Harryet: Experiment jménem John

Jedno selhání, několik ztracených životů. John se nedokáže smířit s tím, že nemohl zabránit neštěstí a stane se z něj troska.

Jediný, kdo ho dokáže aspoň trochu držet nad vodou, je Sherlock. Jenže John se tolik změnil…

To chce radikální řez.

 

Slashová prvotina od Harryet :-).

 

 

Experiment jménem John

 

 

John uháněl policejním autem ulicemi Westbury a u ucha křečovitě svíral svůj mobil.

„Haló? Sherlocku? Našel jsem je, budu tam snad do pěti minut, kolik zbývá?“

„Zbývá necelých šest, Johne, nestíhám tam dojet včas. Je to na tobě, ale pokusím se tam dostat tak rychle, jak jen to bude možné, policie je ti taky v patách.“

„Jasně, díky.“ John naštvaně odhodil mobil na vedlejší sedadlo a šlápl znovu na plyn.

Samozřejmě, jako už poněkolikáté. Ale Sherlock za to nemohl, to ten bombový maniak, vždycky jen zavolal, nahlásil, že někam ukryl bombu, dal pár nápověd, jako by to byla nějaká hra, a oni ať si ji najdou. Zatím měli štěstí a zachránili pět lidí, i když jedna matka od rodiny utrpěla popáleniny třetího stupně. Aspoň ale přežila. Tentokrát to byl školní autobus, který vezl třídu desetiletých dětí na výlet. Sherlockovi se ho nakonec podařilo vystopovat, ovšem on i zbytek policejního sboru pročesávali jinou oblast. Nejblíž byl John.

Proč mu sakra navrhl, že se rozdělí?

Teď to bylo jen na něm. Pokud autobus nedohoní do pěti minut, dvacet tři nevinných dětí s učitelem a řidičem zemřou.

Na plyn šlapal, co to šlo, ještě jednou doprava, doleva, na křižovatce rovně a pak by měl vyjet z města. Aspoň něco zdánlivě pozitivního, nebude to v okolí obydlených domů. Ale co na tom záleželo? V Johnových rukách bylo dvacet pět životů a on hrál o čas. Nenáviděl, jak moc mu to připomínalo staré časy v armádě. Kolik vojáků viděl umřít a nemohl je zachránit před stejným osudem, jaký čekal děti v tom proklatém autobuse, když nebude rychlejší.

John zabočil ke křižovatce a v dálce uviděl ten autobus.

Už opouštěl obydlenou část města. Ještě kousek a bude u něj, stihne to. Po vyjetí z města řidič autobusu šlápl na plyn, ale John na to taky dupal, jen aby ho dohonil. Už byli oba mimo obydlenou oblast a John ho měl na dosah, zvládne to.

Ohlušující rána a oslepující výbuch. Tlaková vlna, převrátila Johnovo auto a odmrštila ho daleko po silnici.

Nestihl to.

————————————————————————————————————————————–

John se probral a ležel na břiše uvnitř svého auta, které leželo převrácené na střeše. Cítil, jak mu po čele stéká na tvář pramínek krve, hlava ho strašně bolela a vidění měl rozostřené. Z dálky slyšel hluk sirén a záchranářských vozů. Když s námahou zvedl hlavu, viděl hořící zbytky autobusu a těla, která ležela na silnici. Nikdo to nemohl přežít. Bylo tam trhaviny na tři takové autobusy, to věděli z minula. Záchranáři nebudou mít koho zachraňovat a on selhal, znovu, jako kdysi. Vina na něj padla jako tuna železa. Jediné, na co se ještě zmohl, než znovu upadl do bezvědomí, bylo rozplakat se.

————————————————————————————————————————————–

„Johne… Johne?“

Slyšel ten známý hlas, byl plný strachu a obav. O koho? Snad ne o něj?

Sherlock se nad ním skláněl a byl na blízku, když se záchranářům podařilo vyprostit ho z trosek policejního auta a položit na nosítka.

————————————————————————————————————————————-

„Johne, prosím, prober se.“

Ne, takový tón jeho hlasu John nikdy dřív neslyšel, Sherlock přece nikdy neměl obavy nebo zájem, nevěděl, co to je. Skoro jako by měl na krajíčku, ale to by John musel otevřít oči a přesvědčit se, že se mu to jen nezdá. Jeli sanitkou, což poznal podle zvuku motoru a zápachu dezinfekce, takže ho vezli někam do nemocnice a Sherlock jel s ním. Někdo ho držel za ruku, že by… Sherlock? Skoro vykřikl překvapením. Jenže ta ruka ho podivně uklidňovala, a stejně neměl sílu ani otevřít ústa. Taky nevěděl, jestli s ním nejede ještě někdo jiný, třeba Greg. Nebyl schopen otevřít oči, tak zkusil alespoň trochu sevřít tu dlaň, co ho zahřívala.

„Doktore, stiskl mi ruku.“

Byl to opravdu Sherlock, Sherlock „jsem vždycky nad věcí“ Holmes, kdo Johna držel za ruku a měl o něj starost. To vědomí ho hřálo kdesi uvnitř. Ještě ho nezaplavil šok a hysterie, protože byl nadopovaný nějakými léky, ale to přijde. Ne, na to teď nebude myslet a bude si dál užívat jemnost těch dlouhých prstů.

„To je dobré znamení, pane Holmesi. Když reaguje, můžeme doufat, že poranění hlavy nebude vážné. Za chvíli to budeme vědět s jistotou,“ řekl nějaký doktor a pak bylo zase ticho.

————————————————————————————————————————————

John se probral o tři dny později na nemocničním lůžku, hlavu ovázanou. Sherlock byl u něj, seděl u jeho postele v nemocničním křesle a spal. John ucítil nenadálý příval úlevy, že není sám a že ho vidí. Vzápětí si ale uvědomil, proč je vlastně v nemocnici, a vina, panika a strach se mu zakously do vnitřností jako krvelačná bestie. Slzy se mu samy spustily z očí a začal hlasitě vzlykat. Pocit viny je někdy horší než fyzické mučení, zvlášť, když šlo o malé děti.

Sherlock se okamžitě probudil, a když viděl, jak se John zmítá na posteli v záchvatu hysterie, nevěděl, co má dělat. Zavolal na sestru a opět ho jen chytil za ruku, kterou se mu John snažil vytrhnout. Nepustil ho a konejšivě ho hladil, dokud sestra nepřiběhla a nepodala mu sedativa.

Sherlock o něj měl opravdu strach, nikdy si nepřipouštěl, že by o Johna mohl přijít. Ta myšlenka se mu nelíbila. Snažil se ho teď držet zuby nehty, a to skoro doslovně, jen pro případ, že by se něco zhoršilo. Bral ho za ruku a zjistil, že mu to, v porovnání s ostatními lidmi, vůbec nevadí. Sherlockovi totiž pomalu docházelo, co všechno se musí stát, aby člověku došlo, o co či koho by mohl ve svém životě přijít. Ano, rozhodně už bude John vždy pracovat jen společně s ním. Už nikdy na nic nebude sám.

John se pomalu uklidňoval, ale oči měl vytřeštěné a zíral jimi do těch Sherlockových. Za celou tu dobu ani jeden z nich nepromluvil. Jak si hleděli do očí, Sherlock se snažil pochopit, čemu musí John čelit. Myslel si, že po tom, co zažil ve válce, bude schopen se s touto situací vyrovnat, zřejmě se ale mýlil.

——————————————————————————————————————————-

To ovšem náš detektiv netušil, že to bylo naposledy, kdy Johna v takovém stavu viděl. John se totiž ke svým démonům postavil tak jako vždycky, prostě dělal, jako by tam nebyly a jako by se nic z toho nestalo. To, že ho to užíralo zevnitř, si nepřipouštěl. Po propuštění z nemocnice John tři týdny chodil ke své staré psycholožce, kde jen seděl a nic neříkal. Nemluvil totiž skoro vůbec, s nikým a o ničem. Sherlock byl poměrně zvyklý mluvit si sám pro sebe, ovšem to John většinou nebyl ani doma. Jenže teď to většinu času vypadalo, že John opravdu doma není – skoro na nic, co Sherlock řekl, nereagoval, a Sherlock si o něj začínal dělat starosti. Jakou otázku měl ale položit, aby svého doktora rozmluvil? Možná by pomohlo, kdyby Johna zase chytil za ruku. Samozřejmě si všiml, že to již dvakrát situaci ulehčilo. Ovšem to bylo za jiných okolností a nyní by to mohlo být pro Johna nepříjemné.

Nakonec se to Sherlock ani neodvážil navrhnout, ani to neudělal. Neměl s psychologií žádné zkušenosti. Lépe řečeno, on sám byl v mezilidských vztazích naprosto nepoužitelný. A aniž by tušil, že se pouští do experimentování na Johnovi, přesně to začal dělat. Vzal housle a začal hrát. Věděl, že to se Johnovi líbí. Hrál asi pět minut, až se na ten jeho prázdný obličej, nereagující na sebemenší změnu tóniny, nemohl dívat.

„Johne? Co si myslíš o téhle skladbě?“

Žádná reakce.

„Johne?… Johne!“

„Co? Ah, promiň, co jsi říkal?“

„Co si myslíš o téhle skladbě, co jsem hrál? Přestože si tedy nejsem jistý, zda v tomhle stavu dokážeš ocenit snahu, kterou tady vynakládám.“

„Jo, no promiň, trochu jsem se zamyslel.“

„To teď děláš dost často. Nechceš se o své jistě podnětné myšlenkové pochody podělit?“

„Proč do mě reješ? Sedím si tu, ničím tě neotravuju a stejně máš blbý kecy,“ zamumlal John otráveně.

John se prudce zvedl ze svého křesla a naštvaně odkráčel do svého pokoje, nezapomněl za sebou prásknout dveřmi.

No, tak to nebyl dobrý začátek, Experiment, jak rozmluvit Johna Watsona – 0:1 pro Johna. Poznámka k zapamatování: příště „nerejt“ a nechat si uštěpačné poznámky. Doktor se naštve už při prvních náznacích ironie.

——————————————————————————————————————————-

Takhle to šlo zhruba další měsíc. Sherlock zkoušel další a další možnosti, jak vytrhnout Johna z letargie, ale nic nefungovalo. Bombového maniaka nakonec vypátral a zatrhnul mu jakékoli další pitomé nápady. Johnovi to oznámil jen tak mimochodem a on na to skoro nereagoval. Lestradeovi v dalších týdnech nepřišlo vhodné, aby John a Sherlock ještě řešili nějaké větší případy a raději jim vůbec nevolal. Sám viděl, jak je z toho John mimo, ale nikdo si netroufal mu nic říct. Ovšem jiné, méně důležité případy, k řešení byly, jenže s Johnem nehlo vůbec nic. Občas se z ničeho nic naštval, třeba na svůj čajový šálek a mrštil s ním o zeď. Nebo mu nešla rozepnout bunda, tak si v ní málem zlámal obě ruce, jak se jí vztekle snažil sundat.

Sherlock při důkladném pozorování zjistil, že Johna velmi vytáčely poznámky kolegů o tom, jak je vlastně hrdina a ať si z toho nic nedělá, že stejně nemohl udělat víc a ty děti zachránit. Také si všiml toho, že ho John začal poslouchat. Nyní to byl Sherlock, který zavelel a John prostě šel a udělal, co mu bylo řečeno, protože byl rád, že banality za něj řeší někdo jiný. Například Johna nutil jít spát či jíst nebo se osprchovat… a John prostě šel. Jejich role se v 221B nějakým záhadným způsobem obrátily. Na jednu stranu to Sherlockovi dělalo dobře, vědomí toho, že na něj má takový vliv. To ho ovšem vedlo k zamyšlení, jak to udělat, aby se z Johna-experimentu stal zase normální John-jeho malý doktor. Nezabíralo totiž nic z toho, co Sherlock doteď vyzkoušel – hraní her, vyjížďka na výlet, divadlo či večeře. Sherlock si pomalu připadal, jako by si Johna namlouval, ale s Johnem to pořád nic nedělalo. Pokaždé se domů vracel apatický a bez života.

Jednoho dne, když se večer mlčky vraceli z nějakého stupidního filmu z kina, se už Sherlock prostě nevydržel jen tak držet dál od něj. Jak tak šli tmavou nocí, prostě si pomalu sundal jednu svou koženou rukavici a chytil Johna za ruku.

Co tak může ztratit? Maximálně se na něj John zhnuseně podívá nebo se mu vytrhne, ale za pokus to stálo, přece jen skóre Sherlock versus experiment, jak rozmluvit Johna Watsona – 0:20, bylo celkem mizerné.

„Sherlocku? Co to děláš?“ zeptal se poměrně tiše John, ale svou ruku z té jeho nevytrhl.

„Jen tě chci držet za ruku, Johne. Je to problém?“

Chvíli bylo ticho, pokračovali v chůzi a John se stále nijak nevykrucoval.

Sherlock dedukoval, katalogizoval nově získaná data. Zjevně na tom fyzickém kontaktu něco bylo, že? Zaznamenat.

„Já… Ehm, ne asi ne, ale není to divný?“

„Pro mě ne, Johne. Už dvakrát to u tebe vyvolalo uklidňující reakci, předpokládal jsem, že by to znovu mohlo pomoct. Je to… Chápu, že přímo teď nejsme ve stresové situaci, ale uklidňuje tě to?“

Opět chvíle ticha a  John se ho pořád ještě nepouštěl.

John nechtěl nahlas přiznat, jak moc ho to uklidňovalo, a už vůbec ne Sherlockovi; dát před ním najevo slabost, znovu, už nechtěl. Nechtěl, aby si o něm myslel, že se rozbrečí při každé vypjaté situaci jako malá holka. Je muž a voják, ne žádný ufňukánek, pane bože. Kolik toho spolu zažili, a on se teď před ním sesype? Ne, to ne, vždyť Sherlock to taky přešel, John to ustojí taky. Měl ovšem co dělat, aby z něj syrové emoce přímo nesršely, a tak chvíli mlčel, než je znovu dostal pod kontrolu. Nejraději by mu řekl, že on je jediná věc, která ho celou tu dobu drží pohromadě a že by ho nejraději objal. Dokonce ho napadlo, jaké by to bylo ho políbit. Bylo to tak absurdní, že se málem nad sebou hystericky rozesmál. Začínal opravdu bláznit.

Když se vnitřně trochu uklidnil, řekl: „Trochu, možná… Tebe to uklidňuje?“

Nad tím se Sherlock nezamyslel, a tak teď přehodnocoval situaci. Bylo to celkem zvláštní, ale ne tím špatným způsobem. Johnova drsná dlaň, kterou svíral svými dlouhými prsty, byla teplá a příjemná. To už zjistil tehdy v nemocnici. Líbilo se mu dotýkat se jeho ruky.

„Nikdy – s nikým – jsem od dětství podobný fyzický kontakt neměl, nicméně musím říct, že ano, je to vcelku uklidňující a příjemné.“

Ano, odpověď hodná Sherlocka Holmese.

John se na něj nevěřícně zadíval.

„Cože… s nikým? Nikdy? Jak to?“

Zaznamenat: John začal po fyzickém kontaktu reagovat a byl ochoten rozvést konverzaci. Ach, konečně. Hlavně nemlčet a neztratit jeho pozornost.

„Řekněme, že jsem neměl příležitost se s někým vodit za ruku, většinu svého života jsem věnoval studiu a vraždám, Johne. Myslel bych si, že už mě za tu dobu znáš.“

Sherlock se na něj podíval tím svým „jsi snad idiot?“ výrazem a John se tomu pousmál.

Zaznamenat: první úsměv od… Sherlock ani nevěděl od kdy.

„No dobře… Jen jsem si  myslel, že jsi měl třeba na škole, já nevím… nějaký úlet? S klukem? S holkou? Co nějaká láska, nic? Jiná příležitost k vodění se za ruce asi není, to je fakt. Takže… nic?“

Sherlock se zamyslel. Nikdy mu vztahové záležitosti nepřišly důležité. Jeho zajímaly hlavně laboratorní experimenty a promyšlené vraždy či sériový vrazi, díky nim zažil legraci a navíc vzrušení. Nikdy ho nenapadlo hledat stejné anomálie u jiného člověka. Podíval se na Johna. Opravdu mu nevadilo dotýkat se jeho ruky.

„Johne, jak už jsem řekl, tedy ty jsi řekl, NIC. Ano, párkrát jsem experimentoval s oběma pohlavími, ale nikdy jsem na tom neshledal nic zajímavého. Pokud je to nutné, jsem schopen si v takovém případě vcelku efektivně pomoci sám, jak se říká. Takže ne, nikdy a ano, Johne Watsone, jsi první muž, se kterým se držím za ruku. A to mi nepřijde divné, spíš příjemné.“

John ho poslouchal a byl podivně rád, co slyší, u jedné pasáže se jemně začervenal.

„Taky jsi první muž, se kterým se držím za ruku. Je to uklidňující. Děkuju“.

„Ah, vážně? Tak to je pro mě čest,“ řekl Sherlock a usmál se na Johna.

Podívali se na sebe a John se taky usmál. Dál nemluvili a šli temnou nocí, ruku v ruce až do 221B. Doma se John trochu kostrbatě omluvil, že musí jít spát, a rychle zapadl do své ložnice. Sherlock ještě chvíli katalogizoval data a pak došel k závěru, že by asi Johna mohl zkusit někdy obejmout, možná by to jeho psychickému stavu prospělo. Rozhodně to stálo za pokus, když vezmeme v úvahu, že nyní už bylo skóre Sherlock versus experiment, jak rozmluvit Johna Watsona 1:20.

—————————————————————————————————————————–

Objevily se nějaké další nové případy, a jelikož Sherlock nedokázal vydržet na jednom místě víc než dvě minuty, musel je řešit. Ne, že by na Johna zapomněl, ale sám už byl jako blecha na redbullu.

Uběhl zase nějaký ten den a jeho malý doktor upadl zpět do letargie.

Vyřešili (vlastně Sherlock vyřešil – John ho následoval jako stín) zrovna jeden zapeklitý případ, když si detektiv po příchodu domů okamžitě všiml, jak John opět bez zájmu věší bundu na věšák, že po jeho boku skoro nepromluvil co byli venku a že si opět jen sedl do křesla a mlčí.

Čas na další tah. Objetí.

„Johne? Udělal bys prosím čaj?“

Nemohl ho ale přece začít objímat jen tak, chtěl mu vyjádřit podporu a sounáležitost – ano, tohle si opravdu nastudoval v učebnici psychologie, protože on sám by to nevymyslel.

„Jistě,“ řekl John bez známky emocí v hlase, zvedl se z křesla a šel do kuchyně.

„Slyšel jsem dnes od Lestradea, že prý bude soud, kvůli tomu autobusu. Prý bys tam měl vypovědět, co se stalo a co jsi viděl, než dorazila policie.“

Hrnky zacinkaly o sebe a jeden dokonce spadl na podlahu a rozbil se. John ho ale nezvedl, zprudka oddechoval a křečovitě svíral okraj linky, u které stál.

Sice to bylo od Sherlocka kruté, ale opravdu to ten den slyšel a stejně by to Johnovi musel říct, proč trošku nevyužít situace ke svému experimentu? To by přece nebyl Sherlock.

Vydal se k Johnovi, který pořád stál u kuchyňské linky, ani se nepohnul. Přistoupil až těsně k němu, aby o něm John věděl a měl možnost vycouvat, kdyby chtěl. John se ale pořád nehýbal, a tak Sherlock udělal poslední krok a přitiskl se k jeho zádům. Ruce mu obtočil kolem hrudi a pevně stiskl.

„Promiň, Johne, měl jsem asi vybrat vhodnější okamžik. Vím, že to pro tebe není lehké.“

John se vytrhl z jeho sevření a otočil se k němu čelem.

„Není lehké? Zabil jsem dvacet pět nevinných lidí, ale bojuju s tím, nejsem nějaký slaboch, abys mě tu musel utěšovat, jasné?“ díval se mu do očí a nevěděl, jestli mu nějaká pitomá slza nevytryskne z oka, to by se asi propadl hanbou. Raději se celou tu situaci snažil maskovat vztekem, než aby přiznal, jak moc mu bylo v jeho objetí dobře.

„Johne, ale já si nemyslím, že bys byl slaboch, a ty lidi jsi nezabil, udělal jsi vše proto, abys je zachránil. Nešlo to udělat jinak,“ řekl konejšivě Sherlock a pak udělal opět jeden krok vpřed a objal Johna pořádně.

Držel ho svýma dlouhýma rukama kolem trupu a čekal. John stál jako socha a zřejmě vedl nějaký vnitřní boj. Pak se ale trochu uvolnil a zvedl ruce, aby Sherlockovi objetí oplatil. Sevřel ho pevně a trhaně dýchal, dokud se postupně neuklidnil.

Sherlock nevěděl, jak dlouho tam takhle stáli, ale bylo to příjemné a uklidňující a to bylo jediné, na čem záleželo. Byl rád, že opět získal bod ve svém skóre a navíc, ani objetí mu v Johnově podání nepřišlo nijak odpudivé jako u ostatních lidí, kteří se o to kdy pokoušeli.

Oproti tomu John, když se uklidnil, měl zase chuť Sherlocka políbit. Jaké by asi bylo líbat rty, které skoro nikdo pořádně nelíbal? Pfff… Náhle odskočil od Sherlocka, ve tváři zčervenalý a nevěděl, co říct. Cítil se absurdně a trapně a nejraději by se propadl do země. Byl opravdu blázen.

„Ehm, děkuju… Děkuju za, za… tohle. Já no, jdu si lehnout. Dobrou,“ koktal John, ani nezvedl oči od podlahy a odporoučel se do svého pokoje.

„Nemáš zač, Johne,“ stihl ještě za ním Sherlock zavolat a pak přešel ke svému křeslu a sedl si.

Zaznamenat: objímání jiných lidí je příjemné. Ne, škrtnout, objímat Johna Watsona je příjemné. Při vhodné příležitosti zopakovat.

Experiment, jak rozmluvit Johna Watsona versus Sherlock – 2:20. Co by tak mohlo následovat po objetí? Musí se zamyslet.

———————————————————————————————————————————–

Přiblížil se den soudu a John byl čím dál sklíčenější a uzavřenější. Sherlockovi na všechno odsekával, a kdyby mu nenakazoval jíst či spát, tak by to asi vůbec nedělal. Sherlock z toho začínal šílet. Už nevěděl, co s Johnem dělat. Napadlo ho Johna znovu obejmout, dokonce to i chtěl, ale John se stále jen schovával u sebe v pokoji, skoro nevycházel, nebo to dělal v době, kdy byl Sherlock hluboce zabrán v nějakém jiném experimentu, v hraní na housle, nebo když vůbec doma nebyl. Sherlock si začínal myslet, že to tak dělá úmyslně. Dokonce ho i napadlo, jestli to nedělá proto, že by se bál, aby ho Sherlock znovu neobjímal. Ale na druhou stranu, posledně John vypadal, že mu to pomohlo, možná se mu to i líbilo. Nicméně nyní se mu stranil, jak to jen šlo.

Ovšem, byla pravda, že John se Sherlockovi vyhýbal právě proto, aby do jeho náruče neskočil on sám. Bál se, že by tím od sebe mohl Sherlocka odehnat, kdyby věděl, že po jeho objetí prahne jako ryba po vodě na poušti. Nechtěl si z něj udělat panenku na uklidňování, kdykoli na něj přišla úzkost. Což teď bylo čím dál častěji. Raději se před ním zavřel u sebe, to bylo jistější. Pokud sem tam nějaká ta slza ukápla, nikdo ji neviděl.

V den soudu byl John tichý a velmi bledý. Sherlock kráčel vedle něj soudní budovou, jako psychická podpora, a doufal, že kdyby John potřeboval, obrátí se na něj. Ovšem, to by nebyl John Watson, aby se s celým světem nechtěl raději vypořádat sám.

Stání probíhalo v klidu, šlo víceméně jen o objasnění skutečností, předložení faktů a odsouzení. Šlo to velmi rychle a hladce až do doby, kdy John ze sebe horkotěžko vysoukal, co viděl a jak se snažil ty děti zachránit, ale nestihl to. Ten konec skoro spolkl, jak v sobě dusil pocity viny. A pak přišla poslední kapka ve chvíli, kdy se mezi přihlížejícími zvedla některá z matek oběti a začala nahlas přede všemi Johnovi děkovat, že se alespoň pokusil její dítě zachránit. Načež se zvedla jiná matka a začala říkat totéž, obě u toho plakaly a strhla se hotová lavina díků a pláče.

John to chvíli poslouchal, pak do mikrofonu zamumlal něco ve smyslu, že si nic z toho nezaslouží a pak prostě obešel pultík, u kterého stál a vyběhl z místnosti. Sherlock se okamžitě vydal za ním, tušil, že tohle nedopadne dobře.

Vyběhl na chodbu, ale Johna nikde neviděl.

„Johne?“ volal na něj, ale žádná reakce nepřicházela.

Sherlock běžel chodbou soudu a přemýšlel, kam by John mohl zmizet, až si úplně na konci jedné chodby všiml pootevřených dveří.

Vešel pomalu dovnitř. Byla to obrovská místnost s mnoha hranatými sloupy a na zemi byl tmavomodrý koberec, všude po stěnách visely vlajky všech možných států a kolem zdí a za sloupy byly rozmístěny pohodlné pohovky a konferenční stolky. Zřejmě nějaká zřídka používaná konferenční místnost pro společenské akce zahraničních delegátů. Sherlock za sebou potichu zavřel dveře a už chtěl Johna znovu zavolat, když uslyšel tichý zvuk. Nářek, nespoutané vzlyky. Sherlock popošel pár kroků, až uviděl Johna. Ležel mezi jedním z konferenčních stolků a pohovkou, tváří k zemi a nekontrolovatelně se chvěl a plakal. Tak mocně a tak bolestně, že i Sherlocka Holmese z toho píchlo u srdce.

Pomalu k němu došel, ale nevěděl, co dělat. Chvíli tam stál a díval se na Johna a horečnatě přemýšlel. Svlékl si kabát i šálu a položil ji na pohovku, pak poklekl vedle Johna na zem a jemně mu položil ruku na rameno. John se lekl a rychle se snažil zvednout, odvraceje se tváří od Sherlocka.

„Ne… Ne,“ vzlykal, „nechci, abys mě takhle viděl!“ Třesoucí se rukou si otíral obličej.

Sherlock ho chytil za ramena a zatlačil ho zpátky na kolena čelem k sobě. Pak vzal jeho tvář do dlaní a pečlivě ho zkoumal.

„Už jsem tě viděl v horších situacích, Johne, čeho se tak bojíš?“

„Nemůžu… Nemůžu dál poslouchat, jaký jsem hrdina. Nejsem, NEJSEM!!!!“ křičel John.

„Dobře, Johne… Uklidni se… Možná nejsi hrdina, ale nemůžeš za to, co se stalo. Udělal jsi všechno, co jsi mohl,“ řekl konejšivě Sherlock a stále nepouštěl jeho obličej.

John se na něj díval s blesky v očích, už už chtěl něco vyštěknout, když Sherlock začal jednat. Měl toho už dost, musel z něj ty jeho démony dostat. Milým zacházením to zřejmě nepůjde, možná by měl zkusit ten autoritativní přístup, co fungoval při jiných příležitostech. Nadechl se a pak začal na Johna mluvit zvýšeným dominantním hlasem, jako když mu nakazoval jíst.

„Johne Hamishi Watsone.“ John rázem zamrzl a zpozorněl, slzy mu dál tekly po tvářích, oči upíral do Sherlockových. Ten spustil ruce podél těla a pokračoval.

„Není tvoje chyba, že ty děti zemřely, není tvoje chyba, že ti vojáci zemřeli. Je to chyba maniaků, co rádi zabíjejí, je to chyba lidí, kteří sestavují bomby. Ne tvoje. Udělal jsi všechno, abys ty lidi zachránil. Nešlo tomu zabránit a sám jsi u toho málem zemřel. Jsem vděčný, že se tak nestalo. Nemůžeš se tím dál takhle týrat. NEMOHL JSI VÍC DĚLAT. Rozumíš mi?“ už skoro křičel.

John na něj dál vyjeveně zíral, nepatrně se chvěl.„Oh, proboha.“ Sherlock se naklonil dopředu a Johna objal. Johnovy ruce ho také obemkly kolem těla a Sherlock si uvědomil, že John mu už jen tiše pláče na rameno. Klečeli na zemi, než po chvíli klesli na podlahu, Johnovo tělo pevně uvězněné v Sherlockově náručí. Sherlock se přetočil na záda a John se uvelebil na něm. John se nepouštěl, a tak i Sherlock nechával své paže tam, kde byly.

„Nemohl jsem je zachránit,“ šeptal John přidušeně do jeho hrudi.

„Nemohl, Johne,“ odvětil už klidným hlasem Sherlock. „Nepromrhej svůj život tím, že s sebou vláčíš vinu jiných.“

„Myslíš si o mně, že jsem slaboch?“

„Proč bych si to měl myslet?“

„Protože ty jsi se z toho oklepal a jsi v pohodě.“

„Já jsem jako robot, Johne,“ řekl bezvýrazně Sherlock a John se vzlykavě rozesmál.

„A já byl v armádě, viděl jsem umřít tolik lidí. Proč je to s těmi dětmi jiné?“

„Protože jednou je toho utrpení už dost, Johne, a vidět konec tolika nenaplněných mladých životů je zdrcující.“

„Opravdu jsi rád, že jsem nezemřel?“

„Jistě, Johne, kdo by mi pak vařil čaj?“ usmál se Sherlock.

John se znovu rozesmál. A pak se zvedl na loktu, podíval se svýma uslzenýma očima do Sherlockových a políbil ho. Byl to krátký polibek, letmé otření jedněch rtů o druhé. John zavřel oči a ponořil se do toho celou bytostí. Když si uvědomil, co dělá, rychle se odtáhl, ale všiml si, že i Sherlockova víčka jsou zavřená. Zarazil se, chtěl se rychle zvednout a odtáhnout se co nejdál, ale dokázal si jen zpět napjatě lehnout na Sherlockovo rameno. Sherlock dál zůstával ležet na zádech a nehýbal se.

„Pro… Promiň Sherlocku, nevím, ehm nevím, co mě to napadlo, omlouvám se… Chtěl jsem… Chtěl jsem vědět – napadlo mě, jaké by to asi bylo. Už se to nestane.“

Chvíli bylo ticho. Pak Sherlock tiše promluvil.

„A jaké to bylo?“

John se zarazil, čekal jinou odpověď.

„Ehm. No, asi bych použil slovo vzrušující a… hebké, ty tvoje rty… Ehm… Ale to nic, absolutně nic neznamená, já… Vlastně jsem od tebe čekal jinou odpověď.“

„Jakou, Johne?“

„Já nevím, třeba co to děláš, ty idiote? Hm, počkej… a co si o tom tedy myslíš ty?“

Sherlock chvíli mlčel.

„Pro posouzení mám příliš málo dat, musel bych udělat širší průzkum.“ A pak se rychle zvedl na loktu on a přilehl překvapeného Johna k zemi. Vzápětí přitiskl své rty na ty jeho a pomalu a vláčně ho začal líbat.

Bylo to jemné, něžné a zkoumavé. John se rozhodně neměl k tomu, aby se jakkoli pokusil Sherlocka přerušovat v tom, co dělá, a tak jen vychutnával tu slast. Pomalé klouzání jedněch rtů po druhých. Elektrické výboje a teplo putující těly do těch správných míst. Chvění v žaludku a soustředění jen na jeden bod jejich spojení. Líbali se dlouhou chvíli, než se Sherlock odtáhl a pomalu otevřel oči.

Ani jeden nic neříkal a jen si hleděli do očí, nakonec to ale John nevydržel.

„No, takže, co ty na to?…“

Sherlock opět chvíli mlčel, a pak řekl: „Právě jsem asi našel oblast, která bude potřebovat mou plnou pozornost a daleko hlubší zkoumání. Nevěřil bych, že je to možné, ale je to tak. Zjevně představujete jakousi výjimku, kterou bych rád zanalyzoval, doktore Watsone.“

Načež se opět sklonil a začal Johna znovu líbat, tentokrát vášnivěji. Jednou rukou se podpíral, jak nad ním ležel, a druhou mu položil na bok. Když se jejich jazyky poprvé dotkly, v Sherlockově hlavě začaly vybuchovat ohňostroje. Byl z toho omráčený. Bylo to tak kluzké a dokonalé, žhavé a všepohlcující. Nutné a potřebné, chtěl víc, chtěl hned.

Johna to na druhou stranu tolik nepřekvapilo, naopak se radostně víc zapojil, když se jeho fantazie plnila. Oběma rukama Sherlocka objal a začal ho hladit po zádech. Jen co Sherlock zasténal, John věděl, že musí mít víc a rychle a teď… Ale přece to nakonec přerušil.

„Sherlocku, ne že bych byl s vývojem událostí nespokojený, ale pokud má dojít k něčemu dalšímu, raději bych, aby to bylo někde v soukromí našeho bytu. Tady sice soukromí je, ale rozhodně bych nerad, aby sem někdo v dohledné době strčil nos.“

Sherlock na něj zadýchaně shlížel. Dělalo mu potíže logicky uvažovat. Rozhodně nechtěl přerušovat tak zajímavou věc, co se tu začala odvíjet, nicméně John měl pravdu a ani on nebyl exhibicionista. Jak tak ale na Johnovi ležel, posunul boky, až se o sebe otřely jejich tvrdé klíny. John zasténal a Sherlock jako by pohlcoval ten zvuk, který mu mířil rovnou tam, co Johna dráždil.

„Oh… Ehm… Dobře. Johne, pojďme domů, mám ještě plno práce na svém zbrusu novém experimentu, jen hm… Dej mi chvilku, než budu moct mezi lidi.“ Načež Johna ještě jednou políbil, pak se pomalu zvedl a upravoval si rozkrok u kalhot.

John se tomu pousmál a sám udělal totéž. Když si Sherlock oblékl kabát a oba zamířili ke dveřím, něco si uvědomil.

„Počkej, Sherlocku, jaký experiment? Doufám, že zase nezamoříš celý byt bůhví čím, to bys…“ Nestihl doříct, Sherlock se otočil a popadl ho do náruče, políbil ho a pak mu řekl: „Ale Johne, já myslel tenhle experiment.“

Znovu ho políbil a pak jednu ruku posunul po jeho stehně k ještě stále tvrdému penisu, stiskl a John se prudce nadechl nosem a vykulil oči.

„Hah… Aha, dobře… Tak už pojďme, ať máš dost času všechno prozkoumat,“ začervenal se John.

„Neboj, Johne, na tohle si vyšetřím veškerou svou pozornost,“ zazubil se Sherlock a pustil ho. „Uvědomuješ si, že díky tomuhle jsi zcela přestal myslet na to, kvůli čemu tu dnes jsme?“

John se opět zachmuřil.

„Ne, Sherlocku, nepřestal, ale rozhodně mi to fakt pomáhá myslet na něco jiného. Nečekal jsem, že se to takhle kdy vyvine, ale myslím, že by mi opravdu mohlo pomoct, nebýt na to sám.“

„Ale Johne, ty jsi na to nikdy nebyl sám. Jen jsi nechápal, že jsem tu pro tebe… Ačkoli, mně to taky vlastně nedošlo.“

Usmáli se na sebe, Sherlock otevřel dveře a bez přemýšlení nabídl Johnovi svou dlaň. Ten už na nic nečekal a chytil se jí jako záchranného lana. Opět pocítil teplo Sherlockových prstů, které pomalu prostoupilo celým jeho tělem, vyvolalo novou vlnu klidu a sevření kdesi u srdce. Tímhle prostým gestem to celé začalo a v obou probudilo i něco hlubšího, co si zatím ani jeden z nich neuvědomoval.

Od té chvíle už ale Sherlock Holmes žádné skóre sledovat nepotřeboval.

 

**