squire: Za tyhle kraviny ho neplatí dost (1/3)

Jednou z prvních věcí, které udělal, bylo sepsání podrobných instrukcí na téma, jak správně vést pracovní pohovor, kteréžto pak Mycroftovi předal k pročtení. Na tom seznamu nebyly žádné únosy, opuštěná parkoviště ani ukradené zápisníky z psychiatrie.

(Příběh o tom, jak se John vrátil z války a skončil jako Mycroftův osobní asistent lomeno osobní lékař. Což bylo fajn, dokud ho neposlali zaplatit kauci za Sherlocka Holmese.)

Aneb – užijte si úplný začátek, zase trochu jinak, a každopádně MNOHEM vtipněji než ve Studii v růžové! Hlášky, které squire tak dokonale převedla do češtiny, mě často dostávaly do kolen. :’D

 

 

Za tyhle kraviny ho neplatí dost

 

Část první

 

 

Jako by nestačilo, že Johna ve službě vlasti postřelili a za odměnu dostal jen povinnou terapii. Jako by nestačilo, že teď kulhal po Londýně, bez cíle a bez zaměstnání: ještě ho navíc museli unést. Unesli ho a dovezli doprostřed podzemního parkoviště. Ani za motel jim nestál.

Uprostřed opuštěného parkoviště pózoval muž s deštníkem. S překříženýma nohama stál před osamělou židlí. Působil dojmem, že štvát lidi je jeho denní chleba. To bylo Johnovi hned jasné.

„Posaďte se, Johne,“ pravil ten muž, který pravděpodobně stál za tím, že Johna pronásledovaly CCTV kamery a veřejné telefonní budky a nakonec ho strčili do černého auta s řidičem.

John se k němu dobelhal a celou dobu se mračil. „Víte co, mám telefon. Jo, tamto bylo chytré, fakt jo, ale mohl jste mi prostě zavolat. Na můj mobil.“

„Náš rozhovor je příliš důležitý na to, abychom ho mohli vést po telefonu.“ Muž ukázal deštníkem na židli. „Vaše noha musí bolet. Posaďte se.“

Spíš než jako výzva to znělo jako rozkaz. John nereagoval na rozkazy zrovna kladně od té doby, co ho propustili z armády. „Nechci si sednout.“

Muž si ho chvilku prohlížel. „Nezdáte se být vyděšený.“

„Neděsíte mě.“

To si vysloužilo smích. „Ach ano, vojenská statečnost. Statečnost je asi tak nejmilejší slovo pro hloupost, nemyslíte? Ale možná někoho takového pro tuto pozici právě potřebuji.“

Johnovi rychle docházela trpělivost. „Jakou pozici?“

„Pozici, kterou se vám chystám nabídnout.“

„Možná se pletu, ale lidi se obvykle představí, než někomu nabídnou práci.“

„Vážně? Jsem Mycroft Holmes.“

„To mi fakt pomohlo.“

Mycroft ho sjel pohledem. „Ještě jsem neskončil. Rád bych vám nabídl místo svého… doktora a asistenta.“

John si prohlédl jeho oblek, vzal do úvahy zdánlivě opuštěné parkoviště, a upamatoval se na své bývalé zaměstnání. A vyvodil z toho závěr.

„Vaše nabídka mě nezajímá, promiňte.“ Otočil se a rychle kulhal směrem k autu, které ho sem přivezlo. John se sice nudil, ale nechtěl po návratu ze služby vlasti zašívat rány nějakému londýnskému kriminálníkovi jen proto, že situace na trhu práce zrovna stála za prd.

„Za vaše služby jsem ochoten slušně zaplatit.“

Mycroft se zdál tím rychlým odchodem trochu vyvedený z míry, ale John se neotáčel, aby se o tom ujistil. „Sbohem!“

Nebyl si jistý, jestli ho řidič vůbec někam vezme poté, co právě předvedl, ale stejně do toho auta vlezl, protože jízdné v taxíku zpátky domů by bylo vpravdě astronomické. K jeho překvapení ho auto skutečně zavezlo zpátky k jeho zanedbanému, prázdnému bytu. Na nočním stolku našel slohu papírů a navrchu toho všeho dopis psaný na jednoduchém, ale silném papíře, který musel stát spoustu peněz. Rukopis byl elegantní a dobře čitelný.

Doktore Watsone,

Trpíte třasem levé ruky. Vaše terapeutka si myslí, že se jedná o PTSD a že vás pronásledují vzpomínky z války. Vyhoďte ji, je to přesně naopak. Po celou dobu našeho rozhovoru jste byl ve stresu a vaše ruka byla dokonale pevná. Vás válka nepronásleduje: chybí vám.

Zaujímám bezvýznamnou pozici ve vládě, ale pokud se stanete mým asistentem, mohu vám zaručit, že vám nebezpečí chybět nebude. V příloze posílám kopii smlouvy společně s návrhem platového ohodnocení, pokud mou nabídku přijmete.

Mycroft Holmes

 

 Zatracený Mycroft Holmes. Jak sem dostal ten dopis dřív, než se sem dostal John?

Hodinu listoval smlouvou a říkal si u toho: „To je blbost. Naprostá pitomost.“

 

oooOOOOoo

Možná proto to nakonec vzal.

 

oooOOOooo

Antheu potkal hned příštího dne, když ho zaučovala do nové práce u jeho nového psacího stolu. Měla zaoblené břicho – odhadem v šestém měsíci – a celých dvacet minut, které strávila vysvětlováním zaměstnaneckých povinností, ani jednou nevzhlédla od zuřivého textování na svém Blackberry.

„Vy jste Mycroftova bývalá asistentka,“ vyhrkl John, když se mu najednou rozsvítilo.

„Ano,“ potvrdila bez jakýchkoli ovací.

Na chvilku se zarazila – jen v řeči, textovat nepřestala – a když pokračovala, zněla trochu naštvaně. „Budete mít též za povinnost denní kontroly mého stavu.“

John zíral. „Vašeho stavu. To jako myslíte těhotenství.“

„Přesně to jsem měla na mysli, doktore Watsone.“

„Já ale nejsem gynekolog-porodník.“

„Toho jsem si dobře vědoma. Byla jsem to ostatně já, kdo pomáhal redukovat seznam možných náhradníků. Svého gynekologa navštěvuji jednou měsíčně. Ale Mycroft vyžaduje, abych chodila na denní kontroly, které může provádět kterýkoliv praktický lékař. Dává též přednost někomu, koho má na výplatní pásce.“

„Aha.“ John už to chápal. „Mycroft vyžaduje. Je z něj kvůli tomu kus paranoidního vola.“

„Ano,“ odpověděla a maličko se pousmála.

Najednou ho napadla děsivá myšlenka. „Počkat. Mycroft a – a vy?“

Usmála se víc. „Ano.“

John se zhrozil. Mycroft zplodil potomka. Jakoby na světě nebylo dost té jeho deštníkem mávající šílenosti. „Fajn. Já se asi… pustím do práce.“

Anthea přikývla. „Budete v pohodě.“

Býval by se cítil líp, kdyby přitom aspoň vzhlédla od telefonu.

 

oooOOOooo

Jakmile znovu uviděl Mycrofta, což bylo asi za hodinu, řekl mu: „Doufám, že ode mě nečekáváte záskok v plnění dalších ploditelských odpovědností, dokud se Anthea nevrátí.“

„O tom vás budu informovat,“ odpověděl Mycroft rozvážně.

John ho sežehl pohledem a za trest mu přinesl převařené kafe.

 

oooOOOooo

Jednou z prvních věcí, které udělal, bylo sepsání podrobných instrukcí na téma, jak správně vést pracovní pohovor, kteréžto pak předal Mycroftovi k pročtení. Na tom seznamu nebyly žádné únosy, opuštěná parkoviště ani ukradené zápisníky z psychiatrie.

„Ale ten náš pohovor se docela vyvedl,“ namítl Mycroft.

„Nevyvedl by se, kdybych s sebou měl svou pistoli,“ odpověděl John upřímně.

 

oooOOOooo

V rámci práce Mycroftova osobního asistenta strávil John hodně času prohlížením záznamů bezpečnostních kamer, stáním Mycroftovi po boku a děláním mírně výhružného obličeje, hlášením podezřelého chování ministrů a jejich podřízených, zakládáním dokumentů do šanonů, prováděním denních kontrol Antheina zdravotního stavu, čtením zpráv z ciziny, upomínáním Mycrofta na mítinky, když mu zapípal počítač, a zakládáním dokumentů do šanonů. Jo, a zmínil už ty šanony? Možná ve skutečnosti nestrávil zas až tak moc času s těmi šanony, ale někdy mu to tak připadalo.

John choval podezření, že vlastně ani nefunguje jako osobní asistent, protože Anthea se stále věnovala své staré práci, jen tentokrát z domova, z kavárny, nebo z parku. Zdálo se, že vnucenou mateřskou dovolenou pojala jako příležitost dál organizovat Mycroftovi život, jen z míst s lepší výzdobou a větráním, než byla jeho kancelář. John by jí to i záviděl, kdyby ho zároveň neděsil Mycroftův kalendář, vybarvený do posledního políčka. Ať má Anthea jak chce hezké pracovní prostředí, hlavně když John nebude muset hlídat ty stovky mítinků, schůzek a lidí nezbytných pro život jeho zaměstnavatele. Už takhle byl až moc závislý na svém novém pracovním telefonu kvůli všem těm zprávám a připomenutím, které musel nastavit, aby Mycroft neminul důležitou schůzku, kvůli které by pak nejspíš Británii koupili Rusové, nebo něco takového.

Domníval se, že i to zakládání do šanonů mu svěřili jen proto, že Anthea to nenáviděla ještě víc než on.

„Vedete si tu velmi dobře, Johne. Udělte si prémii,“ prohlásil jednoho dne Mycroft zpoza svých novin.

„Anthea s vámi už zase mluví?“ odvětil John nemilosrdně.

Mycroft otočil list. „Asi si to s tou prémií rozmyslím.“

John za svým stolem četl hlášení a dělal si poznámky. „Vím, na co má zrovna Anthea těhotenské chutě.“

„Místo té prémie si raději zvyšte plat o deset procent.“

„To je od vás velmi milé.“

 

oooOOOooo

„Myslím, že tu hůl si dnes brát nemusíte, ne?“ řekl Mycroft jednoho dne, když se chystali použít fotografie ze záletu jednoho ministra, aby dotyčný začal poslouchat.

Teprve teď John zjistil, že to jeho kulhání se lepší. Pořád ho to trápilo během klidných dnů, kdy mu bylo na zbláznění ze všech těch šanonů a otravných kancelářských pomluv, ale když Mycrofta doprovázel na bizarní místa kvůli tajemným schůzkám s mocnými a pravděpodobně naštvanými lidmi, sotva zakulhal.

Na tu vyděračskou schůzku si hůl nevzal.

 

oooOOOooo

Tři týdny poté, co začal pracovat pro Mycrofta, John zarazil pokus o atentát.

„Nabírám nové bezpečáky,“ prohlásil John, zatímco svazoval nešťastného zabijáka. „Posíláte nejlepší z nejlepších, aby za vás dělali vaši práci venku, ale na tohle poschodí najmete zelenáče. Vám hráblo.“

„Ale Anthea se bude strašně nudit, až se vrátí,“ zaprotestoval Mycroft a smetl si z klína drobečky celozrnného sendviče s tuňákem a salátem. Ječícího úředníka opodál si vůbec nevšímal.

„Jako nový koníček může terorizovat nové bezpečáky,“ řekl John. „Za to, abych jednal s pitomci, mě neplatíte dost.“

oooOOOooo

Hned dalšího dne ho poslali na policejní stanici, aby se vypořádal s největším pitomcem všech dob.

Řečeného pitomce vyvedl policajt ven a John si přestal povídat s konstáblem za přepážkou.

„Vidím, že si můj bratr musel najít novou podržtašku, poté co zbouchnul tu poslední,“ prohlásil Sherlock Holmes, dlouhán s rozcuchanými tmavými kudrnami a ostrýma šedýma očima.

John poodstoupil, aby ho pustil k přepážce. „Jo, ale já si do své smlouvy dal antizbouchávací klauzuli.“

Tím si vysloužil překvapený postranní pohled a pak se Sherlock dál věnoval podepisování policejních formulářů za věci, které mu byly odebrány po dobu pobytu v zadržovací cele.

Když John zjistil, že po Londýně pobíhá ještě jeden Holmes, vyděsil se. Už tak bylo dost na tom, že se množil Mycroft, ještě tu byl jeden dospělý s těmi samými vyšinutými geny. John byl předem připravený na ty nejdivnější scénáře.

Jakmile byl Sherlock hotov, John ho vyvedl k černému autu, které se mu už stalo obvyklým dopravním prostředkem. „Vezmeme vás do 221B, pane Holmesi.“

John navrhl Mycroftovi, že by řídil sám, ale Mycroft tomu nepopřál sluchu. Měl tedy také svého řidiče.

„Říkej mi Sherlocku a můžeme zanechat formalit,“ řekl Sherlock a poskládal svoje dlouhé končetiny do auta.

John se usmál. „Fajn. Já jsem John Watson, ale můžeš mi říkat Johne.“

„To vím,“ ušklíbl se Sherlock a začal si cosi číst na svém znovunabytém telefonu.

Mycroft čas od času předváděl deduktivní schopnosti nenucenými poznámkami typu „Vidím, že jste byl na kávě se slečnou Witherspoonovou ze třetí úrovně. Měl bych vás varovat, abyste si s ní nezačínal, protože ve skutečnosti tají svou lesbickou orientaci.“ Ale ani Mycroft neuměl vydedukovat něčí jméno jenom z toho, že se na něj podíval.

„To už ses zas vlámal do bratrových záznamů?“ zeptal se John. O Sherlockových zvyklostech ho Anthea zevrubně poučila, než ho pro něj poslala.

Sherlock naštvaně zafuněl. „Ani jsem nemusel. Stačilo nebýt slepý a přečíst si propouštěcí formulář, který jsi vyplnil.“

Z toho jednoduchého vysvětlení, proneseného věcným tónem, se John trochu začervenal zahanbením. To od něj bylo hloupé. Ovšemže Sherlock zmerčil jeho formulář, když na přepážce vyplňoval ten svůj.

Sherlock pokračoval znuděným tónem. „Afghánistán nebo Irák?“

„Cože?“ zeptal se překvapeně John.

„Co z těch dvou? Afghánistán nebo Irák?“

„Afghánistán,“ řekl John a pomyslel si, že se Sherlock asi přece jen naboural Mycroftovi do systému. „Jak ses –“

„Co bych rád věděl,“ řekl Sherlock a sepjal ruce, „je to, proč vojenský doktor, nedávno propuštěný kvůli zranění ze služby v Afghánistánu, pracuje pro mého bratra jako asistent.“

John povzdychl. „Takže tvůj bratr nakopíroval moje zápisky z terapie všem členům své rodiny?“

Sherlock se na něj chvíli zmateně díval. „Ne, ale kdyby to udělal, bezpochyby by byly plné nudných detailů o tom, proč je tvoje kulhání psychosomatické.“

Tohle přestávala být sranda. „Tak jak to všechno víš?“

„Nevím, vidím.“

Fantazie. Tenhle Holmes se taky vyžíval v tajemných prohlášeních.

Sherlock pokračoval. „Sestřih, držení těla: armáda. Jsi opálený v obličeji, ale ne nad zápěstími, byl jsi v cizině, ale neopaloval ses. Kulháš docela dost, když jdeš, ale ve stoje si neřekneš o židli, jako kdybys na to zapomněl, takže aspoň zčásti psychosomatické. Což značí, že původní okolnosti zranění byly traumatizující, tedy zraněn v boji. Afghánistán nebo Irák.“

John byl ohromen. „Jak jsi věděl, že jsem doktor, a ne voják?“

Po obličeji Sherlockovi přelétl pyšný úsměv. „Na přepážce na stanici ležel poznámkový papírek s načmáraným nápisem Zovirax krém. Rukopis odpovídal tvému na formuláři, kterým jsi mě vyplácel z vazby, a zjevně jsi ho dal konstáblovi Greshamovi, který tě nejspíš obšťastnil podrobným vypravováním o tom jeho bolestivě olezlém palci, tak jako to dělá každému. Vyhledal jsem si Zovirax na internetu a je to lék bez předpisu na zmírnění oparových zánětů. Diagnóza, medikace, a když uvážíme čas strávený v armádě, musíš být vojenský doktor.“

Johnovi trvalo pár minut, než to strávil. Byl v úžasu.

„To bylo,“ začal a překvapeně zamrkal, „úžasné.“

Teď vypadal překvapeně pro změnu Sherlock. „Fakt?“

Jako kdyby se musel ptát. „Jasně že jo. Výjimečné. Naprosto výjimečné.“

Sherlock odvrátil pohled. „To lidi obvykle neříkají.“

„A co obvykle říkají?“

„Polib si.“

John se nad tou upřímností usmál.

Po chvíli ticha Sherlock dodal: „Někdy mě za to taky pošlou sedět.“

Za to si vysloužil uchechtnutí. „Jenže tentokrát ses tam octl kvůli zadržování důkazů. To není moc hezké, pomáhat s vyšetřováním vraždy, ale nepodělit se o důkazy.“

„Policie je plná pitomců. Kdyby mě nezatkli a nezabavili ten kufr, už bych toho vraha měl. Teď budeme muset čekat, až znova udeří.“

John se zamračil. Na podrobnosti toho případu si vzpomínal ze zpráv o Sherlockově sledování. „To je o těch takzvaných sériových sebevraždách?“

„Ne sebevraždách. Vraždách,“ odvětil Sherlock se zneklidňujícím nadšením. „Sériový vrah, který si oběti vybírá úplně náhodně.“

„Tvrdíš mi, že někdo prostě sbírá náhodné lidi z ulice a vraždí je tak, aby to vypadalo jako sebevražda? K čemu by mu to bylo?“

„K něčemu určitě. Tenhle sériový vrah je brilantní, a ti brilantní se vždycky touží nechat chytit. Chce být v centru pozornosti, a aby o jeho genialitě každý věděl, i když si zároveň říká, že na něj nikdy nikdo nepřijde. Nezáleží mu na tom, že o svých obětech nic neví. Stačí mu, že má naši pozornost: veřejnost je jeho nadšenými diváky, policie je jeho oddaným, za patami lezoucím fanklubem.“

„Jasně,“ řekl John a zdvihl obočí nad tím nezaměnitelným vzrušením v Sherlockově hlase.

Sherlock mluvil spíš jakoby nahlas sám k sobě než přímo k Johnovi. „Všechny jeho oběti zmizely z frekventovaných ulic, uprostřed davů, ale nikdo je neviděl. Mysli!“ Ten náhlý výkřik Sherlock doprovodil dramatickým rozhozením rukou. „Komu důvěřujeme, i když ho neznáme? Kdo loví uprostřed davu? Koho si nikdo nevšimne, a kdo může sbírat náhodné lidi z –“

Najednou se zarazil, jako kdyby do něj uhodil hrom. Otočil se a vyvalenýma očima zíral na Johna. „Řekl jsi, že sbírá náhodné lidi z ulice.“

„Jo, to dělá, ne?“ odvětil zmateně John.

„Johne Watsone, ty jsi úžasný!“ zvolal Sherlock, pak se upamatoval a ztišil hlas. „Nejsi zrovna nejosvícenější, ale jako vodič světla jsi fantastický. Ovšemže to je ten vrah!“

John zíral. „Ty víš, kdo je ten vrah?“

Sherlock se zazubil jako šílenec. „Ne konkrétně, ale vím, co dělá, a jak dostává své oběti.“

„A co dělá?“

„Vždyť jsi to řekl sám! Sbírá náhodné lidi z ulice. Důvěryhodná osoba, která může sebrat z ulice kohokoli bez ptaní, a uprostřed Londýna se jich pohybují tisíce,“ řekl Sherlock. „Je to taxíkář.“

„To – to by mě nikdy nenapadlo.“

„Dává to dokonalý smysl!“

Jejich auto se zastavilo a řidič se k nim otočil. „Jsme u 221B, pane.“

Sherlock otevřel dvířka a prakticky vyskočil ven. „Musím zavolat Lestradeovi. Musí existovat způsob, jak toho vraha vylákat.“

John přikývl a připadal si trochu přebytečně. „Fajn. Běž a udělej to. Ale vyhni se problémům.“

Sherlock se sehnul a nakoukl do auta. „Mohl bys jít se mnou. Abys mě držel dál od problémů.“

„Mám jiné věci na práci,“ pokrčil John omluvně rameny, i když nevěděl, proč by se měl cítit omluvně za to, že dělá svou práci.

Zajímalo by ho, jestli si ten zklamaný výraz v Sherlockově tváři jen představoval. „Tak dobře. Ještě se uvidíme, Johne.“

Zavřel dvířka a odešel k 221B.

„Zpátky do kanceláře, pane?“ zeptal se řidič.

John se otočil nazpět a přikývl. „Ano, prosím.“

To ale bylo něco. Celá ta cesta autem trvala jen dvacet minut, ale celý jeho svět mu připadal jako otřesený v základech, převrácený naruby, a všechno v něm o pár stupňů nakřivo. Jedno krátké setkání se Sherlockem Holmesem definitivně vydalo za příval adrenalinu.

Uvážil fakt, že se Sherlock blížil vystopování sériového vraha, ještě ke všemu chytrého, a zavolal sledovacímu týmu, aby ho v hodinových intervalech informovali o Sherlockově poloze a stavu. Tato zvýšená pozornost by měla vydržet, dokud ten případ nevyřeší.

„Chcete hlášení hned teď, pane?“ zeptal se Jefferson.

„Ne, vím, že je v 221B. Zrovna jsem ho tam vysadil,“ řekl John a pomyslel si cosi o úrovni Mycroftových agentů, kteří mají zapotřebí klást takové pitomé otázky.

Jefferson odpověděl: „To ano, pane, jenže on nastoupil do taxíku hned potom, co jste ho vysadil. Do 221B ani nevešel.“

„Do taxíku.“ Sherlock si vzal taxík ihned poté, co zjistil, že ten sériový vrah je taxikář. Nic to nemuselo znamenat, samozřejmě. Mohl se vypravit za inspektorem Lestradem. Jenomže Sherlock řekl, že Lestradeovi zavolá. Taxíkem mohl jet někam jinam. Nic to nemuselo znamenat.

Šestý smysl Johnovi říkal, že to něco znamenalo.

„Do háje. Nahlaste mi trasu toho taxi, a kam míří. Neztraťte ho z očí,“ řekl John. V Londýně nebylo moc míst, která by nemonitorovala aspoň jedna kamera.

„Ano, pane.“

Ti zatracení Holmesové.

oooOOOooo

V den, kdy potkal Sherlocka, namířil John zbraň skrz okno a zastřelil pro něj vraždícího taxikáře.

 

**

INFO o povídce

DALŠÍ

Reklamy

16 komentářů Přidejte váš

  1. kamivon napsal:

    nádhera, díky 🙂

  2. Wretched Angel napsal:

    Naprosto úžasná povídka, díky za nádherný překlad do češtiny:)
    John je prostě ňuchňa:3

    1. squire napsal:

      Díky:) (ňuchňa???)

  3. Tinka napsal:

    Páni ten John umí teda perlit xD moc těším na pokračování.. Úžasné. (ehm Mycroft a otec? To je hotové sci-fi :D)

    1. squire napsal:

      Upřímně řečeno, představa Mycrofta v otcovské roli mě naplňuje děsem:)

  4. Ljena napsal:

    Zase jednouúžasná povídka! :3 Několikrát jsem se tomu musela, prostě musela uchechtnout! Mycroftova bezvýznamná pozice ve vládě, Mycroft a potomek, Mycroft a Johnova povinnost ploditelské role, šanony a zvýšený plat a samozřejmě (!) – topounský Sherlock Holmes s chybějícím pudem sebezáchovy!
    Úžasné už teď. Těším se na další díl :3 🙂

    1. squire napsal:

      Mycroft, John a zvýšený plat je moje nejoblíbenější scéna celé povídky:-D

  5. Liss napsal:

    Takhle měla „Study in Pink“ vypadat! John jako Mycroftova asistentka, protože tu předchozí si zbouchnul? Prostě bomba! A to použití seriálových dialogů skvěle zapadá… Těším se na pokračování Johnových lapálií s Holmesovic bratry 🙂

    1. squire napsal:

      A že těch lapálií ještě bude…!

  6. Yuki-chan napsal:

    Taky se musím přiznat, že už jsem to četla, ale tohle je přece jenom zase o level lepší 😀 John neskutečně válí 🙂

    1. squire napsal:

      To mě těší:)

  7. katka napsal:

    John boduje a světlo v něm má silného spojence děkuji za skvělou povídku už se přímo třesu nedočkavostí na pokračování

  8. helsl napsal:

    Nečekala bych, že s Johnem může být až taková psina. Je naprosto fantastický.

    1. squire napsal:

      No a o tom to je – u Sherlocka je prostě převálcovanej a upozaděnej, zato u Mycrofta dostal uznání a šanci vyniknout.

  9. Thea napsal:

    naprosto famózní, musím přiznat, že už jsem to četla, ale přece jenom, rodnej jazyk je rodnej jazyk 🙂 John v téhle povídce absolutně válí

    vážně skvělej překlad 🙂

    1. squire napsal:

      díky:) Jojo, starej dobrej S1+2 John.

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s