Poznámky (aneb: Sherlockova sbírka)

dne

Kristepane, přísahám, že nejtěžší na téhle povídce bylo vymyslet název – protože název „Papírky“, který by se mi tady pro to hodil, je už zabraný (Papírky od emmagrant01)… Vzdávám se. 😀

Tahle povídka ale nemá nic společného s Papírky viz výše, jde o to, že Sherlock jednou najde papírek, kde si John napsal adresu 221B, Baker Street… (Ano! Psal to těsně poté, co se se Sherlockem setkal poprvé.) A Sherlock si tu poznámku z pro něj nepochopitelného důvodu schoval.

Stejně jako si schoval i další popsaný kousek papíru. Účtenky. Seznam na nákup.

Proč by si ale detektiv schovával něco takového?…

Fluffy jednorázovka od skvělé Kryptarie, o jejíž Northwest passage jsem vám psala do Čtenářského deníku. 🙂

Poznámky
(aneb: Sherlockova sbírka)

 

„… linky byly šílený. Pátek před víkendem, když jsou zavřený banky, je pro nakupování úplně nechutný. Nevzpomínám si, kdy byl Londýn takhle nacpaný lidmi. Přísahám, že jestli to takový bude i před Vánoci, nepustím tě z domu. Akorát bys někoho praštil a Lestrade by tě zatkl a já bych svoje peníze na dárky musel utratit za kauci.“

Sherlock nechal všechna ta slova vybzučet druhým uchem ven, ani se na gauči nehnul. John měl takový zvyk, že mluvil, když byl rozčilený, i když se tomu nepoddával před nikým jiným než před Sherlockem. Byl to tak slušný, nevtíravý spolubydlící, že ho Sherlock chtěl v první chvíli nechat nepovšimnutého. Spletl si Johnův respekt pro hranice za slabost, a pak si tu zásadní chybu během následujících osmačtyřiceti hodin uvědomil, protože John zastřelil muže a pak tak dobře předstíral, že je nevinný, že oblbnul malou armádu idiotských detektivů a posádku ambulance.

Sherlock pootevřel oči na škvírku, tak akorát, aby mohl sledovat Johna, jak muchlá igelitové tašky a hází je do koše, zatímco odcházel z kuchyně. Teď půjde nahoru, sundá si boty a ponožky, nejspíš i svetr – v bytě bylo teplo – a pak se vrátí dolů, aby uvařil večeři, kterou bude nepochybně předcházet halda obalů od jídla a odřezků zeleniny a dalšího odpadu, který skončí navrchu odpadkového koše a na těch taškách.

A tak se Sherlock během mžiku vymrštil z gauče a běžel do kuchyně. Čapl z koše ty igelitové tašky a strčil je do kapsy svého županu. Než se John stačil vrátit dolů, byl už Sherlock v soukromí své ložnice, dveře zavřené.

Co nejtišeji rozbalil zmuchlané tašky, prohledával je, dokud nenašel poklad, který v nich John vždycky ukryl: nákupní seznam.

Nákupní tašky odhodil stranou a uhlazoval papír na svém stehně, díval se na kličky a linky Johnova rukopisu. Jak pozoroval všechna ta klikatá „e“, poznal, že John těch několik prvních řádek psal najednou, protože každé další „e“ bylo méně a méně zřetelné. Posledních pár položek napsal postupně, každou zvlášť, jak si na ně vzpomněl.

Sherlock přejel palcem po písmenech, cítil vryp po kuličkovém peru, jak na něj John tlačil, když pospíchal se sepisováním posledních položek, než odešel. Slyšel, že je John v kuchyni, ale zůstal na kraji své postele, popsaný papírek v rukách, uloupený kousek důvěrnosti, o němž John nikdy nebude vědět.

**

Začalo to docela nevinně, když Sherlock našel pod křeslem, které užíval pouze John, kousek papíru. Stálo tam: Sherlock Holmes, a pod tím: 221B Baker Street.

Vzhledem k tomu, že ho pořádek příliš nevzrušoval, málem ten papírek zase zahodil a vrátil se k hledání kalafuny, která vypadla z jeho houslového pouzdra. Ale místo toho se díval na pro něj neznámý rukopis a pozorně ho studoval. Papír byl vytržen z poznámkových bloků studentů z Bart’s. Písmo nebylo Mikea Stamforda, což znamenalo, že to napsal John, pravděpodobně hned po tom, co mu Sherlock řekl své jméno a adresu, toho dne, kdy se poprvé setkali.

Místo toho, aby ho vyhodil, Sherlock si ten papírek strčil do kapsy a zapomněl na něj. Paní z čistírny oděvů byla tolerantní, ale jen do určité míry, takže Sherlock si zvykl prohledávat kapsy, kdykoli se svlékal, aby zabránil nějakému dalšímu incidentu jako se zobáky v kapsách.

Díky tomu večer našel ten papírek a položil jej na noční stolek, stejně jako peněženku, dvě žiletky a krabičku zápalek, kterou si zvykl nosit, soudě, že oheň se hodí téměř za každé situace.

Příštího rána znovu našel tenhle papírek. Ještě pořád ho nevyhodil; místo toho, z důvodů, které se neobtěžoval rozebírat, jej vložil do zásuvky s ponožkami. A brzy se k němu přidaly další.

**

Zprávy psané během telefonních hovorů. Upomínky. Schůzky. Účtenky nesoucí Johnův podpis. Jedna sobě adresovaná obálka. Každičký vzorek Johnova rukopisu šel do Sherlockovy zásuvky na ponožky, ukraden z kapes a odpadkových košů a dokonce Johnova pokoje, kdykoli Sherlock uznal, že mu ta krádež projde.

Říkal si, že je to logické. Co kdyby potřeboval padělat Johnův podpis? Co kdyby potřeboval prokázat Johnovo písmo v případě únosu? Vždycky by se to přece mohlo hodit pro výzkum.

Většina rozborů písma byla jen o něco málo lepší než numerologie, čtení z ruky praktikované šarlatány, kteří nebyli o nic lepší než tak zvaní frenologové své doby, ale Sherlock se stal skoro expertem, co se týče grafologie.

A tak studoval Johnovo písmo a předstíral, že to bylo jen kvůli praxi, že používal Johna jako odrazový můstek, jako kontrolní data. Naučil se přirovnávat tahy perem k Johnovým náladám; číst Johnův rozvrh podle toho, jestli byla písmena psaná rychle, nebo pečlivě. Když byl John unavený, jeho rukopis pokulhával doleva, až to bylo skoro nečitelné. Když mu bylo chladno, jeho písmenka byla drobná.

Všechno kvůli vědě.

Aspoň si to tak Sherlock namlouval.

**

„Příště mi připomeň, že už nikdy nemám jezdit nočním vlakem,“ řekl John znaveně. Pustil kabelu se svým laptopem na jeden konec pohovky a vzal malý kufr do ruky. „Potřebuju sprchu a asi tak třicet hodin spánku, během něhož nebudu sedět.“

„Říkal jsem, že to bude nuda,“ řekl Sherlock samolibě a mrkl po odložené kabele. Jak se dalo čekat, vnější kapsa přetékala papírky.

„Konference byla dobrá. To jen ten vlak byl příšernej.“ John nadzvedl kufr, trhl sebou, když mu zády projela bolest, a se zafuněním ji ignoroval. Zamířil ke schodům těžkým, ztuhlým krokem.

Sherlock ho sledoval, dusil v sobě nutkání nabídnout mu, že se podívá, jestli by nemohl uvolnit přetažené svaly. A jakmile byl John z dohledu, Sherlock se vrhl ke gauči a zaútočil na papírky v kabele s notebookem.

Rozvrh konference, zajímavé přednášky zakroužkované modře, žádné skutečné psaní. Účtenky podepsané na spodní straně. Navštívenky jiných lékařů – Sherlock je později spálí, aby zabránil jakýmkoli myšlenkám na přijetí lépe placené práce, která by Johna odstěhovala z Baker Street.

Pak našel úplný zlatý důl: Johnovy poznámky z konference. Sherlock se zazubil, složil nohy pod sebe a opřel se bokem o opěrku pohovky, přejížděl prstem po popsaných řádcích. Ani ho vlastně nezajímal obsah, jako ruka, která vedla to pero. Téměř cítil, jak Johnova pozornost upadala, jak se přesouval z jedné přednášky na druhou. Jeho nadšení bylo jasně čitelné z rychlých, silných tahů pera, když se ponořil do probírané látky. Nudnější přednášky si zasloužily jen několik slov, z nichž některá splývala s kresbičkami – spirálkami, černými čtverečky a geometrickými tvary.

Sherlock měl přímo pod svými prsty poslední tři dny. Zavřel oči a bez špetky studu si liboval v popsaných stránkách, jen na pár vzácných minut. John si možná nevšiml, že Sherlock kradl nějaké ty účtenky nebo poznámky, ale určitě by si všiml ztráty celého poznámkového sešitu. Teprve až bude celá konference jen matnou vzpomínkou, Sherlock bude schopný vkrást se do Johnova pokoje a štípnout celý blok, ale to může trvat měsíc nebo i déle.

Vůbec neslyšel, že se John vrátil, protože to se stát prostě nemělo. John byl vyčerpaný a rozbolavělý kvůli tomu, jak se snažil spát vsedě. Jakmile byl nahoře, měl tam už zůstat a usnout na opravdové matraci. V krajním případě by sešel dolů, aby si dal horkou, uvolňující sprchu.

Místo toho, když Sherlock konečně otevřel oči, skoro vyskočil z kůže, protože John byl přímo tady, stál vedle pohovky a díval se na něj se zvláštním výrazem v tváři.

Sherlock si ke své hrůze uvědomil, že jeho ruka je položená přes celou stránku, prsty se v malých kroužcích pohybovaly po Johnově písmu. Bylo to intimní a svůdné a absolutně ho nenapadala žádná výmluva.

Johnovy rty sebou škubly, obličej pookřál v nejjemnějším úsměvu, drobné vrásky v koutcích očí a jeho hlava se nepatrně naklonila do strany.

„Neměl jsem tušení, že tě tak zajímá úrazová chirurgie,“ řekl a prolomil to ticho svým jemným, pevným hlasem.

„Nuda,“ protáhl Sherlock, i když v duchu panikařil. Vrazil blok Johnovi do rukou a vstal, čekal, že John couvne, jenže to neudělal, takže stáli tváří v tvář, mezi nimi méně než dva palce prostoru, který byl zaplněn elektrickými jiskřičkami, jako by měla vybuchnout celá elektrárna. Prudce. Úchvatně.

S rádoby tichým smíchem John odhodil blok na pohovku za Sherlocka.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se, a teprve v tu chvíli couvl.

Ta jiskřivá energie vyprchala, až byl Sherlock na chvíli zmatený, zaslepený mžitkami po blesku udeřivším uprostřed noci.

„V pořádku,“ odsekl Sherlock a odebral se do své ložnice, s tou špetkou důstojnosti, která mu ještě zbyla.

**

„Johne.“ Sherlock ležel na pohovce a ani se nepohnul, až na to, že si položil loket přes oči a zastínil tak pohled na ten otřesný, příliš známý pohled na obývací pokoj. Měl už plné zuby té tapety a nábytku a plytkého výhledu z okna a vážně přemýšlel o tom, že by všechno vypadalo líp, kdyby to pohltily plameny.

„Hm?“

„Jdi někoho zastřelit. A dej si záležet, ať je to originální.“

„Ne.“

Sherlock si povzdychl. „Můj mozek uhnívá, Johne. Jdi vykrást banku.“

„Ne.“

„Udělej něco zajímavého!“

Pocítil naději, když zaslechl, jak Johnovo křeslo vrzlo. Vstával, přecházel přes místnost. Sherlock už málem sundal ruku z očí, ale to by bylo podvádění. Ne že by mohl Sherlock doufat, že John vyrabuje krámek na rohu nějakým originálním způsobem, ale v tuhle chvíli by cokoli bylo lepší, než tahle stagnace. Poslední případ řešil před třemi týdny a zabral méně než hodinu, než ho vyřešil. Zatraceně, stálo ho víc času vybrat šek za něj, než vyřešit ten zločin, a to jen proto, že byl výplatní den a nikdo na celé zeměkouli nejspíš neslyšel o elektronickém úložišti. Vážně potřeboval, aby jeho klienti vypisovali šeky na Johna místo na něj.

Jeho zatoulané myšlenky okamžitě přerušil dotyk na jeho zápěstí. Johnovy ruce byly malé, ale neskutečně silné, a on Sherlocka přitiskl ke gauči tak akorát. Rukáv Sherlockova županu sklouzl k jeho lokti a odhalil předloktí.

Další dotyk, tentokrát jemný a měkký natolik, že Sherlock lapl po dechu, začal přímo pod jeho loktem. Ostrá čára, zeshora dolů, dole zahnutá. Dotyk zmizel a vrátil se o něco níž na jeho paži, spirálkovitý a neúplný kroužek.

Sherlockova paže se napjala a zapomněl dýchat. John svou pravou rukou stiskl pevněji, sevřenou kolem Sherlockova zápěstí a pevně ho držel, zatímco na něj psal, levou rukou, fixou: Písmeno J následované malým tiskacím o.

Je to jeho jméno, pomyslel si Sherlock, a celý svět se zúžil na místečko, po němž klouzalo pero po kůži a na Johnovu ruku na jeho zápěstí.

Po h začal John psát n a řekl: „Chvíli mi trvalo, než mi to došlo,“ malá mezera, „ale pak jsem objevil tvoji sbírku,“ velké H a malé a, to byl začátek jeho prostředního jména, „a pak mi trvalo o něco dýl,“ malé m, i, s a h a pak další mezera, „než jsem si to dal dohromady,“ dal si načas s velkým W, aby bylo perfektní. „Myslel jsem, že šlo o to, co píšu,“ a následovalo rychle, u t sebevědomě přidal vodorovnou čárku, než začal psát s, „ale my ostatní nejsme jako ty, takže to není moje chyba, že mi to tak trvalo.“ Pečlivě napsal poslední o. „Jde jen o mě, že jo?“ zeptal se a napsal poslední n.

Pak ho pustil a Sherlock se zachvěl, když jeho tělo zdánlivě ochladlo kvůli tomu, že se ho John nedotýkal.

„Ani nezáleží na tom, co napíšu, je to tak?“ zeptal se John, konečky jeho prstů jemně tiskly ty Sherlockovy. Špička pera přitisknutá k Sherlockově dlani, kreslila kroužek. „Odpověz.“

„Ne,“ řekl Sherlock, i když to zaznělo spíš přiškrceně než jako skutečné slovo.

„Tak proč?“

V malém koutku Sherlockovy mysli, který stále ještě fungoval, Sherlock myslel na vysvětlování své vědecké analýzy Johnova rukopisu, jak mohl číst Johnovy nálady a dostatek sil a zdraví díky způsobu, jakým tvaroval svá písmena, ale bylo to moc komplikované, s příliš mnoha detaily.

„Sherlocku?“ zeptal se velmi jemně John a dotkl se jeho kůže jednou, dvakrát, než nakreslil oblouček – napodobenina smajlíku, podobného tomu nasprejovanému na zdi. Tahy byly rychlé. Sebevědomé.

Šťastné?

Polštáře pohovky se prohnuly, jak si John sedl na úplný okraj, bok přitisknutý k Sherlockovým žebrům. Pak uchopil Sherlockovu levou ruku a stáhl mu ji z hrudi.

„Řekneš vůbec něco?“

Otevřel ústa, aby odpověděl, ale jeho nádech se změnil v další lapnutí po dechu, když John vyhrnul jeho obnošené tričko. John se předklonil a dotkl se perem jeho spodních žeber. Začal psát, svižně a jistě, příliš rychle na to, aby si Sherlock stíhal udělat představu o písmenech.

„Vidíš všechno, až na to, co je přímo před tebou,“ řekl. Sherlock z jeho hlasu slyšel úsměv. „Četl jsi cokoli, co jsem napsal?“

Sherlock už opět dokázal ovládat hlasivky. Vztáhl paži nad sebe, nechal ji viset z pohovky a mrkl dolů na Johna. „Všechno.“

John po něm těkl pohledem, už se zubil. Nepřestával psát. „Abych parafrázoval jednoho obzvlášť samolibého zmetka, kterého dobře znám: čteš, ale nevnímáš text.“

„Co -“ Sherlock se odmlčel, ošil se, jak fix klouzal níž po jeho břiše, kde ho nekonečně lechtal.

„Nehýbej se,“ varoval ho John. „Tak co jsi vlastně četl?“ Sherlock se napjal a John přitiskl dlaň na jeho hruď, držel ho na místě. „Řekni mi to,“ trval na svém John.

Sherlock se snažil ignorovat fixu, Johnovu ruku a její blízkost a řekl: „Účtenky. Poznámky.“

„A co jsi neviděl?“ zeptal se John, než mohl Sherlock cokoli dodat.

Sherlock na něj zíral, ale John se díval dolů na něj, sledoval, jak fixa zanechává stopu černé barvy přes Sherlockovo břicho. „Já ne… Co tím…“

„Složenku, kterou úplně naposledy platím nájem,“ řekl. Sherlock se vylekal, ale John ho znovu tiskl dolů a klidně dodal: „Ne, Sherlocku. Tohle jsi neviděl. Necháváš části lidského těla v lednici -“

„Experimenty -“

„Kuchyně je plná nebezpečného chemického odpadu -“

„Je bezpečná – štítky -“

„Nejsem zaboha schopný udržet si nějakou přítelkyni -“

„Žádná z nich nebyla – Ty přece -“

„Snažíš se mě zabít skoro každý druhý týden -“

„Ty potřebuješ to vzrušení, jinak bys stagnoval -“

„A přesto,“ přerušil ho John a odhodil fixu stranou, „jsem pořád tady, Sherlocku. Nikdy jsi neviděl, že ti říkám, že bych odešel kamkoli bez tebe.“

Sherlock zíral vzhůru na Johna a testoval svoji paměť, zkoumal veškeré jejich interakce z tohoto nového úhlu. A John říkal pravdu. Říkal naprostou, úplnou pravdu, a všechny myšlenky, které Sherlock měl, se upravily, aby podléhaly tomuto novému úhlu pohledu.

Sherlock se znovu zkusil posadit, a tentokrát ho John nechal, i když se neodtáhl. Sherlock si vytáhl tričko a podíval se dolů na sebe, četl vzhůru nohama.

Vlastnictví Johna Hamishe Watsona. Pokud jej najdete, prosím vraťte jej do 221B Baker Street. Nekrmit.

Pomalu se začal smát a podíval se na Johna teprve tehdy, když se dotkl jeho obličeje svými černě pomalovanými prsty. „Protože ty se vždycky někam zatouláš beze mě,“ vysvětlil John.

„Byl bys radši, kdyby to tak nebylo?“ zeptal se Sherlock a cítil, jak mu ve tváři rozkvétá úsměv.

„Radši bych věděl, kde jsi, pořád. Jak jinak tě můžu udržet v bezpečí?“

Sherlock vyšel vstříc Johnově dotyku, díval se mu do očí a hledal jakékoli známky váhání nebo nepříjemného pocitu.

„Bezpečí je nuda.“

John se tiše zasmál. Volnou ruku položil na čerstvá písmena na Sherlockově břiše.

„Pak tě budu muset zaměstnat,“ řekl a předklonil se, aby políbil Sherlockova ústa.

 


Původní povídka na ao3:  Kryptaria: Notes

 


 

 

Advertisements

14 komentářů Přidejte váš

  1. patolozka napsal:

    Oooooo, tak to joooo:-D Pobavila, díky!

    1. miamam napsal:

      To jsem ráda 😉 😛

  2. Wretched Angel napsal:

    Tohle je přesně to, co má dušička potřebovala.
    Moc díky.

  3. katka napsal:

    skvělý nápad , skvělá povídka , skoro jsem Sherlocka viděla jak si tajně odnáší uloupené poklady aby se jimi potěšil

  4. helsl napsal:

    Sherlock je tak roztomile neohrabaný v citových záležitostech, že se člověk musí usmívat, jak na to jde „vědecky“. Líbezná povídka, moc díky.

  5. kamivon napsal:

    jéééééééééééé… to je krásný ❤

  6. Liss napsal:

    Vážně slaďárna… Asi si půjdu dát něco kyselého, ať mi ten přiblblý úsměv zmizí z obličeje :)) Miluju, když má John jasno. Jen to tomu trochu tvrdohlavému dlouhánovi musí jasně říct. A co je jasnější, než když máte vyznání „černé na bílém“ 🙂 Sherlock si občas neumí přiznat to, co je jasné a snaží se to zakrývat čímkoli jiným. Prý grafologie… (Já píšu skoro pokaždé jinak, takže nevím co by dle toho zjistil. Asi že mám několik různých osobností 😀 ). Děkuji a prosím- dál nás zásobuj těmito „cukrovinkami“ (netloustne se z nich, tak ať jich je co nejvíc! 😀 )

    1. miamam napsal:

      Taky si říkám, že tyhle mi tyhle Vánoce nebude vadit, když budu požívat podobných kalorií… 😀 Děkuju 🙂

  7. Yuki-chan napsal:

    Ooooo… to je tak krásné, tak úchvatné a hodící se k dnešnímu prvnímu adventu… 🙂
    Nejvíc se mi líbila slova, která John napsal na Sherlockovu hruď: „Vlastnictví Johna Hamishe Watsona. Pokud jej najdete, prosím vraťte jej do 221B Baker Street. Nekrmit.“ 🙂 To je tak líbezné :3
    Děkuji Mio

    1. miamam napsal:

      Celá ta scéna s tím, jak po něm jako by nic John začne psát, mě úplně dostala… Ta věta obzvlášť. 🙂 Já díky 😉

  8. Tereza napsal:

    Áááááá úžasná jednorázovka, motýlci v břiše se můžou zbláznit 😀

    1. miamam napsal:

      hehe, to je moc fajn 😉 díky 🙂

  9. Leylon napsal:

    Tak krasne a tak jemne… paci sa mi ako jemne je to napisane, tak nenutene a svojsky, proste tí dvaja v podaní v akom ich zboznujeme. Ked som to citala, prisiel mi na um nazov inej poviedku z tejto stranky- laska je rytmus. Pretoze tato poviedka je presne taka- prostá, proste ich rytmus zitia a bytia, bez famfar a zmatkov.

    Preklad bol, ako inak, krasny a plynuly, si proste neuveritelna. Dnes mam akurat po stuzkovej- dalsi den plny unavy a bolavej hlavy sa nedal ani zacat lepsie ako tvojou poviedkou 🙂

    1. miamam napsal:

      Děkuju, jsem ráda, že se líbilo! 😉

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s