Tvůj celý svět: kapitola 8.

Tak a jsem tu s osmou kapitolou… 🙂 Věřte tomu nebo ne, ta dlouhá pauza nebyla proto, abych vás napínala. To jen ta spoousta poviností co se mi nahromadila… 😀

Chtěla bych vám všem moc poděkovat za komentáře. Nebýt vás (a miamam), tak by mi to nejspíš trvalo věčnost…

Moc děkuju miamam za betování a za obrovskou dávku trpělivosti.

A veliké díky i vám všem, co jste si na mě vzpomněli a zanechali komentář 🙂 niktoska, Liss, Kira~i, Julianne, Salazaret, worldofjohnlock,afterhoney, Saku-chan, Domča, Snake, Helena, Eliška, Hanička, kamivon, Terka

Snad vám to čekání tahle kapitola vynahradí 😀 Protože…? Protože bude masáž! 😀

Doufám, že se bude líbit 😉

Katy

 

Kapitola 8.

Experiment s dotykem

 

Johnovi hlavou vířily zběsilé myšlenky, zatímco Sherlocka vedl do ložnice.

Ohlédl se přes rameno. Pokud by mu kdokoliv jiný takhle nádherný tvrdil, že ve svém věku nemá vůbec žádné sexuální zkušenosti, byl by John přesvědčený, že si z něj dělá blázny. Ale z nějakého důvodu se nedokázal přinutit o Sherlockových slovech pochybovat.

Když popisoval svůj zájem o Johna i naprostou nechuť ke komukoliv jinému, byl jeho obvykle tak prázdný výraz dost výmluvný.

Ale navzdory jeho tvrzení o tom, co chtěl, byl Sherlock stále plachý. Přestože se rozhodl tuto oblast prozkoumat, bylo pořád ještě možné, že si to rozmyslí. Že mu intimita začne připadat příliš intenzivní, příliš komplikovaná.

Čas stanovit nějaká základní pravidla, rozhodl se John. To by ho snad mohlo uklidnit.

Zavedl Sherlocka k posteli a zatlačil ho dolů tak, aby seděli vedle sebe.

„Dobře,“ řekl. „Vzhledem k tomu, že je to pro tebe všechno nové, dohodneme se na tom, co se bude dít, abys věděl, co očekávat.“

Sherlock mu věnoval mírný úsměv a zdálo se, že se trochu uvolnil.

„Počkej chvilku,“ řekl John a stiskl Sherlockovi ruku. Potom vstal a zamířil do koupelny, kde popadl několik velkých čistých ručníků.

Když se vrátil, Sherlock znovu vstal a trochu nemotorně se postavil vedle postele.

„Uklidni se,“ řekl mu John. „Nemusíme to dělat, pokud nebudeš chtít.“

„Ne, chci to,“ řekl Sherlock okamžitě. Rozepnul si sako a odhodil ho na židli za sebou.

John polkl.

Odkdy ho tak silně ovlivňuje už jen sledování toho, jak si Sherlock sundává sako?

Protože to je poprvé, co se na něj díváš, odpověděl mu hlas v jeho hlavě, ale nebyla to tak docela pravda.

Vědomí, že se už za malou chvíli bude dotýkat Sherlockovy kůže pod oblečením, ten pohled rozhodně posunulo na zcela novou úroveň.

Sherlock se začal věnovat knoflíkům u své košile. John udělal krok dopředu. Položil své ruce na jeho, aby ho zastavil, ale nedokázal zabránit svým dlaním, aby se natáhly a prsty jemně přeběhl po Sherlockových klíčních kostech.

„Počkej,“ řekl. Zadrhl se mu hlas.

Sherlock poslušně spustil ruce podél těla. Vypadal trochu zklamaně, když ho John zavedl k posteli a tentokrát ho posadil tak, aby seděl čelem k němu.

„Sherlocku, dnes v noci se nestane nic, co by souviselo přímo se sexem,“ řekl rozhodně. „Protože je to pro tebe úplně nové, jak jsi sám říkal, rozhodně se nechci pustit do něčeho, co by tě mohlo zahltit.“

Sherlock si znechuceně odfrkl.

„Nejsem dítě, Johne,“ odsekl povýšeně. „Možná že jsem slepý, ale nepotřebuju, abys se mnou jednal jako s nesvéprávným. Jsem naprosto schopný dělat svá rozhodnutí sám za sebe.“ Vypadal velmi uraženě.

„Nic takového jsem nenaznačoval,“ odpověděl konejšivě John. „Já jen říkám, že by bylo nejlepší brát věci pomalu – taky by ses po hlavě nevrhal do experimentu, aniž bys předem nashromáždil potřebné údaje, ne?“

Sherlock naklonil hlavu na stranu a ve tváři se mu zračil výraz hlubokého podezření. Potom se v koutku jeho úst objevil mírný úšklebek – pro Johna jediné varování toho, co mělo následovat.

„Takže,“ protáhl. „Chceš mi říct, že pokud bych během jednoho z těch okamžiků, co jsem je zmiňoval…“ Zvedl ruce a vzal Johnovu tvář do dlaní. Přitáhl si k sobě jeho hlavu tak, že se jejich nosy dotýkaly.

„Během jedné z těch nocí, kdy jsme se vrátili domů z případu. Adrenalin proudící v žilách, srdce bušící v hrudi a neschopní popadnout dech…“ Zatímco mluvil, jeho hlas se prohluboval.

„Během jedné z těch chvil v chodbě, kdy jsme se oba opřeli o zeď a podívali se na sebe…“ Přestože nemohl vidět, vypadalo to, jako by Sherlockovy oči žhnuly.

„Během jednoho z těch okamžiků,“ řekl Sherlock. „Kdybych se nechal vést nutkáním, které jsem si v té době odmítal připustit. Kdybych se naklonil a políbil tě,“ přitiskl jejich čela k sobě a chraplavě ta slova vydechl jen pár centimetrů od Johnových úst.

„Kdybych tě tlačil proti zdi a tiskl naše těla blíž… Kdybych tě nepřestával líbat, dokud bychom oba nemohli dýchat…“ Prsty přejel po Johnově čelisti.

„Kdyby se to stalo v době, kdy jsem měl svůj zrak… Chceš mi tvrdit, že bys mě zastavil a trval na tom, abychom to brali pomalu?“ Pustil Johnovu tvář a se zadostiučiněním se opřel zpátky.

John cítil, jak se mu přes hruď a po tváři rozšířil ruměnec, jak Sherlock naprosto dokonale popsal jednu z jeho nejčastějších fantazií.  Bylo to, jako by si ji v Johnově hlavě přehrál na videu.

Odkašlal si a snažil se odpovědět, ale jeho hlas odmítal spolupracovat. Zvedl ruku a viděl, jak se třese. Nechal ji znovu spadnout.

„Sherlocku.“ Znělo to jako zaskřehotání.

Zkusil to znovu.

„Sherlocku.“ To už bylo lepší. „Když jsi říkal, že nemáš žádné zkušenosti, myslel jsi tím opravdu ŽÁDNÉ zkušenosti nebo jen to, že jsi nikdy neměl sex?“

„Myslel jsem to tak, jak jsem to řekl, Johne,“ odpověděl Sherlock. „Nic z toho mě nikdy ani trochu nezajímalo – odpověď je určitě ‚Ne‘, ať už jsi teď myslel na cokoliv. Chceš, abych byl konkrétnější, nebo se chystáš odpovědět na mou otázku?“

John si rukou prohrábl vlasy.

„Omlouvám se,“ řekl. „Ale to byl zatraceně žhavý popis polibku na někoho, kdo nikdy žádný nedostal. Nemůžeš mě vinit, že se tomu divím.“

V Sherlockově obličeji se na chvíli objevil zvláštní výraz, ale nakonec jen pozvedl obočí.

„Můžu být nezkušený, ale nežiju v bublině, Johne,“ řekl. „Sex je hlavním motivem pro většinu zločinů. Mé teoretické znalosti jsou dostatečně rozsáhlé.“

Evidentně stále čekal na odpověď.

John se zhluboka nadechl.

„Dobře,“ připustil. „Kdyby se to stalo přesně tak, jak jsi to popisoval…“ Znovu se odmlčel, aby si pročistil hlavu. „Pak ne, nezastavil bych tě. Zastavit tě, by bylo to poslední, na co bych myslel.“

„Ale,“ dodal a položil svou ruku na Sherlockovu. „Ale… Kdybych věděl, že jsi pořád panic…“ Ignoroval mírný úšklebek, který to slovo vyvolalo.

„Kdybych se bál, že to pro tebe byl jenom experiment a že změníš názor stejně náhle, jako ses k tomu odhodlal…“ Palcem rytmicky přejížděl po hřbetu ruky, kterou držel.

„Kdybych se bál, že ten jediný polibek bude vše, co kdy budu mít… Pak ano,“ potvrdil a narovnal se.

„Ano, zastavil bych tě.“

Odmlčel se, a potom upřímně dodal: „I když by mě nejspíš zabilo, kdybych to udělal.“

Sherlock znovu zvedl ruku k Johnovu obličeji, ale tentokrát jen proto, aby zkontroloval jeho výraz – jako už tolikrát. Musel cítit teplo z ruměnce, který se pořád ještě šířil přes Johnovu tvář. Po chvíli přikývl.

„Dobře Johne,“ řekl. „Tohle je tvoje lekce, je to ve tvých rukou.“ Pokrčil rameny. „Tak do toho.“

John se snažil dát dohromady.

„Dobře,“ odkašlal si. „Už tě někdy někdo masíroval?“

Sherlock zavrtěl hlavou.

„Nemám rád, když se mě dotýká někdo cizí,“ vysvětlil. „No,“ dodal. „Řekl jsem cizí. Nemám rád, když se mě dotýká naprosto kdokoliv. Kromě tebe, Johne.“

Usmál se.

„Řekl bych, že teď už oba víme, že jsi výjimka ve většině mých pravidel.“

John si odkašlal.

„Fajn, v žádném případě v tom nemám praxi, ale o to teď nejde. Říkejme tomu… Experiment s dotykem.“

Vzal Sherlockovu ruku do své a otočil ji. Začal přejíždět ukazováčkem podél vnitřní strany Sherlockova zápěstí, postupně pokračoval přes jeho dlaň a potom ho jemně hladil po prstech a mezi nimi.

„Doprostřed postele jsem položil ručník,“ řekl. Rozepnul knoflík na Sherlockově rukávu a pohladil vnitřní stranu jeho paže. Potom sjel prsty zase zpátky.

„Teď půjdu a přinesu pár věcí. Ty se zatím připrav.“ Očima sledoval pohyb svých prstů, jak přejížděly po bledé kůži před ním a sledovaly síť jemných žilek na Sherlockově zápěstí.

„Doporučoval bych ti, aby ses převlékl do kalhot od pyžama, jestli jsou pohodlné, a potom si lehnul na ručník. Nejspíš bude dobré začít s tvými zády, takže si lehni na břicho.“ Znovu obrátil Sherlockovu ruku a propletl jejich prsty. „Souhlasíš?“ Vzhlédl.

Sherlock pohnul rty a sklonil hlavu. Přikývl, ale nic neřekl.

„Tak fajn,“ pokračoval John a zvedl se na nohy. „Pár minut mi to potrvá, takže nemusíš spěchat. Zaklepu, než vejdu.“

Rychle opustil místnost. Dřív, než by se pokušení prostě zatlačit Sherlocka dolů na záda a vylézt na něj mohlo vymknout kontrole.

Vyběhl po schodech k sobě do ložnice. Ze svého nočního stolku vyndal lahvičku masážního oleje a potom zamířil do kuchyně. Naplnil misku horkou vodou, postavil do ní lahvičku a odšrouboval víčko. Nechal ji, aby se ohřála a vešel do obýváku. Přistoupil k oknu, zvedl ruku, aby ji položil na rám a slepě se zadíval na ulici pod sebou. Přemýšlel, co to sakra dělá.

Chtěl mučit sám sebe? Copak vážně věřil, že Sherlock Holmes… Génius, samozvaný sociopat, rezervovaný, hrdý a věčně podrážděný šílenec, by skutečně chtěl skončit v jednom z těch hloupých a zbytečných osobních vztahů, a s ním – Johnem Watsonem, přímo ztělesněním všeho obyčejného?

John zavřel oči a naklonil se dopředu, čelem se opřel o sklo. Nebylo mnohem pravděpodobnější, že se Sherlock nudí? Znuděný a zvědavý a John byl jediný, kdo byl k dispozici pro experimentování?

Narovnal ramena a snažil se ty negativní myšlenky vytlačit z hlavy. Posuzovat Sherlockovy motivace pro něj bylo naprosto nemožné. Vždyť si ani nebyl jistý, jestli jim ten muž sám rozumí. Jeho mozek tak jako tak fungoval na zcela odlišné úrovni.

John neměl tušení, co způsobilo tenhle Sherlockův náhlý zájem, ale rozhodl se věřit, že by ho jen záměrně nevyužil.

Pokud chtěl Sherlocka, bude muset být hodně pečlivý a opatrný. A on Sherlocka chtěl. Chtěl Sherlocka opravdu zatraceně moc. Skutečnost, že ho vždycky považoval za to jediné, co nikdy nebude moct mít, jeho touhu ani v nejmenším nesnižovala.

Fajn. Nikdy na nic netlačil a v žádném případě by se nepokusil nikoho využít. Ale pokud to byla hra, se Sherlockem jako hlavní cenou, potom se chystal udělat všechno proto, aby vyhrál.

Narovnal se a odhodlaně vykročil. Z kuchyně sebral olej a zamířil zpátky do Sherlockova pokoje. Zaklepal na dveře, přesně jak slíbil.

„Jsem připravený, Johne,“ ozval se zevnitř Sherlockův hluboký hlas.

Otevřel dveře a zarazil se uprostřed kroku. Sherlock ležel uprostřed postele s tváří obrácenou dolů, přesně jak po něm John požadoval. Ale jeho pyžamové kalhoty chyběly.  Podle všeho se rozhodl vyzkoušet, jak daleko až může zajít. John předpokládal, že může být rád, že si nechal alespoň spodní prádlo.

Sevřel čelist. Tak fajn. Tuhle hru mohli hrát oba. A jen jeden věděl, co dělá. Skutečnost, že jeho touha po těle ležícím přímo před ním podle všeho každým dnem rostla, byla jen další výzva, kterou musel překonat.

Nehodlal Sherlockovi dovolit, aby si opět prosadil svou a okamžitě dostal, co chtěl. Chtěl, aby se na něj co nejdéle soustředil; musel se ujistit, že se Sherlock bude mít pořád co učit, že bude mít co prozkoumávat a že se k Johnovi bude vracet.

Zaměř se na cíl, Watsone! řekl si v duchu a svlékl si košili.

 

oOOo

 

Sherlock si byl dobře vědom, kde a jak se John pohyboval po místnosti. Ozvalo se tupé žuchnutí, když něco položil na stůl a potom šustění oblečení – copak se John svlékal taky?

Ne, podle zvuku si sundával jen košili, ale na druhou stranu – nepřetahoval si ji přes hlavu, takže na sobě neměl ani tričko. To znamená, že byli oba nahoře bez.

Sherlock se zachvěl, i když v jeho pokoji bylo docela teplo. Cítil se strašně odhalený, jak tak ležel na posteli jenom ve spodkách. Nebyl to nepříjemný pocit.

Kroky se zastavily v nohách jeho postele. Nebyl žádný důvod, aby se tam John zastavoval. Sherlock cítil, jak se mu postavily chloupky na nohou, když po něm John přejel pohledem.

Napůl znovu očekával otázku, zda si je opravdu jistý. Ale John neřekl ani slovo. Asi si vzal k srdci Sherlockovu předchozí odpověď na řeči o ‚braní věcí pomalu‘ – polibek v chodbě byl soudě podle Johnovy reakce něco, o čem i on sám dost často přemýšlel. Nejspíš předpokládal, že to byla jeho vlastní fantazie, kterou se Sherlockovi podařilo nějak vydedukovat a potom tak barvitě popsat.

Sherlock mu nemohl prozradit, že to byl ve skutečnosti on, kdo ty okamžiky nedokázal pustit z hlavy. Že od toho jejich ospalého polibku na gauči před týdnem to byl Sherlock, kdo se tak často přistihl přemýšlet o tom, co kdyby. Že to byly jeho vlastní představy, které tak nemilosrdně použil, aby si prosadil svou.

Slabý škrábavý zvuk přenesl jeho pozornost zpátky do přítomnosti. Znělo to, jakoby John položil jednu z těch keramických misek z kuchyně na noční stolek vedle Sherlockovy strany postele.

Napadlo ho, jak rychle si zvyknul mít ‚svoji‘ stranu postele, spíš než být rozvalený přes celou postel, jako to vždycky dělal. Neměl by si na to zvykat dýl? Bylo docela zvláštní, jak snadno John zapadl do jeho života.

Když si Sherlock lehal na postel, odklidil polštáře stranou a teď ležel na břiše přímo uprostřed. Obě ruce měl zvednuté a složené pod hlavou, s tváří obrácenou směrem ke dveřím. To znamenalo, že John teď stojí přímo za ním. Sherlock cítil, jak se matrace prohnula, když se na ni John posadil, aby si sundal boty a ponožky.

Sherlock pořád ležel a čekal. Všude bylo ticho. Potom se u jeho ucha ozval hlas.

„Jsi krásný,“ řekl John. Jeho teplý dech klouzal po obnažené kůži Sherlockova krku a ramen. „Ta nejkrásnější věc, jakou jsem kdy viděl.“

John se posadil zpátky a Sherlockovi, pro kterého krása nikdy nic neznamenala, najednou došlo, že byl rád. Byl rád, že Johnovi připadal atraktivní.

Líbilo se mu, když věděl, že se na něj John dívá – dokonce i předtím. V dobách, kdy naprosto mylně předpokládal, že jejich rozhovor u Angela vymýtil jakýkoliv romantický zájem. I tehdy si byl stále vědom toho, že se Johnovi na pohled líbil. Věděl, že by na něj radši neměl mluvit, když spolu šli nahoru po schodech.

Takže ten pocit tu byl vždycky? Celou tu dobu skrytý pod povrchem? Bylo ironické, že teprve potom, co oslepl, dokázal konečně otevřít oči a vidět, že vlastně chtěl, aby John chtěl jeho.

 

Podle zvuku, co slyšel, byla v misce nějaká kapalina. Pravděpodobně voda. A ještě něco, více viskózního. Olej, uvědomil si.

Sherlock ležel v temnotě… Čekal, očekával, přemýšlel – co se John chystá udělat a jaké to bude.

 

oOOo

 

John si mezi dlaněmi rozetřel olej a potom přehodil jednu nohu přes Sherlockovy boky tak, aby klečel obkročmo přímo nad ním. Zadíval se na plochu hladké bledé kůže před sebou a potom pohlédl na své ruce. Byly naprosto klidné.

Srdce mu v uších hlasitě bušilo. Pořád ještě nemohl uvěřit, že mu bylo dovoleno to udělat. Natáhl ruce, dokud lehce nespočívaly po obou stranách Sherlockovy páteře, těsně nad jeho boky.

Čekal. Pocit kontaktu probíhal jeho pažemi jako statická elektřina. Začal jemně protahovat prsty.

Sherlock se nejdřív napjal, ale potom se znovu uvolnil. John lehce klouzal rukama nahoru přes Sherlockovy lopatky, které ve světle bledě zářily. Opustil je, sjel dolů po jeho žebrech a zase se vrátil tam, kde začal. Pohyboval se pomalu a s rozmyslem. Chtěl dát Sherlockovi čas, aby si na ten pocit zvyknul.

Znovu celou akci zopakoval. Naklonil se dopředu a očima sledoval cestu svých prstů; nacházel jizvy, obdivoval šíři ramen a štíhlé svaly. Roztáhl ruce a znovu pohladil Sherlocka po žebrech – teď už díky většímu počtu pravidelných jídel a méně skákání přes střechy nebyla tak patrná jako dřív.

Ještě několikrát přes ně lehce přejel dlaněmi a potom trochu přitvrdil. Zvětšoval pohyby a rukama bloudil po jeho těle. Hladil Sherlocka podél spodních žeber po stranách jeho těla a Sherlock se začal svíjet.

John neřekl ani slovo. Dál pokračoval v pohybech rukama. Při cestě vzhůru přitlačil dlaněmi, a když se vracel zase dolů, hnětl Sherlockovo tělo prsty. Několikrát to zopakoval a potom ještě jednou zkusmo zabloudil k Sherlockovým bokům. Testoval jeho reakci.

Sherlock se znovu zkroutil a z jeho rtů se vydral podivný zvuk, který připomínal zajíknutí. John se naklonil dopředu a nechal ruce tam, kde byly.

„Sherlocku,“ zamumlal a sledoval, jak v místech, kde se o něj otřel jeho dech, Sherlockovi okamžitě naskočila husí kůže. „Sherlocku, ty jsi lechtivý?“

Znovu přejel prsty po citlivých oblastech.

„Já nevím, Johne,“ odpověděl bez dechu. „Myslím, že ano. Nedělej…“ znovu se zavrtěl a John přestal. Usmál se, pohnul rukama dopředu a nakonec klesnul tak, že vlastně seděl obkročmo přímo na Sherlockovi.

Přemýšlel, jak se proboha někdo může dožít víc jak třicítky a přitom nevědět, že je lechtivý? Nějak to bylo ještě podivnější než absolutní nedostatek sexu. John najednou cítil neuvěřitelný smutek – kvůli Sherlockovi a jeho osamělém způsobu života, který všechny ty roky vedl.

Celý život vyplněný prací, vzrušením z lovu, Velkou hrou… Ale v mnoha ohledech také prázdný život. Bez nikoho, kdo by se staral o to, jestli celé dny nejedl. Bez nikoho, kdo by obdivoval jeho neuvěřitelné úspěchy a schopnosti. Neexistoval nikdo, kdo by ho obvázal, když byl zraněný, nebo ho objal, pokud potřeboval obejmout.

Byl tu jenom Sherlock, jako osamělý ostrov uprostřed oceánu.

Johnovy ruce se teď pohybovaly v půlkruzích. Společně zpracovávaly nejdřív jednu stranu Sherlockových zad a potom druhou. V tu chvíli ho napadlo, že by se měl přestat starat o to, jestli ho Sherlock skutečně chce nebo ne. Jestli to chce.

Bylo to důležité, to jistě. John by vždycky respektoval rozhodnutí ostatních. Ale Sherlock ho potřeboval.

Ta myšlenka byla zvláštní a cizí. Zvlášť pro Johna, který měl k egoismu rozhodně daleko. Ale teď věděl, že je to pravda.

Sherlock s Johnem pracoval mnohem líp než Sherlock sám. Nebylo to jen ‚pracovat ‚ ve smyslu jeho práce, i když to určitě taky. Ale Sherlock byl muž, geniální, šílený, oslnivý muž. Potřeboval někoho, jako byl John, aby ho držel při zemi, hlídal ho a nedovolil mu, aby se ve své hlavě ztratil. Někoho, kdo by mu připomenul, že je člověk.

Až na to, že tu nebyl nikdo jako John. To byla ta myšlenka, která ho tolik šokovala. Z nějakého důvodu, ze všech lidí, se kterými se Sherlock ve svém životě setkal, byl John ten jediný, koho přijal… Bylo to, jako by prostě jeden k druhému patřili.

 

Sherlock se protahoval. Pohyboval rameny v souladu s Johnovými pohyby a… mručel? John se naklonil dopředu a levou rukou sklouznul až k zadní části Sherlockova krku. Pravou se natáhl pro olej. Podařilo se mu nabrat trochu do dlaně tak, aby přitom neztratil kontakt se Sherlockovou pokožkou.

Přenesl obě ruce na Sherlockova ramena a přitlačil. Tvrdě masíroval jeho svaly a ano, muž pod ním rozhodně vydával nějaký zvuk – znělo to jako hluboké mručení a občas se z jeho rtů vydralo tiché zavrčení. John přemýšlel, jestli si byl Sherlock vůbec vědom toho, že to dělá.

Znovu se zvedl na kolena, aby mohl dosáhnout dál. Rukama přejel po horní části Sherlockových paží, kterými si podpíral hlavu. Sherlock tiše zasténal. Zkroutil krk, až byla jeho hlava obličejem dolů a čelem se opřel o matraci.

Potom natáhl ruce. Svaly na jeho pažích se napjaly, jak nahmatal a sevřel zábradlí v čele postele.

Johnovi se zadrhl dech. Musel svým rukám připomínat, aby se pohybovaly. Pohled na tělo před ním v jeho hlavě spustil nový řetězec fantazií…

Sherlock, přivázaný k zábradlí, spíš než aby se za něj jen držel… Sherlock na zádech, nahý, ústa zkroucená tím svým vyzývavým úsměvem. Bezmocný a přesto přesvědčený, že má situaci pod kontrolou… A John by mu ukázal, jak moc se ve svém předpokladu plete. Zničil by ho. Použil by každý trik, který se v průběhu let naučil, dokud by se pod ním Sherlock nesvíjel. Hlavu zvrácenou dozadu, ruce tahající za pouta, přestože by je ve skutečnosti nechtěl uvolnit.

Johnovi prudce bušilo srdce a jeho džíny byly nepříjemně těsné, ale nezastavoval se. Naklonil se víc nad postel. Rukama sklouznul po Sherlockových pažích a pokračoval dál, dokud se jeho naolejované prsty nepropletly se Sherlockovými a zpevnily jejich sevření. Potom sjel zase dolů a ještě jednou se zaměřil na Sherlockova ramena a krk.

John znovu sklonil hlavu.

„Jsi úžasný,“ zamumlal a dovolil svým rtům, aby se otřely o okraj Sherlockova ucha. „Mohl bych ti to dělat celé hodiny.“

Cítil, jak celým Sherlockovým tělem proběhlo zachvění. Jeho ruce se kolem zábradlí sevřely tak silně, až mu zbělaly klouby.

V této fázi, pomyslel si John, by se dalo říct, že experiment s dotykem pokračoval opravdu dobře…

 

oOOo

 

Sherlock si nikdy nic podobného nepředstavoval.

Chvíli trvalo, než si zvyknul na pocit rukou pohybujících se po jeho kůži, ale brzy mu začaly připadat teplé a uklidňující. A opravdu velmi příjemné.

Uvažoval, proč ještě nikdy předtím masáž nezkusil. Ale potom vzal v úvahu, že by se ho dotýkal někdo jiný, s rukama které nebyly Johnovy, a měl svoji odpověď.

Když Johnovy prsty přejížděly podél jeho spodních žeber, začal se svíjet – to místo bylo příliš citlivé a ten pocit byl tak neuvěřitelně intenzivní a téměř svědil.

Asi to nakonec vážně nebylo nic pro něj.

Ale John se smíchem přesunul ruce pryč a říkal něco o tom, že je lechtivý. Potom přenesl svou váhu dolů, až vlastně seděl obkročmo přímo na Sherlockovi a dal mu tak něco jiného, na co se mohl zaměřit.

I přes trenýrky cítil, jak se materiál Johnových džínů otírá o jeho boky. Opravdu by bylo mnohem lepší a pohodlnější, kdyby je na sobě John neměl. Užuž otevíral ústa, aby mu to navrhl, ale pak si to rozmyslel. Nechtěl, aby John vstával.

Rozhodl se, že mu to řekne příště. Možná, že by pak od toho nepříjemného oblečení mohli upustit oba.

Johnovy ruce se teď po jeho těle pohybovaly tak, že bylo prakticky nemožné určit, kam zatlačí příště. Bylo to neuvěřitelné, bylo to jako… Snažil se přemýšlet, ale zdálo se, že jeho mozek přešel do ‚Pohotovostního‘ režimu.

Jeho myšlenky byly trochu nejasné a nedokázal se na ně soustředit. Bylo to… Bylo to, jako by Johnovy pocity prosakovaly skrz jeho prsty do Sherlockova těla a rozehřívaly ho.

Víc než kdy dřív si uvědomoval, jak moc pro Johna znamenal. Věděl, že není zrovna snadné ho milovat. Jen velmi málo lidí se k němu dostalo dost blízko na to, aby se o to pokusili. Ne, že by o ně stál.

Ale John to udělal. John ho doopravdy miloval; bez ohledu na to, jestli to někdy vyslovil nebo ne – slova byla irelevantní. Bylo to ve všem, co dělal, v každém jeho pohybu, nevyvratitelné.

Johna muselo stát hodně odvahy to riskovat, uvědomil si Sherlock. Věděl, jak moc dělají city lidi zranitelnými. A John kvůli němu riskoval. Opravdu hodně riskoval, vzhledem k tomu, jaký Sherlock byl. Byla to pro něj docela odpovědnost; nechtěl ublížit Johnovi, svému jedinému příteli.

Měl by na něj přestat tlačit a nechat Johna pokračovat svým vlastním tempem, rozhodl se Sherlock. Jeho myšlenky se vytrácely, jak se Johnovy ruce neustále pohybovaly. Začínalo mu být čím dál tím tepleji – mnohem víc, než by od obyčejného tření očekával. Jemně protáhl ramena a jeho záda se prohnula do oblouku, jak je Johnovy ruce hladily. Bylo to zvláštní; na jednu stranu velmi uvolňující a přesto si byl zároveň vědom rostoucího napětí.

Když se John zaměřil na jeho ramena, bylo to překvapivě příjemné. Potom váha z jeho boků zmizela. John se nad ním naklonil a rukama klouzal po jeho pažích. Sherlock si představil, jak spolu asi musí vypadat. On sám, natažený na posteli a téměř nahý, s Johnem prakticky na něm, jak ho hladí a jeho pozornost je soustředěná jen na něj.

Byl překvapený zvukem, který unikl z jeho rtů. Znovu se prohnul a natáhl ruce nad hlavu. Konečky prstů zavadil o zábradlí v čele postele a pevně ho uchopil. Najednou se potřeboval něčeho chytit, aby mohl vydržet ten pocit, který probíhal jeho tělem.

Slyšel Johna zalapat po dechu. Potom jeho ruce sklouzly po Sherlockových pažích až k místu, kde byly omotané okolo zábradlí. John jejich prsty spojil dohromady. Jeho dech byl stále těžší a těžší a Sherlockovi najednou připadalo, jako by ho John omezoval, držel nad ním kontrolu. V břiše se mu začal rozrůstat nějaký zvláštní pocit a napětí, které cítil, bylo stále silnější.

Když se o jeho ucho otřely Johnovy rty, celým jeho tělem proběhlo zachvění. Prsty omotané kolem zábradlí se sevřely pevněji.

Najednou toho na něj bylo příliš… Ten pocit byl tak neznámý a ohromující. Možná měl John pravdu, když trval na tom, aby brali věci pomalu, protože reakce Sherlockova těla byla rozhodně mnohem větší, než očekával. A přesto… Přesto to nechtěl zastavit…

Jako by John vytušil, jak se cítí, trochu zmírnil tlak a jeho dotyk se stával lehčím. Začal se stahovat, až znovu seděl obkročmo na Sherlockovi. Konečky prstů sklouznul ze Sherlockových ramen až k bokům a zase se vrátil zpátky a celou akci zopakoval. Dotyk byl pokaždé lehčí a lehčí, až John nakonec jen lehce přejížděl prsty po jeho kůži.

Po několika minutách se Johnovy ruce konečně přestaly pohybovat. Lehce spočívaly na místě, kde John původně začal. Jako by se nedokázal přinutit ztratit kontakt s jeho pokožkou.

Chvíli bylo ticho a potom John promluvil. Jeho hlas byl zastřený.

„Chceš, abych ti to udělal i zepředu?“ zeptal se.

Sherlock se zachvěl. Přestože byly Johnovy ruce ke konci jemné, jeho pohyby způsobily, že se Sherlockovy boky otíraly o postel. Dobře věděl, že reakce jeho těla by byla až příliš zřejmá, pokud by se obrátil.

Podepřel se lokty a otočil hlavu směrem k Johnovi. Záměrně vystavil ruměnec na tvářích a odhalil krk, aby John mohl vidět jeho zrychlený puls. Otevřel oči, protože věděl, že měl rozšířené zorničky.

„To,“ řekl a jeho hlas byl nezvykle hluboký, „by zcela záviselo na tom, co tím myslíš.“

 

oOOo

 

O hodinu později ležel John na zádech ve tmě. Prsty se probíral stále vlhkými kadeřemi na Sherlockově temeni.

Svým teplým tělem se Sherlock tisknul k Johnovu boku a paži měl omotanou okolo jeho pasu. Nohy měl přes Johnovy přehozené tak, že ho účinně přišpendlil na místě. Ne, že by snad chtěl někam jít. To bylo to poslední, na co teď myslel.

 

Poté, co John prohlásil masáž za ukončenou, zůstal Sherlock několik minut ležet tváří dolů. John odešel, aby se jako první osprchoval a když se vrátil z koupelny, našel pokoj ponořený do tmy. Sherlock ležel přímo uprostřed postele a polštáře nebyly nikde k nalezení.

Udělal jakýs takýs pokus je najít, ale když ho Sherlock ujistil, že ztrácí čas, zdálo se zbytečné se o to dál snažit. I když, pro Johna bylo záhadou, jak se slepci podařilo ukrýt takové množství objemných předmětů.

Rukou sklouzl k Sherlockově šíji. Věděl, že nespal. Nepochybně si v hlavě přehrával svou nejnovější zkušenost; všechno třídil, klasifikoval a analyzoval, tak jako vždycky.

Po chvíli John sebral odvahu a zeptal se na otázku za všechny prachy.

„Tak co myslíš?“

Mluvil tiše, ale ta slova mu hlasitě zněla v uších.

Sherlock zvedl hlavu a vydechnul. Jeho horký dech se otřel o Johnovy klíční kosti.

„Nevím,“ odpověděl. „Je nebezpečné dělat ukvapené závěry. Potřebuju víc informací.“

Ovinul kolem něj paži těsněji a přitáhnul si Johna blíž. Mluvil do jeho krku. „Potřebuju mnohem víc informací.“

John se chystal odpovědět, ale byl přerušený zvukem textové zprávy. Natáhl se k nočnímu stolku, ale se Sherlockem, který mu bránil v pohybu, nebyl schopný na svůj telefon dosáhnout. Nezdálo se, že by se ho ten muž v dohledné době chystal pustit. Povzdechl si.

„Může to být nebezpečné,“ zkusil.

Sherlock si odfrkl.

„To je můj obor,“ namítl, ale stejně se přes Johna natáhl. Se svou dlouhou rukou na telefon dosáhnul snadno.

„Chybí mi esemesky,“ postěžoval si a podal mobil Johnovi.

„Stejně jsem je za tebe většinou posílal já,“ namítl a snažil se Sherlocka trochu odtlačit, aby se mohl posadit. „Můžeš mi nadiktovat odpověď, stejně je to pro tebe.“

Rychle zprávu posunoval dolů. Sherlock se taky posadil a položil si bradu na Johnovo rameno. Rukama ho objal kolem pasu.

„Je od Lestradea,“ informoval ho John. „Omlouvám se, že vám píšu tak pozdě… Bla, bla, bla… Ptá se nás, jestli bychom se ráno mohli stavit na Yardu. Chce poradit s případem.“ Ohlédl se na Sherlocka. „Co si o tom myslíš?“

Sherlockova tvář byla osvětlená světlem z mobilu. Usmíval se.

„Myslím, že jsme připravení, Johne,“ řekl.

 

 

Další