Klíč 1., 2. kapitola

Sherlock ten klíč držel v ruce, neschopen pohybu, zatímco sledoval, jak John odchází a mizí za rohem. Nechtěl ten klíč, nechtěl, aby mu John zmizel z dohledu, nechtěl si znovu přehrávat rozhovor, který vedli před chvilkou, ale jeho mysl ho zásobovala veškerými detaily.

Sherlock v exilu nepobyl ani pár minut, natož hodin, a jakmile se vrátil zpět, Mary prostě zmizela. Johna to změnilo… Natolik, že odmítá mít s 221B cokoli společného. Vrátí Sherlockovi klíč.

A jejich cesty se rozdělí.

 

Povídka bude vycházet do soboty, každý večer. Vydávání bude naplánované předem, protože netuším, jak a jestli vůbec budu stíhat reagovat na cokoli, co se na téhle stránce šustne… natož ručně vydávat každý den. O.o 😀

 

Užijte si příběh. 🙂

 

mia

p.s. pokud sledujete tagy, některé budou společné a obecné, ale jinak je budu upravovat postupně pro každou kapitolu zvlášť, takže třeba teď… je to SFW… 🙂

Klíč

…První a druhá kapitola…

Sherlock ten klíč držel v ruce, neschopen pohybu, zatímco sledoval, jak John odchází a mizí za rohem. Nechtěl ten klíč, nechtěl, aby mu John zmizel z dohledu, nechtěl si znovu přehrávat rozhovor, který vedli před chvilkou, ale jeho mysl ho zásobovala veškerými detaily.

Vraceli se taxíkem z vypleněného bytu nedávné oběti vraždy. Nevěděli co, jestli vůbec něco, bylo odneseno, motiv byl pořád nejasný. Sherlock v duchu přemítal nad touhle hádankou, když John náhle prolomil ticho.

„Už jsem definitivně rozvedený.“

Sherlock několikrát zamrkal, snažil se probrat z myšlenek.

„Předpokládám, že za urychlení procesu můžu poděkovat Mycroftovi,“ zamumlal John a nepřestával se dívat z okna, na druhou stranu od Sherlocka.

Sherlock neříkal nic. Mary zmizela téměř před šesti měsíci, pouhé dny poté, co se vrátil ze svého neočekávaně krátkého exilu. To měl být trest smrti, opravila ho šeptem další část jeho mozku.

Nedůvěřoval Mary, AGRA, nebo kým vlastně byla, ne po tom, co ho tak rozhodně střelila. A tak následoval staré pořekadlo: Drž si své přátele blízko a své nepřátele ještě blíž… Vmanipuloval Mary zpět do Johnova života, aby ji měl na očích, zatímco se snažil přijít na to, na co si to vlastně hraje, a svěřil Mycroftovi dokončení toho, co on dokončit nemohl, když nastupoval do letadla.

Jenže po jeho návratu mu vyklouzla, rozplynula se v hlubinách nějaké skryté organizace, které si MI6 nebo jiné kvazilegální agentury začaly teprve všímat. Měl její zmizení předvídat, ale byl svým náhlým návratem tak šokovaný, že nedokázal okamžitě jednat. Pamatuješ, jak jsi ve sprše brečel jako děcko, když ti došlo, že budeš žít? připomněl mu znovu hlásek.

Mycroft ho obratem odlifroval na několik marných misí, aby Mary vystopoval, ale vždycky to skončilo slepou uličkou. Mary, a možná že i Moriarty, byli stále tam venku, proteď tiší, dávali si na čas. Sherlock z toho byl nesvůj, ale nebyl tak znepokojený, aby opakoval ty dva roky, které prožíval a během nichž myslel jako zvíře, kdy nemilosrdně lovil a odsekával hlavy, jen aby se někde jinde objevila další. Hledání si mohli vzít na starost ostatní, dokud se nenaskytne lepší příležitost. Ulevilo se mu, že John byl definitivně odproštěn od Mary, ale nedokázal přijít na nic, co by od něj John chtěl v tuhle chvíli slyšet. Vlastně bylo velmi obtížné najít cokoli, o čem by spolu mohli klidně mluvit.

Nemluvili o Mary, ani o dítěti, ani o Magnussenovi, ani o té chvíli na ranveji, kde byl tak blízko k odhalení jistých hluboce ukrývaných věcí… Měl jsi mu to říct.

No. Teď mu ta myšlenka byla k ničemu, že? Ta chvíle pominula a John se stále vzpamatovával ze série neodpustitelných činů. Načasování nebylo dobré. Nikdy nebylo tak docela dobré.

A přesto nějakým způsobem zvládli vklopýtat na půdu, která je společně soustředila kolem Práce, a tak se vyhýbali obtížným tématům hovoru a žili každý zvlášť. Ale nebylo to stejné. Cítil, že se v řece času navzájem pomalu vzdalují. Sherlock nevěděl, jak ten silný proud zastavit.

Možná se John díky rozvodu rozhodne vrátit zpět a věci se nakonec ustálí do podoby, jak kdysi byly, a možná se dokonce pohnou kupředu.

V tu chvíli taxi zastavilo v Baker Street. Sherlock roztržitě zaplatil řidiči, napůl sledoval Johna, jak stojí na chodníku a dívá se na černé dveře, mosazné klepadlo mírně do strany.

Sherlock nechal svou peněženku vklouznout zpět do kapsy, otočil se čelem k Johnovi, na rtech nevyřčenou otázku. V tu chvíli uviděl kovový předmět ležící na Johnově dlani.

„Na. Vezmi si ho.“ John mu podával klíč od 221B.

Sherlock na ten klíč otupěle hleděl.

„Myslím, že by sis ho měl vzít,“ řekl John, ruku stále nataženou.

„Ale – proč?“

„Měl bys ho mít,“ zopakoval John. „Kdybys potřeboval náhradní.“

„Nepotřebuju náhradní,“ zbledl Sherlock. „Je tvůj.“

Sherlock viděl, jak Johnovi cukl sval čelisti, chvilkové zaváhání, které se pak pevně změnilo v rozhodnutí.

„Myslím,“ řekl John, „že bych si ho už neměl nechávat. Prosím.“

Sherlockova ruka se o své vůli zvedla a John do jeho dlaně upustil klíč.

„Já prostě… Prostě si ho nemůžu nechat,“ řekl, do očí se Sherlockovi nepodíval. Nadechl se. „Měl bych jít. Napiš mi, kdybych ti mohl pomoct s jakýmkoli případem.“ John se otočil a svižně odcházel, záda rovná, neohlédl se.

Sherlock okolo toho teplého kousku kovu sevřel ruku, chabá snaha udržet poslední zbytky tepla Johnových rukou. Dveře před jeho očima se začaly zamlžovat, něco v jeho hrudi se roztříštilo.

 

 

Kapitola 2.

Sherlock Johnovi nenapsal. Místo toho strávil několik dní schoulený na gauči ve svém županu, nevrlý, bez motivace. Nechal případ, aby se vlekl, dokud se u něj osobně nezastavil Greg Lestrade, aby ho zkontroloval.

„Vypadáš strašně,“ řekl Greg poté, co ho Sherlock váhavě vpustil do obývacího pokoje.

Sherlock se svalil do svého křesla.

„Byl jsem nemocný,“ zalhal.

Greg si ho klidně prohlížel. „Co kdybys přišel ve čtyři do mé kanceláře?“ navrhl. „Mám pro tebe nějaké složky. Dostat se na vzduch ti udělá dobře.“

Sherlock nezaujatě přikývl, ale stejně se tam pak ukázal, oholený a vysprchovaný. Greg ho zavedl do konferenční místnosti, kde byl stůl pokrytý papíry a důkazními fotkami. Sherlock přelétl pohledem jejich obsah a brzy všechno začal přerovnávat ke své spokojenosti.

„Donovanové se nebude líbit, když budeš hýbat s věcmi,“ poznamenal Greg.

„Donovanová,“ odvětil Sherlock, odstrkujíc stoh papírů, „mi může políbit prdel.“

„Jasně,“ povzdychl si Greg a otočil se k odchodu. „To jsem si myslel. Ale tuhle místnost nic neopustí, je to jasné?“ Zamířil propiskou na srozuměnou.

Sherlock ho ignoroval, zaneprázdněný vytvářením provizorní nástěnky případu na stole. O několik minut později slyšel, jak se dveře znovu otevřely, ale nechal se vyrušit až ve chvíli, kdy ucítil čísi ruku, jak se krátce dotkla jeho paže. Byl to John, nakláněl se, aby si vzal do ruky fotku oběti.

„Ošklivé zranění hlavy,“ řekl John nakonec, než vrátil obrázek na svoje místo. „Našli zbraň?“

Sherlock beze slova zvedl další fotku a podal mu ji.

„Aha,“ řekl John. „Svícen. Přesně jako v Cluedu.“ Chvíli fotku ještě držel, prstem mimoděk ohýbal jeden růžek sem a tam, než ji hodil zpátky na stůl. „Můžu pomoct?“

„Ne.“ Sherlock se mu stále nepodíval do očí. „Proč jsi tady?“

John ztuhl a Sherlock náhle ucítil jeho napětí.

„Greg mě požádal, abych přišel. Říkal, že jsi byl nemocný a že se ti může hodit nějaká pomoc.“

„Už jsem v pohodě,“ řekl Sherlock odměřeně.

John sevřel opěrku židle, krátce zafuněl. „Je to kvůli tamtomu, že jo?“

Sherlock zůstal zticha, nahradil mapu seznamem hovorů.

„Podívej, já…“ John se odmlčel. „Měl jsem něco říct. Přemýšlel jsem… Potřebuju jenom nový začátek, nezabývat se minulostí.“

Sherlock se přestal hýbat a čekal.

„Nemůžu se pořád snažit být na dvou místech zároveň,“ řekl John nakonec.

Sherlock se na něj nemohl podívat, útroby mu naplňovala hrůza.

John se znovu opřel rukama o opěrku, dlouho bylo ticho.

„Během posledních let, kdykoli jsem pomyslel -“ Jeho slova přiškrceně umlkla. Zavrtěl hlavou, nějakou dobu neschopný pokračovat. „Něco si musím vyjasnit. Rozumíš?“

Ne, pomyslel si Sherlock, a zíral na fotku se zraněním hlavy. Nerozumím.

„Takhle je to lepší,“ zakončil John bezvýrazně.

Sherlock konečně vzhlédl, chtěl něco namítnout, ale Johnův mobil zavibroval. Vyndal jej z kapsy a pohlédl na displej.

„Musím jít,“ řekl. Podíval se Sherlockovi do očí, výraz pod kontrolou. „Je mi to líto.“ Ještě chvíli setrval, jak byl, a pak znovu odešel, dveře se za ním tiše zaklaply.

**

 

Sherlock neměl v plánu dojít k Johnově bytu. Šel vlastně jen na procházku a doufal, že ten pohyb mu pročistí hlavu, pomůže mu najít u případu spojitosti, které ještě neviděl. Od chvíle, kdy s Johnem naposledy promluvil, uběhly dva dny, čtyřicet osm hodin, během nichž se vrhal do práce, aby se rozptýlil od tupé bolesti, která ho užírala v hrudi. Spal jen málo, myšlenky otupené. A tak chodil, dokud nepadla tma, a když se podíval nahoru, ocitl se v ulici, kde bydlel John.

V jeho bytě byl jen párkrát, jasně si vybavoval vzor tapety, lampy, značku televize, malé obrázky visící na zdi. Poprvé, kdy to tu navštívil, Mary rozjařeně mluvila, zatímco mu vtiskla do rukou šálek čaje a on se slabě usmál, snažil se rozkoukat ve vší té domáckosti.

Těch dalších pár krátkých návštěv se stavil, aby něco donesl. Nikdy nepřijal pozvání zajít dál, vždycky se vymluvil. Jednou se zastavil, potom, co Mary zmizela; láhev whiskey na stole, pár slov mezi jím a Johnem, zatímco pili, oba dva se propadali do temné nálady, a pak se rozloučili s potřesením ruky, které se zdálo být až příliš formální na všechny ty bouře, kterých měli plnou hlavu.

Sherlock se teď podíval nahoru k oknu: žaluzie stažené, světlo rozsvícené. Co John asi dělal? Co by se stalo, kdyby vyšel po schodech, zazvonil na zvonek, znovu stál u něj v pokoji? Pozoroval okno, napůl ztracen v myšlenkách, když před zatáhnutými žaluziemi přešel stín. John.

Nadechl se, sbíral kuráž k tomu, aby přešel ulici, a zarazil se, když se objevil druhý stín. Někdo už u něj byl. Sherlock zíral, neschopný pohybu, rozeznával, že ten návštěvník byl vysoký, se širokými rameny, muž. Odtrhl pohled, svižně se vracel cestou, kterou přišel. Idiote, nadával si. Byl takový blbec, že sem vůbec chodil.

Později, když stoupal po schodech do svého bytu, se najednou cítil vyčerpaně. Šel do kuchyně, vypil sklenici vody, stál až příliš dlouho u dřezu a poslouchal, jak do něj voda monotónně odkapává, odpočítával dlouhé vteřiny ubíhajícího času.

Konečně se otočil a přešel do ložnice, kde si stáhl sako, pohodil ho na židli. John vždycky nesnášel, když tohle dělal, když se pořádně nestaral o svoje věci. Rozepl si manžetové knoflíčky a propracovával se řadou knoflíků, stáhl košili z rukou a upustil ji na židli, látka se seskládala na hromádku na saku.

Stál ve tmě, oči přilepené k odrazu v zrcadle své skříně. Zpomalil, netečně se na sebe díval. Přestože jeho obličej popíral jeho skutečný věk, už nebyl mladý muž. Rozhodně si připadal starší, než kolik mu bylo. Rukou prohrábl strniště na čelisti, dolů po krku, prsty klouzaly dolů po hrudi k místu, kde bylo zranění po kulce. Vědomím mu probleskla krátká vzpomínka na bolest. Přejel po pevné kůži konečky prstů, nervová zakončení pod nimi byla mírně slabší kvůli zjizvené tkáni. Trochu se pootočil a zachytil pohledem provazcovité jizvy, křížem krážem poseté na zádech, a vzpomněl si na pouta, na své zoufalé dedukce, které měly zastavit mučení.

Sherlock se probral do přítomnosti. Uhnul pohledem od zrcadla, unaven vlastním odrazem. S jistotou věděl, kdo byl onen návštěvník v Johnově bytě, poznal jeho výšku a postoj. Byl to major James Sholto.

 

---

DALŠÍ

 

Původní povídku napsala úžasnááááá —>

221b_careful_what_you_wish_for – The Key