Deset stolků do tuctu – první

Normální konferenční stolek prostě Sherlockovi ani Johnovi stačit nemůže. Mají totiž na ten ubohý kus nábytku takové nároky, že se jich v bytě na 221B Baker Street vystřídá hned několik…

Většinou krátké kapitolky, případný Johnlock slash, ale jinak spíš taková oddechovka :-P. 

1. První

 

Paní Hudsonová už měla opravdu věk na to, aby leccos neslyšela. Případně dělala, že neslyší, že neposlouchá. Jenže čím se má taková starší dáma zabavit, když v televizi často dávají úplné nesmysly (už dávno neplatí koncesionářské poplatky, natruc) a rádio je v dnešní době pro usedlé důchodce, nebo naopak rozjařené puberťáky? Nejraději stejně poslouchala zvuky domu na Baker street. Ať už byl v tu chvíli obydlený, nebo ne, vždycky bylo slyšet něco zajímavého.

Jednoho dne, když její chlapci vyběhli z domu ven (oh, jak uměli být hluční, když pospíchali po schodech dolů za nějakým zajímavým případem!),  uvařila si plnou konvici čaje, a rozhodla se, že než trochu vychladne, stihne aspoň utřít prach v bytě na 221B. Pomalu vyšla schody nahoru s prachovkou v jedné ruce a s přípravkem na prach ve druhé a vešla do obývacího pokoje. Rozhlédla se po místnosti s jemným úsměvem, za který mohlo jak neobvykle pěkné počasí v posledním týdnu, tak i fakt, že díky tomu nemusela být nadopovaná prášky, a spokojeně si povzdychla. Ten John je opravdové zlatíčko, tolik pořádný…

Pohled jí sklouzl ke kuchyni a myšlenku nedokončila. Na jídelním stole měl Sherlock opět rozdělaný nějaký experiment. Zamračila se a nespokojeně mlaskla.

John je pořádný, to ano, ale Sherlock, to je čuně.

Odložila věci na konferenční stolek před gaučem a vydala se do kuchyně. Jen opatrně! Jako by tu podlaha byla podminovaná, paní Hudsonová se obezřetně vyhnula stolu a došla ke dřezu. Pár kousků špinavého nádobí, dobře, to umyji sama, nějaké nedojedené jídlo na lince v krabičce – uh! Do koše s tím. Odpadky vynesou sami, nebudu se s tím tahat.

Začala uklízet, když se za ní ozvalo drobné táhlé zaskřípění.

Paní Hudsonové ztuhly ruce ve chvíli, kdy v nich držela hrnek se zbytkem vychladlé kávy a zadrobený talířek. Pomalu se ohlédla k obývacímu pokoji.

Dům, ve kterém žila už roky, znala jako své boty, a protože si zvlášť libovala v jeho zvucích, věděla, co přesně který zvuk znamená.

Jenže tenhle zvuk, tohle podivné vrznutí, neznala. Naklonila hlavu do strany. Někdo tu asi je. Co nejtišeji odložila talířek i hrnek na linku, že nádobí ani necinklo, sáhla do špalku s noži a vytáhla jeden středně dlouhý. Pevně jej uchopila a s rukou lehce za zády se pomalu vydala do obývacího pokoje.

Vykoukla zpoza prosklených dveří, ale v místnosti nikdo nebyl.

„Chlapci? Jste to vy?“ zavolala do domu, ale nikdo se neozval.

Ovšem že se nikdo neozval, copak jsi někoho slyšela přicházet?! Paní Hudsonová se nad sebou zamračila, zavrtěla hlavou a vrátila se do kuchyně.

A v tom se ten zvuk ozval znovu – tichounké vrznutí a k tomu krátké zapraštění. Nazlobeně se vrátila do pokoje, ale nic se nezměnilo. Vyšla do chodbičky u schodiště, ale ne, odtud to přece nešlo!

„Pro-bo-ha,“ zabručela paní Hudsonová, „Já si na tebe počkám,“ vyhrožovala čemusi v domě. Pevně doufala, že to není nějaký hlodavec, ale ty už jednou v domě měla a to znělo jinak, že?

Vrátila nůž do kuchyně, přešla ke konferenčnímu stolku, vzala z něj prachovku a sprej a náhle…

Paní Hudsonová s polekaným zahouknutím uskočila, když se zapraštění ozvalo znovu, přímo z konferenčního stolku. Chvíli na něj vytřeštěně zírala, pak se stůl jakoby pod tíhou jejího pohledu pomalu nahnul do strany a se zaúpěním se rozložil. Dvě nohy se úplně skácely na zem, těžká deska se svezla za nimi a zbylé dvě nohy prostě upadly.

Nikdy v životě neviděla paní Hudsonová nábytek umírat, ale teď si byla celkem jistá, že právě byla svědkem pomalé a bolestivé smrti jednoho z nejstarších kusů nábytku v 221B. Založila ruce na prsou a přemýšlela, jak tohle uklidí. Nakonec, když se dole otevřely dveře a oba její nájemníci (jeden s hihňáním, druhý s hlubokým pochechtáváním) po chvilce vešli do pokoje, a protože si paní Hudsonová všimla, jak John Sherlocka drží kolem pasu, rozhodla se s jistou mírou uspokojení, že je nebude rušit.

„Nerozumím, proč se to stalo tak náhle, ale tenhle kus nábytku vám asi už neposlouží, chlapci. Uklidíte to, že? Mně zatím dole stydne čaj.“ Chvatně opustila byt, takže si ani nevšimla, jak John při pohledu na trosky stolu zrudnul a jak se Sherlock pokřiveně a samolibě usmál.

 

DALŠÍ