Důkaz o lidském životě – část 1/3

Že to ale byla doba, co? Já vím, ale nedá se nic dělat, pokud tady má stále něco přibývat, musím to taky nejdřív napsat, víte?😀 Přicházím s prvním kusem z celkových tří částí, a doporučuju si k němu vzít nějaké teplé tekutiny, případně deku. Ať nemrznete společně s Johnem a Sherlockem, kteří spadli přes palubu lodi do rozbouřeného oceánu a bojují o život.

A možná si ke čtení dejte i něco sladkého na nervy. Sherlock je totiž očividně ztrácí, stejně jako svůj jinak brilantní rozum. Bude to část plná úzkosti.

A bude hůř, vážení a milí. Bude hůř.

Za betaread děkuji kalerme, opět toho na tebe holka začnu házet. (protože celou povídku už mám ve fázi dokončeného rychlého překladu.)

Před čtením vás prosím, abyste si přečetli INFO o povídce: Důkaz o lidském životě.

Důkaz o lidském životě

část první

 

Sherlock Holmes nenáviděl celý svůj život. Velmi ho nenáviděl. Vleže se zazmítal, zavrtal se hlouběji do písku. Na povrchu byl teplý, ale hlouběji byl vlhký a studený. Sherlock se soustředil na způsob, jakým ten chlad pronikal k loktům přes rukávy jeho košile. Otřel se tváří o teplý písek na povrchu. Teplý nahoře a chladný dole. Sherlock nenáviděl všechno na Zemi.

Černočerná voda vířila kolem nich a Sherlock zoufale svíral Johna, jednu paži omotanou kolem jeho hrudi, ruku na jeho bundě pevně sevřenou v pěst. Sherlockovy boty vážily snad tunu a jeho kabát, nasáklý vodou, ho stahoval dolů. Mohutná vlna je vynesla vysoko, než se na její druhé straně zřítili dolů. Slaná voda zaplnila Sherlockovy plíce; potopil se, aby Johnovu hlavu udržel nad hladinou.

„Probuď se, ty zasranej parchante!“ zaječel. Nedokázal se zbavit kabátu, aniž by Johna pustil.

John si klekl na okraj břehu, trup nahý a díky slunci opálený. Vlny se připlazily k němu a olizovaly jeho kotníky. S něčím manipuloval – se střevy. Sherlock přimhouřil oči a přemýšlel, jak by k němu zezadu tiše přiklusal, rychle by ho popadl a kousnul by ho do ramene. Silně. Ucítil by krev. Sherlock zabořil nos do písku. Přetočil se na břicho. Nechtělo se mu vstávat, jinak by kousl Johna, a ještě by ho navíc kopnul. Začal by rvačku, nechal by Johna, aby mu vyrazil pár zubů. To by Sherlock udělal, kdyby se mohl dokopat k nějakému pohybu, což nemohl. Kolem prošel velmi malý krab.

 

Když se John probudil, byli na hřebenu vlny. Zalapal po dechu a rozmáchl rukama, potopil Sherlocka hlouběji pod sebe. Sklouzli po vlně dolů a v jejím údolí Sherlock začal dávit a vdechovat vzduch.

„Přestaň, Johne, přestaň!“ Snažil se, aby byl přes řvoucí bouři vůbec slyšet. Déšť bičoval jejich tváře a John roztáhl paže a nohy, až se jen vznášel na hladině.

„Sherlocku?“ zakřičel. Sherlock se k němu zezadu přitáhl a přitiskl svůj obličej k Johnovu uchu.

„Drž se,“ řekl, i když sám byl ten, kdo se snažil nepustit. „Vydrž, Johne,“ volal.

Když se bouře zklidnila, vznášeli se v chladné, temné vodě, teplo cítili jen v místech, kde se k sobě tiskli: ramenem a tváří. Když vyšel měsíc, odrážel své slabé světlo po povrchu obrovského černého moře. Pak zmizel, takže je ze všech stran obklopila temnota. Sherlock slyšel, jak se Johnův dech změnil do chvějících se lapání po dechu. Nemohli nic dělat. Sherlock pomalu a soustavně šlapal vodu, volnou rukou pohyboval ve vodě a John dělal totéž, jen aby zůstali nad hladinou. Sherlockovy prsty bolely od chladu a ztuhlé svíraly látku na Johnově hrudi; ani ďábel by je nedokázal odtrhnout. Pomalu šlapali vodu a pozorovali noční oblohu. Buď se utopí, nebo ne. Ještě se nedalo říct, jak to dopadne.

Přišlo šedivé ráno. Sherlock se nechal unášet proudem, pak se polekaně probudil, vykašlával mořskou vodu. Zkontroloval Johna, jehož obličej byl omytý do čista, až na tržnou ránu od spánku k líci. Vypadl z lodi ve chvíli, kdy byla bouře nejsilnější, přepadl na zábradlí a přeletěl přes něj a Sherlock ani nezaváhal, šel za ním, jen tak tak ho zvládl chytit za rukáv. To se stalo kolem půlnoci, takže jsou zhruba šest hodin ve vodě. Vyšlo slunce. A nahrnuly se další mraky. Chomáče deště jemně dopadly a pak se obloha znovu vyjasnila. Jak se znovu objevilo slunce, skoro i hřálo. Sherlock přemítal, že tohle bylo lepší, než umírat sám, což by se bez Johna jistě stalo. Možná to bylo trochu ubohé, ale Sherlock byl příliš promrzlý, příliš unavený, aby lhal.

O pár hodin slunečního svitu později se na obzoru objevila požehnaná černá šmouha.

„Asi míli,“ řekl John, hlas zhrublý žízní a chladem. Sherlock rozpohyboval nohy a ztuhle jimi začal pohybovat směrem k zemi.

„Pusť mě. Můžu plavat,“ pronesl John, ale Sherlockova pěst nechtěla povolit sevření. Zastavil se a dýchal, pak přiměl své prsty, aby se narovnaly, bolestivě, pomalu, křečovitě svírající Johnovu bundu. John mu pomohl prsty uvolnit, odtáhl je od látky a okamžitě se ponořil. Sherlockovi zamrzl hlas v hrdle, ale o chvíli později se John opět vynořil, prskal a kašlal.

„Kurva,“ prohodil, znovu ho pohltila voda, než se přetočil na záda a nechal se volně unášet. Adrenalin Sherlockovým tělem proudil tak mocně, že se cítil slabě a bylo mu na zvracení. Kovová pachuť strachu ztěžkle setrvávala na jazyku.

„Rameno, noha,“ vysvětlil John. Byly ochromeny zimou. Sherlock se začal vymotávat ze svého kabátu a John se k němu otočil. „Nech si ho,“ řekl rychle.

„Táhne mě ke dnu. Nemůžu plavat.“

„Já vím, ale nemůžeme vědět -“ John se zhluboka nadechl, tak tak se držel na hladině. „Budeme potřebovat všechno, co máme.“ Což zahrnuje i boty, kterých se chtěl Sherlock taky zbavit. Tohle bude velmi dlouhá míle.

„Zvládneš tu vzdálenost uplavat?“ zeptal se Sherlock.

John se rádoby zasmál. „Musím.“

O hodinu později urazili polovinu vzdálenosti pomalými, kolébavými bočními tempy. Za další hodinu byli čtyři sta yardů dál a John se začal topit.

„Sherlocku!“ zakřičel. Trochu se s tempy opozdil a Sherlock se rychle otočil, zápasil se změtí svého kabátu a ztěžklýma nohama. John měl očividně velké bolesti, což naznačoval zmatek v jeho obličeji; paměť byla roztříštěna otřesem mozku a chladem. Byl dehydrovaný a pravděpodobně podchlazený, ztracený v moři a zraněný válkou. Nořil se hlouběji, dusil se, než se k němu Sherlock dostal, jeho panika jen zhoršovala situaci. Snažil se vyškrábat nahoru na Sherlocka, chytil ho za vlasy, a Sherlock se prudce ponořil. Pod vodou se vykroutil ze sevření a vynořil se vedle Johna, jednou paží ho chytil kolem hrudi.

„Uklidni se,“ zavelel. John dávil a plakal, plival mořskou vodu a Sherlock měl co dělat, aby je udržel na hladině.

„Co to kurva…!“

„Spadli jsme přes palubu, Johne. Uklidni se.“ To nebylo poprvé, co to Sherlock vysvětloval. John znehybněl. Roztáhl končetiny a plaval naznak.

„Promiň. Omlouvám se,“ lapal po dechu. Dýchal ztěžka.

„To je v pořádku. Už tam skoro jsme.“ Sherlock nechtěl riskovat, aby John plaval sám, ne když byl takhle unavený. Pohled upřel na ostrov a vlekl Johna zbytek té vzdálenosti za sebou. Když se dostali ke břehu, pustil Johna, pak se odplazil dál a zvracel, nic než vodu, pořád slanou. Škrábala ho v krku.

Sherlock se líně převalil na záda a podíval se na nebe. Bylo dokonale modré, s dmoucími se šedými a bílými kumuly. Tenké cirry klouzaly ve vyšší vrstvě atmosféry. Sherlock se zhluboka nadechl. Vítr byl chladný, jako vždy, ale on ležel na místě, kam dopadal pruh slunečního světla a on svým obličejem chytal jeho teplo. Bylo to neskutečně bolestivé, ale nemělo to nic společného s tím sluncem; ten pocit se mu zabydlel vzadu v krku a bolest se rozšiřovala až dozadu za oči. Sherlock se přetočil zpět na bok a díval se na Johna, který stál dole u vody. Vstal a tiše se k němu kradl. John máčel tulení střeva ve vodě, vytahoval je a proplachoval z nich sůl a zaschlou tvrdost, jak byla sušena na slunci. Sherlock k němu přistoupil tak, že jeho stín dopadl na Johna, na jeho tvář, takže pozná, že je Sherlock u něj. Sherlock si za něj pomalu klekl, přitiskl se hrudníkem k Johnovým zádům, položil se tváří na jizvu. Ovinul kolem Johnova pasu své paže, ukradl si pro sebe jeho teplo. Políbil Johna přímo vedle jizvy. Chutnala slaně.

 

Prioritou bylo sehnat vodu. Bylo poledne, což znamenalo, že ani jeden z nich dobrých dvanáct hodin nepožil žádné tekutiny, až na mořskou vodu. Zbývala spousta času, než pojdou, ale teď jedno pěkně po druhém. Byli na kamenité vymleté zemi, skalnaté útesy na jedné straně, a Sherlock musel projít pořádný kus, než našel vhodné místo, kudy by vylezli na břeh. Úzký pás písku obklopený rozeklanými kameny. V některých z nich byla jezírka vody z poslední bouře a Sherlock i John z nich bez kouska studu pili. Sherlock si hřbetem ruky otřel ústa a předpokládal, že v téhle části světa, kde byly roční deště legendární, nejspíš zvládnou nějakou dobu přežít, přestože nebudou mít přímý zdroj čerstvé vody.

John se opřel o kámen, oči pevně zavřené. Stále měl bolesti, ale bylo mu teplo aspoň natolik, aby se netřásl. Následoval Sherlocka, když našel cestu dál na pevninu.

Vyhodnotit okolí, najít přístřeší, jídlo, oheň. Sherlockovi se zhoupnul žaludek, s panikou deroucí se jeho krkem zabořil ruku do kapsy. Prsty sevřely lupu a on pocítil neskutečnou vděčnost, že se nezbavil svého kabátu. Kolena se mu málem podlomila a pocítil závrať.

„V pořádku?“ zeptal se John.

„Jsem v pohodě.“

Kousek od nich něco bylo, tam, na travnatém pahorku, přestože tráva byla v tomto roce přerostlá a vysemenila.. Sherlock nechal Johna u vysoké skály a pomohl mu svléknout promočený svetr, pak ho oblékl do svého kabátu a řekl mu, aby tu počkal.

Ostrov byl převážně neúrodný, až na pár nízkých keřů. Sherlock odhadl nejvyšší přístupný bod ostrova na přibližně šedesát stop, což mu dalo něco mezi devíti a deseti mílemi viditelnosti na horizont, kde byly vidět drobné ostrůvky, prakticky jen skalnaté výčnělky v jinak prázdném moři. Strana, na které vylezli, by byla lodní dopravě přístupnější, a konec konců to byl směr, odkud sami připluli.

Sherlock se vracel zpět ke břehu, zastavil se ještě, aby otrhal několik suchých, mrtvých keřů pro případ, že by slunce svítilo tak dlouho, aby mohli založit oheň. Jak obcházel pobřeží, zahlédl kamenitou pláž se skupinou tlustých tuleňů, jen tak se rozvalujících na vyhřátých kamenech. Skvělé. Sherlock poměřoval jejich velikost s velikostí svého kapesního nože, který měl s sebou, a zhodnotil své momentální zdroje jako smutně nedostatečné. Budou muset přijít na něco jiného, ale bylo dobré vědět, kde jsou.

Když se Sherlock vrátil k vysoké skále, zjistil, že ho John neposlechl a jen tak nečekal, ale že rozprostřel kabát a všechno až na spodní prádlo na slunce. Ušlapal malou mýtinu u kamenů a osekal přilehlý prostor od vysoké trávy tak, že klečel a uřezával ji u kořenů svým armádním nožem, který měl vždycky u sebe. Nashromáždil docela velkou kupu, zatím co byl Sherlock pryč. Když slunce zapadlo, lehli si do hnízda z plevele – měli jej pod sebou, na sobě, i kolem nich a navrchu měli Sherlockův kabát, který je chránil před rosou.

Druhý den jedli lišejník. Sherlock ukázal Johnovi pláž, na které viděl tuleně. V tu dobu tam neleželi, ale pravděpodobně se vrátí. Mezi nimi bylo několik mláďat, která nejspíš neumí moc daleko plavat. Zdálo se, že už je docela pokročilá roční doba na to, aby měli mláďata, ale Sherlock nevěděl prakticky nic o jejich zvycích. V každém případě teď neměli žádnou možnost, jak maso uvařit nebo jej zachovat. Strávili den tím, že naplňovali vyschlé kameny slanou vodou a z několika mělkých se voda úplně odpařila, až po sobě nechala tenkou slanou vrstvu, kterou John sbíral do ústřicové škeble a uložil ji v rohu jejich tábora u vysokého kamene, pod senem. John řekl, že by ji mohli použít k nasolení tuleního masa, pokud jí nashromáždí dostatek. Sherlock věděl, že to je pravda, ale to ten sběr neudělalo o nic zábavnější.

Kolem poledne se jim podařilo založit malý oheň, díky Sherlockově lupě, malým klacíkům a papírkům z šekové knížky, která přežila tu cestu v jeho náprsní kapse. Trochu to zlepšilo morálku, ale neměli nic, co by na něm uvařili. Kousek za jejich táborem našli tenký potůček, tak měli vodu k obědu a vodu k večeři, a malé kousky lišejníku, které našli na kamenech. Ten večer se stočili do svého hnízda do klubíčka, John proti vysokým kamenům a Sherlock čelem k ohni. Na ostrově nebyli žádní predátoři, ale Sherlock se necítil dobře, pokud John nebyl skrytý za ním. Aspoň jim bylo tepleji, když už jejich oblečení uschlo.

„Budeme si muset postavit nějaký skutečný přístřešek,“ řekl John. Měl pravdu, ale znělo to neskutečně nudně. Sherlock zíral do malého ohníčku, obklopeného a částečně přikrytého kameny, aby chránily horké uhlíky na dně.

John začal schraňovat kameny z pláže u jejich táboru, jako přípravu na jakousi zeď. Jeho pohyby zůstávaly ztuhlé a stále měl rozsáhlé modřiny podél strany těla, která se srazila se zábradlím lodi. Tvrdil, že nemá nic zlomeného, že bude v pořádku, ale Sherlock ho stále bedlivě pozoroval, dokud snášení kamenů nezačalo být příliš fádní, jak předpokládal. Sherlock šel na procházku po ostrově. Spálil si nos od sluníčka a vítr, co mu hučel v uších, byl otupující, monotónní ruch.

Sherlock znovu pozoroval slunící se tuleně a jeho žaludek zakručel na protest. Ještě neměli dost soli, nicméně jí možná bylo dost pro jedno mládě… Sherlock se napjal a instinktivně klesl k zemi, oči upřené na tuleně. Jenže tulení mládě by je mohlo živit pár dní, a nedalo se žádným způsobem odhadnout, jak dlouho tu budou pobývat. Pokud by na tuleně Sherlock zaútočil, bylo možné, že by se navždy stáhli k jednomu z menších ostrovů. Neměl tušení, co by tuleni mohli udělat.

No. V každém případě, v centru Londýna zvládnul žít bez jídla mnohem déle, takže nějakých pár dní sbírání soli (ach, bože) ho sotva zabije. Sherlock uřízl keř a nesl ho zpět do tábora.

John kupil jeden kámen na druhý, až postavil kolem jejich hnízda zeď. Praskliny vyplňoval slámou a blátem. Šlo mu to docela dobře, i když bude potřebovat ještě mnoho kamenů, aby vytvořil něco ucházejícího. Sherlock ho pozoroval, jak pracuje, s odhaleným hrudníkem a po lokty zabořený v blátě, které sbíral do batohu vyrobeného ze své bundy. John se opaloval dobře. Neměl ani náznak spálenin. Sherlock sledoval, jak mu pracují svaly, způsob, jakým se pohybují pod jizvou. Upustil keř, aby u ohně proschnul, pak si stoupnul na kraj pahorku a zadíval se na oceán; rozlehlý a hladký, rtuťovitá šeď s pablesky modré, kde se v něm zrcadlilo nebe.

John vyřezal háčky z tuhého naplaveného dřeva a navázal na ně vlnu odmotanou ze svého svetru. Jako návnadu na ně napíchl brouky, které vzal k jídlu rovnou z prachu ze země. Většina z nich nechytila nic, některé háčky se zlomily, ale na jeden se chytila ryba. Deset palců, a John ji zvedl nahoru, zubil se, jako by to byla ta nejlepší věc, jakou kdy udělal. Vyvrhnul ji na stejném místě na kamenech, její vnitřnosti použil jako další návnadu a během deseti minut chytil dvě další ryby. Zvládl chytit jen malé ryby, ale ochutil je opatrně s jejich vzácnou solí a připravil je na horkých kamenech. Sherlock ho ve skomírajícím světle pozoroval; zaujatý tou činností a téměř šťastný. Podíval se na Sherlocka přes plameny a široce se zazubil. Sherlock si nemohl pomoct a usmál se taky.

Tu noc Sherlock zíral do tmy, za zády jemně pochrupujícího Johna. Věděl, že na ostrově nebylo nic nebezpečného, takže bylo absurdní, že měl takový strach.

Šli lovit tuleně. Během pěti dnů nashromáždili dost soli, díky tomu, že John našel plochý kámen, kterým přikryl uhlíky a přeléval přes něj mořskou vodu, kterou nosil v botách.

Sherlock měl s sebou klacek s lopatkovitou špičkou, naplavený kus dřeva, který našel při procházkách po ostrově. John měl svůj armádní nůž. Dřepli si po větru a dívali se dolů na pláž, vybrali si tuleně, kterého vezmou. Velkého. Možná to bude jediný tuleň, kterého kdy uloví, tudíž musí stát za to.

Nenuceně slezli dolů na pláž, na sobě měli jen spodky a boty. Tuleni je obezřetně pozorovali, ale nestáhli se k vodě, dokud se Sherlock nesklonil a nezaútočil na tuleně, kterého si vyhlédli. Tuleň se rozpohyboval směrem k vodě rychlými, ale jakoby slimáčími pohyby, jak jeho tělo nebylo na pohyb po souši připravené.

Vybrali si takového, který byl od vody nejdál. Díky nedostatku lovců na ostrově k tomu měl odvahu. Sherlock se rozmáchl a udeřil jej zezadu do hlavy – „Mají tenké lebky,“ řekl předtím John, ale tuleň sebou nepřestal házet, dokud mu John neprorazil nůž skrz páteř. Vytáhl jej ven a krev hned vystříkla, ale pak temně stékala po skvrnité srsti.

Na chvíli se zastavili, ztěžka dýchali. Bylo to moc rychlé, příliš jednoduché. Sherlock cítil, jak mu přebytečný adrenalin proudí žilami. Jak stál a hluboce oddechoval nad Johnem, odolával náhlé touze zalehnout ho, přitisknout mu obličej na kameny, označit jeho krk svými zuby a jazykem a divoce se o něj třít. Sherlock si loktem otřel ústa a otočil se k němu zády. Jeho vzrušení bylo přes spodky vidět, stejně jako to Johnovo.

Po chvíli začali s pracným úkolem odtáhnout tu věc zpátky do tábora. Tmavě šedé hlavy vykoukly od břehu a sledovaly je černýma a lesklýma očima.

Když došli na kopec, John si ztěžka sedl a řekl: „Dobrý bože,“ otřel pot z čela. „Myslíš, že to je dost daleko?“ Sherlock se opřel rukama o kolena a snažil se popadnout dech. Ten tuleň vážil určitě tři sta liber, a oni ho prakticky vynesli na útes.

„Myslím, že raději trochu dál,“ řekl. Nevěděl, jestli to nějak pomůže, ale jestli se tuleni měli ještě někdy vrátit, nechtěl je odradit tím, že pláž znečistí ostatky jejich společníka. Táhli zvíře ještě dalších dvě stě yardů, než John opatrně proříznul jeho břišní dutinu a vyvrhnul vnitřnosti na zem.

„Počkej,“ řekl a běžel zpátky do tábora, aby se vrátil se svou bundou, když už byla zasvěcena Všem Věcem Nehezkým. Ovázal ji kolem tuleních vnitřností, aby se k nim zatím nedostali žádní ptáci. Dotáhli vykuchaného tuleně zpět do tábora, i když ten náklad byl bez orgánů jen nepatrně lehčí.

Sherlock vzal nůž. Měl svůj vlastní, ale Johnův byl větší. Začal tuleně stahovat z kůže.

„Tuk seškrábneme potom,“ řekl. John nikdy nic nestahoval z kůže, ale Sherlock měl nastudovanou teorii. Seškrábnout tuk, nasolit ho, nechat ho usušit. Nejspíš bude nezbytné nějaký olej vetřít zpět do usně, ale Sherlock si nebyl úplně jistý. V případě vraha, od nějž bral nyní inspiraci, moderní vydělávání kůží bylo po ruce. Tady si prostě budou muset nějak poradit.

Po zbytek dne naložili maso a jedlé orgány do ručně vyhloubené jámy s jezírkem z mořské vody. Ještě dlouho po západu slunce byli zaneprázdněni přikládáním na oheň a uzením masa. John si vzal na starost sádlo a rozpustil je do lastur, pro případ, že by se nějak hodilo. Nevěděli, co vlastně dělají. Ale hladově jedli své zásoby tuleního masa a doufali, že déšť nepřijde tak dlouho, dokud neusuší to, co zbylo.

John vytvaroval jakousi střechu přes jejich přístřešek, použil zkroucené větve, které propletl do sukovité mřížky, jíž pak zacpal trávou. Vypadalo to směšně, ale pak přichytil kabát klacíky za knoflíkové dírky, aby tvořil dveře. Noci strávené uvnitř budou aspoň částečně útulné. Takovým ubohým způsobem trosečníků.

Tu noc samozřejmě začalo pršet, takže tulení kožešina a nasolené maso strávily noc uvnitř přístřešku, zatím co se John a Sherlock společně choulili ve studeném dešti.

Už byli na ostrově osm dní. Sherlock se krčil u skály, vítr mu hvízdal v uších, cuchal jeho vlasy do všech směrů. Na tomhle ostrově nikdy nikdo před ním a Johnem nebyl. Nebyly tu žádné kamenné kupky, kosti, ani zajímavé mohyly. On a John byli na místě, kde nikdy nebyli žádní lidé. Nikdy. Sherlock těžce dýchal nosem, čelist pevně sevřená. Ani jediný člověk, nikdy.

John vyřezával háčky z tuleních kostí; jednoduché, užitkové tvary s dvojitým háčkem, se zářezem nahoře, aby zabezpečil vlnu z jeho zmenšujícího se svetru. Sherlock si sedl vedle něj a vzal do ruky kousek kosti. Trvalo mu hodiny, než jeden dokončil, a v tom samém čase John udělal tři.

„Ten je příliš pěkný, než abychom ho hodili do moře,“ řekl John. Sherlock vyřezal šrafovaný vzor do svého háčku a opatrně uhladil strany. S hlubokým povzdechem hodil háček k Johnovi a vstal, aby se prošel kolem ostrova.

Každý den tu foukal vítr. Keře se smutně ohýbaly pod tíhou přetrvávajícího větru  nasyceného solí . Vzdálenější strana ostrova byla samý kámen. Ale byla méně slaná, omytá dešťovou vodou. Sherlock ochutnal každou oblast, a nejslanější byly zjevně kameny na pobřeží. Hladké, naplavené výčnělky na vzdálenější straně měly jakousi křídovou chuť, plnější obsahem vápníku, zatímco strana u tábora se přikláněla víc k železu. Sherlock se zoufale chtěl vrátit do Londýna. Touha po tom byla tak silná, až mu svírala hruď, spalovala plíce, ožehla jeho paže až k prstům, které sevřel do pěstí. Sherlock se kolébal proti skále, hlavu skloněnou a paže pevně ovinuté kolem svého těla. Horké slzy štípaly v očích a pak hned zchladily jeho tváře. Tolik to tady nenáviděl. Z hrdla mu unikl vzlyk, a pak další. Vítr ty vzlyky unášel, až se ztrácely v jeho nekonečném dutí.

Dvanáct dní. Sherlock vyřezal další háček, špičkou svého nože vytvaroval do stran ozdobné špičky. Vyrobil jich několik; některé s vlnkovaným vzorem, jeden s tuleněm. Podezříval Johna, že si je všechny nechává, protože nikdy žádný neviděl s napíchnutou návnadou. Jak dny plynuly, Sherlockovi nejvíc chyběly jeho housle. Jeho prsty ho prakticky svědily. Jediný zvuk kromě větru byl Johnův falešný tichý zpěv, jak spravoval střechu nebo přikládal na oheň. Sherlockovy prsty nakonec uklouzly a on se říznul do bříška ruky, pod levý ukazováček. Pozoroval, jak se hromadí jasně červená krev – byla spíš podobná rybě, kterou chytili, a ne tuleňovi, jehož krev měla temnější, sytější odstín. Stékala po dlani jeho ruky k zápěstí, a řezná rána začala štípat. Naklonil svou ruku a nahromaděná krev kapala ze strany dolů na udusanou hlínu kolem jejich tábořiště.

„Hej,“ řekl John a dřepl si vedle něj. Uchopil Sherlockovu ruku do své a přitiskl palec podél rány. „Sakra, tohle musíme vypláchnout.“ Vstal, ale Sherlock zůstal sedět. John se předklonil a jemně položil ruku Sherlockovi na záda. „Pojď,“ řekl.

Sherlock si ho nevšímal. Potlačoval příšerný vztek, který se v něm hromadil, a vsakoval se do země spolu s jeho krví. Nenáviděl všechno. Neměl nic, jen vítr v uších.

„Sherlocku,“ řekl John a Sherlock se náhle ohnal loktem, až ho vrazil Johnovi do břicha, pak se na něj s divokým řevem vrhnul. Popadl Johna za krk a praštil jeho hlavou o zem. John mu oplatil ranou do ledvin a překulil je, až byl na něm. Divoce zápasili v prachu, dokud John nechytil Sherlockova zápěstí a jednou rukou je přitiskl k bokům. Sherlock se nepřestával zmítat a křičet, snažil se zkroutit, aby Johna kousnul do ruky. John silně udeřil Sherlocka do hlavy, a jak byl omámený, využil situace, aby rychle vytáhl svůj pásek a omotal jej kolem Sherlockova pasu, aby zabezpečil jeho ruce k bokům. Na okamžik zmizel a vrátil se s kabátem, který obalil kolem Sherlockova těla, zapnul všechny knoflíky, než se Sherlock probere. Vytáhl Sherlockův pásek a svázal jím jeho kolena, pak ho odtáhl kousek od tábora, zatím co Sherlock bez přestání nadával, plival a bezmocně se svíjel.

„Dostaň mě z tohohle zasranýho ostrova, Johne!“ ječel. „Dostaň mě pryč z tohohle ostrova!“

John ho hrubě hodil na zem. „Myslíš, že bych to neudělal, kdybych měl nějakou možnost?“

John kvůli němu plakal, a Sherlock byl rád. Trhaně dýchal. Neschopný uniknout, začal kousat do límce kabátu a potom i do svého ramene, kam až dosáhl.

„Sherlocku, přestaň!“ zakřičel John. Klekl si, ale Sherlock se po něm ohnal, a tak se znovu stáhl.

„Přestaň,“ prosil, ale Sherlock nepřestal. Nakonec se John vrátil do tábora a Sherlock sebou házel po zemi, ječel, dokud nepřišel o hlas.

Než se k němu John zkusil znovu přiblížit, setmělo se. Sherlock ležel napůl omámený a vyčerpaný, zatím co John uvolňoval jeho improvizovaná pouta. Pohladil Sherlocka po vlasech, pak mu pomohl na nohy a napůl ho nesl k ohni. Tu noc spal podél skály Sherlock, ruku ovázanou do odříznutého kusu Johnova nátělníku, a John se díval ven do tmy.

Sherlock si nebyl jistý, co se stalo. Plakal a jeho ústa chutnala po krvi. Byl znovu svázaný v kabátu, znehybněný na zemi. „Prosím, Johne. Prosím. Dostaň mě odsud, Johne, prosím.“ Znovu Johna rozplakal, ale tentokrát rád nebyl.

Seděli u ohně. Už bylo dopoledne. Sherlock držel proužek uzeného tuleního masa, ale nejedl. John svazoval dohromady kousky přetržené vlny uzlíky, které se naučil v armádě. Sherlock pozoroval jeho prsty a způsob, jakým vystrkoval jazyk ke spodnímu rtu, jak se soustředil.

„Měli bychom mít sex,“ řekl Sherlock. John se pozastavil, pak vzhlédl, obočí pozvednuté, jako by čekal na pointu vtipu. Když se žádné nedočkal, řekl: „Hm, ne,“ a po krku se mu rozlil ruměnec. Sherlock čekal, ale to bylo nejspíš vše, co chtěl John říct. S těžkým oddechnutím vstal a vytratil se.

„Nechoď daleko,“ zavolal John. Od chvíle, co Sherlock začal přicházet o rozum, mu John začal říkat, co má dělat. Sherlock došel k tulení pláži, ale tuleni tam nebyli.

Sherlock sebral kabát, pásky a vzdálil se od tábora. Vklouznul do kabátu a sedl si na zem, pak upevnil jeden pásek kolem kolen. Teď. Pokud utáhne druhý pásek jen volně kolem svého pasu, bude schopný vytáhnout ruce z rukávů a pod kabát, aby se zabezpečil. Slyšel, jak jde John k němu.

„Nejspíš mě budeš chtít nechat chvíli o samotě,“ řekl Sherlock.

John chvíli jen stál. „Potřebuješ pomoct?“ zeptal se.

Sherlock si povzdechl a upustil pásek, podíval se stranou k oceánu. John si klekl, rozepnul kabát, stáhl ho ze Sherlockových paží a pak jej znovu upevnil, objal ho rukama kolem pasu, aby přidělal druhý pásek.

„V pohodě?“

Sherlock sebou mrsknul na bok, k Johnovi zády, a slyšel, jak jde pryč.

Když slunce zapadalo, John se vrátil.

„Jdi do prdele,“ zavrčel Sherlock a strávil noc venku.

Sherlock snil o psovi, kterého viděl v jednom filmu jako dítě. Bylo to obrovské zvíře, s rysy jako medvěd, špinavé a zacuchané, a zaútočilo na Johna, zatím co Sherlock stál přimrzlý na místě. Třáslo s ním a trhalo mu kůži, roztrhlo jeho břicho a rozcupovalo ho na kusy, a když se Sherlock probudil, ječel do větru a divoce se zmítal ve svých poutech. Obličejem bolestivě dopadl na zem, jak sebou házel, skopl boty, palcem nohy zajel za lem ponožky a stáhl ji. Byl schopný rozepnout své kalhoty a tak se kroutil a kopal nohama, dokud nechytil lem nohavic to prstů u nohou, a pak je taky pomalu stáhl. Škrábal se po zemi, kousek po kousku vytahoval kabát k hlavě a pak byl volný, stoupnul si a horečně se otáčel na místě. Bylo větrno a mrholilo a Sherlock si nemohl vzpomenout, proč se bál nebo co hodlal udělat se svou svobodou. Potácel se tmou, až došel k okraji pahorku, pak zakopl, sklouznul a skutálel se na pláž. Svinul se v písku u nějakých kamenů a poslouchal, jak vlny neustále, hlasitě burácí o pobřeží.

John ho našel brzo ráno, nataženého na zádech v písku, s ranním sluncem hřejícím do obličeje. Sherlock ochutnával písek, obalil si jím jazyk a skřípal o něj zuby. Slyšel, jak o ně ten písek vrže, zvuk k němu docestoval jeho středním uchem. Věděl, že kuřata zobala malé kamínky, aby pomohla trávení. Sherlock otočil hlavou a nabral do pusy velkou hrst písku.

Žvýkání teď bylo jiné než jen mít pár zrnek mezi zuby. Bylo to slané, samozřejmě, a hromadilo se to v puse. Slyšel Johnovy kroky, jak ležel uchem natisknutý k zemi.

„Sherlocku, prosím, nejez písek,“ řekl. Sherlock vyplázl jazyk, aby se jej zbavil, ale hodně jej zůstalo nalepeného na dásních. Protáhl si čelist, naslinil a snažil se vypláchnout písek co nejmenším úsilím. John se posadil. Položil ruku na Sherlockův kotník a chvíli byl zticha. Odkašlal si.

„Hm,“ začal. Sherlock se skoro usmál. Většinu Johnových vět, které začínaly s „hm“, měl rád.

„Víš, jak jsi říkal,“ odmlčel se, „že bychom měli mít sex?“

Sherlock prudce otevřel oči. John váhavě pokračoval.

„No, asi – hm. Chci říct, že můžeme. Jestli chceš.“

 


 

Další

Půdovní povídka: thesardine – Evidence of Human Life

22 komentářů Přidejte váš

  1. Harriet napsal:

    Omlouvám se, že otravuji, sem to ani nepatří, ale nemůžu se dostat do druhé části…Zkoušela jsem různé kombinace hesla a nic…Nevím…Můžete mi někdo prosím říct jaké je heslo?…Asi jsem pitomá

    1. miamam napsal:

      Heslo jsou velké iniciály z českého názvu, stejně jako měla třeba The Road Less Traveled.:-P

      1. Harriet napsal:

        Zajímavé, že prvně mi to nešlo q_Q…I tak děkuji mnohokrát🙂

  2. Lilith Rose napsal:

    No.
    Tak kde začít.
    Když jsem viděla info o téhle povídce. Ihned jsem si ji musela jít přečíst!
    Miluji takové povídky! A fakt mi nejde o ten sex, ale o to vše okolo. Sherlock je přesně takový jaký by byl, kdyby ho zavřeli na pustém ostrově. A John? Ten je asi na takové podmínky docela zvyklý. Ale… Zlatíčko, tuhle povídku jsi vybrala víc než dobře.
    Deprese střídá Frustraci. Beznaděj nenávist a bolest. Přesně druh povídky, kterou budu zbožňovat. Jsem hold trošku psychopat a v psaní a čtení takových povídek se vyžívám.
    A to jak se Sherlock chová. Je prostě… dokonalost sama.
    A fakt už se těším na pokračování! Ani nevíš jak moc! Ve chvíli kdy jsem dospěla do konce téhle části… jsem si málem začala rvát vlasy na hlavě. Nutně k dýchání potřebuji další část.🙂 Zachráníš mě?
    S láskou tvá Salazaret

    1. miamam napsal:

      😀 Neboj se, další část zas bude na konci týdne. A pokud máš ráda takový typ povídek (deprese střídá frustraci… beznaděj nenávist a bolest… – uau, mimochodem dost krutě napsané!), jsem vážně zvědavá, co budeš říkat, až budu vydávat Trying to Find the In-Between. Ale to až později. Děkuji🙂 ♥

      1. Lilith Rose napsal:

        No fakt! Asi jsem divná… ale víc si užiji depresivní povídky než něco sladkýho. Někdy i to připadá až moc přeslazené… a takové nereálné. Ale vždy si vše přečtu. Někdy se krásná a romantická povídka do nálady zrovna hodí.🙂
        Fakt se těším na další tvé překlady!
        Sal.

  3. katyka napsal:

    To je paráda!!!! Strašne silné a úžasne popísané. Perfektný výber poviedky a skvelý preklad!🙂 V akých intervaloch by asi tak mohli pribudnúť ďalšie časti? Len nech zbesilo nekontrolujem web každú hodinu😉 Mimochodom, preklad si utla v pravej chvíli, tá posledná veta bola úžasne navnadzujúca na ďalšiu kapitolu🙂 Aspoň využijú ten tulení tuk😀

    1. miamam napsal:

      Tento týden (nejspíš k jeho konci) by měla přibýt další část. Záleží na tom, jestli bude mít kalerme čas.🙂 Děkuju

  4. Katy napsal:

    To. Bylo. Úžasné.😀 Páni, a to tam ještě nebylo nic explicitního…
    Tak jsem nakonec ráda, že jsem si nestihla přečíst ten originál, protože takhle jsem byla mnohem napjatější a vážně… och😀
    Sherlockovi začalo pěkně hrabat (ne že bych se mu divila) Oproti Johnovi, který nejspíš podobně otřesné podmínky musel snášet v Afgánistánu, to pro něj musí být… nedovedu si to představit🙂 Sherlock bude vděčit všem svatým (jo a hlavně Johnymu😛 ), pokud na konci povídky bude mít alespoň všechny čtyři pohromadě. Úplně normální totiž nebyl nikdy, že?😀
    Páni, jak já se těším na pokračování :)))
    Katy

    1. miamam napsal:

      Sakra. Ráda bych k tomu něco dodala, ale nemůžu napsat nic, aniž by to byl spoiler😀 No nic… Tak teda děkuji😉 ♥

  5. Hanička napsal:

    Ten konec…já chci pokračování, prosííím😀😀
    A samozřejmě děkuji za překlad..😉

  6. Roedeer napsal:

    Psal jsem komentar, ale ocividne se nevlozil, tak jeste jednou.
    Na tenhle preklad jsem byl zvedavy a prekonal jsem nutkani zjistit, o jakou povidku se jedna a precist si ji v originale (protoze pak uz bych se nedonutil komentovat a vim, jak jsou komentare dulezite). Je to zajimave, libi se mi ten pozorovatelsky odstup, s nimz je to psane, jen doufam, ze Sherlockovi nepreskoci natolik, aby se k Johnovi zacal chovat necitlive, to bych povazoval za pomerne OOC.
    Diky za preklad, miamam.

    1. miamam napsal:

      Logika pro určování spamu na wordpressu mě nepřestane udivovat. Často padají do spamu i komentáře lidí, kteří zde už něco napsali (třeba i ty), a pak, když se jdu mrknout na odezvy, se to ve spam koši ukáže i se zpožděním.:-/ Já moc často OOC ani nečtu, je to pak takové rušivé (mám je holt pod kůží tak, jak jsou :-P), tak doufám, že ti Sherlock bude i dál připadat takový, jaký má být.🙂 Díky

  7. Loputre napsal:

    John to neměl s Sherlockem nikdy lehké. Já na Johnove místě bych Sherlocka obcházela velkým obloukem , protože bych se bála že byc to setkání nemusela přežít… Ale jinak dobrá práce moc se mi to líbilo.:D Doufám že další část bude co nejdřív.

  8. Helena napsal:

    No to je teda pěkně příšerný! Něco takového muset prožít, to bych se snad raději utopila už po cestě; ani si nechci představit, že bych byla v jejich kůži. Do mobilu by mi natekla slaná voda, určitě tam není signál, nikdo by o mně nevěděl, to je na mašli. Jsem samozřejmě zvědavá na pokračování, ale tohle snad ani nemůže dobře dopadnout? Není nad to sedět v bezpečí doma u počítače!

  9. Liss napsal:

    Oooo, můj bože!! To je strašně emotivní povídka. Trhá mi srdce, když Sherlock přichází o rozum. Není to s ním snadné normálně, natož na pustém ostrově o hladu a s klesající nadějí na návrat. Prosím o co nejrychlejší pokračování!

  10. afterhoney napsal:

    Wow, tak to je super. Úplně jsi mě dostala. Těším se na další část.

  11. KalamityJane napsal:

    Ukončit to v takovém místě! Celou dobu mi po rukách přebíhá mráz. Je to tak zvláštně suché, odtažité a tvoje „bude hůř“ teda moc nepomáhá. Jsem zvědavá na pokračování, děkuju za hezký překlad.

  12. Porcelandoll napsal:

    Teda musím říct, tenhle blog jsem objevila asi tak před týdnem a od té doby jsem přečetla všechny publikovaný povídky a všechny jsou úúúúúúžasné. Tahle začíná moc pěkně a věřím, že by se takhle sherlock skutečně zachoval, tak se už těším na pokráčko😀

    1. miamam napsal:

      Uau, tak vítej v počeštěném johnlock fan fiction klubu😀 Snad se ti tu bude líbit i do budoucna😉 Děkuju moc ♥

  13. Sanasami napsal:

    no tak toto je božský začiatok naozaj perfetnýýýýýýýýýýýýýýýý páááni chudáčk Sherlock jedna z jeho najhorích chvíľ ….ale ten koniec myslím tú časť zo sexom pááááááááááááni neviem da dočkať pokračka tak šup sem s tým😀😀😀😀

    1. miamam napsal:

      No, musela jsem to utnout tady, abych nemusela nastavovat heslo už u téhle části… UPS, asi jsem tím něco nastínila, heh😀

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s