Tři nové zprávy – část první

Někdo psal na facebooku něco jako nudím se a chci si číst. A jiná dobrá duše nabídla tuhle dvoukapitolovou povídku. Neklikám moc často na tyhle typy odkazů, protože každého prostě baví něco trochu jiného, a když nebylo specifikováno, o co vlastně jde… Ještě že jsem se podívala. Úžasná Earlgreytea68, kterou snad znáte díky Nature and Nurture nebo Saving Sherlock Holmes nebo mojí opakovaně čtené John Watson’s Twelve Days of Christmas (!), ale napsala toho mnoho dalšího (Mystrade! Scotch! :D) – napsala i tuto dvoudílnou povídku a nechápu, jak jsem o ní doteď mohla nevědět… o.o

John ve chvílích, kdy má namále, myslí poslední dobou na jedinou věc. Nebo spíš člověka. Je to trochu rozčilující, ale aspoň v duchu k sobě musí být upřímný. Jednou to vypadá, že vážně zemře, a rozhodne se, že by se měl Sherlockovi svěřit… a když už to nejde osobně, tak Sherlockovi aspoň musí zanechat zprávu.

Ale pak přece jen vyvázne živý. A Sherlock má pořád přístup k tomu vzkazu… John se ho prostě musí zbavit.

 

Tři nové zprávy – část první

 

 

Sherlock se ho kdysi jednou zeptal, na co by myslel, kdyby umíral. To se znali teprve pár hodin a John si myslel, že měl už tehdy vidět, jaký vztah k sobě budou mít, když mu byla položena taková osobní otázka. Tehdy měl za sebou jen jednu významnou zkušenost chvíle před smrtí, takže odpovídal podle ní.

Teď stál v Baskerville, v temné laboratoři, jako v pasti s obrovským, vražedným psem, co mu dýchal za krk, a John přemýšlel, že už začínal být unavený z toho čelit smrti, že už začínal být unavený kvůli tomu, na co v těch chvílích, kdy měl umřít, obvykle myslel. Protože poslední dobou se jeho poslední myšlenky vždycky týkaly Sherlocka.

Ani tentokrát to nebylo jiné, stál v laboratoři a zoufale vytáčel Sherlockovo číslo. Jeho poslední myšlenky byly vždycky na Sherlocka. Kde je Sherlock? Nebo: Musíš se spojit se Sherlockem. Sherlock nezvedal telefon a John zavěsil, když spadl do hlasové schránky, a protože nedokázal vymyslet nic lepšího, znovu ho vytáčel.

„No tak, ty blbče, zvedni to,“ zamumlal překotně, ale telefon opět spadl do hlasové schránky, Sherlockův sametový hlas stroze mluvil, aby zanechal krátkou zprávu a hlavně stručně a nic nudného.

John do telefonu zasyčel: „Kde sakra jsi? Zvedni. Ten zatracenej. Telefon.“ Pak to položil a rozhlédl se po laboratoři, aby zvážil svoje možnosti. Slyšel, jak ho ten pes hledá, vrčí do tmy, prudce odfukuje. Drápy cvakaly o podlahu, vrčení zesilovalo. John se ho snažil lokalizovat, oči napjaté do tmy, přitiskl ruku k ústům, aby dýchal co nejtiššeji. Když cvakání ustalo, John se rozhodl, že musí něco zkusit. Nemohl tu prostě jen tak sedět, byl na ráně.

Vrhl se k jedné z prázdných klecí, kterých si předtím všiml, vklopýtl dovnitř a zavřel za sebou mříž, plachta sklouzla přes ni a schovala ho. Natiskl se k mřížoví, co nejdál od místa, odkud naposled slyšel toho psa, a znovu vytočil Sherlockovo číslo. Sherlock byl jeho jedinou nadějí dostat se odtud živý. Sherlock to musí zvednout, prostě musí.

Zase hlasovka. John sevřel oční víčka, jak ho zaplavovala panika.

„Jsem zamčený v té první laborce, kterou jsme viděli, a ten pes je tady,“ zašeptal, doufal, že ho ten pes neuslyší. Bylo riskantní mluvit, ale potřeboval to říct, byla to jeho jediná šance. „Musíš mě odsud dostat.“

John zavěsil. Další zavrčení, drápy zase cvakaly po dlažbě. John si znovu zakryl ústa dlaní, ale pozdě, věděl, že je pozdě. Sledoval, jak se stín toho psa blíží. Pohyboval se pomalu a účelně, jako by věděl, že hra je u konce, a měl radost, že ho čekalo zabíjení. Ta klec trochu zpomalí nevyhnutelné, jenže ten pes se dostal ze své vlastní klece, takže najde způsob, jak se dostat do té Johnovy. Zabije ho zasranej obří pes v tajné vládní laboratoři.

Johnův prst znovu stiskl rychlé vytáčení. Přiložil telefon k uchu. Někde před klecí se pes plížil blíž, frkavě větřil Johnův pach, jak se snažil určit, která klec je jeho.

John skrz prostěradlo sledoval obrys jeho těla.

Hlavně nic nudného, řekl Sherlockův hlas, a pak se ozvalo pípnutí hlasovky a John viděl, jak se čenich toho psa tiskne mezi mříže jeho klece. John sevřel oči, nechtěl, aby poslední věc, co uvidí, byl ten pes, jak jde k němu a chce mu rozsápat hrdlo. Ani se už nesnažil skrývat svůj dech, lapal po kyslíku a slyšel svůj hlas, jak sám od sebe říká: „Sherlocku. Ach. bože, měl jsem ti to říct už dřív. Mrzí mě, že ti to říkám takhle, ale ten pes se mě chystá zabít a jediné, na co dokážu myslet, je to, že jsem ti měl říct, že tě miluju. Musím se ujistit, že to víš. Miloval jsem tě. Byl jsem do tebe tak zamilovaný. Myslím, že jsem se do tebe zamiloval ve chvíli, kdy jsi byl tak samolibý v té laborce v St. Bart’s, když jsme se poprvé setkali, fakt si myslím, že tě miluju od té chvíle a mrzí mě, že jsem ti to neřekl, dokud jsem byl naživu. Mrzí mě to.“ John poslouchal, jak ten pes škrábe svými drápy o mříže. Bylo jen otázkou času, kdy mřížoví podlehne, vpáčí se dovnitř a ta zrůda bude mít přístup.

„Je mi to líto,“ řekl John znovu a pak mu ruka s telefonem klesla. Zhluboka se nadechl a otevřel oči, protože nemohl odolat touze –

Laboratoř zaplavilo světlo. Plachta sklouzla z klece a na druhé straně stál Sherlock, starostlivě ho pozoroval.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se, otevřel dveře od klece a předklonil se, aby položil Johnovi ruku na rameno. „Johne…“

John, dezorientovaný, ho setřásl a snažil se dýchat. Byl pořád naživu. Jak to, že byl sakra pořád naživu?

„Ježíši kriste,“ vypustil omámeně. Vyškrábal se na nohy, vyklopýtal z klece, mobil strčil do kapsy. „Byl tu ten pes, Sherlocku. Byl tady. Přísahám, Sherlocku. Musel…“ John se rozhlédl. Nikde v té ostře osvícené laboratoři žádný pes nebyl. „Musel…“ začal John znovu bezmocně. Teď byl v laborce jen Sherlock a John se k němu otočil. „Viděl… Viděl… Viděl jsi ho? Musel jsi ho vidět.“

Sherlock k němu natáhl ruce, skoro jako by ho chtěl přitáhnout k vřelému objetí, na což John absolutně neměl náladu, protože byl pořád nabuzený panikou. Měl být přece mrtvý.

„To je v pořádku,“ řekl Sherlock, mluvil, jako by John byl plachý kůň, který mohl každou chvíli vyrazit vpřed. „Už je to v pohodě.“

Ne, to teda není!“ zahřměl John. „Není to v pohodě! Viděl jsem ho! Pletl jsem se!“ John se snažil dýchat zhluboka, matně si uvědomoval, že by to pomohlo s panickým záchvatem.

Sherlock k jeho rozčilení pokrčil rameny. Fakt kurva pokrčil rameny?

„No,“ řekl nezaujatě, „nebudeme dělat unáhlené závěry.“

„Cože?“ řekl John nevěřícně.

„Co jsi viděl?“ zeptal se ho Sherlock.

John se cítil nepříjemně, jako by byl jedním z jejich klientů, vyslýchán detektivem, příběh rozebrán na kousky, jako by si to celé vymyslel, což rozhodně neudělal. Pořád ještě slyšel to brutální vrčení, pořád cítil horký dech toho zvířete, jak k němu pofukoval, jak se snažil dostat do jeho klece.

„Vždyť ti to říkám,“ odpověděl. „Viděl jsem toho psa.“

„Byl obrovský?“ hádal Sherlock. „Rudé oči?“

„Ano,“ ujistil ho John, nejistý, proč by ho měl popisovat. Sherlock věděl, jak ten pes vypadá, sám ho viděl.

„Zářil?“ řekl Sherlock.

„Jo.“

„Ne,“ odpověděl Sherlock.

John zamrkal. „Co?“

„To o tom záření jsem si vymyslel.“ Sherlock se teď tvářil normálně spokojený sám se sebou. „Viděl jsi to, co jsi čekal, protože jsem ti to řekl. Byl jsi zdrogovaný. Všichni jsme byli.“

„Zdrogovaný?“ zopakoval John. Nedokázal to pochopit. Jeho mozek se snažil zpracovat moc věcí najednou.

„Můžeš chodit?“ zeptal se Sherlock, k Johnově vzteku klidně.

„Jasně že můžu chodit,“ odsekl John, trochu uražený, teda nakolik se teď dokázal urazit.

Sherlock se otočil zády k němu a briskně odcházel z laborky. „Tak pojď,“ řekl. „Půjdem odhalit bubáky.“

**

I když to znělo nemožně, a John věděl, že to zní nemožně, úplně na tu svoji překotnou zprávu Sherlockovi zapomněl. Seděl, snažil se dát dohromady kvůli celé té zkušenosti, příliš roztřesený, aby cokoli dělal, pořád mu bylo trochu nevolno z následků záplavy adrenalinu. Doktorka Stapletonová řekla, že vypadá mdle a John se pořád cítil mdle a snažil se to ignorovat. A pak měli plno práce s vyřešním vraždy a se zasahováním, aby se Henry nezabil a pak byli znovu zdrogovaní a vyhýbali se minám a John se ani nepokoušel spát. Ani jeden z nich nespal. Lestrade popadl na baru lahev skotské a donesl ji na Sherlockův pokoj. John byl rozvalený na Sherlockově posteli, popíjel, zatímco Lestrade seděl na podlaze a ptal se Sherlocka na případ a Sherlock přecházel sem a tam a netrpělivě odpovídal.

John se nepokoušel usnout, ale stejně usnul z čirého vyčerpání, a v jeho snech byl obrovský pes, rudé oči svítily, byl přímo na něm, smrdutý dech funěl do jeho tváře, přišpendlil ho k zemi, jeho čelisti se naklání, aby se sevřely kolem Johnova hrdla. John cítil ty ostré zuby a zoufale se snažil je odstrčit, pryč, i když cítil, jak jeho kůže podléhá a otevírá se, cítil horko z krční tepny, tak blízko –

„Vzbuď se,“ řekl Sherlock zostra a přitiskl Johnovy šmátrající ruce k posteli. John na něj zamrkal, lapal po dechu a byl celý propocený. Sherlock se mračil. Rozsvítil lampu, takže pokoj byl zaplavený světlem, ale bylo jasné, že ještě není ráno, oknem tepvre prosvítal úsvit.

„Promiň,“ řekl Sherlock jemněji. „Potřeboval jsem tě vzbudit. Musel jsem na tebe křičet.“

„‘T-je dobrý,“ zamumlal John.

„Měl jsi noční můru. Pamatuješ si, o čem byla?“ Sherlock se tvářil, jako by před ním byla nějaká Freudovská hádanka k vyřešení.

„Samozřejmě, že si sakra pamatuju, o čem byla,“ odsekl John se zbytkem energie, na který se zmohl. „Byla o obrovském psovi, který na mě útočil.“

Sherlock se na něj podíval, špulil rty a zase je uvolňoval, a John vyčerpaně zavřel oči.

„Kde je Lestrade?“ zeptal se.

„Šel do svého pokoje. Usnul jsi. Myslel jsem, že tě raději nebudu rušit.“

John se posadil a žmoulal si oči. „Měl bych jít.“

„Myslím, že bys měl vážně zůstat,“ řekl Sherlock.

„Kde budeš spát?“

„Nejsem unavený. Johne, je mi to líto.“

„A co?“ John otevřel oči a unaveně se na něj zadíval.

Sherlock zaváhal a pak řekl: „Nic, jen… je mi to líto. Ta noční můra. Nevěděl jsem… Neuvědomil jsem si… že tě ten pes tak ovlivní.“

John se opřel o zeď. „Očividně to byla fakt dobrá droga,“ řekl ironicky. „Už vím, proč ses tehdy večer tak sesypal.“

Sherlock ho uchopil za zápěstí a John věděl, že mu měří puls, který rychle uháněl.

„Hluboký nádech,“ zamumlal Sherlock. „Zhluboka se nadechni.“

John poslechl, zavřel oči, aby se soustředil, protože věděl, že má Sherlock pravdu.

„Máš sklony k nočním můrám,“ řekl Sherlock. Hlas měl tlumený, zamyšlený, jako by si to jen spojoval dohromady. „Máš je docela často.“

John znovu otevřel oči. „Jak to víš?“

„Nejsi zrovna tichý a já moc nespím. Stávám před tvojí ložnicí a říkám si, jestli tě mám budit nebo ne.“

„Proč mě nebudíš?“ John byl zvědavý.

„Protože co bych dělal pak? Co bych mohl říct, aby to bylo lepší?“ Sherlock vypadal, že ho ta otázka upřímně trápí.

„Bylo by to lepší, kdybys mě vzbudil.“

„Chceš, abych tě začal budit?“

„Já nevim,“ řekl John upřímně. „Probereme to, až nebude noc a já nebudu, no, panikařit.“

Sherlock jednou krátce přikývl a pustil Johnovo zápěstí. John zapomněl, že ho vůbec držel.

„Ty nemáš noční můry?“ zeptal se John, když už se Sherlock pustil do tohoto tématu.

„Ne. Obecně vůbec nemám sny. V tom tvém mozku se toho musí dít tolik, pod povrchem…“ Sherlock se zamyšleně a krátce dotkl prstem Johnova čela, než jej zase stáhl.

„Ano, a všechna tvoje mozková aktivita se děje přímo na povrchu,“ řekl John.

Sherlock se krátce usmál a pak se narovnal. „Jsi unavený. Jdi spát. Vzbudím tě, když budeš mít zase noční můru.“

„Měl bys spát,“ řekl mu John.

„Nejsem unavený.“ Sherlock se usadil v křesle, které odtáhl k oknu, aby se díval ven, a spojil prsty do stříšky.

John se chvilku nehýbal a pak se znovu natáhl na Sherlockově posteli a usnul, zatímco sledoval jeho profil proti blednoucí obloze.

**

Kvůli tomu všemu John na tu hlasovou zprávu ani nepomyslel, dokud nebyli na zpáteční cestě do Londýna a Sherlock si vzal svůj telefon.

John zrovna tak trochu trucoval, teď už mu bylo jasné, že se Sherlock za včerejší noční můru omlouval kvůli vině, že ho zdrogoval. Bručel někam k oknu a přemýšlel o tom, že od Sherlocka přebírá až moc špatných zvyků, když Sherlock vzal do ruky svůj telefon a řekl znechuceně: „Tři hlasové zprávy.“

John se lekl, vzpomínka na jeho vzkaz do něj narazila silou náklaďáku, a jak na to mohl zapomenout? Otočil se od okna a zaraženě zíral na Sherlocka, který se mračil na svůj telefon, očividně se snažil rozhodnout, jestli si ty vzkazy má poslechnout. To je katastrofa, pomyslel si John. Musel Sherlockovi zabránit poslechnout si ten vzkaz. Nejde o to, že by nebyl pravdivý, přesně takový byl, ale, no, nikdy si nepomyslel, že by byl nějak dobrý nápad říkat to nahlas. Připadal si jako idiot. Je heterosexuální muž, nemohl být přece zamilovaný do svého spolubydlícího, i když, jakmile čelí smrti a jeho život je na dřeň odhalený tomu čirému faktu, bylo jasné, že přesně tak to je.

A co by z toho Sherlock vlastně měl? Sherlock necítil věci takhle. Sherlock by mohl být mírně zvědavý, trochu zamyšlený. Pravděpodobně by tu frázi obracel sem a tam.

Zamilovaný do mě? Vážně? A co to přesně znamená? Jako by to pro něj byl fascinující experiment. Říct Miluji tě jednoho vždycky udělalo zranitelným. Říct miluji tě Sherlocku Holmesovi by bylo o mnoho horší. Být takhle otevřený a zranitelný před Sherlockem Holmesem…

„To jsem já.“ Zaznělo to tak vysoce a vyděšeně, a tak si odkašlal a zkusil to znovu. „Ty jsou ode mě.“ Tak. To znělo víc normálně.

Sherlock se na něj podíval a pak dedukoval. „Ah. Z Baskervillu.“

„Ano. Nebral jsi telefon.“

„Ano. No. Bylo to součástí experimentu.“ Sherlock nechal svůj telefon sklouznout zpět do kapsy.

„Ty je nesmažeš?“ zeptal se John.

„Ano, nejspíš. Později. Teď se mi je nechce poslouchat.“ Sherlock nonšalantně mávl rukou.

John si olízl rty a snažil se nevypadat nervózně nebo dychtivě. „Můžu je smazat za tebe, jestli chceš.“

Sherlock přimhouřil oči. „Cože? Proč?“

John pokrčil rameny, jako že nenuceně. „Jen tak. Prostě… Když tu tak sedím a nemám co dělat. Tak můžu aspoň pomoct.“

Sherlock ho chvilku pozoroval a pak pokrčil rameny. „Později je smažu,“ řekl a zavrtal se hlouběji do své sedačky a do kabátu.

John sledoval, jak se Sherlock nejspíš ukládá ke spánku, ale nevěřil mu. Musí mu ten telefon vzít. To bude snadné. Sherlock ho často nechával volně po bytě a John znal všechna jeho hesla. Když bude předstírat, že ho ty zprávy nezajímají, Sherlock si jich pak nebude všímat jako obvykle a John bude moct jednoduše smazat všechny tři, až mu ten telefon vezme.

Hračka.

**

John byl ten nejhorší lhář na celé zeměkouli. Aspoň co se týkalo lhaní Sherlockovi. John byl ucházející lhář, když na tom záleželo, když byl pod tlakem a snažili se nebýt vyhozeni z Baskervillu, na příklad. To John zvládal lhát. Jak vytasil svou šarži na toho iritujícího desátníka bylo něco tak půvabného, že Sherlock skutečně uvažoval, že Johna namáčkne na jejich Land Rover a dá mu pořádného francouzáka. Ale nejen že by to zničilo jejich zástěrku, ale neskutečně by to Johna polekalo, a tak to Sherlock neudělal.

Ale tohle stranou, John byl děsný lhář. A bylo zřejmé, že ať už v té hlasové schránce byl jakýkoli vzkaz, zoufale to chtěl před Sherlockem utajit, což znamenalo, že si je Sherlock chtěl zoufale poslechnout. John očividně nenechá Sherlocka osamotě, dokud Sherlock ten telefon někam jen tak nepoloží, a Sherlock se nechtěl zaseknout na tom, kdo z nich půjde dřív spát  – John chodil vždycky spát dřív, tak by to bylo zbytečné – takže, když seděli v 221B, Sherlock se náhle odtáhl od notebooku, vytáhl svůj telefon a vytočil číslo hlasové schránky.

„Co to děláš?“ zeptal se okamžitě John, zatímco dosud předstíral, že si ve svém křesle čte knížku.

„Volám Lestradovi,“ odpověděl Sherlock, hladce navolil heslo schránky.

„Nemáš náhodou Lestrada na rychlém vytáčení?“ zeptal se John podezřívavě a díval se, kolik číslic Sherlock vymačkává.

„To bylo před tím, než se objevil v Baskervillu, aby na mě dohlížel jako na mimino,“ řekl Sherlock a, heslo zadané, zvedl mobil k uchu. Při tom, jak počítačový hlas říkal, že má tři nové zprávy, Sherlock řekl: „Lestrade. Ohledně té hromady sebevražd ve Walesu, nepřipomíná ti to ten případ s taxikářem?“

Počítačový hlas umlkl a začal se přehrávat první Johnův vzkaz. Kde sakra jsi? Zvedni. Ten zatracenej. Telefon. No, pomyslel se Sherlock, tohle není nijak zajímavé. John mu takové zprávy nechával docela často.

„Počkej chvíli, Lestrade,“ řekl Sherlock hladce, zatímco se ozval hlas počítače, „mám další hovor.“ Sherlock opatrně zadal příkaz Uchovat jako novou a pak přiložil telefon zase k uchu. „Sherlock Holmes,“ řekl. Johnova druhá zpráva začala hrát.

Jsem zamčený v té první laborce, kterou jsme viděli, a ten pes je tady. Musíš mě odsud dostat.

Bylo to jen šeptem, tišším než ta první zpráva, ale pořád na tom nebylo nic tak zvláštního. John zněl rozrušeně, ale John konec konců byl rozrušený, a to bylo něco, co Sherlock vídal jen vzácně.

„Je mi líto,“ řekl Sherlock pevně, „ale máte špatné číslo.“ Stiskl Uchovat jako novou a do telefonu pokračoval, „Lestrade? Nějaký zatracený idiot, co mlel nesmysly. Tak, o čem jsi mluvil?“

Sherlocku, řekl Johnův hlas ve třetí zprávě. Ach. bože, měl jsem ti to říct už dřív. Mrzí mě, že ti to říkám takhle, ale ten pes se mě chystá zabít a jediné, na co dokážu myslet, je to, že jsem ti měl říct, že tě miluju.

Sherlock ztuhl, očima přelétl k Johnovi, jehož pohled sledoval Sherlocka celou tu dobu. Sherlock si vzpomněl, že by se měl bavit s Lestradem, a zakoulel očima tak, jako by to udělal, kdyby tam opravdu s Lestradem mluvil, ale doopravdy poslouchal Johnův vzkaz.

Musím se ujistit, že to víš. Miloval jsem tě. Byl jsem do tebe tak zamilovaný. Myslím, že jsem se do tebe zamiloval ve chvíli, kdy jsi byl tak samolibý v té laborce v St. Bart’s, když jsme se poprvé setkali, fakt si myslím, že tě miluju od té chvíle a mrzí mě, že jsem ti to neřekl, dokud jsem byl naživu.Chvíli bylo ticho. Potom: Mrzí mě to. Dlouhé statické praskání na konci a to bylo všechno.

Sherlock nechtěl stisknout Uchovat jako novou. Chtěl stisknout Uchovat navždy.

Odkašlal si a řekl: „Souhlasím, Lestrade, skvělý nápad.“ Stiskl Uchovat jako novou, ukončil hovor a položil telefon. Zíral na Johna, který zíral na něj.

„No?“ zeptal se John.

Co že to bylo za zástěrku, aby si poslechl ty zprávy? Nemohl si vzpomenout.

„Lestrade mi pošle složku,“ řekl vágně. „Abych se na to mohl podívat.“ Sherlock se přinutil položit telefon na stůl. Musel ho tam nechat, tři nové zprávy stále neotevřené. Věděl, že ho tak musí nechat. Věděl, že John potřebuje příležitost k tomu, aby je vymazal, ale, ach, on si to tak nepřál. Tolik chtěl poslouchat tu poslední zprávu v nekonečné smyčce, nejspíš po zbytek svého života. Miluju tě, řekl Johnův hlas, zastřený upřímností. Ne jen panikou, John to myslel vážně.

„Já…“ řekl Sherlock, zíral na Johna a věděl, že to na něm musí být znát, musí, ale nemohl si pomoct. „Půjdu do postele,“ řekl jako v mlze. Musel. Musel pryč a zpracovat to.

John mrkl. „Vážně? Opravdu jdeš?“

„Nespal jsem,“ připomněl mu Sherlock, jak vstával. Nechal telefon na stole, doklopýtal do svého pokoje, aniž by řekl něco dalšího, a svalil se na postel.


 

 

DALŠÍ

Původní povídku napsala earlgreytea68, Three New Messages

 

 

Reklamy

5 komentářů Přidejte váš

  1. Liss napsal:

    Sherlockův experiment vyšel a odhalil mnohem víc, než v co mohl Sherlock doufat. Je komické, že oba k sobě cítí to samé, ale mají obavy z reakce toho druhého a tak si to radši nechávají pro sebe. Teď je ale Sherlock o krok napřed, protože už o Johnových citech ví. Tak jsem zvědavá, jak s tím naloží.

  2. helsl napsal:

    Já nechci, aby to John smazal! Jak může Sherlock něco takového tak klidně dopustit? Viditelně ho to vykolejilo, ale od toho je génius, aby i tak vymyslel nějakej fígl, jak Johnovi ve zničení té zprávy zabránit. Kdy bude druhá část?

  3. Rowana napsal:

    Pěkné. Ještě že si Sherlock stihl zprávy opravdu přehrát. Teď on ví a my víme, že on ví a jediný, kdo neví, že Sherlock už ví, je John. To jsem zvědavá, co se z toho vyvine. 🙂

  4. hanetka napsal:

    Ale to je nádhera! Báječný nápad a moc pěkné zpracování i překlad. Díky! Už se moc těším na druhou část – ti zase budou kolem sebe tancovat jak mezi vejci… 😀

  5. kratulablog napsal:

    Četla jsem výborný originál a jsem ráda, že se objevil tenhle úžasný překlad. Opravdu skvěle vystavěná věc, tiše autorce závidím skvělé nápady!

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s