squire: Jízda k nezaplacení

Ach, tohle je jedna z těch povídek, u kterých překladatelovi závidím ten okamžik objevu (a následného souhlasu k překladu) :D…

Když narazíte na taxikáře, kterého fakt nutně (kvůli podělané, psychosomatické bolesti) potřebujete, a on se z něho vyklube dost pravděpodobně psychopat, možná vám to přece jen vlije určitou dávku touhy žít i přes tu podělanou životní situaci, v níž se nacházíte.

Johnovi tenhle řidič se jménem Hope (ach, ta ironie) leze fakt na nervy, jenže když se na něj vytasí s pistolí, na chvilku aspoň myslí na něco jiného než na vlastní mizérii. BAMF!John tag je na místě :D.

 

 

Jízda k nezaplacení

 

Na Piccadilly se Johnovi na chvilku zazdálo, že slyší někoho volat jeho jméno. Na chvilku ho to vytrhlo z té šlichty vlastních ztrápených myšlenek, ale John bylo koneckonců dost obvyklé jméno. Sklonil hlavu zpátky k zemi a nezastavoval. Sebrat sílu na to, zase se rozejít, ho stálo poslední dobou moc práce.

Když konečně dospěl ke konci svých pochůzek, nohou mu kroutila bolest jako od šrapnelu a pravé rameno měl jako v ohni. Zatracená hůl. A samozřejmě, ani jednomu taxíku nestál za zastavení. Po deseti minutách marných pokusů se John snížil k brnkání na lidské svědomí a začal po nich mávat holí. Možná, že lítost by zabrala tam, kde jeho kabát z druhé ruky selhal příslibem nemastného výdělku.

Jeden mu zastavil ani ne za minutu a John měl hroznou chuť promáčknout mu tou holí kapotu. Nestál o lítost. Nebyl žádný zatracený slaboch. Postřelili ho a přežil; byl silnější než kdy dřív. Akorát mu scházely věci, pro které by stálo za to žít.

Stejně by se ale po svých nedostal ani za další roh, a tak nakonec nastoupil. „Gunterstone Road, číslo dvaadvacet, prosím.“ Taxíkář zabručel na znamení, že slyšel, a rozjel se. John si opřel bradu o sevřenou pěst a pozoroval, jak za oknem ubíhá svět.

„To vaše kulhání je docela zlý,“ prohodil taxíkář po chvíli s tak dokonalým přízvukem rodilého Londýňana, až Johnovi napadlo, že ho snad cvičil kvůli turistům. „Zranění z války?“

John zvedl hlavu, aby se na něj podíval. „Jak jste na tohle přišel?“ Cítil, jak se mu po tváři rozlilo horko. Dobrý bože, ten taxikář to na něm poznal? Jak moc na něm vlastně bylo znát? To už ho celý svět viděl jako případ pro charitu, ploužící se okolo o holi a v cárech bývalé slávy?

„Oho, jenom jsem hádal, pane. V týhle práci člověk potká všelijaký lidi,“ bodře odvětil taxíkář. Po pravdě, Johnovi připadal jako oživlý stereotyp za volantem. Přízvuk, čapka, obličej jak fretka – tenhle chlápek se sem snad zatoulal z filmu pro pamětníky.

„Já jenom že je ve vás něco vojáckýho. A jste pořádně vopálenej – k takovýmu vodstínu tady hned tak nepřijdete.“ Zlehka se uchechtl a nabídl tím Johnovi příležitost obdivovat svůj třaskavý humor ve vtípku na londýnské počasí.

Johnovi to nestálo ani za falešný úsměv. „Jo. Hádáte dobře.“ Hádal chytře – John si vždycky užíval nečekaná setkání s inteligentními lidmi. Nejchytřejší ženská, s jakou kdy randil, pracovala za pultem v kavárně. Ale i z toho se poslední dobou vytratila jiskra – málo co vás dokáže pobavit, když všechno, co pro vás budoucnost schovává, je jen nudná šedá pláň.

John si opřel bradu zpátky o ruku, jenže taxikář po chvíli pípnul zas. „Návrat domů není to, co jste čekal, co?“

John se zprudka napřímil. „Cože?“

Ten chlap omluvně pokrčil rameny, nejspíš mu došlo, že se dotkl citlivého místa. „Jenom že vypadáte trochu smutně, pane, to je všechno. Slyšel jsem, že zvyknout si zas na civil bejvá docela drsný.“

Tohle nebylo téma, které by John nějak rád načínal, zvlášť ne s cizím člověkem. „Dík za tu starost,“ zamumlal a ani mu nezáleželo na tom, jestli ho řidič slyšel. „Na tohle stačím.“

Ostentativně se otočil k oknu, jenže tomuhle chlápkovi to očividně nedošlo. „Nepřemejšlíte náhodou, že byste udělal něco… nepředloženýho, že ne, pane?“

John se na něj zostra podíval. „Co prosím?“ To ho ten taxikář vážně zrovna nařknul ze sebevražedných myšlenek? John mrkl na jmenovku na palubní desce a nechal v sobě vybublat trochu zlosti. „Podívejte se, pane… Hope, tohle fakt není vaše věc, a budu vám vděčný, když se na tohle téma vykašlete.“

Když vám někdo řekne, že se jim nechce si povídat, bývá to obvykle konec rozhovoru. Aspoň to si John myslel. Když se místo toho taxíkář nadechl k pokračování, John na něj jen nevěřícně zíral.

„Já jen že mám proč se ptát, víte?“

John zaťal zuby. Bůh mu pomáhej, jestli se ten taxikář chystal vyznat se ze sebevražedných myšlenek, John by vyskočil za jízdy.

Namísto toho se taxikář ohlédl přes rameno se samolibým úšklebkem, který do dosavadní konverzace vůbec nepasoval. „Nezdá se mi, že bych tuhle hru někdy hrál s někým, kdo se vopravdu chtěl zabít.“

Johnovy instinkty zařvaly na poplach. Tohle – prudce se otočil a poprvé si opravdu pořádně všiml budov, které míjeli – tohle nebyla trasa k Johnovu omšelému hotýlku na Gunterstone Road. Taxikář, tichý a klidný jako zvečera napadlý sníh, stočil auto do zchátralého areálu opuštěných kancelářských budov a zastavil.

John se k němu vytřeštěně otočil. „Co to k čertu–?“

Do tváře mu mířila zbraň.

Taxikář skoro omluvně naklonil hlavu. „Ven z auta, kdybyste moh’.“

John přivřel oči. „Tohle je přepadení?“ Cítil, jak mu srdce buší rychleji. Myšlenky mu taky nabraly rychlost a začaly vypočítávat slepé úhly a únikové cesty. Natáhl se po klice dveří.

Hope se usmál, vyklouzl z auta současně s Johnem a nespouštěl ho z mušky. „Koukáte na zprávy? Kdepak, tu hůl nechte tady, prosím.“

John se podíval na hůl ve své ruce: okolo dveří neměl dost místa, aby se pořádně rozmáchl. Rozevřel pěst a nechal ji padnout na chodník. Pak se poslušně rozkulhal vstříc posprejovaným dveřím s oloupaným nátěrem, na které ukázal taxíkář. Utíkat nemělo smysl, ne s tou jeho nohou. Chlápek ho prostě dostal. Navíc, kdyby si to John natvrdo přiznal, byl už ve fázi, kdy mu ‚smrtelně napínavé‘ přišlo lepší než ‚na prd garsonka‘. „Čtu noviny.“

„A toho vo těch ‚sériovejch sebevraždách‘ jste si všim‘?“

I kdyby ne, to posměšné zdůraznění těch dvou slov by Johnovi napovědělo všechno, co by potřeboval vědět. „Jo, na ty si vzpomínám. To jste byl vy, chápu.“

Prý sebevraždy. Pitomý pokus novinářů vyvolat paniku. John s námahou otevřel dveře a…

„No to mě poser. Schody? To jako fakt?“ Dobrý bože, tahle budova měla alespoň pět pater. Jak vysoko se měl vlastně vyšplhat?

Jenže ho popoháněla zbraň, takže se do toho pustil. Na rukávech se mu zachytával nátěr a třísky, jak se plazil po špinavém zábradlí, aby nezkolaboval. I když myšlenka na to, že by spadl rovnou na tohohle hajzla, nebyla špatná. Patřilo by mu to.

V prázdné místnosti – úplně nahoře, čert vem toho chlapa – se John zastavil a otočil se svému únosci tváří v tvář. „Tak a co teď?“ Rozpřáhl ruce. „Zastřelíte mě? To by bylo tak trochu bez nápadu.“

Hope krátce pokývl. „Jo jo, to by bylo. Ale pro vás mám nachystanýho něco jinýho – mám pocit, že se vám to jako někomu, kdo rád riskuje, bude určitě líbit.“ Z kapsy vytáhl a vystavil na odiv dvě malé lahvičky.

John si změřil pilulky uvnitř. „Jed? Výborně. Zastřelení je tak ohrané. Ale jed, to je fakt mnohem zajímavější.“ Bylo mu úplně u prdele, jestli bude tenhle maniak mít nějaké námitky vůči jeho sarkasmu. Co tohle bylo k čertu za život? Postřelili ho, o všechno přišel, vrátil se do vlasti jenom aby shnil v Londýně, a když se mu konečně něco přihodilo, unesl ho sériový vrah. Bylo toho tak akorát, aby začal věřit v Boha – a ten Bůh měl mizerný smysl pro humor.

Hope se zas tak nakřivo ušklíbl. „Poznám člověka s depkou, když ho vidím. Taky jsem to zažil. Jeden se začne ptát, jako vy, že jo, jestli to všechno má vůbec nějakou cenu? Jestli by vám nebylo líp, kdybyste si tohle utrpení ukrátil. Tak mi připadá, že vám dokonce prokazuju službičku. Víte, nic vám neukáže líp, že ještě chcete žít, jako octnout se tváří v tvář smrti.“

Se slabým zachrastěním položil lahvičky na parapet okna, u kterého stál. „Takže hra je taková: jedna z těchhle dvou je jed – a ta druhá ne. Každej si vezmeme jednu, a jeden umře a ten druhej ne.“

John na něj zíral. Pomyslel si, že je vlastně maličko zklamaný, že to celé není trochu teatrálnější. Děsivá hudba. Háky na zdi. Prostě něco navíc kromě dědka s návrhem, který docela určitě ukradl z filmu o pirátech. „Tohle je ta největší blbost, jakou jsem kdy slyšel. Proč bych měl vůbec přistoupit na něco takového?“

Hope na něj zamával pistolí. „Lepší než kulka, ne?“

Dlouhou chvíli se John nedokázal ani pohnout. Zíral na toho chlapa, na jeho pistoli, na ty jeho pilulky… a pak zaklonil hlavu a rozesmál se. „Fajn. Ukažte mi, jak se to hraje.“

Hopeovi se zkřivila ústa. John nedokázal rozlišit, jestli pobavením, nebo zlobou. „Jó, to je jednoduchý.“ Vybral jednu lahvičku a postavil ji před Johna. „Takže: vypadám jako někdo, kdo by dal jed blíž k sobě – nebo k vám?“ Ukázal na Johnovo pozdvihnuté obočí a v modrých očích se mu bleskla hrůzu nahánějící jiskra. „Vidíte? Až teprve tváří v tvář smrti zjistíte, že fakt chcete žít.“

Měl pravdu. John věděl, co Hope viděl v jeho tváři, protože to v hloubi duše věděl sám. Právě teď celý svět nebyl jen šeď. Nezáleželo mu na budoucnosti. Všechno, na čem záleželo, bylo přežít tohle a vyjít ze dveří. Tohle mu chybělo, a byl pěkně v prdeli, protože neexistovalo nic, dokonce ani v Londýně, co by mu mohlo pravidelně dopřát právě tenhle druh vzrušení.

Hope to nejspíš věděl taky, protože se usmál. „No a nebo se třeba taky odtud ani dostat nechcete. Čímž se to celý stává vopravdu zajímavý. Čas vypršel – vyberte si lahvičku.“

John přikývl a natáhl po lahvičce blíž k sobě ruku, která se, jak si všiml, vůbec nechvěla. Počkal, až Hope zdvihne tu svoji.

A pak tu lahvičku mrsknul Hopeovi do obličeje, dvěma kroky překonal vzdálenost mezi nimi, vykroutil mu z ruky pistoli a toho hajzla s ní pořádně přetáhl po hlavě.

Zpříma a rovně na dvou silných nohou stál a čekal, až Hope na podlaze zamrká a přijde k vědomí, a potom mu namířil zbraň na hlavu a stiskl spoušť.

Ani jeden z nich neucukl.

„Jsem zasranej veterán,“ řekl John. „Myslíte si, že nevím, jak vypadá skutečná zbraň?“

Sfoukl plamínek vycházející z hlavně originálního zapalovače a pokračoval: „A navíc, tohle je Glock. I kdyby byl opravdovej, s vašimi zápěstími jako klacíky? Zpětný ráz na téhle věcičce je tak prudký, že byste netrefil stodolu ze čtyř metrů.“ Z kapsy vytáhl telefon a vytočil 999. „A teď ani hnout, dokud nedorazí policie, nebo vám upálím obočí.“

***

Když dorazila policie, byl to hotový blázinec. John uposlechl každý jejich příkaz, nechal je zadržet Hopea i sebe a převyprávěl tu celou historii detektivu inspektorovi, který dorazil na místo činu, pak ještě jednou na stanici a pak ještě jednou jakémusi vlezlému náfukovi, který se tam objevil v kabátu moc drahém na to, aby se dal koupit za policajtskou výplatu.

Když ho ten dlouhán potřetí urazil, John přerušil svoje vypravování otázkou na toho stříbrovlasého inspektora. „Pardon.“ Ukázal na toho pitomce s naprosto zbytečnými lícními kostmi. „Kdo je tohle? Patří k vám? Protože jsem si docela jistý, že jsem ještě nikdy neviděl policajta s tak směšným účesem, a tohle vypravování mě začíná nudit.“

Inspektorovi zaskočilo kafe. Vytáhlý pitomec se zašklebil. „Afghánistán nebo Irák?“

John na něj hleděl. Pane bože, už zas? „Afghánistán. Byl jsem vojenský doktor v Královském vojsku, střelili mě do ramene, ale je to moje noha, co nefunguje, zřejmě kromě situací, kdy jde někomu o život, a jestli z vaší huby vypadne ještě jedna urážka, někomu tady o něj velice brzy půjde.“

Inspektor doslova spadl ze židle smíchy a celý svůj šedý kabát si polil kafem. Ten vytáhlý pitomec se ovšem nevysvětlitelně usmál, jako kdyby mu John právě složil ten nejlepší kompliment, jaký kdy slyšel. „A hledáte spolubydlícího.“

 

---

 

Původní povídka od PrettyArbitrary – No Fare (na ao3)