mou první zprávu pro ni.”

 

„A? Cos jí napsal?”

 

„Jak jsem řekl. Šťastný Nový rok.”

 

—

 

10. dubna (o několik měsíců později)

 

„Johne, máme klienta,” ozvalo se z chodby.

 

Popošel za zdrojem hlasu a pohlédl na Sherlocka, který zíral do svého pokoje.

 

„Ve tvé ložnici?” podivil se a překonal těch pár metrů, které ho dělily od Sherlocka.

 

Nahlédl dovnitř a tam, zbavená svého obvyklého výrazného nalíčení a orámovaná záplavou rozpuštěných kaštanových vlasů, ležela ona. Ta Žena.

 

—

 

John seděl za stolem a nepřestával zírat. Před jeho zrakem se odehrávala nádherná ukázka hereckých výkonů, které by pravděpodobně byly hodné Oskara.

 

Irene Sherlocka nepokrytě sváděla a on reagoval přesně tak, jak bylo pro jeho roli patřičné. S hranou nevšímavostí, pod níž se však pozornému pozorovateli (kterým Irene Adlerová bezpochyby byla) dávalo tušit, že není vůči jejímu flirtování tak docela imunní.

 

Vážně. Oba by to měli zkusit v Hollywoodu.

 

„Hamish,” vyhrkl najednou, když jejich slovní výměna dosáhla maxima.

 

Oba se na něj překvapeně podívali.

 

„John Hamish Watson. Hamish. Až budete vybírat jméno pro dítě.”

 

Sherlock na něj vrhl poněkud vyjevený pohled, ale okamžitě se ovládl a nasadil svou typickou kamennou masku.

 

Naproti tomu Adlerová se vůbec nenechala zaskočit a vrátila se k předchozí debatě. „Znala jsem jednoho na ministerstvu obrany… hm, věděla jsem, co má rád. Jednou z těch věcí bylo předvádění.”

 

Vzala do ruky svůj mobil, který jí před chvílí Sherlock svěřil zpět do péče v naději, že se celý případ někam posune, a něco na něm ležérně naťukala. „Řekl, že tenhle email zachrání svět. Nevěděl o tom, ale ofotila jsem si ho,” přistrčila displej blíž k Sherlockovi.

 

John se zachvěl. Bylo to tady. Právě jim ukázala kód, o němž se před Vánoci zmiňoval Mycroft. Netušil, co má Sherlock v plánu, takže se rozhodl být ve střehu.

 

„Je to dost malé. Přečtete to?” zeptala se.

 

„Ano,” odvětil Sherlock a upřel svůj pohled na obrázek.

 

„Ukázala jsem to těm nejlepším kryptografům, ale nerozluštili ho,” posteskla si.

 

Její obličej se teď nacházel jen kousek od Sherlockova a přibližoval se.

 

„Pane Holmesi? Udělejte na mě dojem,” zašeptala a v dalším okamžiku se její rty dotkly Sherlockovy tváře.

 

John se jen taktak ovládl, aby nezalapal po dechu. Ta žena byla skutečně velmi… rafinovaná.

 

Skoro mohl vidět, jak se kolečka v geniálním mozku jeho přítele rozběhla na plné obrátky. Bez dechu sledoval, jak jeho oči začaly těkat, když se ocitl ve svém vlastním světě písmen a číslic. Trvalo jen několik sekund, než šifru vyluštil. John to poznal podle náhlého rozšíření zorniček.

 

„Je tu možnost chyby, ale jsem si jistý, že tu jde o Boeing 747, který odlétá zítra v 8:30 z Heathrow do Baltimoru. Podle všeho má zachránit svět. Dejte mi chvilku, zatím jsem se případu věnoval osm vteřin.”

 

Nachytal se, že zírá s otevřenou pusou. Opravdu Sherlock právě sdělil Adlerové skutečný význam kódované zprávy? Nezmiňoval se předtím, že by to mohlo zásadně narušit národní bezpečnost?

 

Sherlock začal vysvětlovat, jak na to přišel, a John během jeho projevu usoudil, že jí vážně říká pravdu. Neblafoval, nešlo o žádnou hru z jeho strany. Prostě se… chlubil. Tak jako páv předvádí své peří, Sherlock se chvástal svou genialitou.

 

To bylo… nečekané. Upřímně doufal, že pro to má jeho přítel dobrý důvod.

 

„Nemusíte mi říkat, že je to úžasné, John tuto myšlenku už vyjádřil ve všech variantách,” dodal samolibě a přeměřil ji pohledem.

 

Adlerová na něj svůdně zakývala těma svýma dlouhýma řasama a spokojeně se usmála. „Pomilovala bych vás tady na tom stole a to tak dlouho, až byste dvakrát prosil o milost.”

 

John zamrkal, zatímco Sherlock nehnul ani brvou.

 

„Johne, prosím, podívej se na letové plány,” vyslal k němu rozkaz s očima stále ještě upřenýma do těch jejích.

 

Probral se z transu. „Jo, uhm. Jdu na to. Jo,” zakoktal se.

 

„Nikdy jsem o milost neprosil,” zaslechl Sherlockovu chladnou reakci.

 

„Dvakrát,” zavrněla Adlerová.

 

Pokusil se soustředit na svůj laptop.

 

„Máš pravdu, let 007,” potvrdil zaskočeně a měl pocit, že už vůbec ničemu nerozumí.

 

 

—

 

„Páni, Johne,” hleděla na něj Molly s rozšířenýma očima. „Umíš vážně fantasticky vyprávět, víš to?”

 

Spokojeně se na ni usmál. „Díky. Tak co, je to pro tebe zajímavé? Vlastně se to moc neliší od toho, co už jsi znala, jen…”

 

„Neliší? Právě jsi mi odhalil, že své pobláznění do Irene Sherlock celou tu dobu hrál, tomu říkám naprosto zásadní odhalení!” zakroutila hlavou.

 

„No, říkal jsem si, že tohle je možná právě ta část, která tě bude zajímat nejvíc, nemám pravdu?”

 

Znovu se zapýřila. „Uhm… a jak to bylo pak? Totiž, jak jí to mohl Sherlock jen tak prozradit, když šlo o tak důležitou informaci? Nebo to taky bylo v plánu?” snažila se ho přivést zpátky k vyprávění.

 

Zamračil se. „No, ne tak docela. Sherlock vlastně netušil, jak moc zásadní ta šifra byla, protože mu to Mycroft neřekl. Jeho úkolem bylo v první řadě získat ten telefon a přijít na heslo, takže trochu zariskoval, protože chtěl získat její důvěru. A ukázalo se, že se to nakonec vyplatilo.”

 

„Vážně?” opřela si lokty o stůl a doslova mu visela na rtech.

 

„No jo. Adlerová se podle všeho do Sherlocka nejspíš skutečně zamilovala, vzhledem k tomu, že právě on byl heslem k jejímu mobilu.”

 

„Páni,” zamrkala. „Geniální.”

 

„Jak jinak.”

 

Podívali se na sebe a Johna se náhle zmocnil smutek. Odkašlal si a upil ze svého, dávno již vystydlého kafe. Nechtěl na to myslet. S Molly si přece šel popovídat, aby se trochu rozveselil.

 

„Johne?” zeptala se tiše.

 

Podíval se na ni. Najednou působila nejistě.

 

„Zajímalo by mě… Víš, celé tohle vyprávění – znamená to, že Sherlock opravdu nikdy neprojevil zájem o žádnou ženu?”

 

Usmál se. Byl vděčný za změnu tématu, i když právě tenhle směr…

 

Ale možná, že byl čas konečně vyjít s pravdou ven. Tohle zatím nikomu nesvěřil a ani to neplánoval, ale Molly se dalo věřit. A pokud si to někdo zasloužil vědět, pak to byla ona.

 

„Tohle je trochu složitější, i když… Víš co? Řeknu ti další příběh, který se stal ještě před Adlerovou. Musíš mi ale odpřísáhnout, že to zůstane mezi námi,” podíval se na ni tázavě.

 

Polkla a pokývala hlavou tak prudce, až se jí z copu uvolnil tenký pramínek vlasů.

 

„Tak fajn. Jak bych to…” zamračil se. „Uh, prostě to řeknu. Sherlock rozhodně nebyl panic, jak naznačovala Adlerová.”

 

Pobaveně sledoval, jak se její oči vykulily a ona zalapala po dechu.

 

„Ale…” začala. Nenechal ji však dokončit otázku.

 

„Jo, jedno ale by tam bylo,” zaculil se. Možná i několik. „Začnu pěkně od začátku, hm?”

 

 

 

 

13. září

 

Sherlock Holmes byl sexuálně aktivní.

 

To nečekané zjištění hluboce otřáslo Johnovým světem. Až do dnešního dne totiž ani jednou nezapochyboval, že jeho nejlepší přítel je typický případ asexuála, jako vystřižený z psychologických příruček. Svou teorii stavěl na vlastním pozorování. S tím mužem byl v de facto každodenním kontaktu již téměř rok a nikdy ho neviděl, že by na kohokoliv vrhl jiný pohled než ryze dedukující, ani nebyl svědkem situace, která by značila jakýkoliv fyzický zájem.

 

Přesto ho současná situace nenechávala na pochybách o tom, že i geniální detektivové mají své potřeby. A že k jejich řešení přistupují velice přímočaře.

 

—

 

O třicet minut dříve.

 

Bytem na Baker Street 221B se rozlehl zvuk zvonku. John, který si právě v kuchyni vařil další várku čaje, udělal několik kroků vzad, aby mohl vést bezeslovnou komunikaci se svým spolubydlícím rozvaleným na křesle v jejich obývacím pokoji. Jejich oči se setkaly a on zvedl obočí v otázce. Blížila se devátá hodina večerní a klienti takhle pozdě obvykle nechodili.

 

Sherlock mu odpověděl téměř neznatelným kývnutím, které značilo, že pozdního návštěvníka očekává, načež prudce, skoro by se dalo říct až nedočkavě, odhodil notebook na stůl a vyskočil z gauče.

 

John se nevzrušeně vrátil zpátky ke sporáku s vědomím, že identitu příchozího se jistě každou chvíli dozví. To ještě netušil, že toto zjištění mu posléze málem přivodí infarkt.

 

Z obývacího pokoje k němu doléhaly útržky hovoru, z nichž poznal, že návštěvník je muž a se Sherlockem se nezná – zaslechl, jak se detektiv představuje, Jméno druhého muže mu uniklo, protože konvice s vodou si vybrala právě tento okamžik, aby dosáhla varu a začala hlasitě pískat. Vypnul plyn, zalil si čaj a vydal se se svým tácem do obýváku.

 

První věc, která ho při pohledu na cizího muže postávajícího v jejich obýváku napadla, byla, že ten chlap je neuvěřitelně atraktivní. Jeho tvář, vlasy i tělo byly… jednoduše perfektní. Vypadal, jako by právě vypadl z katalogu spodního prádla.

 

John si ho se zájmem prohlížel. Ne s tamtím druhem zájmu, to ne, z jeho strany šlo spíš o obyčejné chlapské srovnávání. Bohužel byl velmi rychle nucen uznat, že tomuhle nadsamci, alespoň co se týče fenotypu, nesahá ani po kotníky.

 

„Zdravím,” pozdravil s nenápadným otazníkem na konci.

 

Oba muži se na něj otočili. Zatímco nadsamec se jeho směrem široce usmál, Sherlock, který právě naléval whisky z karafy do dvou sklenic, místo toho nakrčil obočí, jako by na Johnovu přítomnost v bytě úplně zapomněl.

 

„Och, jistě,” vzpamatoval se okamžitě. „Toto je John Watson, můj spolubydlící, a toto je…” zarazil se a omluvně se podíval na svou návštěvu.

 

„Matt,” usmál se muž beze stopy podráždění.

 

„Matt,” zopakoval Sherlock a podal muži sklenici s jantarovou tekutinou.

 

„Těší mě,” zamumlal John a protože se nezdálo, že se ho návštěva jakkoliv týká, zamířil i se svým tácem nahoru do svého pokoje.

 

„Johne?” zastavil ho Sherlockův hlas.

 

Otočil se. Že by přece jen byla vyžadována jeho přítomnost?

 

„Nechceš si teď třeba, já nevím, odskočit na večeři nebo tak?” zeptal se ho nečekaně Sherlock.

 

Zamračil se. „Kristepane, vždyť mám angínu, Sherlocku! Výlet do kuchyně pro čaj je maximum, co zvládám,” odsekl naštvaně. Byl nemocný už čtvrtý den, toho si snad jeho vysoce inteligentní spolubydlící mohl všimnout.

 

„Ach ano, jistě,” pokýval Sherlock hlavou a začal si třít rukou zátylek. John zpozorněl.

 

„Hele, jdu teď k sobě do pokoje, kde si zalezu do postele a pokud to nebude nutné, nehodlám z ní v nejbližší době vstávat. Takže si tu prováděj, co chceš, a se mnou si vůbec nedělej starosti.”

 

„Dobře. Myslím, že když nepůjdeš dolů následující řekněme… hodinu, bude to ve všech ohledech nejlepší. Obzvlášť pro tebe.”

 

John pokrčil rameny a zamířil ke svému pokoji. Byl nemocný a unavený a neměl teď sílu řešit, co jeho šílený spolubydlící zase provádí. Navíc ho jímalo neblahé tušení, že ať chce nebo ne, stejně se to dozví.

 

—

 

Záhada byla vyřešena přibližně o dvacet minut později a on, navzdory svému bídnému stavu, skutečně začal zvažovat, že by se oblékl a vyrazil někam na večeři. Nebo na návštěvu k paní Hudsonové.

 

Zamyslel se. Zajít k paní Hudsonové vážně nebyl tak špatný nápad. Nemusel by chodit nikam daleko, nejspíš by ani nebylo nutné převlékat se z pyžama a dostal by výborný čaj a své oblíbené sušenky. Sice mu pokaždé svým povídáním vymluvila díru do hlavy, ale měl pocit, že by to teď byla vítaná změna.

 

V tu chvíli jeho pohled padl na hodiny a on se znovu zachmuřil. Bylo skoro půl desáté a jejich domácí by z takové pozdní návštěvy nejspíš nebyla dvakrát nadšená. Povzdechl si a pokusil se znovu obrátit pozornost ke knize, od jejíž četby byl vyrušen.

 

 

Přes veškerou snahu se však nemohl na čtení soustředit.

 

Ne, když se z Sherlockovy ložnice, která byla přímo pod tou jeho, ozývaly jednoznačné zvuky soulože.

 

John byl danou situací poněkud rozhozený. Ne snad proto, že by sám sebe považoval za útlocitného gentlemana a byl těmi zvuky pohoršen. Vlastně to ani nebylo nijak zvlášť hlasité, žádné přehnané sténání, jak měly v oblibě některé ženy, nic takového. Jen občasné tiché zahekání, které nejspíš ani nepatřilo Sherlockovi, a příležitostné zadunění, když čelo postele narazilo do stěny. Kdyby šlo o jakéhokoliv jiného spolubydlícího, John by se nad ničím z toho ani nepozastavil, ale tohle byl Sherlock Holmes, krucinál. Fakt, že měl sex, byl jaksi… neuvěřitelný.

 

Ale nebylo to jen překvapení, co John cítil. Uvědomil si, že je taky na Sherlocka pořádně naštvaný. Poznali se před více než rokem a postupně se z nich stali nejlepší přátelé, alespoň to si myslel. Nikdy se spolu sice nebavili o vztazích, o ženách (či mužích), ani o sexu, ale John byl vždycky přesvědčený, že tenhle vysoce funkční sociopat, jak sám sebe nazýval, o nic z toho prostě nejeví ani minimální zájem.

 

Dnešní večer ho však vyvedl z omylu a on se cítil podvedený, že mu tato skutečnost byla až dosud zatajena.

 

Najednou ho napadlo, jestli to nemá co dělat s čerstvě odhaleným faktem, že Sherlock podle všeho upřednostňuje muže. Možná se jednoduše styděl za svou orientaci… Hloupost. Sherlock a stydět se? Navíc si přece za tu dobu už musel všimnout, že John není ani trochu homofóbní. Rozhodně by ho kvůli tomu neodsuzoval.

 

Úplně nejvíc ho však štvalo, že se to musel dozvědět zrovna takovýmhle pitomým způsobem.

 

Navíc tomu nerozuměl. Zcela jasně byl Sherlockův společník placený profesionál (a nejspíš dost luxusní, co se dalo soudit podle jeho drahého oblečení a bezchybného vzhledu) a to Johnovi vrtalo hlavou. Sherlock byl na každý pád dost pohledný a charismatický muž a rozhodně neměl zapotřebí si za sex platit. Nedávalo to smysl.

 

Zvuky dole konečně ustaly.

 

John si zhluboka povzdechl a rozhodl se, že tyhle otázky prostě nechá na zítra. Popadl knihu a znovu se do ní ponořil.

 

—

 

Nebylo mu však dopřáno věnovat se četbě moc dlouho, protože po nějakých patnácti minutách se hekání začalo ozývat znovu. Rozhořčeně praštil knihou do peřiny a zapřemýšlel, jestli by to vyřešily špunty do uší. Jenže ty byly v koupelně a po chvíli zvažování John usoudil, že výpravu kamkoliv mimo svou ložnici odmítá riskovat, když hrozí, že by cestou mohl někoho z nich potkat. Už takhle bude mít zítra problém podívat se Sherlockovi do očí.

 

Rezignovaně se zabořil do polštáře a upřel svůj zrak ke stropu. Potřeboval se soustředit na něco, co by mu z hlavy vyhnalo nevítané obrazy jeho nejlepšího přítele v posteli s jiným mužem, ale v současné situaci mu nepřipadalo moc reálné, že by se dokázal oprostit od myšlenek na to, co se děje o patro níž. Stočil tedy svou pozornost k situaci obecně.

 

Dobře. Předstírejme, že je zcela normální, že si Sherlock užívá s nějakým placeným společníkem. Proč to přišlo zrovna teď? Po téměř roce společného bydlení, během něhož se nic takového nestalo?

 

Vzpomněl si, že v posledních dnech pracoval Sherlock na nějakém velice komplikovaném případu masového vraha, jehož podrobnosti však bohužel neznal. Lestrade je navštívil zrovna v době, kdy Johnovi vyskočila horečka na třicet devět stupňů a kvůli nateklým mandlím nemohl ani polykat, natož mluvit, takže neměl sílu zajímat se, o co jde.

 

Nešlo si však nevšimnout, že Sherlock na řešení případu stále nemohl přijít. Dnes už jeho frustrace zjevně překročila přípustnou mez, pokud mohl John soudit na základě těch zřídkavých chvil, kdy byl nucen sestoupit z útočiště svého pokoje dolů pro čaj. Podivné způsoby vybíjení vzteku ho u jeho spolubydlícího sice už moc nepřekvapovaly, ale je pravda, že dnešní scéna s nezvykle nešetrným pitváním očí mu mohla napovědět.

 

Jenže ráno se nijak zvlášť necítil na zjišťování důvodů tohoto konání, ne, děkuji pěkně. Předpokládal prostě, že Sherlock opět testuje posmrtné reakce tkáně nebo tak něco. Když si k tomu však připočetl zuřivou divokost melodií, které se v posledních dnech linuly z houslí, došlo mu, že si Sherlock ve skutečnosti na té oční bulvě jen vybíjel vztek. Což pravděpodobně znamenalo, že se mu pořád ještě nepodařilo s případem pohnout.

 

No, nejspíš Sherlock prostě potřeboval přijít na jiné myšlenky a sex byl rozhodně lepší způsob rozptýlení než kokain.

 

John si náhle uvědomil, že v pokoji o patro níž opět zavládlo ticho. Hodiny ukazovaly čtvrt na jedenáct a on zadoufal, že už je po všem. Byl unavený, z horečky a zuřivého přemýšlení ho rozbolela hlava a nejvíc ze všeho chtěl teď prostě spát.

 

Z posledních sil zhasl lampičku a ani ne do minuty odpadl.

 

—

 

Ráno Johna probral nepříjemný tlak plného měchýře. Jeho ospalost ještě chvíli sváděla boj s akutní potřebou, ale nakonec seznal, že v tomhle stavu nemá šanci znovu usnout, a s povzdechem vstal.

 

Ani po vypotácení se z koupelny ještě nebyl zcela probraný, takže když jeho pohled padl na Sherlocka sedícího u stolu a zběsile si čmárajícího poznámky, v první chvíli si na předchozí večer vůbec nevzpomněl.

Zamířil do kuchyně uvařit si dopolední dávku čaje a najednou na něj zaútočil neodbytný pocit, že je mezi ním a Sherlockem cosi nevyřešeného, jakési neobvyklé napětí…

 

Zamrkal. Vzpomínky na předchozí večer na něj náhle zaútočily se vším všudy. Nechal konvici konvicí a přešel zpátky k obýváku, kde se opřel o zárubeň dveří a upřel svůj pohled na černovlasého muže, který působil, že je právě ve svém typickém pracovním rauši.

 

„Sherlocku?” oslovil ho, když to vypadalo, že si ho nevšimne.

 

„Johne,” zvedl jeho přítel hlavu a široce se na něj usmál. „Mám to! Byla to šifra a já ji konečně vyřešil! Vrahem byl zcela jednoznačně virtuální přítel oběti,” vychrlil na něj.

 

„Skvěle,” odtušil. Dokonce to myslel vážně, protože vyřešení případu bylo v tuto chvíli příznivé i pro něj – Sherlock měl dobrou náladu a navíc se nemohl vymlouvat na pracovní vytížení, až mu John začne pokládat nepříjemné otázky.

 

„Už jsi volal Lestradovi?” zeptal se ho pro jistotu. V zápalu dedukcí Sherlock občas zapomínal na praktické aspekty celého případu.

 

Muž sebou dle očekávání trhl. „Nevolal. Ta šifra – bylo to brilantní! Dokonale promyšlené. Podej mi mobil, Johne. Musím Lestradovi poslat adresu.”

 

Výborně. Samotné zatýkání Sherlocka obvykle nebavilo, byla to otrava, kterou s radostí nechával na Scotland Yardu, takže po zbytek dne nejspíš zůstane doma a bude se opájet vlastní genialitou.

 

Podal Sherlockovi telefon, aniž by se obtěžoval komentovat absenci slůvka ‚prosím‘ v jeho žádosti. „Vyřiď si to a já mezitím uvařím čaj. A pak bychom si měli promluvit,” podíval se na něj významně.

 

Po jeho poznámce Sherlock lehce ztuhl, ale navenek nedal nic znát a dokonce ani nezvedl hlavu od poznámek, když odpovídal: „Jak si přeješ, Johne.”

 

—

 

„Tak do toho. Co to včera mělo znamenat?” zaútočil, jakmile postavil na stůl tác s čajem a naplnil oba šálky.

 

„Co máš na mysli?” odvětil Sherlock a připsal si cosi do jednoho z papírů, které před ním ležely.

 

„Co asi. Tu večerní návštěvu.”

 

„Řekl bych, že to bylo očividné.”

 

John potlačil nutkání hodit po něm hrnek s vroucím čajem a zhluboka se nadechl. „Chci to slyšet od tebe.”

 

Sherlock zvedl hlavu a nějakou dobu si ho jen zkoumavě prohlížel. „Ty jsi na mě kvůli tomu naštvaný.”

 

„To si piš, že jsem naštvaný!”

 

„Rušilo tě to?” zamračil se.

 

Rušilo, ale o to nejde. „Ne. A o to teď nejde.”

 

„A o co teda jde?” podivil se. Zničehonic se zachmuřil. „Och. Tobě vadí, že jsem gay.”

 

„Ne! Ježíšikriste, Sherlocku… Nevadí mi, že jsi gay. Vadí mi, že jsi mi neřekl, že jsi gay!”

 

Teď se Sherlock zatvářil opravdu zmateně. „Aha. Měl jsem ti to říct, protože… spolu bydlíme?” nakrčil čelo.

 

John frustrovaně zaúpěl. Bože, ten Sherlock je neskutečný. Naprostý génius, co se týče případů, ale jinak má emoční inteligenci pětiletého dítěte.

 

„Kristepane, Sherlocku! Měl jsi mi to říct, protože jsem tvůj nejlepší přítel! Ne proto, že by se tím cokoliv změnilo, ale prostě jen proto, že tohle si nejlepší přátelé říkají. Jsem naštvaný, protože jsi mě celou tu dobu nechal myslet si, že jsi…” ztichl. Najednou zjistil, že to nedokáže vyslovit nahlas.

 

„Asexuál? Panic?” dokončil za něj Sherlock bez uzardění. „Klidně to řekni, Johne, vím, že si to všichni myslí. Vlastně, to já je nechávám si to myslet.”

 

„Co-cože?” zakoktal se. „Ty to předstíráš záměrně?”

 

Pokrčil rameny. „Ne tak docela. Prostě jsem to jen nikdy nevyvracel.”

 

„To ale… Proč, proboha?”

 

„Není to zřejmé?”

 

John se na něj zamračil. „Ne, to vážně není.”

 

Dramaticky si povzdechl. „Sex je nástroj. Páka, kterou můžeš některé slabší jedince dokonale ovládnout. Proto je pro mě výhodnější, když si lidé myslí, že na mě tahle páka nezabírá. Navíc vzhledem k mému přístupu k této oblasti života to vlastně ani není lež.”

 

John se snažil utřídit si nově nabyté informace v hlavě. Sherlock nechává své okolí i veřejnost myslet si, že ho sex vůbec nezajímá, aby to někdo nemohl zneužít proti němu. Bylo to svým způsobem geniální. A hlavně dost smutné.

 

„Okey,” zamručel, zatímco se stále ještě snažil se s tou myšlenkou nějak srovnat.

 

Sherlock se zamračil a chvíli zkoumal jeho tvář. „Není to okey,” odpověděl nakonec. „Pořád se na mě zlobíš.”

 

Povzdechl si. „Ty to vážně nechápeš, že?”

 

Zavrtění hlavou.

 

„Podívej, Sherlocku… jak bych ti… Prostě to, jestli jsi heterosexuál, homosexuál, asexuál nebo cokoliv jiného, je dost zásadní součást tebe. Troufám si tvrdit, že jsem tvůj nejlepší přítel, a z téhle pozice si prostě myslím, že si takovou informaci zasloužím vědět. Takže mě mrzí, žes mi nevěřil dostatečně na to, abys mi něco tak důležitého řekl.”

 

Sherlock naklonil hlavu na stranu. „Řekl jsem ti to včera.”

 

To sice nebyla tak docela pravda, technicky vzato mu to neřekl, ale on pochopil, jak to myslí. Sherlock v podstatě odmítal přiznat světu, že je v otázkách sexuality docela normální lidská bytost, a Johnovi prokázal svou důvěru tím, že před ním neskrýval návštěvu… prostituta.

 

Panebože, tohle bylo bizarní, fakt že jo. Přesto si najednou nemohl pomoci, aby se po takovém přiznání necítil potěšeně.

 

„Kdo o tom ještě ví?” zeptal se z čiré zvědavosti.

 

„Nikdo, až na pár náhodných mužů z dob mých studií, ale žádný z nich tehdy ani neznal moje jméno. A Mycroft.”

 

Mycroft. Jak jinak. Ani se neptal, jestli mu to Sherlock řekl sám od sebe – určitě nemusel. Jeho bratr si to nejspíš vydedukoval hned při jeho narození.

 

„Jasně. A pak samozřejmě ti muži, co… tě tady navštívili.”

 

Pokrčení ramen. „Ano, ti taky.”

 

„Ale proč, Sherlocku? Proč takhle?! Ty přece nepotřebuješ za sex platit. Stačilo by ti zajít do baru a ukázat prstem,” zavrtěl nechápavě hlavou.

 

„Jistě,” odtušil a zatvářil se na Johnův vkus až příliš samolibě, „ale to by stálo spoustu času a energie a navíc je to zbytečně komplikované. Tyhle známosti přináší falešná očekávání, zklamání a nakonec raněné city. Můj způsob tohle všechno vylučuje,” pokrčil rameny.

 

John zavrtěl hlavou a zakřenil se. Tohle byl prostě celý Sherlock a nemělo cenu mu to rozmlouvat. Rozhodl se stočit rozhovor jiným směrem.

 

„Jak často si vůbec někoho… objednáš?”

 

Sherlock zvedl překvapeně obočí. „To taky patří k informacím, které musím říkat svému nejlepšímu příteli?”

 

„Kurva, jasně, že jo! A jako tvůj spolubydlící bych si to taky zasloužil vědět, když už jsme u toho.”

 

„Fajn…” sevřel rty a zamyslel se. „Průměrně třikrát až šestkrát do roka.”

 

John se zamračil. „Takže za tu dobu, co spolu bydlíme, už jsi takovouhle návštěvu několikrát měl.”

 

„Ano, konkrétně třikrát, včetně včerejška. Dřív jsem pokaždé zařídil, abys nebyl doma, ale tentokrát jsi byl nemocný, takže to nešlo. A já měl krizi.”

 

„Krizi,” zopakoval John a musel se držet, aby se neuchechtl.

 

„Přesně tak. Nedokážu se v takových situacích plně soustředit na případ, protože myslím na sex, což je nepříjemné a rozptylující.”

 

„Takže včera jsi byl tak frustrovaný z toho, že jsi nadržený.” Teď už se nepokrytě křenil. Ta představa byla prostě… k popukání.

 

„Ne,” zamračil se Sherlock. „Byl jsem frustrovaný, protože jsem se posledních několik dní nedokázal plně soustředit na případ a musel se místo něčeho užitečného zabývat řešením téhle situace.”

 

„Řešením situace,” rozchechtal se John naplno. „Ježíši, Sherlocku, sex je přece příjemná záležitost.”

 

„Zabírá spoustu času a ten jsem teď neměl.”

 

„I tak jste si to ale rozdali dvakrát,” podotkl trochu škodolibě.

 

Poprvé za celý tenhle rozhovor se Sherlock začervenal. „Slyšel jsi nás,” odtušil.

 

„Jo, slyšel. Ale neboj, není to nic, co by moje křehká dušička neunesla. Byl jsem roky v armádě, slyšel jsem kdeco,” ujistil svého přítele.

 

Sherlock si zase začal třít krk, takže ho tahle poznámka nejspíš neuklidnila, a John se raději rozhodl změnit téma.

 

„Kde ty muže vlastně hledáš? Totiž, jak si můžeš být jistý, že se jim dá věřit? Přece jen, máš tu hromadu informací a důkazů k případům…” mávl rukou na kopy spisů a poznámek všude kolem, „nemůžou třeba něco odnést nebo tak?”

 

„To se nestane, mají prověrku.”

 

„Mají prověrku?!” vytřeštil oči. „Co to je za lidi, proboha?”

 

„Jsou z agentury, která poskytuje eskortní služby členům britské vlády a dalším lidem, kteří si nemohou dovolit riskovat zneužití svého soukromí.”

 

„Tohle ti zařizuje Mycroft.” Vlastně to ani nebyla otázka.

 

Sherlock trhl rameny a zadíval se z okna.

 

John zamrkal. Upřímně řečeno, ze všech zjištění za posledních 24 hodin ho tohle překvapilo asi nejméně. Mycroft se o svého bratra vždycky staral dosti svérázným způsobem, a ochrana jeho soukromí byla ve skutečnosti docela pochopitelná, i když se to týkalo zajišťování sexuálních služeb. Bylo dost pravděpodobné, že to Mycroft i platil, ale John se rozhodl, že se na to opravdu ptát nechce.

 

Nějakou dobu oba seděli mlčky a po chvíli se Sherlock začal zvedat k odchodu.

 

„Sherlocku?” oslovil ho John. Jeho přítel zamrzl v pohybu. „Díky. Že jsi mi to… uhm, řekl. Fakt si toho vážím.”

 

„Dobře,” pokývl Sherlock hlavou. „Ale neznamená to, že teď budeme vést hovory o sexu, že ne? Uvítal bych, kdyby mi nebyly pokládány otázky typu ‚Tak jaký byl‘ a tak podobně.”

 

John cítil, že rudne. „Ehm ne, řekl bych, že to nehrozí, ne,” zavrtěl hlavou a myslel to smrtelně vážně.

 

—

 

Nedá se říct, že by se po onom Velkém Odhalení cokoliv změnilo. John si uvědomil, jak moc pravdivé bylo Sherlockovo prohlášení, že jeho hra na muže bez sexuálních tužeb není až taková lež. On po sexu podle všeho vážně netoužil, ne v tom smyslu, jako ostatní. Pro něj to byla jen jedna z otravných potřeb jeho těla, stejně jako například jídlo nebo spánek. Všechny tyto aspekty života, jejichž naplňování si obyčejní lidé tolik užívali, pro Sherlocka znamenaly prostě jakousi povinnost vůči své životní skořápce.

 

John to svým způsobem chápal, alespoň do určité míry. Vždyť kdo by nastoupil do armády (a potažmo na medicínu), kdyby pro něj bylo prioritou dobré jídlo, kvalitní spánek a pravidelný sex, no ne? Rozuměl, že v životě jsou důležitější věci, něco, na čem člověku záleží víc než na pohodlí a uspokojování tělesných potřeb.

 

Pro něj samotného byla tou důležitější věcí touha chránit vlast a zachraňovat životy. Jenže pro Sherlocka… U Sherlocka to bylo jiné. Jeho hnacím motorem nikdy nebyly vysoké morální hodnoty a dokonce se tím ani netajil. Mohli považovat za štěstí, že se z něj nestal zločinec jako je Moriarty. Dobře, tady mu možná trochu křivdil, přece jen – bratři Holmesové byli sice neuvěřitelně nepříjemní a často vyloženě nesnesitelní lidé, ale oba se dost zásadně angažovali v otázkách národní bezpečnosti.

 

Primárním důvodem pro Sherlockovo ignorování vlastního těla však jednoznačně nebylo žádné vyšší dobro. On si prostě nemohl pomoci. Jeho geniální mozek se neustále potřeboval něčím zabývat, potřeboval analyzovat, srovnávat, hodnotit a dedukovat. A ono něco muselo stát opravdu za to, aby bylo hodné jeho pozornosti, což se o tak fádních věcech jako jídlo nebo spánek nejspíš říct nedalo.

 

Až potud to John docela chápal. Taky se občas (a co pracoval s Sherlockem, stávalo se to mnohem častěji) dokázal do něčeho ponořit tak, že celý den nejedl, a nejen proto, že by nestíhal, ale někdy prostě a jednoduše zapomněl. Zabral se natolik, že vůbec nevnímal hlad. Podobně to bylo i se spánkem. Jediný rozdíl mezi ním a Sherlockem byl v míře, v jaké se dokázali nechat svou prací pohltit – jeho přítel byl v této otázce mnohem, mnohem extrémnější. Přesto to Johnovi svým způsobem dávalo smysl.

 

Co se však týkalo sexu, tady zjistil, že má s pochopením poněkud problém. Z nějakého důvodu mu představa účelného sexu s placeným partnerem připadala dalece odlišná od toho, když si čas od času kvůli nedostatku času zaplácl žaludek jídlem z nemocničního bufetu místo pořádného oběda. Stejným způsobem pojatý pohlavní styk se v tomhle případě podobal párku v rohlíku koupenému u stánku na ulici a snězenému za běhu. Dobrá, v Sherlockově případě nejspíš šlo o velice drahý párek, ale pořád to byl jenom párek. Přišlo mu to tak nějak… neuspokojující.

 

Jenže tohle byl prostě Sherlock Holmes. Kašlal na spánek, odbýval se v jídle a sex bral jako nutnost. Jediné chvíle, kdy se svými tělesnými potřebami zabýval, byly ty, kdy se jich tělo začalo dožadovat tak hlasitě, že bylo příliš náročné je ignorovat.

 

 

—

 

Molly na něm doslova visela očima a v jejích očích se dalo zřetelně vyčíst překvapení, stejně jako zklamání. A úleva. Zcela jistě tam byla i úleva.

 

Konečně se probrala z transu. „Takže Sherlock byl gay,” zkonstatovala.

 

„Jo.”

 

„To jsem… och. Mělo mi to dojít už dávno,” zavrtěla nešťastně hlavou.

 

„Mně to nedošlo třičtvrtě roku a to jsem s ním bydlel,” pokrčil rameny. „Promiň, Molly. Možná jsem ti to měl naznačit už dřív, ale nějak jsem chtěl, však víš, zachovat jeho tajemství.”

 

„To je v pořádku, Johne,” zavrtěla hlavou. „Říkáš mi to teď.”

 

Vděčně se na ni usmál.

 

„Takže,” odkašlala si, „tyhle… návštěvy – přestal je před tebou Sherlock skrývat?”

 

John se zamyslel. „Přestal, svým způsobem…”

 

Náhle je přerušila servírka, která se postavila k jejich stolu. „Ještě nějaké přání?” zeptala se se zářivým úsměvem, který se k celé situaci ani trochu nehodil.

 

Překvapeně pohlédl do svého šálku, který byl nejspíš už notnou dobu prázdný a vzápětí stočil svůj pohled se na Molly. „Spěcháš někam?”

 

Nevěřícně se na něj podívala. „Teď?! Rozhodně ne! Právě teď mám všechen čas na světě. Mrtvoly počkají,” uchechtla se.

 

Pokud servírku její poznámka nějak zaskočila, nedala to na sobě znát.

 

„Takže jeden Earl Grey pro mě a…” podíval se na Molly.

 

„Pro mě to samé, děkuji,” usmála se dívka a servírka spokojeně odběhla.

 

Vzápětí nedočkavě přetočila svůj pohled zpátky na něj a pobídla ho. „Sherlockovy návštěvy.”

 

Pousmál se. „Jasně. No, rozhodně to pokaždé byla zajímavá situace, a to i pro mě…”

 

 

 

30. listopadu 2009

 

Trvalo to přesně dva měsíce a sedmnáct dní, než došlo na další pánskou návštěvu na Baker Street.

 

Když ten muž vešel dovnitř, Johnovi okamžitě došlo, o co jde. Nebyl to sice přímo Matt z minula, ale co do atraktivity se mu bez problému vyrovnal, nehledě na obdobnou zálibu v kvalitním oděvu.

 

V duchu se zamyslel, jestli Sherlockovo chování v posledních dnech jakkoliv naznačovalo, že přišel jeho čas, a musel uznat, že důkazů byla spousta. Například dnešní opětovné střílení do stěny, které tu nebylo už půl roku, vypadalo dost výmluvné samo o sobě. Sám pro sebe se při té vzpomínce ušklíbl.

 

„Ahoj, já jsem Dave,” usmál se na něj krasavec a oslnil ho svým dokonalým chrupem.

 

„John, těší mě,” odpověděl zdvořile a vstal z křesla, aby muži potřásl rukou.

 

Zatímco se jejich návštěva zvědavě rozhlížela po pokoji, John plynule přešel až ke svému spolubydlícímu a na půl úst zavrčel: „Taky jsi mě mohl upozornit předem.”

 

Sherlock se na něj překvapeně podíval. „Oznámil jsem ti to hned po obědě, Johne,” bránil se.

 

„Byl jsem celý den v ordinaci, jestli sis nevšiml,” protočil oči. Ten zvyk mluvit k prázdnému křeslu a pak mu tvrdit, že spolu něco probírali, mu začínal pěkně lézt na nervy.

 

Dave zjevně jejich tichou výměnu nezaznamenal nebo se o ni jednoduše nezajímal a místo toho zaujatě zkoumal jejich bohatou knihovnu. John s povzdechem zaklapl počítač a sbalil ho do brašny, aby mohl pokračovat v psaní svého blogového příspěvku v klidu a tichosti nějaké blízké kavárny.

 

Vypadalo to, že Sherlock ze slušnosti čeká, až John odejde, než se s mužem vydají do jeho pokoje, takže se snažil zmizet z bytu co nejrychleji. Oblékl si svetr a právě začal prohledávat kapsy kvůli peněžence, když se muž zjevně rozhodl, že ho zkoumání knihovny přestalo bavit, a upřel svou pozornost na něj.

 

„Ty se k nám nepřidáš?”

 

Zamrzl v pohybu. Ta otázka pro něj byla naprosto nečekaná a spustila v něm nevítané představy toho, co se tady po jeho odchodu bude dít. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že by měl odpovědět.

 

„Ne, já… potřebuju si ještě něco dodělat. V klidu, nejspíš někde… v kavárně. Jo,” dostal ze sebe nakonec. Byl si jistý, že začíná rudnout a rozhodl se, že je čas na taktický ústup.

 

Dave naklonil hlavu na stranu a vyzývavě přejel Johna pohledem. „Určitě? Nevadilo by mi, kdybys zůstal. Líbíš se mi,” vrhl na něj další ze svých oslnivých úsměvů.

 

John si byl jistý, že po téhle poznámce musí být červený jako ředkvička, takže se pro jistotu rychle sklonil ke své brašně a předstíral, že v ní něco hledá.

 

„Díky – teda aspoň myslím – ale ne. Vážně ne. Tak já už asi… půjdu do té… kavárny,” vykoktal. Pak zvedl brašnu a vydal se na rychlý ústup směrem ke dveřím.

 

„Johne?” ozval se zničehonic Sherlock.

 

Otočil se. Jeho spolubydlící stál s rukou napřaženou směrem k němu. „Peněženka,” upozornil ho.

 

„Jo, díky,” zamumlal a rychle si ji od něj převzal. Riskl krátký pohled do jeho tváře a všiml si, že Sherlockovy koutky sebou cukají.

 

Parchant jeden, pomyslel si. Bleskově popadl bundu a s nesrozumitelným rozloučením vypadl na chodbu.

 

Za dveřmi se ještě zastavil, aby se dooblékl, zatímco v duchu spílal Sherlockovi za to, že si tu trapnou situaci tak užíval a ani trochu mu nepomohl.

 

„Tvůj spolubydlící je hetero?” zaslechl náhle zpoza dveří, zatímco bojoval se zipem na bundě.

 

Přivřel oči a zhluboka se nadechl. Na jedné straně byl naštvaný, na té druhé se mu chtělo smát nad absurdností celé situace. Konečně se zip chytil.

 

„Ne tak moc, jak si o sobě myslí,” dolehl k němu tlumeně Sherlockův hlas.

 

Nebyl si jistý, jestli se nepřeslechl.

 

—

 

Domů dorazil až okolo půlnoci, a když otevřel dveře bytu, překvapilo ho, že je zahalený do tmy. Touhle dobou býval Sherlock obvykle ještě vzhůru. Trochu ho to rozhodilo, protože měl v plánu patřičně ho vyzpovídat, co měla znamenat ta poslední poznámka. Ne, že by mu to kdovíjak trhalo žíly, ale stejně. Cítil potřebu zeptat se, jestli to Sherlock myslel vážně a pokud ano, jak na to krucinál přišel.

 

Odložil si brašnu a zamířil do koupelny, kde se začal věnovat čistění zubů. V kavárně si zakázal nad tou poznámkou přemýšlet, protože potřeboval dopsat jeden blogový příspěvek, ale teď, když se vrátil sem, nešlo to ignorovat tak snadno.

 

Kdyby to řekl kdokoliv jiný, nejspíš by to hodil za hlavu, ale Sherlock… Ten nikdy neříkal věci jen tak, pokud nebyl přesvědčený, že jsou jeho slova pravdivá. Nebo pokud se nesnažil někým manipulovat. Jenže v tomhle případě se druhá možnost nezdála moc pravděpodobná, protože čeho by tím asi tak chtěl dosáhnout? Navíc to ani nebylo určené Johnovým uším. Zbývala tedy možnost číslo jedna, že Sherlock svému prohlášení skutečně věří.

 

Dokončil večerní hygienu a s hlavou plnou otazníků vystoupal po schodech do své ložnice. Zatímco se převlékal, myšlenky v jeho hlavě plynuly dál.

 

Sherlock si nikdy nic nemyslel bezdůvodně, pro všechno potřeboval hmatatelné důkazy, takže John zuřivě přemýšlel, jestli snad v jeho přítomnosti udělal něco, co by ho přinutilo myslet si, že jeho zájem není určený výhradně ženám. Vůbec nic ho však nenapadalo.

 

Na prchavý okamžik se vyděsil, jestli si snad Sherlock nemůže myslet, že má John zájem o něj, ale ihned tu myšlenku zaplašil. Takhle zásadně se zrovna on vážně splést nemohl. Alespoň v to doufal, protože v souvislosti se Sherlockem ho skutečně nikdy žádná chlupatá myšlenka nenapadla.

 

Ale to rozhodně nebylo to nejpalčivější, co mu právě teď vrtalo hlavou. Kde vzal Sherlock pro své prohlášení podklady, to byla jedna věc. Byla tu však i druhá otázka, totiž co pravdy na tom ve skutečnosti bylo. Sice mu připadalo krajně nepravděpodobné, že by o něm Sherlock věděl víc, než o sobě ví on sám, ale přece jen – byl to Sherlock Holmes.

 

Uložil se do postele a zamyslel se. Byl si zatraceně dost jistý, že má rád ženy; o tom nebylo pochyb. Zrovna tohle nikdo nemohl zpochybňovat, dokonce ani Sherlock ne. Jenže to on netvrdil, že? Neříkal nic o tom, že by Johna nepřitahovaly ženy, jen se vyjádřil, že ‚není tak moc hetero, jak si o sobě myslí‘.

 

Zavrtěl se ve své posteli a našel pohodlnější polohu. Takže on naznačoval, že Johna přitahují muži – ne výhradně, ale minimálně trochu. Sám pro sebe nakrčil obočí.

 

Dobře, pokud k sobě měl být upřímný, nemohl tvrdit, že nikdy s žádným mužem nic neměl, ale jeho zkušenosti byly velice omezené a vzpomínky na ně zpravidla zahalené alkoholovou mlhou. A rozhodně jich nebylo mnoho.

 

Poprvé se to stalo během jeho prvního ročníku na medicíně. Bydlel tehdy na kolejích a na jejich patře právě probíhal divoký celokolejní večírek. Stejně jako všichni ostatní i on byl slušně opilý a pokud si dobře pamatoval, kdosi mu tehdy vylil na hlavu pivo. Už si nevzpomínal, jestli schválně nebo omylem, každopádně byl nucený jít se okamžitě opláchnout, protože kombinace mokrého oblečení, ulepené kůže a pachu zvětralého piva nebyla nic příjemného. Jeden z jeho spolužáků ho tehdy šel doprovodit, no a trochu se to zvrhlo.

 

Skončilo to tak, že John stál nahý ve společných sprchách, zatímco druhý mladík klečel před ním, oblečený a úplně mokrý, s jeho penisem v puse, aniž by si on sám byl schopen vybavit, jak k tomu vlastně došlo. O tom, že ten kluk byl gay, se John dozvěděl až později. Naštěstí to nevypadalo, že by od Johna očekával opětování nebo nedejbože něco víc, takže celá akce se obešla bez trapných následků.

 

Nemohl říct, že by si to neužil, i když jeho vzpomínky nebyly moc ostré. Bral to prostě jako mladický experiment, který byl pro spoustu kluků součástí vysokoškolského života, a nikdy se nad tím moc nezamýšlel.

 

Podruhé (a potažmo potřetí, počtvrté, popáté… pošesté? tady si vážně nebyl úplně jistý) se to stalo v Afghánistánu. O armádě se v tomhle ohledu říká kdeco a spousta z toho je pravda. Chlapi jsou dlouho zavření na základně někde uprostřed pouště a buď se neuvěřitelně nudí nebo jsou k prasknutí napumpovaní adrenalinem, přičemž obě varianty vedou k myšlenkám na sex.

 

Jednou večer seděli s kamarádem z jednotky na hlídce před základnou, popíjeli jakousi odpornou pálenku z placatky a, stejně jako častokrát předtím, se bavili o ženských. Vzpomínali na bývalé přítelkyně, na všechny ty věci, které s nimi prováděli v posteli, a o kterých si tady v poušti mohli nechat jen zdát. Svým způsobem to bylo, jako by se spolu dívali na porno – což je jedna z věcí, po kterých se vojákům stýská nejvíc – a tahle debata velice brzy přinesla nevyhnutelné následky v podobě erekce.

 

„Nebude ti vadit, když…?” zeptal se ho kamarád s rukou položenou na svém vybouleném rozkroku.

 

John zavrtěl hlavou a po chvíli ho následoval sám. Prostě si ho vyhonili, každý sám, usazení vedle sebe, kdesi uprostřed pouště. Oba v tu chvíli mysleli na ženy a jemu na té situaci nepřišlo nic nepřirozeného.

 

Hlídku spolu pak drželi často a ta situace se ještě párkrát zopakovala. Nutno přiznat, že dvakrát se dostali i k vzájemné výpomoci, protože, no… přece jen je vždycky lepší, když to není vaše vlastní ruka, která vás přivede k orgasmu.

 

A tohle bylo všechno, veškeré Johnovy zkušenosti se stejným pohlavím. Možná, že co do počtu toho nebylo zase tak málo, ale nikdy kvůli tomu neměl ani nejmenší pochybnosti o vlastní sexualitě. Pokaždé šlo spíš o účelné vyhonění, nikdy se s chlapem nelíbal, nemazlil a rozhodně se do žádného muže nezamiloval.

 

Ne, rozhodně je heterosexuál, tím si byl docela jistý. Možná, že za sebou měl pár experimentů, ale vždycky to byla spíš náhoda, síla okamžiku, nikdy cíleně netoužil po erotice s jiným mužem. Byl si celkem jistý, že není bisexuál, protože zcela jednoznačně upřednostňoval ženy. Vždycky.

 

Ať už to Sherlock myslel jakkoliv, John se tím pro tuto chvíli přestal trápit a nechal se přemoci spánkem.

 

Druhý den se s čistou myslí rozhodl, že se na to Sherlocka raději ptát nebude. Kdoví, s jakou teorií by přišel, a pokud o tom byl vážně přesvědčený, hrozilo Johnovi, že by se mohl stát obětí podrobného zkoumání, které by jistě zahrnovalo naprosto nevhodně intimní otázky.

 

Ne, bez tohohle se rozhodně obejde.

 

—

 

 

Smála se. Poprvé za celou tu dobu, co spolu seděli v kavárně, se upřímně smála a on se rozesmál taky. Vlastně to bylo moc fajn povídat si s Molly Hooperovou. Děkoval prozřetelnosti, že ho napadlo zatáhnout ji na kafe. Když sem šel, vůbec nečekal, že právě dnes se bude smát.

 

Právě dnes, přesně rok od Sherlockovy smrti.

 

„No jo, Sherlock…” pokývala hlavou, „…vždycky mě dostávalo, jak o tobě dokázal zjistit i to, co nevíš ani ty sám.”

 

„Jo,” pokýval hlavou. „Jo, to byla jeho superschopnost.”

 

Molly po něm vrhla další nejistý pohled, zavrtěla se na židli a zkousla si ret. Očividně sváděla nějaký vnitřní boj.

 

„Tak ven s tím,“ pobídl ji pobaveně. „Na co se chceš zeptat?“

 

Jako na povel zrudla. „Já ne… Teda vlastně – jen mě tak napadlo… Totiž, vzhledem k tomu, že byl Sherlock gay, uhm, zkoušel na tebe někdy něco?” Poslední větu ze sebe doslova vysypala.

 

Uhl pohledem a trhl rameny. „Noo…”

 

Tohle bylo téma, které nikdy s nikým neprobíral, a obzvlášť si nebyl jistý, jestli by to měl probírat s Molly, která byla do Sherlocka zamilovaná roky.

 

„Ale no tak,” kopla ho provokativně pod stolem. „Jestli chceš ušetřit mé city, tak neměj péči, Johne. Už nějakou dobu přece chodím s Tomem, klape nám to, a navíc teď, když vím, že jsem stejně nikdy neměla šanci… Prostě nevidím jediný důvod, proč bys mi to po všech těch dnešních odhaleních neřekl.”

 

„Vážně to chceš slyšet?” zeptal se nejistě.

 

„Rozhodně!” zachvěla se nedočkavostí. „Takže zkoušel? Ach můj bože…”

 

„No, jak se to vezme… Vlastně za to mohla Adlerová. Nebyl tehdy tak docela při smyslech a je to jen taková úsměvná historka, opravdu…”

 

 

 

17. prosince 2009

 

Konečně byli zase zpátky doma. Na Baker Street. John se zhroutil do svého křesla a unaveně zavřel oči.

 

Kristepane, to byl zase den.

 

Ráno ho Sherlock poslal samotného k případu, který zatím nevyřešil, i když podle bratrů Holmesových to samozřejmě bylo naprosto „očividné”. Tam pro něj záhy přiletěl soukromý vrtulník, aby ho dopravil do Buckinghamského paláce, kde se setkal se Sherlockem zabaleným jen do prostěradla a Mycroftem, který pro ně měl případ, v němž hlavní roli hrála nějaká žena. Respektive, Ta Žena – i v duchu viděl ta velká písmena.

 

Samozřejmě, že ji museli jet okamžitě navštívit. Už samotný začátek akce byl zajímavý, protože se s Sherlockem poprali. No, poprali… Sherlock mu dal pěstí, aby ho vyprovokoval, což v Johnovi zcela automaticky probudilo jeho vojenské instinkty, takže mu to víc než dostatečně vrátil. Lhal by, kdyby tvrdil, že si to ani trochu neužil.

 

Pak přišla na řadu Irene Adlerová, která je ve svém domě přivítala úplně a dočista nahá. A že se bylo na co dívat, to John musel uznat. Nechápal, jak Sherlock udržel pohled zamířený celou dobu jen na její tvář, než mu došlo, že ho ženy vlastně vůbec nezajímají. I když, nakonec se ukázalo, že se přece jen podíval, nejspíš z čistě akademického hlediska.

 

Irene by asi byla zklamaná, kdyby se dozvěděla pravdu. Flirtovala s ním takovým způsobem, že by se pýřila i bohyně Afrodité, a John ji v hloubi duše trochu litoval, protože mu bylo jasné, že Sherlock to vůbec nedocenil.

 

Pak se tam objevila americká tajná služba či co to bylo zač, a najednou měl John zbraň u hlavy a chystali se ho chladnokrevně  zastřelit – to jednomu vážně zkazí den. Naštěstí na ten kód od trezoru Sherlock přišel včas. Když už si začínal myslet, že je po všem a chtěl si vydechnout, Sherlock zahlásil Vatikánské kameje, na což John naštěstí zareagoval instinktivně, jinak by dostal ránu přímo mezi oči.

 

Aby toho nebylo málo, když se znovu vrátil do místnosti, odkud byl předtím „hrdličkami” naprosto necitlivě vykázán, byla Ta Žena definitivně v tahu a Sherlock ležel na zemi totálně zdrogovaný. Lestrade mu musel pomoci dopravit ho domů a odtáhnout do postele.

 

Není divu, že byl tak vyřízený. Měl pocit, že už se nedokáže ani zvednout, aby se přesunul do svojí ložnice. Možná nakonec bude lepší, když přes noc zůstane v křesle, kdyby se Sherlockovi udělalo zle nebo tak. Znělo to rozumně. Naprosto rozumně… Jeho mysl se začala propadat do spánku.

 

„Johne.”

 

Přesunul se zpátky do reality a s největším přemáháním rozlepil oči.

 

„Johne!”

 

Hned vzápětí se z Sherlockovy ložnice ozvala hlasitá rána. Povzdechl si a vstal z toho pohodlného křesla, aby šel zkontrolovat svého zdrogovaného mohl-si-za-to-sám-pitomec spolubydlícího.

 

Otevřel dveře a jeho pohled padl na Sherlocka, který se právě sbíral ze země. Protočil oči.

 

„Jak je?” zeptal se poněkud ironicky.

 

„Jak jsem se sem dostal?”

 

„No, asi si moc nepamatuješ, mluvil jsi dost z cesty. Jo a pozor, Lestrade si tě asi natočil na mobil,” upozornil ho s kapkou škodolibosti v hlase.

 

Sherlock ho však vůbec neposlouchal. „Kde je?” zeptal se zničehonic.

 

„A kdo?”

 

„Ta žena. Tamta.”

 

„Jaká žena?”

 

„Ta žena. Tamta ženská!” rozmáchl se rozčileně.

 

„Jo Adlerová. Ta utekla, nikdo ji neviděl.”

 

Sherlock se potácel po pokoji, jako by se snažil někoho najít, a zjevně byl pořád dost omámený.

 

„Tady nebyla, Sherlocku.” Zívl. Bože, chtělo se mu tolik spát.

 

Sherlock najednou upadl na zem a začal se soukat pod postel.

 

„Co to..” vrhl se k němu. „Ne. Ne ne ne ne ne.”

 

Vzal ho pod pažemi a vytáhl nahoru, načež ho docela nešetrně hodil na postel.

 

„Ráno bude zase dobře, jen se vyspi,” uklidňoval ho a zamířil ke dveřím.

 

„Jasně že dobře, nic mi není. Je mi skvěle!” blábolil Sherlock.

 

„Jo, máš pravdu. Budu vedle, kdybys mě potřeboval,” oznámil mu.

 

„Proč bych měl…” vydechl Sherlock.

 

„Jasně. Proč,” odsekl spíš jen tak pro sebe, než za sebou definitivně zabouchl dveře.

 

Zavrtěl hlavou a s hlubokým povzdechem se znovu usadil do křesla. Raději přes noc zůstane tady. Podobný stav mívali někdy pacienti po narkóze a on chtěl být po ruce, kdyby se Sherlock zase rozhodl prohledávat pokoj nebo tak něco.

 

Ani ne do minuty odpadl.

 

Zdál se mu sen. V jejich bytě byla Irene Adlerová, úplně nahá a přinesla jim čaj. Když jim ho postavila na stůl, vydala zvláštní, erotický povzdech. Sherlock při tom zvuku jen pozvedl obočí a dál četl noviny. John jí chtěl vysvětlit, že v tomhle případě se snaží marně, ale ona mezitím odešla zpátky do kuchyně.

 

„Johne!” zakřičel najednou Sherlock.

 

Proč na něj křičel, když seděli u jednoho stolu…?

 

„Johne!”

 

S trhnutím se probudil a se zoufalým zamručením kočky, kterou právě někdo vyhazuje z jejího pelíšku, se začal zvedat. Měl šílenou chuť vytasit drápy a někoho pořádně podrápat. Zdálo se mu, že nespal ani deset minut.

 

Zhluboka se nadechl, aby potlačil frustraci z přerušeného spánku, a přepnul se do svého lékařského módu. Odhodlaně vzal za kliku a vstoupil do ložnice.

 

Sherlock ležel na boku s hlavou podepřenou a s pohledem upřeným na Johna. Z jeho mírně otupělého výrazu bylo jasné, že je pořád omámený.

 

„Děje se něco?”

 

„Potřeboval bych pomoct.”

 

„S čím?” Prosím, ať se mu nechce na záchod.

 

„S tímhle,” prohlásil a dramaticky odhrnul peřinu.

 

V tu ránu byl John absolutně probraný.

 

Sherlock si evidentně nějak zvládl rozepnout košili a sundat kalhoty včetně spodního prádla, takže teď ležel v posteli téměř úplně nahý. A dost vzrušený, očividně.

 

Zalapal po dechu. „Sherlocku, co…”

 

„Myslím, že mám problém. A jako můj doktor bys mi ho měl pomoct vyřešit,” oznámil mu trochu nesrozumitelně a usmál se. Nejspíš mělo jít o svádivý úsměv, ale vzhledem k jeho stavu se mu to moc nezdařilo.

 

První Johnova myšlenka byla, že by byl raději, kdyby chtěl Sherlock pomoct na záchod.

 

Druhá myšlenka se týkala toho, že celá tahle konverzace zní jako začátek nějakého špatného porna.

 

Třetí myšlenka mu připomněla, že je jeho přítel pořád ještě pod vlivem drogy, soudě podle přetrvávajících problémů s artikulací, a nejspíš ani neví, co dělá.

 

Přejel si rukou po obličeji. Bože, co jsem komu udělal?

 

„Sherlocku,” přistoupil blíž, uchopil okraj peřiny a rozhodně ji přitlačil zpátky k posteli. „Myslím, že bys teď měl spát,” domlouval mu trpělivě.

 

„Mmm,” zamumlal nezřetelně Sherlock a poslušně položil hlavu na polštář.

 

Už se chystal odtáhnout, když vtom ho za zápěstí uchopily studené prsty.

 

„Johne?”

 

Podíval se znovu na muže pod sebou a napadlo ho, že Sherlock ještě nikdy nevypadal tak bezbranně a zranitelně. Jeho myšlenky byly přerušeny jemným dotekem na tváři. Překvapeně sebou trhl.

 

„Líbí se mi tvoje oči, Johne. Jsou jako… moře… tak modré a… hluboké…” zamumlal Sherlock z polospánku a pak už nechal svoje víčka klesnout. Zavrtal se do peřiny a po chvíli se jeho dech prohloubil. Usnul.

 

John na něj ještě chvíli hleděl, načež zatřásl hlavou a přinutil se k pohybu.

 

Potichu za sebou zavřel dveře a sesunul se do křesla. To byl zase den.

 

 

 

Molly na něj ještě chvíli mlčky hleděla, a teprve když jí došlo, že příběh už dál nepokračuje, nejistě se uchechtla.

 

„Říkal jsem, že to je jen taková úsměvná historka,” dobíral si její špatně skrývané zklamání.

 

Zapýřila se. „Omlouvám se, já… Asi jsem čekala něco krapet zajímavějšího,“ pokrčila rameny. „Ale  představa zdrogovaného Sherlocka taky není špatná,” dodala rychle. „Takže to znamená, že mezi vámi vážně nic nebylo?”

 

„Ne. Mezi námi nic nebylo,” zavrtěl hlavou a zabořil oči do svého šálku, „Ale i tak pro mě znamenal víc než jakákoliv přítelkyně nebo… no, v podstatě kdokoliv.”

 

Mollyin hlas zvážněl. „Johne? Opravdu ti na něm záleželo, viď?”

 

Mlčky pokýval hlavou.

 

Opravdu mu na něm záleželo. Byl to přece Sherlock.

 

—

 

Kráčel ulicemi sychravého Londýna směrem k domovu a vůbec ho netrápilo, že ho čeká ještě nejmíň půlhodinová cesta. Kdyby chtěl, mohl si kdykoliv stopnout taxi, stejně jako dívka, s níž se před chvílí rozloučil. Vlastně se mohl dokonce svézt s ní. Molly Hooperová bydlela v Chelsea a jeho současný domov byl v podstatě na trase, ale on jednosduše nechtěl. Po dlouhém rozhovoru s Molly si potřeboval utřídit myšlenky a tma, mlha a chladný vzduch byli vítanými společníky.

 

Netušil, proč si dnes vybral právě ji. Ne Lestrada, ne paní Hudsonovu, ale Molly Hooperovou, se kterou se od Sherlockovy smrti viděl jen párkrát. Něco, nějaký vnitřní instinkt ho k tomu nabádal, a když ji na hřbitově oslovil, nečekaně souhlasila. Ještě více jej překvapovalo, s jakou chutí se jí svěřoval s věcmi, které dosud neměl potřebu komukoliv sdělovat.

 

I když některé věci jí nepoví nikdy. A nejspíš je nepoví ani nikomu jinému.

 

Nelhal jí, když řekl, že mezi nimi nic nebylo. Nelhal jí ani v ničem jiném, jen prostě neřekl všechno. Ptala se, jestli po něm Sherlock někdy vyjel, a on jí nabídl jednu nevinnou vzpomínku. Že měl jinou, daleko méně nevinnou, to už nepřiznal.

 

Ale vlastně… Občas sám pochyboval, jestli se to opravdu stalo, jestli to nebyl jenom sen. Ta vzpomínka byla uzavřená v bublině, ohraničená spánkem na začátku i na konci, a častokrát uvažoval, jestli nešlo jen o výplod jeho fantazie.

 

Ta noc. Ta noc před Silvestrem.

 

—

 

V tu samou chvíli v Chelsea…

 

Mince dopadla na zem, ale nezastavila se. Kutálela se dál, poskakovala, točila se…

 

CINK… cink… cink… cink-cink-cink-cinkyilinky-linky-inky-ky… CINK.

 

—

 

Zcela pohlcený ve svých vzpomínkách došel až ke vchodu svého současného bydliště a začal prohledávat bundu ve snaze najít klíče. Napotřetí byl úspěšný, a právě když prokřehlými prsty uchopil ten správný klíč ke vstupním dveřím, jeho mobil se náhle rozvibroval. Volnou rukou zašmátral v kapse a podíval se na displej. Molly Hooperová.

 

„Ahoj Molly, neříkej, že už se ti po mně stýská?” pokusil se o veselý tón, který vůbec neodpovídal jeho náladě.

 

„Johne?” ozvalo se na druhém konci. V jejím hlase se jasně dala vyčíst nejistota.

 

„Děje se něco?” zeptal se zaskočený jejím tónem.

 

„Víš, já… Já myslím, že teprve dneska jsem si pořádně uvědomila, jak moc pro tebe Sherlock znamenal.”

 

Stiskl rty a mlčel. Nechtěl, aby na něm poznala, kolik pravdy v jejím prohlášení bylo.

 

„Hodně jsem nad tím cestou domů přemýšlela a rozhodla jsem se. Musím ti něco říct.” Poté se na druhém konci rozlehlo ticho.

 

„Povídej,” povzbudil ji.

 

„Já jen… budeš se na mě zlobit. Hodně. A nejen ty.”

 

Neměl nejmenší tušení, kam tím míří. „O co jde, Molly?”

 

„Dobře. Ale musíš mi slíbit, že jim nepovíš, že to víš ode mě.”

 

Jim? „Děje se něco, Molly? Mám přijet k tobě?” zeptal se ustaraně.

 

„Ne! Ne… neděje se nic. Nejezdi. Rozhodně bych ti to nedokázala říct do očí, promiň.”

 

Vyčkával. Jeho ruka s klíči byla stále napřažená směrem k zámku, ale tomu teď vůbec nevěnoval pozornost. Jediné, na co se dokázal soustředit, byl zrychlený dech Molly Hooperové rezonující ve sluchátku jeho telefonu.

 

„Víš… Johne, Sherlock, on…” zhluboka se nadechla, „…on žije.”

 

Vzduchem se rozlehlo hlasité zařinčení, jak svazek klíčů dopadl na chodník.

 

 

---

 

DALŠÍ